Morbidus komentáře u knih

O této knize jsem slýchal, že prý jde o „pretolkienovskou fantasy“, takže mě mírně překvapilo, že se ji v Carcose rozhodli dovydat. Pokud jde o kořeny (nejen) temné fantastiky, nijak nepochybuji, že ve své době měla Lilith vliv na její formování. Ovšem už sám doslov knihy definuje, jaká stránka MacDonaldovy tvorby činí potenciální problém jak dávnějším, tak potenciálním moderním čtenářům. Přesněji jde o „silný náboženský a moralistní podtext“. S čímž bych neměl problém (navzdory vlastnímu přesvědčení), kdyby autor ohledně svého světonázoru netlačil tolik na pilu, a to bez možnosti dát protistraně adekvátní prostor k vyjádření svých postojů. Toto jednostranné vykreslování situace nadobro zabilo poslední třetinu románu, kterou jsem dočítal v podstatě na sílu. Druhou věcí, která mě trápila, byly části děje s bytostmi zvanými Maličcí; jakmile se objevili na scéně, zaplavil text až úchylně-sentimentální pozitivismus. Mám dokonce podezření, že se odtud Tolkien (byť oficiální geneze hovoří o inspiraci v jiném MacDonaldově díle) do jisté míry inspiroval při tvorbě hobitů. Kdo ví...

Na druhou stranu bych tuto knihu nezatracoval, pokud hledáte něco intelektuálnějšího. Minimálně první dvoustovka stran je morbidní a podnětnou filozoficko-alegorickou poutí za poznáním, postavená na snové atmosféře i snové logice. Ta je silou i slabinou celého vyprávění; poměrně brzy začíná mizet hlubší význam toho, co hlavní postava dělá, proč to dělá, kam směřuje... začnete-li přemýšlet nad příběhem namísto sdělovaných jinotajů, rozplyne se. Vzniká tak až naivní „pohádková“ atmosféra, která je ovšem díky náboženské posedlosti smrtí od shora dolů přeplněná mrtvými. Biblických odkazů je přehršel, ovšem ona spleť skrytých významů - nadto psaných nejednoduchým jazykem - je natolik obtížně prostupná, že většina myšlenek se při prvním čtení ztratí v bludišti slov. Čtenář znalý okultismu ovšem může objevit i skryté odkazy na Velkou arkánu, východní filozofii Zenu či (nekromantické) pohřební rituály. Avšak dokonce i ona titulní Lilith (která má být antagonistkou příběhu, byť to tak necítím) je zde zcela podřízena myšlence stojící nad příběhem. Bohužel.

V Lilith leží temnota, jiné dimenze bytí i hledání smyslu - takže zařazení do edice Temnosti chápu. Stejně jako to, proč tento svazek nyní vyšel pouze v limitované edici. Protože jak by řekl klasik: „Přijímám premisu, ale odmítám závěr.“

Lilith lze doporučit náročnějšímu čtenáři, zejména pak religiózního ražení.

2 31.10.2024

Příjemné a svěží překvapení. A to i přesto, že jsem se zpočátku do knihy nemohl začíst a název mi přišel mírně prvoplánový. Spíše však šlo o mou vlastní únavu a nesoustředěnost - tohle je totiž kniha, kde se vyplatí opravdu dávat pozor na drobnosti. A přesně takové mám rád! Jakmile jsem po zralé úvaze do knihy opětovně nasedl s odpočatou myslí, hned jsem si začal všímat všech těch nesourodých detailů a rozporů - a splétat vlastní teorie, jakou hru se mnou autor hraje. V něčem jsem se trefil, ale přesto jsem se dočkal nejednoho překvapení, což mi vždycky udělá radost. Celé vyprávění si užijete tím víc, čím míň toho o něm předem víte.
Kdybych měl povahu knihy nastínit, jde o něco mezi temnou duchařinou a psychothrillerem. Příběh se se svými postavami nemazlí a v jejich vykreslení je velmi důsledný a konzistentní. Přiznám se, že pár charakterů se mi jevilo jako nutné berličky pro další směřování děje, ovšem nešlo o nic do očí bijícího. Snad i proto, že tahle kniha je záludná a celou dobu umně drnká na struny nejistoty. Samotné finále, kde se vykládají karty na stůl, postupně ztrácí na tajemnosti a přesouvá se spíše do psycho-akční roviny s fajnovou koncovkou. A abych vše uvedl na pravou míru, název románu mi po dočtení sedí poměrně přesně, stejně jako trefná obálka knihy.
Tento román potěší milovníky temných příběhů plných zvratů, napětí a tajemna.

2 27.09.2024

Občas se u tohoto svazku setkávám s tvrzením, že jde o „knihu psanou fanouškem pro jiné fanoušky“. Pokud jde o mě, s druhou částí tohoto tvrzení nesouhlasím. Naopak, z textu přímo plyne, že je určena pro lidi Kingem víceméně nepolíbené. Proto se jej snaží vykreslit nejen jako spisovatele horrorového žánru (horror je evidentně sprosté slovo i v jiných zemích) a ukázat tak lidem, že má King jako člověk i jiné profesní stránky.
Jelikož se pro mě často nejednalo o nové informace, nemohu nejspíš plně posoudit, do jaké míry Lilja v tomto snažení uspěl. Pokud jde o mě, výklad byl sice věcný a zasvěcený, nicméně taky místy působil poněkud suchopárně. Taktéž se občas nějaká ta informace na jiném vhodném místě zopakovala, což mě spolehlivě irituje kdykoli a kdekoli. Do třetice, jde zde znát ono nekritické zbožšťování Kingovy osoby, které zapomíná přimíchat k citu potřebnou logiku. Pro větší důvěryhodnost textu mi zde prostě chyběla důraznější negativa.
Druhá část (pro mě živější a zajímavější) této tenké knihy obsahuje dvojici autorových telefonických hovorů s Kingem v letech 2007 a 2008. Z toho však plynou dvě věci. Za prvé, nedozvíte se žádné kdovíjak aktuální informace. Za druhé, mladším čtenářům (byť je nechci podceňovat) dnes budou pojmy jako disketa, kazeta, CD či webové stránky možná připadat obskurní. Mně však ani jedno nevadilo, naopak - oba rozhovory mě bavily a svůj účel splňují. A to přesto, že souhlasím s Kingem, že v druhém hovoru „už se spolu nebudou mít prakticky o čem bavit“. Jde to znát; je kratší a soustředí se víc na tvorbu než zajímavé otázky.
Pokud se rádi se o autorech dozvídáte víc a Kinga ještě neznáte, tato kniha od Hans-Åke Lilja vám může rozšířit obzory.

2 13.09.2024

Prozatím nejúchylnější kniha, jakou jsem v edici Club Melli... chci říct Club Bizarro četl. Začátek působí jako nízkorozpočtový horror o bandě splašených hormónů jedoucích pařit do odlehlé chaty v lesích. Pokud u této knihy zaznívá slovo úchylné, berte ho zcela vážně; některé části jsou hodně nepříjemné, ošklivé až zvrácené. A do toho všeho je hozen situační humor a děj se vyvíjí poněkud jinak než by jeden čekal. Příběh je nadto psán ve vážném tónu a současně naprosto přepálený, takže mi často cukaly koutky a v pár případech mě absurdnost dění až rozesmála (to se mi u temných příběhů občas stává).
Nemyslím si, že by se autor snažil čtenáře vyloženě šokovat. Magořina své nechutnosti do děje zasazuje na bázi (pokroucené) logiky a proto v ní fungují správně. Některé postavy se místy jevily nadbytečně a pár věcem jsem se nepřiměl naplno uvěřit, ale jinak tato „četba pro úchyláky“ plní svůj účel. Navzdory morbiditě se čte lehce a baví. Závěrem jen zmíním, z česky vydaných Mellicků mi tato rajcovně-zvrhlá obálka (prozatím) přijde nejlepší.
Vhodné pro čtenáře s otevřenou myslí, kteří už dovedou leccos strávit.

2 31.08.2024

Tato kniha z běžné produkce Golden Dog trochu vyčnívá. Jde to znát už z obálky, která sděluje, že nejspíš půjde o pohodový fantasy příběh ve stylu dračáku. A paradoxně nemám problém s tím, že to tak vůbec není; dokonce mě i těší, že kombinace obálky i anotace mi jednoznačně určila, s jakými charaktery budu mít tu čest. Tohle je totiž typ knihy, která s postavami stojí a padá. V tomto směru se však ukázalo, že takový magistr Skelen je sice hybatelem děje, ale slouží čtenáři spíš k tomu, aby občas měl zprávy i z druhé strany barikády. Abych to upřesnil, tato kniha je jedno velké fantasy válečné tažení (naštěstí v temných a krvavých barvách, takže pro mě stravitelné), kde se však o titulní Zhoubě mnoho nedozvíte. Je to jako výsek historie jiné reality (což je v pořádku) s dobře napsaným začátkem a tak trochu rozporuplným koncem.
Místy mi tady totiž hapruje logika. Nejvíc to bylo znát na postavě Coriela, který je sice brilantní taktik, ale ve své genialitě nedokáže pochopit podstatu tohoto svého talentu (a musí mu to vysvětlit vypitý trpajzlík). Snad se zde projevuje i to, že válečná literatura není mým šálkem černého čaje a tak mě více bavila nábožensko-politická linka. Rozhovory mezi Velehlasem a Jiskrou měly prostě náboj. První jmenovaný byl zpočátku můj favorit (později se to překlopilo k Jiskře) a ke konci se postaral i o „Wat-d-fááák!?“ moment; bohužel pak autor nedokázal onen zvrat uspokojivě vysvětlit, čímž pro mě celou tu linku zabil. Zůstává tak Věčná Jiskra, která je jednoznačně nejlepší a nejemotivnější postavou celé knihy s relativně uspokojivým koncem. Závěrem musím přiznat, že epilog jsem příliš nepobral (respektive mi neřekl nic nového a zbytek mě spíš zmátl). Ale na druhou stranu jsou zde skvěle hláškující trpaslíci, možnost pátrat po špehovi (odhalil jsem správně) a hodně se mi líbí netradiční font, jakým je psán hlas Stvořitele.
Doporučuji méně rozmlsaným čtenářům fantasy, kteří preferují temnější odstíny příběhů.

2 27.08.2024

Tak tohle byla v mnoha ohledech nejdivnější „kniha“ jakou jsem za hodně dlouhou dobu četl. Zvláštní je tím, že má pouhou jednu stranu, ale zato opravdu velkou a plnou gamebookových odkazů. Těch je sice jen něco přes 200, ale nenechte se mýlit - vzal jsem si VIRUS k odpolednímu čaji s tím, že určitě půjde o rychlou záležitost, a poté u něj pár hodin strávil. Zčásti proto, že nevyluštěný rébus nedovedu bez vyřešení jen tak opustit a zčásti díky tomu, že je v jistém smyslu nekonečný. Nikoli v tom smyslu, že by neměl alespoň jeden „správný konec“, nýbrž pojetím ústřední myšlenky.
Proto, kdybych se o hře víc rozepsal, nejspíš bych ji spoilery pro další potencionální hráče zničil. Mám-li příběh nějak žánrově zařadit, označil bych jej za existenciální horror týkající se samotné reality. Ale je to mnohem víc; systém, který sahá hluboko do čtenářova nitra. Je to záhada, psychologický hlavolam. Absurdní věc, díky které jsem vytrvale hrál Prší s kusem papíru. Výtku tak mám v podstatě jen k fyzickému provedení, které je bez většího stolu krajně nepraktické (ovšem existuje i elektronická verze). „Mapa odkazů“ v zadní části také moc nepomůže (možnost průsvitu nemám, zato ale skvěle ilustruje složitost tvorby GB). Nedostatky ovšem výrazně převyšuje fakt, že na tento příběh nejspíš jen tak nezapomenete.
Máte-li rádi chytře napsané gamebooky, VIRUS je skvělá volba!

2 16.08.2024

Mám rád tlusté svazky s malými písmeny. Ovšem právě díky tomu může být krajina této knihy pro méně aktivní čtenáře zrádná; má sice jen něco kolem 300 stran, ale než dojdete na konec příběhu, máte v nohách takřka dvojnásobek. To je však vykoupeno její zajímavostí, informacemi a vlastně i pojetím ústředního problému. V tomto případě mi totiž přijde popsaný svět velmi realistický, zatímco postavy jsou z mého pohledu nerealistické archetypy. Nikoli špatně napsané, avšak už zpočátku příběhu mě tolerance k alkoholu, absolutní špičkovost v oboru a nezměrná sexuální výdrž postav nepřestávala udivovat. Bohužel se to pak podepisuje na psychologii postav, která místy působí trochu vykonstruovaně či mechanicky. City postav často ustoupí bryskní logice (pokud ne hned, tak nejspíš za okamžik), a to bohužel nejen tam, kde by dávala v daný okamžik smysl. Ale tohle mi vadilo spíše začátkem, než jsem na autorovu hru přistoupil a nezačala vysvítat ústřední sci-fi tématika.

Pokud bych měl tuto knihu uložit do škatulky, nejspíš bych byl pro křížence sci-fi, thrilleru a vztahovky. Žádný z žánrových prvků však není vyloženě tlačen do popředí a „prostě tam jsou“. Čímž se dostáváme k věci, ve které je Skála opravdu dobrý, ale která je pro něj také dvojsečnou zbraní. Je to důslednost. Celý román je protkaný znalostmi a zajímavostmi z mnoha oborů lidské činnosti, ať už k tématu, nebo mimo něj. Což je skvělé a i když to občas činilo text náročnějším, bavilo mě to. Druhý větší problém však nastal, jakmile z mého pohledu skončila ta zajímavá globální linka (sci-fi & thriller), načež kapitolu a půl do konce se (trochu zdlouhavě?) uzavíraly rozpletené nitky osudů postav. V jednom případě bych řekl až satan ex machina; nedalo se to (na základě věrohodných informací) předvídat, všechno se díky dané věci zkomplikovalo a z finále jsem mírně rozpolcený. Asi ale tuším, proč to tak autor chtěl. Budiž.

Mohl bych v tomto komentáři vzhledem k vrstevnatosti knihy pokračovat ještě dlouho. Řada postav v knize figuruje jen proto, aby něco osvětlila, demonstrovala nebo se díky nim něco mohlo realizovat. Jedna tichá otázka související s ústředním tématem mi od jisté chvíle vrtala hlavou, vůbec se o ní nemluvilo a přesto jsem na ni dostal dobře utajenou odpověď. O samotném ústředním tématu se z konkrétních důvodů domnívám, že teoreticky nemusí být až tak sci-fi (už kdysi jsem nad ním uvažoval). No a asi jste si všimli, že jsem neprozradil, o čem ta kniha k čertu je (nebo není, což je úplně stejný spoiler). Pokud chcete spoilery, není to kniha pro vás; její kouzlo spočívá v postupném odhalení oné tematiky. Pokud naopak (stejně jako já) rádi o knize předem nic nevíte a skočíte do ní po hlavě, tohle je pro vás jako dělané.

Jednou se to stane je možná náročnější, ale o to víc zajímavá četba.

2 01.08.2024

Velmi příjemná básnická sbírka. Vlastně mě až překvapilo, jak moc mi svým laděním seděla. Tematicky se drží zejména přemítání o životě, smrti, umírání... a hřbitovních motivech. Takhle řečeno je to však poněkud zjednodušené, neboť i přes jakési niterné ladění nelze knize upřít pestrost. Navíc nejde o žádné sáhodlouhé krkolomné verše, ale snadno čitelné řádky - jistě, někdy přímější, jindy hloubavější. Minimálně ve dvou případech zaujalo i místo vzniku myšlenky (PODZIMNÍ NEW YORK, O MOUDROSTI).
Mimo zachycení specifických rozpoložení mysli (například O TOBĚ, VINILY či skvělé ODPLIVNUTÍ) by se dalo vyčlenit i několik užších témat. Rozhodně je znát úcta a poklona k básnickým vzorům (MAGORSKÁ, UNDERGROUND, MALVAZINKY a další) či k horrorovému žánru (zmiňme LÁSKA AŽ ZA HROB, NEMRTVÝ či dokonce O ZABIJAČCE). Některé kousky jsou rozverné, další naopak zvážní a místy inklinují k náboženským tématům. Je marné se snažit prostřednictvím těchto řádků knihu vykreslit; poezie se má prožít. Mé nitro výrazněji zasáhly ŘÍJEN, HALEKACÍ a zejména O VĚTRU, kterou bych si s klidem nechal vytesat na náhrobek.
Už z Votrubovy prozaické tvorby jsem měl dojem, že má značný cit pro lyrično a zde se mi to jen potvrdilo. Tuto sbírku rozhodně lze doporučit, i pokud s poezií začínáte; knížka je to skutečně malá, v pohodě se vejde do kapsy džínů. A pokud je vám povědomé ladění obrazu na obálce, nejspíš už jste natrefili na tvorbu malíře Pavla Pavelky (objevila se mimo jiné i na obálkách knih nakladatelství Golden Dog, avšak nejen tam).
Brány hřbitovů se otevírají, přijměte i vy pozvání na slavnost...!

2 04.06.2024

Svižná sbírka třinácti povídek, kterým nelze upřít smysl pro tajemno, atmosféru a temnotu. Dokonce i ten nejpohádkovější kus si nějakou tu morbiditu neodpustí (což je naprosto v pořádku). Pár povídek už jsem četl dříve jinde (TAXIDERMIE, POMPADURKA), ostatní pro mne byly novinkou. Některé texty přímo odkazují na autorčina další díla; například mrazivý SKLEP přivede věrným čtenářům zpátky Alžbětu Pírkovou, mystický SLUNOVRAT zřejmě odkazuje (?) na starší povídkovou sbírku Hřbitov bílých králíčků (nepřečteno, ale jsem nahlodán). Většinou v dílech najdete přesně ty ingredience, na které jste (doufám) zvyklí už z románové tvorby: opar pohlcujícího mysteriózna, silné ženské postavy, mužské postavy s psychopatickými rysy. Není tomu tak ovšem vždy a občas můžete být změnou v ladění mile překvapeni.
Celkově si Paranoia drží velmi slušnou a vyrovnanou kvalitu. Snad jen JAKO SCHRÖDINGEROVA KOČKA měla podle mě větší potenciál a zřejmě si ji více užijete, pokud nejste s kvantovou teorií obeznámeni zevrubněji; přesto tomuto kousku nelze upřít zábavnost. Když už jsme u výtek, nejsem si dvakrát jistý, zda názvy povídek ŠTVANICE a PARANOIA nejsou vzhledem k obsahu textů prohozené; možná jsem ale jen ždibec paranoidní. Rozhodně však musím pochválit dráždivou obálku svazku, kterou má na svědomí sama autorka a která přímo odkazuje na jednu z povídek. Příjemně překvapila a potěšila i pevná vazba; knize víc než sluší.
Potěší temnosnubné čtenáře netriviální literatury s citem pro tajemno.

2 02.06.2024

Poměrně dobrá kuchařka (vysloužila si u mě přízvisko „nouzová“) orientovaná na východní kuchyni. Přibližně polovina knihy je věnována kuchyni indické, druhá kuchyni indonéské a japonské. Kniha je místy poplatná své době a zdravotnickému ladění knihy, což však ničemu nevadí. Současně se v kuchařce najde i řada zajímavostí o samotných ingrediencích, způsobech přípravy a letmo i samotné kultuře stravování v daných zemích.
Řadu receptů jsem v uplynulých letech zkusil a musím říct, že jsem si pošmákl. Škoda jen některých (i dnes) málo dostupných surovin či poměrně složitých návodů k přípravě (mnohé recepty zaberou hodně času). Receptů je opravdu hodně a člověk je nezvládne všechny, pokud s knihou v kuchyni nechce trávit dlouhé roky - na druhou stranu, je z čeho vybírat.
Vhodné pro milovníky východní kuchyně a kulinářské experimentátory.

2 30.05.2024

Kletba shrnuje to, co si představím pod pojmem fungující fantasy. Ano, je zde magie a může se stát prakticky cokoliv. Zraněné či mrtvé postavy mohou být magií napraveny. Některé věci nemusí dávat v jádru až takový smysl - protože magie, bejby! Ale jakkoli to jindy vnímám pro příběh negativně, tady se magično podařilo přetavit ve výhodu. Když se postavě děje něco hnusného, stále máte pádné důvody se o ni reálně bát. A to je skvělé!
Postavy zde považuji za silnou stránku příběhu; hlavní hrdinové jsou sympaťáci se svými slabostmi, antihrdina má perfektní evoluci a záporák je jak věrohodný, tak i pochopitelný. Oněch cca 700 stran je doslova nabitých magickými zvraty, které jsou postavám motorem pro další vývoj, takže se od děje velmi těžko odtrhává. Ať už je děj odlehčený či temný, vládnou mu barvy; a když už jsme u nich, systému magie snadno porozumíte ze samotné kresby (která za mně nemá chybu a neruší, dobře se na to koukalo).
Komiks tvoří jeden komplexní příběh, který nesklouzne do dílčích podepizod; pokud se něco stane začátkem knihy, důsledek pak klidně může přijít až o hodně později. V jisté věci lze poukázat na „problém s kauzalitou“, ale ve skutečnosti nejde o paradox časový, ale magický (což se dá uznat). Abych však jen nechválil, zaráží mě propojení s předchozími dvěma knihami autora (Dopis 44, Osm miliard přání), protože jejich průniky se dějově navzájem vylučují. Tak či onak jde o svižné a napínavé čtivo pro chvíle odpočinku.
Pokud máte rádi magii a čaroděje, Kletba by vás neměla minout!

2 05.04.2024

Hnízdo mi nasadilo brouka do hlavy; ačkoli srdce chce hodnotit na maximum, rozum má námitky. Protagonisté příběhu jsou ploší až nevýrazní a víceméně jde o jednorozměrné charaktery. Ty se drží svých stereotypních rolí, takže hulič trávy je rázem vyfetovaný gauner, krásné ženy převážně stojí u plotny a mladí vědci mají automaticky vědomosti jako po třiceti letech praxe. Nejspíš už je znát, že s tímto konceptem postav se příliš nepotkávám. Nadto je jich hodně, čímž paradoxně vynikne ústřední koncept zmutovaných švábů. Ten zvládá celou knihu táhnout navzdory nenápadité likvidaci obětí a faktu, že o jejich hrozbě víme prakticky od první stránky.
Trochu jsem se obával, že se díky výše zmíněnému budu u knihy trápit. Ale jakmile si čtenář zvykne, že některé věci musí spolknout a příliš nepřemýšlet, začne se to číst samo. Okrajovým bonusem jsou informace a teorie ze světa hmyzu; ačkoli ty mají nejspíše za úkol pomocí odborných termínů čtenáře zmást, aby si nevšimli absurdnosti zápletky. Ano, logika je mrtvá a uvěřitelnost si vzala dovolenou, ale stále to nějakým záhadným způsobem funguje. Jednoduchý brakový příběh, ke kterému budete mít asi milion výtek, ale rozhodně má své momenty.
Zvláštní pozornost zasluhuje i obálka románu, kterou považuji za velmi podařenou. Beze slov vyjádří, s jakým typem knihy máte co dočinění. Přidejte k tomu celkový retrovzhled ve spojení se zelenou barvou (má oblíbená!) a máte vymalováno.
Hnízdečko lásky k horroru pro opravdové fajnšmekry.

2 30.03.2024

Sice občas slýchávám názor, že nejlepší epochovky jsou autorovy prvotní povídky (ke kterým se časem pročtu), ale román Bestie zatím stále považuji za autorovo nejlepší dílo. Samozřejmě má své mouchy, zejména konec mi připadá trochu násilně propojený a nedotažený. Nicméně tady jsem ochoten přimhouřit oči, protože i nyní, když jsem se k této knize vrátil, mě opět vtáhla svou syrovou temnotou. Samozřejmě je zde vnesen i prvek naděje v postavě Attily, s kterým mě příběh navzdory jeho vojenství přiměl sympatizovat.
Zejména části s ústředním vrahem jsou napsané opravu intenzivně; násilí tu nepůsobí „jenom jako“, nýbrž nepříjemně realisticky. Navíc nejde o žádnou glorifikaci hnusu - celá historie vrahovy osoby do sebe logicky zapadá a otázky jsou zodpovězeny (čtenářovy i autorovy). Jakkoli mne běžně příběhy „podle skutečné události“ odpuzují - paradoxně právě tím, co se snaží prodávat jako přednost - v tomto pojetí jde o slušně odvedenou práci. Autor má můj obdiv, že něco takového dovedl převést (s kořením básnické licence) do literární podoby.
Silný, smutný příběh plný (ne)lidské temnoty.

2 23.02.2024

Výpravy do světa fantazie mě zprvu zaujaly svou obálkou plnou zářivých barev (zejména mé oblíbené zelené, i odstín sedí). Když jsem nakoukl dovnitř, dostalo se mi dalších bizarně zářivých ilustrací. K dovršení všeho byla tato hravá antologie založená na tom, že si z těchto obrázků autoři vybírali, aby podle nich napsali povídku z libovolného odstínu fantastiky. To mě zprvu trochu překvapilo, protože jsem si kdovíproč myslel, že jde o knihu pohádek. Další věc je, že autoři se obrázku místy drželi jen velmi volně či vůbec - a zatímco některé ilustrace si tvůrci zvolili nezávisle na sobě opakovaně, jiné zůstaly zcela nevyužité.
Obsahově je kniha velmi pestrá jak do rozsahu povídek, tak i do použitých žánrů. Některé kusy pro mě neměly jiskru a jiné byly čistě odpočinkové, nicméně pár z nich mě vyloženě nadchlo. Atmosférou starých sci-fi antologií s komediálními prvky na mě dýchnul Starej U'al. Jednoduchým, ale dobře napsaným horrorem s mou oblíbenou tématikou jsou Spory. Svižnou a potemnělou fantasy je kousek U Trollí hlavy s překvapivým twistem v závěru. Zvláštní pozornost si zaslouží i jedna ze dvou nejdelších povídek Vzhůru ke hvězdám!, což je hravé sci-fi bizarro, které na mě plnou vahou dolehlo až po dočtení. Mohl bych jmenovat i další zajímavé kusy, ale tady si dle svého vkusu vybere opravdu každý. Finální bajka O krysoptákovi, co neuměl létat, je skvělá tečka na závěr!
Odpočinková kniha vhodná pro zvídavé multižánrové čtenáře.

2 19.02.2024

Série Vymazlených vražd má kvalitativně vzestupnou tendenci. Tady už opatrně v hodnocení přidám, protože tentokrát pachatel není čtenáři úmyslně odhalen od samého začátku. Samozřejmě pokud pominu, že podezřelých není kdovíjak moc. Přemýšlivému čtenáři do sebe detaily zapadnou jako puzzle a většinou je schopen jádro zločinu snadno odhadnout - a přesnější kroky policie to jen potvrdí. V tomhle exceluje zejména první a poslední povídka; je tedy trochu paradox, že mě nejvíce zaujal prostřední příběh.
Stejně jako v předchozích dílech se zápletky točí kolem toho, jak a zda lze daný zločin dokázat (což už jsou věci, ke kterým potřebuje čtenář chybějící data, na která sám nepřijde). Od prvního dílu VV ovšem došlo k „zlidštění“ a některé části příběhu částečně tak ztratily „mechaničnost“ - díky tomu mne vedlejší linky občas dostaly víc, než samotný případ. Čímž nechci nijak snižovat vymazlenost jednotlivých zápletek; až mne trochu mrzí, že jde o poslední část trilogie. Ta svou pověst obhájila i obálkou, na kterou je radost pohledět.
Zaujme fanoušky předchozích knih a příběhů stojících na logice.

2 13.02.2024

Rozhodnutí začít e.pochální maraton právě Zemí kanibalů byla dobrá volba. Některé části knihy jsem před sebou viděl úplně jako film... počkat, ony opravdu filmovými snímky do značné míry inspirované jsou! Dokonce i dvojicí horrorových knih, které kdysi měly specifický vliv na můj literární vkus. Jsem rád, že zdroje své inspirace autor v doslovu otevřeně zmínil, protože jinak by nyní šlo z mé strany o výtku par excelence.
Z toho celkem jasně plyne verdikt. Díky zachycené látce se někde za polovinou děj očekávatelně zvrhává v poměrně syrovou a brutální podívanou. Také je jisté, že pokud už jste látkou kanibalismu načichli v jiných příbězích, nezažijete nic kdovíjak převratného. Za zajímavé považuji zapojení nadpřirozeného prvku, který ale v důsledku hraje spíš minoritní roli. Zkrátka, je to svižná četba plná emocí a nechutností; doporučuje devět kanibalů z deseti.
Pro čtenáře se silnými žaludky bude tento román k sežrání.

2 09.02.2024

Ačkoli jsem vůči gamebookům z řady Svět tisíce dobrodružství nejprve pojal určitý despekt, po odehrání se ukázalo, že nebyl na místě. Jen od toho nesmíte čekat RPG prvky s výrazně propracovanými pravidly ani prázdný walkthrough, kde jen posíláte postavu na odkazy a ona si se sběrem věcí či celou akcí poradí sama. Tato a další knihy z této řady stojí někde mezi těmito dvěma přístupy. Hráč si zvolí jednu speciální dovednost a sám ve hře aktivně sbírá předměty či informace.
Právě informace jsou zde velmi důležité; pokud totiž nad svými herními kroky uvažujete logicky, neměli byste mít problém knihu dohrát. Minimálně já se dostal na první pokus až téměř nakonec; jelikož zde nemáte životy, platí se za chybná rozhodnutí těžce, včetně instantní smrti. Dobré, je že logická úvaha vás často varuje a pokud ne, zřejmě jste minuli nějaké důležité místo (pak je to trochu hop nebo trop). Laděním i úrovní obtížnosti bude určitě vyhovovat mladším čtenářům, kteří se nebojí výzev, přemýšlení a mají trochu trpělivosti - sami se pak mohou rozhodnout, jaké GB jim budou sedět v budoucnu. Jen do čerta... ta obálka je fakt děsná a odpovídá názvu knihy, ne knize samotné.
Těším se na další knihy z této série a doporučuji i nezkušeným hráčům!

2 28.12.2023

Začátek knihy pro někoho možná nebude z nejpříjemnějších a ústřední trollí bytost mi řádně hnula žlučí. Jenže pak se objeví postava Scottyho, která vnese do dění světlejší odstín. Postupně se odkrývá bizarní tvář tohoto světa - a mě nadchlo, jak se podařilo všechny ty nesourodé nitky logicky propojit.
Spíš než temná horrorová komedie jde o potemnělou bizarro ujeťárnu, kde se sice asi vyloženě nezasmějete, ale pobavený úšklebek se vám na tváři určitě dřív nebo později objeví. Originální, čtivý a výrazný příběh. Snad jen obálka knihy působí (až na tu skvělou analogovou trollici) poněkud laxně... škoda.
Rozhodně doporučuju, máte-li rádi zajímavé knihy... a nekrmte trolly!

2 16.12.2023

Tohle je ten typ gamebooku, který dohrajete dřív, než stihnete uvařit klobásu s bramborem (ověřeno). Ona útlá knížečka o cca stovce odkazů asi nebude to, po čem srdce skalního gejmbukáře touží. Tím spíš, že zde nefigurují žádné číselné charakteristiky, házení kostkou a dokonce ani nesbíráte předměty. Jen listujete z odkazu na odkaz a snažíte se zdárně dostat na konec příběhu. Ovšem zůstává ono kouzlo, které hráče vtáhne do příběhu a nutí ho zkoušet dál - herně tedy funguje.
Jistou výhodu bude mít ten, kdo už povídku Volání Cthulhu zná. Příběh se ale naštěstí drží předlohy jen volně; zapojuje do sebe jak jiné Lovecraftovy povídky, tak i prvky výchozí povídky ve zcela odlišných polohách. Já se zprvu snažil držet předlohy - poprvé se mi to vymstilo, podruhé mi to naopak hned několikrát pomohlo. A evidentně je i více cest, jak se dá dojít do zdárného konce. Neznalým má zřejmě pomoct „Bestiář“ na konci knihy, ale za prvé o něm čtenář zprvu ani neví a za druhé obsahuje pro hru potenciální spoilery.
Stručně, je to kniha vhodná na cesty či pro ukrácení dlouhé chvíle. Bonusem jsou také sympatické ilustrace, byť obálka ve mně zprvu důvěru nevzbudila (Cthulhu se zubama? Jako vážně?). Vypadá to, že jde jen o první z řady knižních her inspirovaných Mýtem, tak uvidíme, zda mě další kusy potrápí víc...
Gamebook vhodný pro nenáročné hráče a horrorové nadšence.

2 30.11.2023

Pan Nikdo je velmi svižné čtení, které vás do sebe vtáhne a než se nadějete, jste za půlkou novely. Potěšil i silně slovanský motiv, byť propojený s náboženstvím (které je často na starých zvycích postaveno v naivní snaze je překrýt). Další silnou stránkou knihy je fungující načrtnutí vztahu mezi postavami, odkud plyne většina motivací pro děj.
Nicméně jsem toho názoru, že kniha mohla spolknout víc papíru. Postavy jsou většinou takřka načrtnuté (nejde se zde nijak zvlášť do hloubky), byť je jejich příběhový charakter jasný. Hlavní hrdinka je ve výsledku spíš vedlejší postavou a většinu děje zastoupí babička a její vztah s nadpřirozenými silami. Nicméně ta nejzajímavější část - pomsta - je na mě až příliš krátká (asi jsem doufal, že v tom to hovado vyráchají víc).
Ačkoli je na Databázi v tuto chvíli jako autor uveden pouze Graham Masterton, napsal tuto knihu společně s Karolinou Mogielskou. Rád bych to zdůraznil nejen proto, že společné psaní není jednoduché a podařilo se jim tuto knihu úspěšně dokončit. Důležité je to i proto, že jde o její první vydaný příběh (asi je to smutný trend čtenářstva, zapomínat na nového autora, když je ten druhý známější) a dopadl velice dobře.
Svižná četba vhodná pro ty, kteří mají rádi v horroru slovanské prvky.

2 25.11.2023