amaenium komentáře u knih
Velmi drásavé čtení. Každopádně jsem ráda, že jsem si knihu přečetla. Autobiografické vyprávění v 50. a 60. letech je zajímavou výpovědí, jak se autor vyrovnával nejen s tyranským otcem, ale hlavně se svojí orientací. Myslím, že by knize mělo věnovat více pozornosti, obzvlášť teď v době rozkvětu LGBT literatury.
Naprosto skvělá kniha. Bavila mě od začátku až do konce, čtivá, výstižná, obohacující a nemám nic, co bych snad vytkla. Kniha mi dala to, co slibovala - náhled do života Afričanů, jejich stěhování se za “lepším” životem do Ameriky nebo Británie a případné překážky i celkově větší rozhled v rasové otázce. Věci a zážitky obecné i osobnější, pocity, názory... Milostnou zápletku jsem také sledovala, ale nebylo to pro mě to hlavní. Knihu bych rozhodně doporučila!
Na knihu jsem náhodou narazila před vlastní brzkou cestou do Santiaga. (Nebo to nebyla náhoda?) Každopádně mi kniha rozkryla různá tajemství a celkově jsem si díky knize uvědomila povahu cesty a začala se na ni o to víc těšit. Kniha byla velmi čtivá a našly se zde i myšlenky a pohnuty vedoucí k vlastnímu zamyšlení. V jedné pasáži mi náboženské téma přišlo až přehnané, ale jinak mi to nevadilo.
Jsem spokojena. Je pravda, že jsem měla trochu obavy, aby to nedopadlo jako u Ernsta Clina, kdy první kniha je pro mě naprosto skvělé/dokonalé dílo a druhá kniha je slabší a naprosto zastíněná, ale v tohle případě se to neděje.
Artemis bych pokládala za stejně kvalitní dílo, už jen kvůli společným technickým popisům nebo humoru. Autorův styl se nezapře. Jak jsem řekla, kniha se mi velmi líbila, přečetla jsme ji téměř na jeden zátah (pauza byla jen kvůli spánku) a určitě bych ji doporučila.
Čtení bylo hodně minimalistické. Ze začátku dokázalo navodit až letní náladu, kdy se hlavní hrdinka potuluje po svém domku, ale pak postupně atmosféra opadala. Jakmile se do příběhu začali míchat muži a vztahové záležitosti, kniha na chvíli ožila, ale pořád to bylo takové táhnoucí se. Od knihy jsem čekala více, trochu mě zklamala.
Kniha se mi líbila, ale chvílemi mi přišlo, že se autor zrovna nadchl pro téma fotografování a tak o něm zrovna napsal, mám na mysli to, že se kniha pohybovala v určité hladině jednoduchosti. O knize jsem se dozvěděla také (jako už jiní zde) z listování a jsem ráda, že jsem se dostala touto cestou k autorovi. Možná by to příště chtělo větší a nepředvídatelnější zvrat(y) v ději.
Sputnik mě bavil. Líbil se mi. Líbila se i Fialka i Mjú. A i přestože bylo čtivé, hravé, záhadné a čtenář pociťoval i chvíle napětí, nedělalo mi problém knihu odložit, ve smyslu, že jsem do děje byla ponořená jen mělce, nedokázal mě pořádně vtáhnou, jako u jiných autorových děl.
Předchozí díl jsem zatím nečetla, do rukou se mi dříve dostala tato kniha. I přesto jsem si udělala představu a předchozím dílu a lehce jsem se chytla. Kniha byla čtivá, přinesla mi další zajímavé (a nové) informace o životě v Japonsku a místy byla autorka hodně emotivní (to nevyčítám, naopak autorka uměla popsat dojmy velmi dobře).
Co mi naopak vadilo byl styl psaní, ve smyslu že se některé pasáže (někdy až zbytečně) opakovaly a místy se přeskakovalo z minulosti do současnosti tak, že jsem se ztratila.
Nedávno jsem ze stejné série četla Deník japonské manželky (zde jsem mohla porovnat šťastný i nešťastný život s Japoncem), který mi přišel lepší, ale i tak bych knihu doporučila přečíst.
Ještě štěstí, že mě tato vazba na polici v knihkupectví upoutala. Pro mě, zatím do té doby od neznámého japonského autora, byly příběhy velmi záživné, nevšední, napínavé a některé až (téměř) nechutně šťavnaté (čtenáři pracovala představivost). Kniha se mi velmi líbila a prolínání mysteriózních zápletek s mírně detektivními, či místy erotickými, náměty bylo neotřelé a dokázala jsem cítit atmosféru dané povídky. Nejvíce mě zaujala povídka Člověk křeslo nebo Slepá bestie.
Ze začátku těžce působící hastrman se mi po zhruba třiceti stranách zjevil jako velmi čtivé, až takové romantické, vyprávění. Popis slavností a celkového života na Staré vsi působilo místy až pohádkově. Čtenář první část knihy poklidně zažil, aby pak v druhé části knihy trnul a napjatě očekával vývoj údálostí s ničiteli a ekologickými nepřáteli. Postava Kateřiny byla velmi zvláštní. Moje první (a určitě né posledni!) kniha od autora. Jsem zvědavá na filmové zpracování!
Naprosto jemný a křehký příběh, jež jsem přečetla na jedno posezení.
Také bych řekla, že příběh vyzařoval svoji citlivost (mimo jiné také doporvázenou po grafické stránce) a vnímala jsem ji nejen z jednání poštáka, ale později i z japonských haiku. A uzavření smyčky mi přišlo vhodné a celé to dalo příběhu o to větší kouzlo.
Japonsko a jeho kultura mě zajímá a proto po přečtení názvu knihy v regále jsem si knihu hned koupila. A udělala jsem dobře, kniha byla čtivá, zábavná a hlavně mi ukázala nejen obecné rozdíly mezi naší a japonskou kulturou, ale také rozdíly drobnější nebo intimnější, například z naprosto běžného života a nebo chování a zázemí v rodině. Moc pěkné čtení. Akorát – co mi vadilo a jako jediné negativní utkvělo v hlavě bylo nedocenění plyšové houby místo kytice.
Hodnotit knihu nebudu, jelikož jsem ji nedočetla. Dostala jsem se po stranu 26, aniž bych pořádně věděla, o co šlo. Psané myšlenkovým pochodem, ale právě těkavé myšlenky, jenž se vrkádají jedna do druhé , mi nedovolili se pořádně začíst. Možná se ke knize vrátím za pár (desítek) let.
Velmi pěkné postřehy - moc pěkně podané - ze života autistů. Toto téma vyhledávám a zápisky mi daly zase o něco jasnější představu o autismu. Kniha se mi velmi líbila a budu jistě pokračovat ve čtení na autorově blogu.
Losos v kaluži mi spíš připadal jako kapr v bahně. Vyprávění tak 17-ti leté Barbory (načež se ukázalo, že 26-ti leté) bylo vyčerpávající. Když si zrovna nestěžovala, upozorňovala na moderní kýče a když ne zrovna to, tak je sama tvořila. Naopak vyprávění babičky mi přišlo ze začátku milé, Milada se jevila jako vyspělá žena.
Avšak! Uprostřed se cosi stalo, zvrat, při čemž se z Milady stala puberťačka a u Barbory bylo vidět, že v průběhu knihy zmoudřela. To se mi líbilo.
Ovšem ta představa nebe...
Velmi čtivě psaná kniha, při jejíž čtení jsem si velmi barvitě představovala tamní situaci. Těžko uvěřitelné, že v tak krátkém čase před miléniem je možné ve Francii takové chudoby a zoufalství.
Příběh Eddyho byl dojemný, chvílemi pro malé dítě až příliš násilný. A dále pak tu byla pak všudypřítomná iluze "pravého" muže a planá naděje pro vlastně všechny obyvatele okolních vesnicí zkusit žít jiný život.
Jsem ráda, a je úžasné, že se Eduardovi podařilo oprostit se od tohoto světa a začít žít svůj vlastní život.
Kniha nebyla špatná, dokonce byla i čtivá, ale jelikož se ve vyprávění odehrávalo další vyprávění, stávalo se mi, že jsem se často ztrácela a také jsem vynakládala velkou snahu nejen soustředit se na text a nebloumat myšlenkami jinde, ale také dočíst vůbec knihu.
První část o Darwinovi mi přišla lepší, zajímavé vyprávění z jeho života, ve druhé půlce jsem se snažila matně si rozpomenou na to, co jsme se učili v přírodopise a na obrázky buněk z učebnice. Jako laikovi to na mě bylo moc "technické".
Co mi ale určitě kniha dala pozitivního je právě náhled do Darwinova života a určitě si nějakou knihu od něj přečíst.
Nejsem příliš velký fanoušek poezie, ale zato velký fanoušek pana Kundery. A náhodou se mi do ruky dostala tato knížečka, kde se obojí skloubí a já jsem přímo okouzlena! Básně jsou krásné a nejvíce se mi líbila báseň Věrnost.
Moje první opravdové setkání s Orwellem. Knihu jsem měla v povědomí, ale díky výzvě Bookscalling jsem se s ní končně setkala. Farma zvířat je podle mě krásnou, takovou čistou, ukázkou vzniku tyranských režimů. Velmi pěkně a čtivě napsaná bajka, při jejíž čtení vás smýšlení zvířat až dojímá a chování prasat rozčiluje.
Tento okouzlující cestopis mě dokázal nejen provést krajinou tamních zemí, ale také skvěle pobavit – několikrát jsem smíchy i brečela. Cestopisy tohoto mladého muže jsou také plné svobody, která mi dává zamyšlení nad mou vlastní? (Kdy by nechtěl takhle cestovat?) Jinak velmi čtivě napsané a myslím, že by se ke knize měl v rámci nějakého balíčku prodávat i koňak (nebo vodka), abychom z výletu Gruzií a Arménií měli stejný zážitek, jako princ Ládík.