Clara_C komentáře u knih

Je těžké uvědomit si někdy sám sebe. A v podobně náročné profesi obzvlášť. Myslím, že toto nejde vykonávat bez citu, ale také ne na doživotí. Práce s lidmi je psychicky náročná a se speciálními lidmi musí být časem neúnosná. Smekám před každým, kdo dokáže pracovat s lidmi, kteří jedou na jiné frekvenci než bychom si přáli.
Pana Martina jsem četla prvně, byť jej sleduji ( ne na Instagramu :-) ), ale vystihuje nevyřčeným přesně to, co by měl vyslovit nahlas. Nejen on. Díky.

12 20.11.2023

Nemůžu hodnotit hvězdičkami něčí život.
Navíc je Tove hodně otevřená a na dobu, ve které žila a ve které psala, i dost neortodoxní. Ale právě proto byl její život divoký, nespoutaný a kromě psaní chaotický.
Klobouk dolů za upřímnost i za to, že se nesnažila dělat ze sebe lepšího člověka, ale byla prostě jen ženou z masa a kostí. Která měla velkou slabinu. Závislost. Na druhých, na fetu, na psaní. A do všeho šla po hlavě. Na druhou stranu byla dost sobec. Jela po své koleji, děti, zraňování svých nejbližších, k tomu byla zcela hluchá, alespoň soudě podle knihy.
Nelehké čtení. Tím spíš, když víte, že si Tove vzala život.

Rozhodně zajímavé téma, těžba smůly z borovic je něco co zde neznáme. Bodejť by jo, když šlo o surovinu pro lodní průmysl. Lidé pracující v lese to neměli nikdy jednoduché, les a drsné podmínky umí odhalit charaktery. Bohužel zde jsou buď špatní nebo dobří lidé. Ale v životě to prostě takhle jednoduše nefunguje. Nicméně aspoň Del byl zkraje knihy víc člověkem, když nenechal na pokoji žádnou sukni :-) Přečteno rychle, rozhodně to není špatné čtení, škoda, že konec uspěchaný a až moc přeslazený.

17 05.11.2023

No ty jo. Tak to byl tedy pěkný hnus popsaný těmi nejniternějšími pocity šikanovaných.
Přesně to vystihla Hermína 14, takže nebudu opakovat již napsané. Spíš, i z pohledu právě zmiňovaného dialogu, nebyla šikana způsobována těm s hendikepem, spíš těm, co se nebrání. Nijak. Verbálně, ani fyzicky. Bylo to prostě kdo z koho, ale hodně brutálně. A vystihuje to celkově lidskou společnost. Jen pár vyvolených umí jít proti proudu a proti většině, ostatní raději přihlíží, mlčí, i když v hloubi duše nesouhlasí a křičí. Přitom někdy stačí tak málo.

9 16.10.2023

Eleanor má všechno na háku, je jí šumák, jestli zapadá, jak by se měla chovat v pracovním kolektivu i všechny ty další kraviny, na kterých by mělo lidem záležet. Jede si prostě podle svýho. Říká Raymond.

A navíc se nimrá ve svých pocitech, rozebírá si v duchu, proč se lidé chovají v určitých situacích zrovna tak a ne jinak, není dobrou hostitelkou, nechápe složitosti společenského života, nevyzná se v trendech, nepozná, že jí zrovna někdo balí, zjišťuje, že lidský dotyk i přítomnost druhého člověka mohou být i příjemné, což chápeme stránku za stránkou víc a víc.
Za mně moc pěkně napsaná knížka, na to, co má holka za sebou, měla ještě skvělý nadhled a byla nad věcí, byla prostě lidskou bytostí se vším všudy. Úplně jí vidím v té kožené vestě a s taškou na kolečkách bloumat po obchodě a kupovat vodku.

Protože každý, koho potkáte, bojuje v bitvě, o které nic nevíte. Buďte milí. Vždy.

" Když jsem nastoupila k Bobovi, pracovala v kanceláři jedna starší paní, měla jít za několik měsíců do důchodu. Často nepřišla, protože se starala o sestru, která měla rakovinu vaječníků. Ta paní se ovšem o rakovině ani jednou nezmínila, vůbec to slovo nevypustila z úst, mluvila o ní jen v matných náznacích. V té době to bylo docela obvyklé. Dnes je novou rakovinou právě osamělost - je to něco ostudného a trpného a člověk si za to může záhadně sám. Je to děsivá, nevyléčitelná nemoc, tak strašná, že se o ní neodvažujeme mluvit. Ostatní to slovo nechtějí ani slyšet, protože se bojí, aby nepostihla i je nebo aby na ně osud neseslal nějakou jinou hrůzu. "

26 06.10.2023

Mně se to líbilo. Asi po těžce realistickém Spasiteli bylo tohle naivně psané dílko to pravé. Jistě, zní to jako pohádka, ale i dospělí občas potřebují pohádky. Číst nebo je chvíli žít. Nebránit se změnám v životě, nechat se unášet tím, co je nám nabízeno a přijmout sny jako skutečnost.
A ano, každý může mít svůj Osobní příběh, nepotřebuje k tomu nutně Korán, jen víru v sebe samého. Možná dobře, že se mi stalo něco podobného dřív, než jsem knížku přečetla, i proto určitým pasážím rozumím velmi a jinde je to pěkný pohádkový příběh.
Ale teď už zase zpátky za zem :-)

20 23.09.2023

Paní Soukupová nám dává. Pěkně bez chození kolem horké kaše. Rodina je bezva věc, ale generační střety, stáří, puberta, pocit, že něco někomu dlužím, to jsou ostny, které bodají i mně. Rodiče nikdy nepřestanou vychovávat své děti, i když už dávno dospělé, myslím, že tohle vybalancovat umí málo kdo.
V knížkách od Soukupové se musí každý najít, i když to nebývá úplně příjemné shledání.

25 04.09.2023

Romantický až poetický příběh o jedné prostitutce. Už to zní divně, že. Prostitutky nikoho moc romanticky nepřitahují, pominu-li filmy typu Pretty Woman a už vůbec by neměly být poeticky založené.
Rozhodně zajímavé čtení nejen o sexu, protože na mně až tolik eroticky nepůsobila. Rozhovor s knihovnicí o sexu byl tedy celkem nečekaný, ale hodně povedený a výmluvný. :-)
Příběh spíš o hledání, nalézání, ztrácení, strachu z citů, objevování hranic a splynutí duší.
A jsem moc ráda za dobrý konec, každý občas potřebujeme dobrý konec, který může být i dobrým začátkem.

"Na těch nejdůležitějších setkáních se naše duše domluví ještě dřív než se setkají těla. K takovým setkáním dochází většinou, když už člověk nemůže dál, když potřebuje zabít své city, aby se mohly znovu zrodit. Ta setkání na nás čekají, ale my se jim většinou vyhýbáme. Když jsme už zoufalí a nemáme co ztratit, nebo jsme naopak nadšeni životem, neznámý se objeví a náš svět nabere nový směr.
Těla se naučí hovořit jazykem duše, říká se tomu sex, a v tom bude spočívat můj dar muži, který mi vrátil duši, přestože si sám úplně neuvědomuje, jak důležité místo v mém životě zaujímá. O tohle mě požádal a já mu to dám, přeji si, aby byl velmi šťasten."

13 30.08.2023

Co napsat na líčení všech hrůz, které jsme schopni jeden na druhém páchat? Když jedna strašná etapa skončí, nastoupí další, ve které si účastníci hrají na poslední spravedlivé. A soudit je? Po tom všem, co jim způsobili? A v celém systému osud jednotlivce? I když vyjímečné ženy. Každopádně strhující příběh, i když některé líčené hrůzy války, byť musely být milionkrát horší ve skutečnosti, protože tolik psychopatů uměla schovat jenom válka, mi přišly popisované zbytečně detailně. A to mám pár knížek s válečnou tématikou za sebou, ale tady mi to prostě přišlo brutální bez kontextu. Ale rozhodně zajímavá sonda i možná trochu odpověď na to, proč stále nedokážeme překročit svůj stín. Snad další generace bude odvážnější.

"Překvapilo jí, že hektické nadšení prvních revolučních měsíců s každým dnem ochládalo a mizelo, stejně jako se zamilovanost začne rozpouštět v poznání. S odpuštěním přichází dialog, slýchávala z úst malého muže, kterého si tak vážila. Bylo to prvně, kdy s ním nesouhlasila. Každý může odpustit jen sám sobě... Čekala, že přijde tlustá čára, oddělující černou od bílé. A čekala marně. Přišla jen uslintaná nostalgie, kterou se temnota propila a propíjí do zářivě bílé ustupující budoucnosti...
Zahleděla se na stavení v protějším svahu. Dělilo je jen pár stovek metrů podmáčené louky, vysoký plot a nekonečných padesát let. Za dráty jakoby se nezměnilo vůbec nic. Bílé omítky domů zářily stejně oslnivě jako kdysi. Napadlo ji, že přesně takovou hranici měli před dvěma lety postavit své minulosti. Nebát se vyslovit slovo vina. Lea uměla odpouštět. Celý život někomu odpouštěla. ..Možná bylo dobře, že malý muž odpustil všem a za všechny. Tolik zadků by nedokázal nakopat ani Plánička.

Zakázané ovoce. Chuť na kterou si nezvykla, ani když jí dovolili natrhat si, kolik jen chce. Byla jednou z mnoha, kterým se bez nepřítele nežilo lépe. Dřív se všechno zlé dělo z vůle nepřátelského systému. Teď se mnohé nedělo z její vlastní vůle. A to jí rozčilovalo. Uvědomovala si, že neumí žít ve svobodě. To byla ta blbá nálada, o které mluvil Havel. Znechucení nad vlastní neschopností žít ve světě bez zákazů. Žít sám se sebou."

14 26.08.2023

Knížka nabitá emocemi. Jako vždy u paní Dvořákové. Vždycky najde něco, nad čím člověk přemýšlí, jak by se zachoval on. A vždycky vystihne lidskou povahu bez obalu. Čemu nerozumíme, co vybočuje z naší představy o normálnosti, čeho se bojíme nebo si neumíme racionálně vysvětlit, to raději pošlapeme a udusíme raději hned v zárodku.

Úplně mi naskakují slova Robina Williamse: Každý, koho potkáte, bojuje v bitvě, o které nic nevíte. Buďte milí. Vždy.

27 18.08.2023

Netušila jsem, že ještě v nedávné době, možná i dnes, může být někdo tak plný předsudků a dokonce na to mít i zákon. Knížka, která mi zůstane pod kůží. Tady a teď netušíme co máme. Dívky v patnácti většinou nemusí vyšívat výbavu a nečekají, kterého ženicha jí kdo dohodí.

"Utíkala jsem před drby, před studem, před svojí mámou. Moje dívčí tělo se nechtělo stát tělem ženy, i když pro ostatní jsem se jí už stala. Už jsem nebyla neviditelná - mohli mě pozorovat a soudit.
Určitá slova jsem slýchávala odmala, polohlasem a pořád dokola, ale neposlouchala jsem je. Teď zazněla znovu, ale aby ublížila mně. Celá léta jen podkreslovala moje dětské hry, a teď byly jako vosí roj, který na mě útočil. Učitelka Rosaria měla pravdu - slova jsou jako zbraně. A nemusí to být nic těžkého na vyslovení. Stačí, když obyčejné slovo vypustí z pusy hlupák. "

12 16.08.2023

Po dlouhé době Peter May v plné kráse. Sice v kulisách pravda dost strašných, o to horší, že reálných. A díky knize velmi barvitě vylíčených. Asie se vším všudy.

" Stejně jako jsou Asiaté v Africe a Evropě a Židé v Evropě a Americe předmětem závisti a nenávisti, jsou v jihovýchodní Asii předmětem závisti a opovržení etničtí Číňané - pro svůj obchodní a finanční talent, pro své tvrdohlavé odmítání zavrhnout starobylé dědictví, mnoho generací vzdálené.

Ve tmě můžeš věřit, že už nikdy nic neuvidíš. Ve dne je těžký uvěřit, že někdy umřeš. "

13 09.08.2023

Zvláštní, velmi zvláštní. Názorná ukázka toho, když se někdo vyčlení ze společnosti se vším všudy. Zabalené do poetického tónu, abychom se neděsili pavouků, much, přetržených klíšťat a celkového nepořádku v pronajatém domě, který pouze slouží, aniž by mu nájemníci pomohli s obnovou. Vzhledem k tomu, že jsem asi moc racionálně založený člověk, četba ve mně vyvolávala hodně otázek, které ovšem nebyly předmětem námětu :-) Například jsem si říkala, jestli spolu ti dva sdílejí ložnici se vším všudy? Na to jak je pohlcuje příroda, základní pudy někam zmizely? Proč chtějí být sami, nikoho nepotřebovat, ale žijí ze sociálních dávek? Majiteli nevadí, jak to v jeho domě vypadá? Ale já vím, to už moc zavání realitou a do pomalu plynoucího života o samotě se to nehodí.
Každopádně krásný jazyk, skvělý překlad, ale hodně beznadějný příběh.

13 04.08.2023

Je to King a výběr zfilmovaných kousků. Oceňuji autorův komentář před každou povídkou i seznam jeho nejoblíbenějších filmových adaptací. Musím se po letech podívat na Vykoupení z věznice, Pokoj 1408 je pro mně nový a Tělo jsem četla, tedy zkusím i film. Nicméně Kukuřičné děti u mě fungují jenom na papíře, některé pocity a fantazie se prostě do filmu nenacpou.

13 30.07.2023

Krásná kniha. I se svými krutostmi. Komunismus není jediná diktatura, Chile je toho důkazem. A Esteban Trueba kapitalista, který o iluze přišel. Režim, v který celý život věřil, mu jeho přesvědčení vzal, pošlapal a vrátil s krutostí jemu vlastní.

A zjištění, že spisovatelka je neteří svrhnutého prezidenta vše nakonec jenom umocnilo.

18 19.07.2023

No. Tomu říkám rozklad osobností v jedné porci. Tedy knize. Nejen zločin a trest, ale i pýcha a pád. Rozhodně slušná nálož charakterů, velmi se ztotožňuji s hodnocením Maléhomedvěda. Už netřeba psát víc.
Spíš jen - kolik z nás se v podobném vlaku, či vleku druhých už vezeme. Ani to netušíme. Natož, abychom si řekli, že už je čas rozhodnout se něco změnit.

19 28.06.2023

Knížku četla i moje 75 letá maminka, už vím, že to pro ní muselo být těžké čtení. Sama vidí, jak se její tělo i mysl čím dál víc zahaluje do stáří, i ona někdy těžce hledá správná slova a bojuje s nepružností a má vztek na to, že ne vše jde tak, jak by si představovala. S tím se asi každý smiřuje i vyrovnává jinak.
Rozhodně je knížka sice tenká co do objemu, ale co do obsahu je obrovská.

"Už jste někdy přemýšleli o tom, kolikrát za den jste řekli děkuji? Děkuji za sůl, za otevření dveří, za informaci. Děkuji za drobné, za bagetu, za krabičku cigaret.
Taková ta automatická, mechanická poděkování ze zdvořilosti, ze společenské zvyklosti. Téměř bezobsažná.
Občas opomenutá.
Občas přehnaně zdůrazněná: Moc ti děkuju. Děkuji ti za všechno. Tisíceré díky.
Mnohokrát děkuju.
Pracovní poděkování: Děkuji vám za odpověď, za pozornost, za spolupráci.

Už jste někdy přemýšleli o tom, kolikrát v životě jste poděkovali doopravdy? Vyslovili skutečné díky? Vyjádřili svou vděčnost, svůj vděk, dluh?
Komu?
Učiteli, který vás přivedl k četbě? Mladíkovi, který zasáhl, když vás na ulici někdo přepadl? Lékaři, který vám zachránil život?
Životu samotnému?"

21 18.06.2023

Hodně odvážná žena. Coby teplomilec bych se do podobných dobrodružství nikdy nepustila. Obdivuji odvahu opustit dcerku a odjet. Ale při popisu krajiny i nacházení sebe samé, vnímání klidu, souznění s přírodou kolem a přijmutí své podstaty jí chápu. A obdivuji obnažení své duše a svého bytí až na dřeň. Nicméně pro mně bude sledování polární záře víc atraktivní na fotkách :)

17 17.06.2023

Hodně syrové čtení. Paní Faulerová se s Annou nemaže. Stejně jako se nemaže život s námi. V této knížce nejde o to najít si nějakého kladného hrdinu, i když jeden by se možná našel. Jde o to ztotožnit se s myšlenkovými pochody, zjistit, že před minulostí ani sami před sebou nikam neutečeme, ať se hneme kamkoliv, jsme s kýmkoliv a snažíme se pozurážet kohokoliv. Anna ubližuje svým blízkým, odhání je od sebe, přitom cíleně nejvíc ubližuje sama sobě. Děláme to také.

" Nikdy jsem v nic nevěřila. Měla jsem jen víru v neexistenci - mnoha věcí, jako třeba lásky, ta je jen výsledek spolupůsobení několika podmínek. Načasování. Guláš emocí a okolností, poptávky a nabídky. Vezmete kilo lidský slabosti, hrstku nudy a dvě špetky osamělosti, nasypete tam někoho, kdo se zrovna namane, takříkajíc co dům dá, že, a buhmo!, je tu láska, až se z ní kouří, pěkně naservírovaná na podnosu z falešnýho stříbra. Minus a minus dá plus. A pak vám to shnije přímo pod nosem, zhořkne na jazyku a nakonec to vydávíte.

Ach ty lidi. Jak zoufale potřebují věřit v čisté dobro, protože sami ho v sobě nemají ani za nehet, jak zoufale potřebují věřit, a na víru sami v sebe nemají, potřebují něco jiného, něco, co je víc než oni, něco nad nimi, pane, dej, aby byl život snesitelnější, aby byl důvod, proč ráno vstát, aby byl důvod vést slušný život, aby byl důvod k morálce a etice a lásce, protože jinak bychom ve jménu evoluce jen zabíjeli, souložili a žrali. Pro silné je tu Darwin, pro slabé Ježíš.

Viktor Kavi, to dlouhé stéblo trávy, co se nade mnou tyčí v mojí chodbě, to stéblo, co jsem zavolala uprostřed noci před Štědrým dnem, na mě shlíží, sem ke mně, všichni víme, kde to je, všichni víme, kam patřím."

9 08.06.2023

Určitě by knihu neměl minout nikdo, komu není humor Woody Allena cizí. Na jedné stránce se řežete smíchy a o pár stran dál nechápete, že se mu dělo to, co se mu dělo. Naštěstí má Woody úžasnou povahu a podobné věci po něm stečou jako voda. Jsem moc ráda, že jsem tuhle knížku díky databázi objevila, je pravda že poslední dobou jsem Allenovu tvorbu úplně nesledovala. Musím napravit.

" Když si vzpomenu na dobu, kdy jsem pracoval v nočních klubech, musím říct, že dnešním bavičům a bavičkám nesahám ani po pás. Jediné, co mi na nich vadí, že mnozí z nich jsou zbytečně sprostí. Všimněte si, že říkám zbytečně. Nevadí mi vulgarity, když přispívají ke komickému účinku, ale od šedesátých let, kdy se jazyk osvobodil, je člověku často trapně, když slyší komiky, jak špikují svoje čísla někdejšími takzvanými sprostými slovy.
.....

Dnešní tuctoví komici vylezou na jeviště, vytáhnou mikrofon ze stojanu, aby se mohli potulovat po jevišti, vykřikovat své vtipy a nedejbože chodit k židli nebo ke stolu uprostřed jeviště, na kterém stojí láhev s vodou, aby se ten komik mohl tu a tam napít. Odkud se vzali všichni ti žízniví komici? Ještě jsem nezažil, aby někdo uprostřed monologu padl k zemi žízní. Herci dokáží celé hodiny hrát Shakespeara, aniž se Hamlet nebo král Lear odkradou do kulis loknout si minerálky. Ale v televizi můžete vidět i komika, co přechází sem a tam po jevišti a vykládá - Víte, co mě sere? Byli jste někdy na jedné z těch zasraných výletních plaveb po Karibiku? Ty jsou úplně na hovno- A hned si musí cucnout vody, jinak najdou na jevišti jeho vysušené ostatky jako kostru na poušti. Než si svlaží vyschlé mandle, přepnu vždycky na něco poutavějšího, jako je třeba reklama na hodinky."

15 27.05.2023