markej komentáře u knih

Máte rádi detektivky Michaely Klevisové? Já moc a vždycky je to pro mě sázka na jistotu, která se vyplatila i nyní.

Jedná se už o osmý případ s detektivem Bergmanem, tentokrát řeší případ, který ho zavádí na jih Moravy do okolí Valtic a souvisí se znovuzakládáním lužních mokřadů, v nichž by mohli hnízdit vzácní ptáci (pro mě zajímavé a neotřelé téma).

Na autorčiných detektivkách se mi líbí, že v nich krev neteče proudem (to nevyhledávám) a že příběh je hodně rozvětvený a líčí osobní životy všech zainteresovaných osob. Baví mě i zasazení do českého prostředí a různých českých krajů, které má autorka skutečně dobře odpozorované (v minulé knize Drak spí se příběh odehrává v oblasti České Kanady, kterou máme za humny, a ta krajina byla popsána skutečně velice autenticky).

Sérii nemusíte nutně číst popořadě, i když je to asi lepší, protože osobnímu životu hlavních vyšetřovatelů se v průběhu jednotlivých dílů až taková pozornost nevěnuje a autorka vždy připomene to nejdůležitější, čili se v tomto ohledu nikam ztrácet nebudete.

Sérii s Josefem Bergmanem mám přečtenou celou, takže teď mi zbývá už jen samostatný román Prokletý kraj, na který jsem se zatím nedostala. Povídky Klesvisové jsem také nečetla (nejsem moc povídková), nicméně věřím, že by mě také nezklamaly.

Hodnocení: 5* z 5*

21 09.04.2023

Děcka, je to, přesně jak se píše na obálce: "Nová Soukupová, tak jak ji znáte a máte rádi." Nemůžu než souhlasit.
Petra Soukupová je moje velmi oblíbená autorka, její knížky se mi vždycky líbily, protože jsem s jejími hrdiny, respektive hrdinkami, pokaždé dost souzněla, často mi připadalo, že se píše přímo o mně. Pro mě jsou všechny její postavy fakt z masa a krve, plně chápu jejich (často protichůdné) pocity, to, že se chovají, jak se chovají, oceňuju, že nejsou černobílé, v duchu je vždycky vidím dost plasticky.
Ze začátku téhle novinky jsem měla trochu pocit, že bude hodně podobná jako minulá knížka Věci, na které nastal čas, ale tak od poloviny, kdy začalo dost přituhovat, jsem si to už nemyslela... Poslední kapitoly a hlavně řádky jsem doslova hltala a stále uvažovala o tom, jak to všechno dopadne, protože hlavní postava Veronika často mění svoje sliby a postoje, takže jsem si vůbec nebyla jistá, jak se všechno vyvrbí... Nakonec ale pro mě řešení dobrý... :-)
Komu se líbily předchozí knížky Petry, bude myslím určitě spokojený, takže klidně můžete kupovat jako vánoční dárek...
Hodnocení: 5 ⭐ z 5 ⭐

19 11.12.2022

Téměř 700stránkový román, který popisuje osudy řeholnic a dalších lidí spjatých s internačním klášterem v Bílé Vodě v Rychlebských horách, psala autorka deset let. Je to monumentální dílo, v němž se románové pasáže střídají s různými dalšími typy textů, jež většinou dokumentárním způsobem přibližují stav a poměry v církvi za komunistického režimu. Některým čtenářům tyto vsuvky vadí, připadá jim, že se mohly zkrátit nebo vypustit úplně, prý je rušily v tom románovém spádu. Mně tyto texty nevadily, naopak: dozvěděla jsem se tak mnohé nové informace a román byl díky těmto pasážím stylově daleko barvitější. Od četby jako takové mě tyto vsuvky nezdržovaly, neberu čtení jako závod, abych měla knihu co nejdříve přečtenou, chci si čtení prostě užít, ne nikam spěchat.
Nesmírně obdivuju, že Tučková dokázala vytvořit tak plastické, mnohovrstevnaté, náročné dílo, které je podle mě dokonale vyváženo. Doufám, že knížka získá Magnesii Literu, určitě si ji zaslouží!
Hodnocení: s nadsázkou 6 ⭐ z 5 ⭐ top, top, top ⬆️⬆️⬆️

18 11.05.2022

Odškrtla jsem si jeden svůj velký čtenářský rest: přečetla jsem hit Smrt přichází na prohlídku a bezvýhradně se přidávám k nadšencům.

Román splňuje, co avizuje, tudíž je to detektivka ve stylu Agathy Christie se vším všudy, akorát zasazená na švédský malebný venkov. Hlavní mužská postava, detektiv Vinston, je velký elegán, který dbá na své oblečení i mluvu a jenž mi byl od první chvíle sympatický. Je to takový distingovaný švédský gentleman, vyloženě městský člověk, který tráví nucenou dovolenou na venkově. Kvůli tomu hlavně na začátku knížky dochází i k humorným situacím, u nichž jsem se někdy zasmála i nahlas.

Už jsem si koupila pokračování Smrt číhá na jarmarku, o němž jsem se dokonce v některých recenzích dočetla, že je lepší než první díl, takže se těším převelice.

Hodnocení: 5* z 5*

17 14.08.2023

Tak aby bylo jasno hned na začátku: přidávám se k těm, kteří jsou z knihy nadšeni, pro mě je autorka rozhodně objevem současné české literatury.

Po úvodních čtyřech kapitolách, jež se odehrávají od podzimu 2015 do jara 2016 ve Švédsku (a které jsem si po dočtení opět znovu přečetla, abych si příběh v hlavě ještě víc sesumírovala), následuje příběh milostného vztahu zasazený do Anglie konce šedesátých let minulého století, konkrétně se přenášíme na ostrov Wight.

Milostné vzplanutí se zrodí mezi švédským studentem angličtiny Larsem a jeho profesorem anglické literatury Davidem.

Na první list knihy jsem si tužkou napsala poznámku „Láska je jen jedna“, protože přesně tenhle poznatek si z četby odnáším. Je úplně jedno, kdo se zamiluje, jestli jsou to osoby opačného, či stejného pohlaví, jestli je od sebe dělí rok, nebo několik let, jestli jsou rozdílného společenského postavení, když se zamilujete, prostě cítíte jen vzrušení, opojení, touhu být s tím druhým, chcete se ho dotýkat, chcete s ním trávit čas.

Román nenápadným způsobem skvěle popisuje, jak se vztah mezi dvěma muži proměňuje: od počáteční vnitřní nejistoty přes nesmělé projevy citů a bezhlavou zamilovanost po problémy, jak řešit budoucnost. Nic moc se v něm vnějškově neděje, veškeré dění se odehrává v nitrech postav, především Larse. A (často melancholickou) atmosféru dokreslují sugestivní líčení anglické venkovské přírody.

K tomu všemu je knížka napsaná jednak krásným poetickým jazykem, jednak také suverénním stylem. Opatřilová je skutečná spisovatelka, která ví, jak a co psát. Já leckdy bojuju s tím, že mě osloví příběh, jejž někdo vymyslí, nicméně styl jeho zpracování mě prostě moc nebaví, kolikrát mi připadá, že ty knihy jsou napsané jako školní slohové práce. Umně, ale vlastně nudně, neinvenčně. Tady mám naprosto opačný pocit, tohle čtení byla čirá radost, a tak se rozhodně musím pustit i do autorčiny prvotiny Ostrov žije a moc se těším na její další knihy, jaké překvapení nám přinesou…

Hodnocení: 5* z 5*

17 19.02.2023

Tak tohle bylo veliké překvapení! Spletitá a velmi dobře propracovaná detektivka, jíž nechybí překvapivý konec a je zasazena do prostředí Šumavy. Ačkoli se román odehrává v současnosti, vychází i ze skutečných historických událostí spojených s koncentračním táborem zvaným Prameny Vltavy, do něhož byli nacisty deportováni ruští zajatci. Ačkoli nejsem velkým příznivcem drsnějších detektivek, tady dávám díky výbornému zpracování pět hvězdiček z pěti ⭐⭐⭐⭐⭐ a rozhodně se chystám přečíst si další knihy autorky, kterou jsem ke své smůle doposud neznala.

16 31.10.2021

Mým nejoblíbenějším literárním žánrem jsou rodinné ságy a mám ráda tradiční vyprávění, žádné velké experimenty ve stylu či formě, proto je pro mě Šikmý kostel knihou, která získává suverénně pět hvězd z pěti.
Karin Lednická chronologicky navazuje na první díl, líčí tedy osudy několika spřízněných rodin v Karvinné, kde vedle sebe žijí Češi a Poláci. Jejich soužití není vždy snadné, ještě složitější se stává s nástupem druhé světové války.
Na Šikmém kostelu obdivuju monumentalitu díla, které se zakládá na rozsáhlých rešerších, aby co nejvěrohodněji postihlo historické pozadí událostí, zároveň i to, jak pečlivě a ostře jsou vykresleny postavy a jejich vnitřní svět. Fascinuje mě, že někdo dokáže vytvořit tak kompaktní a velkolepé dílo.
Lednická je výborná vypravěčka a Šikmý kostel je podle mě plným právem jednou z nejlépe hodnocených knih posledních let.

16 30.01.2021

Vítejte v krajině Divomeší, která se podle vodítek v textu nachází ve švédskojazyčné oblasti finské vnitrozemské krajiny lesů, jezer a bažin provincie Pohajanmaa a v níž rostou kromě hustých lesů i borůvky, brusinky, morušky a klikve, kvetou všemožné byliny i jeden druh vzácné orchideje, kde žijí sobi, medvědi i vlci a můžete tu narazit i na mytický lesní lid…

Usedlost postavil na místě zvaném Nevabacka už v 17. století vysloužilý voják Matts a jeho potomci v ní žijí dodnes… V každé kapitole promlouvá jiný hlas příbuzného, střídají se hlasy žen i mužů, dětí, mladých lidí, dospělých i starců, liší se i forma vyprávění, kromě převažujícího klasického zde text tvoří i básně, dopisy, deníkové zápisky, báseň v próze… Současně vyprávění mapuje rovněž klíčové okamžiky historie, které dění regionu ovlivnily, například epidemie moru či tyfu, hladomor, okupování území Rusy či období druhé světové války…

Usedlost je de facto barvitá sága jednoho rodu, jenž je pevně spojen s daným místem a s místní přírodou, s jeho tajemnou atmosférou i místními mýty a pověstmi… Pro mě osobně to bylo nádherné čtení, které podněcovalo mou fantazii a k němuž jsem se každou volnou chvíli nesmírně ráda vracela…

České vydání je věnováno památce Jana Dlaska, předního českého odborníka na švédskou, ale především finskou literaturu, který zemřel 21. prosince 2023 po střeleckém útoku na FFUK…

Hodnocení: 5 * z 5 *

14 26.08.2024

Knížku Těla jsem původně ani neplánovala číst, autorčina prvotina Praskliny mě totiž moc nezaujala a ani jsem ji nedočetla. Když jsem ale zaznamenala několik pozitivních recenzí na Těla, chtěla jsem tuhle novelu zkusit. A bohužel, já se k nadšencům nepřiřadím.

Šedesátiletá vdova Marie se moc nedokáže vyrovnat se stárnutím, má komplikovaný vztah s dcerou Rózou, a aby si přivydělala, pečuje nejprve o děti a později o seniory.

Pokusím se vysvětlit, proč mi kniha nesedla:

1) Zásadní problém asi bude to, že základní téma knihy, což je tělo, jeho stárnutí, tělesnost obecně pro mě není moc důležité, na rozdíl asi od mnoha lidí I když moje tělo vůbec není ideální ani krásné, nemám z něj komplex a nikdy jsem neměla, my tohle v rodině opravdu neřešíme. Proto je pro mě těžké se s tím, jak Marie i Róza svoje tělo obtížně přijímají, sžít a nějak hlouběji to pochopit.

2) Já osobně v knize spatřuju několik nelogičností a nedovysvětlených míst.
Marie se na své stárnoucí tělo nechce ani dívat, ani se ho dotýkat, ale pak jede klidně k moři a tam se většinu času tráví v plavkách? Co vím, lidé, kteří nemají své tělo příliš v lásce, se plavkám brání jak čert kříži
Marie se místy staví jako nerozhodná žena, která neví, co si počít, ustupuje dceři, aby ji nerozčílila, ale při péči o muže seniory se nebrání je sexuálně uspokojovat? To mi do sebe bohužel vůbec nezapadá Byť je sexualita seniorů určitě zajímavé téma, tady mi připadalo dost samoúčelné.
Rovněž bych bývala ráda věděla víc o tom, proč je vztah Marie a Rózy tak napjatý, proč se Róza k matce chová tak odměřeně, vypočítavě, vydíravě Zažila s matkou něco ošklivého? Udělala matka ve výchově nějakou chybu? Je Róza prostě taková? Jestli je prostě taková, nějak mi to asi nestačí.

3) Vůbec jsem nepochopila konec knihy Připadalo mi to celé takové neuzavřené, asi je to moje chyba, že nejsem dostatečně důvtipná, ale na tom čtenářském zážitku se to zkrátka podepsalo.

4) Smysl oběšených myší na keřích v parku mi také unikl.

Jediné, co mě oslovilo, bylo téma stáří a vše, co s tím souvisí: jak se děti o své rodiče zdráhají starat, jak těžké je si ve stáří zachovat důstojnost, optimismus, soběstačnost Tyto otázky se ale řeší až tak v poslední třetině knihy, což mě vede k tomu, že knihu nakonec hodnotím jako průměrnou

Hodnocení: 3* z 5*

14 01.06.2023

Petra Braunová píše především pro děti, ale tentokrát napsala autobiografický román sahající od raných 70. let minulého století, kdy byla předškolačkou, de facto do současnosti. Mně se knížka líbila z několika důvodů: úplně jsem chápala pocity malé holčičky, která nechce být na prázdninách u babičky a stýská se jí po rodičích, bylo mi blízké sdělení, že s rodiči to mnohdy není lehké, ale krev zkrátka není voda a pouto k rodičům existuje, ať se nám to líbí, nebo ne. Bylo mi sympatické i věnování sestrám s omluvou, že ony si všechno pamatují trochu jinak. V tom je totiž často zakopaný pes, prožili jsme určitou rodinnou situaci, ale každý si ji pamatuje poněkud odlišně a pak vznikají třenice o tom, jak to vlastně bylo, které moc nemají řešení. Líbilo se mi rovněž ztvárnění tématu bisexuality/lesbismu, podaného citlivě, nevtíravě, nijak kontroverzně. Naději mi dodal zvrat v autorčině životě, když se až v pozdějším věku našla ohledně svého povolání a stala se spisovatelkou (nikdy zkrátka není pozdě na to, začít jinak a lépe).
V kontextu celé knihy se mi po přečtení zdálo, že začátek mohl být trochu kratší, a moc jsem nepochopila, proč se knížka jmenuje Ibka, což byla přezdívka autorčiny matky, když hlavní postavou je sama autorka. Pak mě však napadlo, že Petra je ve skutečnosti dost po své mámě: svobodomyslná, s talentem vyprávět a vymýšlet si příběhy, vrhat se do života po hlavě a naplno, s problémy dodržovat řád a pravidla, obě jsou vlastně Ibky, takže tahle výtka nakonec ani není výtka... :-)
Hodnocení: 4 ⭐ z 5 ⭐

14 22.11.2022

Viktorie Hanišová zůstává ve své novince věrná "svým" tématům: líčí bolavý příběh jedné rodiny, která žije poněkud nestandardním způsobem, čili dost na okraji společnosti, a zároveň odhaluje přísně střežené rodinné tajemství...
Plný počet hvězdiček nedávám proto, že já osobně bych uvítala, aby byly všechny díly stejně dlouhé a aby byl všem postavám věnován stejný prostor, a moc mi ani nesedl slang v prvním díle, trochu pochybuju o tom, jestli se takhle mezi mladými opravdu mluvilo...
Jestliže ale znáte autorčiny romány, zklamaní podle mě nebudete, jestli neznáte, zkuste si knížku přečíst... Viktorie Hanišová patří mezi nejlepší současné české spisovatelky, které svůj příběh umějí dobře spříst, nemáte tu všechno naservírované přímo pod nos, musíte číst trochu pozorněji, aby vám všechny spojitosti zapadly do sebe, a to mě baví...
Hodnocení: 4,25 ⭐ z 5 ⭐

14 08.11.2022

Knížka vyšla už v roce 2021, ale já jsem si ji nechávala na čas, až přijde to správné rozpoložení a touha sáhnout po něčem, co bude jistota, kterážto doba teď na konci roku nastala...

Šumava, odlehlá vesnice Jelení Hora a mnoho tajemství spojených s rodinou mladé ženy Lindy, která se sem z Prahy vrací, aby v minulosti trochu zapátrala... Přidá se i náhlá smrt, možná vražda?

Michaela Klevisová píše knížky, které mi neuvěřitelně sedí - vykresluje uvěřitelné, plnokrevné postavy, splétá zajímavé příběhy, do nichž pokaždé vloží i nějakou zajímavou "naučnou" nadstavbu - zde je to historie rumunských Slováků, kteří byli na Šumavu vládou po druhé světové válce nalákáni vidinou nabytého majetku po odsunutých Němcích, přičemž čekali zařízená hospodářství, realita ovšem byla poněkud jiná... V knize se též objevují poněkud podivínští bratři Michalčákovi - a tady si dovolím odhadnout inspiraci bratry Klišíkovými, se kterými vedl rozhovor Aleš Palán v knize Raději zešílet v divočině, jež vyšla v roce 2018...

Mnozí z vás knížku už jistě četli, ale jestli jste po ní ještě nesáhli, doporučuju všemi deseti...

Hodnocení: 5 * z 5 *

13 30.12.2024

Martě, která pracuje v reklamní agentuře jako copywriter, je 34, žije s Hynkem, jenž je o 12 let starší, a mají ve střídavé péči dvě Hynkovy děti, devítiletého Bertíka a jedenáctiletou Viki. Marta se rozhodne, že místo dovolené v Tunisu, kam měla s Hynkem a dětmi jet, půjde pouť do Santiaga de Compostela.

Knížky Petry Soukupové se mnou dokážou emočně zamávat jako málokteré jiné, protože z hodně velké části popisují můj vlastní život... Na jednu stranu vždycky cítím obrovské nadšení: jo, to je tak skvělý, že píše úplně o mně, já se v tom tak nacházím, na druhou stranu vždycky propadnu i docela nepěknému splínu: ty jo, ona píše úplně o tom, co žiju, ale tenhleten život možná není úplně v pořádku...

A stejné je to s Martou: je to holka, která o sobě místy dost pochybuje, přizpůsobuje se ostatním, někdy je schopná dost drsné a sebeironické sebereflexe, někdy si ale dost lže do kapsy... Tvrdí, že nechce děti, ale já jsem po celou dobu vlastně vůbec nevěděla, jestli jí to mám věřit... Při pouti uvažuje o tom, že skončí v práci, jestli má vztah s Hynkem vůbec smysl, jaké to jejich partnerství vlastně je... Pouť prožívá dost prozaicky, chůze ji kolikrát nebaví, nohy má plné puchýřů, jídlo jí spíš nechutná, ubytování po hostelích se jí nezamlouvá, je si vědoma toho, že fotí tak, aby to pak vypadalo hlavně hezky na Instagramu... Žádné duchovní prozření se nekoná... Což mi bylo nadmíru sympatické, protože já sama tu pouť vnímám jako hodně velké klišé a připadá mi to jako masová akce, která ten duchovní rozměr v důsledku dost postrádá...

Kromě Marty promlouvají i lidé z jejího okolí (Hynek, děti, Martini rodiče, sestra, kamarádky), což poskytuje další úhly pohledu, jež Martu relativizují, a to se mi taky moc líbilo... I ten konec se mi líbil!

Takže abych to shrnula: já z téhle novinky zklamaná nejsem, dostala jsem to, co mám ráda a co mě dokáže nadchnout i zničit, a i když jsem už četla i chladnější reakce, za mě je to prostě top knížka...

Hodnocení: 5 * z 5 *

13 13.12.2024

Marka ráno probudí telefon od mámy, že děda, její otec, zemřel.V Markově mysli se okamžitě začíná skládat kaleidoskop zážitků z jeho dětství, který je bohužel plný smutku, bolesti, pocitu vykořenění, vlastní nedostatečnosti, divnosti, toho, co všechno musel Marek skrývat a o čem nikomu nemohl či nechtěl říct, především když se vyrovnával se svou odlišnou sexuální orientací...

Vyprávění je neskutečně autentické, velmi mě zaujalo to, jak autor dokáže vylíčit postavy, jak sebe sama, tak matku, ženu s omezeným pohledem na svět, ale na druhou stranu i takovou, která se o svého otce, těžkého alkoholika, stará. Tyhle dva dospělé většinu času nemáte rádi, ale pak se objeví světlé střípky, v nichž se dokážou chovat chápavě, být vstřícní, kdy se snaží i o nějakou ojedinělou sebereflexi, nebo o to, aby pochopili to, co pro ně je naprosto nepochopitelné či nepřípustné.

Tuhle knížku musíte číst trochu pozorněji, protože přeskakuje v místě a čase, což ji činí ještě o kousek zajímavější...

Je to neveselá sonda do života lidí na maloměstě ve špatné sociální situaci, a to v nepříliš dávné době (většina vzpomínek je soustředěna do roku 2007), a stejně vás možná dost překvapí, jak se de facto v současnosti někteří chovají, jaké mají přízemní názory...

Opravdu velmi povedený autobiografický debut se silnou intimní výpovědí, kterou bych místy možná maličko zkrátila, proto nedávám nejvyšší počet bodů...

Hodnocení: 4,5 * z 5 *

13 20.11.2023

Tuhle knihu jsem měla dlouho v hledáčku, velmi mi ji doporučovala sestřenice. Teď jsem po románu konečně sáhla a vážně jsem si ho moc užila! Tohle je kniha podle mého gusta: rodinná sága, spletité vztahy plné lásky, obdivu, rivality a zamlčovaných událostí, jemná psychologie postav, spoustu malých, dílčích, a spoustu velkých překvapení, pořádná bichle se skoro 430 stranami, takže se svými postavami můžu být několik dní, a ne jen den či dva, kdyby kniha byla krátká...
Velice mě oslovilo základní téma, jak si jako děti myslíme, že ti druzí (příbuzní) mají skvělý život, a až v dospělosti přijdeme na to, že je vlastně všechno trochu jinak... To jsem totiž zažila nesčetněkrát...
Od autora v češtině vyšly další dvě knihy, na které se rozhodně chystám...
***
Začalo mi vrtat hlavou, jestli jsem si je vlastně v dětství neopředl svými sny. Jestli jsem je neviděl jinak, než jací byli doopravdy. Opravdu to byli ti neobyčejní tvorové, které jsem tolik obdivoval? Co když to všechno byl jenom výplod mé fantazie? Co když jsem byl vlastně opravdovým Baltimorským jen já sám? (str. 362)
***
Hodnocení: 5 ⭐ z 5 ⭐

13 31.12.2022

Dopoledne knížka přišla, během odpoledne a večera jsem ji přečetla, protože to nešlo jinak.
Čtěte první polovinu a říkáte si, že tak snadné to rozuzlení asi nebude, a taky že ne. Přijde zlom a otevírá se velice závažné a kontroverzní téma, kvůli němuž bude autorka od některých čtenářů určitě čelit nenavistným komentářům.
Hrdinové knih Petry Dvořákové ve mně vždy vyvolávali protichůdné reakce, člověk s nimi na jednu stranu soucítí, na druhou stranu jsou mu nepříjemní svou pasivitou, sebelítostí, sobeckostí. U Jaroslava ze Zahrady se všechno tohle násobí ještě mnohem víc.
Knížka je výborně napsaná, velmi oceňuju odvahu autorky zvolit si tak netypického hrdinu a jsem zvědavá na reakce čtenářů, neboť věřím, že budou velice rozdílné.
Hodnocení: 5 ⭐ z 5 ⭐

13 11.10.2022

V posledních týdnech jsem neměla moc štěstí na výběr knih, dost jsem jich odložila (když mě knížka nezaujme tak do strany 30, vím, že to fakt dobré nebude, a odkládám), takže jsem potřebovala sázku na jistotu. Hlas kukačky má velmi dobré recenze a autorčino Heřmánkové údolí se mi moc líbilo. Věděla jsem, že klasický styl vyprávění, jakým Körnerová píše, je přesně to, co nyní potřebuju. A nespletla jsem se. Některým čtenářům bude možná připadat, že knížka je prostě tuctový ženský román a obsahuje spoustu klišé a stereotypů, a někdy to tak asi i je, ale mně se velice zamlouvá, jak se tu proplétají lidské osudy, líbí se mi psychologie postav i celkové vyznění - a teď to napíšu pěkně pateticky - jímž je oslava silných žen a matek, které zvládly úplně všechno, byť byly společností podceňovány a jejich místo mělo být především u plotny a po manželově boku (román se odehrává během první a druhé světové války).

13 14.12.2021

Krásná kniha s krásnou obálkou. Pětisetstránkový román přibližuje život manželů Marylin a Davida a jejich čtyř dcer Wendy, Violet, Lizy a Grace. Všichni mají samozřejmě nějaké tajemství (někdy i skutečně velké a skoro až šokující), všichni si v sobě nesou nějakou tu křivdu, nějaký ten smutek. Manželství rodičů se zdá být naprosto idylické (a většinu času takové skutečně je), ovšem pro dcery je paradoxně zdrojem frustrace, že ony takový vztah nikdy mít nebudou. Kniha nese velké poselství, že ačkoli vás rodina dokáže i dost psychicky zdeptat, zároveň vás taky umí neuvěřitelně podržet a že rodinné vazby nejdou jen tak lehce zahodit a zrušit, krev holt není voda...

13 08.07.2021

Nový román Scarlett Wilkové, který se odehrává v blíže nespecifikovaném podbeskydském lázeňském městečku na konci druhé světové války a těsně po ní, mě nezklamal... Osudy sourozenců Živy a Slávka jsou zajímavé, nechybí v nich nečekané zvraty a překvapivá odhalení, navíc jsem se dozvěděla i něco o tom, jak to kdysi v podhorských lázních chodívalo... Autorčiny knížky s historickou tematikou se pro mě definitivně stávají sázkou na jistotu...

Od autorky jsem četla všechny knížky, Desetkrát a dost pro mě bylo trochu zklamání, ovšem Až uvidíš moře i Ty chladné oči doporučuju, kudy chodím...

Hodnocení: 5 * z 5 *

12 23.09.2024

Třetí a závěrečný díl románové kroniky popisuje osudy rodiny Pospíšilových (především sourozenců Ženky a Wojtka) v letech 1945-1961... Líčí tedy poválečný odsun Němců z oblasti, napjaté vztahy mezi Čechy a Poláky, sílící moc komunistické strany a s tím spojený rapidní nárůst těžby uhlí, která byla však často nedisciplinovaná, nezodpovědná, překotná a devastující... V padesátých letech zasáhly i oblast Karvinné politické monstrprocesy jak s pracovníky v těžebním průmyslu, tak s duchovními... Přelom padesátých a šedesátých let pak přinesl zánik starého města Karvinná, mnohé budovy byly poddolovány a postupně bourány, a to včetně památkových objektů, například zámku či pivovaru rodu Larishů či původně skvostného kostela svatého Jindřicha...

Karin Lednická vytvořila nejen monumentální rodinnou kroniku jedné rodiny, ale popsala historii oblasti severní Moravy, která je v lecčems specifická a o jejíž minulosti toho mnozí asi příliš nevěděli... Je obdivuhodné, jak plasticky dokázala splést jednak rodinné osudy a jednak popsat historii staré Karvinné...

Tento díl obsahuje i rozsáhlou přílohovou část, v níž přináší medailonky osobností, jež skutečně žily a jež ovlivnily dění v Karvinné (nejzajímavější pro mě byl medailonek kněze Ernesta Dostala, jeho život by vydal na další obrovský román), nechybí ani cenné dobové fotografie, díky nimž si uvědomíte, jakou zkázu Karvinná zažila...

Z profesního hlediska musím vyzdvihnout i to, jak pečlivě jsou provedené korektury. Na téměř 700 stranách jsem objevila při běžném čtení pouze jedinou chybu, a to chybějící tečku za větou, čili i ohledně finální verze knihy je odvedena naprosto precizní a dokonalá práce...

Hodnocení: 5 * z 5 *

12 10.06.2024