PabloFuentes komentáře u knih
(SPOILER) Tak co k tomu říct? První část byla zbytečně dlouhá a chvíli trvalo, než se Juliette opravdu střetla s Natem. Čekal jsem, co za geniální akční plán z ní tedy nakonec vyleze, načež z toho vzešla podivná blbost, kdy jsem si říkal a to opravdu věří, že to takhle může fungovat? Ale to ještě Juliette odpouštím, protože ona je opravdový blázen a to, co vidíte na obálce knihy, je přesně ona. Co však nedokážu odpustit, je chování Nata, které mi přišlo úplně mimo. A co nedokážu odpustit autorce je konec knihy, který prostě neexistuje. Celé to na mě působí, že si tak psala a psala, až jí najednou naskočil počet normostran, který měla za úkol od editora napsat, a tak to prostě utnula. Škoda. Potenciál a čtivost tam jsou.
Tady už bylo všechno řečeno. Nádherná kniha plná vnitřních pravd, která vás prostě, ať chcete nebo ne, chytne za srdce. Jsou zde neuvěřitelně dobře vykreslené charaktery, pochmurné japonské prostředí a z nějakého důvodu jsem to celé viděl před očima v podobě nějakého anime. Myslím, že to určitě není můj poslední Murakami.
Mohu říct jen to, co už tady padlo. Četlo se to krásně, bavilo mě to, ale víc si budu pamatovat linku s tím, jak problematické bylo pro Eriku nastěhovat se do nového domu (protože v tomhle se s ní dokážu sžít), než případ samotný, který byl mnohem zábavnější v první půlce, než v té druhé. Je to tak na 3,5 hvězdičky.
Moc se mi to líbilo po slohové stránce. Rozdělení knihy na život na kolejích, oficiální památky, co je mimo oficiální cesty, propaganda a dějiny, vše bylo super. Ale z těch pěti hvězdiček to opravdu shodily ty překlepy, chybějící předložky, písmenka. Prostě chyby, které měl zkontrolovat a opravit ten, kdo knihu vydal. KLDR je určitě zajímavá a fascinující, místy i úsměvná (zastávka metra jménem Rekonstrukce mě prostě rozbila) z pohledu nás cizinců. Bohužel ale existují lidé, kteří v tomhle reálně žijí a to je to děsivé.
Některé povídky skvělé, jiné slabší. Filosofování mi většinou nevadilo, ale někde už ho bylo zase naopak moc. Líbilo se mi, jak byly některé povídky navzájem propojené. Muž s kufrem, žlutá větrovka. Také se často opakovaly motivy. Opuštěný hrdina v konkrétním místě (muzeum, jeskyně, kupé, lodička) a vrah. Následná uvědomění si a metamorfóza hrdiny. Obrovským štěstím téhle knihy je čtivost a hravost textu a díky tomu se u mě dostala až na čtyři hvězdičky. Těším se na Trhlinu :)
Některé myšlenky se mi moc líbily, na některé slovní spojení už asi nikdy nezapomenu: "vytékal mi inzulín očima", ale jak bylo napsáno již dříve i od ostatních čtenářů, čekal jsem více zážitků z osobního života, který je rozhodně zajímavý a určitě má co nabídnout.
(SPOILER) Co když čtete knihu a vypravěč má potřebu komentovat, co postavy dělají? A co když postavy pochopí, že jsou součástí nějakého příběhu a někdo s nimi manipuluje? Něco, co je převyšuje. Podivná síla, zlá bytost, žijící na Běstvinách, sledující je ze své oblíbené hrušně. Budou postavy schopny vzbouřit se osudu a svůj příběh si odvyprávět samy? Co musím extrémně vyzdvihnout je vhled do dětské psychiky hlavních hrdinů. To, jak tady všichni uvažovali, co se jim honilo v hlavě, jak řešili blbosti, které ale z jejich úhlu pohledu byly extrémně důležité. Dokonalé! Příběh mě bavil velmi, manipulace vypravěče a jeho zlé průpovídky také. Proč tedy ne plných pět hvězd? Je to za mě hlavně až příliš překombinovaným závěrem, který není špatný, ale určitě by to šlo lépe. Obzvláště bych ubral z posledního souboje. Zbytek jsou ale velké zprůměrované hrášky nahoru :)
Příběh jednoho muže, a všech lidí okolo, kteří jeho život ovlivňovali, ať už v dobrém, nebo špatném, od začátku až do konce. Je to přesně, jak níže napsala helusa2. Takových příběhů jednoho člověka/rodiny máme kolem sebe spousty. Jen je velkým uměním převést je na papír tak, aby bavily ostatní. Paní Mornštajnové se to ale povedlo, a tak tu máme skoro celé století rodiny Mánesových a jejich životech v Hotýlku. Je to opět jedna z těch knih, které když dočtete, musíte si znovu přečíst kapitolu první, aby vám dávala smysl. Čtivě pojatý příběh, který můžu jen doporučit. Za mě 4,5 hvězdičky.
Knihu jsem dostal k narozeninám a vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu. Jen, že se má jednat o horor. Musím říct, že příběh Mallory Quinnové a hlídání Teddyho, se všemi podivnostmi, které se kolem chlapce dějí, se mi moc líbil. Přiložené obrázky tomu navíc dodaly krásný creepy rozměr. Obzvláště pak ty echt dětské. Není to příběh, který jste dosud neslyšeli. Ano, jeden pěkný zvrat před koncem zažijeme, ale zbytek jede podle klasické duchařské šablony všech těch duchařin, které jsme viděli a četli už tolikrát před tím. Nicméně to, jak je příběh zpracován, jak čtivě je napsán, plus zmíněné kresby, tomu všemu dodávají úplně nový rozměr. Skvěle odvedená práce. Určitě doporučuji.
Neuvěřitelně dobře napsaný velmi těžký příběh malé cácorky. O takhle toxické rodině už jsem dlouho nečetl. Tam snad nebylo nic správně. Velice se mi líbila samotná metafora lesa (Klap, klap, klap.), to jak u cácorky fungovaly všechny obranné mechanismy, to že se za celou dobu nedozvíme, jak se hlavní hrdinka jmenuje jménem a celkové vykreslení jejího charakteru. Člověk jí absolutně rozumí proč, co a jak dělá, ale střelka mého morálního kompasu u toho létala do všech stran. A finále vás prostě dostane. Co v současnosti oceňuji nejvíce, že to je po dlouhé době kniha, kterou můžete rozebírat s lidmi ve svém okolí, protože ji teď čte každý :)
Kniha měla dobrý námět, ale oproti jiným knihám pana Mawera, trochu pokulhávalo samotné zpracování. Přiznám se, že prvních sto něco stránek mě poměrně znechutilo, protože mi přišlo, že děj divně skáče a nic moc nedávalo smysl. Později se jednotlivé dějové linky začaly propojovat a příběh najednou dával smysl, nicméně v mém případě již byla škoda napáchána. Je zvláštní, že ač to, co říká v knize Jidášův svitek, je přesně to, co jsem si vždycky myslel a samotné křesťanství beru spíše na úrovni duchovní a hlavně jako otázku víry, tak i přes to všechno mě to, co bylo v úvodu svitku napsáno, vlastně tak nějak šokovalo. Klasický Jidáš i 2000 let poté :) Zbytek děje a knihy se povedl.
Velmi povedená a čtivě napsaná kniha, která má rozhodně co nabídnout i v dnešní době. Některé pointy byly velmi trefné, jiné už dnes asi úplně fungovat nebudou, ale namotivovat člověka zpět ke psaní tahle kniha dovede. Nejvíce cením názornou ukázku přepisu první a druhé verze povídky 1408, kde pan King mimo jiné uvedl, proč dané změny provedl.
Válečná Francie je mi svým způsobem blízká, takže tohle téma mě bavilo hodně. Už dlouho se mi nestalo, že by se mi něco četlo tak dobře. Dokonce jsem se přistihl, že jsem si přál, abych v noci nemohl spát, protože pak přece můžu pokračovat v četbě. Škoda jen toho rychlého konce. Ach jo, Marian Sutro! Potřebuji vědět, co se stalo potom! Provazochodkyně čeká :)
To na mě takhle vyskočil rozhovor se Sandrou Pogodovou ve Všechnopárty na youtube, kde vyprávěla o tom, jak jí nebrzdilo auto v Americe a bylo to mega vtipné. Pustím si s ní více rozhovorů a sem tam se někde zmínila o knize. Ok, zkusím to. A musím říct, že já se bavil. Některé historky jsou zábavné více, jiné méně. To už tak bývá. Z knížky je ale hodně cítit, že Sandra má své rodiče opravdu ráda a pustit se do sepsání knihy se svým tatou, to byl báječný nápad :)
(SPOILER) Velké finále a ukončení aristokratky. Co k tomu říct? Párkrát jsem se nahlas zasmál, takže kniha splnila svůj účel. Pasáž s příběhy z historie Kostky mi přišla nadbytečná, ale naštěstí nebyla až tak dlouhá. Nejvtipnější mi přišel... SPOILER (nečíst kdo nedočetl) ...falešný konec, který byl hodně černý, ale upřímně... Kdyby to takhle skutečně skončilo, tak bych byl dost naštvaný. KONEC SPOILERU. Naštěstí vše dopadlo tak, jak mělo a tak se můžeme rozloučit se všemi hrdiny důstojně a vědět, že všichni žijí šťastně, až dokud Kostku zase někdo nedobyde :)
Mám rád, když knihu dočtu a odcházím s úsměvem na tváři. V mém případě spíš - jdu spát s úsměvem na tváři a přesně to ve mně vyvolala poslední kniha paní Tučkové. Navíc mě přiměla najít si reálie o naší méně známé historii skryté církve, klášteře Bílá voda a poutním místě Mariahilf. Kniha tedy určitě má přesah. Skoro by se zdálo, že to je na pět hvězdiček, ale co dle mého toto dílo malinko sráží, jsou již jinými čtenáři zmíněné, nekonečně dlouhé spisy, kterých na mě bylo prostě až moc. Někdy je méně více. I přes to všechno je kniha skvělá, čte se výborně a můžu jen doporučit. A teď už se půjdu začíst do něčeho odlehčenějšího :)
První půlka knihy pro mě byla úplná katastrofa a vnitřně jsem si říkal, kdo takové knihy vlastně čte? (Evidentně tedy já, ale dostal jsem ji darem a nedařilo se mi usnout). Vždyť autor tam omílá stále dokola to samé a ještě k tomu nic extra objevného. Kde je ta myšlenka, která by mi měla uvíznout v hlavě a změnit mé smýšlení o životě? Pak ale přišla půlka druhá a musím říct, že nakonec ve mně přece jen něco uvízlo a musím konstatovat, že párkrát jsem se přistihl, jak o dané problematice skutečně uvažuji, takže nakonec alespoň za dvě hvězdičky.
Pěkné, čtivé, ale oproti ostatním dílům Zaklínače trochu slabší. Beru to jako takovou poslední možnost od Sapkowskeho ještě jednou nahlédnout do světa bělovlasého Vědmáka Geralta a prožít si s ním a s ostatními "běžné" dny jejich životů. Aneb co se po.... mohlo, to se po.... :)
Věřím, že tímto způsobem mohly dané události (pokud by se listopad 1989 odebral směrem, který je uvedený v knize) odehrát. Jediné, čemu nevěřím, je to množství odsouzených lidí a délka jejich trestů. Myslím, že by bylo vybráno pár exemplárních případů a zbytek by byl brán jako lidé čtvrté kategorie a zřejmě by se tento cejch vztahoval i na jejich potomstvo. Jinak se mi kniha moc líbila. Čtivé a se zážehem naděje na konci.
Po návštěvě Berlína, a ano i stanice zvané Zoo, jsem se dostal k této knize. Velmi silná zpověď heračky Christiane okořeněná o názory a příběhy jejího okolí, která jen dokazuje, že pokud se v nesprávnou dobu chytnete nesprávné party, může se s vámi stát doslova cokoliv.