veriszv komentáře u knih
Jestli vnímám, že naší společnosti něco chybí, je to empatie, pochopení pro druhé a zájem. Skutečný, opravdový zájem o lidi.
A jestli se tohle všechno dá najít někde v literatuře, je to v rozhovorech Aleše Palána.
Pokud jste někdy byli na nějaké besedě s autorem, je vám jasné, že ten zájem o lidi a lidské příběhy je skutečně opravdový. V kombinaci s autorovou skromností se opravdu nedivím, že se mu lidi otevírají a dostane se s nimi často až na dřeň.
Není tomu jinak i v těchto rozhovorech, ke kterým přizval i svoji dceru Annu, která má podobný talent.
V pěti rozhovorech se ženami řeší jejich životní výhry i prohry, rodinné vztahy, obzvlášť ty k matkám. Další často skloňovaná témata jsou drogy, alkohol, sexuální zneužívání, dluhy, nemoci duše.
Čtení je to neveselé, ale praská bubliny, ve kterých žijeme. A červeně podtrhuje to, že opravdu nikdy nikoho nesuďme, protože často nemáme ani ponětí
Neuvěřitelně laskavé čtení, které ve vás skutečně rozezní zvonkohru. Klavírní skladba ke každému dílku skládačky složená autorkou, to celé posunuje ještě o příčku výš.
Kniha má krásné sdělení, že každá laskavost se počítá a já vám ji určitě doporučuju!
Backman ukazuje, že nic není černobílé. Ukazuje jak drobná rozhodnutí ovlivňují další a někdy mnohem větší události.
Jak to, že někomu prokážete drobnou laskavost, může změnit celý jeho vesmír.
Tato série stojí na postavách.
A já je miluju.
Všechny!
Miluju Ramonu, Miru, Anu, Boba, Adri,
A Benjiho, kdo by nemiloval Benjiho?
A i když je třeba nemilujete, tak jim rozumíte a naprosto chápete, proč udělali všechno tak, jak udělali.
Nemůžu nezmínit, že kniha je to opravdu dlouhá, protože má téměř 650 stran.
A já osobně bych ji klidně o 200 stran zkrátila. Vyškrtala bych všechno to, co autor opakuje, aby nám připomněl předchozí díly. Já se totiž těšila, takže jsem se připravovala a znovu si předchozí díly přečetla. Ten kdo ale před tím paměť neosvěžil, možná opakování ocení.
Zkrátka miluju to!
Rozhodně jsem tuto trilogii nečetla naposledy a do Medvědína se vrátím!
Kniha má lehce povídkový ráz, kdy se jednotlivý aktéři míjí na chodbách a potkávají před domem.
Nejprve jsem si říkala, že bych uvítala větší propletenost, ale ono se to proplétalo čím dál víc, až to vygradovalo někam, kam jsme jako čtenáři při fandění postavám doufali, že to ani nedojde!
Podobný námět jsem četla v Myší díře od Simony Votyové, kde jsme také sledovaly osudy lidí jednoho domu. V Myší díře se mi propojenost příběhů zdála povedenější. Ale Tohle město, tahle řeka je podle mě reálnější v tom, že ve skutečnosti toho o svých sousedech vlastně zase tolik nevíme. A i jednotlivé příběhy mi přišly méně klišoidní a víc reálnější. (Čímž rozhodně nechci hanit Myší díru, líbila se mi moc, jen tam vše vyzní laskavě a pozitivně a v této knize méně radostně, ale asi víc reálně?)
Najdeme tu spoustu aktuálních témat a některé scény autorka dokázala popsat tak reálně, až jsem z nich měla husí kůži. Například Lída nebo Klára byly fakt silný kafe.
A nesmím zapomenou vyzdvihnout autorčin jazyk, který se mi líbil opravdu moc!
Svižný a úderný text o postavení žen v Jižní Koreji. Spousta faktů dává příběhu trochu dokumentární ráz, ale i tak je to pořád velmi přístupný text, takže se není čeho bát. Doporučuju!
Já na ty rodinné ságy moc nejsem řekla jsem si nejprve, ale pak jsem zaslechla magický realismus a hned jsem své rozhodnutí přehodnotila.
A dobře jsem udělala!
Tohle byla zase jednou kniha, co se dotkla duše
Autorčin jazyk je krásný, a celý příběh je opravdu poctivě napsaný. I přesto mi trvalo se začíst, když to ale přišlo (cca kolem strany 100), tak už jsem se neodtrhla.
Postavy jsou trochu černobílé a jejich charaktery po celou dobu 500 stran vcelku neměnné.
Je to vlastně dobro versus zlo.
Lvi versus kojoti.
Ale tahleta zjednodušení v některých příbězích nejsou na škodu a naopak podtrhují to podstatné.
Zkrátka, stálo to za každou stránku i slzu (jo, i na ty po dlouhé době došlo). A k příběhu se snad jednou vrátím.
Bylo to krásný!
Mělo to všechno, co by měl správný příběh mít a ještě něco navíc.
Bylo to milé, něžné, dobrodružné a navíc s přesahem.
Nesmím také zapomenout zmínit, že kniha je překrásně zpracovaná i po grafické stránce.
Zkrátka pokud hledáte čtení pro děti nebo pro dětskou duši ve vás samotných, tohle je ono, slibuju!
Další člověk co má blízko k Josie v centru případu? Už to začíná být trochu zvláštní
Jinak ale nemám co vytknout a těším se na další díl.
Pokud hledáte kvalitní a poctivý román, tak tohle je on!
Geniálně vystavěné a poskládané, takže vám 600 stran uteče jako voda. I když tomu možná musíte chvilku dát, než se skutečně začtete. Ale až to přijde, bude to stát za to, slibuju.
Příběh o přátelství, vnitřní rozpolcenosti a o tom, zda je možné někoho skutečně znát
Spousta těžkých a důležitých témat. A zároveň až trochu detektivní linka.
Detailní psychologie postav, koneckonců je sledujeme opravdu dlouho, takže na to je prostor a autorka ho plně využila.
Příběh často skáče v čase, takže je nutné být opravdu ve střehu, nicméně o to víc vás to pohltí.
Zajímavý nápad, dobře zpracovaná psychologie postav. Nicméně hlavně začátek byl dost rozvleklý a celé to pro mě prostě nemělo dostatečný šmrnc.
Za mě tedy bohužel slabší průměr, autorka má lepší knihy.
Návrat do Medvědína mě opět zničil.
I když byl první díl beze sporu lepší, stejně mě My proti vám zasáhlo.
Jasně, dá se namítnout, že už je to trochu překombinované. Ale tenhle díl utáhnul Benji a mě fakt zajímá, jak to bude dál.
Obzvlášť v této trilogii potom oceňuju, že se dokáže věrohodně vcítit do mužů i žen a zachytit různé nuance mezilidských vztahů.
Jinak je to prostě klasický Backman, kterého buď máte rádi nebo ne.
Pokud nemáte trpělivost rybáře, možná se s touto knihou nepotkáte, tak jako jsem se s ní úplně nepotkala já.
Autorovi se podařilo vytvořit fajn komorní atmosféru, ale jinak mě osud Ivara a jeho synovce, přiznám se, příliš nezajímal.
Nebylo tam nic, co by mě nutilo číst dál. Rady do života byly takové jaké jsme všichni slyšeli už několikrát. Popisy přírody se povedly, stejně tak mě bavil autorův jazyk, ale k nadšení to bohužel nestačilo.
Každopádně jestli jste duší rybáři, třeba vám Rybářská chata přesně sedne.
Bílá kniha je kniha o smutku.
Křehká, melancholická, poetická.
Doporučuju nezhltnout na jeden zátah, ale dát jí čas pro větší prožitek.
Autorka má opravdu krásný jazyk a kniha je svým způsobem zážitek.
A přesto mě nezasáhla tak, jak jsem si myslela, že mě zasáhne.
Možná proto, že smutek je nepřenositelná věc? A každý jeden smutek je originál?
Chvíli mi trvalo než jsem se v textu zorientovala a dostala jsem se na autorčinu notu, ale potom mě to bavilo a nechala jsem se unášet na vlně snů a podivností.
Jazyk je perfektní, i když místy to na mě působilo jen jako snaha o efekt.
Rozhodla jsem se to ale brát prostě jako hru s jazykem, takže mi to nakonec nepřekáželo.
Je to skvělá reflexe dnešní doby, nicméně pokud neradi experimentujete, tohle vás troufám si říct moc nenadchne.
Lampička měla úplně všechno! Pohádkový nádech, dobrodružství, odvážnou holku, piráty, lidskou zlobu i dobrotu.
Oficiálně kniha pro děti, ale ocení ji mnoho dospělých.
Mně něčím, vlastně ani nevím čím konkrétně, trochu připomínala Tajemnou zahradu.
Mnoho motivů a rovin v krátkém příběhu. Rozvod, samota, péče o nemocné rodiče a boj sourozenců o to, kdo dělá víc.
Pro mě asi nejzajímavější rovina potom byl pohled člověka, co se vrací domů na vesnici versus pohled lidí, kteří rodnou hroudu nikdy neopustili. Jejich vztahy a postoje se autorovi podle mě povedly moc dobře zachytit.
Taky si myslím, že se Hájíčkovi dost podařil ženský pohled, protože hlavní postava Marie je ve všem opravdu uvěřitelná.
Celkově jsem z této knihy nebyla tolik nadšená jako z Venkovské trilogie, nicméně i tak jsem nebyla zklamaná. Jen bych tuto knihu zařadila více mezi oddechovky, které už víckrát číst nemusím, zatímco Venkovskou trilogii si ráda přečtu celou znovu.
Svižný a zábavný příběh se spoustou skvělých myšlenek.
Hezky zpracovaný nápad na posmrtný život!
Fajn oddechovka s úžasnou audioverzí!
Jazykový skvost s krásnou myšlenkou, malá rozsahem, velká obsahem.
Krásná kniha o šílených věcech, která se mi propsala do srdce a určitě se k ní před Vánoci vrátím.
Velké téma tu jsou Magdaleniny prádelny, které jsem, přiznám se, neznala. Církev v Irsku je přitom provozovala až do roku 1996! jako veřejné tajemství, kam se odkládaly všechny padlé ženy a dívky a zacházelo se s nimi velice krutě. Nepochopitelný středověk pár let zpět!
Hlavní téma tu ovšem pro mě bylo lidské svědomí a to, co všechno znamená žít dobrý život.
Je možné být lhostejný k lidskému utrpení, abych nemusel riskovat svůj vlastní dobrý a vydřený život?
Autorka mluví pouze v náznacích a na malém rozsahu dokázala odvyprávět opravdu velký příběh, který určitě stojí za přečtení.
Žena v ohni byla opravdu strhující a originální příběh.
Propojení světa umění, historických událostí, investigativní žurnalistiky a thrilleru se ukázalo jako bravurní kombinace.
Autorka skvěle pracovala s napětím, a to i přesto, že záporáka jsme znali prakticky od začátku.
Navíc tu najdeme opravdu propracované postavy, které trochu divočejšímu příběhu dodávají na uvěřitelnosti. Já mám většinou problém si postavy opravdu oblíbit tolik, aby mi na nich skutečně záleželo. A tady se to povedlo, a to hned u tří z nich.
Romantiku bych v příběhu nepotřebovala, a když se začaly objevovat její první náznaky, říkala jsem si, jen to ne. Nakonec ale i s tou romantikou autorka naložila docela šikovně, takže mi to nepřekáželo v tom, abych si příběh užila.
Zkrátka tenhle příběh chcete číst, věřte mi!
Šest vzájemně propojených povídek odehrávajících se na Tchaj-wanu.
Příběhy ač jsou krátké, tak mají všechny dobrou pointu a jsou chytře pospojované.
Duchové, víra v posmrtný život, úcta k předkům, bydlení na Tchaj-wanu a celkově nahlédnutí do místní nátury a kultury.
Vyšla z toho skvěle poskládaná mozaika s mysteriózní atmosférou, která byla velmi příjemnou jednohubkou.