markej komentáře u knih

Alena Mornštajnová tentokrát napsala intimní, komorní příběh hrdinky, která skrývá jedno velké tajemství, kvůli němuž pak dělá věci, jež mají dalekosáhlé následky, ovšem jichž si jako malá holka nemůže být vědoma.

Nic moc víc vám prozradit nemůžu, jen že autorka zpracovává téma, které už je v poslední době v literatuře dost běžné, někomu se možná bude zdát, že už ho bylo dost, ale je to stejné jako třeba s příběhy z druhé světové války: prostě si je stále musíme připomínat, abychom nezapomněli...

Nebudu ani přirovnávat k dalším knihám, napadá mě jich jen v českém literárním prostředí hned několik, ale jejich zmíněním bych také leccos prozradila...

Les v domě je knížka o složitých rodinných vztazích, o tom, jak zvláštně to v některých rodinách chodí, o tom, že cokoli prožijete, nesete si s sebou a nemůžete se toho zbavit.

Paní Mornštajnová je suverénní spisovatelka, jejíž styl psaní a vyprávění mi nanejvýš vyhovuje, v téhle knížce se navíc v úplně poslední větě odhalí další tajemství, které jsem já osobně vůbec nečekala.

Knížku jsem zhtla za dva dny, vřele doporučuju, i když čtení to není lehké.

Hodnocení: 5 * z 5 *

12 16.04.2023

S Édouardem Louisem máme poněkud složitější vztah. Četla jsem jeho prvotinu Skoncovat s Eddiem B., sice mě zasáhla, ale nebyla jsem z ní úplně odvařená jako někteří jiní. Autorovu druhou knihu Dějiny násilí jsem po pár stránkách odložila, nějak ke mně tehdy asi nepřišla ve vhodnou chvíli. Z novely Kdo zabil mého otce jsem zatím asi nejnadšenější, i když v tom asi hraje roli, že z autobiografické prvotiny už znám kontext příběhu, jemuž se autor věnuje.

Louis se zaměřuje vyloženě jen na svůj vztah k otci, jenž je velice komplikovaný, neboť otec, který sám pochází ze sociálně slabé vesnické rodiny, nedokáže po většinu života vystoupit ze svých stereotypů a smířit se s tím, jaký je jeho (homosexuální) syn.

Knížka mě zasáhla ze dvou hlavních důvodů: sama jsem prožila dost zvláštní vztah se svým vlastním tatínkem, který zemřel v mých 25 letech (tedy před 20 lety), takže jsem přišla o šanci ten vztah nějak změnit a samozřejmě mě kolikrát napadlo, zda vůbec by k tomu někdy došlo.

Druhý aspekt, který ve mně silně rezonuje, je ztotožnění se s tím, co prožívá hrdina ve své rodině a ve svém rodilém vesnickém prostředí. Sama totiž už skoro 20 let žiju v jedné vysočinské vsi, v níž ve volbách vítězí Miloš Zeman či Andrej Babiš a v níž se dennodenně setkávám s netolerancí a nerespektem vůči všem možným menšinám, vůči všemu nezvyklému nebo tomu, co nějak vybočuje ze zajetých kolejí. Proto mi příběhy z hrdinova života nepřipadají nijak přitažené za vlasy nebo zveličované, jsem přesvědčena o tom, že přesně takhle se mohly odehrát.

Jediné, z čeho jsem trochu na rozpacích, je závěrečný oddíl knihy, v níž autor obviňuje francouzské politiky z toho, že svými rozhodnutími zabíjejí lidi. To mi bohužel trochu připomíná moje místní spoluobčany, kteří na politiky nadávají, ať už je ve vládě kdokoliv (často ten, kterého si oni sami zvolili).

Když na to dnes myslím, mám pocit, že [] byla tvoje existence existencí negativní. Neměl jsi peníze, nemohl jsi studovat, nemohl jsi cestovat, nemohl sis plnit sny. V jazyce vyjadřují tvůj život skoro samé zápory. [] Tvůj život dokazuje, že nejsme to, co děláme, ale že jsme naopak to, co jsme neudělali, protože nám to společnost neumožnila. (str. 32)

Mnozí asi vědí, že kniha je zdramatizovaná a v pražské Venuši ve Švehlovce v ní exceluje Daniel Krejčík.

Hodnocení: 4* z 5*

5 12.04.2023

Čas od času dostanu chuť na pořádnou fantasy, ale protože jsem na tenhle typ literatury už prostě stará, většinou to mé čtení probíhá následovně: zprvu jsem úplně nadšená, protože se mi líbí, že jsem se přenesla do nějakého jiného, zvláštního světa (samozřejmě když je ta kniha dobrá), pak tak nějak v půlce mé nadšení opadne, protože se ve fantasy vždy řeší dost podobné věci, a pak už ji tedy dočtu, když jsem začala...

Úplně stejný průběh to mělo i u Železné vdovy. Zprvu nadšení, líbilo se mi prostředí, které vychází z čínské mytologie, začala jsem fandit silné ženské hrdince, nastalo i nejedno překvapení, které jsem nečekala. Pak nadšení trochu opadlo, ovšem vzhledem k tomu, že v tomhle románu akce střídá akci, četla jsem s přestávkami dál, jenže jak jsem si dělala přestávky, ke konci už jsem se do všech těch možných hrdinů a druhů energií a válečných strojů tak nějak zamotala, až jsem místy ztrácela ponětí o tom, kdo je kdo a kdo má co za úkol a jak funguje.

Všechno tohle je ale spíš moje vina, jednak nejsem cílový čtenář a jednak byla chyba, že jsem četla s přestávkami, pak se mi do příběhu daleko hůř zase naskakovalo. Věřím však, že mladší čtenáře knížka nadchne, stejně jako neutuchající příznivce fantasy bez ohledu na věk. Tohle byl první díl série, já si ty další asi nechám ujít, ale jak říkám, že to pouze mea culpa, mea maxima culpa...

Hodnocení: 4* z 5*

3 11.04.2023

Máte rádi detektivky Michaely Klevisové? Já moc a vždycky je to pro mě sázka na jistotu, která se vyplatila i nyní.

Jedná se už o osmý případ s detektivem Bergmanem, tentokrát řeší případ, který ho zavádí na jih Moravy do okolí Valtic a souvisí se znovuzakládáním lužních mokřadů, v nichž by mohli hnízdit vzácní ptáci (pro mě zajímavé a neotřelé téma).

Na autorčiných detektivkách se mi líbí, že v nich krev neteče proudem (to nevyhledávám) a že příběh je hodně rozvětvený a líčí osobní životy všech zainteresovaných osob. Baví mě i zasazení do českého prostředí a různých českých krajů, které má autorka skutečně dobře odpozorované (v minulé knize Drak spí se příběh odehrává v oblasti České Kanady, kterou máme za humny, a ta krajina byla popsána skutečně velice autenticky).

Sérii nemusíte nutně číst popořadě, i když je to asi lepší, protože osobnímu životu hlavních vyšetřovatelů se v průběhu jednotlivých dílů až taková pozornost nevěnuje a autorka vždy připomene to nejdůležitější, čili se v tomto ohledu nikam ztrácet nebudete.

Sérii s Josefem Bergmanem mám přečtenou celou, takže teď mi zbývá už jen samostatný román Prokletý kraj, na který jsem se zatím nedostala. Povídky Klesvisové jsem také nečetla (nejsem moc povídková), nicméně věřím, že by mě také nezklamaly.

Hodnocení: 5* z 5*

21 09.04.2023

Bohatě ilustrovaná knížka (velká barevná ilustrace se nachází na každé straně) Mařka je uměleckým dokumentem, kterým autorka vzdala hold své vzdálené valašské příbuzné, jež byla celý život hluchoněmá, nechodila nikam do školy, pásla ovce a o níž se staral její bratr.

Mařka si na jednu stranu žije ve svém světě, zároveň je však i velkou pozorovatelkou světa okolního a prošmejdí, co může, a i když je hluchoněmá, dokáže se s okolím dorozumět. Schraňuje a hromadí všemožné věci, v duši je stále dítětem. Patří k tomu typu lidí, kterých se sice trochu bojíte, ale zároveň jste jimi i fascinováni, přitahováni, zajímají vás kvůli své jinakosti, ryzosti, spontánnosti, vnitřní čistotě.

Autorka prostřednictvím Mařčina příběhu přibližuje i život v zapadlé valašské vísce v podhůří Beskyd a popisuje krásnou, ale drsnou přírodu a klima, v nichž se musíte naučit žít.

Z profesního hlediska velice oceňuju grafickou i redakční úpravu knihy, které jsou velmi pečlivé.

Hodnocení: 5* z 5*

3 04.04.2023

Nádherný příběh pro malé i velké o tom, že váš sen se vám může splnit, byť se to zdá sebenepravděpodobnější, a že máte své sny snít, i když se vám smějí snad úplně všichni ve vašem okolí.

Knížku provázejí nepřekonatelné ilustrace od Ivony Knechtlové...

Hodnocení: 5 * z 5 *

2 02.04.2023

Kniha se odehrává v letech 19171936 a přibližuje život Američanky Sylvie Beachové, která v Paříži založila knihkupectví a knihovnu s anglicky psanou literaturou, z nichž se časem stal i jakýsi salon, jejž navštěvovali například James Joyce či Ernest Hemingway.

Román popisuje nejen osobní život Sylvie, ale i zrod Joyceova monumentálního díla Odysseus, které zcela změnilo literaturu první poloviny 20. století, zpočátku byl román například v Americe zakázán. Sylvie Joyce velice obdivovala, a když se osobně setkali, zcela propadla jeho kouzlu, proto se rozhodla Odyssea vydat, ovšem během následujících let se kvůli svému nakladatelskému počinu nejednou dostala do potíží, jak co se byrokracie či autorských práv týče, tak i s autorem samotným.

Autorka líčí život Sylvie pouze do roku 1936, byť zemřela až v roce 1962, ovšem knihkupectví byla s příchodem války nucena uzavřít a po válce už jeho chod neobnovila.

Kniha asi potěší hlavně ty, které zaujme příběh související s románem Odysseus nebo které bude zajímat atmosféra literárního života v Paříži na počátku minulého století, kdy se začala formovat tzv. ztracená generace literátů. Mně se líbila velice, dozvěděla jsem se soustu nových a zajímavých informací, proto dávám plný počet hvězd.

Hodnocení: 5* z 5*

3 02.04.2023

Už dlouho jsem měla chuť na nějaký pořádný thriller, který ve mně vyvolá wow pocit a vyrazí mi dech, a na Databázi knih jsem si podle hodnocení našla Stíny nad zálivem, takže jsem si je půjčila v knihovně a hned se do nich pustila.

První dvě třetiny jsem si říkala, že je to spíš takový průměr, ačkoli vyloženě jsem se nenudila, bavily mě psychologické sondy do duší postav, ale poslední třetina se pořádně rozjela, následoval zvrat za zvratem, ve výsledku jsem tedy velmi spokojená.

Samozřejmě mě zasáhlo téma ztráty dítěte, následné (ne)vyrovnání se s ní a otázka, jak silná může být mateřská láska

Hodnocení: 4,5 * z 5 *

6 29.03.2023

(SPOILER) Úplně nejradši objevuju a čtu české autory a úplně nejradši vyhledávám rodinné příběhy. Bílý pramen splňuje obě kritéria a knížka pro mě byla velice příjemným překvapením.

Vypráví příběh Hedviky, která žije v první polovině minulého století ve Vernéřově (blízko Aše) a je sudetská Němka. Autorka líčí vyloženě její osobní příběh, historické události jsou upozaděny, byť samozřejmě Hedvičin život ovlivňují.

Sledujeme vývoj dívčiny psychiky od útlého dětství až po dospělost, to, jak dívka vnímá poněkud zvláštní vztahy v rodině, jak postupně odhaluje různá rodinná tabu, jak se uzavírá do svého vnitřního světa, jak prožívá vnitřní neklid, protože není spokojená s tím, jaký život žije. Krátce šťastná je, když si vezme svou životní lásku Antona, postupem času však poznává, že všechno není tak růžové, jak se zdá.

Moc se mi líbilo závěrečné vyznění knížky: Hedvika je jako stará žena smířená se svým osudem, bilancuje, vzpomíná, a nikomu nemá nic za zlé. Ví, že si asi vybrala špatného muže, nicméně prohlašuje, že tak to zkrátka mělo být a že všechno nebylo jen špatné, dokáže pochopit, že Němci byli odsunuti, nevidí totiž jinou možnost, jak by mohli dál v Ašském výběžku dál žít. Je si vědoma toho, že život není černobílý a že se mnoha lidem ukřivdilo, ale nedá se dělat nic jiného než se s tím smířit a jít zkrátka dál. Ale není to rezignace, je to moudrost a sofistikovanost člověka, který takto dokáže uvažovat.

Kniha je autorčinou prvotinou, podle mého názoru velmi vyspělou, líbí se mi, jak autorka píše, jakým způsobem příběh vypráví, vůbec nic mi nikde nedrhlo, nic mi nevadilo, nic mi nepřekáželo. Pro mě je tedy román i autorka velkým objevem a moc se těším na další knihu.

Hodnocení: 5* z 5*

4 29.03.2023

Takové maličkosti Claire Keeganové se staly malým hitem internetu, i já je četla a zaujaly mě, a tak jsem byla zvědavá na další autorčiny knihy. Z knihovny jsem si proto půjčila její další novelu Třetí světlo a musím říct, že se mi asi líbila ještě o fous víc než Takové maličkosti.

Přenášíme se na irský venkov 80. let minulého století, do jednoho léta, kdy u bezdětných manželů tráví prázdniny děvčátko z jedné velké rodiny, v níž je spousta dětí, a tudíž i málo pozornosti, pochopení a samozřejmě peněz.

Dívka během poměrně krátké doby poznává, jaké to je, když se pro někoho stane opravdu důležitá, když ji někdo poslouchá, když se jí někdo věnuje, když si s ní povídá, prožívá společné chvíle.

Tak jako u Takových maličkostí je hodně věcí a událostí jen naznačeno, čtenář je nucen hodně si domýšlet sám, dokreslovat si příběh ve své fantazii.

Třetí světlo je především příběhem o tom, jak křehká a zranitelná je dětská duše, a mě tenhle příběh dost zasáhl, neubráníte se totiž otázce, jestli jako rodič děláte opravdu dost a jestli třeba i nevědomky svému dítěti nějak vnitřně neubližujete.

Má ruce jako naše mami, ale je v nich ještě něco jinýho, něco, co jsem nikdy necítila a nevím, jak to mám pojmenovat. Vůbec žádný slovo pro to nemůžu najít, ale tohle je nový místo a budu tady potřebovat nový slova. (str. 19)

A tak běží den za dnem. Pořád čekám, kdy už se něco stane, kdy tahle spokojenost skončí že se probudím v mokrý posteli, že něco provedu, něco pokazím nebo rozbiju , ale každej další den se podobá těm předchozím. (str. 31)

Hodnocení: 4,5* z 5*

4 26.03.2023

Šestaosmdesátiletá milionářka Veronica žije ve Skotsku ve svém honosném sídle, ale šťastná není. Po mnoha letech se rozhodne vyhledat svého nyní už dospělého vnuka Patricka, s nímž si ale na první pohled moc do oka nepadnou, a na základě dokumentárního seriálu o tučňácích si umane, že zajede na Antarktidu a vědce zkoumající tučňáky finančně podpoří.

Knížka Dáma a tučňáci nabízí celkem milé, dost předvídatelné čtení, které pro mě bylo v určitých momentech až naivně pohádkové Proto nedávám plný počet hvězd, nicméně pokračování už jsem si pořídila a nechám si ho na dobu, kdy budu chtít číst nějakou naprosto nenáročnou oddychovku

Hodnocení: 4* z 5*

4 23.03.2023

Životní příběh Neonily, která se narodila v Rusku blízko Smolenska a přes Německo se během konce druhé světové války dostala do Československa, kde zakotvila v podbeskydském městečku.

Neoniliným životním mottem bylo přizpůsobit se jakékoli situaci a co nejlépe přežít, čili se o sebe uměla postarat jak za nacismu, tak za komunismu, tak po roce 1989.

Mnozí by ji za to určitě odsoudili, ale román vykresluje její nelehkou životní pouť a nakonec každý musí uznat, že život zkrátka není černobílý. Neplatí v něm, že tohle je vyloženě dobré, nebo naopak vyloženě špatné chování, nic není prostě tak snadné, jak by se mohlo na první pohled zdát, a často je to tak, že někomu sice pomůžete, ale na druhou stranu tím samým jednáním i někomu třeba nevědomky ublížíte.

To se mi právě na románu líbilo nejvíc: sice představuje Neonilu jako nepříliš sympatickou ženu, ale je to žena z masa a kostí a mnohým jejím životním rozhodnutím se dá porozumět.

Wilková se opět ukazuje jako suverénní autorka, která ví, co a jak chce vylíčit, a byť se mi začátek románu zdál malinko překombinovaný a v knize jsem nacházela některé stejné motivy a témata jako v prvotině Až uvidíš moře, nakonec dávám plný počet hvězd, protože druhá polovina románu mě bavila velmi a líbilo se mi i to, že autorka udržela napětí do posledního řádku.

Jako systematika mě rovněž těší, že obě knihy autorky mají stejný design a za mě velice povedené grafické zpracování, ty obálky jsou prostě skvostné a vlnovková záložka zrovna tak

Hodnocení: 5* z 5*

10 19.03.2023

Norská novela o strýci Ivarovi a synovci Jonovi. Ivar chce Jonovi odkázat rybářskou chatu u jezera, a tak tam spolu stráví týden, aby se Jon naučil, co a jak má dělat, především jak lovit ryby a jak je zpracovávat.

Bohužel, s touhle knihou jsme se vůbec nepotkaly. Její příběh mě nějak úplně minul, nic hlubšího ve mně nezanechal, myslím, že za pár dní nebudu skoro vědět, o čem byl. Vůbec nemám pocit, že bych si z hovorů dvou mužů odnesla nějaké zásadní poselství, na konci se ani nedostavila nějaká očekávaná katarze, jediné, co mě jakž takž zaujalo, byly popisy přírody a jezera, vytvoření atmosféry jednoho podzimního týdne.

Hodnocení: 2,5* z 5*

5 13.03.2023

Kašparovi je sedmdesát jedna let, žije v Berlíně a právě mu zemřela manželka Birgit. Při uspořádávání její pozůstalosti přijde na to, že Brigit prožila několik životních kapitol, o nichž Kašpar nemá ani zdání. Největším překvapením je zjištění, že Birgit porodila dceru, které se vzdala a již plánovala najít. Kašparovi se to podaří a tím pádem se z něj stane nevlastní dědeček čtrnáctileté Sigrun. Ta ovšem vyrůstá na venkovském statku v bývalé NDR v prostředí neonacistické komunity

Knížka přináší témata, na která jsme u Schlinka zvyklí: řeší nacistickou minulost Německa, jeho rozdělení a západní a východní (komunistický) blok či současné problémy s neonacismem Pro Schlinka je i typické zobrazení vztahu dvou lidí opačného pohlaví, které od sebe dělí několik desítek let

Kašpar je vykreslen jako muž, který nerad vyvolává konflikty a nerad řeší vypjaté situace, což se ale v mnohém ukazuje jako negativum. Nechává se totiž až příliš unášet osudem a v důsledku vlastně žije dost pasivně, v určitých momentech se chová jako vyložený slaboch, což ovlivní i jeho vztah s nově nalezenou vnučkou.

Pro mě osobně byl zajímavý popis života v NDR, zcela absurdní se například jeví, že jestliže chtěl někdo emigrovat z Východního Berlína do Západního, jel z Východního Berlína vlakem do Prahy, pak dále do Vídně a z Vídně přiletěl do Západního Berlína letadlem.

Knížka se mi moc líbila (byť uznávám, že některé postavy se můžou jevit trochu černobíle) a při čtení jsem si uvědomila, že přesně takový zážitek jako u Vnučky chci prožívat u každé knížky: chci mít ze čtení radost, chci číst takový příběh, který mě nutí pokračovat dál a dál a který mi otvírá nové obzory, a rozhodně mi stojí za to, knížku odložit, když mě prostě netěší, nebaví, irituje, a najít takovou, s níž mi bude dobře
Hodnocení: 5* z 5*

9 13.03.2023

Angličan Jack Elliot se živí jako žoldák a má za sebou spoustu vojenských misí. Nyní se píše rok 1978 a Jack nyní má pro svého klienta Ánga přivézt z Kambodže, kterou ovládají Rudí Khmerové, proslulí tím, že likvidují odpůrce režimu a národní inteligenci, jeho manželku a dvě děti.

Zároveň se v románu odvíjí i příběh Elliotovy dcery Lisy, která až po pohřbu své matky zjistí, že její otec není mrtvý, jak jí matka tvrdila, a vydává se ho hledat do Thajska, kde by měl podle jejích informací být.

Nejsem velkou znalkyní Mayova díla, četla jsem pouze tři jeho knihy, a to první dva díly ze série Čínské thrillery a román Ostrov Entry, takže nemůžu srovnávat, jak si stojí tento román vzhledem k jeho ostatním dílům. Můžu pouze konstatovat, že tohle je thriller, kde se toho sice přihodí hodně, ale jelikož má rozsah 500 stran, neděje se to nijak zvlášť rychle či překotně, jak jsme u většiny thrillerů zvyklí, to by možná mohlo někoho odradit. Mně však vyhovovaly jak tempo i styl vyprávění, oceňuju dobře prokreslenou psychologii postav.

Konec jsem tušila už od začátku, maličké překvapení ale přece jen nastalo, to mě potěšilo. Někdy mi trochu vadily až příliš naturalistické popisy válečného dění, ovšem to je spíš můj osobní problém, takhle to ve válkách prostě chodí, zvlášť na asijském kontinentě.

Není to knížka, ze které bych byla úplně paf, ale podle mě je velmi dobře napsaná a nijak nelituju toho, že jsem ji četla, v některých oblastech mi i rozšířila obzory.

Hodnocení: 4,5* z 5*

3 08.03.2023

Jackie se vydává se svou ovdovělou matkou na výletní plavbu kolem řeckých ostrovů a doufá, že si matka najde nějakého přítele, aby nebyla tak osamělá a pořád jí tolik nezasahovala do života.

Zároveň Jackie řeší i krizi svého manželství a to, že ji vůbec nenaplňuje práce, kterou dělá, rovněž zpracovává smutek po zemřelém otci či přemýšlí nad vztahem se sestrou.

Tenhle román měl být humoristický, bohužel, já se moc nebavila. Víc než "vtipné" vykreslení plavby po moři mě bavily pasáže týkající se rodinného života Jackie, těch ale bylo logicky daleko méně než popisu cesty.

Knížka se mi nezdála nijak originální, až na překvapivý konec, který mi ovšem připadal vymyšlený trochu na sílu a z bezradnosti autorky, díky němu se nakonec všechno změnilo, což je ale popsáno až na posledních pár stránkách. Jinak celé vyprávění k ničemu moc nespěje, matka s dcerou si nerozumějí, dovolená je nezábavná, spolucestující divní, nezajímaví či nepříjemní, Řecko je zpodobněno jako země, kde nic nefunguje a do něhož snad ani nestojí za to jet.

Zkrátka a dobře, myslím, že když tuhle knížku minete, vůbec nic se nestane, pro mě to není ani příjemné a zábavné čtení na dovolenou.

Láska, kterou jsem k dětem cítila, byla občas tak silná a bezbřehá, že mě to až děsilo. Chtěla jsem je ochránit před vším zlým na věky věků, zároveň jsme si ale uvědomovala, že nejdůležitějším úkolem rodičů je dát svým dětem jak kořeny, tak křídla. (str. 219)

Hodnocení: 3* z 5*

1 05.03.2023

V románu se střídají dva vypravěči: Clément, padesátiletý bankovní úředník, a Laura, o deset let mladší profesorka, matka dvou dcer a unavená manželka. Ti dva jsou milenci, jenže Clemént je víceméně vyhořelý muž a Laura žena v krizi středního věku a podle toho tušíte, kam to všechno nejspíš bude spět

Ze začátku jsem byla docela nadšená, líbilo se mi rychlé tempo, jímž je příběh vyprávěn, a jeho ironie (bavila mě matka, která i z hrobu Lauru stále kárá), postupně ale nadšení nějak opadalo

Vyprávění Clémenta se nikam moc neposouvá, stále se tak nějak potácí odnikud nikam, vyprávění Laury mi bylo bližší, víc jsem jí rozuměla, a ačkoli závěr byl pro někoho možná trochu překvapivý, po přečtení knihy ve mně žádný hlubší pocit nezůstal, bohužel

Hodnocení: 3,5* z 5*

2 02.03.2023

Bill Furlong jde životem „se sklopenou hlavou, aby si nenadělal nepřátele“. (str. 23) Píše se rok 1985, jsou Vánoce a Bill je prožívá v jednom irském městě, kde vyrostl. Obchoduje s palivem, má manželku a pět dcer a zatím byl rád, že jakž takž proplouvá nelehkou dobou poznamenanou ekonomickou krizí.

Náhle ale cítí, že takhle netečně a smířeně dál žít nechce, přemýšlí, jestli tohle je všechno, o co v životě usiluje. Oči mu otevře návštěva v místním klášteře, který provozuje nejen školu, ale i prádelnu. Zažije něco, co nemůže nechat jen tak být, a i když má trochu strach z toho, co jeho rozhodnutí způsobí, svědomí mu nedovolí jednat jinak, prožije jakési vnitřní prozření.

Takové maličkosti je novela psaná podmanivým jazykem, která je přirovnávána k povídkám A. P. Čechova či Ernesta Hemingwaye. Mnohé věci totiž jen naznačuje, neservíruje je přímo na podnosu, čtenář si musí leccos domyslet, je nucen k přemýšlení, jak by to asi všechno mohlo být.

Já se svým „románovým“ čtenářským zaměřením bohužel tyto kvality úplně neumím docenit, mám stejný problém jako vždycky: zajímalo by mě obšírnější zpracování a hlavně to, co nebylo na konci vysloveno vůbec. Jak se k Billově činu postaví manželka? Jak by se příběh odvíjel dál? Novela se věnuje tématu „Magdaleniných prádelen“ rozšířených po celém Irsku, takže bych se bývala chtěla dozvědět co nejvíc informací…

Velmi zajímavý je doslov, který přibližuje fenomén irských „Magdaleniných prádelen“, čili prádelen u klášterů, ve kterých v často dost otřesných podmínkách žily svobodné matky, ženy fyzicky či mentálně postižené nebo ty, kterých se příbuzní chtěli z jakéhokoliv důvodu zbavit. Naprosto šokující je to, že tyto prádelny fungovaly až do roku 1996 a veřejně hovořit se o nich začalo až v roce 1993, přičemž irští politici se k nim veřejně vyjádřili až v roce 2013! Neskutečné!

Hodnocení: 4* z 5*

4 27.02.2023

Pikové eso je thriller především pro náctileté, tudíž nejsem cílová skupina, což je možná ten kámen úrazu… :-)

Román se odehrává na soukromé akademii Niveus, na níž studují pouze dva černošští studenti, Chiamaka a Devon. Právě ti se stanou terčem záhadné osoby jménem Eso, která o nich rozesílá esemesky s intimními a odhalujícími detaily z jejich života. Chiamaka i Devon jsou ve čtvrtém ročníku a touží jít studovat na výběrové univerzity, jenže jejich vysněná budoucnost a možná i život jsou nyní v ohrožení.

Nejprve klady: knížka je dobře napsaná, čtení odsýpá, chcete číst dál a dál, abyste se dozvěděli, jak to všechno dopadne. Postavy jsou dobře vykresleny, jsou specifické, originální, chápu většinu jejich vnitřních pohnutek, dilemat a bolestí.

Teď to, co mi nesedlo, a abych to vysvětlila, musím hodně spojlerovat: nevadí mi, když se v knížkách řeší rasismus, homofobie nebo homosexuální orientace, naopak, souhlasím s tím, že se o tom psát má, jenže čeho je moc, toho je moc…

Jako tady máme na škole pouhé dva studenty tmavé pleti, ale oba jsou homosexuálové? Proč? A pak mi vadila nevyváženost situace: nakonec se ukáže, že na Niveu jednou za deset let (!) přijmou pouze dva (!) černošské studenty, které chtějí ve čtvrtém ročníku „zlikvidovat“… Jde po nich komplet celá škola, jak učitelé, tak studenti, jsou to všichni bez výjimky (!) rasisti skrz naskrz. A tohle mi připadá trochu postavené na hlavu: když jsou tak strašně rasističtí, proč jim stačí zničit pouhé dva lidi jednou za deset let? Podle mého názoru je tohle dost nepromyšlené…

Ke konci mi i vadilo, jak byla Chiamaka naivní ve svém nalezeném řešení problému. Celou knihu je nám představována jako velice chytrá a protřelá holka, jež má všechno velmi dobře promyšlené, a teď najednou tak snadno uvěří určitým lidem, které ani nemá pořádně prověřené. A vím, že se má ukazovat, že kluci můžou klidně brečet, jo, můžou, ale nezlobte se na mě, Devon byl plačka, brečel skoro pořád, taky toho už na mě bylo moc…

To, že knížka se v určitých ohledech hodně podobá knížce a potažmo i seriálu Jeden z nás lže, už vidím hlavně jako svůj problém, protože jsem se nedávno na seriál dívala… :-)

Suma sumárum já z knihy u vytržení nejsem, ale dokážu pochopit, že naše náctileté děti budou spokojené…

Hodnocení: 3,5* z 5*

2 26.02.2023

Paříž v letech 2017 a 1943.

Aurelia zcela neočekávaně zdědí po zemřelé babičce byt v Paříži, o němž naprosto netušila, že existuje. Když se do bytu dostane, zjistí, že je v něm schována spousta obrazů, originálů od slavných malířů, a narazí i na fotky a články s nacistickou tematikou. Byla snad Liina babička Estelle kolaborantka?

Příběh se zamotává, když na jedné fotografii poznává svou anglickou pratetu Sophii mladý muž Gabriel, který přijel z Londýna Lie pomoci s odhadnutím původu a cen obrazů.

Román je takovým tím typicky silným příběhem, ve kterém se prolínají dvě časové roviny a odhaluje se mnoho rodinných tajemství, přičemž autorka částečně vycházela ze skutečných událostí.

Konečné zpracování sice nemá nějaký velký přesah, ale jedná se o zručně napsanou knížku z oblasti literatury, jež je primárně zaměřena na ženské čtenářské publikum. Jestliže by od autorky vyšla další kniha, rozhodně bych se nebránila si ji přečíst.

Hodnocení: 4* z 5*

6 21.02.2023