sgjoli komentáře u knih

Jobovu noc jsem vzala do ruky z jednoho prostého důvodu - před časem jsem zjistila, že jsem toto dílo četla během svých studií na VŠ, ale že si ho absolutně nepamatuji. A tak jsem si říkala, že by bylo fajn si to připomenout.
Bohužel jsem však narazila, a to na své vlastní limity, co se vnímání a chápání poezie týká, protože ačkoliv jsem se Jobovu noc snažila číst pomalu a poctivě, měla jsem problém text uchopit, vnímat jeho krásy, chápat ho, ponořit se mezi jeho řádky a hledat významy. Vinu kladu tedy primárně na svoji hlavu, tohle je na mne asi příliš vysoký level.
Nicméně, jak toto dílo aspoň trochu přiblížit - autor tu vyjadřuje pocit strachu a bezmoci. Objevuje se tu téma války - v určité pasáži láska k zemi, staví se na odpor nacistickému Německu (aspoň tak jsem to pochopila). Ten vztah k rodné zemi mi tu přišel velmi dobře patrný.
Zároveň se tu autor odkazuje k jiným básníkům - Verlainovi, Rimbaudovi, Jeseninovi či Majakovskému - jmenovitě je tu uvádí. Tyto básníky však bohužel moc načtené nemám, takže pokud se tu Hrubín odkazuje na něco konkrétního z děl těchto literátů, já to bohužel odhalit neuměla. Ale to je můj problém.
Nakonec ponechávám komentář bez doprovodného hvězdičkového hodnocení. Neumím v tomto případě hodnotit. Zároveň vás ale nechci od knihy odrazovat. Pokud vás to láká, určitě Jobovu noc vyzkoušejte - uvidíte sami, jak vás to bude oslovovat.

Jméno básníka Jana Skácela mi je samozřejmě známo již dlouhou dobu, ale s touto sbírkou se popravdě setkávám až nyní. A bylo to setkání vlastně příjemné, byť obsahově Skácelovy básně nejsou nijak zvlášť veselé - právě spíš naopak.
Nebudu předstírat, že jsem dokázala porozumět každé básni nebo že jsem si z každé z nich dokázala něco odnést, protože tomu tak bohužel není. Nicméně sbírka jako celek mne přesto dokázala oslovit.
Skácelovy verše jsou většinou velmi minimalistické. Přesto v nich básník dokázal zachytit v pár slovech nálady, emoce, atmosféru. Nebo minimálně vyvolat otázky. A to velmi oceňuji, když mi toto básně dokážou dát.
Tématem se autor zabývá láskou, životem, krásami světa i lidského žití. Nechci tvrdit, že je tato sbírka vysloveně depresivní, tak temná mi nepřipadala, ale určitý nádech smutku, splínu a melancholie jsem tu zaznamenala. On už ten název k tomu svádí, aby v tom člověk něco podobného hledal.
Celkově tak hodnotím 4 hvězdami. Myslím, že se k této sbírce budu chtít v budoucnu ještě vrátit. A určitě budu s radostí objevovat další Skácelovy verše v jeho dalších sbírkách.

63 05.03.2023

Znáte takový ten pocit, kdy začnete číst knihu a hnedka od první strany víte, že to prostě bude skvělý? Tak přesně takhle jsem to měla s Grandhotelem od Jaroslava Rudiše. Nestává se mi to často, ale tady se to vydařilo a fungovalo to až do konce.
Krátké, svižné kapitoly nás zavádí do Liberce, který je český, ale taky svým způsobem německý - a je to z té knihy dost dobře poznat, jak moc dobře autor tohle prostředí zná. To místo, konkrétně hotel Grandhotel na Ještědu, tu hraje svou významnou roli - myslím, že ten genius loci tu je velmi silně vepsán - jako by to prostředí hotelu bylo samostatnou postavou ovlivňující postavy lidské, bez které by to prostě nešlo. To je prostě fantastické. V Liberci jsem v minulosti sice byla, na vrcholku Ještědu ale nikdá, tak mám najednou pocit, že to musím napravit.
Hlavní hrdina Fleischman je svým způsobem smolař, ale přitom docela svéráz, jehož jsem si oblíbila od samého začátku. Bavilo mne sledovat svět jeho očima. Jeho komentáře šmrncnuté cynismem a ironií mne kolikrát dost odrovnaly a já se musela nejednou smát. Neumím to asi úplně přesně popsat, ale jeho nátura mi v něčem byla prostě blízká. Možná tím, že je svým okolím vnímán za podivína. A já se občas cítím stejně. Trochu mi v jedné věci připomínal Winterberga z Poslední Winterbergovy cesty - tak jako Winterberg míval záchvaty historie, měl Fleischman zase záchvaty počasí. A jako byl z Winterberga na mrtvici Kraus, tady byl z Fleischmana na mrtvici bratranec Jégr. Taková jako paralela, zdá se mi. Nestěžuju si.
Tohle bylo prostě skvělý čtení a jako prostě 5 hvězd bez diskuze.

68 05.03.2023

Je mi to moc líto, ale byť si pánů Wericha a Voskovce velmi vážím, nějak tuto hru neumím ocenit. Přemýšlím, čím by to asi tak mohlo být.
Tato hra je psaná hravým, ale zároveň i vytříbeným jazykem, který u dvojice V+W mám ráda. To je prostě paráda a potěcha pro oko i duši to číst. Hra si klade za úkol pobavit diváka a možná v tom tkví pro mne kámen úrazu.
Hra byla psaná v roce 1937, kdy se nad Evropou stahují mračna a druhá světová válka je pomalu na spadnutí. A v tomto období Voskovec s Werichem přišli s touto hrou, aby tehdejším divákům pomohli odpočinout od těžkých zpráv a událostí, které tehdejší společnost jistě musela notně vnímat. V tomto kontextu je dost možné, že tehdejší diváci dokázali v té situační komice nacházet útěchu a vtip, které já asi nacházet nedokázala. Aspoň ne na 100 %. A možná právě proto, že já tu tehdejší atmosféru dané doby logicky nezažila na vlastní kůži, možná mi chybí nějaký kulturní či společenský kontext či okolnosti, které by mi usnadnily v Těžké Barboře hledat ten vtip, ten oddech, narážky.
Nevím, jestli se ve svém komentáři vyjadřuji dost srozumitelně. Ale prostě se obávám, že tehdejší diváci tuto hru asi vnímali prostě trochu jinak (v kontextu toho, co se v Evropě dělo), než to možná zažívá dnešní divák bez přímé zkušenosti s tehdejší meziválečnou dobou.
Tím ovšem nechci vůbec tvrdit, že Těžká Barbora je špatná hra a nestojí za pozornost. Určitě stojí. Určitě pro ten skvělý jazyk. Abych nekřivdila, při několika příležitostech jsem se přistihla, že se vlastně při čtení směji (resp. spíš pousmívám), takže něco mne tam pobavit dokázalo. Ale určitě ne všechno.
Co určitě přetrvává i do dnešní doby, je to, jak se v naší společnosti vyskytují jedinci, kteří touží po moci a kteří chtějí zůstávat u koryta za každou cenu. To si myslím, že tu je v téhle hře zobrazené velmi dobře a je to něco, co by současnému divákovi mohlo být známé.
Každopádně hodnotím průměrně. Obávám se, že k plnému pochopení a ocenění této hry mi asi chybí nějaký kontext, znalosti či zkušenost. S tím, že ale vnímám, že to bude spíš problém u mne než u té hry konkrétně.

52 05.03.2023

Náhodou jsem toto dílo našla jako audioknihu na Audiolibrixu, tak jsem se rozhodla tomu dát šanci. A přiznám se, že vlastně doteď pořádně nevím, jak přesně tohle hodnotit. A je možné, že časem své hodnocení ještě upravím.
Téma knihy je vcelku vděčné - mužská láska a obdiv k ženě na jedné straně, na straně druhé mužská povýšenost a neúcta k ženám, pocit odporu k nim. A uprostřed stojí žena, která je sice ráda obletována nápadníky, ale rozhodně se zaměřit na toho jednoho, který jí opovrhuje, aby ho vytrestala, že ženami tak pohrdá - a že i on dokáže podlehnout, když si to žena zamane. Jak to dopadlo, samozřejmě nebudu prozrazovat. Nicméně tohle přetahování se mezi muži a ženami není ničím neobvyklým.
Autor to zpracoval do celku svižně napsaného dramatu s nádechem komedie. Audioknihu namluvili naši přední herci a herečky, takže to bylo jako skutečně poslouchat divadlo, jen bez toho obrazu. Po té poslechové stránce se to povedlo fakt hodně, moc se mi to líbilo.
Obsahově to vlastně také nebylo špatné a nemůžu říct, že by mne to nebavilo. Protože vlastně bavilo. Ale přitom mám pocit, že nedokážu hodnotit víc než jen 3 hvězdami. V ten moment, kdy jsem knihu poslouchala, mne to bavilo, ale asi mi to nepředalo nic, co bych si měla ještě za nějakou dobu pamatovat. Asi je to prostě pro mne jen momentálně potěšení a zábava bez nějakého přesahu a časem si možná tohle dílo ani nebudu pamatovat.
Nevím, jestli to moje blábolení dává aspoň trochu smysl. Těžko se mi k tomu hledají slova. Audioknihu přitom doporučit mohu - a holt uvidíte sami, jestli vám to něco dá, co byste si mohli z knihy odnést.

48 05.03.2023

Cestopisy jako žánr mne dlouhodobě míjely, ale jelikož zrovna princ Ládík se u nás na našem českém rybníčku těší vcelku oblibě, říkala jsem si, že mu dám šanci. Začala jsem jeho poutí do Jeruzaléma, kterou jsem vyposlechla jako audioknihu, a nakonec se z toho vyklubal velmi příjemný zážitek.
Hodně tomu dodal fakt, že audioknihu namluvil sám autor knihy, takže ve svém mluveném projevu mohl skvěle vypíchnout to, jak chtěl, aby kniha obsahem vyzněla. A předat tím to, co vlastně chtěl tímto svým titulem předat. Chuť cestovat, vydat se na pouť, pokud vás to láká, nebát se vyrazit naslepo, nebát se lidí, nebudovat vůči svému okolí předsudky, a pokud už nějaké máte, tak se nebát změny a postupně se nechat přesvědčovat, že vaše předsudky mohou být dost dobře mylné.
Ziburovo putování Tureckem a Izraelem je plné napínavých momentů, občas jde našemu milému poutníkovi o kejhák, ale vždycky (a možná až překvapivě) to dobře dopadne. Celkově z knihy sálá takový příjemný, nezdolný optimismus a touha překonávat překážky, včetně sebe sama. Koukat kolem sebe a nasávat to, co vám vaše okolí může nabídnout ve své nejryzejší podobě, - to zní jako zážitek a zkušenost k nezaplacení.
A víte co? Nějak to ve mně vyvolalo chuť taky se někam podívat. Ne asi úplně pěšky, ale obecně a tak vůbec, vyjet někam ven za naše české hranice a vidět něco nového, nasávat vůně a barvy světa. A to jsem se prosím vždycky považovala za zápecníka obecného, co rád zůstává ve své komfortní zóně ve svém známém koutečku Prahy a kterému je v něm dobře.
Každopádně audiokniha mne bavila, byť teda nedávám plný počet hvězd, a na další autorovy knihy, resp. audioknihy se určitě časem také vrhnu.

71 05.03.2023

Tramvaj do Stanice Touha je neuvěřitelně silné dílo, u kterého jsem nečekala, že mne tak zasáhne. O to víc si ho ponesu v hlavě a v srdci. Ačkoliv byla hra vydaná poprvé v roce 1947, i tak obsahuje několik témat, která jsou (bohužel) aktuální i dnes. A možná právě proto umí tolik oslovit i po tak dlouhé době i dnešní publikum.
Je tu řada scén, z nichž mrazí, z nichž je člověku úzko nebo smutno. Občas se čtenář možná i pousměje, ale je to spíš takové hořkosladké pousmání s nádechem tragiky. Dialogy jsou neuvěřitelně živé, dynamické, celé se to čte velmi dobře. Postavy jsem si uměla velmi dobře představit - autor je tu vykreslil velmi realisticky. Každá postava měla to "svoje", s čím se potýkala - něco, s čím se i dnešní čtenář, potažmo divák v divadle, umí ztotožnit. Touhy, sny, ideály, představy o životě... zároveň bolest, když se vám tohle rozpadá pod rukama a vy s tím nemůžete nic udělat, nebo když vás někdo napadá a všechno ve vás zpochybňuje...
Určitě moc doporučuji. Už Kočka na rozpálené plechové střeše mi ukázala, že Tennesse Williams je skvělý autor, ale tohle mne nadchlo ještě víc, byť to není rozhodně veselé čtení.

67 05.03.2023

Můj komentář k této knize bude asi dost podobný tomu, co jsem psala u Jak vytrhnout velrybě stoličku. Obsahově je to víceméně stejné, jako je děj filmu, ale i tady je navíc trochu to, že postavám trochu víc vidíte do hlavy. Ale zase se si určitě nepředstavujte nějaký psychologický rozbory, to zas ne. Jen tu a tam pár větiček navíc, co se postavám děje v hlavě vzhledem k ději.
Svižně napsané, doplněné o barevné i černobílé fotografie z filmu. Jelikož i tenhle film mám dost nakoukaný, ani tady jsem nečetla na 100 % slovo od slova, ale opět si myslím, že jsem o tolik nepřišla. Je to opět fajn oddechovka, u které na pár desítek minut vypnete.
Nicméně i tady, stejně jako u předchozí knihy, si nejsem jistá, zda by mne kniha dokázala zaujmout, když bych neznala ty filmy. Člověk to prostě má tak nějak spojené s těmi herci a při čtení vám to filmové zpracování prostě běží před očima, no...
Ve výsledku film opět za 5 hvězd, ale kniha prostě "jen" za 4. S tím, že na filmy se podívám znovu velmi ráda, ale ke knihám se už vracet asi nebudu...
P.S. Klokan přiletí v březnu!

78 26.02.2023

Asi neznám nikoho, kdo by o tomhle příběhu aspoň neslyšel nebo aspoň neviděl kus filmu, protože tohle je naše česká filmová klasika, ke které se ráda tu a tam vracím. A jelikož mi kniha leží doma už drahně let, pustila jsem se do ní.
Jako takhle - obsahově je to stejné jako film a nic moc navíc vám to nedá. Navíc je tam asi to, že se postavám dostanete trochu víc do hlavy. Jinak obsah stejný, což asi nepřekvapí. Jelikož film mám nakoukaný už mnohokrát, spíš jsem knihou prolítla, než že bych poctivě četla každé slovo od slova. Ale myslím, že nijak zvlášť to nevadí.
Je to fajn oddechovka, čtivá, svižně napsaná a doplněná o fotografie z filmu (mé vydání má barevné i černobílé). Ale přiznávám, že film mne prostě bavil o něco víc. Nevím, jak bych si příběh užila, když bych neznala film a četla jen knihu. Ty herecké výkony Tomáše Holého, Františka Němce a Jany Preissové holt dělají hodně, no... Takže film plný počet hvězd, ale kniha "jen" 4 hvězdy...
P.S. Jindřich mne v knize rozčiloval úplně stejně jako ve filmu. :-D

82 26.02.2023

Po předchozím díle Marco, který byl za mne dost slabý, to vypadá, šel autor naštěstí zase do sebe a je to zase naše staré známe oddělení Q se vším všudy, jak ho známe a máme rádi.
Zamotaná zápletka, kde jsem sice měla určité tušení, že se nás některými věcmi autor snaží záměrně zmást a opít rohlíkem, ale stejně jsem neodhalila veškerou pravdu, takže i pro mne některé věci byly překvapením. To moc oceňuju. Styl psaní svižný, děj bez hluchých míst, s fajn hláškama, se slovníma přestřelkama mezi postavami a také Carlovy ironicko-sarkastické poznámky. Tak, jak to mám ráda. Asad zase dostal pěkně naložíno - doufám, že mu autor v příštím díle trochu uleví.
Taky si říkám, kdy se autor trochu víc rozpovídá o Asadově a Roseině životním pozadí? To jsou pořád samé náznaky a kroužení kolem horké kaše, takže čtenář si spoustu věcí může pouze domýšlet. Ale možná už by bylo na čase, aby nám o těchto dvou lidech autor prozradil něco víc. Uvidíme v dalších dílech.
Celkově nakonec 4 hvězdy. Lepší nadprůměr, ale na Vzkaz v lahvi to zatím nemá. Poslouchala jsem jako audioknihu, opět v podání Igora Bareše - už si tu sérii bez něho neumím představit. Protože je prostě skvělý.

74 26.02.2023

Tak mám za sebou další díl s Carlem Morckem a musím teda konstatovat, že pro mne osobně to zatím byl asi nejslabší díl.
Jelikož je to součást série, nabízí se srovnání s předchozími díly. A tady mi ta zápletka proti dřívějším dílům nepřišla nijak závratná či silná. Tentokrát jsem měla pocit, že je mi ta zápletka tak nějak jedno, nedokázalo mne to do sebe pohltit a vlastně mne to nechalo dost chladnou. Steklo to po mne a nijak zvlášť to ve mně nic nezanechalo. Byť chlapec Marco, podle něhož se kniha jmenuje, si teda prožil docela peklo a to zas přiznávám, že ten asi jediný mi nebyl ukradený a já mu fandila.
Nějak mne tentokrát neoslovilo to, co se odehrávalo v zázemí oddělení Q. Pravda, postavy se ještě nějak vypořádávají s událostmi předchozího dílu. Ale i tam mi ta dějová linka přišla trochu nemastná neslaná. Zajímavý moment byl pro mne v tom, s čím se Carl potýkal ve svém milostném životě - trochu překvápko a já doufám, že to autor v dalších dílech ještě trochu rozvede.
Pardon, jestli ten můj komentář není úplně srozumitelný - snažím se nespoilerovat, ale někdy je to holt těžké chválit či popsat své výhrady, aniž byste prozradily pointy příběhu.
Tentokrát průměrné hodnocení - 3 hvězdy. Audiokniha skvěle načtená Igorem Barešem. Obsahově ale pro mne slabší. V sérii nicméně budu určitě pokračovat.

63 26.02.2023

Havířovina je kniha, u které jsem se opět nechala nalákat zajímavě znějící anotací. Přiznám se však, že z nějakého důvodu jsem měla pocit, že půjde o něco hororového nebo o čtení s nádechem thrilleru, ale možná jsem anotaci pochopila trochu jinak, protože z knihy se vyklubalo něco trochu jiného. Ale přitom nemohu říct, že bych byla vysloveně zklamaná. A navíc si za to asi mohu spíš sama, že jsem měla očekávání trochu jinde.
Po pravdě řečeno, ten začátek knihy mi dal trošku zabrat. Na můj vkus byla hlavní hrdinka až moc sebelítostivá, ten začátek mi připadal takový ufňukaný. Jasně, uznávám, každý člověk prožívá určité životní události jinak, ale tady jsem se s hlavní hrdinkou nějak úplně nepotkala.
Čím víc se ale čtenář noří do příběhu, tím víc je pohlcen. Je pohlcen nejen atmosférou té vesnice a místních vztahů, ale také přemýšlí, co se vlastně v domě zvaném Havířovina děje a dělo. Aspoň tak jsem to měla já. Ta aura tajemna tu nakonec v nějaké míře je, byť není tak silná, jak jsem třebas doufala.
Autorka tu každopádně zobrazuje řadu bolestivých, těžkých témat, o kterých je určitě třeba mluvit a je dobře, že to proniká i do literatury. O to víc, když to jsou témata, která mohou potkat každého z nás nebo někoho v našem blízkém okolí. Nejsem schválně konkrétní, abych nespoilerovala a vy nepřišli o pointu knihy. Nicméně ta témata jsou z knihy zcela zřetelná, takže každý čtenář určitě pochopí...
Kniha sama je psána z pohledu hlavní hrdinky, které tak díky tomu vidíme do hlavy - jako bychom četli její myšlenky. Je tomu uzpůsoben i styl psaní - je to dost nespisovné. To by asi někomu mohlo při čtení dělat problém - chápu, že někdo v písemné preferuje jazyk spisovný. Na druhou stranu, když to máme vnímat jako sondu do hlavy hlavní postavy, ruku na srdce - spousta z nás při přemýšlení používá nespisovné varianty slov a bereme to jako normální. Je pravda, že jsem se při čtení na tomhle také párkrát zasekla, ale obecně to asi nevnímám jako něco vyloženě negativního. Jen na to raději upozorňuji, pokud byste se do knihy chtěli pouštět a jste zrovna na toto citliví...
Nakonec hodnotím lepšími 3 hvězdami, tak 3,5 - ten začátek mne bohužel prostě neoslovil a chvilku trvalo, než jsem se do příběhu začetla a začala nasávat to sdělení, které se autorka snažila předat. Určitě tu však vidím přesah, který si čtenář z knihy může odnést, a za to jsem určitě ráda, že se mi kniha dostala do rukou.

59 26.02.2023

Co k téhle knize napsat. Na knihu mne nalákala anotace, která zněla prostě jako něco pro mne. Do čtení jsem se tedy pouštěla s velkým očekáváním a s nadšením. Překvapil mne autorčin styl psaní - vcelku svižný a plný hodně květnatých obratů, které v knihách obvykle nevídám. Což bylo pro mne velmi osvěžující a příjemné. Zápletka vcelku jednoduchá, ale nevadí - dobře napsané, čtivé, s vysvětlením, které mělo hlavu a patu. To velmi oceňuji.
Jenže pak přišlo jedno nečekané "ale". Zjistila jsem, že ta anotace, která mne tolik navnadila, je anotací jen k prvnímu ze dvou příběhů, které tato kniha obsahuje. Kromě povídky "Černé slzy paní Moschelesové", podle níž kniha nese svůj název, se tu nachází i povídka s názvem "Šedá zóna", která v knize zaobírá větší část a o které se v anotaci vůbec nedočtete. Původně jsem myslela, že se jedná o nějaké pokračování "Černých slz", ale ejhle - ono asi spíš ne, spíš to vypadá na samostatný příběh, zdálo se mi (ale kdyby ne, klidně mne někdo opravte). A pro mne kámen úrazu a důvod, proč nakonec hodnotím pouze 3 hvězdami.
Mě ta povídka "Šedá zóna" totiž vůbec nezaujala. Nedokázala jsem se do ní začíst, nevtáhla mne do sebe. Zvládla jsem přečíst asi 20 stran a nedočetla jsem. Nudila jsem se a to hodně. Hlavní postava Šedé zóny plochá, její osudy mně nic neříkající, styl psaní najednou jakoby plošší - skoro jako by to psal někdo úplně jiný. Být to samostatná kniha, asi bych se do Šedé zóny vůbec nepouštěla.
Výsledkem tak je to, že první část - ta, na níž láká anotace - mne bavila velmi, tu bych hodnotila 4 hvězdami, ale jelikož jsem druhou povídku nedočetla, nakonec jako jakýsi "hodnotící kompromis" knihu odkládám se 3 hvězdami a s rozpaky.

49 26.02.2023

I třetí díl se nese na stejné vlně jako ty předchozí dva - akce na každém kroku, čtenář si vlastně od násilí a brutality neoddechne (to ty postavy ostatně taky moc ně). Ale i když by to nemuselo někomu sednout, ta míra násilí tu je fakt vysoká, tak já s tím nemám problém. Je to z toho důvodu, že do kontextu toho příběhu a toho postapo světa, v němž se tahle série pohybuje, mi to tu prostě sedí. Neumím si představit, že by zbytky civilizace přežívaly na mírové a poklidné notě.
O proti dřívějším dílům tu najdete i o něco víc sexuálních scén a překvapivě i romantickou linku. Ta mi tu přišla docela jako zpestření, byť teda v některých momentech to bylo trochu úsměvné, ale budiž.
Je to svižně napsané, projev Borka Kapitančíka, v jehož podání jsem poslouchala audioknihu, mne prostě bavil. Autor nemá daleko k vulgaritám, situace si to občas vyžaduje, aby si postavy sprostě ulevily - nedivím se. S tím, že ty vulgarismy občas proniknou do těch sexuálních aférek a scének. Tak radši upozorňuju předem - pokud jste na to citlivější, možná by vám to nemuselo sednout.
Na konci tohoto dílu se mi vlivem událostí zastesklo a bylo mi smutno a líto, co se stalo. Kdo jste četli, asi víte, nač narážím. Nemůžu to víc rozvádět, abych nespoilerovala.
Každopádně jsem moc zvědavá, co si autor nachystal do posledního dílu, do kterého se určitě pustím. Nakonec 4 hvězdy za tento díl. Ach synku, synku, oral-li jsi...

57 26.02.2023

Překrásné, překrásné, překrásné. A zároveň melancholické a bolestivé a smutné. Jak napovídá název, Josef Hora se tu odkazuje ke Karlu Hynku Máchovi. Inspiruje se jím, oslovuje ho, parafrázuje, využívá podobných témat (téma lesa, jezera, vězení, lásky, kostí, ...). A dělá to naprosto vkusně a přitom s určitou pokorou vůči Máchovi.
Myslím, že je v tomto případě vhodné mít aspoň trochu nějaké povědomí o Máchově poezii - minimálně mít přečtený Máj, abyste mohli ocenit narážky, které Hora do tohoto svého díla zahrnul.
Ten jazyk, kterým Hora píše, je překrásný a lahodný, hotové pohlazení po duši. Ač z toho místy sála bolestivá, smutná a melancholická nálada, je to přesto nádherné - právě tím jazykem a také využitou obrazností. Zároveň je potřeba číst pomalu a hledat skryté významy a odkazy, které se schovávají mezi řádky. Tohle je jedno z těch děl, ke kterému se vyplatí se vracet pravidelně. Věřím tomu, že při každém novém čtení tu čtenář najde něco nového, co před tím neviděl nebo čeho si nevšiml. Také odlišné momentální rozpoložení při každém novém čtení může napomoci knihu vnímat jinak, vidět text jinýma očima a cítit v tom něco nového, co ve vás předchozí čtení třeba dříve nevyvolalo.
Hora tímto díle určitě Máchovi vzdal hold, a to velmi vznešeně a skvostně. Plný počet hvězd na místě. Nádhera, jsem nadšená.

67 19.02.2023

Nevím, co to se mnou při čtení tohoto dramatu bylo, ale za boha jsem se do čtení Borise Godunova nemohla ponořit, soustředit se a pořádně to vnímat. Docela jsem se ztrácela v těch kličkách a zákrutách všech těch piklů, které tam postavy proti sobě kují. Spousta postav, každá kope sama za sebe a já se dost rychle ztrácela, kdo na čí straně stojí a proč. To vše zabaleno do opěvování matičky Rusi, které mi není nijak zvlášť vlastní.
Nevím, jsem rozpačitá. Je to mé třetí setkání s Puškinem - jeho Kapitánskou dcerku i Evžena Oněgina jsem si velmi užila, ale Borisi Godunovovi jsem na chuť nějak nepřišla. Vlastně nevím, co přesně jsem si z tohoto díla měla odnést - vyjma bojechtivosti a snahy uzurpovat si carský stolec za každou cenu - i za předpokladu, že v této hře jdou "uchazeči" o trůn nekompromisně přes mrtvoly. A že tato mocichtivost je něco, co existovalo již kdysi a co napříč historií z naší společnosti nevymizelo a asi ani nikdy nevymizí. Dějiny se tedy, zdá se, opakují? To je to, co si z toho mám odnést? Nevím, možná...
Každopádně 3 hvězdy z 5 a asi se k této hře již vracet nebudu...

56 19.02.2023

Nevím proč, ale celá léta jsem Shakespearově Bouři vyhýbala a nevěnovala jí jakoukoliv pozornost. A přitom je to taková škoda. Tahle hra mne v mnohém překvapila, a to velmi mile.
Jednak tím, že to v sobě obsahuje komediální prvek. Některé repliky si umím představit pronesené v sarkastickém či ironickém tónu a dost dobře bych se u toho při představení pobavila. Asi jsem to úplně nečekala v kombinaci s pohádkovým nádechem, který tato hra v sobě obsahuje. V tomto ohledu mi to zase připomínalo Sen noci svatojánské - kouzly, magií, milostnou linkou.
Byť se některým postavám dějí nepěkné věci, nepůsobí to vůbec tragicky - je to hodně odlehčené, spíše v žertovném módu, než že by to člověku trhalo srdce a přinášelo splíny.
Pokud by se vám tato hra dostala do rukou, určitě mohu doporučit k přečtení. Je to velmi dobře srozumitelné, dobře se to čte a ještě se u toho člověk docela dobře pobaví.
Přesto nehodnotím plným počtem hvězd - jsou Shakespearovy hry, které mne prostě oslovily o něco více.

66 19.02.2023

Trieste Centrale je krásná, příjemná, melancholická jednohubka, v níž se vracíme k milému panu Krausovi a hlavně k panu Winterbergovi a jeho záchvatům historie. Přišlo mi to jako vrátit se ke starým přátelům. Navíc je tato knížečka obohacena o barevné celostránkové + menší černobílé ilustrace Haliny Kirschner.
Pokud se vám líbila Winterbergova poslední cesta, bude se vám zaručeně líbit i tohle. Jestli předchozí knihu neznáte, asi vám bude unikat smysl tohoto textu a úplně to neoceníte. Určitě v tomto případě platí číst popořadě.
Za mne naprostá spokojenost a mám chuť se do Poslední Winterbergovy cesty brzy pustit. Je to teda náročnější čtení, melancholické... smutné, smutné, milý pane Krausi... ale vlastně hrozně krásné.

63 19.02.2023

Nevěděla jsem přesně, co mohu od tohoto románu očekávat, ale anotace zněla lákavě. A tak jsem nakonec skončila u audioknihy. A jsem moc ráda, že jsem se do poslechu pustila, protože mne tato kniha velmi zaujala a líbila se mi.
Děj knihy se ve své většině odehrává těsně po druhé světové válce - na konci 40. a v průběhu 50. let v Československu, což je období, které v literatuře nemám příliš načtené. V tomto ohledu kniha nabízí pohled do tísnivé doby, která po válce nepřinesla kýžený oddech po ukončení válečného konfliktu, ale uměla vytvářet v lidech nepříjemné až úzkostné pocity spojené se strachem. Myslím, že tuto atmosféru autorka zachycuje v příběhu velmi solidně, a to skrze postavy, které samy na sobě pociťují změny ve společnosti. Líbilo se mi, jak autorka zachycuje to, jak se každý s tou situací poválečných let vypořádává po svém - ty osudy a povahy tu jsou vskutku rozmanité. V tom mi kniha dala hodně.
Líbilo se mi i to zasazení děje do prostředí salonu Hany Podolské, který se stal středobodem této knihy. Paní Podolská mi byla známa podle jména - věděla jsem, že ve své době patřil její salon za velmi vyhledávaný a že to byl (a ještě je) skutečně pojem. Ale detailně jsem vlastně nevěděla nic. Ani to, jak blízce byla po válce na tento salon napojena Marta Gottwaldová, manželka tehdejšího československého prezidenta. Tato kniha mne vlastně nenásilnou formou přiměla si dohledávat bližší informace - k salonu, paní Podolské i k manželům Gottwaldovým. A to mám na knihách ráda, když se díky ním přiučím i něčemu novému, byť se jedná o beletrii a ne naučnou literaturu.
Nejsem si jista, co přesně mi na knize chybělo, abych hodnotila plným počtem hvězd. Možná že mne to nezasáhlo tolik, kolik mohlo nebo v kolik jsem doufala. Byť kniha obsahuje řadu jímavých momentů, kdy jsem s postavami soucítila.
Nicméně 4 hvězdy rozhodně na místě a knihu určitě mohu doporučit.

74 19.02.2023

Do knihy jsem se pouštěla se zvědavostí, ale nakonec ji bohužel odložila jako nedočtenou. Nemyslím si, že by kniha byla špatná, akorát já asi nakonec nejsem úplně cílový čtenář.
Musím říct, že autor píše s lehkostí a nadhledem, z toho, co jsem z příběhu přečetla, jsem cítila určitý smysl pro nadsázku a ironii. Vlastně mi to přišlo, že autor se ten příběh záměrně snaží hnát ad absurdum, což asi tedy má být zdrojem těch třaskavých eskapád a určitého jemného humoru, které to vyvolává.
Mně asi nakonec úplně nesedělo číst si o hlavním hrdinovi, který je do sebe tak moc zahleděný, že si nevidí na špičku nosu, který nosí nahoru. Vím, že to byl autorův záměr, vůbec to nechci nijak hanit. Ono se zdá, že se kolem celé téhle premisy točí celá kniha. A určitě na tom není nic špatně, autor se tím patrně snaží zrcadlit některé typy lidí, které kolem sebe můžeme potkávat i ve skutečnosti. Jen asi já úplně nejsem typ čtenáře, který by si o tomhle chtěl číst.
Určitě tak neberte můj komentář jako něco negativního. To, že já jsem se s obsahem poněkud minula, nedělá z knihy něco špatného. Pokud je tohle něco, co vás baví či zajímá, je pravděpodobné, že vám to bude sedět víc než mně.
Za mne tedy bohužel nedočteno, nehodnoceno hvězdami.