BabaJaga11 komentáře u knih

Po delší době kniha, která mě nadchla, přestože úplný začátek s líčením "vzorového" amerického městečka pro "dobré" rodiny mě spíše otravoval. Zastřihované trávníky, popelnice za domem, nikoli před ním – to jako svět nemá důležitější problémy k řešení?

O to více mě potěšilo, když se z některých postav vyloupne pravý opak bazírování na podobných nesmyslech, jaké jsem naznačila výše – Mia, Pearl a Izzy, tuto ženu a dvě dospívající dívky bych vážně ráda znala osobně! Myslím, že bychom si mohly rozumět. Naopak paní Richardsonová moje krevní skupina rozhodně není, bohužel každý asi v životě občas na podobnou dámu narazí – na takovou, která se tváří, že je dokonalá, a pro slabosti a selhání ostatních lidí, která ve skutečnosti často ani selháním nejsou, nemá nejmenší pochopení. Protože TOHLE by se jim přece NIKDY nestalo! Jenže nadarmo se neříká "nikdy neříkej nikdy" a "odříkaného chleba největší krajíc". I na paní Richardsonovou jednoho dne dojde, a co hůř, "zrada" se bude týkat její "spolehlivé" dcery Lexie.

V této knize najdete od všeho něco. Nejde jen o odlišnosti v životním stylu finančně zabezpečených Richardsonových a Mii a její dcery Pearl, které sice s penězi vždy vyjdou, ale za cenu, že Mia bere příležitostné pomocné práce a umělecká fotografie, pro kterou projevuje neskutečný talent, ji živí jen zčásti. Najdeme zde i další zápletky a problémy – odlišnosti kultur, téma přistěhovalců a jejich práv, náhradní mateřství, soudní procesy – vyhrává spravedlnost, nebo peníze? – a mnoho dalšího. I když podobně jako v knize "Vše, co jsme si nikdy neřekli" i zde se děj točí kolem vztahů v rodině, kolem vyřčeného i nevyřčeného, dále i kolem příslušníků čínské menšiny, kniha mě nenudila a určitě si ráda přečtu i "Naše ztracená srdce".

39 27.12.2024

Při čtení takovéhle knihy se člověk neubrání otázce, jak by se asi odvíjely osudy hrdinů, kdyby... nepřišel Hitler... nemuseli emigrovat... neztroskotala Patria atd. atd. I když postavy byly smyšlené, děj vychází ze skutečných událostí. Je těžké smířit se s tím, co se mohlo kdysi dít – a děje se v různých obměnách dosud. Jak muselo být pro rodiče chlapců a dívek těžké poslat svoje děti do neznáma, v naději, že válku přežijí v bezpečí, i když nikdo nevěděl, zda se rodiny po válce ještě shledají. Jak muselo být děsivé pro mladé uprchlíky, když se dozvěděli, kolik lidí z jejich rodin nepřežilo... z některých nepřežil již nikdo další.

Jsou události, které zasáhnou do života člověka nebo celé rodiny do té míry, že pak už nikdy nic není jako dřív. Těžký úraz, živelná pohroma, nemoc... Válka však poznamená mnoho lidí a mnoho rodin na celé generace. Všechny jistoty se zhroutí jako domeček z karet a základní práva – především právo na život – přestanou platit. Nechtějme to zažít!

39 07.12.2024

Bunin mě naprosto dostal! Chtěla jsem dát původně čtyři hvězdičky, ale poslední, autobiografická povídka, líčící zmatky mládí a velké, ale ne úplně šťastné lásky, mě donutila dát plný počet.

Ano, povídky jsou melancholické, často až děsivé, s mírně fantaskními prvky (např. Bílý kůň), či s tragickým koncem (např. Hezký život, Bratři), který je navíc někdy zcela absurdní (Jarní večer). Povídky, které mají konec neutrální, anebo alespoň skýtají nějakou naději, jsou v menšině (např. Čangovy sny). Navíc, názvy povídek většinou ani v nejmenším nenapovídají, co se bude dít...

Takové je Rusko, ruský člověk, ruská duše – tak nějak samozřejmě žije se všemi možnými tragédiemi, které by jiné národy dávno zahubily... Ještě teď projíždím spolu s autorem a hrdiny jeho povídek na koni po blátivých cestách, prašných polích i krajem jarního lesa, kde kvetou "bleďounce modré jaterníky, nejkouzelnější a nejmilejší kvítky na světě". Jedu ve vlacích tisíce verst a na nádražích si kupuju pirohy. Mrznu za krutých zim a obdarovávám žebráka kůrkou chleba. Hledím do širých stepí, které spaluje slunce, a pak zase na hladiny řek a rybníků (ano, i ty tam mají!) a do jasně zelených březových hájků. Vystihnutí atmosféry zkrátka nemělo chybu, bylo tak sugestivní, že jsem sama sebe viděla na těch místech...

Bavilo mě dokonalé vykreslení postav. Nevím, čím to, leckdy mě v knihách až moc popisných detailů rozčiluje. Tady to bylo jiné. Nevím, možná proto, že autor zvládl mistrně popsat všechny nedokonalosti (s výjimkou mladých, krásných žen, které obvykle popsal jako dokonalé bytosti :-)), a také popis zevnějšku propojit s tím, co se dělo v nitru člověka. Asi v polovině knihy mě napadlo, jak by asi popsal mě, kdyby ještě žil a měl možnost mě potkat – a musela jsem se svému bláznivému nápadu smát.

Knížku jsem získala v dobročinném bazaru, přesvědčena, že po přečtení ji pošlu dál. Tak tedy tentokrát ne, rozhodla jsem nakonec :-). Nutno podotknout, že vedle Ivana Bunina za to trochu může i skvělá překladatelka Zdeňka Psůtková.

39 05.08.2019

Nenápadná knížka, o které jsem se dozvěděla vlastně úplnou náhodou. Ve vyřazených knihách z obecní knihovny jsem narazila na knihu "Fotografie po tatínkovi", která se mi moc líbila, a tak jsem pátrala, co dalšího její autor, pro mě do té doby zcela neznámý, ještě napsal. Mrzelo mě, že jen jednu knížku, alespoň na DK jich víc není, a nejspíš jich V. Brouček skutečně víc nenapsal, protože působil hlavně jako překladatel. O to víc mě potěšilo, že knížka je o rybaření. Na toto téma jsem přečetla řadu knížek a "Chytání naděje" bych hodnotlila jako jednu z nejlepších. Je v ní nejen humor a vyprávění o více či méně uvěřitelných zážitcích "tichých bláznů", ale v mnoha povídkách nechybí ani silný morální podtext.

Autor – rybář a vypravěč příběhů – se neprezentuje jako borec, který přelstí každou rybu a k tomu ještě u vody po nocích zvládá pít za dva a obšťastňovat milenku, ale jako člověk chybující, někdy možná až klukovsky naivní a skromný. Právě tím si mě jeho povídky získaly, na rozdíl od knih některých mladších autor. Nemyslí jen na sebe a na ulovení ryb (a pokud k tomu sklouzne, sám sebe napomíná), ale leží mu na srdci osud našich vod a přírody jako celku, i lidí, kteří si přírodních krás dovedou vážit.

Je mi upřímně líto, že pan Brouček zemřel krátce poté, co oslavil padesátku, a nedožil se vydání ani jedné ze svých dvou knih. Byl by zasloužil pobýt mezi lidmi i rybami déle. A jestli se dívá od nějaké nebeské řeky či rybníka, chci mu vzkázat, že mu moc děkuji aspoň za ty dvě knížky, které napsal...

39 31.05.2019

Knihu jsem loni koupila za pár korun v antikvariátě, s tím, že ji po přečtení pošlu dál. Vypadala jako nová, asi nevhodný dárek pro nějaké dítě... nu, nedivím se. Myslím, že v dětském věku by mě asi také nezaujala, alespoň ne tolik, jako dnes. Hlavní dějová linie sleduje osudy československých legionářů čekajících po skončení 1. světové války na západní Sibiři na rozkaz cestovat po transsibiřské magistrále na východ do Vladivostoku a odtud lodí do Evropy. Tímto čekáním na cestu domů se prolínají vzpomínky na domov, na boje, padlé kamarády i veselé historky. Navíc se s osudem vojáků spojí osud i opuštěný polodivoký pes, odrostlé štěně, a tak se dozvídáme i o jeho osudu.

Líbila se mi "vyprávění mezi psy", do nichž autor začlenil nejvyšší morální hodnoty člověka – lásku, statečnost, obětavost, kamarádství... Vlastně jen díky těmto hodnotám dokázali legionáři vzdorovat dlouhému odloučení od rodin, oslovovat jeden druhého "bratře".

Těžké je ovšem smířit se s tím, že i tito muži, stejně jako miliony jiných ve válkách na celém světě během mnoha staletí, tito vzorní otcové, manželé a synové, byli nuceni zabíjet. Aby přežili, aby uhájili nejen své životy, ale i životy jiných lidí, ať již v Rusku nebo těžce se rodící nové vlasti – Československu. Vždycky si říkám, kdy už to lidstvo dostane rozum... ve válce proti sobě často stojí lidé, kteří třeba ještě včera seděli u jednoho stolu, kteří, kdyby nebyla válka, by spolu zašli na pivo nebo na fotbal. Najednou "ti druzí" dostanou nálepku "nepřítel" – a všechno je jinak.

Knihu jsem si každopádně přečetla moc ráda, a to hned z několika důvodů – kvůli příběhu psa Rafa (přiznám se, že jsem se o něj strachovala o něco víc než o legionáře), kvůli tomu, že se děj odehrává na Sibiři a také proto, že jsem se dozvěděla něco nového, co patří k našim dějinám. Och, jak jsou ty dějiny někdy zamotané a komplikované a jak málo stačí – jedno hloupé rozhodnutí někoho mocného – aby se zamotaly ještě více. A žertovné vyprávění o smažených telecích nožičkách ukazuje, že vlastně někdy stačí k vyvolání mezinárodního konfliktu i drobné nedorozumění, ale že obyčejné vylíčení pravdy, byť se zdá jakkoli nepravděpodobná, dokáže někdy zažehnat i velký průšvih.

Knížka může být inspirací pro kohokoli bez ohledu na věk. Je napsána s laskavou moudrostí a jemným humorem a promlouvá k nám pěkným, i když trochu archaickým jazykem ze začátku 20. století. Mně se moc líbila!

39 25.05.2019

Pro mě cenný nález na polici knih vyřazených z obecní knihovny (ale razítko nemá, takže tam knihu donesl někdo z místních lidí). Nemůžu si pomoct, ale musím dát pět hvězdiček. Je to tvrdá kniha o tvrdé době. Nejenže v ní umírají tisíce lidí ve válce (což se u válečného románu tak jaksi čeká), ale navíc doplácejí na špatnou organizaci, nedostatečné vybavení, nedůvěru... Že byl tehdejší Sovětský svaz na počátku 2. světové války špatně vyzbrojen, jsem věděla, ale netušila jsem například, jaký chaos na bojištích zpočátku panoval, že důležitější než dobře bojovat bylo neztratit doklady (nedovedu si představit, jak to vlastně měl člověk v boji zařídit) a co všechno musel člověk podstoupit, pokud je ztratil. Nedůvěra k lidem, kteří se probojovali z obklíčení, se zbraněmi, které museli nejprve odebrat protistraně, aby vůbec mohli bojovat, je až zarážející. Říkám si, že je vlastně zázrak, že se Hitlera podařilo kousek před Moskvou zastavit...

Někomu možná může připadat přehnané líčení hrdinství sovětských vojáků. Jenže bojovat za vlast znamenalo bojovat o život. Ani v tom nepanovala jednota, ne každý byl hrdinou (tak to prostě chodí), leckdo by se raději někde ukryl, jiný se trápil, když musel čekat v nemocnici, až se uzdraví ze zranění. Líbilo se mi psychologické vykreslení postav - jejich zmatků, tápání... rozhodně nebyly černobílé. Bohužel některé zemřely dřív, než se stačil jejich příběh jakkoli rozvinout - a mně mnohých bylo skutečně líto, tím spíš, že jejich konec byl vylíčen syrově, zkrátka voják padl... A jestli byla německá vojska vylíčena v horším světle, než jaká skutečně byla? Nemyslím si, i u nás Němci ještě po kapitulaci způsobili spoustu neštěstí a sotva se můžeme divit, když německá mládež byla již roky před válkou cíleně vychovávána k nenávisti k "nižším rasám". Asi by bylo logické, kdyby na počátku ofenzivy v SSSR Němci vzali nohy na ramena a nezdržovali se zapalováním vesnic, ale ať už z vlastní nenávisti nebo z pověření svých nadřízených se snažili způsobit co největší škody, i když už bylo zřejmé, že nemají šanci válku vyhrát.

Autor vkládá některým ze svých hrdinů do úst kritiku poměrů na začátku války, ptá se, jak je možné, že Stalin nevěděl, co se chystá... anebo věděl? A komu prospěl všechen ten chaos a nedůvěra?
Kniha ovšem byla napsána a v SSSR poprvé vydána až po kritice Stalinova kultu osobnosti N. S. Chruščovem. Tím nechci její význam nijak zlehčovat, je jisté, že dříve by ani vyjít nemohla a že autor by navíc dopadl velmi špatně. Pro mě osobně má daleko větší smysl, že svědectví vyšlo. Knihu jsem přečetla jedním dechem. Je v ní spousta přímé řeči a i když má přes 400 stran, četla se mi moc dobře a přečetla jsem ji během několika dní.

39 22.04.2019

Opravdu krásná knížka, kterou jsem v dětství nějak minula. I když možná, že tehdy by se mi zdaleka nelíbila tolik jako dnes. Je plná emocí a dostala mě hlavně svojí opravdovostí, která se projevuje v myšlenkách a jednání malého chlapce Sebastiána, jenž téměř deseti letech od svého narození poznává svého otce. Jeho život se tak rázem změní - ovšem zpočátku nikoli k lepšímu. Síla ryzího přátelství a lásky, ale i pořádná dávka tvrdohlavosti, která se projevuje u většiny postav však přispěje k tomu, že příběh navzdory rozmanitým katastrofám končí dobře. Ano, možná je to tak trochu červená knihovna - ale hezká :-). Člověk potřebuje nějaký pozitivní vzor, věřit v naději i ze zdánlivě bezvýchodné situace. A je jedno, zda je dítětem, či dospělým. Svůj výtisk, který jsem získala jako vyřazený z fondu obecní knihovny, jsem dnes odložila do nádražní knihovny v Č. Budějovicích. Doufám, že někomu udělá radost! :-)

39 19.10.2018

Dost úděsná kniha, nemyslím tím, že by byla špatně napsaná, ale to, co nám sděluje, je hodně smutné a nakonec tragické. Na rozdíl od některých lidí, včetně autora české anotace a doslovu, v ní v podstatě nejsem schopna najít nic vtipného. Ano, hrdinové byli evidentně hloupí – a to je velmi slušně řečeno – ale lze se tomu vůbec smát? Nejsou to přitroublí, ale přitom v podstatě hodní prosťáčci, s jakými se setkáváme v české literatuře. Tihle lidé jsou vůči ostatním bezcitní, chápou i členy své rodiny jen jako prostředek k dosažení nějakých výhod (peníze, jídlo, sex, auto...) a nic víc je nezajímá. Rodiče mají 17 dětí, z nichž většina se jim rozutekla po světě, nevědí ani, zda všechny děti ještě žijí, natož kde bydlí a co dělají, dokonce si ani nepamatují jména všech dětí, ale to jim nebrání v úvahách, že by jim děti mohly posílat nějaké peníze. Děti, které se odstěhovaly, nepřišly své rodiče už nikdy navštívit. Tchán okrade zetě o pytel vodnice, který zeť koupil a nese ho svojí ženě, tedy dceři zloděje. Pokud se tchán nějak dostane k penězům, projí je nebo jinak utratí, aniž by pomyslel na to, že jíst potřebuje i jeho žena či jedna z dcer, která dosud bydlí doma. Na starou matku, která živoří, ač s rodinou bydlí pod jednou střechou, nebere ohledy nikdo. Ze společného jídla nedostává takřka nic a chodí si sbírat kořínky. Když babičku nejmladší syn přejede autem, které koupila jeho o 25 let starší žena za peníze z pozůstalosti po manželovi a které za týden zvládli úplně zničit, nikdo se ani nejde podívat, co se babičce stalo, zda by jí nebylo možno pomoct. Celou dobu čekali, až zemře - a teď se konečně dočkali a nechali ji umřít v bolestech na dvoře, ležící v prachu. Je snad chudoba omluvou pro takové jednání? Rozhodně není. Spíše mě napadá, že je-li někdo takový, asi si nic jiného než chudobu nezaslouží. Otec rodiny neustále plánuje, co udělá, aby rodině pomohl z největší bídy, ale zároveň není ochoten provést žádnou změnu ve svém životě a ani z vážně míněných plánů obvykle nezůstane nic. Nakonec zůstane u toho, že se co chvíli modlí a spoléhá na to, že mu Bůh pošle semena bavlny a guáno a mulu, aby mohl obdělat a oset pole, anebo prostě rovnou peníze. Že Bůh člověku nadělil ruce, nohy a mozek, aby se o sebe mohl postarat, to už takovému člověku nedocvakne. Bohužel podobně natvrdlých lidí je dost a dost i v dnešní americké společnosti. Modlí se, aby za ně Bůh vyřešil znečištění životního prostředí odpadem, globální oteplování a podobné problémy, ale jsou líní používat hlavu a ruce, aby aspoň trochu přispěli k nápravě. Bohužel se zdá, že epidemií blbosti a lenosti už jsou zasaženy všechny národy. Proto knihu doporučuji k přečtení, protože vede k zamyšlení. Nenajdeme se v některé z postav, například tím, jak stále plánujeme důležité okamžiky svého života, na které nakonec nikdy nedojde?

39 25.08.2018

Nemůžu říct, že by mě kniha extra bavila, nedat si ji do Čtenářské výzvy jako knihu od slovenského autora, asi bych nedočetla. Jistě to zčásti bude tím, že k fascinaci dálnicemi, kterou autor popisuje u sebe a v extrémní podobě i u jednoho člověka, s nímž se setkal v dálničním bistru, mám skutečně daleko. Ovšem to neznamená, že by mi knížka nic nedala. Dlouhé, jakoby uspěchané věty evokují rychlost a nekonečnou cestu po dálnici. Musím říct, že mi chvílemi bylo z toho čtení fyzicky špatně, asi jako ze skutečné jízdy po dálnici, je to napsáno neobyčejně sugestivně. Zajímavé jsou i myšlenky - byť probleskují jen sem tam - zda je cestování po dálnici (a vůbec existence takových vymožeností jako jsou dálnice a rychlá auta) symbolem svobody, anebo je tomu naopak. Zda pak člověk není chycen do pasti vydělávání peněz na nová, ještě lepší auta, zda je svobodou stát v mnohakilometrové koloně. A kam to všechno povede, až přestanou existující dálnice stačit. V tomto smyslu je knížka víc než aktuální. Dříve narození čtenáři si pak mohou zavzpomínat, jak to bylo dříve a porovnat s tím, jak je to dnes. Na otázku, co je svoboda, si ovšem musí každý odpovědět sám.

39 24.07.2018

Překvapující kniha, ke které jsem se dostala až teď, v dospělosti. Ostatně, připadá mi, že pro dětského čtenáře by to byla i poměrně obtížná četba. Kniha obsahuje řadu historických reálií (ověřovala jsem i v jiných zdrojích, nakolik přesně je autor uvádí - ale zjevně vycházel z ověřených historických faktů) a popisuje komplikované vztahy mezi veliteli expedice na Aljašku, Vitusem Beringem a Alexejem Čirikovem. Zatímco první jméno je známo každému školákovi, druhé je neprávem opomíjeno. A to i přesto, že Bering zdaleka nebyl tak skvělý mořeplavec, jak by se na první pohled mohlo zdát. Naopak, při plavbě lodi sv. Petr udělal až příliš mnoho začátečnických chyb, za které ke konci plavby zaplatil životem.

39 21.07.2018

Stejně jako "Doteky života" od téže autorky je i toto naprosto úžasná kniha. Ačkoli bych ji dokázala přečíst za odpoledne, podobně jako "Doteky" jsem ji četla po kouskách a vychutnávala si každou větu i nádherné obrázky.

39 18.02.2018

Nádherná knížka, veselá i smutná, tak jako život sám. Bohužel, k některým bývá život až příliš krutý - k bezbranným tvorům, zvířatům. Autorka je miluje, z její knihy dýchá láska ke všemu živému i k životu jako takovému. Myslím, že mnoha lidem může tato knížka nenásilnou formou ukázat, co je správné, jak by se měli v určité situaci zachovat, i když před svým okolím budou za blázny. Autorka takové hodnocení musela skousnout mnohokrát - díky za takové lidi, jako je ona.

39 18.02.2018

O rodu Battaglia jsem před přečtením knihy neměla tušení, natož o tom, že Blanka byla průkopnicí ženské cyklistiky. Připadalo mně až neuvěřitelné, že ji rodiče pustili jen tak cestovat všude možně v době, kdy byla mladým děvčetem. A ovšem také, že si na tak daleké cesty na kole troufla. Je fakt, že oproti současnosti měla jednu velkou výhodu – automobilový provoz byl minimální a po této stránce bylo tedy cestování na kole bezpečnější než dnes.

Část knihy věnovaná Blančinu mládí, láskám atd. se mi líbila nejvíc. Pak ovšem přišla okupace a 2. světová válka, pro spoustu lidí se zhroutil svět. Pro mladou ženu zvyklou svobodně cestovat to byly těžké časy – které pokračovaly i po válce.

U knihy oceňuji originalitu námětu, to, že autorka pečlivě zpracovala příběh málo známé osobnosti na základě skutečných událostí. Jen mně není jasné, zda je historickou skutečností i to, jak se k Blančině rodině za minulého režimu chovali lidé z vesnice (krádeže atd.). Že by opravdu většina, vlastně téměř všichni, ze dne na den změnili svůj názor na lidi, s nimiž ještě donedávna udržovali přátelské styky? Příliš tomu nevěřím, už po zkušenosti s jinou knihou autorky a proto jednu hvězdičku ubírám. Mnoho mladých autorů se totiž tuto dobu snaží vylíčit tak, jakoby téměř všichni lidé byli totální vyvrhelové, což se po listopadu 1989 mělo změnit jako mávnutím kouzelného proutku (my o kapánek dříve narození víme, že to tak není).

38 27.12.2024

(SPOILER) Vzpomínky autora na rané dětství v Řecku, útěk do Československa, pobyt v něm s dědečkem a babičkou, řádění s kamarády i mnohé klukovské zážitky určitě stojí za přečtení. Je to kus málo známé historie naší země, která přijala dětské uprchlíky za vlastní.

I když dětství G. Agathonikiadise nebylo lehké, byla to přece jen léta bezstarostnosti. Proti tomu autor staví "současnost", tj. po mnoha letech setkání s kamarády z dětství, kteří bojují s mnoha neduhy stáří. A na konec, kdy z těch tří nakonec zůstal jen autor sám, jsem jen nevěřícně zírala. To přece ne!

Autor není spisovatel, což je v knize dost znát. Navíc setkání s kamarády po letech mně přišlo místy trochu ufňukané (ale je fakt, že staří muži takoví dost často bývají). Proto jen tři hvězdičky a posílám dál.

38 08.07.2024

V tomto románu najdete všechno. Velký kus amerických dějin – ale i děsivých dějin Evropy. Nadšení technikou (mimochodem, čtení těchto pasáží mi dávalo asi nejvíc zabrat) i lidství v mnoha podobách. Fiktivní dědeček M. Chabona rozhodně nebyl jednoduchá osobnost – ale nebudete se s ním nudit.

38 07.07.2024

(SPOILER) Válka a láska – na tom se dá vystavět pěkný příběh. A v knize Zimní voják tomu není jinak. Originální je nejen dějiště hlavní části příběhu, zapadlé daleko v Karpatech Haliče, ale i osobnost medika Luciuse, který se z pomocníka lékařského výzkumu najednou stane někým, kdo zachraňuje životy v první linii.

Pod vlivem informací o děsivé druhé světové válce i mnoha dalších válkách člověk otupí a mohlo by se zdát, že v době, kdy bojová technika byla hodně omezená, se nemohly dít takové hrůzy, jako v pozdějších válkách. Jenže to je velký omyl. Krutost války je dána krutostí lidí – a ta byla, je a zřejmě i vv budoucnu bude vždy neomezená, bohužel. Možnosti, které by napáchané krutosti odčinily, budou vždy pozadu, ať už jde o nápravu újmy na těle či na duchu. V první válce, zvláště pak v odlehlých oblastech, byly ty možnosti hodně skromné. Je zázrak, že někteří vojáci přežili – buď hrozné nemoci, anebo o nic méně hrozné zákroky v děsivých podmínkách, např. amputace. Újmu na duši tehdy téměř nikdo neřešil. Přitom by snad každému mělo být jasné, že vrátit se z války bez újmy na duši není možné. Zabíjet, vidět zabíjení, bát se o život či o své blízké – a to vše bez ustání, den za dnem, noc za nocí – člověka buď zlomí, otupí, anebo dovede k šílenství. Zřejmě však i dnes je mnoho těch, co to nechápou...

Kniha se mně moc dobře četla, jediné, co mi vadilo, byly velmi podivné údaje o rostlinách, které Margaret využívala k léčbě i k jídlu. Autor zmiňuje mnohé druhy rostlin, které ve skutečnosti v lesnatých oblastech vůbec nerostou (anebo jen vzácně, takže by sotva mohly sloužit k jídlu). U některých zas uvádí dobu sběru někdy brzy na jaře, kdy ale dotyčné druhy rostlin ještě ani neraší (týká se to třeba rostlin vyskytujících se u vody). Nelze ovšem vyloučit, že chyba mohla vzniknout i při překladu.

38 07.07.2024

Z nemocniční knihobudky, vypadala, že ji snad nikdo ani nečetl. Podle obálky jsem soudila, že půjde o nějaké daleké zámořské cesty, a tak jsem si knihu vzala domů. Děj se sice nakonec hodně odlišoval od mého očekáváné, ale byl napínavý a vždy, když už se zdálo, že štěstí se konečně přiklonilo na stranu dobráka Williama, nějak se to zvrtlo. Vyzradím jen, že hlavní hrdina všechny ty děsivé situace přežil :-).

U knihy jsem se sice dobře bavila, ale za ještě cennější považuji to, že v mnohém vycházela z historických skutečností, o nichž jsem nic nevěděla. Jihopacifická společnost (South Sea company) skutečně existovala – a k jejímu pádu skutečně přispěly intriky, do nichž byli zaplateni i mnozí politici té dobx. Zas tolik se toho nezměnilo. Není to ale pro nás žádná útěcha. Pyšníme se mnoha různými vymoženostmi, včetně domácností plných různých "chytrých" spotřebičů a řešení – ale stejně jako před 300 lety v Anglii zas a zas sedneme na lep politikům, kteří vědí, za které nitky zatahat, koho a jak postrašit... a kteří se jako slizcí úhoři ze své zodpovědnosti pokaždé vyvlečou...

38 09.06.2024

Knížka z výprodeje. Myslela jsem, že si ji přečtu a stejně jako mnoho jiných knih ji pošlu dál. Ale nakonec jsem pro ni našla trvalé místo ve své knihovně. Z knihy totiž přímo čiší autorova láska k vodě v jakékoli z jejích mnoha podob. To máme společné, i když já se, na rozdíl od Mirka Bráta, nepotápím a asi bych si to ani nechtěla vyzkoušet :-).

Knížka přináší různé zajímavosti o navštívených místech, i takových, která považujeme za známá a kde bychom zřejmě žádná překvapení nečekali. Všechna ta místa spojuje voda – slaná i sladká, obvykle plná života. Trochu netradiční cestopis se drží stylu, jaký mi vyhovuje, a tak mi ani nevadila převaha černobílých fotografií oproti barevným (ty najdeme jen v příloze na konci knihy).

Nečekejte ovšem žádný literární skvost. Zčásti na tom má podíl i nakladatelství, které udělalo jen velmi nedbalou jazykovou korektura. Čekala bych, že autorovi, který je v psaní amatér, text i trochu učešou, je to přece hlavně jejich vizitka a mělo by je zajímat, zda a jak se kniha bude prodávat. No ale asi bych chtěla moc... Kdo je však nadšený vodomil, jistě si v knize najde to svoje.

38 28.04.2024

Kniha, která mě přitahovala, i když název jsem nechápala: jakých třicet tisíc psů? Nenapadlo by mě, že jde o knihu o zvířecích záchranářích, kteří psy většinou nesbírají na ulici, ale zachraňují je z útulků smrti. O tom, že v USA se psi v útulcích po určité době utrácejí, jsem věděla, ale netušila jsem, že způsoby jsou (nebo donedávna byly) mnohdy podobně kruté jako např. v Rumunsku, které je noční můrou všech pejskařů. No ale co může člověk čekat, když v USA vedle boháčů žijících v palácích a létajících soukromými tryskáči žije spousta lidí v chudobě, bez zdravotního pojištění a dalších, pro nás zcela sdandardních sociálních výhod? Kdo by se v takové zemi snažil řešit "psí problematiku"?

Pár "bláznů" se najde všude, i v USA. Takových, co se snaží jít proti proudu, ať to stojí co to stojí. Vydávají se i do míst, která nejsou úplně bezpečná. Obětují své soukromé finance, svůj osobní život, čas... a někdy to stejně nestačí, psi dále umírají, nevyhořet je obtížné... Přesto za Gregem a všemi, kdo se záchran účastní, zůstává obrovský kus práce, zachránění a šťastní psi v adoptivních rodinách a snad i změna k lepšímu v myšlení lidí.

Až budete tuto knihu číst, vězte, že i u nás jsou spolky podobně obětavých lidí, které pomáhají řešit děsivou situaci se psy v jiných zemích Evropy – kromě již zmíněného Rumunska např. v Bosně, Černé Hoře, pomáhají i útulkům na Slovensku, které praskají ve švech kvůli množení a týrání psů v romských osadách. Když toto píšu, leží náš chlupatý "osadník" původem z Michaloviec ve svém pelíšku kousek ode mě a tvrdě spí. Myslím, že všichni ti, kdo stáli za jeho záchranou a převozem k nám, i mnozí další, kteří předali chlupaté štěstí jiným rodinám, by si také zasloužili, aby o nich někdo napsal knihu...

Ale zpět ke knize "Záchranná pouť". Silné téma na 5 hvězdiček. Ráda bych si přečetla originál, počítám, že ten by byl stravitelnější a že bych těch 5 hvězd mohla dát. Bohužel nejdřív překladatel a pak korektor odvedli velmi špatnou práci. Vytahat za uši, jak píše petrarka72, to je fakt slabé slovo. Za tu práci neměli vůbec dostat zaplaceno. Knize jen ublížili. Překladatel si nedokázal poradit s některými frázemi, a tak, namísto, co by se poradil s někým zkušenějším nebo se pokusil vyjádřit je opisem, přeložil je doslovně. Takže čtenář občas narazí na části vět, které vůbec nedávají smysl. Korektor měl tohle vrátit k dopracování. I mnohé další věci. Vůbec nevím, kde byl. Zejména v poslední ca 1/4 knihy zřejmě někde spal, neboť stránky se doslova hemží překlepy, pravopisnými i gramatickými chybami, nesrozumitelnými frázemi atd.

Knihu posílám dál. Ne pro ty chyby, ale protože je důležitá. Prosím, sežeňte si ji, čtětě ji a udělejte něco, aby byl svět o trochu lepším místem pro život nejen nás, lidí, ale i zvířat a dalších tvorů.

38 05.04.2024

Pokud hledáte romantické čtení se šťastným koncem, téhle knize se rozhodně vyhněte! Já jsem k ní přišla tak trochu jako slepý k houslím - v internetovém dobročinném bazaru, kde ji nikdo nechtěl a kde stála pár korun. Můj původní plán, totiž nepřečtenou ji v nějaké knihobudce vyměnit "za něco lepšího", jsem přehodnotila poté, co jsem v knize zalistovala. Zdálo se, že obsah je o hodně lepší než obálka a název. A tak jsem se rozhodla knížku nejdřív přečíst, než dojde na nějakou výměnu.

Rozhodně nelituji! V této knížce najdete mnoho podob lásky, včetně lásky mateřské, síly přátelství, lásky k němé tváři, lásky jako univerzálního principu. Většina příběhů bohužel končí tragicky. Jenže tak to v životě chodí. Autor si příběhy nemusel vymýšlet – hrdiny svých povídek potkával kolem sebe v běžném životě, o některých mu vyprávěli jiní lidé. Vznikla tak knížka plná emocí – touhy, vzpomínek, smutku a nostalgie. Mísí se v ní vřelý vztah k lidem – včetně mnoha chudých a utlačovaných, starých či jinak nemohoucích, nepochopených a nemoderních – se vztahem k vlasti. Tou pro autora bylo rakousko-uherské mocnářství, které se v té době již otřásalo v základech. Autor, ač Vídeňák, jezdíval i do Čech a na Moravu, kam je zasazen děj mnohých z jeho povídek. A tak na nás dýchne historie některých nám dobře známých míst.

Jediné, co se mi na knize nelíbilo, byly ilustrace Karla Laštovky. Byly by to hezké ilustrace k antickým tragédiím nebo k nějakým baladám či pohádkám pro starší děti, ale k příběhům, jejichž děj se odehrává ve 2. polovině 19. století, se vůbec nehodí. Kdyby tam nebyly žádné ilustrace, bylo by to lepší. Povídky jsou natolik silné, že by se bez ilustrací obešly. A pokud by tam už nějaké být měly, volila bych motivy z pozadí příběhů, třeba různé hrady, zámky a další památky, v jejichž okolí se příběhy odehrávají. Bylo by to hezké doplnění, které by nerušilo. Ale jelikož autor za ilustrace v českém vydání nemůže, dávám pět hvězdiček :-).

Knížka bude mít tu čest vydat se dále do světa z nádražní knihovny v Č. Budějovicích, patrně v pondělí po poledni. Takže kdo to máte blízko a chcete si ji přečíst, neváhejte :-).

38 17.08.2019