puml komentáře u knih

Skvělý román, který se čte jedním dechem. Hermans je skvělý spisovatel s vybroušeným stylem. Na tak dokonale prokomponovaný román se narazí jen málokdy. Spojení čtivého, a tak trochu dobrodružného příběhu, s takzvaně vysokou literaturou s četnými odbočkami do geologie, a zároveň jízlivý políček všemu tomu nabubřelému, co si pyšně říká věda a vědeckost. Honba za tituly a profesurou se v Hermansově podání podobá noční můře, nebo spíš vyhublému komárovi sajícímu krev z již opuchlého očního víčka. Suchý humor - rozhodně sušší než sirky hlavního hrdiny - a napětí, které nestaví na zbytečné okázalosti a akčnosti, ale na dějové rafinovanosti. Z každé kapitoly a z každé věty zaznívá tichý úšklebek autora nad nekonečným lidským pachtěním, bláznovstvím, cílevědomostí a pofidérní snahou dosáhnout úspěchu a uznání. Na první pohled se to nezdá, po prvním přečtení jsem knihu odložil, s tím, že to byla celkem zábava, ale vlastně nic zásadního... ale někde vespod, v tom dešti, mezi promočenými ponožkami a spacákem, mezi mračny komárů a rozbitým kompasem, zjeví se náhle temný a prorocký román. Pro mě osobně jeden z nejlepších románů 20. století. Doporučuji.

Čtení:
1. červen - červenec 2011
2. červenec 2013
3. květen 2017

10 23.07.2013

Melancholická, postkatastrofická sci-fi, která těží především ze skvěle vykreslené atmosféry upadající společnosti 25. století. Jde vlastně o dost komorní drama dvou lidí a jednoho melancholického robota. Příběh je poměrně jednoduchý a přímočarý, takže se dobře čte a i přes množství filosofujících pasáží kniha nepostrádá napětí. Hlavní postavy často přemýšlí o smyslu života v marasmu, který je okolo nich, ale psychologie hlavních i vedlejších postav je až na robota Spoffortha poměrně dost prvoplánová. Příběh, jako by vzdáleně kopíroval děj nějakého hollywoodského němého filmu (které postava Bentleyho často cituje), se vší tou až přílišnou dějovou předvídatelností, se kterou se všechno nakonec krásně vysvětlí a uzavře. Ale i tak se jedná o špičkové sci-fi a o to nejlepší v rámci subžánru dystopií.


PS -pro ty co knihu již dočetli - Kniha začíná být vlastně nejzajímavější až v samotném závěru, v momentě, kdy se nabízí otázka, jak lidstvo naloží se svou znovunabytou "svobodou".

11 19.07.2013

Zajímavá, útlá knížka, kterou jsem náhodou objevil v libereckém knihkupectví v oddělení beletrie. Román ani novela to ale moc není, spíš se jedná o esej na téma konce jedné epochy, jednoho utopického snu v nejzápadnější výspě bývalého Sovětského svazu. I přes svou útlost a krátkost se kniha nečte úplně nejlíp. Je plná narážek na literaturu a kulturu, ale někdy mi to přišlo až moc na efekt. Jako by se autor chtěl pochlubit jak brilantně umí skloubit cestopis, esej a fikci. Občas zajímavé metafory a paralely a v závěru snaha o humor, který je ale spíš křečovitou snahou o ironický a jízlivý pohled do blízké budoucnosti. I přes některé nedostatky je to ale stále velmi dobré čtení, navíc Flogstad si psaní opravdu užívá a když přistoupíme na jeho poněkud odtažitější a chladnější styl, tak je to vlastně velmi dobré čtení.

PS - Podobná kniha s podobným tématem, která je ale přeci jen o fous lepší je Hranice zapomnění od Sergeje Lebeděva.

12.07.2013

Vynikající povídky, které staví spíš na atmosféře než na dramatičnosti příběhu. Pamatuji si matně konec jedné povídky, ve které starší žena vstoupí do pokoje, kde je na zdi, namísto starého kříže, úplně nový, světélkující a zářící kříž. Paní se na to dívá a opakuje větu, která perfektně vystihuje Lozanův styl a jemný humor: "Ježíši! Ježíši! Ježíši! Nikdy bych nevěřila, že je na světě tolik nesmyslů, i když je tak obrovský, jak říkají." Doporučuji.

3 11.07.2013

Opravdu brilantně napsaný román o jednom šachovém souboji a šachistovi, který jako by byl z nějaké Kafkovi povídky. Především psychologická drobnokresba dvou hlavních protagonistů a jejich svérázných kumpánů je vynikající. Dokonalá ukázka umění zkratky, dramatické výstavby a napětí. Glavinic je opravdu skvělý stylista a události popisuje se specifickým nadledem a jízlivým humorem. Román je velmi čtivý a pobaví, takže ho lze vřele doporučit i jako odlehčenější četbu na dovolenou, nebo jen tak na odpolední počtení do práce (což je můj případ). Skoro bych ho doporučil studentům jako četbu pod lavici a soudcům jako četbu pod talár; kniha je to totiž malinká a lze ji tak, v případě prozrazení, dobře skrýt.

K samotnému ději mnoho nemám, snad jen že Glavinic povyšuje jinak nudnou epizodu na dramatický majstrštyk a šachový souboj se stává zároveň soubojem dvou pohledů na život. Na jdené straně naprostá sebejistota a ctižádost dokonalého mistra, který ze svého mistrovství dokáže patřičně pofitovat. Na druhé straně pasivita, snad i trochu strach před přílišnou pozorností, ale hlavně kvality bezelstného šachového hráče, pro nějž nebylo hlavním cílem soupeře porazit.

Kdo by měl zájem o další romány a novely s šachovou tématikou, tak doporučuji: Stefan Zweig - Šachová novela; Vladimir Nabokov - Lužinova obrana.

6 09.07.2013

Výborná kniha, ve které Andrej Tarkovský dává esejistickým způsobem nahlédnout do práce režiséra. Zajímavé jsou především kapitoly o čase ve filmu, dále pak o vedení herců a v neposlední řadě také esej o filmu Oběť a závěrečné shrnutí ve kterém Tarkovskij shrnuje svůj filosofický pohled na dění ve světě a úlohu umělce v něm, kdy upozorňuje na stále větší nebezpečí materialismu a mizení spirituality a duchovních hodnot. Trefná je analýza soudobé společnosti, ve které jde podle Tarkovského především o dosažení "štěstí", což je ale v protikladu k umění jako takovému, neboť základem opravdové umělecké tvorby je podle Tarkovského spíše bolest, odříkání a askeze.

Jediná vada na jinak pečlivě zpracované knize je v jejím, podle mého, zbytečném nastavení o dalších cca 100 stran seznamu DVD disků, profilů, článků atd. Většinu toho si lze již dnes pohodlně najít na internetu, a je tak, podle mě, zbytečné rozšiřovat takto násilně knihu o dalších 100 stran nejrůznějších seznamů. Spíš bych ocenil případnou reflexi redaktora nebo esej o samotné knize a její kritické zhodnocení a její reflexe ve světě. Tohle množství seznamů a dat je určité specifikum nakladatelství, což osobně moc nechápu, ale jestli je to podmínka aby vycházely dál takovéto knižní skvosty, tak budiž...

Doporučuji.

2 08.07.2013

Přepis divadelní hry, která byla zfilmována jako televizní film s Tommy Lee Jonesem a Samuelem L. Jacksonem v hlavní roli. Viděl jsem nejprve film a ten mi - především díky vynikajícímu herectví obou hlavních protagonistů - přišel jako velmi povedený. Čtenářský zážitek není nijak okouzlující a jedná se spíš o jednohubku do vlaku, i když téma je to takříkajíc smrtící. Dialogy jsou opět velmi civilní a strohé, ale nějak tomu chybělo patřičné napětí. Celkově hru a martirium dialogů shrnuje výstižně posledních 15 - 20 stránek; to, co je předtím, mi pak připadalo jako celkem nezáživná předehra, která tak nějak vyšumí do ztracena. Není to špatné čtení, ale spíš pro skalní příznivce autora a i přes svou krátkou délku a přítomnost všech klíčových McCarthyho témat (víra, zatracení, násilí, Ježíš, spása, jižanství) bych to jako úvod do Mccarthyho díla moc nedoporučoval. Pro začátečníky doporučuji spíš přímočarou Cestu nebo kompozičně složitější Krvavý poledník.

1 16.06.2013

Bělohradský místy působí jako nějaký temný prorok, ale některé rozhovory jsou z odstupem 20 let stále aktuální, chtělo by se říct, až nepříjemně aktuální. Zejména analýzy přechodu naší společnosti k liberalismu a demokracii a demýtizace něktěrých zažitých kulturních vzorců jsou stále aktuální. Zároveň ale Bělohradský i přes mnohdy "prorocký" tón neobhajuje jen tu "svou pravdu" a nabádá k dialogu, což vystihuje metafora mnoha různých vypravěčů u různých ohňů, kteří si již nedělají nárok na jedinou všeobjímající pravdu, která je podle Bělohradského pozůstatkem středověké metafyziky a touhy po totalitě na úkor univerzálnosti. Již ne absolutní pravdy ale relativismus pluralitní společnosti. Zajímavé jsou též rozhovory o "digitálním věku" a internetu, který Bělohradský již v jeho počátcích nahlížel jako na jakousi černou díru, do které padají všechny možné názory a změť informací, jež vytváří z mnoha uživatelů efektní manipulací informační otroky lačnící po novinkách a "drbech". Tím se bohužel snižuje relevance některých informací na úroveň drbů. Neschopnost relevantního výběru z množství informací, jak píše Bělohradský, pak může být pro demokracii smrtící. Doporučuji.

7 15.06.2013

Skvělá antologie barokní poezie. Pečlivý výběr i méně známých autorů a básní v překladu mnoha významných překladatelů jako Hany Žantovské, Gustava Francla, Vladimíra Holana, Františka Halase či Hany Vrbové. Knihu uzavírá stručný doslov Václava Černého, který velmi čtivě a zároveň zasvěceně charakterizuje hlavní prvky barokní poezie. Doporučuji.

2 14.06.2013

Velmi dobrá hra o skrytém násilí, předsudcích a touze po uznání. Zajimavě napsané dialogy a svižný děj činí z této hry ideální večerní počtení. Sice je plná různých dramatických klišé a i samotná zápletka je tendenční a předvídatelná, ale i tak stojí hra za přečtení.

Zajímavý je také doslov, ve kterém se mimo jiné dozvíte, že tato hra vyhrála jakousi soutěž a byla vybrána z více než 700 jiných her začínajících a mladých autorů a hrála se poté v jednom z prestižních londýnských divadel. A právě tím začal úspěch dramatika Matta Charmana. Jen se mi nechce věřit, že by zrovna tato hra byla nejlepší ze 700 jiných her. Každopádně na této příhodě je dobře vidět, jak mají k sobě úspěch a neúspěch blízko, a že je to do velké míry především otázka náhody, co v konečném důsledku rozhoduje. Kdo byl druhý a kdo třetí? To už se asi nikdy nedozvíme..

13.06.2013

Většina povídek mě nijak zvlášť nezaujala, ale stylově se jedná o skvělou práci. Z lehkého nadprůměru pak vybočuje povídka Triumf noci a opravdu vynikající je povídka Dušičky, při jejíž četbě mi běhal mráz po zádech, a jež patří svou gradací zdánlivě banálního děje a až přízračnou atmosférou k tomu nejlepšímu, co jsem v daném žánru kdy četl. Dušičky doporučuji, jinak ale jen lehký nadprůměr, který nezklame, ale ani nijak zvlášť nepřekvapí.

09.06.2013

Řekl bych že neprávem nedoceněná Conradova novela, která je celkově pomalejší a nemá takový spád jako jiná Conradova díla, ale zase je zde krásně popsaný život takřka vysloužilého námořníka, který se ocitne na mizině, ale nechce se vzdát svého snu zabezpečit a naposledy vidět svou dceru. Dialogy jsou místy trochu topornější a leckdy zavání absurdní komikou (což je ale vlastně fajn). Hlavní předností je ale jednoznačně opět perfektní, místy dost depresivní atmosféra a detailní vystižení psychologie jednotlivých postav, které mi svou rozporuplností připomínaly postavy z "velkých" ruských románů 19. století.

04.06.2013

Parta kamarádů se vydává sjíždět divokou řeku do údolí v Apalačském pohoří, které má být ale nedlouho poté zaplaveno v rámci stavby přehrady. Zpočátku poklidná výprava se náhle mění v noční můru a boj o přežití. Pro mě osobně byl nejsilnějším motivem obraz člověka - měšťáka, ve kterém se v konfrontaci s přírodou probouzí lovecké instinkty, vynalézavost a primitivní síly, které jediné mohou obstát v boji o holé přežití, a které se stávají pro členy výpravy osudovou formou sebereflexe. Vynikající je také motiv zaplavení údolí, tj. motiv minulosti pohřbené v pomyslných temných hlubinách paměti. Doporučuji též stejnojmený film od Johna Boormana s Jonem Voightem v hlavní roli.

3 02.06.2013

Velmi dobré paměti, určené především pro zájemce a dobu Velké francouzské revoluce a dobu vlády Napoleona a následné období restaurace. Chateaubriandova síla je především ve stylu, který má blízko k beletrii a místy i poezii, a také ve vynikající, leckdy lehce ironické, drobnokresbě některých událostí a významných osobností. Skvělá je charakteristika Napoleona, která skvěle vystihuje rozporuplnost této zásadní postavy evropských dějin. Výborné jsou též pasáže z četných Chateaubriandových pobytů v Praze. Místy popisy událostí nudí a utápí se občas v přílišné nostalgii a patosu, ale to je asi příznak většiny pamětí.

Druhé čtení: Výborné paměti, ke kterým se budu vracet. Jdu na plný počet a doporučuji.

první čtení červen 2013
druhé čtení květen 2020

1 02.06.2013

Příběhy na pomezí eseje, literatury faktu a beletrie. Celou knihou se vine jako přízračná červená nit příběh o prosazování moci, již zapomenutém násilí, nezdařených utopiích, snílkovství, bláznovství v nejbizarnějších podobách a celkovém rozpadu minulosti a paměti na hromadu starého haraburdí, ze kterého autor vytahuje fragmenty vizí, poetických snů i nočních můr. Procházky krajinou pozvolna se rozpadající paměti. Doporučuji.

9 29.05.2013

Hearn je skvělý spisovatel a vypravěč, který dokáže zprostředkovat pohled na svět pomalu mizející tradiční japonské kultury se svými svéráznými specifiky. Vynikající soubor povídek a úvah, které prozrazují okouzlení vypravěče japonskou kulturou a jejími rituály a příběhy. Doporučuji.

5 26.05.2013

Růžena Dostálová velmi čtivým způsobem se spoustou zajímavých ukázek přibližuje kulturu, která u nás není zas až tak často reflektovaná. Kniha mapuje byzantskou vzdělanost od jejích počátků a střetu křesťanství s dohasínajícím pohanstvím a římským náboženstvím, až po zánik říše v 15. století. Kniha nenudí a není ani příliš náročná na čtení, takže svým záběrem a stylem je určena širší veřejnosti, která se chce dozvědět o způsobu vzdělávání, literatuře, filozofii a kultuře jedné z nejmocnějších říší středověku.

2 21.05.2013

V těchto rozhovorech jsem si uvědomil, že to co činí křesťanství pro mnohé tak nesnesitelným je jeho institucionalizace v cíkrvi. Dva významní teologové a dva pohledy na roli křesťanství a církve. Bližší je mi pohled Eugena Drewermana, který dobře ukazuje, že víra a pravé poselství křesťanství se v církvi spíše ztrácí a zatemňuje množstvím nesmyslných a přežilých dogmat. Víra je takříkajíc jinde a rozhodně nepotřebuje ke svému životu církevní ani jiné instituce ne nepodobné úřadům s množstvím vyhlášek a nařízení, které původní smysl křesťanství spíše vzdalují životu, než by se mu snažily přibližit.

21.05.2013

Antivariát a já jsou vlastně knihy dvě. První kniha Antikvariát a já dává nahlédnout do zákulisí a provozu antikvariátu v Dlážděné se všemi jeho podivnými zaměstnanci a hlavně zákazníky. Nejsilnější jsou momenty, kde pan Svoboda popisuje zážitky z provozu antikvariátu a množství zajímavých a mnohdy bizarních příhod souvisejících, jak jinak, především s knihami. Kouzelná obálka je spíš bilanční kniha a pohled na rodinu pana Svobody a její minulost. Celkově lze říct, že se jedná o povedené memoáry. Sám rád chodím do antikvariátů a novou Dlážděnku znám, takže to pro mě bylo zajímavé a příjemné čtení, při kterém jsem se dozvěděl i dost o tom, jak takový antikvariát fungoval a funguje, a co je to v antikvariátní terminologii "pazour".

19.05.2013

Po dlouhé době antologie, která není jen náhodně a ledabyle sebranými povídkami. Kompilátorka a zároveň překladatelka několika povídek Rita Kindlerová se rozhodla předvést českému čtenáři ukrajinksou literaturu za posledních cca 30 let ve své celistvosti a komplexnosti. Úkol nelehký, zvlášť když se vezme v potaz rozsah 300 stran. Ale zázraky se dějí, a tak v nakladatelství Kniha Zlín vyšla opravdu reprezentativní antologie současné ukrajinské povídky. Mně osobně se nejvíc líbily povídky Samilo z Nemyrova, Píseň závor, Dlouhý předlouhý běh, Já a moje posvátná kráva, Slunce mezi dvěma horami a Hledání chrámu. Ale i další povídky jsou výborné a v antologii není snad povídka, která by mě něčím nezaujala. Především pečlivý překlad a výběr autorů a povídek, z nichž ty (pro mě osobně) nejlepší čerpají z místního folklóru a mají tak pohádkový až mýtický rozměr.

1 16.05.2013