esma komentáře u knih

Je to prvotina paní Mornštajnové. Knížka mi nesedla, chyběla mi přidaná hodnota, něco navíc.

17 01.04.2023

Pohádkový příběh (nejen pro děti) plný fantazie, napětí a dobrodružství a také plno moudrosti. Po přečtení knížky už nic nebude jako dříve...
Nenechme si krást náš čas, nic cennějšího nemáme!

17 13.04.2022

Veselý, ze začátku potrhlý na konci dojemný příběh jenom potvrzuje, že cesta k cíli je stejně důležitá jako cíl sám...

17 10.04.2022

… jak málo věcí dokážeme v paměti udržet, co všechno s každým vyhaslým životem dál upadá v zapomnění a jak se svět sám od sebe vyprazdňuje, když příběhy vážící se k nesčetným místům a předmětům, jež si samy o sobě nic pamatovat nemohou, už nikdo neuslyší … nezaznamená je … ani nepředá dál…
W. G. Sebald zaznamenává, předává… příběh osamělého chlapce, kterého matka zachrání tím, že ho pošle ho v necelých pěti letech vlakem do Anglie, chlapce, kterému je umožněn život fyzický, ale poznamenán život duševní, dospělého muže, kterému se rozevře propast času a sděluje nám, jaké to je, zůstat naživu.
Kniha s velkým přesahem, se zajímavými kulisami z oblasti architektury, přírodovědy, ale hlavně s nepředstavitelně hrůznými popisy zvrácené moci.

17 11.11.2021

Smutné, depresivní čtení, ještě že žijeme tady a teď.

17 08.08.2021

Zaostalému carskému Rusku začátkem 20. století zvonil umíráček. Velká říjnová revoluce smetla nejenom předchozí nevolnický režim, ale rozvrat země otevřel Pandořinu skříňku plnou temných sil, kde bratr neznal bratra, soused souseda, člověk člověka. … Na světě není nic strašnějšího než lidská duše… Rozum, chladnokrevnost, rozvaha, to vše Grigorije opustilo v tom strašném okamžiku a jeho zvířecí pud mocně a cele ovládl jeho vůli...
Revoluce smetla každodenní život kozáků, kteří byli staletí usazeni kolem Donu. Byli spjati se svou půdou, neboť to byla ona, kolem níž se točili myšlenky všech, dýchali se svými koňmi, hájili své zvyky, pěli o své řece. Časy se měnily, do pohybu se daly velké dějiny a „malý“ člověk neměl šanci.
Postavení „malého“ člověka je univerzální… dělá co může, snaží se nejenom přežít, ale zároveň chce žít správně... Postava Grigorije Melechova je tak průzračná, ukázková, nemůže se přidat k žádné ze znepřátelených stran, zklamali ho. … Život tě donutí vyznat se v tom a násilně tě hodí na jednu nebo druhou stranu, Griško… To jeho hledání, nejistotu, to máme pořád společné. Žádná doba není taková, aby byl výběr jasný a snadný.Mají pravdu ti, co říkají, že historie se dá hodnotit pouze s odstupem času. Hodnoťme, tato historie se totiž dotkla a dotýká i nás…

I přes spory kolem autorství se nedá upřít, že jde o epické dílo nadstandartní... autor určitě myslel na čtenáře a nechal ho vydechnout : po nekonečném popisu krutosti občanské války vkládal do textu lyrické obrazy popisující půvaby této země, kterou bylo prolito tolik krve… a nakonec zvolnil, dílo ukončil květnem 1922, tedy před hrůznou vyhlazovací anabázi nepřizpůsobivých obyvatel hladomorem. Ale toho se Grigorij nejspíš stejně nedožil.
Že existuje Tichý Don, samozřejmě vím už od školy. Ale netušila jsem, že mně tak chytne. Četla jsem s přestávkami dva měsíce a zařazuji ho do svých top knih.

17 03.04.2021

Asi není mnoho těch, kteří neznají díla Johna Steinbecka. Já osobně u něj obdivuji, jak lehce (alespoň mně to tak připadá) a přitom barvitě kouzlí své postavy, nechává je prát se se skutečným světem, nemazlí se s nimi, ale současně k nim přistupuje s respektem. I ten s intelektem nejmenším je v jeho podání pořád člověk. Nevnímám to jako soucit, ale jako hluboké chápání všech variant lidského života. Na pastvinách nebeských i těch zatracených.

17 16.02.2021

Ropná skvrna, která málem připravila Juana Salvadora o život, je také skvrnou na našem lidském svědomí. Pokud nepochopíme všichni (a to nebude nikdy), že všechny živé bytosti mají stejnou nájemní smlouvu s naši planetou, tak to bude pořád : zmizelé deštní pralesy, vyhynulí živočichové, až zbydou pouze člověčí artefakty, například panenka...
Čtivá knížka, ve které autor vzpomíná nejenom na svůj zážitek s tučňákem, ale na Argentinu 70-tych let z pohledu současnosti (knížka vyšla 2015), byl bonus navíc.
Ráda bych doporučila i velmi působivý a půvabný film : Moje učitelka chobotnice (je na Netflixu). Film asi byl trošku „sestříhaný“, ale přesto, stejně jako knížka, velmi nenásilně volá o respekt a úctu k přírodě a životu.

17 28.01.2021

Nelidské zacházení se zajatci po porážce britské armády v Singapuru je pouze potvrzením toho, že válka odlidšťuje. V každé extrémní situaci vyplouvá na povrch všechno, co jedinec prožil. A pokud je to vztek, nenávist, zbabělost, strach, nahromaděná nespravedlivost, ztrácí veškeré morální zábrany, pokud je vůbec kdy měl. Neříkám nic nového.
Neskutečný fanatizmus, s jakým Japonci pojímali svou službu pro císaře, podřazeni jeho vůli a rozkazům je pro nás cizí. Jejich odlišné pojímání cti bylo ale spřaženo s hlubokou historii samurajů, kterých tradice sice končila, ale v knize je u japonských postav znát. Chybí jim nadhled.
Možná jenom major železniční armády Nakamura před smrtí je schopen vnímat mezi dobrem pro zbožštěného císaře a dobrem pramenícím z prostého vnímání života.
Přínosem knížky byl i přesah příběhů postav do doby po válce, pokud tedy přežili. Jejich sžívání s pováleční dobou. Většinou je to u všech stejné, to, co prožili, jim zamyká ústa.
A nakonec i ty ukázky z tvorby japonských poetů (Bašó, Kukušani, Issa), nepatrná zmínka o obdivuhodném japonském malíři (Hokusai) … určitě nám také japonská kultura měla a má co říct. Kdyby jenom nebyla ta válka. Tak zbytečná. Tak krutá.

17 19.01.2021

Hamižnost ... vlastnost, ke které se lidský rod propracoval. Na počátku ten, kdo chtěl přežít, musel mít zásoby. Pokud je měl, vytvářel si ochranné mechanizmy, aby o ně nepřišel. A když vítězil, měl jich pořád víc a víc a začal být chtivý. Život prostého Mexičana Kina neznalého těchto praktik musel dopadnout tak, jak dopadl. A Steinbeck celý příběh mistrně dávkuje až k pocitu bezmoci, který se vás při čtení této knížky zmocní. Smutný příběh.

17 27.06.2019

Přečetla jsem nejenom knížku (zaujala), ale tentokráte i všechny komentáře. Co čtenář, to jiný pohled daný jeho zkušenostmi, vzděláním nebo schopnosti vidět dál. Jak říká autor : světu nemůžeme porozumět bez dat, ale nelze mu porozumět jenom pomoci dat samotných. Chce to neustále monitorovat svět, hledat zákonitosti, souvislosti, dál pronikat do jeho tajů, neukvapovat se v názorech a přijmout svůj celoživotní úkol.

16 20.05.2023

Poslech audioknihy.
Vize Margaret Atwoodové byla pochmurná, doufám, že nedostatek porodnosti budeme řešit přes vědu a ne přes služebnice. Neomezená moc ale přináší i jiné excesy než ty sexuální a potvrzuje to i atmosféra knihy.
Obecně předpovídat, jak to s námi bude dál, je samozřejmě velmi zajímavé, ale já osobně vždy skončím s totálním strachem o osud planety, ta je rozhodující a nevratná.

16 29.11.2022

Alexi Woodsovi neuvěřitelné události změní život. V opačném případě by byl, jak sám říká, jiný člověk. Měl by jiný mozek, s jinak propojenými neurony, jinak fungující a tento příběh by nám nemohl vyprávět. Nebylo by co. A to by byla škoda.
Úvodem autorova citace : Kniha je skvělý způsob, jak sdílet myšlenky. A autor knihy nám předkládá několik okruhů, kam se můžou i naše myšlenky „zatoulat“. Můžete se zastavit nad trefným popisem jednostranné orientace škol, nad kategorizaci jinakosti a následné šikany, nad dílem Kurta Vonneguta, kterého jsem zatím nečetla, ale po tak excelentním rozboru jeho díla budu, až po stěžejní myšlenku práva každého z nás dělat vlastní morální rozhodnutí. Takže je to hodně o morálce a příběh Alexe, zastávajícího pozici určitého média, je vše propojeno v důmyslný celek. Našel přítele, formuloval své zásady založené na sdílených lidských hodnotách, našel své já. A sám říká : stál jsem pár kroků stranou, se železoniklovým meteoritem v ruce. Jako vždycky, když jsem ten velmi studený a těžký, čtyři a půl miliardy starý kus asteroidu držel, cítil jsem se v bezpečí, ukotvený k něčemu podstatně většímu, než jsem já sám.
Velmi zajímavě pojatá kniha, určitě stojí za povšimnutí. Osobně bych ji zařadila do povinné četby pro naše teenagery.

16 30.05.2022

Tato kniha bohužel není v audio-verzi, ale moc bych si přála večer co večer poslouchat vše, o čem Sebald psal a nahlas přemýšlel při svých toulkách po východním pobřeží Anglie. Nevidí totiž jenom zrakem, ale skrze krajinu vidí její minulost, s tím spojenou lidskou činnost spojenou se všemi důsledky a lidmi, kterých otisk, někdy fyzický, někdy jenom pomyslný, zde zůstal. Vše souvisí se vším, svět byl a je čím dál více propojen, a tak hledá a nachází souvislosti.
Skutečně pan spisovatel, vzdělaný, se širokým rozhledem, jeho vnímání světa má nádech smutku, ale nemoralizuje, pouze konstatuje. Rozhodně si zaslouží naši pozornost.

16 20.03.2022

Zapomenuté příběhy, které známe/neznáme, čtivě připomenuto, proplétají se mezi různými obory, u některých nechybí aktualizace z pohledu současnosti. Líbilo se mi, že k některým přidává zajímavé souvislost i, třeba scorbut vs válka za nezávislost v USA (posuďte sami) nebo kauza nuly a její přehlížení, to byl příběh veselejšího rázu (na rozdíl od slavných bitev a vojevůdců). Nikdo nezačíná nulou, i autor má první díl jedničku a ne nulu, tak ji nevzal na milost ani on…
Jinak bych doporučila si čtení rozložit, já mám za sebou tři díly a musím dát přestávku.

16 19.01.2022

V knize se dozvíte zajímavé věci o paměti obecně (autor zmiňuje i extrémní paměťové typy, ale ty se běžné populace netýkají). Hlavně jde o paměťové postupy, kterými lze paměť nejenom udržovat, ale ji dále rozvíjet a navyšovat. Jde vlastně o proměnu, o vytváření obrazů, které mají asociovat to, co si chceme zapamatovat. Napodobujeme metody našich předků, kteří bez písma, telefonů a jiných prostředků měli k dispozici pouze obrazy, prostřednictvím kterých přežívali : kde to jsem, kde najdu jídlo, které rostliny jsou/nejsou jedovaté, kde je brod, které zvíře je zabiják ...
Líbilo se mi, že autor uvažuje i nad současnými metodami výuky na školách, do jaké míry je memorování efektivní. Kvantitativní shromažďování informací by mělo nahradit schopnost tuto kvantitu analyzovat a učit se rozlišovat, co je významné a co triviální.
Nezajímavá nebyla ani poznámka o přirozeném úpadku naši paměti z důvodu masivního používání různých technologických berliček, nemusíme tolik přemýšlet a pamatovat si.
Už král Egypta Thamus odmítl písmo pro lid s tím, že … jestli si moji lidi objev osvojí, zasadí to do jejich duší sémě zapomnění... Není to recept na paměť, ale na upomínání…
(str 148). Jenomže : kdo by se chtěl vzdát svého externího harddisku ?

A co napsal Joshua na závěr ? Po skončení paměťové soutěže (poctivě rok trénoval) prohlásil : … v čem jsem svůj mozek skutečně vytrénoval, bylo to, abych lépe vnímal svět kolem sebe. Pamatování je totiž možné jenom tehdy, pokud se rozhodnete věnovat věcem pozornost. Nikdo by si asi nepřál, aby jeho mysl zaměstnávala kdejaká banalita, ale na druhou stranu je třeba připustit, že snaha svět nějakým způsobem uchopit a zachytit (namísto pouhého pasivního procházení) má jistou hodnotu – tímto úsilím získává člověk návyk všímavosti a lepšího uvědomění.

16 30.07.2021

Číst Ptačí zpěv (a já už podruhé) je emocionálně tak vypjaté, že možná knížku i odložíte. Sever Francie, kraj, který svými meandry zdobí řeka Somma (jen o něco delší než naše Sázava), byl dějištěm podle historiků jedné z nejkrvavějších bitev 1WW. Představit si tento bažinatý kraj na severu lemovaný nízkými pahorky jako epicentrum lidského šílenství je nepředstavitelné, ale Sebastian Faulks neslevuje a proniká nejenom do popisu bojů, ale i do nitra svých postav, aby s námi sdílel to … vychýlení světa na nepřirozenou oběžnou dráhu.
Věčná otázka : kam až člověk může zajít ? Kam až vede ta uzamčena hrůza, to vesmírné osamění, degradace lidského života, ta ztráta důstojnosti, to prázdno v duši ?
Osobně mě jímala klaustrofobie ze zákopových scén, byť jsem se snažila držet rovnováhu, nepomohly ani civilní vstupy ostatních postav blízkých hlavní postavě románu.
Závěrem jenom prosté sdělení : považuji závěrečnou scénu vyproštění Stephena za jeden z nejpůsobivějších návratů k lidskosti.
Děkuji, pane Faulksi, Vaše knížka patří k mým TOP.

… Někde daleko mimo dosah myšlení se k němu vloudilo rozřešení a zjistil, že jeho paže, dosud zdvižené, se začínají natahovat a rozvírat.
Levi hleděl na toho člověka s divokýma očima, napůl zbaveného rozumu, vraha svého bratra. Z důvodu, jimž sám nerozuměl, bezděky také rozevřel paže a oba muži si padli do náruče a rozplakali se nad trpkou podivností svého lidského života...

16 08.05.2021

Ve třetím díle autor líčí dobu předváleční. Dobu předváleční, kterou jsme si vytvářeli my - lidé. Svou slabostí, svými chybami, svou pohodlností. Svou schopností manipulovat ostatní, předhazovat jim laciná hesla a jednoduché návody na život v blahobytu. Jak lákavé je to přijmout. A pak ti, co jdou vždy s dobou. Vzpomněla jsem si na film Nikdy neodvracej zrak… jak snadné je sloužit jakémukoliv režimu.
Jan Guillou popisuje atmosféru plnou obav, tísně, strachu, ale neopomíná nás seznamovat i s tehdejšími novinkami technického a kulturního rázu.
Co mi v knížce scházelo, byl nedostatek rodinné diskuse o synovci Haraldovi, který měl velmi blízko k nacistickým špičkám. (I vzhledem k tomu, že část rodiny před Hitlerem odešla z Německa). Ale to je román.
To, že absence diskuse může mít závažné následky, vnímáme stále naléhavěji i dnes : prohlubující se polarizace společnosti, která zabraňuje hledání kompromisů a východisek. Největší roli hrají emoce, víra v existenci jednoduchých řešení složitých problémů, nárůst negativních, nenávistných projevů, jsme schopni vidět paralelu ?

16 10.07.2020

Márquez dokáže z každé situace a ze života kterékoliv postavy vytěžit tolik uvěřitelného a pravdivého, že mě jeho spisovatelský um uhranul. Příběh sám o sobě není na první pohled ani přitažlivý : zkráceně se jedná o příběh stárnoucích lidí, a přece kromě Márqueze i Márai (Svíce dohořívají) dokázali, že z každého období lidského života se dá vytvořit literární skvost.

16 09.08.2019

Knížka Kena Keseyho se ale dokáže dostat pod kůži. Způsob jeho psaní nedovolí přeskočit jedinou větu, chyběla by vám. Příběh mokrý, provlhlý, hledáte skrýš před deštěm, ale to není nic proti bezmoci člověka chyceného v pasti. To vše v Oregonu v půlce 20. století. Na mapách dominuje tmavě hnědá barva hor, zemi křižují spletitá divoká koryta řek, ale hustota obyvatel na km2 je pouze 16. V Oregonu, kde pro mnoho dřívějších osadníků bylo to prázdno důvodem utéct. A utekl i Henryho otec a zanechal rodinu bez prostředků. Tři kluci : tady je začátek, kdy se chlapec Henry zatvrdí a přežije to on, bratři i matka. A že jablko nepadá daleko od stromu, Henryho syn Hank je stejně hrdý, tvrdý a spoléhající jenom sám na sebe. A žije svůj nezávislý život, do kterého vstoupí jeho nevlastní bratr nesoucí sebou své nedospělé já a odboráři s pozoruhodnými donucovacími metodami, kterým Hank nechce ustoupit. A srocený dav s cílem táhnout za jeden provaz a likvidovat vše odlišné a potlačit vše, co tu odlišnost vyvolalo. A to už je Keseyho specialita a my víme, že někdo musí z kola ven ... nebo koho dalšího pohřbí řeka ...
Je úžasné, kolik poezie vměstnal autor do popisu oregonské přírody. Pasáž o divokých husích tak podmanivě dokresluje ten dramatický spád událostí, že mi je velmi líto toho nedorozumění při točení přeletu, důsledkem čeho nedošlo k další spolupráci s Milošem Formanem. K naši škodě...

16 03.06.2019