puml komentáře u knih

Snad s žádnou postavou z těch velkých ruských románů 19. století jsem se tolik nesžil jako právě s Oblomovem.

Doporučuji rozhlasovou adaptaci s vynikajícím Rudlofem Hrušínským v roli Oblomova.

2 28.01.2018

Na svou dobu zřejmě velmi rozporuplná kniha, která ukazuje že hranice mezi exaltovaným mysticismem a satanismem je opravdu velmi tenká, dalo by se říct skoro neviditelná. Hlavní postava románu pracuje na knize o Gilesovi de Rais, jenž opojen svou mocí a touhou zahlédnout "něco" z druhého světa, se nejprve upne k mysticismu, ale po nějaké době, kdy se nedostavuje kýžený výsledek, se upíná k druhému pólu a tím je nejprve alchymie a později satanismus v té snad nejbrutálnější možné podobě, čímž se stává jakýmsi protipólem jím obdivované Johanky z Arku. Sama hlavní postava a autor knihy o Gilesovi de Rais se stále více zaplétá do okultismu a propadá se do odvráceného světa satanismu, magie a černých mší. To vše podáno mistrným stylem velkého romanopisce, s patřičným filosofickým přesahem a nadhledem.

Velmi dobrý román, kterému nechybí nic z dobrého románu - komika (mnohdy dost bizarní), ironie i určitá podvratnost a dráždivá (ne)pravděpodobnost.

Citace: "Je to ale podivná doba. Lidé už ničemu nevěří, ale na všechno nalítnou."

Doporučuji jako četbu na pokračování.

PS - K Huysmansovi jsem se dostal přes román Podvolení od Michela Houellebecqa, ve kterém je hlavní postava románu autorem obsáhlé disertace o tomto autorovi. Kdo se chce o Huysmansovi dozvědět víc a přečíst si autora, který je v mnohém jeho pokračovatelem, nechť si Podvolení přečte.

5 27.01.2018

Tragikomická šaráda odehrávající se především v Paříži 20. let. Bohémský život studentů a příběhy kavárenských hochštaplerů a podvodníčků a především precizní kompozice a nečekané dějové kličky a zvraty. V tom je Queneau jedinečný, v tom mixu vysokého a nízkého, filozofických disputací i kavárenských rozhovorů. Existenciální tíseň i smích pod maskou smrti.

1 26.01.2018

Co si tak vzpomínám, tak to byl román, ve kterém hlavní postava píše knihu o autorech a dílech, která svou bizarností a určitou vyšinutostí byla předurčena k naprostému zapomnění. A až právě snahou Queneaua se tito autoři dostali do širšího literárního povědomí, i když sám autor tuto práci zpětně zhodnotil jako naprosto zbytečnou a ubíjející, kdy jediné zajímavé zjištění bylo, že to byli až na jednu výjimku naprosto nezajímaví autoři. Queneau čerpal z dochovaných rukopisů v pařížské národní knihovně. Zaujalo mě několik zajímavých popisů světa podle těchto autorů, jako například ten, kde je svět a potažmo vesmír přirovnávám k obřímu vejci, a ten, kde je otáčení země a pohyb planet vysvětlen jakýmsi bizarním mechanismem obřích větrných mlýnů a fukarů... už si z toho zkrátka moc nepamatuji, ale při četbě jsem se rozhodně nenudil, i když z děje samotného si nepamatuji takřka nic. Je také otázkou, do jaké míry jsou předkládané bizárie skutečně prací zmíněných autorů a do jaké míry je to autorova literární hra ve stylu skupiny OULIPO, jejímž byl Queneau aktivním členem. Jeden z těch lepších románů autora. Doporučuji.

1 24.01.2018

Velmi dobrá postapo s gotickým nádechem. Vykreslení zámku (panského sídla hlavního protagonisty) je hutné a přízračné, stejně jako popisy drancování a chování žoldnéřů. Až na ústřední dvojici (trojici) chybí ostatním postavám jakákoliv psychologická hloubka a působí jen jako mátohy a loutky, na kterých autor demonstruje chování v mezních situacích i a úvahy o smyslu toho lidského pinožení obecně.

Doporučuji audioknihu. Skvěle načteno.

2 23.01.2018

Tak nevím, jestli to bylo tím jak je to napsané, ale přišlo mi, že všichni kdo žijí v pásmu, kterému se říká "Biblic-belt", se chovají, jak kdyby měl každou chvíli nastat konec světa a planetu obsadit černí emzáci z planety Malcolm X ze souhvězdí Martina Luthera Kinga. Hned v úvodu nás reportérka seznámí se skladbou jídla ve Walmartu, které tvoří především přesolené a přeslazené chuťovky a kde nákup avokáda působí jako nákup Van der Graafova generátoru. Následně se přidává závislost na alkoholu a na drogách některých hlavních protagonistů, stejně jako jejich nelehké, ale tak nějak jižansky samozřejmé dětství plné násilí, alkoholu, country, dědečkovsky prostém vyprávění o starém dobrém lynčování a nejrůznějších předsudků, včetně toho o zaručeně árijském Adamovi. Je to začarovaný kruh, kde i ti, co se snaží o jakousi smířlivost působí často jako svým způsobem náboženští fanatici, ale to je holt specifikum Jihu, zvláště uvážímeli jeho dějiny a klima tamního maloměsta.

Jako kdyby se Cormac Mccarthy spojil s Trumanem Capotem ve společné snaze podat svědectví o přetrvávajícím problému rasismu (zde především na Jihu USA) a zároveň tak podali svědectví o tamní společnosti, v níž se oblečení značky KKK dlouhodobě drží na špici prodejnosti.

Další kniha, která dobře ukazuje, že Spojené Státy jsou zemí neomezených možností a rozporů.

2 21.01.2018

Vcelku dobrá monografie. Četl jsem jí předevěím kvůli tomu, abych se dozvěděl něco víc o románu Muž bez vlastností a jeho možných variantách pokračování. Něco málo o tom tam je, víceméně spíš jen kusé informace, ale ono je těžké psát o něčem, co se podle všeho samotnému autorovi takříkajíc rozpadalo pod rukama. Úděl toho románu je jeho nedokončenost, vše ostatní jsou jen spekulace, sice mnohdy zajímavé, ale jen a pouze spekulace. Sám Musil na Muži pracoval do poslední chvíle a do poslední chvíle mohl již napsané zcela změnit či dokonce zavrhnout. Musil byl z těch autorů, jenž si nebyl jist konečným tvarem, proto je jakékoliv dodatečné sestavování možného pokračování velmi problematické.

Muž bez vlastností je pokus o totální román ve smyslu popsat a nějakým způsobem kategorizovat veškere vědění a s tím související psychologii doby konce Rakouska-Uherska a nástupu nového uspořádání po první světové válce. Dějově velmi, velmi pomalé. Jsou to samé schůze a schůzky, rozhovory a úvahy o světě, o životě atd. Těch úvah je strašně moc, takže jsem se v tom dost ztrácel, ale některé jsou aktuální i dnes a překvapila mě svěžest Musilových postřehů, které jsou univerzální a zvlášť pro Střední Evropu stále aktuální. - Rozpad hodnot, který dospěl do bodu, kdy je potřeba najít nějakou ideu, která by dala celému tomu upadajícímu státnímu molochu Kakánie smysl. (V lecčems to tak připomíná současnost.)

Výborně jsou popsány jednotliví aktéři, jako postavy s množstvím vlastností, ale bez vlastnosti být sami sebou:
Klarisa se svou touhou po géniovi, která chce žít ty velké Nietzschovy ideje, jež ale postupem času nabývají stále grotesknější podoby.
Diotima se svým nekritickým obdivem k Arnheimovi, jako představiteli něčeho nového a svým způsobem radikálního ve stávajícím, stále víc zahnívajícím manželství. Ale za balastem myšlenek a důvodů se skrývá touha po jednotě, po myšlence, po ideji která by dala životu metafyzický smysl.
Walter se svou nerozhodností a neschopností se smířit se svou obyčejností a průměrností.
Arnheim se svými postranními úmysly a schopností využít situace; jako zdatný obchodník, pro nějž je praralelní akce jen způsob jak dosáhnout svých obchodních cílů.
Moosbruger se svým chorým, ale někdy až horlivě zjitřeným viděním stavu věcí, se svým popíráním takzvané skutečnosti, popíráním vztahu mezi příčinou a následkem; nakonec lapen jako nebezpečné zvíře v pro něj nepochopitelném soukolí státní (trestní) mašinérie.

Takže abych to shrnul: Je to zaslouženě jeden z největších románu 20. století, ale velkou vadou na kráse je jeho nedokončenost, protože to, co nám Musil dal k dispozici je rozehraná partie par excellance, je to jako sledovat zápas šachových mistrů, který je ale náhle uprostřed přerušen, takže se můžeme jen domnívat o dalším vývoji, ale jelikož si Musil počíná jako zkušený šachista a matematik, lze lecos vytušit; každopádně by bylo zajímavé, kdyby vyšly i náběhy dalších kapitol, včetně možného celkového vývoje postav, jen pro zajímavost a pro představu rozvržení celku.

Zajímavé je svědectví Milana Kundery, který Muže bez vlastností považuje za největší román 20. století. Četl jsem krátce před Mužem čtyři Kunderovi romány a jistá podobnost psaní (zvlášť v tom esejistickém stylu) mezi Musilem a Kunderou bezpochyby je. Kundera zná zřejmě velmi dobře dílo Roberta Musila.

Dílo srovnatelné s Joyceovým Odysseem a Proustovým Hledáním ztraceného času. Jakožto torzo nechávám bez hodnocení.

Líbilo se mi víc než Dopis; snad je to těmi pražskými reáliemi, jež jsou mi bližší než ty dublinské. Hodně z těch míst, kde se Saarikoski pohyboval znám. Vzpomínky na Finsko, na ženy, deníkové zápisky a snové pasáže se prolínají s šedí pražských ulic a barů.

1 31.12.2017

Přímočará akce s charismatickým zachmuřeným soudcem. Výbornej béčkovej komix s parádní kresbou a dystopickou atmosférou.

3 31.12.2017

Místy velmi depresivní čtení. Zvláště úvahy o směřování Evropy jsou přinejmenším zneklidňující. I když nás podle Smila nejspíš energetická krize v brzké době (50 let) nečeká a ani to nevypadá na žádnou totálně devastující přírodní katastrofu, jsou tu síly, které zastavit nelze, a jenž pozvolna přetvářejí náš kontinent, tj. Evropu. Jedná se o stárnutí evropské populace a vlnu muslimských imigrantů, která je, dle Smila, bezprecedentní a jež i přes množství ujišťování z řad některých politiků bude nejspíš jedním z největších problémů nadcházejících 50 let. Lze namítnout leccos a ani pan Smil nemá patent na pravdu, ale na druhé straně, některé jeho ne příliš pozitivní prognózy se bohužel naplňují. Komu pak věřit, když už ne vědcům a lidem, kteří se o danou problematiku zajímají po celý svůj život. Budoucnost nevypadá ve Smilově podání jednoznačně černě, to ne, ale rozhodně budeme stát před dilematy a rozhodnutími, která ovlivní zásadně další směřování Evropy. Důležitá kniha. Doporučuji.

3 24.12.2017

Jednohubka do kapsy, na jeden večer nebo jen tak do vlaku, do autobusu a poslat ji dál. Anglický humor is not my cup of tea.

2 23.12.2017

Typický Marías. Úvahy o paměti a času se prolínají s mnohdy bizarními příběhy a vyprávěním, kde je neustále zpochybňována úloha samotného příběhu i vypravěče, a to i v případě, že Marías píše o své rodině. Nejzajímavější mi přišel příběh spisovatele Ewarta, kterého proslavila víc jeho smrt, než to co napsal, což je paradox některých polozapomenutých autorů, kteří se stali slavnější než jejich současníci, ne pro svoje dílo, ale pro pověsti a legendy zpoza černých zad času.

Autobiografie, fikce, román a hold příběhům a vyprávění. Útržky a části příběhů se prolínají s vlastními zážitky autora, včetně až neuveřitelných "náhod" a souvislostí. Můžu ale jen potvrdit, že takové "náhody" a variace k životu patří, i když z nich občas mrazí. A jen málokdo o nich dokáže psát s takovou bravurou, a dát jim tak až metafyzický rozměr, jako Marías.

Když se necháte unášet tím až barokním proudem vět a vracejících se motivů a detailů, pak si knihu jistě užijete. Já jsem z knihy spíš uždibával. Myslím, že román Srdce tak bílé, který jsem četl předtím, byl přeci jen o chlup lepší, a to je taky kniha, kterou bych případnému neznalému čtenáři Maríase doporučil. Černá záda času jsou už přeci jen pro otrlejšího čtenáře. Nevylučuji proto, že se ke knize ještě někdy vrátím a dám ji víc času. Je to "lekce mistra".

1 21.12.2017

Vcelku povedený, tak trochu jiný psychologický román/thriller. Možná Něžná píseň na první dojem může působit banálně, ale v podtextu a náznaku se jedná o komplikovanější román, který klame textem, který působí dost odtažitě a snaží se k postavám přiblížit spíš jistou povrchností pohledu a skrze rádoby nedůležité detaily než hutným psychologickým ponorem. Drobnokresba Louise pak ukazuje, jak nenápadně postupují některé duševní poruchy a že i pod maskou "obyčejné" rozladěnosti a melancholie se může skrývat něco vážnějšího. Z textu je znát i určité sociální hledisko formující chování postav. Proto také množství klišé, které tu ale funguje dobře. Celkově lehký nadprůměr a příjemné "odpočinkové" čtivo v rámci jinak často dost zběsilých a překombinovaných thrillerů. Tady vše ubíhá velmi, velmi pozvolna. Text na mě působil jako scénář k Hanekeho filmu.

1 21.12.2017

Stylistická lahůdka. Dlouhá souvětí s množstvím odboček. Variace na téma z Macbetha výborně naroubovaná na příběh z vypravěčovi současnosti a rodinné minulosti. Jednotlivé situace se v sobě zrcadlí v průběhu let. Podobná gesta a pohledy v podobných situacích. Otázky spojené s pamětí a iluze takzvané skutečnosti, neboť jsou to právě příběhy, které tvoří naši paměť a takzvanou skutečnost, ne pravda, ne lež, ale nekonečné variace příběhů, nejen toho, co se stalo, ale spíš toho, co se nestalo a zůstalo tak navždy skryto vyprávění. Vzpomeňte si: uši nemají víčka, aby mohla neslyšet. A spolu s Davidem Lynchem lze ještě dodat: sovy nejsou tím, čím se zdají být.

3 19.12.2017

Velký román, nebo jak říká Milan Kundera o dílech Malaparteho nebo Brocha, je to Arci-román. Bezesporu zásadní příspěvek k románu jako svébytnému uměleckému projevu. Není to ani tak o ději, který je velmi jednoduchý, ale o formě, kdy se variují různá témata, podobně jako v hudební kompozici. Je to jedno z těch děl, ke kterému je dobře se vracet po letech. Moje první setkání s Nesnesitelnou lehkostí bytí totiž nedopadlo nejlépe. Román jsem četl jen zběžně a svým erotickým laděním mě nudil a připadal mi jak z ranku "četba pro ženy". Ale po letech jsem se ke Kunderovi vrátil a zpětně musím docenit autorův nevšední smysl pro ironii. Brilantní jsou úvahy o kýči. Kýč, ten paraván zakrývající smrt. A asi nikdo neumí tak trefně a přitom věcně psát o hovně. Samozřejmě s potřebnou dávkou ironie a humoru.

Na jedné straně tíha (doba, ve které se román odehrává a jež ovlivňuje činy hlavních postav) a zároveň lehkost, lehkost života (ty věčné Tomášovi zálety); a někde mezi tím vzlety a pády Tomášovy lásky k Tereze. To jsou jen některé variace na věčné téma duality, v tomto smyslu nejasné a rozostřené hranice mezi tíhou a lehkostí. Ty věčné rozpaky nad tím, že lehkost je pro jednoho tíhou a pro druhého tíha lehkostí. V tom je něco z esenciální podstaty bytí a zároveň něco metafyzického.

Kundera někde píše, že většinu velkých románů jejich autoři napsali až po čtyřicítce. Důvodem je podle Kundery fakt, že k románu se člověk musí prožít, že je potřeba času a zkušenosti. Myslím, že to lze vztáhnout i na četbu. Právě Nesnesitelná lehkost bytí je román, který přímo vyzývá k opakovanému čtení, kdy se vlastní zkušenost času stává promítacím plátnem samotné četby. Lze jistě namítnout, že to je přeci povaha veškeré literatury. Ano, to je jistě pravda, ale u tohoto románu je tento pocit mnohem intenzivnější.

10 15.12.2017

Další skvost od albánského čaroděje Kadareho. Lehce utopistická próza ve stylu Kafkova Procesu a Zámku. Tíživá atmosféra a snovost prostupuje celým dějem. Doporučuji.

3 12.12.2017

Brilantní dva eseje. Jedny z nejlepších od Milana Kundery. Tentokrát na téma spisovatel a jeho dílo versus biografie. Srozumitelné a stále velmi aktuální téma, které nutí se zamyslet nad způsobem četby. V dnešní době, kdy se zveřejňuje takřka "vše", působí autorův postoj jako postoj vojáka na ztracené vartě. Ale je dobře o něm vědět a uvědomit si zpětně: co čteme, proč to čteme, jak tomu rozumíme a jakou váhu čtenému přikládáme. Milan Kundera zásadně přispívá k porozumění tomu: co je román a kdo je spisovatel. Doporučuji.

4 10.12.2017

To lepší ze současné české prózy. Líbil se mi příběh Hidekiho, a to, jak nenuceně se všechny tři příběhy v jednu chvíli protnou.

3 10.12.2017

Výborné dvě eseje o dějinách románu. Milan Kundera je jeden z nejlepších esejistů na téma svět románu. Doporučuji.

1 10.12.2017