Miloš333 komentáře u knih
Povedená dvougenerační románová kronika, se střídáním časových rovin období těsně po první světové válce a kolem druhé světové. Nejvíc se mi líbila první část se dvěma nerozlučnými hrdiny, každý z nich z jiného těsta, lamželezo a proutník, barvitě je zpracována také postava nešťastné Jaruny. Příběh s několika tajemstvími, jedna věc jsou svědectví a fámy, další věc pak skutečný život...
Jak tady už někdo napsal, jsou zde patrné paralely s postavami z děl dalšího Jihočecha Jiřího Hájíčka, ale proč ne? Osudy i příběhy se občas prolínají, nelze být originální donekonečna, někdo říká, že všechno už bylo napsáno, čteme jen nové variace starých příběhů...
Ala tato kniha je dokladem, že autor zvládá i rozsáhlejší formu. Oceňuji také jeho stylovou suverenitu a práci se slovem, například při popisu vytváření barev (Tonda). Nebyl jsem už tolik nadšený z ilustrací, ale to co nesedlo mně, může se zase líbit spoustě dalších.
Ne zcela typický současný americký román. Bylo to moje první setkání s autorem, který nemá problém s epickou šíří několika set stran a s desítkami postav. Některé pasáže jsou velmi silné, jiné už tolik ne, jiné mi přišly i trochu zbytečné. Aktuální téma i díky využitým odkazům na WikiLeaks, Juliana Assange, na život v komunitách, zneužívání žen ad.
Dramatická zápletka v závěru knihy mi přišla poněkud násilná. Nicméně za schopnost propojení časových rovin, osudů jednotlivých postav a za vypravěčskou suverenitu dávám 4 hvězdy.
Ne každá knížka, stará více než 100 let, si v sobě uchová to, co Peter Camenzind. Je to román o dospívání a hledání role v životě, o hledání, nacházení, ztrácení a znovunacházení pevné půdy pod nohama, o hledání přátelství a lásky, o mladistvých myšlenkových zmatcích outsidera, který se může stát vážným literátem, ale zatím se jím nestal.
Nemusíme souhlasit s postoji jediného hrdiny románu, ale nemůžeme neobdivovat jeho složitou, vášnivou, zoufalou i vítěznou cestu životem. Nádherné pasáže o skalách, o Alpách a jejich fénech, o tichých jezerech, o krásných ženách, o nenaplněných láskách a o niterných strastech.
Život, smrt, poezie...
JAK BY TO MOHLO VYVÍJET, KDYBY NĚJAKÁ HISTORICKÁ UDÁLOST DOPADLA JINAK, NEŽ DOPADLA?
Tento záměr zpracovali už jiní autoři, v poslední době se proslavil třeba Timur Vermes. Jeho vtipný příběh o oživlém Hitlerovi se v Německu stal hitem a byl přeložen do mnoha jazyků.
Něco takového se ale paní Mornštajnové nepodaří. Knížka není vyloženě špatná, ale chybí jí prostě hloubka a nějaký ten šmrnc. Je to jen beznaděj a beznaděj . Autorka mohla možná vytěžit víc ze vztahů malé Magdy s ostatními holkami i "dozorkyněmi" v socialistickém převýchovném pasťáku. Také její setkání s matkou přes všechnu snahu vyznívá rozpačitě, i když logicky: autorka nechá matku emigrovat, a navíc si čtenář nemá být jistý, zda pokus o překročení hranic maminka vůbec přežila...
No, jsem zvědavý, na jaké téma se Alena Mornštajnová zaměří v další knížce. Doufejme, že nám svoje možnosti představí v lepším světle, než se jí to podařilo v Listopádu.
Zpočátku pro mě spíše obtížné čtení, neuměl jsem si ty Kuzmiňáky pořádně představit...
Postupně nabralo tohle dílko grády, a když byli tihle zoufalí bezprizorníci přesunuti ke Kavkazu, začínal si měl pan Pristavkin získávat.
Některé situace jsou tak bezútěšné a některé rány osudu tak kruté, až srdce usedá. Dostala mě scéna, kdy něco podstatné zmizí (nechci spoilerovat) a hlavně to, jak se s tím nešťastná dětská duše snaží vyrovnávat...
A pak se objeví další chlapeček, komolící ruštinu a rázem je tady symbolická spojnice mezi Rusy, Čečeny, Inguši atd.
Působivé je také loučení s krásnou a zlomenou vychovatelkou...
Závěr knihy je její nejsilnější pasáž.
Záslužná práce a vzácná kniha! Tato knížka není asi pro laického čtenáře, ale zajisté ji ocení opravdoví zájemci o prastaré duchovní učení rozvíjené v mnoha a mnoha generacích. Slavná Kámasútra není jediným zdrojem poučení o "umění milovat", v této publikaci autor zdůrazňuje propojení sexuálního aktu s mystickými aspekty, Šiva - Šakti a tak dále. Velmi se mi líbily také "erotické obrazy" od Zdeňka Netopila.
Tato kniha provází čtenáře pohnutými dějinami a popisuje okolnosti, které se týkají historie mariánského sloupu v Praze a především dlouholeté a dlouho neúspěšné snahy za jeho obnovu.
Je to další z obrazových publikací Karla Kavičky a jeho spolupracovníků a podobně jako předchozí díla je zpracována ne jako odborná historická literatura, ale jako precizní publikace, která vyjadřuje konkrétní přesvědčení, postoje a názory.
Už vztyčení sloupu v roce 1650 vyvolalo kontroverze, které pak byly s touto unikátní památkou spojovány po celý její osud. Obnova mariánského sloupu v roce 2021 završila dlouhé období rozporů a diskusí, a tak sloup v této době můžeme chápat jako nedílnou součást Staroměstského náměstí, harmonický protiklad k sousoší mistra Jana Husa, jak o tom již v době první republiky psal a mluvil Ferdinand Peroutka.
Tuhle knížku jsem si vybral proto, že mě hodně zajímá téma Velké Moravy ( v této souvislosti jsou zajímavé např. stránky Moravia Magna). Tušil jsem, že půjde o historický román "lehčího kalibru" a to se taky potvrdilo. Ze seznamu vydaných knížek je zřejmé, že autor je zkušený prozaik, má zažitý svůj způsob nakládání s historií a svůj styl. Pokud jde o ten přístup k dějinám, to si na panu Češkovi cením, protože se snaží pracovat tak, aby jeho fikce, postavy, jejich příběhy, románová místa a další nebyly v rozporu s historickými fakty a souvislostmi. Zřejmá je také jeho seriózní práce s archeologickými a historickými prameny, na které tu a tam odkazuje.
Trošku slabší to bylo v tomto případě s jeho "literárním výkonem". Děj je hodně rozvleklý a občas působí jako nastavovaná kaše. Samotný námět a zápletka jsou docela zajímavé, ale při troše úspornosti se to dalo napsat na 100, a ne na 230 stran. Chtělo by to asi větší pestrost, víc nápadů, odboček a možná i víc informací o historickém pozadí...
Také některé dialogy působily dost strojeně, nemysleme si, že se naši předkové pořád častovali výrazy jako "milý příteli; pane veliteli Bojšo", a vůbec mluvili tak nějak slavnostně, ve složitých souvětích.
Nicméně autorovi patří uznání za poctivý přístup k tématu, líbila se mi také jeho historická poznámka na závěr, kde čtenářům vysvětluje okolnosti a souvislosti vztahující se k době a místu románových událostí.
Tak tohle je opravdu hodně silná káva, nebo lépe řečeno hodně hořký a silný čínský čaj...
Jak komunistická zvůle paradoxně zachrání život mladému a potom postupně stárnoucímu hejskovi, ale systematicky ničí všechno a všechny kolem něj. Skvěle popsaný život obyčejných lidí, drsná každodenní realita, dřina rolníků, hemžení lidiček ve městě, řádění bezejmenných mocných pitomců s rudou knížkou v náprsní kapse.
Často jsem při čtení vzpomínal na starozákonního Jóba - je tady zřetelná paralela.
Podobné knihy: Totem Vlka, Doktor Živago.
Pozoruhodné dílko! Na to, že jde o prvotinu mladého autora, je knížka dobře vystavěná, je napsaná svižně, současným jazykem bez zbytečných příkras. Příběh má spád, na své si přijdou především mladí zájemci o filosofii, a co je mi také sympatické, mladý pár se hned střemhlav nevrhá do postele, jak je dnes zvykem asi nejen v televizi a ve filmech. Dozvíme se toho dost nejen o významných filosofech a střípcích z jejich děl, ale projedeme taky pěknou část Evropy. Knížku můžeme chápat jako pandán k Sophiinu světu od Josteina Gaardera.
Osoby: Šebestián, Zlatovláska, Kryštof, Miloš, David, Adam, Sára.
Místo: Brno, Vysočina, Sibiř, dálnice D1.
Čas: začátek a konec léta 1998.
1. V Brně na Kolišti
2. Vzhůru na Sibiř
3. Křik Mínótaurův
4. Noční tango
Ve 2. dílu vyjde najevo, že 1. díl byl Zlatovlásčin sen, kde byla stejná jména, ale jejich nositelé byli někým jiným. Ve 2. dílu je Šebestián bratr Z., a jejím mužem je David.
Šebestiánův zemřelý dědeček Adam je i přes dohled 5letého geniálního Kryštofa „unesen do Ruska“ – byl zachráncem mladého careviče v r. 1917 v Jekatěrinburgu.
3. díl – Šebestián je vypravěč – historik umění a má dospělého mentálně postiženého syna Kryštofa, který utekl z ústavu. Z. je jeho o 40 let mladší žena. Š. hledá Kryštofa na nádraží a dostane se jakéhosi „labyrintu“, kde sídlí jakýsi bláznivý scenárista, který je o všem dokonale informován, píše stovky scénářů, které mu zatím nikdo nebere, ale Š. tuší, že se jednou všechny jeho scénáře natočí pro TV. Viz 1. díl – zde je postava scenáristy (mladý, ambiciózní, zahleděný pouze do svých scénářů. Nabídne roli Zlatovlásce, kterou úspěšně sbalí).
5. díl – Linie předchozích dílů se rychle střídají. Dědeček Adam zůstává na Sibiři po pádu z letadla, Zlatovláska odmítá závozníka Miloše – jejich koně tančí tango, odtud zřejmě název, (oba jedou zavřeni v brnění svatováclavských rytířů – jeden z nich, řízený starým dědeček Kondorem, se dostane až na Pražský hrad). Zlatovláska opustí mladého scenáristu poté, kdy při natáčení u žel. viaduktu se zabije jeden z herců.
6. román končí, jak začal – ježek Miloš kousne do rumové pralinky a celé město zalijí alkoholické výpary, všichni se v mumraji radují – ale ráno přijde kocovina…
(SPOILER) „Gotický“ román se odehrává v současné Praze. Hrdina, který se stydí ze své jméno – Květoslav … Záhadné vraždy v okolí Karlova náměstí. Vzpomínky na dětství a dospívání, služba u policie, propuštěn. Seznámení s tajemnými cizinci – Gmund a Prunslík, policistka Rozeta. Další vraždy. Odhalování osnovy – 7 staropražských kostelů. Neexistující chrám Božího těla jako střed světa. Hrdina se stává spolupracovníkem Bratrstva, které mu vyjeví své úmysly a činy (vraždy architektů, kteří zprznili gotickou Prahu)… Na závěr vzniká jakési utopické nové Staré město a chystá se na válku s okolním dekadentním světem.
(SPOILER) 87. X Hluchý.
Příběh začíná nálezem mrtvoly starého muže v uniformě. Majitel malého oděvního podniku je někým nabádán, aby opustil svůj podnik, pod výstrahou zabití. Do kanceláře 87. začínají přicházet desítky informací, že v různých bankách je bomba. Vše organizuje Hluchý, který odstranil i první oběť.
Dalším mrtvým se málem stane Carella, kterého Hluchý postřelí a téměř umlátí brokovnicí. Hluchého plán: odvést pozornost policie desítkami falešných i skutečných poplachů (bomby na fotbalovém stadiónu apod.) a pohodlně vykrást se třemi kumpány banku - srov. A. C. Doyle - Spolek rudovlasých (záměrná aluze). Vše klapne, ale ztroskotá na náhodě: lupiče, kteří jedou ve zmrzlinářském autě, požádá pochůzkář o nanuka. Po přestřelce hluchý skáče do řeky a mizí.
Slabé místo - Hluchý mohl pochůzkáře v klidu oddělat.
(SPOILER) Hlavní postavou románu je Abel Tiffauges, pařížský automechanik, outsider, který se zrazen lstí přátel malé holčičky, již zbožňuje, dostává do rukou policie. zachraňuje ho vypuknutí války. Jako zajatec se dostává do východního Pruska a postupně si získává důvěru nacistů.
Žije v zajetí představ, že je jako mytologická postava, která se podílí na utváření dějin (paralela - bájní hrdinové, obr zlý i dobrý). Nakonec jako přízrak Krále duchů objíždí vesnice a verbuje mladé německé chlapce do služeb SS (jungmannové). V příběhu vystupuje i Göring v reáliích svého loveckého zámečku.
Tiffauges se ujme uprchlého židovského chlapce z koncentráku, nosí ho na ramenou (ztotožnění sv. Kryštofa s Kristem) a zároveň ho ukrývá před jungmanny.
Když k táboru SS přijíždí Rudá armáda, osleplý T. s chlapcem, jenž se stává jeho zrakem a průvodcem, na ramenou, vchází do bažin a jako bájný germánský válečník končí v bažině, kde bude uchován navěky.
(SPOILER) Osoby: vypravěčka – spisovatelka, její manžel R., Marta, Svatá Starosta, autor jejího životopisu mnich Paschalis, místní figurky - alkoholik, který se oběsil, němý soused, učitel, jasnovidec a další
Místo: Kladsko, samota blízko polsko-č. hranic
Čas: současnost
Mladá žena s manželem koupí dům po bohaté něm. rodině v Kladsku. Hlavní postavou je stará nemluvná Marta, s kterou vypravěčka tráví mnoho času. Marta je parukářka, ml. žena ji ve všem obdivuje. Manžel stojí v pozadí.
Zajímavé příběhy figurek.
Popis místní krajiny a boje s počasím prokládají 2 hlavní příběhy: o Starostě – krásné dívce-poustevnici-léčitelce-světici, o Paschalisovi, jejím (fiktivním) životopisci.
Kniha nekončí Martinou smrtí, jak se dalo očekávat.
Románová historická freska, jejíž barvitý děj je soustředěn kolem stavby gotické katedrály v Anglii 12. století.
V době občanské války, ničivého hladomoru a náboženských nesvárů, vyrůstá v Kingsbridge nádherná katedrála. Na pozadí převratných událostí po smrti krále Jindřicha I., kdy po dvě desetiletí královna Maud a král Štěpán bojují o anglickou korunu, se proplétají osudy nejrůznějších postav – kingsbridgeského převora Philipa, zbožného a důmyslného mnicha, jenž usiluje o vybudování největší gotické katedrály, stavitele Toma, který se stává převorovým architektem, krásné a tajemné lady Alieny, již celý život pronásleduje skrývaná potupa, neohrožené Ellen žijící v lesích, která po nespravedlivé popravě svého milého prokleje všechny, kdo křivě přísahali (starý převor James, šlechtic Percy Hamleigh, otec Williama. a především biskup Waleran); lstivého a proradného hraběte Williama, jenž se dopouští krveprolití a násilností, a kameníka Jacka, Ellenina syna s mrkvovými vlasy, pro nějž představuje stavitelství největší životní vášeň.
Na pozadí převratných událostí po smrti krále Jindřicha I., jež rozpoutá tři desetiletí trvající boj o anglickou korunu mezi královnou Maud a králem Štěpánem, se proplétají osudy několika postav, duchovních, řemeslníků i šlechticů, chudých i bohatých, místních i cizinců. Aby nalezli sami sebe a své místo v životě, musí někteří z nich projít dlouhou cestu, ať přes půlku Evropy, po stopách svých předků či napříč vlastním svědomím.
(SPOILER) Pozoruhodný literární počin českého dokumentaristy. Působí v Praze jako biolog-laborant a provádí pokusy na myších a krysách.
Má přítele Nosáka, který se zajímá o alternativní záležitosti.
Společně odjíždějí v prosinci 1989 s humanitární pomocí do Rumunska.
Nosák pak začne působit jako duchovní guru a Martin se seznamuje s Jévočkou, s níž odjíždí poprvé na Sibiř, do zapadlé osady Mutoraj. Doma zanechává katolickou snoubenku Karolínu a zástup divých žen, se kterými se tu a tam stýká.
Na Sibiři poznává naprostou bídu a zmar. Každý tamní chlap se motá kolem Jévočky a jejích zrzavých vlasů. M. snáší útoky všech opilců, Rusů i chlapů z dalších národností.
V osadě Mutoraj potkává lovce s mongolskými rysy Bagdana, alkoholika, a jeho krásnou ženu. Bagdan píše verše a předá je Martinovi. Martin si zapisuje legendu o duši zavřené v muzeu.
Při další cestě na Sibiř se M. zamiluje do Jévočky. Poznává medvědobijce a další polopsychopaty na Sibiři. Po návratu do Prahy se potácí mezi Karolinou a Jévočkou, ale oba vztahy promrhá.
Třetí cestu absolvuje sám, má za sebou rozvod, pokažené a bezdětné manželství. V Moskvě poznává filmařku Jelenu, která mu zařídí potřebné věci.
Navštíví osadu Žigansk, kde potkává Anželu, mladou Jakutskou vdovu, které se po M. příjezdu utopí v Leně syn. Pendluje mezi Ž. a Jakutskem, kde pozná Naďu, další filmařku, Jakutku. Pátrá po muzeích, natáčí, účastní se velké konference o šamanismu, kde je proklet vnučkou slavného šamana, je přítomen otevření trojchrámu křesťanů, Evenků (čum) a Jakutů v Žigansku. Putuje několik desítek kilometrů bažinami s ožralými Rusy, Jakuty a Evenky, účastní se pátrání po sobech zatoulaných v lesích spolu s Evenky, v TV sleduje hry asijské mládeže v Jakutsku atd., atd.
Barvité, autentické, rozervané.
Nenápadný stárnoucí školník Bastien pracuje jako školník v jezuitském lyceu, kde přesluhuje díky ochraně ředitele ústavu. Přichází nové vedení a Bastien musí odejít. Rozhodne se, že odejde na zimu do hor a tam tiše ukončí svůj život. Žije sám ve svém bytě jako lámaistický mnich, obklopen prázdnými bílými stěnami. Na chodbě jejich domu potkává Rózu s malým Pavlem. Dají se do řeči a Róze je starý pán čímsi sympatický.
Bastien doma pracuje na písečné mandale a rozhodne se uspořádat setkání pro rodiče a děti z jejich domu. Nikdo ale na pozvánku neodpoví, a tak Bastien přinese obálku s penězi Róze, aby si Pavlík vybral nějakou hračku. Róza pozvání přijme. To, že šlo o první Bastienovu návštěvu po 30 letech, si nechává pro sebe a ukazuje fascinovanému dítěti mandalu. Róza pak vypráví příběh o své matce, mučené za války gestapem, ale část pravdy zamlčuje.
Nabídne mu cestu do Tibetu a Bastien přijímá. Ve Lhase všichni potkávají Toma, francouzského učitele, který si sem už podruhé zajel z Číny. Píše se rok 1986, všude jsou Číňané, ničí tibetské kláštery a kolonizují zemi kvůli nalezištím vzácných drahých kovů. Bastiena, který ovládá východní jazyky, přijímají místní jako svého.
Jak tento příběh dopadne? Jaký osud přinese cesta do vzdálené země hrdinům tohoto příběhu? Tady navíc nepůjde jenom o samotný příběh, ale také o něco mnohem hlubšího…
Josef Formánek je velmi dobrý autor, o tom není pochyb. Za jeho nejlepší knížku považuju Mluviti pravdu, ale i jeho Prsatí muži stojí rozhodně za přečtení.
Kniha o tichu je kniha až na dřeň. Málokterý autor jde až takhle s kůží na trh. Ale Formánek touto knížkou opět potvrzuje, že umí dobře psát, že si umí čtenáře získat. Každý z nás tu a tam prochází peklíčkem nebo peklem, ale strázně, bolesti a muka, o kterých je tady řeč, to je hodně silná káva. Kdo pořádně chlastá nebo jel v drogách, ví, o čem je tady řeč. V takových případech je cesta člověka k duchovnímu poznání je vždycky velice trnitá, svízelná a často taky neúspěšná, ale je to DOBRÁ CESTA. A je to taky vlastně jediná možná záchrana.
Nakladatelský počin ze šedesátých let 20. století. Překlady a převody staré čínské poezie (některé texty jsou opravdu staré - 2500 let) přinášejí poezii moudrou, čistou a nadčasovou. Kromě Starého mistra (Lao-c) doporučuju například verše básníka Li-po, milovníka života se vším všudy.