Janamed komentáře u knih
Nemůžu si pomoci, ale tvorba Dana Simmonse mi velmi připomíná díla Stephena Kinga. Však i sám King vyzdvihuje Simmonsovu tvorbu přímo do nebes. Ale vraťme se k Zimnímu přízraku. Kniha si mezi čtenáři nevede tak skvěle jako Temné léto. Navzdory tomu však nese ty podstatné znaky jeho rukopisu, které tkví především v autorově umění výstižně vykreslit úzkostnou, děsivou atmosféru. Elm Haven tak pořád zůstává tajemným a pochmurným svědkem, takovým Silent Hillem, událostí roku 1960. Návrat jednoho z chlapců a jeho démonů není tak sofistikovaně propracovaný (znatelné na rozsahu knihy), ale povrchně, velmi čtivě a napínavým způsobem (což je Simmonsovy vlastní) odkrývá osudy všech, kteří se toho temného léta stali svědky plíživého zla číhajícího ve staré místní škole. Hlavní dějová linka se však vine kolem Dala Stewarta, který si v sobě nese vlastní temnotu, a o tom je tento Zimní přízrak. Co možná ubírá románu na jeho oblíbenosti jsou za mne táhlé a nezáživné Dalovy vzpomínky na jeho milenecký vztah.
A na závěr toho všeho, nesouhlasím s názorem, že obě knihy jsou prezentovány jako dva samostatné romány. Já si nedovedu představit, že bych minula jednu z nich. Temné léto je prostě základ a Zimní přízrak racionalizuje podstatu zla, které ožívá v roce 1960. Tak to prostě je!
Obe povidky spojuje farmarske prostredi a obe jsou neuveritelne ctive. Precist se daji diky sve poutavosti behem chvilky. Nez, aby vylozene byly hruzostrasne, spise jsou tajemne, ta prvni napriklad i tezko uveritelna, ale obe charakterizuje urcita forma zdeseni/znepokojeni. Jako byste opravdu sledovali americky serial Verte, neverte! A ja ten serial o nadprirozenu s neobycejnou hrou pro divaky zboznovala. Porovnam-li vsak povidky EE mezi sebou asi se mi vice libila ta druha, tam bych klidne tipovala, ze by mohla mit realny zaklad. Zajimavy namet, vyborne prolinani minulosti se “soucasnosti az do samotneho zaveru, kvokzob. Tu prvni bych vsak tipovala na fikci. Doba stravena v podzemi, neznalost prostredi, samotny zaver. Kazdopadne dobova atmosfera a farmarske prostredi z nich doslova cpi, oldiesovky jsou to kazdym coulem.
Působivý, historický román Čtyři múzy britské spisovatelky Haydockové vypráví životní příběh rakouského, expresionistického malíře Egona Schieleho, proslulého svými kontroverzním akty a autoportréty. Autorka se v románu zaměřila na čtyři ženy, které jeho život ovlivnily nejvíce a více než zdařile tak rekonstruovala a navázala na jejich vzájemná osudová setkaní. Kniha dokonce vzbudila můj zájem o Schieleho tvorbu a jeho portfolio jsem si dodatečně nastudovala. Je velmi zajímavé sledovat, co vše umí změnit jedno století, a to především v oblasti erotiky.
Pokud mám shrnout výsledný knižní zážitek - obavy v podobě unylého uměleckého prostředí se už po přečtení prologu jednomyslně rozptýlily. Román je neuvěřitelně poutavý. Ač se jedná o historickou fikci, kvituji, že stojí na základech skutečné historické osobnosti. Ať to bylo jak jakkoli, vymyšleno to bylo napaditě a jména Egonových žen mi budou v hlavě rezonovat ještě hodně, hodně dlouho.
Dům v Amityville je další z řady příběhů z edice Smrtihlav. A ač příběh založený na skutečných událostech všichni dobře známe díky filmu 3:15 zemřeš, stejně jsem si ji nechtěla nechat uniknout…
Příběh Lutzových mne bavil, ač jsem moc nerozuměla jejich přílišné racionalizaci. Forma vyjadřování, kterou autor zvolil, bez květnatých souvětí, často holé pozorování jednotlivých členů, prostý jazyk, to byl ten správný efekt! Jay tak z vyprávění zainteresovaných osob rekonstruuje události z konce roku 1975 a začátku 1976, které donutily konečně rodinu Lutzových přehodnotit situaci, zanechat svůj majetek na pospas nadpřirozené existenci a utéci. Dramatický sled událostí, kterého se staneme svědky, by nás určitě donutil odejít dříve. Protože stejně tak jako racionalizace má své místo mezi lidmi i spiritualita…
Knihu jsme zhltla na posezení, za mne má veliké doporučení a určitě ji věnuji plný počet hvězd.
Asi nejsem jediná, koho pohnutá historie nějakým zvláštním způsobem přitahuje. Donnerova výprava není výjimkou. Je tak málo zdrojů, ze kterých bych se mohla o této nešťastné události americké historie dozvědět více, proto kvituji, že se na scéně objevila Alma, která rovnou uvádí, z jakých informace pro svůj příběh čerpala. Chválím rovněž, jakým vkusným způsobem zápletku zpracovala. Atmosféra i koncept knihy mi připomenuly, ani nevím proč, hned dva další autory. A to Dana Simmonse, který podobně zpracoval mořeplavecké téma v knize Teror a pokud jde o přežití v divočině, Christophera McCandlesse, který dal vale civilizačnímu proudu a vydal se žít do divočiny, která mu byla osudnou.
Jiskra je skličující, intimní zpověď Lindy Boström, která se po svém zhroucení po ukončeném manželství s norským autorem Karlem Ove Knausgårdem, ocitá v psychiatrickém ústavu. Popisuje tak brutální terapii elektrickými šoky, která ji byla vnucena. Prý je to jako restartování počítače, vedlejšími účinky jsou drobné ztráty paměti, ale co jsou to vlastně pro lékaře “drobné ztráty paměti. Autorka tak odkrývá své nejhlubší obavy, a to nejen ze ztráty vzpomínek, které jsou pro roli spisovatelky klíčové, ale rovněž ze selhání jako matky. Lindě byla totiž diagnostikována bipolární duševní porucha, kterou zdědila po svém problematickém otci a která včetně jejího života byla nedílnou součástí autobiografické tvorby jejího bývalého manžela, jehož tvorba byla kritiky oceňována za literární události 21. století
Pokud se s Lindou seznámíte skrze Jiskru, určitě doporučuji tuto útlou, obsahem místy strohou knihu číst v klidném, nikým a ničím nerušeném prostředí. Rovněž pomůže, když si o autorce seženete více informací i z jiných zdrojů. Žádnou autobiografickou zpověď není snadné číst, a u té Lindiny to platí dvojnásob. Hodnocení zde proto není zcela relevantní, ale tak dávám 4/5*. Zamýšlím se i nad tím, seznámit se s tvorbou jejího bývalého “slavnějšího manžela a získat tak náhled na obě strany. No, nechám si to projít hlavou
Autor věcně, žurnalisticky a poutavou beletrizovanou formou předkládá tragický obraz jedné z celosvětově nejbohatších indiánských komunit na počátku 20. století ve vztahu k podílům na nerostném bohatsví na Osedžském území. Popisuje způsoby asimilace indiánského lidu s cílem vymýtit “barbarské zvyky a tradice a převzít kontrolu nad jejich jměním prostřednictvím opatrovnictví a jejich následným vykořisťování. Postupně se autor dostává k první neobjasněné vraždě, další potom na sebe nedají dlouho čekat, začíná systematické vyvražďování. K čtenáři se tak dostává úplná smršť těch nejpodstatnějších informací o neuvěřitelném zločineckém spiknutí s jejich následným potíráním nejen federálními agenty a závěrečným autorovým bádáním v mrazivé historii. Pokud máte rádi skutečné kriminální případy, tento, další z řady neuvěřitelně bezcitných, chladnokrevných a chamtivých dějin jihozápadní Ameriky, byste rozhodně neměli propásnout. Film už mám totiž v hledáčku také.
Jenom, jedna výtka by se našla, ale ta nepatří autorovi. Bože, někdy ty překlady názvů knih fakt nejsou gůd. Vrahové měsíce květů by bylo “poetičtější a přitažlivější
Feministická kniha Proč jsme tak naštvané? podniká sondu do české společnosti s cílem objasnit čtenářům/kám jak si vedeme v oblasti genderové rovnosti. Jak je v samotném úvodu záslužně poznamenáno, rovnoprávná společnost nutně neznamená, že je rovnoprávnosti ve společnosti reálně dosahováno. Stereotypy, bohužel, ve společnosti stále převažují a pokud jde o rovnocenné podmínky mužů a žen, stále je co zlepšovat. Autorka tak pečlivě a čtivě analyzuje jednotlivé oblasti veřejné, ale i soukromé sféry, ve kterých dochází k nedoceněnému ženského potenciálu a nebo objektivizaci. Své závěry opírá o statistické údaje citovaných studií.
Ano, uvízla jsem ve spárech stereotypů, a nevím, jestli jsem po přečtení knihy naštvaná, ale rozhodně jsem vyděšená. Za mne má jednoznačné doporučení.
Knihu Smrt mezi řádky jsem nechtěla minout, a rozhodně mne neodradily ani vlažné ba negativní recenze/komentáře. Tu její jedovatou, uhrančivou obálku jsem jednoduše mít musela a víte co? Mne Alice Slaterová přesvědčila! Mne její obsesivně drzý příběh se silně nesympatickými hlavními hrdinkami, od Roach, ujetý alternativní šmucky po povýšenou, přecitlivělou notoričku Lauru, která si však prošla jistou traumatizující událostí, bavil! Autorka vsadila na fenomén současné literatury v podobě true crime příběhů, a tak se v knize střetávají dva různé pohledy na problematiku sériových vrahů a jejich obětí. Nebezpečná posedlost se tak stává alfou omegou tohoto psychopatologického thrilleru z prostředí knihkupectví. Až na mé občasné mírné protočení panenek, především při hospodských dýchánkách se takhle jedovatá kniha špatně odkládala. Autorka zvolila čtivou koncepci, příběh je vyprávěn vlastně ze dvou pohledů a skvěle se doplňují. Může se trochu jednat o takové klišé alá Spolubydlící, ale proč ne. Určitě si míň jak 4* nezaslouží.
Za mne má vřelé doporučení.
To, co tento pozoruhodný, dojemný román vkusně okořeněný humorem nabízí není pouze jeden životní příběh, ale mnoho dalších. Životní příběhy obyčejných lidí žijících v přímořském maloměstě se vším, co k nim patří, a to ztrátou, smutkem, láskou, nadějí a přátelstvím. Výjimečný je díky netradičnímu vypravěči chobotnici velké, jenž jako zástupce (je to kluk) hlubokých tichomořských vod tráví své poslední znuděné dny v akváriu a nápaditý příběh tak obohacuje o své moudře laděné monology (zvláště ten o pozoruhodných bystrých stvořeních) a (detektivní) výpravy po Vodním světě. Takže, i když se jedná o relativně předvídatelné čtení, které někdy vyniká až přílišnou laskavostí (což už se v současné společnosti tolik nevidí), mlask, nic na tom však nemění fakt, že si jeho přečtením odnáším báječný, oddechový, čtenářský zážitek. Rozhodně se nestydím přiznat, že patří mezi mé oblíbené. Pokud i vy máte slabost pro knihy typu Oveho (což deklaruje samotná zadní obálka knihy), kniha Shelby van Pelt by vám asi neměla uniknout.
Na to, že tato útlá kniha zpracovává těžká rodinná témata, je napsána neuvěřitelně poutavě. Po formální stránce autorka zvolila skvělý způsob prolínání současnosti s minulostí a s rafinovaností postupně odhaluje otřesnou zpověď, která poté (rovněž i pomyslně) poznamená život všem zúčastněným (jako by to nemohlo být horší).
Jeden den Eleniny cesty tak v sobě nese nejen útrapy, které člověk postižený Parkinosonovou chorobou musí snášet (od vlastního fungování těla po postoj společnosti a státu k postiženému člověku), ale především emocionální vypětí (počínaje vztahem matky-dcery, svobodu volby, přijímání konformity a ztrátou houževnatosti konče). Kniha se tedy sice tváří jako detektivka, ale ta spíše ustupuje do pozadí a přenechává prostor bolavým životním příběhům, které když se vás nedotknou přímo, je velmi těžké je soudit/pochopit. Soucit je totiž pouze jeden z úhlů pohledu, o který však stojí málokdo. Elena to ví, mne určitě nezklamala!
Silverův prequel je snad ještě lepší! YA román První, kdo na konci zemře vyniká především sofistikovanějším zpracováním, které tkví ve smysluplném nenásilném provázání s předešlých románem. Záměrnost je zde vyloženě vyžadována! Oba queer romány zastupují vlastní příběhy ztracenců, a i přečtením jednoho, není nutné číst ten druhý či naopak. Myšlenku nesou stejnou, jenom prequel čtenáři nabízí něco navíc, a to Death-Cast launching, jenž mi v původním prvním románu chyběl. Nic proti ničemu, ale ladí jim to fakt dobře. Autor píše poutavě, svěže a velmi kvituji, že je hlavní dějová linka protkaná i jinými minipříběhy, které těžké téma ohlášené “mladé, sice trošku táhlé (malá výtka), smrti odlehčí a postupně tak navazují na hlavní příběh. Na Silverovi je super, jak okatě píše pro “mladistvé. Já jsem spokojená!
Neskrývám, že mám autorčiny romány moc ráda. Autorka je zasazuje do temného válečného prostředí, které však ustupuje do pozadí a nahrazuje ho boj o přežití nikoliv na frontě jako takové, ale tam, kde bychom se měli cítit bezpečně. Doma. Tradiční pohled na spořádanou ženu a její roli ve společnosti se s odchodem mužů na frontu mění. Jennifer tak dává vyniknout ženské houževnatosti. I přesto, že chutěmi prodchnutý příběh je nahodilý až naivní, možná rovněž až moc růžový, mi i tak nabídl to podstatné - náhled do dobové atmosféry, základy na určitých historických faktech, silné ženské charaktery a autorčin dokonalý jazyk. Je to takové roztomilé čtení o čtyřech Popelkách, se kterými se osud nemazlí. A teď byla ta správná doba si jejich příběhy prožít A ta ořízka!
Pokud jste fanoušky Domu na kopci, tak i nyní zjistíte, ze autorčin rukopis je nezaměnitelný. Přichází vskutku s kvalitním, sarkastickým příběhem, který nevyniká přílišnými dramatickými zvraty, ale tajemnými intrikami postupně gradujícími v určitý druh šílenství směrujícímu k latentní oligarchii(?). A já jsem díky tomuto cynicky apokalyptickému příběhu s nesympatickými protagonisty vlastně sympaticky strávila dvě tři odpoledne. Pokud se však chcete bát, nebo hledáte po obsahově stránce něco složitějšího, raději sáhnete po něčem jiném. Naopak, pokud se spokojíte s mírnou formou duchařiny, která rozhodně neděsí, spoustou dialogů s pořádnou dávkou sarkasmus a černého humoru a koncem, který je opravdu koncem na prd :-), s touto Shirley nešlápnete vedle.
Není to slaďárna! Ale komplikovaná klučičí, trhlá zmatkárna, a mne moc pobavila! Kvituji, že autorky vyzdvihují queer téma způsobem, který nešokuje, ale reflektuje jej jako všední záležitost. Nepřekvapuje mne ani to, že si pro svůj děj autorky zvolily liberálnější prostředí než jaké nabízí naše konzervativní domovina (a nejsou jediné). Mně jejich romantický YA příběh o nádherném přátelství dvou puberťaků strhl až od samého konce. Užívala jsem si lehkou komplikovanost a relativní nepředvídatelnost děje, který tkvěl v nejasných myšlenkových pochodech obou chlapců. Z románu přímo sálá mladistvost, tolerance, svoboda. Vítám, jak je coming out mezi mladistvými pozitivně/neutrálně akceptován.
Za mne jednoznačně povedený oddechový knižní počin nejen pro mladistvé, u kterého jsem se několikrát příjemně zasmála, ale i stydlivě zarděla.
O prostředí a mentalitě obyvatel muslimských zemí povětšinou čteme s očekáváním šokujícího svědectví týkajícího se především misogynie. Přiznávám, že Sabaa Tahirová je výjimečná autorka. Právě ona přichází s příběhem, který, ač pojednává o nenávisti, zlobě či rasismu, do popředí však přenáší vznešenější hodnoty - lásku, rodinu, přátelství, soudržnost, boj za lepší život.
Emotivní, dvougenerační příběh o etnicky odlišných lidech, kteří se snaží na americké půdě žít svůj vlastní život má pořádný drajf, i přesto, že může být pro čtenáře značně předvídatelný. Poutavý vypravěčský jazyk samotné autorky, potažmo bravurně zvládnutý překlad dává příběhu mladistvý nádech. V zásadě tragický příběh na způsob Romea a Julie je založen na dvou dějových linkách, které na sebe skvěle navazují a latentní události, které román formují, tak postupně získávají pevné obrysy.
Ke knize mne vlastně přivedly mé sympatie k Terroru od Dana Simmonse. Autorka Greer Macallisterová zvolila zajímavý koncept jehož hlavní charaktery tvoří převážně ženy, proč tedy vlastně ne, když v podobných příbězích nutně vždy figurují muži. Příběh o dobrodružné výpravě na mrazivý Sever je rozhodně čtivý o tom žádná, nicméně neočekávejte tolik z vlastní cesty drsnou arktickou platinou. Proto mne mrzí, že vzhledem k rozsahu knihy je samotná expedice vlastně jenom taková povrchní událost. Příběh je totiž vyprávěn ze dvou časových rovin, kdy jedna se odehrává v americkém Bostonu a druhá v drsné Arktidě. Má výprava žen šanci na úspěch? To je patrně už ze samotného začátku knihy.
Shrnu-li celý knižní zážitek, autorka přišla se zajímavým námětem. Nicméně, i přes zvolený výčet mimořádných žen, ženám asi moc nelichotí. Ale nechci být ve svém soudu tak přísná, některé členky si mé sympatie lehce získaly. Přesto autorka napsala čtivý, v jistém smyslu i napínavý příběh, který je obohacen historickými fakty, a to mne na něm asi zaujalo nejvíce (a vlastně i kapitán velrybářské lodi Doris, Malcolm) :-)
Fjaku jsme snad zažili všichni, každý tomu však říká po svém. Je zajímavé, jak jsme se naučili jezdit k moři do bývalé Jugoslávie, ale vlastně o ní téměř nic nevíme, tedy aspoň já. Samozřejmě mám povrchní znalosti, domovina je však domovina. Autorka nahlíží na mentalitu Chorvatů skrze minulost, kterou pak proplouvá do současnosti. Čtenář/ka se tak dozvídá něco o samotné historii tohoto turisty oblíbeného přímořského státu. Vytyčení hranic, boj o své místo v Evropě, nebo chorvatsko-srbský konflikt z počátku devadesátých let. Uznávám, že jsem z podtitulu reportáže očekávala něco trochu jiného. Namísto toho se mi odkryla historie země, která se od jiných tolik neliší, pokud jde o krvavé stopy, které se snaží zahladit… Na Chorvatsko tak už nahlížím z obou stran, nikoliv pouze z té určené turistům, jako mince.
Suma sumárum:
Absyntovka, která nabízí i jiný pohled na zemi než ten spojený pouze s letní turistikou. Nic nevytýkám a ani ji nepovažuji za tendenční. Mně Fjaka neevokovala odpočinek, ale vědomostní nálož…
Bylo jenom otázkou času, kdy narazím na knihu, která mi vyloženě svým zpracováním nekápne do noty. A zrovna jsem si nemyslela, že to bude tato. Já vyloženě nepíšu špatné recenze, protože špatné knihy nejsou, jsou jenom knihy, které se vám prostě nehodí do vkusu, a přitom já jsem otevřená všem námětům. V případě Půlnočního slunce jsem ale šlápla vedle. Autor to, co považuje za přednosti tohoto románu, které zmiňuje v závěrečném ujednání, já považuji za slabou stránku. Ano, neustálou nevědomost druhu zla může čtenář v jistých případech ocenit, ale tady mi to vzalo zatraceně hodně času. Mé nadšení z úvodní kapitoly se postupně utlumovalo, a když zrovna přicházelo něco, co by mohlo příběh okořenit, přišel další útlum. Jako na houpačce, ale přesto jsem se donutila knihu dočíst do samého konce. Doufám tedy, že se autor nebude zlobit, al ač mne krásná obálka se stručnou anotací nalákala na potenciálně zajímavý čtenářský zážitek, a to včetně slibného začátku, upřímně přiznávám, že to nebylo to pravé ořechové.
Art Davidson vás provede rájem i peklem zároveň. Co vlastně horolezce láká na lezení v extrémních výškách? Denali, do roku 2015 zvaná Mount McKinley, nejvyšší hora Severní Ameriky se svými 6 190 metry se nemusí jevit jako extra náročná horolezecká výzva, vždyť ji zdolal v roce 2001 ve svých jedenácti letech i nejmladší horolezec Galen (syn Davea, člena tohoto zimního prvovýstupu), ale není to tak. Každá hora je nebezpečná a každá může být pro horolezce smrtelná. Art Davidson nás vezme na Mount McKinley. A nebude to procházka růžovou zahrádkou. Vezme nás do drsného, chladného, přesto pro mne přitažlivého horského prostředí v tom nejnebezpečnějším období, aby se se svými druhy pokusil o zimní prvovýstup. Hora si však své pokoření nenechá jen tak líbit a horolezci to se svou soupeřkou nebudou mít lehké, doslova si sáhnout až na samé dno! Píše se rok 1967 a Art, Dave, John, Gregg, George, Širo, Pirát (Ray Genet) a Farine vyráží na challenge cestu za svým vlastním prvenstvím
Tohle je za mne na 5 obrovských hvězd. Já dokumentární prózy proste miluju!