Snoopi komentáře u knih

Tahle příručka tak dlouho okupovala naši knihovnu, zastrčená kdesi v ústraní... Až když jsme v létě začali během našich sezení u kávy na lodžii trochu víc pozorovat ptáky, napadlo mne ji vytáhnout na světlo... a podívat se na zoubek nejen létajícím akrobatům, ale i spoustě dalších zajímavostí naší přírody. A tak jsme vesele listovali a bádali, brebentili i mlčeli, dohadovali se i přeli a navzájem si vyvraceli svá nezvratná přesvědčení o tom, co přesně kolem nás běhá, lítá, skáče či poletuje, co se chvěje ve větru či píská, či co se před našimi zraky převážně ukrývá... A že bylo co objevovat! Jsem ráda, že se nám na nějakou dobu stala příjemným společníkem i zdrojem informací, které jsme už kdysi znali a mohli si je oživit, nebo trochu rozšířit o nové. Je v ní popsáno a vyobrazeno kolem 1400 přírodních druhů, které doprovázejí malby přímo úchvatné... Aby nám autoři ulehčili určování některých druhů, tematicky vedle sebe soustředili ty navzájem podobné, takže tu najdeme např. utřídění rostlin podle barvy květů, listnatých stromů podle tvarů listů, ryb podle jedné či dvou hřbetních ploutví apod. Kniha je jinak rozdělena na sedm kapitol: Plané rostliny, Stromy a keře, Nekvetoucí rostliny, Hmyz a další malí živočichové, Ptáci, Savci, obojživelníci a plazi, Život ve vodě. A protože jde o publikaci, zabývající se biotopem střední Evropy, najdeme zde i druhy, výskytem vázané na slanou vodu.
Je radost knihou jen tak listovat - je to jako v nějaké dobrodružné expedici, která se odvíjí před našima očima. A pokud si nejsme jisti, hledání usnadní i závěrečný rejstřík. Celá se však nedá jen tak "sbalit do kapsy", inu - informace něco váží :-) Těším se, až si k ní zase sednu a užiji si krásné "objevné chvíle" v jedné "objemné" příručce :-)

85 05.11.2022

Raději jsem neměla ten román, raději jsem neměla ho číst, snad ani list, hrdina byl v tom románě schován... nedá mi to, abych na úvod nepoužila slova jedné notoricky známé písně :-) Ale na rozdíl od zpěvačky jsem moc ráda, že jsem ho přečetla, i když občas jsem měla dojem, že tím snad podstupuji jakousi absurdní zkoušku odvahy. Jakmile jsem se do něj pustila, nejradši bych jej přelouskala hned, tak moc mne drapl do svých spárů: skutečně jen málokdy se mi poštěstí hltat stránky knihy, která mne strhne jako lavinu. I přesto jsem si však četbu musela pečlivě dávkovat: rozhodně nejde o příjemnou procházku růžovým sadem, vždyť se zde ztrácejí a vraždí, trpí a umírají skuteční lidé, a mnohé situace dokonce vyžadují "nucenou pauzu" na rozdýchání.
Kniha má zprvu pomalý rozjezd, ale postupně nabírá grády: při čtení kolikrát bezděky pořádně zaskřípeme zuby nebo zatneme ruku v pěst, tak silná je ta výpověď. Odehrává se na přelomu nového tisíciletí a
dovedně zachycuje jednu z největších katastrof, jaké kdy člověk způsobil. Díky osudům hlavního hrdiny, chlapce
Sámího, můžeme dokonale vnímat atmosféru té doby: od "poklidného" přežívání za režimu Háfíze al-Asady, kdy lidé jen mlčky přehlížejí několik krvavě potlačených masakrů, až po změnu, kdy se k moci dostává prezidentův syn, stupňuje se vojenský teror a s tím, jak roste nespokojenost lidí, vzrůstá i jejich touha po "svobodě, volnosti a bratrství"... Jenže režim své odpůrce nekompromisně likviduje a celý konflikt přeroste ve vleklou občanskou válku s nedozírnými následky.
Sámího dětství je zprvu téměř idylické, jistotami jeho "dokonalého" světa však brzy otřese nemilosrdná realita. Sledujeme tak jeho proměny z naivního a citlivého chlapce v předčasně zestárlého muže, jehož svět se smrskává na pouhý boj o holý život mezi ruinami obleženého města Homsu. Poznává, že jeho přežívání v rozbombardovaných troskách, mezi mrtvými těly na každém kroku, nemá smysl, a vydává se na strastiplnou pouť za vysněnou svobodou s jediný cílem: podat svědectví o prožitém krveprolití. S sebou si odnáší těžká traumata, včetně pomyslného vypáleného cejchu na duši všech přeživších v podobě vtíravé otázky: "Proč právě já zůstal?!!"
Svým pojetím je to kniha syrová a drsná, s téměř naturalistickými pasážemi. Er-forma působí neosobně, jako výpověď svědka, který ztratil schopnost prožívat jakékoliv city. Zdání však klame: jde o jakousi vnitřní formu "nutné sebeobrany", kdy emoce v extrémních situacích představují zbytečnou zátěž. Příběh Sámího života si postupně skládáme dohromady, jednotlivé kapitoly na sebe nenavazují, určitá období dokonce i přeskakují. Celý román je samotnou obžalobou lidské existence, hledá odpověď na otázku, co předat dalším generacím, když celý svět je v troskách... a přestože přináší svědectví o životě v místech, kde již není možné žít, přestože připomíná spíše nějakou absurdní dystopii, akorát s tím rozdílem, že neuvěřitelně skutečné, nabízí naději.
Kniha se mi líbila, zaujal mě místy až básnický jazyk a použití originálních přirovnání. Patří k takovým, jejichž obsah ve čtenáři ještě dlouho zůstává, nejen díky aktuální naléhavosti tématu. Čtení jsem si opravdu užila, jediné, co mi dojem kazilo, byly časté tiskové chyby a překlepy.
Název je poněkud zavádějící, případné milovníky koček může hodně zmást: má spíše symbolický význam, neboť v troskách zcela zničeného "města duchů" jsou schopny přežívat jenom ony.
Tématem války v Sýrii se dále zabývají knihy "Včelař z Alepa" a "Smrt je dřina", které mohu také vřele doporučit.

"Všechny jeho vzpomínky ukrývaly touhu. Už se nemohl hádat se sourozenci v kuchyni. Nemohl jít na náměstí se zvonicí a dát si kávu s kamarádem. Mohl o tom jen vyprávět. A pokaždé přemýšlel, jestli se jeho vzpomínky nemění, jestli si něco neubírá nebo nepřidává, jestli je jeho příběh opravdu tak zmatená, jak se on sám cítí. Bylo vyprávění způsobem, jak udržet vzpomínky při životě, nebo je v okamžiku vyslovení ztrácet?"
"Koule světla kolem pouličních lamp se rozpouštěly ve tmě jako cukr v kávě."
"Když se pozorně zaposlouchal, úplně slyšel, jak vesmírem putuje velký vůz a jeho vrzající kola se sunou po nebeské klenbě."
"Vytvářet si bublinu svobody v nesvobodě."
"Nakonec se vždycky odmlčel a uzavřel do sebe, jako mlž, který naslouchá šumění moře z vlastní lastury."
"Bylo to, jako by si vyměnili role. Muhammad našel svůj klid v oku hurikánu, kdežto Sámího zevnitř stravoval stres."
"Opakujte po mně," promluvila ředitelka. "Svou duší, svou krví se podvolujeme al-Asadovi." "Svou duší, svou krví se podvolujeme al-Asadovi!" "A za co bojuje al-Asad? Za jednotu, svobodu a socialismus." "Za jednotu, svobodu a socialismus!"
"Bylo přirozené, že Sámího otec chtěl, aby některý z jeho synů nastoupil do armády. Nikdo nikdy nevěděl, kdy se mu bude hodit wásita - osoba, která dokáže pomoct s byrokratickými problémy."
"Jako by přijel do cizí země. Ulice byly plné pohřebních průvodů. Lidé ve smutečním se shlukovali do skupin a zase se rozutíkali, když se nad asfaltem ozvaly štěkavé výstřely. Ze Sámího spadla hrůza, až když uviděl bratrův obličej. "Proč se tu střílí gumovými náboji? Nepřehánějí to trochu?" "To jsou ostré náboje. Pojď."
"Bojová vozidla nepřijela jen proto, aby se ukázala. Obchody se zavíraly a lidé se začínali zásobit konzervami. Některé rodiny prchly na venkov. Většina obyvatel ale zachovávala klid. Na to si vláda netroufne, říkalo se. Jakmile by dopadla první raketa, okamžitě by reagovaly Spojené státy, Francie a mezinárodní společenství. Říkalo se. Jednoho dne na jaře 2012, rok po vypuknutí revoluce, přilétl na Homs první rakety. Do té doby se Sámí domníval, že existuje nějaká nejzazší mez, červená linie slušnosti."
"Když dopadaly rakety, Sámí se vrhal na zem a zakrýval si uši. Ve spáncích mu pulzovala krev. O kus dál se na ulici zřítila zeď domu, ale nebylo to u nich. Čas ztratil smysl, tak, jak běžel dřív, rozdělený na hodiny a minuty. Teď Sámí dělil čas mezi chaos a čekáním na chaos."

79 03.11.2022

(SPOILER) Asi bych tento příběh nenazývala románem, ale novelou. Hodně depresivní a tragickou novelou, neboť už od prvních vět je čtenáři jasné, že nenabízí jiné východisko, než smrt. Psaná je v ich-formě, z pohledu pilota Michela, muže, který přežil již mnohé krize, ale rozchod se ženou již nezvládá. A jeho konečné rozhodnutí nezmění ani náhodné setkání s Lydií, s níž se střetne při cestě na letiště. I ona prožívá svou hlubokou tragédii a přestože se oba snaží nad osudem zvítězit, žít ze všech sil, co se dá, jejich snaha se mění jen v křečovitý zápas, což si oba dobře uvědomují. I proto využijí jediné možné cesty, která se jim nabízí...
Text je příliš útržkový, vypravěč nejednoznačný, přeskakuje z tématu na téma i v čase, což snižuje porozumění, a fakta si musíme sami poslepovat. Až o dost později se totiž odkrývají další zásadní momenty z předchozího života všech představitelů, přesto však zůstává spoustu věcí skryto. Postavy místy působí téměř snovým dojmem, poněkud rozpité a zahalené v mlžném oparu - je těžké porozumět jejich motivaci: jako by jen autor sám věděl víc, ale raději si to nechal pro sebe.
Zaujala mě postava Lydiina muže, trpícího tzv. "Wernického afázií", kdy postižený sice mluví, ale smyslu ani významu použitých slov již porozumět nedokáže, takže ani není možné se s ním domluvit. Tragédii obou hlavních postav pak doplňuje vedlejší linie se seňorem Galbym, cirkusákem, který cvičí zvířata. Zdá se mi však, že autor chtěl jen rozšířit figurky o jednu navíc, její přítomnost není nikterak zásadní.

"Ve skutečnosti nás život pustil k vodě, jednoho jak druhého, a tomu se odjakživa říká setkání."
"Vešel jsem a vzal ji do náruče. Cítil jsem její nehty v týle. Vzlykala. Věděl jsem, že nejde ani o mě, ani o ni. Šlo o nouzi. Byl to jen okamžik vzájemné pomoci. Oba jsme potřebovali zapomenout, odpočinout si na cestě, než svá zavazadla plná nicoty poponeseme zase o kus dál. Ještě jsme potřebovali překonat poušť, kde každý odpadlý kus oblečení rozděluje, oddaluje, týrá, kde pohledy uhýbají před nahotou, a nejen tělesnou, a kde ticho hromadí své kameny. Dvě bytosti na útěku, vzájemně se podpírající svým osaměním, a život čeká, až to přejde. Zoufalá něha, která je jen potřebou něhy."
"Dva nešťastní ještě nejsou zárukou toho, že spolu budou šťastní. Když se sejdou dvě beznaděje, může z toho sice vzniknout naděje, ale to je jen důkaz toho, že naděje je schopná všeho..."

79 29.10.2022

Vtipný román s úžasnou "módní přehlídkou" roztodivných druhů humoru: najdeme zde jak suchý, tak slušně ujetý, ztřeštěný, šílený a bláznivý... ironicky štiplavý až jízlivý... sarkastický a místy velmi drsný, ba i ten nejčernější z černě zbarveného, a téměř dočista šibeniční...
Knihu lze vnímat mnoha způsoby, nejlépe však jako druh jisté parodie: autorka si střílí ze všeho a ze všech, ovšem ponejvíce si utahuje z lidské hlouposti, a pokud její humor přijmeme a na její "pravidla hry" přistoupíme, máme o zábavu postaráno. Bere si na paškál všechny možné trendy současné doby, které v posledních letech hýbou konzumní společností, hlavně onu neutuchající, věčnou touhu po moci, bohatství a úspěchu za každou cenu. Zároveň též poukazuje i na jistý "devastující vliv" těchto tendencí na mezilidské vztahy.
Jako vzor si zvolila postavu Sandry. Představuje typickou "zlatokopku", ženu mladou, povrchní a ambiciózní, leč věčně nespokojenou, která vymyslí geniální plán, jak se domoci bohatství. Dokonalá manipulátorka, jež se neštítí ničeho, a naplnění svého cíle dovádí ad absurdum.
Při čtení jsem se skvěle bavila, asi nejvíc díky užitému jazyku s přemírou anglicismů a nových patvarů, které čeština do sebe nasává jak houba, a nešlo přitom jen o pouhá "selfíčka, smůtýčka, lajky" a pod. Mnohé čtenáře může od čtení odradit přemíra vulgarit a výrazů drsnějšího zrna, neodmyslitelně však patří k charakteru některých postav.
Pobavily mě i naprosto nečekané peripetie, jimiž se osud hrdinky ubíral, mnohé kapitoly mi tak připomínaly jakési delší anekdoty s umně vypointovaným závěrem. Text jsem vnímala jako vtipnou parodii nejen detektivního žánru včetně thrillerů, ale i publicistického stylu čtivých a populárních lifestylových časopisů. Nejvíc mě však mrzí, že jsem zde narazila na spoustu zbytečných překlepů a pravopisných chyb: těžko říct, kam se při vydávání vytratil korektor, nepřítomnost jeho práce citelně ubírá na kvalitě díla.
Jako sociální kritika je to román výtečný, ale ke konci začne ujíždět do úplně jiné sféry plné absurdit, a závěr je bohužel již značně překombinovaný.
Název může někomu evokovat dílo "Tramvaj do stanice touha" od T. Williamse, ale tato podobnost je "neúmyslná a čistě náhodná".

"Celkově se Sandra domnívá, že vzdělání se poněkud přeceňuje. Viděla to na svých spolužácích z gymnázia, kteří v osmnácti udělali tu osudovou chybu, že se rozhodli studovat religionistiku, východoevropská studia nebo archivnictví. Nedávno si na Zvonařce spletla jednoho literárního historika s bezdomovcem. Jiní spolužáci, kterým profesoři prorokovali velkou budoucnost, v současnosti vaří kávu a pečou organický banana bread /pravda, někdy ve vlastních kavárnách, které se dostaly do průvodců typu 10 places to visit in Brno/.
"Asi před rokem byla v šalině číslo osm svědkem rozhovoru, který jí rozerval srdce na malé kousky - jako kdyby někdo kladivem udeřil do zdi a z díry se vydrolila omítka."
"Byla dokonalou adeptkou na úspěch. Který se přesto nedostavoval."
"Ta půjčovna psů byl pěkný průšvih. Kdo by si pomyslel, že si lidé nebudou chtít půjčovat psy, třeba na víkend? Lidé jsou nepochopitelně nepředvídatelní. Na sociálních sítích se to hemžilo dojemnými videy s psími mazlíčky. Každý se může ulajkovat kvůli fotce ohaře, který má na hlavě sušenku, nebo z mopse, co hlasitě ukusuje meloun. Ale půjčit si psa na pár dnů, to ne."
"Jeho zrzavá milovnice psů ho našla ležet obličejem v zemi, zatímco opuštěná sekačka mezitím odjela k sousedům, zlikvidovala záhon begónií a zastavila se až o stěnu zahradního domku, kde zrovna soused Berger stloukal ptačí budku."
"Zuřivě vláčí syrové maso vajíčkem, jako by ho chtěl utopit. Pak ho drtí ve strouhance. Dnešní menu - bramborová kaše a řízky plněné nenávistí."
"Nikdy nejedla zvířata, která jí připadala roztomilá - králíky, telátka a růžová selátka. Naopak mořské potvory jí připadaly odporné, takže ji nevystavovaly žádnému etickému problému. Potíž byla v tom, že většinou i odporně chutnaly."
"Hřálo ji pomyšlení, že opilí lidé snáz utonou, a měla optimistickou náladu."

74 29.10.2022

Ujeté? Ani trochu! Jenom trochu bláznivé... :-) Velice zdařilý příběh s vskutku netradičními hrdiny, určený pro malé čtenáře. Jak už název říká, postavy jsou rovnou dvě, kabát a kabelka. Dějištěm jsou známá a neznámá pražská zákoutí, kde se oba různě toulají, kde zažívají všemožná dobrodružství... až jim do života zasáhne pandemie. Nikoliv nemocí, ale spíše nařízeními, ovlivňujícími životy nejen všech lidí, ale i věcí. Ulice najednou zejí prázdnotou, je zakázáno se potulovat bez roušek a kabelka přijde o možnost navštěvovat knihovnu, kam si chodila půjčovat knihy. Když se ti dva setkají, je z toho láska na první pohled, ale oba musí překonat ještě mnoho nástrah, než mohou být zase spolu.
Díky jejich příhodám se malí čtenáři nenuceně seznámí s realitou tehdejšího lockdownu /roušky, zákazy vstupu, zákazy srocování/, jak zasahoval do životů nejen lidí se zázemím, ale i bezdomovců. Je to však příběh hlavně o lásce a štěstí, které jsou všudypřítomné, stačí jen se umět dívat. Nabízí čtení velmi hřejivé, milé, vlídné a pozitivní, se spoustou vtipných momentů a situací, např. když se kabát nechává spravovat a sešívat. Text místy oživují verše písní, které si hrdinové prozpěvují, místy je až nečekaně hravý. Autorka dovedně pracuje s napětím: střídá kapitoly se zážitky obou postav, které ve vypjaté chvíli opouští, aby se k nim pak zase vrátila. Jen je škoda, že používá cizí pojmy: v kontextu se sice jejich význam hned ozřejmí, ale i tak to dětem může četbu poněkud zkomplikovat. Zklamal mě i závěr, za který ubírám body: zdá se mi takový divný a nepropracovaný, bez výrazné pointy. Oceňuji však skvělé ilustrace, které knihu doprovázejí.

"Kabelka ujížděla autobusem a dívala se z okna, jak prší. Usmívala se. Těšila se na knížky, které si vypůjčila. Opatrně se otevřela a z postranní kapsičky si vyndala čokoládu. Rozbalila ji a ždibeček si ukousla. V tu chvíli se objevil na okraji malý růžový čumáček. "Já vím, že jsi tu taky," zastyděla se. Honem ulomila malý kousek čokolády a podělila se. Spokojeně si pobrukovala: Měl jsem myšku tanečnici, tancovala po světnici, byla černá a bílá, každému se líbila... Řidič autobusu to zaslechl a otočil se dozadu: "Jé, tohle jsem neslyšel už pěkně dlouho, tuhle písničku." Pak se ke kabelce přidal, a tak zpívali oba. Lidi v autobuse se smáli."
"Ten člověk seděl docela na krajíčku a díval se dolů do vody. Kabátu se to pranic nelíbilo. Vždyť by mohl spadnout. Popoběhl a vstoupil na most. Pomalu se sunul blíž a jen se bál, aby toho člověka nevylekal. Ten se ale nehýbal, pouze dál upřeně hleděl do řeky. Netrvalo dlouho, a kabát stál těsně vedle něj a díval se mu do tváře. Po chvíli si k němu přisedl, opatrně mu položil rukáv na rameno a hřál ho. Ten člověk, jak se rozehřál, tak vzdychl. Kabát mu začal potichoučku zpívat písničku, co ho právě napadla:
Kdo ví, co je v kapsách schovaný
Co bude zítra, to nikdo z nás neví
Zapni se ke krku
než se to převalí
Co bolí, přebolí
brzy se zahojí...
Tak vyhrň si límec
a neboj se vůbec
srdce zas poskočí
jiskřičky do očí
zase se vrátí
Hahú hahú hahú... opravdúúú..."
"Kabelka byla trochu naražená a zaražená. Po tak dlouhé době mohla jít, kam chtěla. Otřepala se jako pes a šla. Spíš běžela, než šla. Upalovala domů. Myš v ní lítala tam a sem jako nudle v bandě."

74 28.10.2022

Zajímavý komiks o jednom nezvyklém, trochu fádním a zároveň i poněkud přelomovém, létě v životě dospívající dívky. Děj se odehrává v roce 1992, což zjistíme čirou náhodou z obrázku, v němž na zdi visí kalendář. A takhle "náhodně" si pak z epizod skládáme ucelený obrázek, ledacos si dokonce musíme domýšlet.
Bez jakéhokoliv úvodu jsme vrženi přímo do příběhu. Hrdinkou je Anna, dívka na přelomu dětství a dospívání, která postupně zjišťuje, že někdy je poněkud "nepohodlné" zůstávat v pozici hodné holčičky, ba je dokonce žádoucí občas i pořádně "zazlobit". Ráda kreslí a velmi nelibě nese, že její nejlepší kamarádka Marielle se daleko více přátelí se starší Karianne. Objevuje nečekané emoce, jako je závist, žárlivost i zklamání, a to vše si uvědomí v momentě, kdy se dozví, že obě již navštěvují klub, kam ji pro její věk vzít nemohou.
Neuvědomuje si, že si z ní kamarádky často jenom střílí, a někdy se i baví na její účet, hlavně díky její naivitě. Navíc Karianne je naschvál podněcuje k různým zlomyslným lumpárnám. Anna o své přátelství dále bojuje, přestože vnímá, že spousta věcí již není tak jednoznačná, jak se jí jevila předtím...
V knize jsou krásné černobílé ilustrace, které asi nejlépe vystihují ráz krajiny a zachycují výrazy tváře.
Autorka zaznamenává i události plynoucí "jen tak okolo", tedy mimochodem: díky tomu zaregistrujeme smrt souseda, ale bohužel se o něm již nedozvíme nic bližšího. Mrzí mě, že kresby obličejů několika vedlejších postav nejsou více propracované - měla jsem problém rozeznat, o koho přesně jde, navíc mi v komiksu chyběly nějaké "vysvětlující" části, neškodilo by přidání vypravěče. Při čtení jsem se musela často vracet, abych si děj lépe ujasnila: ubíhá po skocích, nikoliv plynule, a před námi se tak odvíjí ve formě krátkých epizod z léta, které Anna prožila. Kniha se mi líbila, zaujala mne, jenom kresby některých postav by možná zasloužily detailnější rozlišení, což zbytečně ubírá na srozumitelnosti příběhu.

68 28.10.2022

Zajímavost pro lidi, kteří se o jazyk zajímají více, jednohubka pro studenty bohemistiky a pobavení pro odborníky, kteří všechny jevy zde zmíněné již dobře znají. Vzhledem ke způsobu pojetí a rozebíraným tématům se asi nejvíc hodí do rukou naprostým laikům, jež chtějí tak trochu "nahlédnout" pod pokličku jazykovědy. Pro uživatele, kteří touží po hlubších znalostech, však existují daleko lepší a propracovanější populárně-naučné příručky. Osobně mohu doporučit např. "Jazykové jednohubky" od Jana Táborského či "O jazyce bez hranic" od kolektivu autorů.
Autor nám hravou formou ozřejmuje význam a fungování některých základních pojmů, takže slova jako: metafora, lidová etymologie, neologismus, homonymum, jazykový obraz světa, frazém, slang... Každou kapitolu uvádí citát s vysvětlením původu nějakého slova a doprovází ji hezké ilustrace.
Určitě zde najdeme vtipné momenty, zajímavé novotvary a objevíme nečekaný původ některých výrazů a spojení. Zdá se mi však, že autor až příliš markantně usiluje o to, aby zapůsobil a prezentoval své nabyté znalosti. Potvrzuje to už svým výběrem líbivých a netradičních pojmů, které mají zajistit čtenářovu pozornost. A pokud by ho náhodou nudil, pobízí ho ke čtení slovy: "Podíváme se na zoubek... Pokud nevíte, čtěte dál..." Zároveň se nemohu zbavit dojmu, že svým dílem poněkud "parazituje" na odborné práci svých daleko známějších kolegů, a text je tedy jeden velký "výcuc" z jejich článků, navíc s nesprávně uváděnými citacemi v závěru. Kniha bohužel obsahuje i zbytečně mnoho stránek prázdných či s minimem textu, což ji možná mělo zřejmě "lehce nafouknout", jenže pocitu, že před sebou drží křehkou "anorektičku", to čtenáře nezbaví. Rozhodně by unesla daleko více vysvětlovaných výrazů.
I přes všechny výše uvedené nedostatky mě tato útlá knížečka vcelku pobavila. Asi nejlepší byla "Žlučovitá kapitola", v níž se autor rozepsal o chybách a jevech užívaných běžně, leč nesprávně, které ho tím zlobí.

"K duchům se v českém jazyce často odvoláváme i prostřednictvím frazémů /ustálených slovních spojení/. Když je někdo hloupý, můžeme říct, že je 'mdlého ducha'. Ve škole často sedí žáci, kteří jsou 'duchem nepřítomni'. Fotbalový zápas se občas nese 'v duchu fair play', většinou tomu tak však bohužel není, což asi souvisí s 'duchem doby'. Po vydatném obědě se zase tu a tam stane, že někdo 'vypustí ducha'. Občas nám někdo tento incident hlasitě vytkne, jindy si o nás pomyslí své jen "v duchu'."

66 28.10.2022

Strhující román s nezapomenutelnou atmosférou. Odehrává se převážně v Paříži v rozmezí let 1950 - 1963, až na jakousi "Leningradskou mezihru" z roku 1952. Autor své čtenáře nijak nešetří: katapultuje je přímo doprostřed děje. A tak poznáváme klub, kde mají svou pevnou základnu "nenapravitelní optimisté" - emigranti z Ruska, kteří zde tráví čas nekonečnými šachovými partiemi, ztracené existence, které se rozhodně nehodlají vzdát. Osudy těchto zdánlivě "bezprizorních" exulantů se prolínají s osudem dvanáctiletého Michela, jenž se s nimi mezitím stihl spřátelit a jehož očima nazíráme na okolní svět.
Zprvu je skutečně těžké orientovat se v ději, čase, měnícím se prostředí a udělat si pořádek v postavách, text působí poněkud "roztříštěně" až chaoticky, ale jakmile se začteme a chvíli vydržíme, najednou vše začne do sebe zapadat asi jako dílky puzzle. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se "naladila na stejnou vlnu", na způsob, jakým autor píše. Jeho styl připomíná takové "postupné navlékání různobarevných korálků na jednu nit", hezky v řadě za sebou podle přesně stanoveného řádu. Napětí jednotlivých epizod pečlivě dávkuje, ve vypjatých okamžicích své hrdiny opouští, aby se k nim po čase vracel, čímž se spolehlivě postará o udržení naší pozornosti. Osudy svých hrdinů, jeden zajímavější než druhý, servíruje v podobě jakýchsi historek, ústně tradovaných tak dlouho, až se z nich stávají jakési žijící legendy. Tou pevnou nití, která celý text spojuje a udržuje pohromadě, se stává postava malého Michela: stěžejní bod, bez něhož by se koncepce celého díla rozsypala jako domeček z karet.
A tak mi brzy přirostli k srdci: taxikář Igor, zvláštní Werner, který ztratil paměť, maďarský herec Tibor, pilot Leonid, Vladimir, Viktor... Lámala jsem si hlavu nad jejich zdánlivě nepochopitelnou averzí vůči Sašovi, jako nečekané zpestření jsem vnímala okrajovou postavu Čecha Pavla Cibulky. Dozvěděla jsem se také několik šokujících informací ohledně praktik KGB v Rusku. Ale kniha nevypovídá jen o životě lidí, kteří ztratili vlast, o jejich traumatech a vyrovnávání se s novou situací v nové zemi: díky Michelovi odkrýváme závažné problémy a konflikty té doby a můžeme si udělat obrázek o tehdejší francouzské společnosti. Oceňuji i skvělý místopis daného místa a bravurně zvládnutý zápis rozehraných "bojových" partií šachových her. Věrohodnost některých faktů nechávám stranou: nemáme před sebou odborný text, jde o beletrii - ostatně i při psaní memoárů se jejich autoři mohou mýlit.
Knihu mohu jedině doporučit: její čtení je zážitek pro každého, kdo má rád mnohovrstevnaté, košaté a rozvětvené romány se silným příběhem. Četla jsem ji už před lety a k hrdinům jsem se ráda vrátila v podobě audioknihy, skvěle namluvené Markem Holým. Jde o jednu z mála knih, u níž jsem si v závěru říkala: a to už je jako vážně konec? Proto mě moc těší, že se jí po letech dostalo zaslouženého pokračování.

"V četbě je cosi iracionálního. Člověk okamžitě uhodne, jestli se mu kniha bude líbit, či ne. Očichá ji, ohmatá, a říká si, jestli má smysl trávit čas v její společnosti. Kniha je živoucí bytost."

102 18.10.2022

Skvělá kniha pro děti, doplněná skvělými ilustracemi. S modrým medvědem a jeho přáteli strávíme rovnou celý rok a zažijeme spousty příhod, které se sice primárně odehrávají v lese, avšak v kulisách moderních reálií: nechybí fotografování, gramofon, auto, různé druhy sportu... dokonce ani večerníček v televizi, ba i na rybářskou vášeň dojde.
Každá stránka nabídne vždy jeden ucelený příběh, který tvoří tři obrázky s dvojverším ke každému z nich. Rýmy se dají snadno zapamatovat, i když je pravda, že občas lehce pokulhávají, sem tam zaškobrtnou a nejsou tak plynulé, ale děti jejich rytmičnost hodnotit nebudou :-) Autorce vzdávám hold za to, jak umně dokázala v rámci tak strohé formy propašovat do textu zajímavý děj s milým a vtipným zakončením. Malí čtenáři díky medvědovým zážitkům mohou poznat koloběh života v přírodě, včetně těch nejznámějších svátků, jaké slavíme.
"Přišla noc, ta černá paní
není vidět na krok ani."
"Modrý medvěd slavil svátek
a co dostal od zvířátek?
Oříšky, sklenici medu
od zajíčků neposedů.
Ovocný dort, hašlerky,
od ježka a veverky."

78 17.10.2022

Poutavě a čtivě napsaná knížka, s mnoha vtipnými komentáři s postřehy, navíc v praktickém formátu "tak akorát do kapsy", určená všem, kteří se o ptactvo zajímají a nejsou zrovna velkými odborníky v jejich určování. Zacílená především na mladší generaci, pro níž již není problém využívat mnohé technické vymoženosti současné doby. Autor, uznávaný německý ornitolog, vychází ze svých bohatých zkušeností a seznamuje nás se zásadami nového sportu, zvaného "birdwatching" či "urban birding", nebo-li "pozorování ptáků nejen ve městech". Rozhodně nejde o nějaký nudný text s pouhým výčtem vlastností jednotlivých druhů - svůj výklad oživil spoustou krátkých příběhů, anekdot a "perliček ze zákulisí života opeřenců", aby ozřejmil, co je na ptactvu tak fascinujícího.
Prvotní jsou pro něj prožitky a zajímavá fakta. Vyjadřuje se k nezbytnému vybavení, popř. nejvhodnějšímu "outfitu", který by případní pozorovatelé čili "birdwatcheři" měli mít, radí, jak nejlépe přepisovat a zaznamenávat hlasy ptáků... Kapitoly jsou členěny podle prostředí, v němž se ptáci dají objevit: centrum města, předměstí a vesnice, park a městský les, rybník, řeka, jezero. Dále je pak řadí dle hojnosti výskytu, počínaje těmi, které "určitě uvidíme", až po ty, které "spatříme se štěstím". U každého druhu, který představuje, uvádí jeho název, hlasové projevy, užitečné informace, poměr velikosti oproti holubovi; přidává zajímavé fotografie a neopomíná text okořenit i svými zážitky, takže nechybí humor, ironie ani nadhled. Při čtení jsem se skvěle bavila, bylo mi ale líto, že mnohé exempláře již nezahlédnu ani se štěstím, a zároveň jsem se těšila z určité zvukomalebnosti jejich pojmenování: budníček, bramborníček, rehek, mlynařík, čížek, pěnice, lejsek, králíček, konopka, zvonohlík, šoupálek, čečetka, pěvuška, pisík, kulík...
Autor se nám snažil co nejlépe přiblížit i jejich zpěv, ale jeho snaha mi přišla spíše úsměvná, viz formulace: "klesající melancholická řada tónů, která je poněkud nepravidelná, téměř kostrbatá"... "slabé hvízdání, mňoukání nebo také řehtavě žalostné trylkování"... "především suché trylky grrrr"... "zpěv: silné a dlouhé melodické strofy v altové poloze bez dynamiky"... Zdá se mi zbytečné popisovat jejich hlasy - jediné, co mě mrzí, je tedy fakt, že ke knize není přidané CD s nahrávkami pro lepší určování. Kniha ale určitě skvěle poslouží jako nezbytná příručka pro někoho, kdo se rozhodl být pravým "birdwatcherem" a chce sledovat život ptactva ve svém okolí.

"Malé biotopy, kterých dříve existovaly tisíce, se vytratily, a s nimi zmizela i potrava pro stehlíky. Také v lidských sídlech se ale pro tyto ptáky mnohé změnilo k horšímu. Dochází k zahušťování zástavby, což způsobuje zánik mnoha menších úhorů a volných ploch. A také v zahradách se řádí. Vznikají takzvané šedé zahrady, kde není nic než nasypaný štěrk. Nechte tu alespoň něco kvést! I pampelišky má stehlík v oblibě! Není tedy divu, že tomu bude už 30 let, kdy začalo těchto ptáků ubývat."
"Na druhou stranu však platí, že se pěnkava obecná vyskytuje téměř úplně všude, není však skutečně přítomná ve smyslu: "Ahoj lidi, tady jsem!" Člověk ji tedy tolik nevnímá. Kos černý zpívá většinou na exponovaném místě. Kromě toho je zpěv pěnkavy poměrně krátký a nepříliš melodický, takže ho kolemjdoucí prostě ignorují. Zato u zpívajícího kosa se zastaví dokonce i "Homo hecticus" a naslouchá nebo ho alespoň blahosklonně vezme na vědomí."
"Ne všichni lidé jsou z přítomnosti havraní kolonie nadšení, někteří jsou dokonce téměř plní nenávisti, bohužel. Skutečně by se našlo několik "poklesků" /z pohledu člověka/, k nimž patří jejich přátelské krákorání a znečišťování svého okolí výkaly. Nutno připustit, že auta, která parkují pod kolonií havranů, mohou vypadat opravdu odporně. Moje rada zní: neparkujte zkrátka pod kolonií havranů!"
"Střízlík obecný si to tedy umí zařídit. Buduje hned několik hnízd a udržuje styky s více než jednou dámou. Drží si celý dvůr jako opravdový král. Alespoň tedy oplývá velkorysostí. Každé ctitelce předvádí vybudované příbytky a ta si pak může vybrat, který se stane jejím domovem a bude v něm probíhat odchov mláďat. Hnízdo má kulovitý tvar a boční vchod. V této kouli je nakonec samička více či méně uzavřená a má pouze omezený výhled ven. I to má své důvody. Sameček totiž nechce, aby se jeho choť dozvěděla, co všechno venku provádí a jak často ji podvádí. Kdyby se dozvěděla o tomto mnohoženství, mohla by ji trochu přejít chuť."
"Když budete trochu trénovat, můžete se zpěv brhlíka naučit zapískat a potom si v terénu s ním popovídat. Když se zastavím v jeho teritoriu a pustím se do hvízdání, dostanu většinou okamžitě odpověď a brhlík často také přiletí, aby ukázal, kdo je tady pánem. To se pak rychle vzdálím, z patřičné vzdálenosti ještě jednou zapískám a nakonec úplně utichnu, aby si brhlík mysle, že vetřelce zahnal. Pomůže to jeho egu."
"Hlas králíčka obecného je tak tenký a vysoký, že ho především starší lidé mnohdy ani nezaregistrují. Pokud tedy zpěv králíčka obecného vnímáte, úspěšně jste prošli testem sluchu. Měli byste tím pádem slyšet také téměř všechny ostatní evropské druhy ptáků. Tak nastražte uši a dávejte dobrý pozor! Stačí totiž příliš mnoho diskoték a neustále nasazená sluchátka a brzy budete mít po potěšení z ptačích hlasů. Smyslové buňky v uchu nemají schopnost regenerace. Když se jednou poškodí, zůstanou poškozené."
"Doufejme, že se nám podaří populace luňáka červeného, tohoto majestátního dravce, zachovat. A velké potíže už má. Mnoho z nich se totiž dostává do kolize s listy rotorů větrných elektráren a hyne."
"Přes den se kalous ušatý snaží co nejlépe schovat, aby unikl mobbingu ze strany zpěvných ptáků. To je naše šance. Nenávistná banda divoce varujících kosů, sýkor a jiných malých ptáků nám pomůže sovu najít."

84 15.10.2022

Leporelo nejen pro kluky, objevující svět techniky. S rýmy, které se snadno dají naučit, i když se jim přeci jen nedá upřít jistá kostrbatost, ale to textu na kráse nijak neubírá. Pobavily mě vtipné ilustrace, přestože zobrazení lokomotivy, pijící brčkem vodu z velkého sudu, se může někomu zdát mírně zavádějící, možná až přehnané - ale jsme přece v pohádce, kde je možné cokoliv :-) V textu mě zaujalo použití personifikace - naříkající kolejnice, strachující se most, mluvící mašinka... Někdo v předchozím komentáři zmínil synekdochu výpravčího v podobě "červené čepice", mě se také moc líbila i nezvyklá epiteta: "Telegrafních drátů linky/ z porcelánu konvalinky". Děti se zde zábavnou a nenucenou formou seznámí s pojmy, které se váží k jízdě vlakem - a ty obrázky, to je prostě nádhera. Další poklad, nalezený na půdě :-)

95 11.10.2022

Krteček... národní fenomén, jímž jsme byli odkojeni snad všichni, již několik generací. Neznám nikoho, kdo by ho neznal, komu by se aspoň nevybavilo, jak sháněl kalhotky :-) Není divu, že si ho oblíbili i ve světě: je natolik populární, že se mu dokonce i dostalo té cti fyzicky se podívat do vesmíru, ve své plyšové podobě. Přitom se v hlavě svého tvůrce, Zdeňka Milera, zrodil čirou náhodou. Když vybíral zvířátko, které tu ještě nebylo, padl mu zrak na krtinu... pak už jen stačilo slepému tvorovi namalovat oči s roztomilým kukučem - a legenda byla na světě.
V tomto leporelu najdeme ne tolik známý příběh o tom, co všechno mohou způsobit rozmary počasí, a jak je důležitá solidarita a přátelství. Pro malé špunty, jimž se text teprve předčítá, není příběh nijak složitý: krásné velké ilustrace pouze doplňuje několik málo krátkých vět, tvořených převážně zvukomalebnými citoslovci. Děj je pouze o tom, jak myška při velké vodě přijde o střechu nad hlavou, a krtek, zajíček a ježek jí pomohou postavit nový, a na závěr to všechno oslaví patřičným muzicírováním :-) Děti získají dojem, že "všechno jde, když se chce, jenom nepodléhat depresi", a dospělí se alespoň mohou pousmát nad takovou nenásilnou oslavou práce a vzájemné pomoci, dnes už naštěstí zbavené ideologického podtextu. To je pak krásné vracet se do dětství...

99 11.10.2022

Poklad, který jsem náhodou našla na půdě. Ihned jsem jej oprášila, a poněvadž knížka vypadá zachovale, zařídím jí lepší domov u známých, kteří pohádky milují. S jistou dávkou nostalgie se mi vybavily naše dlouhé zimní večery, strávené u dětské promítačky Diax3. To bylo kino! A jak dobrodružné - napřed vychytat chyby, chvíli počkat, než se zhasne, pak už jen kuželem světla zamířit na bílou stěnu... a promítání mohlo začít. Příjemný večer ve společnosti pomalu přetáčených diapozitivů, za doprovodu hlasů rodičů, zajíkavě předčítajících texty, tak důvěrně známé a přeci námi neustále vyžadované...
Když jsem si knihu pročítala, to kouzlo bylo zase zpátky - a já vrátila se do pohádky :-) Objevila jsem je tu všechny, a navíc přesně tak, jak mi v dětství utkvěly v paměti. Takové, které se dětem nikdy neomrzí, i když je slyší tisíckrát, a zůstávají v nich celá léta. Z hrnečku se zase valila kaše, unesený Budulínek uháněl na liščím hřbetu do její nory, Červená karkulka se setkala s hladovým vlkem, slepička prosila studánku o trochu vody pro kohoutka, Jeníček s Mařenkou přelstili ježibabu z perníkové chaloupky, dědeček s babičkou dolovali velikou řepu ze země, Smolíček prchal s jelenem před jeskyňkami... Samé klasické pohádky, v nichž je dobro odměněno a zlo vždy potrestáno, spolu se špatnými lidskými vlastnostmi, jako je namyšlenost, lakota či hloupost. Některé dokonce přímo navádí děti k poslušnosti a úctě vůči autoritám. Zaujmou svou výraznou zvukomalebností, mnohdy obsahují i krátké rýmovačky, v nichž převládá anafora. Děti tak text lépe vstřebávají, tato forma je pro ně nejideálnější: jistá monotónnost je při poslechu i dříve unaví a lépe se jim usíná.
Je zvláštní, že jako malí jsme nijak nevnímali výraznou "drsnost" pohádky "O Červené karkulce" a jiných... zato mezi dospělými se často vedou vášnivé spory o to, zda je jejich obsah vůbec vhodný pro děti... Ale to ať si přebere každý sám.
Jediné, co bych textům lehce vytkla, jsou jejich poněkud náhlé a uspěchané konce: několika z nich by neuškodilo přidat pár slov navíc. Chápu však, že jde o zachycení ústní slovesnosti, kdy se verze jednotlivých pohádek mohou lišit i v rámci jedné rodiny. Jinak je to kniha naprosto vhodná k dětskému usínání, doprovázejí ji i krásné ilustrace. Děkuji za tuto nečekanou a příjemnou exkurzi do dětství :-)

83 11.10.2022

Kniha volně navazuje na první díl, k pochopení souvislostí není třeba je číst chronologicky. Hlavní postavou je chlapec Tadeáš, jemuž začínají prázdniny a opět se setkává s panáčky, kteří se podílejí na vytváření počasí: Pršálek, Foukálek, Hromík, Blesčík, Kroupálek, Mlhovníček, Sypálek, Mrazílek, Duhovníček a Rosilka. Ti všichni mají svůj domov ve štole na Černé hoře a jenom Tadeáš získal tu výsadu, že je může nejen vídat, ale též s nimi komunikovat.
S končícím školním rokem dostává vysvědčení a poněvadž ho o to jeho malí přátelé žádají, přemýšlí, jak jejich práci také co nejlépe ohodnotit. Společně pak zažívají různá dobrodružství, při nichž převážně zachraňují zvířata, která se ocitla v nebezpečí. Pomáhají tak nejen sovímu mláděti, ale i srnčeti, ohrožené labuti i jelenovi a společnými silami také ubrání zvláštní vynález jednoho z nich před panovačnou vílou Mobilkou.
Jde o jakési výchovně zaměřené příběhy s nepříliš komplikovanou zápletkou. Kniha se skládá z krátkých kapitol, tvořených převážně jednoduchými až téměř strohými větami. Děj není složitý, nese s sebou jasné poselství a v závěru vždy přichází poučení. Odehrává se hlavně na vesnici, ovšem již notně modernizované, takže není divu, že se setkáme s vrtulníkem, bagrem či traktorem.
Kniha je to hezká, se spoustou krásných obrázků. Kvalitou textu však bohužel již lehce pokulhává: je až příliš didaktický, příliš cílený na malého čtenáře, v němž chce vyvolat pocit zodpovědnosti. Nabízí průhledná poučení o tom, jak je důležité umět se bránit a nebát se, že nic není zadarmo a za vyvinutou snahu nás sice čeká patřičná odměna, ovšem napřed si ji musíme zasloužit. Nese se v jakémsi "foglarovském duchu" vzájemné pomoci, konání dobrých skutků a péče o přírodu spolu s ideou nezištného přátelství, vírou v dobro a jakýsi ideální svět, kde jsou si všichni rovni. Občas na mě působila lehce motivačním až nepříjemně agitačním způsobem.
Velmi brzy mi začala vadit Tadeášem často opakovaná fráze: "Ve škole jsme se učili..." A vlastně mi občas brnkal na nervy sám svými postoji. Myslím si však, že děti tuhle výchovnou linku zase tak silně vnímat nebudou a spolu s hrdiny se potěší jejich zážitky. Kniha je vhodná pro předškoláky i pro děti mladšího školního věku.

"Na poli přistála helikoptéra. Vyhlídkový let vymyslel pan učitel pro žáky a žákyně s dobrým hodnocením, pro každého, kdo se snaží, kdo hodně pomáhal na školní zahradě, kdo udělal dobrý skutek a kdo má na vysvědčení víc jedniček než dvojek."
"Mládě jsi zachránil. Udělal jsi dobrý skutek. Napravil jsi moji chybu, díky."
"Zlobivý brouk kůrovec se letos hodně rozmnožil. Zabíjí stromy. Lituji každý nemocný smrk," říká hajný.
"Každá kapka vody je užitečná!" hajný se dívá k obloze.

74 09.10.2022

Tato příručka by rozhodně neměla chybět v knihovně každého z nás, a to bez pardonu. Znalosti zde popsané patří k základním dovednostem gramotného člověka, který ovládá český jazyk. Není třeba se ji nadrtit zpaměti, ale měli bychom ji mít k ruce, když sami tápeme, nevíme si rady a netušíme, kde se píše jaké i/y, jak je to s čárkou v textu, nebo kde užít velké písmeno. Samozřejmě nikdo není vševěd a nad některými spornými otázkami si lámou hlavu i fundovaní jazykovědci. Ale psaný projev je naše vizitka, svědčící nejen o naší kultivovanosti - odráží se v něm jak naše osobnost, tak i vztah k potenciálnímu adresátovi. Neboť co jiného si pomyslet o textu, plném pravopisných chyb a hrubek, než že vypovídá o jisté "tuposti" a ignoraci svého tvůrce, který se nad úrovní svého projevu nijak nepozastavuje. Je proto slušné každou vlastní písemnost ještě jednou po sobě zkontrolovat a případné sporné body konfrontovat s pravidly. I já kolikrát tápu a hledám, a ráda do nich nahlížím. Jsou čtivá, snadno stravitelná a svou formou jsou blízká všem uživatelům našeho jazyka, od dětí školou povinných po vzdělance.
Přiznávám, že právě kvůli tomu se občas bavím způsobem, jakým jsou napsané některé zdejší komentáře. Přesto mne dokážou i zarmoutit, například když v nich poměrně často dochází k záměně dvou různých slov - dostat TIP na dobrou knihu ještě neznamená, že v ní vyobrazené TYPY postav se nám budou zamlouvat :-) A tak si říkám, že není na škodu si občas v této příručce zalistovat. Asi nejvíc mě mrzí, když podobné školácké chyby nalézám v časopisech a novinách, a dokonce se s nimi setkávám i na stránkách beletrie. Tak nevím, zda je to vina nezodpovědných tvůrců, nebo je to problém chybějících korektorů? Moc hezky mi z toho ale nebývá: kvalitu oficiálních tiskovin bychom měli střežit co nejpřísněji.

81 08.10.2022

K této malé knížečce jsem se dostala naprostou náhodou, když jsme ji vyřazovali z fondu knihovny. Je znát, že svá nejlepší léta má dávno za sebou, že nešetrným zacházením utrpěla mnoho ran a bohužel již spíše připomíná salát, přesto však nepatří někam do odpadu - a rozhodně ne do toho, který charakterizuje hodnocení na DK :-)
Tři jednoduché příběhy, tři situace, které hravou formou podněcují dětskou fantazii a zároveň rozvíjejí jejich dovednosti, hlavně slovní zásobu. Pomocí této knížky se lehkou formou naučí pojmenovat některé věci i vlastnosti a orientovat se v prostoru. Jednoduché ilustrace, minimum textu, postaveného převážně na otázkách, které nutí dítě k přemýšlení, a odpovědích, jež získá otočením listu... Vhodné jak pro nejmenší, tak i pro rodiče... a samozřejmě i pro budoucí rodiče. Nádherné ilustrace, které potěší každého.

85 08.10.2022

Tak trochu jsem probírala svou knihovnu, objevila jsem spoustu pokladů a mezi nimi i toto leporelo. Nenásilnou formou seznamuje děti s cykly v přírodě a jejími proměnami. Krásně vystihuje vztah malého Martínka k jabloňce, jedinému stromu, který jim roste na zahrádce. Skrze ni uvědomuje své emoce, probouzí se v něm touha o něco pečovat, zájem i starost. Autor pak tyto pocity dovedně přenáší na malé čtenáře, kteří se s Martínkem mohou sami ztotožnit. Velmi úsměvně působí pasáž, v níž tatínek šikovně Martínkovi vysvětluje, k čemu se hodí postřik, tedy "ta zvláštní voda, aby nám brouci nemlsali jablka, hrušky a švestky". Když to vezmu s nadhledem, tak před sebou máme první publikaci o tom, jak z dítka udělat vnímavého zahradníka :-) Eduard Petiška je záruka kvality, ve spojení s ilustracemi Heleny Zmatlíkové přímo nádhera. Jenom styl lehce pokulhává, hlavně co se týče vyváženosti přítomného a minulého času, což je škoda. Ale věřím, že malí čtenáři se přes tento detail klidně přenesou. Kniha se hodí do rukou nejen nejmenším dětem, ale i malým čtenářům, kteří již sami zkoušejí číst.

88 08.10.2022

Nemůžu si pomoci, ale ten loňský diář byl daleko hezčí, i po stránce grafické. Líbil se mi víc, byla v něm spousta hezkých a milých obrázků. V tom letošním bych klidně oželela rozhovory se spisovateli, i když je prima, že jejich portréty jsou povedené. Pořídila jsem si ho jen kvůli ČV a zaznamenávat si do něj budu, stejně jako do toho loňského, pouze knihy přečtené, tedy kdy jsem je rozečetla a kdy dočetla. Je zajímavé svou "mánii" takhle sledovat v průběhu roku :-) Dětskou ČV vítám, klidně si ji splním také, ale bylo by fajn, pokud se ujme, kdyby časem i děti měly svůj diář, patřičně "obrázkový" a vyšperkovaný. Tři obrázky postaviček z dětských knih určitý dojem jisté strohosti nezachrání. Jinak jsem ale ráda, že takový diář existuje.

83 07.10.2022

Knihu bohužel odkládám jako nedočtenou. Opravdu jsem se snažila ji přečíst, ale nesedla mi, nelíbila se mi.
Přitom jsem se na ty různé fejetony, úvahy a vzpomínky těšila. Text je bohužel příliš roztříštěný - autor nám předkládá vzpomínky ze svého života, chybí jim však celistvost, ucelená kompozice a hlavně jistý řád... Takhle jen přeskakuje různá období jeho života, chvíli mluví o jednom, pak zamíří někam úplně jinam... O trochu zajímavěji působí aluze na jiné spisovatele, většina z nich však dosud nebyla přeložena do češtiny. Celý text na mě působí chaotickým dojmem. Myslím, že autor ho měl spíše sepsat pro své nejbližší, kteří přesně vědí, o čem mluví. A tak to asi měl nechat, jako jakýsi "osobní zápis vzpomínek" věnovaný lidem, které dobře zná. Hvězdičku dávám za zajímavý obal - a za občasné "zajímavé momenty", jichž zde ovšem pro mě bylo skutečně poskrovnu.

79 25.09.2022

Komiks, šitý všem knihomolům na míru. Pochopí ho jen ti, jichž se tato "vášeň pro příběhy, skládané z písmenek" bytostně dotýká. Kniha je to milá, vtipná i humorná, s notnou dávkou nadsázky parodující počínání této poněkud "lehce ujeté komunity" :-)
Najdeme zde i tipy na pár zajímavých knih. Přesto mi připadá, že je určena spíše dětem a dospívajícím, kteří si se čtením a čtenářstvím neví rady. Obsahuje totiž rady až téměř "agitační", které mají čtenářům pomoci: "Choď častěji do knihovny. Mají tam ideální podmínky na čtení, knihy jsou zdarma a nemusíš se cítit provinile, když nedočteš knížku, která se ti nelíbí." Autorka zmiňuje i různé druhy knihoven... včetně "nástrah", které na čtenáře čekají /např. když ze spousty vybraných knih v knihovně musí volit jen jednu, neboť byl překročen limit/. V podstatě nás chce přesvědčit o tom, že na naší vášni není vůbec, ale vůbec nic špatného :-)
Zde jsem se našla, mluví mi přímo z duše a těší mě, že nejsem jediná, koho tohle "šílenství" potrefilo.
Všechny vykreslené scény mi byly hodně blízké, včetně té s "nasáváním odéru nových knih do nosu": uznávám, že tato "čichačská vášeň" je daleko návykovější než kdejaká droga :-) Prozatím jsem však nedospěla do fáze, kdy si čtu i za chůze, nos zabořený mezi stránkami. Na takové blázny občas natrefím v MHD: naprosto jim rozumím, divím se ale, že o kolizích těchto "knižních chodců" stránky černých kronik mlčí: že by k nim přeci jen nedocházelo?
I mě knihy "pokouší a křičí na mě", ať je otevřu, takže kvůli nim odsunuji jiné "nepodstatné" věci... A když potkám dalšího knihomola, ihned rozjedu detektivní pátrání a nenápadně koukám přes rameno, co právě čte... Mám také tendence oslovovat autory knih, které mě nadchly... Jen pár věcí nedělám: nemám ráda knižní série a knihy nefotím do sociálních sítí.
Kniha se mi moc líbila, oceňuji i krásné ilustrace. Nedá mi to, abych v závěru necitovala pár důvěrně známých momentů:
"Cítím se tak smutně a prázdně. Jako bych postrádala část sebe sama... Nic už nedává smysl... Zrovna jsi dočetla knížku, že jo?... Ano, můj život už za nic nestojí..."
"Nechápu, proč s sebou musíš tahat tolik knížek. Vždyť je dneska určitě nepřečteš všechny...." "Tuhle už jsem skoro přečetla a ještě jsem se nerozhodla, do které se pustím pak." (Pozn.: A já dodávám: co kdyby se mi ani jedna z nich nelíbila?)
"Když vidím, jak někdo čte stejnou knihu jako já... je to, jako bych potkala nového kamaráda."
"Když vedeme čtenářský život, prožíváme několik životů najednou."
"Knihy mi dokážou zprostředkovat ryzí radost a probudit ve mě nadšení do života. Ale stejně tak mi dokážou zlomit srdce a proměnit mě v slzavé údolí. Občas mě dokonce naprosto emočně vyždímají."
"Nejhorší obavy knihomolů: že budeme mít volnou chvíli, ale nic ke čtení /vlak bude mít třicet minut zpoždění/.. . že dočteme dobrou knihu a pochopíme, že žádnou stejně tak skvělou už nikdy nenajdeme... že knihu omylem poškodíme..."
"K čemu dalšímu můžeme použít knihy... jako způsob, jímž se vyhnout konverzacím s neznámými lidmi..."

120 01.09.2022