markej komentáře u knih

Příběh Vačice, která se nesmála, vznikl už roku 1950, ale je nadčasový v tom, jak vykresluje lidskou hloupost, nabubřelost, snahu mít za jakýchkoli okolností pravdu a prosazovat ji, ať se děje, co se děje…

U Vačice se mi moc líbily úvodní tři věty. „Smála se, když svítilo slunce. Smála se, když svítil měsíc. Smála se, když nesvítilo nic.“

Kéž bychom to dokázali: smát se, i když nesvítí nic...

6 10.02.2023

Gloria je příběh vlaštovky, která svým činem zachrání život člověka, nebo vlastně rovnou lidí. Je zajímavé, jak autor na malém prostoru dokáže zmínit několik závažných témat, která nás v Evropě v současné době trápí či trápila – problém ekonomické krize, nezaměstnanosti, globálního oteplování či přílivu imigrantů. Gloria připomíná pohádky Hanse Christiana Andersena či Oscara Wildea.

1 10.02.2023

Rodinná sága mapující osudy rodiny Cliftonových a Barringtonových, žijících v Bristolu, v období let 1920 až 1940.
️
Protože mám rodinné ságy opravdu moc ráda, čtení jsem si užila na maximum. Tenhle román je navíc vystavěn tak, že určitou část vždy vypráví jiná postava, což sice ze začátku způsobuje, že jedny a tytéž události jsou vykládány znovu a znovu, vždycky ovšem trochu jinak z hlediska té dané osoby. Opakování událostí se však asi tak od poloviny knihy vytrácí a vyvstává velmi barevná mozaika životů hlavních i vedlejších postav.
️
Osudy hrdinů jsou dost spletité, ale stále uvěřitelné, postavy jsou vykresleny velice plasticky, byť některé možná malinko černobíle, ovšem mně vůbec nevadilo číst o pravých gentlemanech, kteří mají smysl pro čest a nepokřivenou morálku...
️
Knížka je prvním dílem série, a protože jsem moc zvědavá, co se bude dít dál, chystám se pustit do druhého dílu skutečně velmi brzy...
️
Hodnocení: 5 ⭐ z 5 ⭐

6 05.02.2023

Podle obálky i anotace by se mohlo zdát, že tahle knížka bude docela humornou sondou do života žen krátce po třicítce a že možná nebude chybět špetka romantiky… Úplně tak to ale není, místy je to vlastně dost neveselé a trochu hořké čtení…

Nina prožila několikaletý vztah, který se ale rozpadnul, teď byla pár let sama a ve 32 letech se rozhodne zkusit seznamovací aplikaci, třeba bude mít štěstí… S Maxem to nejprve vypadá velmi nadějně, ovšem pak přijde náhlý zvrat…

K tomu všemu se ještě u Ninina otce, se kterým si hrdinka rozumí víc než s matkou, začnou projevovat symptomy Alzheimerovy choroby…

Na téhle knížce se mi líbilo, že nic moc nelakuje na růžovo, dost realisticky popisuje, co bezdětné single ženy zažívají po třicítce, když pociťují, že jim už tikají biologické hodiny, ale nemůžou najít partnera, který by se chtěl vázat… Přibližuje i to, jak nelehké je být v téhle době matkou či jak je těžké smířit se s tím, že rodiče stárnou a mají už různé zdravotní problémy…

„Když seš ženská, který už bylo třicet, a chceš mít rodinu, tak seš vydaná těm jejich vrtochům napospas. Oni stanovují pravidla a nám nezbývá než poslouchat. Nemáš právo říct, co bys chtěla ani co tě rozčiluje, protože někde v pozadí neustále tiká bomba, která hrozí vybuchnout, jakmile mu přijdeš příliš náročná.“ (str. 142)

„Tohle byly oplzlé řeči našeho věku – kde si dříve milenci šeptali do ucha, jak někde sbalí holku, zatáhnou ji domů a budou s ní mít trojku, tam jsme dnes probírali dětská jména, a jestli budeme mít spíš syny, nebo dcery. Co na tom, jestli to dovedeme až do konce? Pointa hry byla v něčem jiném. Bylo dost vzrušující už jenom slyšet ta slova nahlas.“ (str. 277)

Hodnocení: 4 ⭐ z 5

2 31.01.2023

Cooper a jeho dcerka Finch žijí z určitých důvodů už osm let ve srubu v hlubokých amerických lesích. Občas vídají svého trochu záhadného souseda Scotlanda, jinak nikoho.

Je jasné, že takhle to navěky zůstat nemůže, a taky že nezůstane. Komplikace nastanou, když nepřijede Cooperův kamarád Jake, který jednou ročně přiváží zásoby, a když se v lese objeví mladičká dívka, jež tátu s dcerkou možná zahlédla.

Knížka má trochu pomalejší tempo, takže thrillerem bych ji úplně nenazvala, ale mně to nevadilo, vzniklo tak dost prostoru k odbočkám do minulosti, k vykreslení psychologie postav, k barvitému popisu prostředí.

Konec už je svižnější a musím říct, že mě překvapil, takové rozuzlení jsem nečekala, což považuju za pomyslnou výbornou třešničku na už tak dost dobrém dortu.

Hodnocení: 4 ⭐ z 5 ⭐

2 29.01.2023

Rodinné ságy já můžu... Tahle nás zavádí na úplný počátek 20. století do San Franciska do prostředí Harrietiny bohaté rejdařské rodiny a zároveň přibližuje prostřednictvím Frankova příběhu úplné počátky filmového průmyslu. A samozřejmě, Frank a Harriet to nebudou mít snadné...

Začátek románu je trochu pomalejší, ale po prvních tak sto stranách už jsem jen četla a četla. Dost jsem si oblíbila Harriet, je velice chytrá, učenlivá, svobodomyslná a vášnivá, stojí pevně nohama na zemi.

Zajímavé byly i poznatky jak z oblasti loďařství, tak z oblasti němých filmů, díky barvitým popisům jsem doslova nasávala atmosféru San Franciska počátku minulého století.

Již vyšel druhý díl, který si určitě pořídím a přečtu, protože ty rozsáhlé ságy, to je něco pro mě...

Hodnocení: 4,5 ⭐ z 5 ⭐

2 24.01.2023

O Fridě už jsem hodně dlouho nic nečetla, protože mi připadalo, že jeden čas bylo úplně „přefridováno“, ale na tuhle knížku jsem narazila při bloumání po jihlavské knihovně a hned mě zaujala.

Její nejsilnější stránkou je krásná grafická podoba, ilustrace jsou hojně inspirovány Fridinými obrazy. Obrazová složka výrazně převažuje nad textovou, která za mě bohužel trochu pokulhává: v příběhu je jednak plno prázdných míst, na což ovšem autorka sama upozorňuje, prý nechtěla vytvořit podrobný životopis, jednak se mi moc nelíbí jazykové úpravy – zájmena ve tvaru mne a jej prostě považuju v dnešní době za zastaralé.

Nicméně právě díky téhle knížce jsem dostala po letech opět chuť si něco o Fridině pohnutém a pestrém životě přečíst (to si prostě dokola jen říkáte, jak je možné, že někdo dostane tolik naloženo), a tak určitě zapátrám po dalších knihách…

Hodnocení: 4 ⭐ z 5 ⭐

3 23.01.2023

Přátelé, tohle byla neskutečná jízda! Kdo máte rádi černočerný humor, neváhejte! Dlouho jsem nic takového nečetla a dlouho jsem se u knížky tak nepobavila! Smála jsem se fakt nahlas…

Björnovi se tak nějak sype život pod rukama, má nejspíš před rozvodem, svou téměř tříletou dcerku skoro nevídá, působí jako právník, ovšem zastupuje drogového dealera, ve firmě mu tuhle práci přidělili, protože si s ní nikdo nechce špinit ruce…

Všechno jde do kopru, a aby se Björn zavděčil aspoň manželce, začne chodit na seberozvojový kurz všímavosti, který mu zcela změní život… Nese to s sebou sice trochu vražd, ale co by Björn neudělal pro svůj duševní rozvoj a pro svou vnitřní vyrovnanost, pro svou rodinu a pro to, aby dostal svou dcerku do školky… Ostatně ta naprosto nedostatková místa ve školkách nakonec sehrají tu nejklíčovější roli, vždyť kdo by své dítě nepotřeboval umístit do školky, známe to všichni!

***

Jen aby bylo jasno: já nejsem žádný násilník. Ba naopak. Já se třeba za celý svůj život ještě s nikým nepopral. A poprvé jsem někoho zabil až ve dvaačtyřiceti. Což je, když se tak porozhlédnu po svém profesním poli působnosti, celkem pozdě. No dobrá, týden nato už jsem měl na kontě skoro půl tuctu obětí.
Asi to zní tak trochu nepěkně. Jenže všechno, co jsem udělal, jsem udělal s tím nejlepším úmyslem. Byl to logický důsledek všímavé reorganizace mého života. Abych sladil povolání s rodinou. (str. 9)

Bolelo mě na duši, že to malebné ticho utnu nahozením drtiče. Kus za kusem jsem svého otravného mandanta začal do drtiče vhazovat. Každá dávka vytvořila nad modrozeleným jezerem purpurově červenou fontánu z kousíčků jeho těla. Na pozadí se pozdně jarní nebe barvilo do oranžova. Byl to nádherný pohled. Ještě nikdy jsem neviděl Dragana v tak pestrých barvách. (str. 116–117)

***

Hodnocení: maximálně všímavých 5 ⭐ z 5 ⭐

7 21.01.2023

Protože jsem potřebovala trochu oddych od dospěláckého čtení a protože dneska přes noc napadl sníh, napadlo mě tematicky sáhnout po Stele v zemi tučňáků.

Četla jsem před lety už první díl Stela a 16 huskyů a vím, že tehdy jsem knížce nedala plné hodnocení, protože mi bylo líto, že v příběhu nevystupuje Stelina maminka a že její nepřítomnost vůbec není vysvětlená, a protože jazyková korektura nebyla úplně bez chyb.

Teď se ale obě moje předchozí výtky vyřešily! Možná, že autorka měla víc ohlasů na to, že Stele chybí maminka, a tak se teď v druhém díle objevuje hned na začátku a ukazuje se, že je vědkyně, která pozoruje tučňáky v Antarktidě. A korektura je provedena pečlivěji…

Tyhle příběhy jsem si koupila, protože (ač mi bude letos 45), sbírám knížky s ilustracemi Ivony Knechtlové, neboť ty ilustrace jsou prostě tak přenádherné, že jim nedokážu odolat a chci je mít v těch knížkách při ruce.

Ovšem i samotné příběhy Stely jsou moc hezké, milé, neřeší se v nich nijaká velká dramata a mně se moc líbí, i v dospělém věku je tahle četba zážitek, který vás pohladí po duši. Doporučuju tedy dětem i dospělým…
Hodnocení: 5 ⭐ z 5 ⭐

18.01.2023

Cyklista je druhý díl série detektivek s vyšetřovatelem Georgem Crossem.

Četla jsem i první díl Zubař, tam mě moc bavila postava detektiva Crosse, protože má Aspergerův syndrom, díky němuž je velice úspěšným vyšetřovatelem, jelikož vidí to, co jiní nevidí, dívá se na svět bez „zatěžujících“ emocí, má nadprůměrné analytické myšlení a obsáhlé encyklopedické znalosti. Zároveň má ale problémy v běžné komunikaci, z čehož často vznikají nestandardní (úsměvné) situace.

Nemůžu říct, že by se mi Cyklista nelíbil, nicméně mě trochu zklamalo, že se ta série nikam neposunula, ani co se týče osobního života hlavních protagonistů z řad policie, ani co se týče způsobu vyšetřování a jeho postupu. Cyklista je vlastně takovou kopií Zubaře, proto ho i hodnotím jako průměrnou knihu. Styl vyprávění je rovněž stejný, kratší, svižné kapitoly a na můj vkus trochu zdlouhavý závěr.

***

Hodnocení: 3,5 ⭐ z 5 ⭐

2 17.01.2023

Žalm pro divostrojné je zařazen do žánru sci-fi, protože se odehrává na měsíci jménem Panga a líčí setkání lidské bytosti (sesterstva) Echo s robotem Hnízdem. Ve skutečnosti se ovšem jedná o nadčasový příběh s filozofickým podtextem, který se zamýšlí nad otázkou, co je vlastně smyslem života, a hlavně zda je nějaký smysl života vůbec nutné mít a zda vám k radosti z bytí nestačí třeba jen slyšet cvrččí zpěv.

Takhle popsáno to možná nezní čtenářský kdovíjak přitažlivě, nicméně vězte, že se jedná o moc milý a laskavý příběh, který je navíc napsán krásným jazykem a který moc doporučuju.

To jazykové zpracování se mi líbilo asi ze všeho nejvíc, neskutečně jsem se kochala tím, jak je knížka přeložená a jaké novotvary překladatelka Lucie Bregantová vymyslela. Setkáme se s pomístními jmény jako Pokřoviní, Dřevopád, Modrotrn nebo Parožníky, se jmény robotů Rozkošné Sýkorčí Hnízdo, Jmelí Bílé nebo Ledové Jezírko, s názvy bylin včelovka, lví tráva či horečník a se zvířaty jako krvepijka, štěbetáček či pavouk jablečňák (to je pavouk veliký jako jablko, který je nesmírně agresivní... ).

***

Tak proč trváte na tom, že musíte mít vlastní poslání, zoufale po něm nepátráte a cítíte se bez něj tak nešťastně? Pokud chápete to, že roboti poslání nemají – že jsme ho odmítli –, jako vrchol vlastní intelektuální vyspělosti, proč vynakládáte tolik energie, abyste dělali pravý opak? (str. 155)

Ty se pořád ptáš, proč to, co děláš, není dost dobré, a já nevím, co na to říct, protože prostě stačí být součástí světa a žasnout. Nemusíš to ničím ospravedlňovat nebo si to zasloužit. Můžeš prostě jen žít. (str. 156)

***

Hodnocení: 5 ⭐ z 5 ⭐ (a ta obálka! :-))

5 15.01.2023

Stehy čtou všichni, tak jsem je taky chtěla zkusit…

Novela popisuje příběh dvou žen, manželky Lucie a milenky Anny, a jejich osobního setkání.

Myslím, že mi docela pomohlo, že jsem před pár měsíci zhlédla seriál Pět let, k němuž autorka napsala scénář. Anna mi totiž dost připomínala Terezu ze seriálu – drobná, štíhlá až vyhublá, velmi uzavřená a introvertní, bez blízkých přátel, intelektuálka neschopná zdravě prožívat partnerský vztah, a tak jsem měla pro Annu větší pochopení. Nepříliš vyrovnaná je ovšem i manželka Lucie, která své vnitřní boje a pnutí řeší sebepoškozováním…

Ačkoliv mi hrdinky svou povahou moc blízké nebyly, líbilo se mi, jak je příběh vystavěný, jakou má gradaci, jak si některé věci musíte domýšlet, moc jsem nedovedla předpovědět, jaký konec knížka bude mít. To hodnotím velmi kladně, podle mého umí autorka skutečně dobře psát.

Bohužel mi vadila nedostatečně pečlivá jazyková korektura, nezřídka chyběly čárky za vloženou větou vedlejší, nebo čárky naopak přebývaly v případech, kdy se jednalo o věty vedlejší, ovšem v souřadném poměru, čili čárky byly v tomto případě přebytečné. Nezmiňovala bych to, kdyby se tyto případy daly spočítat na prstech jedné ruky, ale ony na to naneštěstí nestačily ani prsty obou rukou... Tohle mě mrzí a je mi to líto, proto nedávám nejvyšší hodnocení…. Když je v knihách příliš mnoho chyb, ztrácejí pro mě trochu na kráse, věřím tomu, že spousta čtenářů si toho nevšimne, ale já už mám prostě takovou profesionální deformaci, omlouvám se…
***
Hodnocení: 4 ⭐ z 5 ⭐

6 13.01.2023

Sibiřské haiku je autobiograficky laděný komiks, román v obrazech, který přibližuje kapitolu z historie litevského národa – totiž deportaci Litevců za druhé světové války na Sibiř. Sovětský svaz zabral zkraje druhé světové války Litvu a nepohodlné obyvatele, často samozřejmě celé rodiny včetně dětí, odsunul do sibiřských pracovních lágrů.

Příběh vypráví chlapec Algisek, otec autorky komiksu. Vyprávění je samozřejmě neveselé, místy tragické, ale ne vždy, často osciluje mezi tvrdou a smutnou realitou a barevnou, svobodnou a bohatou dětskou fantazií. Protože se v chlapcově mysli tyto dvě roviny přelévají mezi sebou a Algisek si vlastně není jistý, zda ten daný zážitek byl skutečný, nebo se odehrál jen v jeho obrazy překypujících myšlenkách, vyznění mnohých zážitků až tak pesimisticky nevyzní.

Komiks určitě zaujme čtenáře všech věkových kategorií, je uctěním památky těch, kteří nepřežili, a zároveň oslavou vůle k životu a dětského vidění světa, díky němuž lze překonat i ty nejhorší chvíle.
***
Hodnocení: 4 ⭐ z 5 ⭐

1 12.01.2023

(SPOILER) Sedm věží je tak trochu ze škatulky „divnoknihy“ a zřejmě nebude pro každého, spíš myslím, že se čtenáři rozdělí na dvě skupiny: buď se jim knížka bude hodně líbit, nebo se s ní úplně minou…
Já patřím do první skupiny, líbila se mi moc…
Dva hlavní hrdinové Ach a Cinka se přestěhují na zapadlý venkov do ne příliš udržovaného domu a tam zkrátka žijí… Sledujeme je několik let, do té doby, než se rozhodnou vylézt na horu za domem, což celé ty roky plánovali, ale k čemuž se zatím nedostali… O hlavních postavách se dozvídáme pouze to, jaké praktické činnosti vykonávají, čteme o tom, jak se chovají jejich dva psy, jak se mění krajina v průběhu ročních období, co kde roste, jaká zvířata se v blízkosti domu vyskytnou… Tím se vlastně vytváří velký prostor k tomu, abyste si Acha a Cinku charakterizovali, abyste přemýšleli o tom, jaké mají povahy, jestli jsou spokojení či šťastní, proč nemají děti… Každý asi dojde k trochu jinému závěru…
Čtení je trochu náročnější, je to vlastně taková dlouhá báseň v próze, text je i graficky specificky členěn, má svůj rytmus, najdete v něm rýmy, některé odstavce mají (někdy humornou, někdy cynickou) pointu… A to mě na četbě právě bavilo, čekala jsem, čeho všeho si autorka všimne, co všechno zmíní, jestli třeba nakonec přece jen o hlavních postavách neprozradí něco víc (no, neprozradí…)
***
Dům byl orchestr – trubek a píšťal, činelů a zvonkoher, chybějících kláves a zlomených jazýčků. Celý leden hrály živly na jeho hrany a žlábky, tašky a tabulky. Ta hudba někdy zněla jako pohřební kvílení a občas zase propukal spontánní potlesk. (str. 26)
***
V určitém smyslu byli velmi staří.
V jiném smyslu byli spíš pubertální
nebo přímo dětinští. (str. 129)
***
Od autorky jsem četla předchozí knihu Vyšlapaná čára, ta je čtenářsky přístupnější a taky se mi líbila, takže zbývá dočíst už jen prvotinu Jasno lepo podstín zhyna…
Hodnocení: 4 ⭐ z 5 ⭐

7 10.01.2023

Kdo máte rádi české autor(k)y a zároveň romány o všemožně zvláštních, nedokonalých a složitých rodinných a partnerských vztazích, zpozorněte, tohle by mohlo být něco pro vás…
Lucie odchází po traumatickém zážitku z Prahy do svého rodného kraje Rychlebských hor, nastěhuje se ke své tetě do Bílé Vody a snaží se dát svůj život dohromady… Jak se jí to podaří, nebudu odkrývat, nicméně prozradím, že nesentimentální a zároveň uvěřitelný způsob zpracování příběhu (a hlavně konce) mě oslovil…
Na druhou stranu nemůžu říct, že by mi byla Lucie nějak moc sympatická, připadá mi, že se svým životem nechá až moc unášet, na můj vkus je trochu unylá a poddajná, ale možná je to prostě jen tichá introvertka…
Závěrem ještě podotknu, že se mi moc líbí, jakým způsobem autorka píše, jaký užívá jazyk.
***
Ticho těsně okolo rozbřesku je nejhlubší. Moment, kdy si člověk přeje, aby se čas zastavil. Noční déšť se vpíjí do odhalené země a barví ji do černohněda. Vítr rozfoukal uschlé listí shrabané na hromady a odhalil kostry jeřábů. Nebe je rozpárané, slunce protahuje dírami své dlouhé ruce a napíná stíny holých stromů po opuštěných polích. Je chladno a ve vzduchu ostře voní blízká zima. (str. 128)
***
Jeřabinový dům považuju za velice zdařilou prvotinu, a až autorka napíše další knihu, bude mě určitě zajímat…
*
Hodnocení: 4 ⭐ z 5 ⭐
***
P. S. Při čtení jsem si nemohla nevzpomenout na tři knihy, jež různými způsoby s Jeřabinovým domem souvisí – umístění příběhu do Bílé Vody mi samozřejmě připomnělo román Kateřiny Tučkové, téma řeckých přistěhovalců na severní Moravě zase knihu Až uvidíš moře od Scarlet Wilkové a při některých scénách ze života Janiny a Vojty se mi nemohla nevybavit Dědina Petry Dvořákové… Dovedu si představit, že někomu by tyhle asociace možná mohly vadit, mně ale nevadily…

11 07.01.2023

Od autora jsem četla před lety jeho první knížku zápisků Autismus & Chardonnay, v níž přibližuje svou práci asistenta u autistických dětí. Druhou knihu zápisků jsem nečetla, ale když jsem zjistila, že Selnerovi vyšla novela, byla jsem zvědavá, jaká bude.
Na záložce se píše, že se nejedná o autorovy vlastní zážitky, nicméně ten, kdo trochu prozkoumá Selnerovy sociální sítě, asi dojde k názoru, že autobiografické jsou dost, navíc když se hlavní postava jmenuje Martin, stejně jako autor.
Martinovi je krátce přes třicet a v životě se mu moc nedaří, seznámí se přes Instagram s Veronikou, s níž se během dalších měsíců střídavě rozchází a zase schází, v práci (pracuje jako asistent u autistických dětí) zažívá pocit vyhoření, a tak se ji rozhodne po dlouhých letech praxe opustit, byť neví, co bude v budoucnu dělat.
Na Databázi knih jsem si přečetla velmi pochvalné komentáře, jak jde tahle próza na dřeň, jak autor přesně popisuje pocity své generace, mnoho čtenářů s ním velmi souznělo. Já tohle říct bohužel nemůžu, i když je to spíš asi můj osobní problém v tom, že jsem sama o generaci starší a že když je nějaká kniha krátká a psaná stručným, strohým stylem (tady oceňuju časté vypointování odstavců v humorně suché, až cynické konstatování), nemůžu se prostě s tou postavou příliš ztotožnit, proniknout do ní, potřebuju s ní strávit víc času, mít k dispozici víc popisu jejího vnitřního světa... Protože když tohle nemám, moc nedokážu pochopit, proč si Martin tolik oblíbil svého klienta Michala nebo proč Martinovi nejprve Veronika připadá trochu hloupá, proč spolu vůbec začali žít, proč je společný život štval a proč Martin nakonec tvrdí, že Veroniku i přesto miluje... Prostě tomu nerozumím, ale možná tomu nerozumí ani Martin a vytváří tak obraz své generace, která prostě neví, co vlastně cítí, co chce dělat, jak žít...
*
Jenže když je vám přes třicet a nemáte rodinu, můžete mít klidně sex nebo i rodinu bez lásky. A společnost to tak nějak toleruje, protože jste občany druhé kategorie. Svému okolí tvrdíte, že jste vybíraví, ale pravda je taková, že si nikdo nevybral vás. Hra na důstojnost. (str. 49)
*
"Nevím" je vlastně definice mé současné situace. A je mi v tom dobře. Dlouho jsem totiž věděl až moc. A to taky není dobře. (str. 163)
*
Hodnocení: 3,5 ⭐ z 5 ⭐

6 04.01.2023

Tuhle knihu jsem měla dlouho v hledáčku, velmi mi ji doporučovala sestřenice. Teď jsem po románu konečně sáhla a vážně jsem si ho moc užila! Tohle je kniha podle mého gusta: rodinná sága, spletité vztahy plné lásky, obdivu, rivality a zamlčovaných událostí, jemná psychologie postav, spoustu malých, dílčích, a spoustu velkých překvapení, pořádná bichle se skoro 430 stranami, takže se svými postavami můžu být několik dní, a ne jen den či dva, kdyby kniha byla krátká...
Velice mě oslovilo základní téma, jak si jako děti myslíme, že ti druzí (příbuzní) mají skvělý život, a až v dospělosti přijdeme na to, že je vlastně všechno trochu jinak... To jsem totiž zažila nesčetněkrát...
Od autora v češtině vyšly další dvě knihy, na které se rozhodně chystám...
***
Začalo mi vrtat hlavou, jestli jsem si je vlastně v dětství neopředl svými sny. Jestli jsem je neviděl jinak, než jací byli doopravdy. Opravdu to byli ti neobyčejní tvorové, které jsem tolik obdivoval? Co když to všechno byl jenom výplod mé fantazie? Co když jsem byl vlastně opravdovým Baltimorským jen já sám? (str. 362)
***
Hodnocení: 5 ⭐ z 5 ⭐

13 31.12.2022

Další z řady zbeletrizovaných životopisů, tentokrát o Evelyn Herbertové, dceři lorda Carnarvona, jenž doprovázel Howarda Cartera při otevírání Tutanchamonovy hrobky v roce 1922. Opět se spíš jedná o společenský román než o vyložený životopis, v němž byste se dozvěděli spoustu historických informací, ale čtení jsem si moc užila, líbilo se mi střídání časových rovin ve 20. a 70. letech minulého století, styl vyprávění, způsob odvíjení příběhu, psychologie postav.
Hodnocení: 4,5 ⭐ z 5 ⭐

7 27.12.2022

Příběh dětství a mládí romského novináře Patrika Bangy, odehrávající se v 90. letech minulého století převážně v Praze.
Banga popisuje nepříliš podnětné prostředí rodiny, kde věčně nebyly peníze, byť rodiče pracovali, putování po základních školách, protože byl podle svých slov "divoký" a nepřizpůsobivý v tom, že nesnášel nespravedlnost a téměř všudypřítomný rasismus.
Vzpomíná na nepříjemná setkání s policií, v jejichž řadách se to hemžilo skinheady, na to, že v patnácti se z něj stal de facto bezdomovec, neboť se rodiče odstěhovali na vesnici k Jičínu, jak začal později pracovat jako streetworker v Praze nebo jako dobrovolník ve válce v Kosovu.
Konkrétně jmenuje gádže, kteří mu věřili a dali mu příležitost posunout se dál, vysvětluje také, proč vznikla romská ghetta v severních Čechách, snaží se pochopit důvody rasismu a xenofobie.
Uznává, že romská mentalita je jiná, ale věří, že kdyby měli Romové správné vzory a dostali příležitosti, budou schopni normálně chodit do školy, pracovat a uplatnit se v životě tak, aby byli spokojení.
Mrzí mě, že knížka popisuje pouze 90. léta a nepokračuje dál, přece jen tohle jsou vzpomínky staré třicet let, byť nesmírně zajímavé, ráda bych si přečetla, jak autor hodnotí léta nedávná a současnost (což by se ovšem jistě dalo dohledat na Bangově blogu a v jeho článcích).
Až po přečtení knihy jsem zjistila, když jsem si dohledávala další informace, že Patrik je dvojčetem hudebníka Radka Bangy. Patrik o něm v knize píše pouze jako o "dokonalém" dvojčeti s tím, že se věnuje hudbě, ale vůbec mi to v tu chvíli nedošlo.
Radek vydal rovněž knihu, která podle toho, co jsem se dočetla, odhaluje ještě více neutěšené prostředí domova, a já si ji chci určitě také přečíst.
Hodnocení : 4,5 ⭐ z 5 ⭐

5 20.12.2022

Knihonoš je taková pohádka pro dospělé. Starý Carl roznáší knihy zákazníkům, kteří se z všemožných důvodů nemůžou dostat do knihkupectví, občas ho doprovází kočka jménem Pejsek (:-) ) a nově malá holčička Šaša. V příběhu se objevuje spousta odkazů na knihy a literární postavy, většina lidí se k sobě chová mile a zdvořile a ti, kdo ne, se mile a zdvořile chovat začnou.
Celé to má být takové to čtení, co vás vyloženě hladí po duši, jenže u mě to nějak nezafungovalo, ačkoli vlastně vůbec nevím, jestli si za to nemůžu jen a jen sama, protože momentálně prostě asi nejsem v nejlepším rozpoložení na to, abych si takovou knihu vychutnala. Raději to zkuste sami, jestli z ní budete paf, já ji hodnotím prostě jako úplný průměr.
Hodnocení: 3,5 ⭐ z 5 ⭐

12 17.12.2022