Snoopi komentáře u knih

Různě a "hrůzně" poskládané puzzle povídek z dílny současných českých autorů. Na některých je znát chvat, že jsou šité spíše horkou jehlou, jiné jsou pečlivě promyšlené a k jejich pochopení nestačí jen jedno ledabylé pročtení. Autoři též nezapřou postupy, které jsou pro ně typické. Většinou však jde o průměr, povídky jsou adresované spíše dospívajícím a drží se pravidel žánru young adult. Tématem některých je však i hledání a nacházení lásky ve věku pozdějším. Asi nejvíce na mě zapůsobila poněkud drsná povídka "Lajf" od Marka Epsteina, s překvapujícím až šokujícím dějem a skvělou pointou.

78 08.04.2022

Odpočinková a nenáročná kniha, která zalichotí převážně milovníkům čtvernohých štěkavců. Tou hlavní a nejzásadnější postavou je zde totiž francouzský buldoček Evžen, jehož očima nahlížíme na svět. S velkou ironií, nadhledem i skepsí glosuje dění okolo sebe, které se točí převážně kolem randění, námluv a hledání vhodného partnera jeho milované paničky.
Evžen je založení ryze praktického, typický gaučák, který nade miluje dobré jídlo, pohodu a klid. Oplývá fascinující erudicí, nijak nešetří ani břitkým humorem, takže se občas jeho poznámce i nahlas zasmějeme.
Jeho majitelku pak blíže poznáváme z líčení jejích eskapád, nepředstavuje se však nám v příliš vlídném světle: mladá žena, PR manažerka, ráda vysedává v kavárnách, sleduje nudné seriály a střeží ručičku váhy, utrácí horentní sumy za oblečení a chová se... inu jako naivní slípka, kterou může každý nápadník utáhnout na vařené nudli. Její zájem se omezuje pouze na ulovení toho "správného" chlapa a řídí se pravidly, vyčtenými z "chytrých" časopisů.
Každá kapitola se vždy týká jedné konkrétní milostné epizody. Objevuje se v nich skutečně velmi pestrá směsice milenců: maminčin mazánek, lehkovážný student, postarší milovník umění, vegan a volnomyšlenkář, vášnivý sportovec, módní nadšenec, zapálený fotbalový fanoušek, nesmělý ajťák, snob a golfista, atd... Velmi mě pobavila scéna, jako vystřižená z filmu Pretty woman.
Postavy jsou většinou typizované, jednají přesně tak, jak se od nich očekává, jejich chování se dá snadno předvídat. Zápletka každé z kapitol je vždy založena na tomtéž principu: seznámení s případným milencem, postupné sbližování a následná identifikace s ideami tohoto "snového" muže, první rozčarování a zklamání, vystřízlivění, odložení růžových brýlí, rozkol a rozchod. Text by nepochybně sklouzával k jisté fádnosti a stereotypní nudě, nebýt Evženových postřehů a poznámek, které mu dodávají patřičný šmrnc, chuť a říz. Je patrné, že jejich vztah je poněkud nevyvážený: zatímco on svou milovanou "lidskou fenku" s jistou dávkou ironie "nesmírně zbožňuje", nazývá ji "dvounožkyní" a snaží se ji chránit, ona se omezuje na výkřiky typu: "Evžene, to nemyslíš vážně, fuj!" V podstatě podstatě s ním nikdy nevede žádné dialogy, které se svými zvířaty vedou lidé osamělí.
Ačkoliv zde není uvedeno přesné místo děje, z náznaků můžeme usuzovat, že se jedná o Prahu.
Bohužel jsem v textu narazila na závažné stylistické a gramatické chyby. A ještě na jeden závažný fakt, který autorka, zřejmě záměrně, opomněla: psi jsou barvoslepí, takže Evžen nemůže vnímat růžovou barvu trikotu, který mu tak vadí.
Oceňuji ale hezké ilustrace. Není to kniha, při níž se čtenář řeže smíchy, ale své kouzlo a vtip nepochybně má.

"Možná za to může něco, co se nazývá dieta, každý měsíc je módní trochu jiná a žádná paničku ještě nepřesvědčila, že všechny jsou k ničemu, protože ona už dokonalá v mých očích dávno je. Dobře, pokud by chtěla přece jen trochu zhubnout, nabízí se varianta, že spolu budeme běhat. Myslím tedy čistě teoreticky, představte si běžícího buldočka, to přece zavání týráním zvířat, rovnou to vylučuji."
"V prostoru probíhala nenucená konverzace a u baru jsem zaslechl slova jako "flat white" nebo "aeropress", skoro mi přišlo, že hovořili o technických parametrech přistání na Měsíci, ale ve skutečnosti se jednalo "jen" o přípravu kávy."
"Jasně, jediný rozdíl mezi normálním zemědělcem a biozemědělcem je, že ti druzí stříkají pole v noci."
"Namalovala si před zrcadlem druhý obličej. Tohle vůbec nechápu, stejně jednou tak jako tak dojde na lámání charakterů, zda muži vydrží i s odlíčenou ženou."
"Když si to přimaluji ještě růžověji, dostanu se i k nestřeženému piknikovému koši. Ve snění mě ale zneklidnila představa, že by to mohl být taky koš veganů, plný tofu v různých úpravách. Děkuji pěkně, zkušenost už mám a po pravdě raději sním veverčí bobky než tuhle hrůzu."
"Obchod byl doslova obří, na prodejní ploše bylo snad milion stojanů s pestrobarevnými oděvy, teniskami, kšiltovkami a dalšími krámy, o kterých se vám jejich výrobci snaží namluvit, že bez nich váš sportovní výkon nebude stát za nic."
"Zděšeně jsem zaznamenal existenci běhacích pásů pro nás psy. Jeden byl dokonce kvůli rehabilitaci pod vodou /spojené noční můry, běhání a voda/. Psí společníci mi vysvětlovali, jaká je to hrozná zábava, když je venku hnusně, tak běhají na tomhle zařízení, a dokonce spolu i závodí. No, nemusím se účastnit všeho."
"Nerušeně jsem zabořil hlavu do tašky a zjistil, že v kelímku s nápisem "Active Protein" je jakýsi voňavý prášek. Rozkousat víčko pro mě nepředstavovalo překážku. Bohužel, prášek výrazně lépe voněl, než chutnal. Ale když už jsem se k němu dostal, tak jsem snědl aspoň půlku."
"Zákaznice vykazovala známky jakéhosi nákupního transu, vše si do posledního kousku nechala odnést k pokladně a zaplatila. Svěřila se, že původně šla jenom na procházku."
"Lidé na venkově mi vždy připadali poněkud svérázní. Minule málem odvezli s infarktem strýce Josefa řečeného Jožin, když mu panička sdělila, kolik za mě v chovné stanici zaplatila."
"Z neznámých slov mám docela hrůzu, jako štěně jsem utrpěl šok, když jsem poznal, co se skrývá za výrazem "veterinární ordinace".
"Abych oba přesvědčil, jak dramaticky se mýlí v odhadu mých fyzických sil, vehementně jsem se rozeběhl za svou psí kamarádkou. Jenže nejenom že jsem ji nedostihl, ale navíc mi podklouzly na trávě všechny končetiny a skončil jsem v parodii na parakotoul."
"Tvrdil, že se už nemůže dočkat středy, kdy se konečně zase uvidíme, a jako místo schůzky zvolil romantickou, zastrčenou kavárničku. Kde se v tomhle týpkovi bere ta náhlá touha po romantice a jakýchsi zastrčených dírách, to by mě tedy zajímalo. Zaslepená dvounožkyně to ovšem zhodnotila jako vynikající nápad, a odeslala mu dokonce zprávu v podobném duchu."

73 26.03.2022

Příjemná, milá, vtipná a nenáročná knížka, která vyloudí úsměv na tváři každému čtenáři. Svou strukturou připomíná šňůru různě navlečených scének, jimiž autorka baví své publikum. Její historky se týkají školy, učení a vyučování tak nepopulárních věd, jako je matematika a fyzika. Jenže místo nudných "sbírek úloh" nám naservírovala vlastní, velice příjemnou "sbírku postřehů" ze svého života.
Už od první stránky však poněkud sveřepě brání své rozhodnutí, proč zvolila právě Matfyz - a s grácií sobě vlastní se nás snaží přesvědčit o tom, že "ti podivní matfyzáci vlastně zase tak špatní nejsou". Často se též vrací do vzpomínek na střední školu. Kniha je rozdělena na dvě části: Budoucí matfyzák, Budoucí úča. Každou kapitolu uvádí citátem, který se nějakým způsobem váže k události zde popisované, a je znát, že si v citacích starých klasiků nadmíru libuje.
Celkově text působí lehce neuspořádaně a neučesaně: jako nějaký zajíc v horečnatém spěchu přeskakuje řádky sem a tam. Samozřejmostí je použití školského slangu, tedy výrazů typu "druhostupňák", učňák, zápočťák, "distančka" - a slovo "matfyzák" se objevuje snad v každé druhé větě. Jakožto bývalý student vím, čím si autorka během VŠ procházela, ale pro mnohé čtenáře mohou být některé pasáže nesrozumitelné - viz kapitola o elektronickém zápisu studentů do systému SIS.
S realitou samotného koronaviru se setkáme až později, když autorka postoupí do vyššího ročníku, tehdy se uchýlí k dnes již běžným výrazům jako např. "doba covidová", "korona", "covidová opatření", apod.
Oceňuji hezké ilustrace - a možná že po přečtení vezmu ještě matiku na milost, i když víc mě přitahuje fyzika :-)

"Oblíbenou lahůdkou naší cvičící totiž byly a jsou úlohy, jejich zadání zní asi takto: "Mějme mravence Ferdu, který leze od obvodu ke středu po hrající gramofonové desce. Určete polohový vektor Ferdy v závislosti na čase a spočtěte také vektory jeho rychlosti, normálového zrychlení, tečného zrychlení, celkového zrychlení a jejich velikosti." Když jsme ve třídní skupině řešili už asi padesátý takový příklad, všichni do jednoho jsme se shodli, že se složíme a do kabinetu fyziky prostě koupíme Biolit, jen když už od té hmyzí havěti budeme mít konečně pokoj. Ale když se pak člověk naučil trochu slušně derivovat a integrovat, šlo to skoro samo."

73 24.03.2022

Zvláštní román v existenciálním duchu, kde se realita mísí s fikcí, skutečnost s představami. Osudové setkání v několika variacích, motiv viny a trestu, přemítání o smyslu života, otázka, do jaké míry jsou naše vzpomínky skutečné, opravdové - a do jaké míry si je lze upravit.
Text je psaný v ich-formě: začíná detailním vylíčením vzpomínky na vraždu, kterou hrdina spáchal, když mu bylo 16 let, a tato vidina ho celý život pronásleduje. Později emigroval do Paříže, kde se živí jako novinář - a při čtení jedné knihy s úděsem objeví povídku "Příhoda ve stepi" od jakéhosi Alexanda Wolfa, v níž vylíčí stejný zážitek, ovšem z pozice postřeleného. Rozpoutá se tak martyrium hledání, kdy se hrdina upne k jedinému cíli: najít svou oběť a dosáhnout odpuštění.
Knize není co vytknout: napětí, strhující děj, mistrovsky popsaná atmosféra, skvěle vystřižené postavy... Jediné, za co ubírám body, jsou - dle mého - zbytečně rozvleklé pasáže jakéhosi věhlasného boxerského souboje.

"Mnohokrát, a to nezávisle na tom, zda to bylo v létě nebo v zimě, na mořském pobřeží či v hloubi evropského kontinentu, jsem bezmyšlenkovitě zavíral oči a z hlubin mé paměti se znovu vynořoval ten parný den na ruském jihu a všechny tehdejší pocity se mi s plnou silou vracely. Znovu jsem viděl obrovitý šedorůžový stín lesního požáru a jeho pomalý postup z jedné praskající větve ke druhé; cítil jsem tu nezapomenutelnou mučivou únavu a téměř nepřekonatelnou touhu usnout, nelítostně pálící slunce, sálající žár a konečně i němou vzpomínku prstů pravé ruky na tíhu pistole, dojem drsnosti její pažby, která jako by se do mé kůže otiskla navždy, lehké kolísání černé mušky před mým pravým okem - a pak ta plavovlasá hlava na šedivé prašné cestě a tvář proměněná blížící se smrtí, tou smrtí, již jsem sotva před vteřinou z nejasné budoucnosti přivolal právě já."
"Já se s tím člověkem rozhodně potřeboval vidět. Okolnost, že se z něj vyklubal anglický spisovatel, byla taky podivuhodná. Ale Alexandr Wolf mohl být můj krajan a mohl se naučit anglicky tak dobře, že překladatele nepotřeboval - to by bylo vysvětlení nejpravděpodobnější. V každém případě jsem si to všechno chtěl za každou cenu ozřejmit, koneckonců už proto, že jsem s tím člověkem, jehož jsem vůbec neznal, spojen příliš dlouho a příliš pevným poutem, a vzpomínka na něj mě provázela po celý život."

75 23.03.2022

Krimi, která se ze všech sil snaží vyrovnat současnému trendu drsných "severských detektivek". Knihu jsem četla před lety, vrátila jsem se k ní v podobě audio, abych si ji oživila, nijak spokojená jsem však nebyla.
Děj se mi zdál příliš košatý a rozvětvený: odehrává se na tolika různých místech, že se v nich čtenář ztrácí. Jednotlivé epizody se navzájem prolínají, objevuje se zde přehršle postav, mnoho nadějných dějových zápletek zbytečně vede do slepých uliček a přehnaná očekávání tak vystřídá jen další zklamání. Navíc hlavní vyšetřovatele jako by jejich práce ani nebavila, Mia Kriegrová se potýká s těžkou depresí a démony minulosti, Holger Munch unavený životem a holdující cigaretám řeší rodinné problémy... Velký prostor je v textu ponechán šifrám a šifrovaným zprávám, takže v příběhu se najde místo i pro mladého počítačového maniaka Gabriela. K tomu všemu ještě přidat i tajemnou sektu v lese, zanedbaného chlapce, tělíčka mrtvých holčiček a nebezpečnou hru pečovatelky jednoho ústavu, čímž vzniká podivuhodný koktejl prazvláštní chuti.
Výsledný text nakonec působí poněkud roztříštěným dojmem, nemá pevnou formu a jen těžko se skládá dohromady. A přesto tuto detektivku nezatracuji, oceňuji, že mě autor udržel v jistém napětí až do konce.

96 22.03.2022

Přiznávám, že jsem spíše čekala příběh dvou chlapců, kteří se teprve "hledají", tápají ve své orientaci a prožívají zmatky ohledně sebeurčení. Jenže tito dva hrdinové, Kit a Dan, již o sobě mají jasno a dobře si uvědomují, že je přitahuje stejné pohlaví.
Jde o takový příjemný "young adult" román pro dívky /i kluky/, kde však hlavní role hrají chlapci. Děj se odehrává na jakémsi soukromém gymnáziu v novém školním roce, kdy se oba protagonisté zabydlují, a čtenář si tak může udělat obrázek sám, jak to na jejich škole chodí.
Některé drobnosti však autor zrovna nevychytal: je až příliš markantní, jak se vylíčenou atmosférou snaží poněkud křečovitě přiblížit ideálu Bradavic z románů o Harry Potterovi. Zdejší chovanci mají téměř vojenský režim, nechybí atributy jako školní uniforma a velmi neobvykle působí, z hlediska současné doby, zákaz používání vlastních PC, mobilů, tabletů a notebooků v celém areálu školy. V knize dokonce ani není nijak upřesněno, zda ho studenti vůbec mohou opouštět, a je až zarážející, že v tak prestižním zařízení chybí cosi jako "školní psycholog", který by možná mnohým problémům dokázal předejít.
Kniha je psaná v er-formě. V rámci kompozice se pravidelně střídají kapitoly se jménem jednoho z hrdinů - každý z nich vypravuje dění ze svého úhlu pohledu, v napjatých chvílích převezme part zase ten druhý, který děj vrací o něco zpátky, a pak jej zase posouvá o něco kupředu. Jde o velmi zajímavou koncepci, která umožňuje náhled na události ze dvou odlišných hledisek.
Celý příběh je vystaven na základě kontrastů povah obou postav: uzavřený, citlivý, přemýšlivý a nepřístupný Dan proti zcela bezprostřednímu, spontánnímu, otevřenému a impulzivnímu Kitovi.
Děj není nijak složitý, plyne poklidně svým téměř jednotvárným tempem a teprve až ke konci nabírá prudký a nečekaný spád, některé zápletky se dají snadno předvídat, jiné překvapí. Text je uzpůsoben pro náctileté čtenáře, autor si dovolil schematizovat a vystřihl scénář hodný románů pro dívky: nečekané okouzlení, přetvářka, vnitřní pochyby, překážka v podobě šikanujícího nepřítele, zmatený chuchvalec pocitů jinak racionálně uvažující postavy, zinscenovaná intrika, fatální nedorozumění, náročné usmiřování... Rozhodně mu nelze upřít citlivý vhled do duše dospívajících chlapců, jimž báječně rozumí, přesto se mi však zdálo, že jim přisuzuje až příliš ze ženské mentality. Čekala bych o něco více dramatických zápletek, bohatší život obou hrdinů, zklamalo mě, že se nedozvídáme nic bližšího z Danielova života a jeho minulosti. Co mě však v knize opravdu hodně zaráží, je naprostá absence sexu a sexuality, která k dospívání přece patří: rozhodli se snad oba hrdinové žít dobrovolně v jakémsi celibátu? Nepřijde mi to v současné době příliš reálné - celou bouři dospívající duše lépe zachytil A. Aciman v románu Dej mi své jméno.
Místy jde až o příliš přeslazené čtení s těžko uvěřitelným příběhem, ale za příjemný zážitek dávám body navíc a těším se na pokračování.

"No jo, to jste vy stýpkaři," ušklíbl se Matěj, s heknutím hodil svůj kufr na postel a otevřel ho, čímž odkryl pohled na neuspořádanou změť uvnitř. "Všechno přeháníte." "No jo, to jste vy sportovci," odpálil Kit bez zaváhání, "myslíte si, že za vyhrané zápasy vám prominou písemky a zkoušení."
"Kit si hlasy podvědomě představoval v barvách - mámin jako teplá terakota, Věrčin a Nadin ve změti zlatožlutých odstínů, Matějův šmolkově modrý - a tenhle byl ocelově šedý jako ostří nože."
"Zkrátka jsem s tebou chtěl mluvit," odpověděl Daniel a uvnitř si začínal zoufat. Tenhle rozhovor vůbec nešel podle plánu. Možná proto, že žádný plán nemáš, hlupáku, odsekla pohotově ta racionální část jeho mysli. Daniel musel uznat, že je to pravda, což ho vyvedlo z míry ještě víc. Jak tady mohl stát a o něco se snažit, když ani neměl plán?"

74 22.03.2022

Kniha, která transgender tematiku zachycuje z neobvyklého úhlu pohledu - z pozice mladšího sourozence.
Je psaná retrospektivně a pro větší působivost autor zvolil ich-formu. Příběh vypráví 13iletý chlapec Sam, který má 17iletého bratra Jasona. Oba pochází z bohaté a dobře zajištěné rodiny, jejich rodiče jsou angažováni v politice, matka je dokonce ministryně zahraničí. Děj se odehrává v Anglii a vrcholí během napjaté volební atmosféry.
Jejich rodina působí navenek soudržně, ale Sam postupně odkrývá problémy, které bublají pod povrchem: jeho starší bratr je poněkud "jiný" - a ke své "jinakosti" se otevřeně hlásí. Autor dovedně zachytil rozporuplné pocity dospívajícího chlapce, který najednou nerozumí tomu, co se kolem něj děje. Sám kvůli bratrově přeměně zažívá šikanu ve škole a potýká se s posměchem. Čím dál víc si všímá toho, jak rodiče Jasona silně omezují: ze všech sil se snaží jeho přesvědčení zvrátit, jeho projevy považují jen za jakési extravagantní manýry, přechodné pominutí smyslů či provokace, za něž je potřeba ho trestat. Navíc ho nutí mlčet, neboť matka kandiduje na významný post a ze všeho nejvíce se bojí skandálu. I samotný vztah sourozenců se mění, Sam nechápe, co je špatně, ale v dobré víře bratra ostříhá /motiv mi připomněl podobný z povídky Zmizet od Petry Soukupové/.
Spolu s ním procházíme veškerými fázemi vývoje takových vztahů, od prvotního šoku přes odmítání a zákazy, pokus o nápravu po konečné smíření.
Autor se zřejmě inspiroval románem Kdo stojí v koutě od Chboskyho, na rozdíl od něj však nejde tolik do hloubky, i když cíleně míří na teenagery. Děj není nijak komplikovaný, situace jsou téměř modelové, postavy typizované a nijak hluboce prokreslené, každá zde hraje svou roli: nechápavý Sam, který se musí vyrovnat s novou situací, vzdorující Jason, ambiciózní matka, které až příliš záleží na mínění ostatních, netolerantní otec, svobodomyslná, volnomyšlenkářská a benevolentní teta Rose, navíc nechybí ani postava "úhlavního nepřítele", s níž Sam válčí. Jejich obraz si postupně skládáme sami, nebo rovnou ze Samových pozorování.
Závěr však působí až příliš přeslazeně a uhlazeně, berme však v potaz, že kniha je určena převážně dospívající mládeži. V některých bodech se jí blíží i výše zmíněná kniha "Zmizet" od Petry Soukupové, ovšem ta se mi zdá daleko více propracovanější, možná díky tomu, že není určená jako žánr "young adult".
PS: zajímavé je, že jedna z postav zmiňuje i Kafkův Proces a Prahu.

"Nemá Facebook, Twitter, Instagram ani Snapchat, protože nesnáší, jak všichni pořád chodí s obličejem v mobilu a dělají věci jen proto, aby se u toho mohli vyfotit, a nic z toho si nedokážou doopravdy užít."
"Neřekneme to nikomu," řekla máma a postupně se upřeně zahleděla na každého z nás. "Vůbec nikomu. Budeme se chovat, jako kdyby Jason někoho zabil." "Ale já přece nikoho nezabil," zaprotestoval. "Ovšemže ne. Asi to vyznělo špatně. Ale pamatuj si, že kdybys byl někoho zabil, pak bychom jako tvoji rodiče udělali všechno proto, abychom tě ochránili."

71 20.03.2022

Další "Feel good román" z řady edice 7lásek nabízí romantický příběh, tentokrát z poněkud netradičního prostředí: odehrává se v nemocnici. Jeho koncept je promyšlený, zpracování však poněkud pokulhává.
V pravidelném sledu se za sebou střídají kapitoly s výpovědí jednoho z obou hlavních aktérů, buď Elsy, nebo Thibaulta. Kniha má však jeden závažný nedostatek: zcela jí chybí 24. kapitola, nevím, zda to byl záměr, nebo jde o chybu tisku.
Osa příběhu není nijak komplikovaná: sledujeme postupné sbližování dvou zcela rozdílných osob, nechybí ani pohádkový motiv "políbení spící princezny", ovšem v lehce ironickém kontextu.
Elsa je třicetiletá žena, která se po úrazu na pět měsíců ocitla v kómatu. Přestože dokáže vnímat, co si lidé okolo ní povídají - slyší a přemýšlí - nemůže zatím nijak fyzicky zareagovat. Autorka věrohodně zaznamenává její myšlenky a úvahy a zároveň i určitou bezmoc, když se dozví, že lékaři zvažují její odpojení od přístrojů.
Náhodou se u ní ocitá Thibault, 34iletý muž, který se schová do jejího pokoje, když odmítne navštívit vlastního bratra. Je velmi živelný a spontánní, nebere si servítky a díky své prostořekosti "vyburcuje" Elsinu aktivitu: až jeho návštěvy jí dávají smysl a naději a ona se rozhodne za svůj život bojovat. Jinými slovy - taková "smutná pohádka se šťastným koncem", dobrá k příjemnému odreagování.
Jediný klad knihy spočívá v tom, že navozuje etickou otázku smrti: kdy je člověk vlastně mrtvý a zda máme vůbec právo o jeho životě či smrti rozhodovat. Zároveň se zde ozývá kritický podtón ohledně příliš autoritářského přístupu lékařských veličin.
Autorka však ze zajímavého a atraktivního tématu bohužel vyrobila poněkud přeslazenou omáčku. Postavy jsou ploché, buď jednoznačně pozitivní, nebo naopak negativní, některým nebylo dáno se pořádně realizovat a jsou zavalené emocemi: buď jen pláčou, nebo litují. Zajímavý je vhled do Thibaultova způsobu uvažování - jeho myšlení jakoby fungovalo na principu jakéhosi "gamebooku", kdy si sám sobě ordinuje řešení běžných konfliktů ve stylu: "Otočte list na stranu číslo... a stane se - toto...", čímž si situaci mnohdy zlehčí.
"Potom jsem pochopila, že dokážu jedině slyšet. Moje mysl chtěla brečet, ale to se mi samozřejmě nedařilo. Dokonce jsem ani nepociťovala žádný smutek. Pořád ho necítím. Je ze mě prázdný zámotek. Ne, já obývám prázdný zámotek. Možná že jsem kukla přebývající v zámotku, to je asi hezčí. ráda bych z něj vyšla ven, abych mohla říct, že ho také vlastním."
"Jsem příjemně překvapená. Poprvé se mnou někdo nezachází jako v rukavičkách. Všichni, kdo za mnou chodí, se můžou přetrhnout, aby byli zdvořilí, milí a přehnaně úslužní. Thibault je první člověk, který si nemyslí, že mi musí poklonkovat jen proto, že tu ležím jako kus nehybného masa."

70 15.03.2022

Byl pozdní večer, první máj... Nemůžu si pomoci, ale jakmile někde zaslechnu tato notoricky známá slova, "hrůzou krev se mi v žilách staví", blednu a dělá se mi "poněkud mdlo". Samotnou mě to moc mrzí, vždyť co může být krásnějšího než pravidelná plynulost verše, který nám Mácha předestírá. Dokonalé, skvělé, geniální, skvostné... Báseň místy lehce morbidní až strašidelná, s hororovou atmosférou hodnou gotického románu, s pasážemi opěvujícími přírodu, lásku, život a smrt. Báseň dynamická, živelná, plná patosu... Kombinace barev a kontrastů, děj hodný antické tragédie. Jambický verš s tolika metaforami a metonymiemi, navíc ta úžasná oxymóra!
Nádheru jeho téměř dokonalého rýmu však ocenit nedokážu: je to paradox, ale tato forma určité averze se u mě vyvinula díky "nucenému výchovnému procesu" pedagogů. Napřed na škole základní - naučit se nazpaměť první stránku, a pak jako kolovrátek monotónně odříkávat verše, jimž jsem ani za mák nerozuměla. Na škole střední pak "hledat hlubší významy" a stejně nakonec říci to, co profesorka chtěla slyšet. A konečně škola vysoká - jak bolestné prozření: pitvat a štěpit na malé částice v jakémsi fiktivním chemickém procesu, rozebírat sloučeniny na atomy, a zase jen odříkávat naučené fráze a interpretace...
I zašlapali ve mě lásku k takové poezii. Přesto však spatřuji v sobě světélko naděje: v roce 2008 režisér F. A. Brabec zpracoval Máj do podoby stejnojmenného filmu, k němuž vytvořila sountrack skupina Support Lesbiens a použila zde řadu pasáží této básně. Moc se mi ta píseň líbí a věřím, že právě v tom tkví způsob, jak klasické básnické texty co nejvíce přibližovat studentům :-)

116 15.03.2022

Kniha o tom, jak nám může nečekaná diagnóza zcela obrátit život vzhůru nohama, i o tom, jak těžké mnohdy může být vyslovení i těch nejjednodušších věcí. Psaná je v er-formě.
Hlavním hrdinou je Vincent Moreli, jehož lékaři konfrontují s nemilosrdným faktem: do několika týdnů oslepne vlivem dědičné choroby. Postupně s ním procházíme všemi fázemi jeho prožívání, od naprosté skepse, nevěřícnosti a pocitu, že jde o omyl, až po vnitřní úzkost, depresi a strachy způsobené tím, jak se nemoc čím dál více hlásí o slovo. Ačkoliv se mu rozpadá jeho dosavadní svět, uvědomí si daleko hlubší hodnoty, pozná cenu opravdového přátelství a samozřejmě nechybí ani láska, neboť co si budeme namlouvat, jde přeci jen o romantický "feel-good" román. Klasická milostná zápletka pak stojí na banálním vztahu dvou zcela rozdílných lidí, kteří se velmi váhavě a opatrně sbližují. Pro trochu ozvláštnění nechybí ani lehce detektivní motiv.
Postavy jsou poměrně realistické, i když poněkud schematické, viz Vincentovi rodiče: přehnaně starostlivá matka v roli pečovatelky, otcovy kalkulace a chladné spekulace, povrchní přítelkyně Émile, vlídná a svérázná sousedka Coline. Působí věrohodně, nabízí se nám jakýsi vhled do jejich prožívání a cítění.
Je znát, že se autorka dobře orientuje ve světě sportu, konkrétně tenisu, a je dobře obeznámena s diagnostikou
nemocí. Text však celkově působí poněkud neuspořádaným dojmem, přeskakuje z tématu na téma a rozhodně není souběžný. Bohužel jsem zde našla závažné chyby, překlepy a jednou dokonce zcela zaměněné jméno jedné z postav.

72 07.03.2022

Příjemné, pohodové a místy až téměř pohádkové čtení nejen o tom, že naše sny jdou zrealizovat, jakkoliv se zdají být bláznivé. Nabízí se nám i skvělý vhled do myšlení a způsobu uvažování člověka mentálně postiženého.
Hrdinou je dospívající Laurin, jenž se v ústavní péči ocitl pro svou lehkou mentální retardaci. Jeho vášní je nakupování časopisů.
Na jedné sportovní akci se seznámí s podobně postiženou dívku Simonou, prudce se do sebe zamilují, jenže ona je klientkou ústavu až v Litvínově, tedy na druhém konci republiky. Chlapec od té doby myslí jen na ni a žije představou jejich dalšího setkání. Nerozumí mapám, nemá schopnost orientace, nezná hodnotu peněz, neuvědomuje si možná nebezpečí, nevlastní ani občanský průkaz, uvažuje jako prosťáček s duší malého dítěte, navíc se ztíženou schopností číst - přesto se rozhodl, že se za dívkou vypraví, a svůj záměr zrealizuje.
Podaří se mu utéci z ústavu, kdesi najde koloběžku, rychle se na ní naučí jezdit a stane se tak na dlouho nezbytným doplňkem jeho nevelkého inventáře, včetně mapy, kterou s sebou narychlo přibalil.
Během své cesty se setkává s různými typy lidí /stařec s trabantem, svérázná léčitelka/, pochopí, že ne všichni jsou hodní a jeho záměru zrovna nefandí /manželský pár, který si z něj udělá otroka/, několikrát ujde i zatčení policií, ocitá se na psychiatrii i v doupěti narkomanů a k dovršení všeho přežije i pád z okna. Mnohdy prožívá situace natolik absurdní, že jeho zážitky jsou chvílemi až za hranicí uvěřitelnosti.
Zajímavě působí záznamy jeho vnitřního dialogu: občas totiž nahlas vede sám se sebou jakési rozhovory, tento vnitřní hlas pak nazývá "Móňou". Jeho cesta trvala rok - a najel na ní přes 200 kilometrů.
Celý děj je líčen retrospektivně: autor vychází z Laurinových skutečných vzpomínek.
Úvodní a závěrečná kapitola knihy fungují jako spisovatelův komentář, v němž přibližuje okolnosti dění, popisuje své setkání s ním a zmiňuje vlastní motivaci, proč se rozhodl jeho zážitky sepsat. Pro samotný příběh je použita er-forma. Vyprávění má spád, příjemně a svižně utíká, občas působí jako scéna z nějakého filmu.
Autor skvěle vystihl i zarážející až otřesné poměry, panující v ústavní péči: téměř vojenský režim, důmyslný systém trestů, sexuální obtěžování, útisk ze strany vychovatelů, nevhodné ošacení. Zároveň se zaměřil na světlou budoucnost v podobě různých agentur, viz agentura "Lepší zítřek", kam Laurin docházel na terapie.

"Když nedřepěl na svém kavalci, sedával Laurin s ostatními klienty ve společenské místnosti. Ta připomínala komunistickou jídelnu na základní škole. Všechno bylo bílé a modré, aby to vypadalo čistě, a umakartové, aby to moc nestálo. Většinou si tu někdo jen tak listoval v časopise, někdo si čmáral pastelkami a ostatní jen tak seděli a občas utrousili nějakou myšlenku."
"Kde asi dostane najíst? Někdo mu přece musí dát najíst. Nemůže jet celou dobu do Litvínova úplně bez jídla. To se přece nesmí. Tohle nemůžou člověku udělat."
"Nerozuměl tomu, že papírové herní peníze neplatí v reálném životě. Byl přesvědčený, že si za ně může koupit salám nebo rohlík a jenom ti mizerní prodavači, u kterých nakupoval, jsou hrozně neochotní a odmítají mu zboží prodat, protože chtějí všechno mít jenom pro sebe."
"Velmi trpěl při představě, že ho při vstupní prohlídce do ústavu označili za klienta se středním mentálním poškozením. Moc dobře si pamatoval, jak mu bylo jako dospívajícímu hochovi diagnostikováno pouze lehké mentální poškození. Považoval tuto lékařskou chybu, která se stala při vstupní prohlídce, za zdroj všech svých stávajících problémů. Všechny dokumenty, které našel na poště či úřadě, schraňoval v naději, že mu pomohou v přešetření jeho případu."
"Bože, cos mi to vy-vytvořil za boty? Po-podrážka se mi utrhla." Pak najednou přestal volat a mumlal si pro sebe: "Nešlo by to nějak vyměnit? Nešlo by to?" Vtom se tu objevil druhý hlas. Jeho neviditelná přítelkyně mu odpověděla: "Co čekáš? Že ti z nebe spadne bota?"
"Stál tu jako kus rezavého železa, připraven se po tolika letech existence na dešti rozpadnout na malé železné piliny."
"Vyčerpal všechny argumenty, jak rodině vysvětlit, že existují nějaká pravidla této země, podle kterých by se měli řídit, a i když snad není nikde výslovně napsáno, že zamilovaný člověk s mentálním nebo bůhvíjakým postižením nesmí jet navštívit svou lásku, připadalo mu nejsprávnější vrátit ho co nejdříve do rukou profesionálů, kteří ho znají a mají se o něj starat, a ti určí, co se smí a co ne a co se s ním stane. No, jen se na něj podívejte, jak si brumlá, mluví sám k sobě a šermuje rukama! Cítil fyzickou nechuť s ním být déle než půl hodiny."

71 05.03.2022

Rozsahem nevelký román se zápletkou téměř detektivní je psán svižně, s humorem a nadsázkou, s lehkým nádechem magického realismu. Vtipné momenty střídají ty méně záživné, sen se mísí se skutečností a do skutečnosti se vkrádají snové pasáže. Odehrává se v nespecifikované čtvrti jednoho brazilského města v jakémsi bezčasí. I když se zdánlivě nic neděje, čtenář větří, že "někde bude zrada" - a spolu s hlavním hrdinou, panem Ottou, si láme hlavu nad tím, kde je zakopaný pes. Jeho postava tak trochu evokuje pana Oveho z knihy Muž jménem Ove. Čerstvý vdovec, založením mrzout, je nejen nucen vyrovnat se s novou skutečností, ale jakožto milovník detektivek je skálopevně přesvědčen o tom, že mu sousedé něco skrývají. Vybavují se mu totiž útržky jakéhosi bláznivého snu, v němž viděl svou ženu kopat hrob, takže není divu, že se usilovně pídí po tom, co se vlastně stalo. Zvědavost ponouká též čtenáře k vlastním dedukcím, ale až v závěru se dozvídáme děsivé tajemství, které všechny ostatní zúčastněné osoby nečekaně stmelilo. Ottovi je však okamžik prozření bohužel odepřen, neboť jeho detektivní schopnosti nejsou zrovna oslnivé.
Autorce se povedlo dokonale vystihnout osobitost každé z postav. Máme zde mladého lékárníka Nica, který dokáže nazpaměť citovat vedlejší účinky všemožných nemožných léků, zcela zmateného listonoše Aníbala, předávajícího lidem špatné zásilky, starou pannu Iolandu, věnující svou péči svému synovci, záhadnou dívku Eilinoru, Terezu a její zdivočelé psy - a nakonec starého pana Tanigučiho, jehož stravuje Alzheimer a který moc rád vypráví vlastní úžasné historky ze své "záškodnické" války na Filipínách. Stará se o něj jeho dcera Maja, jež si odmítá přiznat, že danou péči již nezvládá, neboť její otec ztrácí kontakt s realitou. Postupně a téměř pozvolna se odkrývá i skutečný vztah mezi Ottou a jeho ženou: navenek tvoří idylický pár, ve skutečnosti jde o spojení dvou zcela rozdílných povah, společenské Ady a jejího uzavřeného muže.
Pozn.: zajímavé je, že v knize je zmíněn rekord Češky Heleny Janouškové v psaní všemi deseti prsty.

"Podívejte: k nežádoucím efektům, které mohou účinné látky obsažené v sympatomimetikách vyvolat u pacientů nad šedesát let, patří zmatenost, halucinace, deprese, nespavost a smrt," četl Nico a spokojeně zafuněl: "Nádhera. Člověk si vezme lék a zbaví se rýmy, ale je to jeden problém, umře."

72 05.03.2022

Bohužel, kniha mě nijak nezaujala a už vůbec se mi nelíbila. Těžko říct, co bylo vlastně záměrem autora, zda podrobné zkoumání "mužského" a "ženského" pohledu na svět, každopádně si k tomu nezvolil zrovna vhodnou formu.
Kniha nemá prakticky žádný děj. Podle neustále se měnícího ženského a mužského rodu vypravěče soudím, že zřejmě osciluje mezi rozhodnutím, zda je lepší být ženou či mužem. Autor nás navíc bohatě zásobí deštěm vulgarismů, plácá páté přes deváté - v jedné chvíli klidně semele víru a nevíru v Boha, vzápětí vztah k jakési ženě, přimíchá zákonitosti mužské představivosti a zakončí to výletem do antické mytologie... Zamotává se do zbytečně dlouhých souvětí, plných prapodivných odboček. K dovršení všeho se bohužel kamsi zcela vytratil korektor: zásadními překlepy se to zde jen hemží, takže není divu, že zhruba po padesáti stránkách text odkládám - čas nad ním mohou klidně marnit jiní :-)

Tato sbírka povídek je již druhá kniha, kterou od Viktorie Hanišové čtu. Nemohu se ubránit dojmu, že tak trochu "fušuje" i do řemesla psychiatrům: zdá se mi, že si cíleně vybírá psychiku postav "lehce narušených", tedy poněkud vyšinutých či abnormálních. Prokazuje obdivuhodné znalosti lékařské terminologie, její postavy skutečně děsí - právě pro svou šílenou zapálenost, hraničící téměř až se zvráceností.
Sbírka Dlouhá trať rozhodně není žádným lehkým čtením na dobrou noc. Jde o povídky velmi ponuré a depresivní, autorce se dokonale povedlo vystihnout bezútěšnost prostředí, které líčí. S tvrdostí a syrovostí sobě vlastní se nebojí otevřít ani tabu téma smrti a viny. Skvěle vystihuje i obraz života spodiny společnosti: zavítáme s ní mezi prostitutky, drogově závislé či bezdomovce. Všimla jsem si, že se zde opět vyskytuje motiv sledování videí o sebevraždách, který se objevil již v její knize Rekonstrukce.
V povídce "Vrátíš se" dovedně rozehrála i hororový motiv a v příběhu "Díra" si s ničím nezadá s ponurou atmosférou gotického románu.
Asi nejvíc se mi líbila povídka "Zbytečný člověk" - hrdina jen přežívá: trpí svými dědičnými nemocemi, žije ve virtuálním světě her a baví se tím, že pozoruje bezdomovce z okna. Zpráva o jeho hrozící smrti je mu paradoxně vysvobozením, neboť se dostal do stádia, kdy téměř závidí smrt již zesnulým lidem.

87 03.03.2022

Hlavní hrdinkou knihy je Monika, redaktorka časopisu pro ženy. Zastihneme ji ve velmi těžké situaci, kdy bojuje s anorexií a bulimií a dostává se na renomovanou kliniku. Zprvu žije minulostí a vzpomínkami na svého manžela Petra, což se změní, když se sblíží s jiným pacientem, neduživým Michalem. Čeká ji dilema jako vystřižené z červené knihovny: osudová volba mezi dvěma rozdílnými muži. Tato linie se mi zdá poněkud přitažená za vlasy, ale budiž, duše citlivé čtenářky se musí nějak nakrmit. Daleko zajímavěji a věrohodněji však působí osudy ostatních pacientek, které postupně odkrývají skryté důvody svých traumat: znásilnění, zneužívání, ambiciózní rodiče, šikana, apod.
Tato kniha není jen příběhem o boji jedné ženy se zákeřnou anorexií. Vypovídá hlavně o lidech, kteří v sobě nosí svá traumata zakonzervovaná po celé roky a jen s velkým sebezapřením se odhodlají vynést tyto hrůzy na povrch. Postupně tak odkrývají hluboké příčiny svých problémů a snaží se jim čelit. Zvolená ich-forma velmi cíleně pálí na čtenářovy emoce. Autorka se tak trochu dívá pod pokličku na metody různých psychoterapeutů a odkrývá nám, jak taková psychoterapie v praxi funguje. Nabízí nám pohled i do zákulisí redakce ženského magazínu a nečekané exkurze do světa chutí. Přináší nám však zcela průhledné a jednoznačné poselství: uvědomit si, že na nic nejsme sami a není slabostí obrátit se se svými potížemi na odborníky.

"Běžný život pro mě od porodu prakticky neexistoval. Několik let jsem se normálně nenajedla. Týrala jsem svoje tělo, týrala jsem svoji duši, týrala jsem svoje nejbližší."
"Denisa si po dlouhém otálení sundává mikinu. Je na ní vidět, že ji to stojí hodně přemáhání, ale dokáže to. Odhalí svoje pořezané ruce. Všichni se zarazí a sledují ji. Denisa se na mě otočí a dychtivě se mi zahledí do očí. Její pohled mě prosí, ať něco udělám. Vstanu a silně ji obejmu. Jsem na ni pyšná. Všichni tady prožíváme příběhy jeden druhého. A tohle je pro mě velmi silný okamžik."

66 03.03.2022

Kniha mého dětství. Nedivím se, že nás, děti, inspirovala ke hrám: je prodchnuta jakousi "lesní moudrostí" primitivních kultur. Našli jsme zde nejen podněty k tomu, jak se správně schovávat, jak pozorovat zvířata, ale nabudila v nás i tvůrčí procesy a navíc v nás obrovsky podnítila fantazii. Hádali jsme se o to, kdo z nás bude ten "olčetrhend", vedli jsme s "vetřelci" líté boje o území v lese, vymezené dvěma skalami, vyráběli jsme si nástroje a různá přístřeší... Ten svět byl náš, žili jsme jím, byl naší součástí. Ráda na to vzpomínám.
Proto jsem uposlechla Čtenářskou výzvu a s chutí znova sáhla po této knize. Nezklamala, možná i trochu překvapila. I když je psána s lehkým patosem a poněkud archaickým jazykem, děti by si ji určitě měly přečíst, možná se budou hodně divit, že "nuggety" nejsou jen v mekáči :-)
Nečekala jsem, že mě kniha tak pobaví, přestože se i zde najdou unavující popisné pasáže. Vtip jí dodává postava svérázného Sama Hawkinse a jeho ryze originální hlášky typu: "Matičko skákavá!" "Jestli se nepletu..." Je to humor velmi ironický, ale vysoce nakažlivý, a příjemně osvěžuje děj: jeho glosy již neodmyslitelně patří k textu.
Karel May si zde zhmotnil svou vizi ideálního a vysněného světa, kde "všichni lidé bratry jsou" bez rozdílu pleti a příslušnosti k národu. Právě postavy Vinnetoua a Old Shatterhanda symbolizují smír a souznění mezi kulturami. Mísí se zde svět indiánů, plný tajuplných obřadů a pověr, se světem bělochů. Jde také o oslavu hodnot opravdových mužů - čest, ušlechtilost, pravda, obětavost, přátelství, upřímnost, nezištnost, tolerance, pochopení. Old Shatterhand je založením militarista, pacifista - a přesvědčením abstinent, což zrovna na Divokém Západě občas přináší nečekané komplikace :-) Vinnetou však svou mentalitou bohužel mnohdy připomíná pětileté dítě, ale mladým čtenářům bude jistě blízký. Zvláštní je, že o sobě často mluví ve třetí osobě, jinak je děj vyprávěn v ich-formě z pozice Old Shatterhanda.
Ráda jsem podnikla podobnou exkurzi do světa mého dětství. Objevila jsem i spoustu roztomilých a zajímavých výrazů /okolostojičnost/ a slovních spojení /leželi v tratolišti krve; moje srdce ještě nepromluvilo; sečkej s vyslovením přísahy!/. Oživila jsem si i výrazy, které k naší malé tlupě přátel neodmyslitelně patřily - greenhorn, vykouřit dýmku míru, dýmku přátelství, ohnivý oř, bledá tvář, yankee, vigvam, squaw, gentleman, tomahawk, traper, dýmající kánoe... Bylo to zajímavé dobrodružství.
Domluvila jsem. Howgh!

"Proč byl ochotný za mě položit život?" zeptal se Vinnetou. "Protože tě tolik miloval a snad i proto, že byl už starý a cítil, jak se mu naplňuje čas. Proto mě také prosil, abych ti zůstal věrný, stál při tobě a pokračoval s tebou v jeho díle - ve vzájemném poznávání a sbratřování bílých a rudých."
"Nenarodil se v naší zemi, ale v dalekých krajích až za velkou vodou. Často nám o nich vypravoval a také nám říkal, že tam rostou stromy zvané duby. Proto jsme si z lásky k němu a jemu ke cti přinesli jejich plody a zasadíme je kolem jeho hrobu. A jako zapustí jeho drahé stromy kořeny v naší zemi, tak jeho slova zapustí kořeny v našich srdcích."
"Jeho víra nebyla naší vírou a naše víra nebyla jeho vírou. My milujeme své přátele a nenávidíme své nepřátele. Klekí-petra ale říkal, že všichni lidé jsou bratři, a proto nechtěl, abychom někoho nenáviděli. Nemohli jsme to pochopit. Ale pokaždé když jsme jeho slov poslechli, bylo nám to ku prospěchu a k radosti. Možná že jsme mu dost nerozuměli a že jeho víra byla vlastně podobná naší."
"Přesto se později nesčíslněkrát potvrdila správnost Inču-čunových slov, že s Vinnetouem budeme jedna duše ve dvou tělech. Rozuměli jsme si ve všem, a nemuseli jsme ani moc mluvit. Cítili, myslili a soudili jsme stejně, stačilo jen si vyměnit pohled a věděli jsme, co se v druhém děje. Nikdy mezi námi nedošlo k sebemenšímu rozladění. Byl to přirozený následek naší niterné vzájemné náklonnosti a shovívaného porozumění pro názory a zvyklosti druhého."
"Tvoje slova mi potvrzují, že jsme se v tobě nemýlili. Zlatý prach, po kterém se bílí zlatokopové pídí, je prach smrti. Kdo ho najde, většinou špatně skončí. Nepachti se po něm, protože zabíjí nejen tělo, ale i duši!"

120 28.02.2022

Děj tohoto prazvláštního motivačního příběhu se odehrává v Londýně a na pouti Santiaga de Compostela. Hlavní postavou je čtyřiadvacetiletá dívka Kate Johnsonová. Jejím snem je být herečkou a po neúspěšném přijímacím řízení na prestižní obor se rozhodne podstoupit strasti oné duchovní poutě. Jde o její deníkové záznamy, do nichž autorka vkládá své vlastní komentáře, což působí velmi rušivě.
Přiznávám, že jsem vůbec netušila, o čem kniha bude, očekávala jsem spíše ucelený příběh dívky, podaný v ich-formě. Byla jsem však zklamaná.
Text kolísá mezi několika formami: zprvu se tváří jako deník poněkud naivní a nedospělé dívky, později změní vizáž na cestopis o absolvování jedné obtížné pouti - a úplně nakonec se z něj vyklube čtení pro ženy s motivy, hodnými románků Večerů pod lampou. Román měl zřejmě sloužit jako jakási příručka či motivační kniha o tom, jak dosáhnout štěstí a prožívat stavy typu "flow" a "mindfulnes", záměr se však autorce příliš nezdařil, ba dokonce se místy zcela vymknul kontrole. Až příliš křečovitě se totiž drží hesla" Mysli pozitivně" a naservírovala nám tak jen omáčku, složenou z nicneříkajících frází, klišé a rad. Příběh sám je velmi neuspořádaný a neučesaný: autorka přeskakuje časové roviny, mísí páté přes deváté, navíc se na mnoha místech neustále opakuje. Některé pasáže jsou zbytečně rozvláčné a popisné: co šlo shrnout do jedné věty, to jen více rozpitvává a natahuje do tisíců dalších. Postavy jsou schematické a typizované, jednají podle určitých vzorců chování, ani hrdinka se nijak nerozvíjí, pouze jen opakuje prázdná moudra a poznatky. Děj je plytký, chybí závažnější zápletky, které by ho posouvaly dále. Při čtení jsem měla neodbytný dojem, že jde o lacinou reklamu a propagaci podobných poutí, které jsou nyní "in" a mají lidem "měnit náhled na svět". Jediné, co mě zaujalo, byl pohled do zákulisí světa herců, herectví, hraní, konkurzů a filmů. Hvězdičku dávám za povedené ilustrace.

"Kate pochybovala, jestli je dostatečně krásná, jestli je dostatečně talentovaná, jestli tohle nebo tamto, jestli se hodí, aby byla herečkou. A zároveň věděla, že jsou mnohem důležitější věci na řešení než nějaká její herecká kariéra. Pochybovala ale poslední dobou i o psaní. Zasekla se a nešlo to. Nějak cítila, že by potřebovala obejmout. Obejmout a slyšet, že všechno bude zase dobrý."

63 27.02.2022

Tři povídky, které spojuje téma traumat, jež si odnášíme z dětství a dospívání. V každé z nich se odkrývá notně zašmodrchaný propletenec složitých vztahů a různých sourozeneckých konstelací. Autorka dokáže skvěle proniknout do duše dospívajících, postavy jsou propracované, vykreslené, každá z nich je něčím osobitá. Zároveň s jejich osudy dovedně míchá - připravuje nečekané scénáře, což však nepůsobí nikterak překombinovaně: zápletky jsou natolik uvěřitelné, že se se podobné příběhy mohly docela klidně odehrát. Své hrdiny staví do krajních situací, ale přesto není sentimentální, ani nechce působit na city - nechává na čtenáři, aby si úsudek vytvořil sám. Slouží jí k tomu i zvláštní technika, kdy na dění nahlíží z různých úhlů pohledu zúčastněných postav a bohužel již poněkud nešťastně kombinuje i časové roviny. Hlavně v začátcích povídek tak dochází k lehkému chaosu: chvíli nám totiž trvá, než si ujasníme, o koho se vlastně jedná a kdy se vše odehrává.
V povídce Zmizel jde převážně o Jakuba, jenž se v životě musí vyrovnat hned se dvěma tragédiemi, které citelně zasáhnou jeho rodinu. "Stěžuji si na nohu, a ona začne znovu brečet. Nohu nemám. Bolí mě noha kterou nemám. Mám štěstí, prý sem mohl bejt mrtvej. Možná mám štěstí, ale nemám nohu."
V povídce Nakrátko jde o dva sourozence, vyrůstající bez otce, kolem jehož postavy matka vytvořila nafouknutou bublinu lží. A v povídce Věneček jde o vnitřní dramata dvou sester, které k sobě jen velmi obtížně nalézají cestu.

89 27.02.2022

Krásná a milá knížka ve formě veršovaných bajek, která různým způsobem potěší děti i dospělé, navíc s nádhernými ilustracemi. Dětem se nepochybně zalíbí postavičky ze zvířecí říše, jichž se veršíky týkají, a najdou zde i zajímavé poučení. Autor však do textu též promyšleně zakomponoval zcela aktuální problémy, které hýbou světem: globální oteplování, požáry v Austrálii, držení diet, drogová tematika, takže i dospělý si přijde na své. Duše básníka si chvílemi lebedí, ale chvílemi zoufá: jeho verše jsou zvukomalebné, nebál se využít zvukomalebnosti ani kaligramů či použít homonymní rým /sviští svišti, vepři ve při/, bohužel se však nevyhýbá ani obecné a hovorové češtině, takže říkanky občas působí lehce vulgárně /rozflákat, žrádlo, smradu jak v Cařihradu/. Také rýmy jsou místy lehce "kostrbaté" a poněkud neuspořádané, pokulhává počet slabik, ale vzhledem k celku to lze autorovi odpustit.

"Víme, jak se šneci vlečou.
Neposkočí, neutečou.
A už tím tempem napoví,
co nedojde jen oslovi.
Tak vás asi nepřekvapím zprávou,
že na párty pod lopuchem,
z širokého okolí,
sjíždějí se šneci trávou."

"Zkrátka jedna ruka netleská
a sama sebe neumyje,
ať už na housle anebo u krompáče,
věřte, že s oběma se lépe žije."

"Mývalové, co se mejou
jenom mýdlem s jelenem,
krávy, co se pořád smějou
a chlubí se vemenem."

72 26.02.2022

Velmi náročné téma - schizofrenní projevy u dospívajícího chlapce - autor uchopil se zvláštní grácií a grifem a vytvořil tak zajímavý a čtivý román. Události jsou zachyceny očima 19iletého chlapce Matthewa, jemuž byla diagnostikována schizofrenie. Už od začátku se dozvídáme o jeho vnitřním traumatu, které si s sebou nese: cítí vinu za smrt svého postiženého staršího bratra.
Je velmi citlivý a přemýšlivý, sám se snaží věrohodně rekonstruovat dialogy z minulosti, ale zároveň uznává, že o jejich přesnosti pochybuje. Kniha funguje i jako improvizovaný deník, kam si zapisuje stavy své mysli, noční můry a běsy. Nemoc se u něj projevuje tím, čemu říká "Zvláštní projekt" - vytváří pro svého bratra jakési podivné "mraveniště" z odpadu, který všude možně posbíral. Asi nejpůsobivější je scéna, kdy mu babička odkryje rodinné tajemství a tragédii, která jí změnila život.
V textu se mísí několik časových rovin: tvoří je vzpomínky z dětství, prokládané zápisky z období propuknutí nemoci a z pobytu v léčebně. Občas je to čtení poněkud zapeklité: děj není plynulý, vypravěč cosi naznačí a hned své líčení směřuje jinam: závěrečný obrázek si musíme vyskládat sami jako puzzle.
Náhled na jednání postav mi v lecčems připomínal styl románu Zmizet od Petry Soukupové.
Stavy choré mysli podkreslují změny písma, do textu jsou vloženy obrázky či rovnou maily, což mi pro změnu evokovalo román Svatá hlava od Hany Lehečkové. Díky Matthewovi můžeme provést zajímavou exkurzi i do zákulisí psychiatrické léčebny a dozvědět se, jak léčba podobných nemocí zhruba probíhá.
Závěr knihy bohužel vyznívá do ztracena a je poněkud křečovitý: hrdina se smiřuje s tím, že jeho život se bude točit jako v pomyslné spirále, poněvadž jeho nemoc se bude vracet. Knihu pak doplňuje rozhovor s autorem.

72 25.02.2022