puml
komentáře u knih
Přelétavá nymfa
Guillermo Cabrera Infante
Román Přelétavá nymfa zaujme především melancholickou a přitom elektrizující a erotickou atmosférou Havany konce 50. let. Jedná se v dobrém i špatném o vzpomínkovou knihu na lásku k nezletilé, nespoutané dívce Stele. Příběh je poměrně předvídatelný a nijak moc mě nezaujal, ale o to tolik nejde. V popředí je totiž jazyk a rozhovor ve svých rozličných podobách a variacích. Infante čtenáře doslova zahlcuje množstvím slovních hříček a nejrůznějších vzpomínek na staré kavárny, bary, filmy, umělecká díla a známé i méně známé postavy havanského "panoptika". A to může být asi hlavní problém při četbě, totiž to, že pokud nejste ten typ čtenáře, který si vychutnává každou slovní přesmyčku, rafinované rýmy, narážky na filmy, literaturu a umění, pak Vás asi Přelétavá nymfa moc nestrhne. Je tam pár vynikajících pasáží, především rozhovory jsou napsané opravdu skvěle a vtipně, stejně tak dusná atmosféra "staré" Havany je vykreslená výborně. Celkový dojem tak staví spíš na postupně stále větší nostalgii a melancholičnosti vyprávění a zároveň na jazykovém hračičkářství autora, než na samotném příběhu. K překladu musím poznamenat, že Petr Zavadil je opravdový jazykový kouzelník. Doporučuji.
Strychnin a jiné básně
Marek Šindelka
Ač se v poslední době Marek soustředí spíše na psaní novel, povídek a filmových scénářů, je pro mě osobně jeho nejsilnějším dílem právě tato útlá sbírka poezie. Marek umí skvěle zachytit okamžik a takříkajíc "nasvítit" detail nějakého vnitřního pnutí a přerodu, a tak jsou jeho básně především - stejně jako povídky - o osamělosti a bolesti, touze po porozumění a snaze o překročení úzce vymezeného prostoru své vlastní existence směrem k druhým. Námětově Marek čerpá především ze svých vzpomínek na dětství a na svého bratra. Dle mého názoru jedna z nejlepších a nejautentičtějších sbírek poezie českého autora za posledních 20 let. Doporučuji.
Hřebík v třešni a jiné povídky
Kjell Askildsen
Strohost, dějová zkratka, bizarní zápletky, suchý humor a minimalistický přístup k psaní, to jsou přednosti Askildsenova stylu. Doporučuji.
Myšlenky pod mraky a jiné básně
Philippe Jaccottet
Jaccottetova poezie je jako barokní obrazy, ve kterých světlo dodává věcem zvláštního nádechu přízračnosti a osvětluje jen část celku - fragment. Většina tak zůstává skryta v temnu "mimo" báseň nebo spíš ve světě "za" básní. Některé výjevy jsou ale nekompromisně konkrétní a stejně jako u barokních obrazů je podobný i výsledný dojem, který je u těchot básní někde na pomezí mezi vědomím pomíjivosti viditelného světa a touhou po jeho zbožštění a spiritualitě. Doporučuji.
Oeuvres / Dílo
Suzanne Renaud
Je trochu škoda, že na poezii Suzanne Renaud jako by částečně spočíval stín manžela Bohuslava Reynka, ale přitom je její poezie stejně osobitá jako ta Reynkova a patří k tomu nejlepšímu, co jsem kdy četl. Je to poezie ticha, usebrání, smutku a melancholie. Především její pozdější básně, když už bydlela v Petrkově, prozrazují smutek a těžce nesenou ztrátu domova ve Francii. Ti, kdo mají rádi meditativní poezii, budou poezií Suzanne Renaud určitě potěšeni. Doporučuji.
Rukopis
Bohumila Grögerová
Četl jsem ji několikrát a jedná se podle mě o jednu z nejlepších sbírek poezie napsanou za posledních 10 let. Do sebe se pomalu uzavírající svět Bohumily Grögerové je konfrontován s událostmi jejího nejbližšího okolí a letmými vzpomínkami. Poezie ticha a neidealizovaná zpověď o stáří a samotě, potom, co paní Grögerové zemřel její manžel Josef Hiršal. Grögerová je ale na hony vzdálená lamentaci nad stářím; naopak, v její poezii je neustálá zvídavost a snaha "jít dál", i přesto, že to už zdánlivě nejde. Přál bych si vidět víc takto vitálních důchodců. Žel, spíš převažuje ta lamentace. Sbírku doprovázejí dvě krásné kresby Adrieny Šimotové. Doporučuji.
Úzká stezka do vnitrozemí
Macuo Bašó
Cesta do duše a osobnosti básníka a zároveň do duše čtenáře. Překlad Antonína Límana je osvědčenou zárukou precizního převodu do češtiny. Doporučuji.
Popelavý měsíc
Naoja Šiga
Šigovy povídky navazují na nejlepší tradici japonské povídky a obohacují ji o některé prvky příznačné spíš pro evropskou literaturu. V Šigově podání je v popředí především ona japonská estetika, která vychází z jednoduchosti, z minimalismu, kdy je na čtenáři, aby pochopil smysl jednotlivých povídek, které staví spíš na atmosféře a popisu zdánlivě nedůležitých věcí. Šigovo mistrovství je v precizním detailu a přesné symbolice, ve kterém se ukazuje jak určité estétství autora, tak snaha o formální dokonalost. Nejedná se ale o samoúčelná, jazyková cvičení. Šiga sice úzkostlivě dbal na každém slově, což dokazuje i vynikající překlad, ale zároveň má každá povídka svou svébytnou atmosféru a vynikající, čtivý příběh, takže kdo má rád svižně napsané povídky se silným dějem, přijde si u Šigy na své, stejně jako ten, kdo hledá vybroušený jazyk a styl. Doporučuji.
Planina v plameňoch (17 poviedok)
Juan Rulfo
Skvěle napsané povídky, jejichž svět je světem přízračného, mexického llana - planiny, kde není nic tak, jak se na první pohled zdá. Pro příznivce Márqueze a Guimaraese Rosy je to povinost. Rulfo za svůj život napsal jen asi okolo 20 povídek a jeden krátký román Pedro Parámo, ale i to stačilo, aby se stal legendou. Doporučuji.
Návrat Anakondy
Horacio Quiroga
Nepříliš známý výbor vynikajících povídek, pohybujících se na hranici mezi magickým realismem, groteskou a hororem. Doporučuji.
Měsíc jako rybí oko
Karel Švestka
Poetické ale přitom realistické vylíčení života nejrůznějších podivných existencí a obyvatel Tasova. Vzpomínky na Jakuba Demla a Stanislava Vodičku se prolínají se Švestkovými uvahami a vzpomínkami na minulost tasovksého mikrokosmu. Švestka je skvělý spisovatel, především svým jazykem a uměním se vcítit do různých osudů spojených s Tasovem a okolím. Důležitou součástí knihy jsou také popisy různých někdy až magicky působících míst a událostí. Doporučuji.
Mlčení
Šúsaku Endó
Výborná kniha o šíření křesťanství v Japonsku na začátku 17. století před jeho takřka totální izolací od okolního světa. V románu Mlčení je dobře znát, že křesťanství nemuselo být v Japonsku jen okrajovým náboženstvím, jak je tomu například dnes, ale že mělo v dobách prvních misionářů silnou podporu, která se ale následkem změny poměrů a pohledu vládnoucích vrstev radikálně proměnila. Endó si ale možná až příliš idealizuje křesťanské misionáře, kteří jsou chápaví k místním a snaží se pochopit i jejich vlastní kulturu. Nevím, možná to tak skutečně bylo a Japonsko se mohlo stát příkladem souznění křesťanství s budhismem a šintoismem, ale kdoví, možná by to v Japonksu dopadlo jako jinde ve světě, kde ale většinou západní myšlení nakonec ve velké míře pohltilo a zadusilo původní kulturu. Vykreslení života tehdějších japonských křesťanů a jejich rituálů je ale popsáno opravdu dobře a i příběh se čte jedním dechem. Zajímavá a nepříliš známá kapitola japonksých dějin z pera asi nejznámějšího japonského křesťanského autora. Doporučuji.
Já, Antoine de Tounens, král patagonský
Jean Raspail
K této knize jsem se dotal náhodou při hledání úplně jiné knihy u nás v knihovně. Zpočátku jsem si jí půjčil jen pro tu exoticky vyhlížející noticku na předsádce, ale příběh snílka a tak trochu "božího blázna" Antoine de Tounens mě okamžitě pohltil. Kniha se čte jako dobrodružný román, ale přitom se jedná o vynikající vykreslení bláznovství a idealismu ve své tragikomické podobě. Antoine de Tounens se svými ideály a naivní dobrotou stal jedním z mých nejoblíběnějších hrdinů. Jeho život je na jedné straně směšně dojemný, ale zároveň i dost krutý, až jsem si musel povzdechnout nad pravdivostí osudu takových naivních "bláznů" a idealistů, kteří často končí jako samotářští podivíni. Ve světě, kde se vše přepočítává na peníze a materiální statky, si jejich bezelstné "don quijotství" hledá jen nesnadno cestu k druhým. Doporučuji.
Ancikrist
Emilijan Stanev
Stanev dokonale vystihuje atmosféru Bulharska v době střetu se stále vlivnější Osmanskou říší na jihu, tedy střetu v té době opravdu velmi odlišných pohledů na svět. Stanev ukazuje jak marasmus a fanatismus chudiny, která byla často pod silným vlivem kléru, tak fanatismus vrcholných církevních představitelů, kteří se nerozpakují obětovat tisíce mrtvých jen pro své "mučednictví". Stanev skvěle popisuje i dobyvačné Turky, kteří zabíjeli ve jménu víry takřka na potkání. Je to svět středověkého člověka se všemi jeho klady i zápory. Stanev si tuto dobu nijak neidealizuje. Kulturní i politický rozmach Bulharska ve 13. století je ve 14. století postupně vystřídán pozvolným úpadkem, které končí vazalstvím Bulharska na Osmanské říši, a právě tato doba neustálého strachu a nejistoty nahrává různým sektám a prorokům. Hlavní postava prochází několika proměnami a její vykreslení je psychologicky mistrné. Stanev nahlíží do života některých sekt, jenž v sobě často spojovaly pohanské prvky s těmi křesťanskými. Při čtení Ancikrista jsem si nemohl nevzpomenout na Markétu Lazarovou a obrazy stejně kruté jako poetické, jak je nabízí Vančurova kniha i Vláčilova filmová adaptace. Doporučuji.
Aniara
Harry Martinson
Podobně jako Let Ikaru od Ljubena Dilova je i Aniara z velké části příběhem o vykořeněnosti a ztrátě domova. Skupina lidí se ocitne na obří lodi Aniara, která má být záchranou, ale následkem poruchy se stává vězením na cestě k jisté smrti. Martinson na několika málo stránkách dokáže vykreslti atsmoféru triumfu i naprostého zmaru. Člověk, potácející se mezi božstvím a hříčkou přírody, je v Aniaře konfrontován se svou nicotností tváří tvář nekonečnému, temnému Vesmíru. Martinson je ve svém odsudku chování společnosti, která se snaží zprofanovat a zesvětštit (a potažmo vydrancovat a zničit) vše co má nějakou duchovní hodnotu, naprosto nekompromisní. Obrazy naděje postupně přecházejí v obrazy rozkladu a totálního zmaru. Jako Dantovo Peklo ve sci-fi podání. Nelehké čtení, ale všem, kteří hledají netradičně napsanou sci-fi, vřele doporučuji.
Let Ikaru
Ljuben Dilov
Skvělá sci-fi, která staví především na atmosféře uzavřené komunity letící Vesmírem na obřím asteroidu Hidalgo. Příběh výborně vystihuje chování lidí vystavených frustrující vykořeněnosti a ztrátě domova a postupnou snahu o nastolení nové civilizace, nové Země, tam někde ve vzdálených končinách Vesmíru. Kniha mě hned od první stránky naprosto pohltila svým filosofickým záběrem. Naprostým vrcholem je pak posledních 30 stránek, ve kterých tíživá, klaustrofobická atmosféra a vykreslení psychiky jednotlivých postav dosahuje toho nejlepšího, co jsem kdy četl. Doporučuji.
Hlášení El Grecovi
Nikos Kazantzakis
Mládí, dospívání, dospělost a neustálé hledání toho svého "místa" mezi těmi všemi idejemi, politickými programy, utopiemi, náboženstvím, vírou a atheismem. Kazantzakis se nebojí odhalit až na dřeň své pocity nejistoty, tápání a neustálého zmítání se v pochybách o sobě i svém okolí. Líbilo se mi jak autor přeskakuje jednotlivé dílčí etapy svého života a takříkajíc vybírá jen ty, které nejépe vystihují jeho rozporuplnou osobnost. Nedočteme se tu například moc o práci a takzvaných záslužných činech autora, také tu nenajdeme žádné stařecké mentorování nad stavem světa. Jedná se spíš o pokus zrekonstruovat vlastní život na základě pro Kazantzakise asi nejdůležitějších a mnohdy zdánlivě protichůdných vlivů na jeho osobnost v průběhu několika desetiletí. Takhle nějak si představuji ideálně napsanou autobiografii, i s tím, že Kazantzakis zůstává i v této knize především skvělým romanopiscem, který dokáže strhnout svým barvitým a někdy až naturalistickým líčením některých událostí. Doporučuji.
PS - Je zajímavé, že v knize není žádná zmínka o Kazantzakisově delším pobytu v Božím daru v Krušných horách, kde napsal velkou část svého stěžejního básnicko-dramatického díla Odysseus. Také o samotném psaní, které si především většina s Kazantzakisem spojí, se v Hlášení píše jen minimálně, jako by to bylo pro samotného Kazantzakise něčím vedlejším, snad i nedůležitým...
Kristus znovu ukřižovaný
Nikos Kazantzakis
Kniha podává neradostné svědectví o tom, že Kristus je symbol, který nesnese opakování; a přestože tu máme řadu oslavných ód na lásku a porozumění s druhými, není z řad církevních i světských elit o další "chudé" zvěstovatele a rádoby proroky lásky a porozumění přílišný zájem.
Několik vybraných občanů jedné řecké vesnice na turecké straně má za úkol sehrát oblíbené Pašije. Vybraní představitelé se ale sžívají se svými rolemi, s pro některé, až děsivou autentičností, a tak se zas jednou minulost opakuje a neblahé události na sebe nedají dlouho čekat. Výborná psychologická kresba s množstvím biblických souvislostí a reálií, filosofickým přesahem a zamyšlením se nad odkazem a povahou institucionálního křesťanství hájícího v Kazatnzakisově podání především své "politické zájmy". Doporučuji.
PS - Jako zajímavý dodatek a studie náboženského fanatismu mi k této knize připadá četba vynikajícího románu současného řeckého spisovatele a dramatika Pavlose Matesise s názvem Starý dnů.
Knih se jen tak nezbavíme
Umberto Eco
Výborná knížka rozhovorů o knihách a nad knihami. Carriére i Eco jsou náruživí sběratelé starých tisků a tak nechávají nahlédnout do svých knihoték se spoustou kuriozit. Rozhovory jsou plné zajímavých postřehů z dějiny knižní kultury s několika opravdovými "špeky" a vlastními, mnohdy velmi zábavnými, historkami o knihách, literatuře, filmu a kultuře obecně. Doporučuji.
Stín ráje
* antologie
Vynikající výbor ze španělské poezie od ranného středověku až po druhou polovinu 20. století. Bohužel se jedná o prakticky nesehnatelnou knížku, která asi vyšla ve velmi omezeném nákladu. Spíš na ní lze narazit v knihovně, a to ještě většinou někde ve skladu (v Liberci), než v antikvariátě. Doporučuji.