Clara_C
komentáře u knih
Emilka
Ivana Fajnorová
Autorka na konci píše, že díky tomu, že je vášnivou čtenářkou a sem tam něco napsala, pokusila se o knihu. Na prvotinu rozhodně dobrý počin. Příběh pěkný, dobře se četl. Bohužel emoce jsem do čtení moc nezapojovala, a že by bylo proč. Tolik úmrtí blízkých, dětí, ale nic to se mnou neudělalo. Postavy příběhem jen tak procházely, všechno se odehrávalo jen na povrchu, nic u čeho by se mi tajil dech a uvěřila bych opravdovosti někoho z nich.
Škoda.
Zapomeňte na neděli
Valérie Perrin
Knížky Valérie Perrin nejsou jen tak něco. Jsou plné symbolů, snění, lásky v různých podobách.
Není to čtení, které vás pohltí při otevření knihy, ale příběh vás pěkně pomalu a postupně vtahuje do osudů lidí, kteří své příběhy žijí, aniž by si to uvědomovali. Do toho se rozmotává klubko minulosti, která vždy nese vinu na tom, co se stane dál.
"Už se mu nedařilo cítit sebemenší radost. Ale opanoval ho hluboký vnitřní klid. Tak si ostatně všiml toho, že Edna mu nechybí.
Naopak. Ulevilo se mu. Ulevilo se mu, že už není pod dozorem. Že unikl jejímu zkoumavému pohledu. Způsob, s nímž Edna číhala na stopy minulosti, ho uvěznil v jeho obavách. Život v kavárně pana Louise ho osvobodil.
Hélene na něj nikdy nečíhala. Hélene se neschovávala za dveřmi. Hélene se mu nehrabala ve věcech, Hélene nehledala v každém jeho gestu pohyb, který by ho zradil. Hélene se nebála jeho, ani jeho pravdy, ani jeho minulosti.
Postupně si Lucien uvědomil, jak moc musela být Edna nešťastná a zděšená, když se dozvěděla, že se nejmenuje Simon, ale Lucien. Až tak, že opustila jejich dítě. "
" Staříci utečou, ale nevědí, kam jít. Zapomněli cestu, která vede do života předtím. Doma bylo prodáno, aby se mohl zaplatit jejich pobyt v Hortenzii. Jejich květináče jsou prázdné a jejich kočky umístěné jinde. Jejich doma existuje jen v jejich mysli, jejich osobních knihovnách. V těch knihovnách, kde ráda trávím celé hodiny.
Je mi líto, když je vidím, jak se mačkají od deseti hodin ráno ve vestibulu a sledují dvoje hlavní dveře, které se otevírají a zavírají.
Čekají."
Levá strana světa
Lisa Genova
Přečteno jedním dechem. Zatajeným. Je to nejen o Sáře. Je to o tempu dnešní doby. Řítíme se životem kosmickou rychlostí až přestaneme vnímat co je vlastně důležité. No, práce, ani nadstandardní bydlení to nebude. Někdo si to stihne uvědomit včas. Někdo potřebuje ránu do hlavy. Někdo na to nikdy nepřijde.
Napsáno naprosto bravurně, pohltí vás kolotoč rodiny Sáry a Boba, má holka kliku na báječnou rodinu. Sářiny pokroky po úrazu, věci, které zkraje tlačila dopředu jí na konci nepřišly až tolik podstatné. Její netrpělivost mi byla velmi blízká :-)
" Vrátím se k plakátu. Něco je jinak. Uvědomuju si jen to, že na plakátu je něco jiného, ale čím přesně se liší, nedokážu několik vteřin určit, a když to pak uvidím, je to stejně nepochybné, stejně zřejmé jako ten hořící domek.
Na plakátu jsou dvě ruce, ne jedna. A nejsou obě zaťaté v pěst, připravené k boji. Jsou sepnuté. Ruce, které se drží. A červenými písmeny napsané slovo nad nimi není Věcnost. To slovo nad sepnutýma rukama zní Vděčnost.
Rozpláču se a plakát, na který jsem se dívala špatně, se mi strašně zalíbí. Myslím na Heidi, Boba a svoje děti, dokonce i na Martu, máti a všechnu tu pomoc a lásku, kterou mi dali, a na všechno, co mám. Myslím, že můj mozek ten plakát celou tu dobu viděl a neustále mě na něj upozorňoval ve snaze mi ho ukázat. Jeden tichý, nevědomý a nenarušený kousek mého já vždycky věděl, o čem ten plakát vypovídá. Děkuju, že jsi mi to sdělil.
Dnes jdu domů, nedokážu obkreslit kočku, ale vidím celý tenhle plakát a jsem plná vděčnosti."
Smažená zelená rajčata ve Whistle Stop Cafe
Fannie Flagg (p)
Bože. Z té knihy na vás úplně dýchá Amerika třicátých let. Hned vidíte prašné cesty kolem vlaků, kde Železniční Bill shazuje potřebnosti pro chudé, slyšíte jazz a hukot na ulicích Birminghamu v Alabamě, vidíte kypré černošské ženy s kupou neposedných dětí a těšíte se na další životní cesty všech z té doby, stejně jako Evelyn v pečovatelském domě Růžové terasy. Pochopitelně je vše zromantizované, ono to tak úžasné, hlavně pro černé, nebylo. V náznacích se dočtete o tom, jak nejsnáze proplouvat mezi bílými, takže ponižovat se. To nechcete. Ale pokud chtěli přežít a žít svůj život, někdy to nešlo jinak. Nemohu říct, kdo z knihy mě zaujal nejvíc, každý měl svůj příběh, který byl vskutku mistrně vyprávěný.
Skoky v čase mi rozhodně nevadily, prostě si musíte před každou kapitolou přečíst i uvedený datum.
Myslím, že filmové verzi také časem neodolám.
" Když odcházela Evelyn z kostela, u dveří se otočila a ještě jednou se ohlédla. Možná sem dnes přišla s nadějí, že zjistí, jaké to je být černý. Nyní jí došlo, že to nezjistí nikdy, stejně jako její přátelé tady nikdy nemohou poznat, jaké to je být bílý. Věděla, že se sem už nevrátí. Tohle je jejich místo. Poprvé v životě však pocítila radost. Opravdovou radost. Radost, kterou vídala v očích paní Threadgoodeové, ale tehdy jí nepoznávala. Věděla, že už jí možná víckrát nepocítí. Jednou jí však zakusila a teď už do smrti nezapomene, jaký to je pocit. Bylo by báječné, kdyby mohla všem v kostele povědět, jak moc pro ni tento den znamenal."
Usedlost
Maria Turtschaninoff
Nádherná kniha. Obalem, obsahem, pojetím dějin a koloběhu života. Poetické čtení o krásách lesa, divoké přírodě, blatech, v krajinách, kde ještě člověk nezapomněl, kým je. Zásahy nemocí, válek, příchodů, odchodů, naplněné touhy, lesní lidé, kteří jsou nebo ne, oběti, které přinášíme jim nebo sobě.
Nádherná kniha.
Dámský klub půlnočního plavání
Faith Hogan
Na můj vkus už to bylo místy až moc předvídatelné a přeslazené. Četlo se tedy pěkně, příběh plynul, ale žádné překvapení se nekonalo. Nicméně jako letní čtení na dva večery, proč ne. Škoda těch chyb v českém překladu.
Zavolejte sestřičky
Jennifer Worth
Moc pěkně poskládané vzpomínky na období po válce v Londýně. Nedělám si iluze, že jinde to bylo lepší. Mnohde je to ještě na podobné úrovni jako kdysi. Jenom my si neustále na něco stěžujeme a vůbec netušíme, jaký skvělý, pohodlný život vedeme.
Číst o podmínkách mnohočetných rodin v zajetí nevěstinců, nemocí a špíny, představa v tom rodit a vychovávat děti byla naprosto příšerná.
Příběh Conchity a jejích 25 dětí, jejího mateřského pudu, kdy věděla co má dělat se svým předčasně narozeným synkem, je v dnešní moderní době neuvěřitelný. A přesto v něm bylo hodně k zamyšlení. V současnosti se natolik vzdalujeme přirozenému chování a selskému rozumu, až o podobné samozřejmosti přicházíme. A to je škoda.
Hodně lidská kniha, smekám nejen před autorkou.
Tři
Valérie Perrin
Mnohovrstvý román, který vás nejednou překvapí. Valérie Perrin zkrátka umí. A umí vás pěkně vodit za nos. Ale tak to má být. Spisovatel si má se čtenářem hrát a musí umět překvapit.
Moc jsem si čtení užila a poslední stránky jsem prostě musela dočíst honem.
Víc podobných knih, kde nic není takové jako se na první pohled zdá.
Principálova dcera
Jostein Gaarder
Některé tenké knížky v nás vzbuzují pocit, že budou přečtené hned a s lehkostí. U této to neplatí, už proto, že jde o pana Gaardera. Jak již bylo zmíněno v jiných komentářích, dostáváme plno témat k zamyšlení a pod jedním příběhem se ukrývá plno dalších.
A přitom je to tak prosté, život je buď pěkně uspořádaný, stejně jako šachovnice se svými figurkami, které přesně znají svůj směr nebo naopak jako cirkusové představení, kam se chodíme bavit a nechceme žádné problémy.
Knížka plná námětů, nápadů, úvah, fantazie, komplikací. Každý z nás má určitě podobných myšlenek plnou hlavu. jen někdo je ale umí zformulovat, popsat jím listy papíru nebo z nich uplést příběh.
" Nemám jiné přání než smět být člověkem. Chci se dívat na ptáky a na stromy a slyšet děti, jak se smějí. Chci zůstat na světě, vykašlat se na všechnu fantazii a jenom žít. Nejdřív musím žebrat o něco tak prostého jako o dovolení, abych směl být otcem vlastní dcery.
Led začal praskat a chladná a temná hlubina pod hladinou se otevírá. Konec předvádění ladných piruet. Od této chvíle se musím naučit plavat v hluboké vodě.
Byla to krátká partie, příliš krátká. Černá královna mě postavila ke zdi a já jsem prohrál hru. Je to moje vina, není úmyslná, jen důsledek hrubé nepozornosti. Stydím se. To je konec, stydím se. Zrovna já, který vždycky tvrdil, že lidé zapomněli, co je stud - já spáchám ten nejostudnější čin, jaký člověk může spáchat."
Buď jako řeka
Shelley Read
Silný příběh ženy, možná spíš žen, které tolik ovlivnili jejich muži. Otcové, milenci, manželé, synové. O darech a obětech.
Příběh o broskvích, o půdě a jejich darech.
O řece, která se klikatí údolím a vine se celým příběhem, sbírá drobné kousky života a směřuje s nimi k protnutí blízkých osudů.
Napsáno tak bravurně, že někdy zapomínáme, že je to jen příběh z knihy.
"Krajiny našeho mládí nás utvářejí a my si je neseme v sobě. Opředené vším, co nám daly a vzaly, zůstávají součástí toho, čím se stáváme.
Země vydrží, pokud musí, zbaví se lidské hlouposti, pokud to dokáže, zotaví se a jde dál. "
Muž vdaných žen
Alex Walló (p)
Napsat i oddychovou knížku tak, aby byla oddychová, je umění. A pokud čtete, smějete se, říkáte si jo, každý má svou oblíbenou kapelu, tady pán Beastie Boys, já ujížděla na EMF a Prodigy, pokud si vybavíte vlastní city ke svým protějškům, v knize viděno chlapským pohledem, zahlédnete i přes kupu avantýr obyčejný život, který máme občas všichni ode zdi ke zdi, tak je to prostě dobře napsaná knížka.
Pro filozofování sáhnu v knihovničce prostě jinam.
A motorky super, vítr ve vlasech, to je přesně ono. Svoboda, žádné myšlenky, jenom pocity. Je to tak.
Jen ten pseudonym. Jak vidím Walló, naskočí mi v hlavě Olga :-)
Vlčí štěstí
Paolo Cognetti
Mám ráda podobné knížky. Kdy s postavami hledáte i svoje kořeny a říkáte si, že to máme skoro všichni stejné. Také bychom se chtěli vyznat v tom, co chtějí ostatní. Ale je to těžké, když nevíme ani my, sami, co vlastně chtít.
Někdy stačí jenom přijmout realitu. To, co nám život nabízí.
" Silvii se v pátém patře na předměstí zdálo o chatě, ledovci a svahu vedoucím na Felik. Nešel před ní žádný vůdce družstva. Ani Fausto, ani Pasang, ani žádná stopa, kterou by už někdo vyšlapal. Ale ona přesto znala cestu. Kráčela po tom svahu sama a zarážela mačky do zledovatělého sněhu, cepín udával krok, nohy měla silné a sebejisté a už se blížila ke svému ztracenému městu.
Svět patří tomu, kdo si ho vezme."
Marta v roce vetřelce
Petra Soukupová
Napsané to je skvěle, paní Soukupová prostě umí. Z textu, někdy suchého, vyběhne vtip, že se i přes tu beznaděj začnu smát.
Ovšem jinak je deníček Marty i na mladou holku dost depresivní. Můžeme hledat chyby ve výchově, v přístupu rodičů i jejím, kdy se při svém prvním problému složí, možná jsem čekala jiný konec, kdy se slečně něco přehodí v hlavě, ale nic. Marnost a čekání, že se všechno samo nějak vyřeší.
Malinká jiskřička naděje by se určitě hodila.
Návod k použití železnice
Jaroslav Rudiš
Knížky pana Rudiše patří mezi moje oblíbené. Vlakem jezdím, i když k nim nechovám takovou lásku jako autor. Ale mám pochopení pro absolutní nadšenost pro věc, ať už je to cokoliv. A pan Rudiš prostě železnice miluje. Ne pro jejich prvotní využití, tedy dopravit se z bodu A do bodu B, ale pro cestu samotnou, pro gastronomické zážitky, ať už ve vlaku, nebo v nádražkách, či blízkém okolí nádraží. Lehké záchvaty historie byly na místě. Ale. Tolik míst, měst a koutů si prostě nezapamatuji a určitě ani nemám v plánu je navštívit. Ale chápu. Je to podobné jako když dlouho mluvím o svých zálibách. Chvíli mě přátelé poslouchají a potom už vidím, jak jen tak kývou hlavou a myšlenkami jsou u svých starostí :-)
Cením překlad.
A neodpustím si osobní zkušenost s vlaky, která je naprosto jiná než pana Rudiše. Jezdím druhým rokem každý týden z jedné konečné stanice ve východních Čechách - je možné, že tam autor ještě ani nebyl :-) - do České Třebové přes Kolín až do Nymburka a zpět. Tedy zmínky o těchto nádražích jsou pro mě zajímavé a pohřebiště pro vlaky příště lépe prohlédnu. Nicméně jezdím se psem v dobu, kdy se přepravují studenti do škol a mé zážitky z totálně nadupaných vlaků jsou poněkud odlišné. Jídelní vozy a první třída jsou pro nás s kamarádkou na vodítku zapovězené, nicméně příhody z cest jsou vesměs pozitivní. Ale pro nás je prioritní ten cíl než cesta, ty hledáme v jiných lokalitách.
Vetřelec
Kristýna Trpková
Ale jo. Přečteno rychle, knížka má spád, občas si říkáte, že je ten postup ve vyšetřování nějaký ne úplně posloupný, ale asi to tak je. Nicméně při čtení bychom se neměli tímto zabývat. Téma perfektní rodinky bylo na můj vkus omílané až moc často. Ale to jsou jen drobnosti u knížky, kterou jsem přečetla téměř na posezení.
Vnučka
Bernhard Schlink
Knižka mě chytla a už nepustila. Nejdřív jsem si říkala, kde je ta vnučka, o kterou má jít, ale všeho do času. Není moc překvapivé, že dítě vyrůstající v rodině popírající holokaust a oslavující původní Německo, věří stejným bludům. Podobně jako my zapomínáme, v čem spočívalo zlo komunismu, kdy někteří dnes jsou schopní tvrdit, že se tak nedělo a všechno bylo jinak.
Chápu východní Němce, kteří po pádu zdi, podobně jako u nás po listopadu, nevěděli moc co se sebou, proti jakému zlu se vymezit, když všechno, co do té doby bylo, zmizelo a začalo se objevovat v jiných podobách. A vysvětlujte toto někomu ze západního Německa. Takže chápu i Kašparovu naivitu, snahu všemu a všem vyhovět a výrazně neodporovat.
Moc dobře napsaná konfrontace mezi jinými světy a generacemi.
Když teče krev
Stephen King
No, jako vždycky King. Parádní, čtivé, pomalu jako ze života, i ten je totiž někdy pěkný horor. Nejvíc mě chytla povídka Telefon pana Harrigana, ale myslím, že každá část knihy měla co nabídnout.
Můžeme si myslet, že má mistr i slabší chvilky, že některé knihy nejsou úplně dokonalé, ale klobouk dolů a přeji nám, abychom se ještě dlouhou dobu mohli těšit na nové knihy.
" Chceš vědět, co si myslím, Drewe? Myslím si, že když muž řekne - to přece víš - což chlapi dělají pořád, myslí tím ve skutečnosti JÁ to vím, protože TY jsi moc blbá na to, abys to věděla. Tudíž já chlap ti to musím vysvětlit, abys to jako ženská pochopila. "
Stav beztíže
Woody Allen (p)
Typický Allenův humor s parádním překladem. Co jméno, to perla. Povídky krátké, sic vtipné, ale je z nich poznat Allenova klasická nejistota ze sebe samého, že selže v uměleckých kruzích, z nezájmu opačného pohlaví, pasáže o sexu jsou vskutku vtipné, poslední, nejdelší povídka mi přijde lehce biografická, jelikož mi připomínala jeho Mimochodem.
Velmi osvěžující četba.
Přijde kůň do baru
David Grossman
Po dočtení jsem měla pocit, že jsem zůstala na světě úplně sama. Tak moc na mě zapůsobila osobní a osobitá zpověď. A je úplně jedno z jakého konce světa příběh je, protože je plný nedorozumění a lidé se pochopí až pozdě. I když před smrtí není nikdy pozdě.
Počet diváků, kteří vydrží poslouchat se může rovnat počtu čtenářů, které kniha zasáhne. Není úplně jednoduchá.
Přitažlivost pádu
Noel O'Regan
Podobně jako na autory severských kriminálek působí jejich příroda, syrovost a tma, tak i tady měla krajina, útesy a výhledy z nich velký prostor a věřím, že i vliv na jednání místních obyvatel. Někteří inklinovali k víře s tím, že mají určité životní poslání, jiní neunesli tíhu svého osudu a chtěli zvolit rychlé řešení. Skvěle popsáno a napsáno, musíte přemýšlet nad každodenním životem rodiny, která za bydlení v domě s úžasnými výhledy, platila až vysokou cenu. Říkáte si, jestli byste byli i vy schopni podobné empatie až do takových rozměrů a důsledků. Jestli byste upozadili vlastní děti, notabene na ně naložili svoje i cizí břímě pro vás neznámých lidí. Které se se svým pro ně traumatem z dětství nejsou schopny vyrovnat ani v dospělém věku a potřebují se ujistit o svém vztahu k rodičů, místě v životě. Každý po svém.
Nevšední kniha s citlivým překladem.
