Matematicka komentáře u knih

Tomáš Novotný sesbíral téměř dvě stě přísloví v jidiš, která se týkají vztahů mezi mužem a ženou. Jsou vtipná, hutná, nápaditá, někdy i dost ostrá. Přísloví doplnil i svými zasvěcenými komentáři, které vůbec neruší, ale naopak – můžeme se z nich hodně dozvědět o životě a uvažování Židů, kteří mluvili jidiš.

A co přesně tedy můžete načerpat z židovské moudrosti? Například:
„Když chce Bůh potrestat bezbožníka,
dá mu zbožnou manželku.“

„Rabín bez rebecin je jen půl příběhu.“
Židovské pohádky pro děti totiž často začínají: Žili kdysi rabín a rebecin… (rebecin je manželka rabína).

„Bláznovství bez lásky může být,
ale láska bez bláznění možná není.“

Kniha může dobře posloužit k lepšímu proniknutí do kultury Židů, kteří mluvili jidiš. Také se můžeme díky uvedeným příslovím hlouběji zamyslet nad vztahy mezi muži a ženami. A v neposlední řadě může posloužit i jako vhodný dárek pro každého, koho vztahy muže a ženy aktuálně zajímají.

8 29.10.2022

„Tady je všechno nepopsatelné, klaunsky šílené a smutné.“ Tak popisuje v jednom ze svých posledních dopisů Etty Hillesum, ani ne třicetiletá žena, atmosféru v holandském koncentračním táboře Westerbrok.
Tváří v tvář válečnému běsnění se Etty čím dál tím více solidarizuje se svým národem a v utrpení svém i svých bližních, které také velice intenzivně vnímá, hledá útěchu v živém vztahu s křesťanským Bohem, v kterého nedávno uvěřila. Její nadšení konvertitky je až nakažlivé, na druhou stranu nenabízí nějaké snadné instantní návody a nezastírá, že život s Bohem je v mnohém i náročný.
Poté, co jsem přečetla Ettyiny deníky a jednu knihu o ní, dostala jsem se konečně i k výboru z jejích dopisů. Začala jsem ho číst - příznačně - cestou do Osvětimi. Je věčná škoda, že v 2. světové válce zemřeli takoví lidé, jako byla Etty, ale možná k nám díky tomu její svědectví naléhavěji doléhá - kéž by!

"Po této noci jsem v jednom okamžiku došla k upřímnému názoru, že by byl hřích, kdyby se člověk ještě někdy zasmál. Ale později jsem si uvědomila, že lidé s úsměvem odcházeli, i když tentokrát ne mnozí. A v Polsku se možná tu a tam někdo i zasměje, i když z tohoto transportu jich mnoho nebude, myslím.
Když si vzpomenu na obličeje těch zelených uniforem, těch ozbrojenců z doprovodného pelotonu, můj Bože, ty obličeje! Dívala jsem se na ně, na jednoho po druhém, schovaná za oknem, nikdy jsem se ničeho tak nelekla jako těch obličejů. Dostala jsem se do konfliktu se slovy, která jsou leitmotivem mého života: A Bůh stvořil člověka k obrazu svému. Ta slova prožila spolu se mnou těžké ráno.
Že slova a představy nejsou dostačující pro noci jako tahle, jsem vám už mnohokrát psala. Přesto se musím pokusit něco vám napsat, člověk se stále cítí být od hlavy až k patě součástí židovské historie, a také má někdy potřebu být malým hlasem. Musíme se přece vzájemně informovat o tom, co se v různých koutech tohoto světa děje, každý musí přispět jedním kamínkem, aby po válce byla mozaika celého světa doplněná."

8 24.09.2022

Esej rozhněvaného filozofa (až teď se dívám, že jsem si nedopatřením vypůjčila formulaci jednoho z mých oblíbených uživatelů, ale přiléhavější pojmenování mě opravdu nenapadá), napsaná ve zmatku první koronavirové vlny.
Brání například hodnotu lidského života:

"To představuje radikální rozchod s tím, co se nám po celá staletí usilovně snaží říct veškerá moudrost světa, nejen ta židovská: že život není životem, když je jenom život…
Taková byla lekce starých Řeků. Filozofové všech směrů, od Platóna až po Aristotela, od stoiků až po epikurejce, ba i kyniky (ani Diogenes, který vyjel na Alexandra Makedonského: „Odstup mi ze slunce!“, si ve svém sudu nežil jenom pro sebe), učili, že život nestojí za nic, když neusiluje o „dobrý život“.
Byl to i názor Friedricha Nietzcheho, jinak velkého kritika řecké filozofie, se kterou se nicméně shodl na tom, že život nikdy není jen to, že je, a že pokud nemíří k něčemu jinému, pokud neusiluje o velký život, pokud okénka a vrátka svého těla neotevře dokořán inteligenci jiných lidí a věcí, tak si nezaslouží být nazýván životem.
Je to moudrost všech filozofií, opravdu všech. Rozcházejí se v názorech na všechno, snad kromě jediného: že lidství není nikdy jen identita sama o sobě a pro sebe, nikdy je nelze redukovat jen na sebe sama – a že má trvalý charakter pouze tehdy, když opustí stav izolace a uzavřenosti, který představuje život v okamžiku zrození. Toho dosahuje konáním, pozorováním, spinozovskou snahou o zvýšení síly svého bytí anebo třeba políbením od Boha.
Je to poselství každého lidského dobrodružství.
Je to poselství umění.
Je to poselství literatury, která je podle Sartra hledáním „široké cesty“, na níž se v oslepujícím světle města, davu i světa odhalí naše nejintimnější jádro, až po Becketta, vypravěče lidstva ve stavu zoufalého uzavření, který Čekání na Godota uvádí slovy: „Venkovská cesta. Strom…“
Ta současná epidemie paniky zvedá hlavu právě proti tomuto všemu, proti výkřiku „dejte nám konečně cestu!“, kterým se myslící a mluvící lidské pokolení ozývá od doby, co existují knihy. Vypíná se na paličkách viru, co zešílel a ze kterého lidi začínají šílet, nafouklá jako jako obrovská socha Baala na náměstích našich vymetených měst."

Za mě stojí za pozornost i za promýšelní. Oceňuji také velice zdařilou grafickou (i redakční) úpravu knihy - díky nakladatelství Kalich.

8 23.01.2022

Myslím, že bychom si měli vážit svobody v této době takovéto texty svobodně číst a svobodně o nich přemýšlet.
Krátká úvaha ruského spisovatele Alexandra Solženicyna s názvem "Nežít se lží" v době napsání oficiálně vyjít nemohla ani v SSSR, ani v ČSSR. Vyšla tedy v roce 1974 v ruštině v Paříži a ve stejném roce v češtině v nakladatelství Konfrontation Verlag v Zürichu. Já jsem se k této jeho úvaze dostala až teď a musím říct, že mě až překvapila svou stálou aktuálností.
Ono totiž „nežít se lží“ vyžaduje odvahu v každé době, jen se liší to, jak velké oběti musí tomuto životnímu postoji člověk přinášet. Zaujala mě i úvaha Alexandra Solženicyna, že tato „zdánlivá maličkost“ sama o sobě stačí ke zničení totalitního systému, aniž by mu lidé museli klást jakýkoliv aktivní odpor. Pokud nebudou lži sami „přiživovat“ a šířit“, totalitní systém jakéhokoliv ražení začne ztrácet „půdu pod nohama“. Ta totiž nikdy není příliš pevná, když je založena na lži.
A ještě jedna zajímavost: byť má text jen několik málo stránek, vzpomíná v něm Alexandr Soženicyn i ruskou okupaci v roce 1968 - a dává Čechoslováky za vzor statečnosti.

"Že to bude nesnadná cesta? Ano, přesto však nejsnadnější ze všech možných. Bude to volba nesnadná pro tělo, ale jedině možná pro duši. Bude to nesnadná cesta, a přesto jsou u nás lidé, dokonce desítky lidí, kteří po léta dodržují všechny ony body a žijí podle pravdy."

8 28.11.2021

Tuto knihu považuji za skutečný „klenot“ současné knižní produkce. Na malém rozsahu se jí podařilo vyjádřit mnoho o československé historii 20. století a to navíc v kvalitě, která je na našem knižním trhu neobvyklá. Ke čtení ji mohu doporučit snad úplně všem. Může vám ukrátit čekání ve frontě v supermarketu, ale také můžete nad přečteným hlouběji přemýšlet, dohledávat si další informace a souvislosti. To už je jen na vás. Pro mě to bylo první setkání s tvorbou pana Padevěta, a snad ne poslední.
Kniha není vyčerpávajícím svědectvím o vybraných 73 letech československé historie, ale má „nasvítit“ některé zajímavé události. To se myslím všem, kdo na knize spolupracovali, podařilo. Nejpovedenější mi přišly „minipovídky“ pana Padevěta, ale neméně důležité byly i fotografie, krátké faktografické komentáře i celá úprava knihy, která je opravdu velice nadstandardní a nakladatelství Host se velice podařila. O výbornou grafickou kvalitu knihy se zasloužil Martin T. Pecina.
"Prolezl poklopem obrněného transportéru a seskočil do trávy. Za zelenou obludou, kterou právě opustil, se svahem táhla jizva, jak se pásy zakusovaly do krajiny, trhaly jí kůži a zřejmě i lámaly malé kůstky, co jsou těsně pod povrchem. Nad horizontem přeletěly tři vrtulníky, které pro změnu řezaly tenké jizvy do nebe. Vyndal z kapsy pomuchlanou krabičku startek a jednu si zapálil. Jestli to dobře spočítal, teď by měli mít tak dvacet minut klid, než sem dojedou další transportéry a tanky. Ostatní už vylezli taky, polehali si do zářijové trávy a pevně doufali, že se tady aspoň pár minut neobjeví žádný lampasák, nebo dokonce rozhodčí. Slunci ještě nikdo žádnou jizvu neudělal, a tak celkem milostivě hřálo. Přiložil si k očím dalekohled a zkontroloval krajinu. Byla zjizvená jako starý šermíř, ale zřejmě byla se svým opuštěným osudem smířená. Asi pro ni nebylo lehké snášet pásy tanků a výbuchy granátů, ale jen těžko se mohla bránit. Mohla jenom čekat dalších sto let, jestli to náhodou nepřejde a jestli se pak pomalu nezačne hojit. Podle písmene, které do krajiny krasopisně napsaly staré cesty, byl na správném místě. Poodešel od odpočívající zelené obludy i od kluků, kteří prožívali krátký luxus svobodné chvíle, i když oblečené do maskáčů a utažené opaskem, a vyndal z kapsy starou mapu. Došel s ní ke stromu a sedl si do jeho stínu. Kůra ho trochu škrábala do zad, ale snažil se spíš poslouchat, co vyprávějí větve, které se sem tam pohnuly, i když moc nefoukalo. Špatně rozuměl, ale měl pocit, že vyprávějí něco o starém městě, které zmizelo. Položil vedle staré mapy vojenskou speciálku a pozoroval pavučinu cest a uzlíky křižovatek, jako by to bylo nějaké pradávné písmo. Byl na správném místě, strom, o který se opíral, kdysi dávno vrhal stín před kostel, aby se farníci vycházející v neděli z kostela nemuseli rovnou ponořit do sluneční záplavy. Vstal, složil obě mapy a udělal pár kroků. Otočil se ke stromu a ještě kousek popošel. Tráva něco zašeptala, ale zase jí nebylo rozumět. Možná stál na místě oltáře. Na místě, kam jeho praděda šel k prvnímu svatému přijímání. Nanebevzetí Panny Marie. Zvedl oči k nebi a zjistil, že na nebi jsou jen vrtulníky, co po nich zůstávají jizvy."

8 25.11.2021

Už téměř dvě stě let po vydání Kierkegaardovy recenze se ukazuje, že mnohé jeho úvahy v ní obsažené jsou nadčasové a stále platné. I v současné situaci české společnosti tedy platí: čtěte Kierkegaarda a přemýšlejte nad tím, co nám jeho slova chtějí říct teď a tady, do naší současné situace.
"Dnes už přestává platit, že muž stojí nebo padá svým činem, naopak, nikdo se ani nepohne a k tomu, aby se všichni měli skvěle, jim pomůže trocha reflexe – a také jim pomůže, že velmi dobře vědí, co se má dělat. Avšak hle, co dva spolu v rozhovoru nebo co jednotlivec při četbě či na tribuně na valném shromáždění beze zbytku pochopil, je-li to podáno formou reflexe nebo poznatku, nikdo není ani dost málo s to pochopit ve formě činu. Kdyby mezi těmi lidmi někdo obcházel, poslouchal je a zjišťoval, co by se podle jejich slov mělo dělat, a pak zkrátka a dobře – jen kvůli ironii – něco z toho udělal, všichni by se zarazili a pokládali by to za unáhlené; a kdyby jen mysleli na to, o čem sami mluví, pochopili by, že udělal právě to, co se dělat má."
Samozřejmě trochu náročnější čtivo, díky časové a jazykové bariéře a mnoha filosofickým pojmům. Ale pokud budete mít odvahu tyto bariéry překonat, možná vás příjemně překvapí, jak je stále aktuální...

8 05.10.2021

Jak se žilo ženám na jihu Spojených států ve 20. století?
O tom svědčí zcela prostě hlavní hrdinka Celie ve svých dopisech adresovaných nejprve Bohu, pak svojí sestře Nettie, které píše dopisy i přesto, že od ní žádné nedostává. Proč? I to souvisí s jejím postavením a situací.
Rasovou diskriminaci a nevalnou životní úroveň bych v životě obyčejné černé ženy na americkém jihu ve 20. století čekala, ale šokující bylo ponižování vlastní komunitou. V rodině i v širším příbuzenstvu neznamenala žena zhola nic, a byla tak zcela vydána na milost a nemilost svým mužským příbuzným a později manželovi.
Kniha byla zvláště na začátku hodně drsná a surová a o některých z těchto surovostí bych raději nečetla, ale po přečtení musím říct, že to tam patřilo a vytvořilo to plastický obraz o životě Celie, ničím nepřikrášlený. Smutný, ale taková byla (a bohužel někde i je) realita mnoha žen…
Celie, která je na začátku přesvědčena, že snášet na této Zemi veškeré útrapy a ponižování je nutné a nezbývá než se těšit do ráje, kde se budeme věčně radovat, postupně hledá sebeuvědomění i obyčejnou lidskou důstojnost: možnost dělat něco, co by ji bavilo, mít někoho, kdo by ji měl rád a koho by mohla mít ráda ona. A v tom může být to světélko naděje i v jejím náročném životě.

"Ty chceš říct že Bůh chce bejt milovanej jak se o tom píše v bibli.
Přesně tak, Celie. Milovaný chce bejt úplně všecko. Zpíváme, tancujem, pitvoříme se, dáváme si kytky a to všecko v naději že nás někdo bude mít rád. Všimla sis někdy že stromy dělaj přesně to samý co my aby na sebe upozornily? Teda až na to že nechoděj.
No mluvily sme o Bohu a mluvily ale já stejně furt eště nevim čí sem. Snažim se toho bílýho dědu vyhnat z hlavy. Tak moc sem na něj pořád myslela že sem si ani nikdy nevšimla co všecko dělá. Nevšimla sem si zralý kukuřice (jak ho mohlo něco takovýho napadnout?), ani nachový barvy (kde se bere?). Ani kvítků na louce. Prostě ničeho.
Teď se mi otevírají oči a připadám si jak ťululum. "

8 24.04.2021

Pořád trvám na tom, že se mi nejvíc líbil první díl, ale souhlasím s dalšími komentujícími v tom, že v tomto díle bylo nejzajímavější "vzájemné poučování" pražského "brusiče jazyka českého" pana Karbulky a Káji. Pobavili jsme se u toho celá rodina. Naše děti milovaly oslovení "synu otcův".

"Vzácný pane, to ještě vypijete litr mléka? Počkejte, jak vás bude bolet bříško!"
"Jdi od stolu, když se neumíš slušně chovat," řekl tatínek, "a tu prostořekost si vyřídíme potom."
"Toť nesprávné, pane hajný! Zdehle moje metoda. Synu otcův, není třeba vyjadřovat se tak vulgárně. V takovém případě říkáme: Možno, že požitím většího množství mléka mohla by vzniknouti vám porucha na zdraví."

8 21.04.2021

Nevím, jestli je to jen můj dojem, ale přijde mi, že moje generace lidí, kteří vyrůstali už ve svobodě, toho o Slovensku a už vůbec o Slovácích moc neví. Přijde mi to škoda, protože Slovensko a Slováci jsou nám v mnohém blízcí. Kniha Andreje Bána je pozváním poznat současnost i minulost Slovenska lépe. Nemusíte s ním ve všem souhlasit, nemusí se vám líbit všechno, o čem píše. Ale tohle je druh knihy, která se nechce zalíbit. Spíš chce provokovat – v tom nejlepším slova smyslu. Provokovat k přemýšlení, k hledání nových cest do budoucnosti. A ruku na srdce – mnohé problémy, které jsou na Slovensku, jsou u nás také. Když se díváme na druhé, můžeme si často lépe uvědomit své vlastní chyby.

8 05.04.2021

Ludmila Javorová žije své povolání ke kněžství skrytě, ale vytrvale a autenticky. Rozhovor s ní je cenné svědectví a i vyhlídka toho, jaké by to asi mohlo být, kdyby v katolické církvi mohly být svěceny na kněze i ženy. Díky nakladatelství Portál a Zdeňku Jančaříkovi za odvahu vydat tuto knihu, která se jistě v katolické církvi nedočká jen pozitivního přijetí.

"Zastávám teorii, že člověk svým utrpením hýbe světem. Utrpení je hodnota a nemůže se ztratit. Láska je největší hodnota. Jako člověk nemohu mít lásku tak dokonalou, jako ji měl Kristus, takže všechny hodnoty světa vkládám na paténu lásky k proměnění – protože to může jenom Bůh. V tom je možné setkání člověka a Boha. Až do druhého příchodu. Druhý příchod bude totální proměna a na té by nám mělo záležet. Mnohokrát jsem se pokoušela tlumočit tento pohled na Krista mezi dospělými, ale marně. Když jsem kdysi učila, modlívali jsme se s dětmi o druhý příchod, zvláště před Vánocemi. Říkala jsem dětem, že všechno bude proměněno v krásu, kterou si zatím neumíme představit, protože v Písmu je psáno, že bude nová země a nové nebe. A když Kristus mluví o něčem novém, to znamená, že to tady ještě nikdy nebylo."

8 20.01.2021

„Vzpomeňte si,“ naklonil se k němu Boura, „loni nad tou šlépějí; řekl jste, že snad tudy šel nějaký bůh a že by ho bylo lze sledovat.“
„Ach ne,“ zamračil se Holeček, „boha nelze vyhledat detektivní cestou.“
„Jak tedy?“
„Nijak. Je možno jen čekat, až sekera boží přetne tvé kořeny; tu pochopíš, že stojíš jen divem, a navěky utkvíš v údivu a rovnováze.“
„Vám už přesekla?“
„Ne.“

8 03.10.2020

Ke knize nakladatelství PROSTOR mě přivedl rozhovor s Lubošem Dobrovským, který nedávno zemřel. Až u příležitosti jeho smrti jsem zjistila, o jak zajímavého a inspirativního člověka se jednalo – a také, že v knize Rozhovory přes rozbouřené vody s ním vyšel obsáhlejší rozhovor.
Z osobností, které jsem před přečtením knihy vůbec neznala, mě velice zaujal Mark Slouka, který se po šedesáti letech života v Americe vrátil do své rodné vlasti. Na naši českou realitu se tedy dívá zvenku a navíc dokáže velice plasticky „zevnitř“ popsat realitu života v současné Americe. Rozhovor s ním má příznačný název „Pod hladinou americké společnosti teče řeka samoty“.
Když knihu srovnám s dalšími knihami rozhovorů, které vyšly v roce 2019, zaujaly mě kvalitní černobílé fotografie všech osobností, které knihu zajímavě graficky doplňují, aniž by vyžadovaly tisk na křídovém papíře. Dále jsou velice kvalitně napsané úvodní medailonky k jednotlivým osobnostem. Zajímavý byl v knize i ženský podíl: Olga Sommerová jako jedna z osobností, autorka rozhovorů Eva Bobůrková a editorka knihy Denisa Novotná.

A teď už nezbývá než dát slovo Luboši Dobrovskému:
V poslední době zejména někteří mladší historici razí tezi, že dobu normalizace už nelze chápat jako totalitu, protože oponenti nebyli popravováni, odsuzováni na doživotí ani k desetiletým a delším trestům. Co na to říkáte?
Dost mě to rozčiluje. Co znamená totalita? Že všichni děláme to, co si přejí držitelé moci, zejména ti, s nimiž mravně vlastně nesouhlasíme. Když takového stavu společnosti dosáhneme bez toho, že někoho popravíme, zastřelíme, dáme do koncentráku, tak jsme dosáhli daleko vyššího stupně totality než v době, kdy jsme například popravovali doktorku Horákovou. V době, kdy stačí mít pocit, že když nebudu aspoň navenek dávat najevo soulad s držiteli moci, nedostanu výjezdní doložku, tak jsme dosáhli totality, jakou si ti, kteří totalitu zaváděli v počátku padesátých let, neuměli ani představit. Husákovská normalizace byla naprosto vrcholnou totalitou. Něco podobného se začíná projevovat za vládnutí Miloše Zemana a Andreje Babiše. Takový stav znemravňuje společnost.

8 08.09.2020

Inspirativní rozhovory s 20 inspirativními českými muži. Velice zajímavý výběr osobností. Adam Folta klade otázky z pozice nezkušeného mladíka, ale vede rozhovory velice zajímavě, někdy i konfrontuje jednu osobnost s názory některé z ostatních. Jeden z dobrých počinů k výročí 30 let svobody - stojí za to podívat se na svět kolem nás i z jiných úhlů pohledu a nechat se inspirovat. Těšila jsem se na osobnosti, které sleduju dlouhodobě (Marek Orko Vácha, Tomáš Sedláček), ale příjemně mě překvapili i někteří, s kterými jsem dosud moc neměla tu čest (Václav Marek, Michael Žantovský, Urza).

Za všechny ukázka z rozhovoru s Michaelem Žantovským:
Jakou má podle vás Česká republika v současném světě prestiž?
Upřímně, pověst současné České republiky se zdaleka neblíží zvuku, jaký měla v devadesátých letech. Není to z důvodu, že by nám chtěl někdo škodit, ale spíš naší vlastní vinou. Nepůsobíme totiž jako země, která by se výrazným způsobem podílela na utváření mezinárodního prostředí, která by vlastním přínosem významně přispívala k sociální harmonii, kulturnímu obohacení, myšlenkovým inovacím a spoustě dalších věcí. Podle mého názoru lze náš vývoj nejlépe poznat, podíváme-li se, jaká hysterie nastane, když – a já jí to strašně přeju – dvaadvacetiletá lyžařka jednou vyhraje na olympijských hrách v obřím slalomu a podruhé v paralelním slalomu na snowboardu. Najednou má celý národ pocit, že jsme jako kolektiv něco dokázali. V první řadě to dokázala ona jako jednotlivec, a dokonce v daném případě bez velké pomoci sportovních orgánů. Zadruhé jde o hezký sportovní úspěch a zaslouží si kytku a blahopřání a všechno, ale není to – při vší úctě – věc, kterou se Česká republika trvale zapíše do dějin.
Důležitost, kterou podobným záležitostem přikládáme, je v nepřímé úměře k tomu, jak jsme poztráceli schopnost tahu na branku v jiných oblastech. Kdy jsme ji, částečně díky Havlovi, ale nejen díky němu, skutečně měli, a proto se o nás psalo a mluvilo s respektem. Ale když nic nevymyslíte, nic neuděláte, nic do mezinárodního prostoru nepřidáte, tak jste jen jedna ze sto třiadevadesáti členských zemí Organizace spojených národů. Proč by nás měli brát nějak zvlášť v úvahu?

8 18.04.2020

Kniha, která mi spíš než "do stavu církve západní Evropy" dala nahlédnout do duše poutníka. Na to, aby člověk dokázal posoudit něčí víru (nakolik je to vůbec možné), by potřeboval trvalejší zkušenost, než jen letmé zaklepání / zazvonění na dveře fary a nezaujaté pozorování lidí, na kterých mu vlastně moc nezáleží.
Byla ale psána čtivě. Inspirativní osobností mi přišla hlavně Anežka i se všemi jejími vzestupy a pády. A je to sonda do smýšelní dnešních (bohužel nemnohých) mladých seminaristů a kněží, které tu autor reprezentuje. Jako taková je taky zajímavá. Autor provokuje svými předčasnými soudy, ale provokace je taky někdy dobrá - učí nás lépe promýšlet a formulovat svá stanoviska.

8 28.10.2019

Krásná, poetická kniha. Desetiletý Daniel si v malé židovské obci v první polovině 20. století utváří své názory na život mezi svými dvěma dědečky Filipem a Gabrielem - velice rozdílnými lidmi, které ale spojuje židovská víra a hluboké přátelství. Je vůbec Bůh? A pokud je, je spíše spravedlivý, nebo odpouštějící? Nečekejte odpovědi, spíše hledání. Hrdinové hledají odpovědi, každý po svém a vzhledem ke svému vlastnímu životu každý jinak.
Zajímavá je i historie knihy: začátkem roku 1948 už měl Viktor Fischl tento román dopsaný a těsně před únorem zvítězil v soutěži Evropského literárního klubu. Po únoru 1948 už u nás však nesměl být vytištěn (údajně právě proto, že je zcela nepolitický). Pro Viktora Fischla to podle jeho slov byla poslední kapka v rozhodnutí odejít (ještě legálně) do Izraele. Román vyšel v roce 1951 v Tel Avivu hebrejsky, česky r. 1982 v Sixty-Eight Publishers a r. 1992 v nakladatelství Atlantis.
Líbil se mi i stejnojmenný film, který se velice věrně drží knihy, i když kniha je samozřejmě lepší.

"Láska, Jakube, někdy vyprchá. Ne vždycky. Ale často, často vyprchá. Ale lítost, lítost v nás musí zůstat." Hleděl teď upřeně na Jakuba, pokyvuje starou hlavou, pokleslou ke křehkým ramenům. "Na každém kroku, Jakube, si to musíme říkat. Jenom tak nikomu neublížíme. V kom je dost lítosti, ublíží raději sobě. V kom je lítost, nese život lehčeji. V kom není, ten zahyne."

8 17.08.2019

Příběh, který stojí za přečtení i přes svou krutost (kterou jako takovou nevyhledávám). Evropští misionáři přijeli chudým japonským venkovanům hlásat vzkříšeného Krista. Někteří z nich uvěřili – a za svou víru často tvrdě zaplatili. Ale uvěřili vůbec ve vzkříšeného Krista, v toho stejného, ve kterého věříme my? A pokud ne, je to selháním toho, kdo jim Krista hlásal? Kniha, která na první pohled boří naše křesťanské ideály – aby nám však vzápětí ukázala, jak důležité je nenechat se o tyto ideály oloupit, i když se zdá, že už se dávno zbortily, nejsou nám vůbec k ničemu… a Bůh mlčí… Právě to mlčení, zámlky a určitá stručnost promlouvá za mnohé – často více než mnoho slov.
"Hřích není jen to, co se za něj obvykle považuje – že člověk krade nebo lže. Spíš je hřích to, když člověk projde životem Krista a zapomene na stopy, které v něm zanechal. Šeptal růženec pohybuje při tom prsty a modlitba se konečně dotkla jeho srdce."

8 26.04.2017

Ač mám Hrabalovu poetiku ráda, Něžný barbar ve mně hlubší stopu nezanechal. Neříkám, že je to špatné, ale prostě asi žiju jiný život než Bohumil Hrabal a jeho přátelé Vladimír Boudník a Egon Bondy.
I přesto se ale našlo několik pasáží, které mě zaujaly, např. tato:
"Sanatoriem pro Vladimíra byl normální svět, svět snažících se občanů, toužících po spotřebním zboží, promítajících se do aritmetického průměru. Když byl zbědován až k šílenství, přijal hru tohoto světa, aby si odpočinul, aby nabral nových sil. Stáhnul knot své příliš rozžaté lampy, aby mu nepopraskal skleněný cylindr, chodil na nákupy, do biografu a poslední dobou i na ryby. To býval někdo úplně jiný, a tak i když se díval na spotřební společnost z umělé družice, někdy rád si hrál na účastníka, tak jako děti rády jdou do panoptika, do zrcadlových sálů, do Planetária nebo do Parku Julia Fučíka. A tak se dá říci, že průměrní lidé jej hnali vzhůru, dávali mu svým omezeným sobectvím ostruhy, byl někdo jiný, ale oblékaje se jako oni, aby chodil do práce tak jako oni, pohrdal vším tím alizumenschliches, aby vysouvacím žebříkem své imaginace se vysunul a vystoupil na poslední šprušel do bouřlivých krásných mračen."

7 16.11.2023

Spolu s dalšími uživateli prostě jen lituji toho, že jsem četbu této knihy tak dlouho odkládala.
Kniha, která mi "sedla" po všech stránkách. Miluju styl psaní Stefana Zweiga a tentokrát mi skutečně vyhovovala i volba tématu. O Kalvínově "experimentu" v Ženevě jsem toho mnoho nevěděla, takže jsem se tu i něco přiučila z historie. Především ale souboj dvou mužů, dvou světonázorů - svědomí proti násilí - popsaný tak brilantně, jak to umí jen Stefan Zweig. Moc děkuji nakladatelství Prostor, že mělo odvahu tento starší text vydat. Pro mě na své aktuálnosti neztratil vůbec nic. Podobné problémy řešíme i dnes, mění se "pouze" kulisy a obsazení.
"Ke skutečnému souboji mezi Castelliem a Kalvínem ještě nedošlo. Ale už se podívali jeden druhému do očí dva lidé, kteří si uvědomili, že jsou nesmiřitelnými protivníky. Poznali, že nemohou společně žít ani jedinou hodinu v témže městě, v téže duchovní atmosféře, ale i když se nyní definitivně rozešli a jeden z nich žije v Basileji a druhý v Ženevě, pozorně se navzájem sledují. Castellio nezapomíná na Kalvína, Kalvín nezapomíná na Castellia a jejich mlčení je pouze čekání na rozhodující slovo. Neboť natrvalo nemohou žít v míru ony nejvnitřnější rozpory, které už nejsou jen rozdílnými názory, nýbrž jsou základním svárem světonázorovým; duchovní svoboda nemůže nikdy cítit uspokojení ve stínu diktatury, diktatura se nikdy nemůže bezstarostně vyžívat, dokud v jejím dosahu zůstává se vzpřímenou hlavou třeba i jen jediný nezávislý člověk. Ale vždycky je nutný nějaký popud, aby se toto skryté napětí projevilo navenek. Teprve až Kalvín zapálí Servetovu hranici, vzplanou i slova obžaloby na Castelliových rtech. Teprve až Kalvín vyhlásí válku veškeré svobodě svědomí, vypoví mu Castellio ve jménu svědomí boj na život a na smrt."

"Upálení Serveta, jak pochopili okamžitě všichni současníci, bylo morálním mezníkem reformace. V tomto století nebyla sice poprava jednotlivce nic nezvyklého; od pobřeží Španělska až daleko nahoru k Severnímu moři a Britským ostrovům jsou tehdy pro slávu Kristovu pohlcováni ohněm nesčíslní kacíři. Tisíce a tisíce bezbranných lidí jsou ve jménu rozličných jedině pravověrných církví a sekt vlečeny na popraviště, upalovány, stínány, rdoušeny nebo topeny. "Kdyby došlo k takovému vybíjení, neřeknu ani koní, nýbrž jen prasat," praví se v Castelliově kacířské knize, "považoval by to každý panovník za velikou ztrátu." Ale jsou to jen lidé, co jsou takto vyhlazováni, proto nikoho ani nenapadne sčítat oběti. "Nevím," povzdychne si Castellio v zoufalství, neboť nemohl pochopitelně ještě tušit a předvídat naše válkychtivé století, "zda bylo kdy v některé době prolito tolik krve jako v naší."

7 25.07.2023

Řekla bych, že jde o takovou "sbírku citátů", které má Marek Orko Vácha rád (biblických i mimobiblických) a několik svatebních kázání dohromady. K tomu opravdu krásné fotky vesmíru. Nic proti tomu, všechno to bylo krásné, ale stále jsem si říkala, jestli to opravdu bylo potřeba tisknout. Ale někomu to snad "sedne" více...
"Nejde o nic menšího než o to, v oceánu každodenních setkání s našimi blízkými i vzdálenými, kterému říkáme obvykle "dědičný hřích", vytvořit "dědičné požehnání", aby se dítě doma, ve školce i škole a mezi přáteli a mezi vrstevníky a v komunitě, ve které žije, setkalo s jiskřením lásky. V našich lidských setkáních pak láskou jsou drobné konkrétní skutky, které vycházejí z času věnovaného Lásce. Tomuto času se někdy říká "modlitba".

Jedna z nejlepších knih žánru non-fiction, které jsem v posledních letech četla. Dorotka je skutečně zvláštní dítě a Petr a Petra Třešňákovi mají oba vzácný dar o životě a prožitcích s ní psát velice zajímavě a poutavě. Jejich pohledy se zajímavě doplňují a prolínají, graficky oddělené barvou stránek. Obdivuju jejich upřímnost, se kterou šli "se svou kůží na trh". Osobně mě zaujalo i to, jak jejich soužití s Dorotkou významně ovlivnilo i jejich duchovní život.

"A tu noc brzy nad ránem, v kouzelné hodině, kdy se podle statistik nejvíc lidí rodí i umírá a kdy se také nejčastěji stávají tragické omyly z nepozornosti, se zvíře přihlásilo o slovo. Náhle, jako když v prostoru napěchovaném těkavými plyny přeskočí jiskra. Zborcený potem jsem najednou cítil, že už nechci. Že už nemůžu. Že to potřebuji zastavit. Že chci spát. Že chci normálně žít. Moje ruka vyletěla a udeřila Dorotku do tváře. Vzal jsem její tělo a hodil jím proti polštářům. Cítil jsem čiré zoufalství, ale také animální převahu dospělého samce, který hodlá prosazovat svoji vůli. Zařval jsem na ni z plných plic, ať toho okamžitě nechá. A uhodil ji ještě jednou. Okno bylo naštěstí zavřené, pokud by sousedi slyšeli tohle, zítra tu máme sodiálku.
Vychovával jsem dvě zdravé dcery a pochopitelně mi přitom občas uletěly nervy jako asi každému. Nejsem ovšem cholerický, myslím, že znám pravou míru, a pokud ji přestoupím, dokážu se omluvit, dát věci do pořádku. Tenhle afekt byl jiný. Vycházela ze mě čistá agrese, vrčení vlka, který bojuje o život a může během vteřiny svého soka rozsápat. Zůstávala ve mně sice jistá míra sebekontroly, stín starostlivého otce dával z kouta tak trochu pozor, aby rána nebyla moc silná a aby odvržené tělo dopadlo bezpečně do peřin. Ale cítil jsem, že balancuji na hraně. Stačí jen málo a zvíře převezme vládu docela. To jsem nikdy předtím nezažil.
V té vteřině jsem Dorotku nenáviděl, protože vážně hrozilo, že mě připraví o všechno. O spánek, o radost, o sílu, vztahy, o holý život. Chtěl jsem to za každou cenu zastavit a mé stále traumatizovanější tělo k tomu uvolnilo rezervoár energie, která se hrozila rozeběhnout přímo proti ní. Všechna ta vyšší lidská nadstavba rozumu, rozvážnosti i rodičovské lásky stála v cestě jako velmi chatrná překážka. Pokud vlk skočí, ve vteřině ji rozmetá.
O chvíli později jsem se zoufalý a vyděšený rozplakal. Je to moje dítě. Je bezbranné a vážně nemocné. Trpí. Jsme jeho jediná opora. Zalily mě pocity viny, zrady a selhání. Uviděl jsem hroutící se obraz sebe sama, který mi dosud pomáhal situaci zvládat. Byl jsem hrdina v jedinečné bitvě. Bylo to celkem k nepřežití, ale role, s níž jsem se identifikoval, byla čistá a vznešená. Byl jsem příkladný pečovatel o těžce postižené dítě. Muž, který přijal náročnou realitu, neutekl, omezil se, vydržel. Který nedá své dítě do ústavu.
Ze dna své doznívající agrese jsem jasně viděl, že jsem během posledních dvou let vystoupal na obláček jednoho z nejsilnějších morálních klišé naší společnosti, které má jméno obětovat se pro své dítě. V hladu po normálním životě se krmil alespoň pocity výjimečnosti, jakési vyšší formy existence, jejímž základem je nezištná, útrpná služba. Teď mi mé zvíře oznámilo, že tohle žrádlo už mu nechutná. Zhroutila se iluze, díky níž můj systém jakžtakž fungoval. Nezbylo nic, jen prázdnota a pocity viny."

7 18.04.2023