Janamed komentáře u knih
Usedlost je skvostná záležitost. A patřím mezi její fanoušky.
Životní příběhy jedné rodiny tvoří úplný obraz života na usedlosti, který se formuje bezmála pět století. To nejsou příběhy, ale balady, prosycené venkovským folklorem a romantismem, ale i ne mnohdy přívětivou historií. Každý příběh je svým způsobem jedinečný, a přesto je tak důmyslně navázán na další. Měla jsem totiž zprvu obavy, že nerozpoznám v čase rodinné vazby, ale ty se úplně rozplynuly. Četbu jsem si náramně užila, a přiznám se, já si ji postupně dávkovala. Atmosféra, kterou autorka v knize vykresluje, ač se muže jednat i o smutné okamžiky, ale s životem tradičně svázané, pohladí na duši. Vlastně jsem si vzpomněla na svou prababičku, jak jsme za ní jezdili jako děti, chodili ke kravám, brodili se v řece Doubravce, váleli se v Kubatovic seníku, stanovali nebo vedli žabomyší války s místními dětmi… Díky Usedlosti od Marii Turtschaninoffé jsem se vrátila zpátky… A to pro mne moc znamená. Nádherné čtení!
Fjaku jsme snad zažili všichni, každý tomu však říká po svém. Je zajímavé, jak jsme se naučili jezdit k moři do bývalé Jugoslávie, ale vlastně o ní téměř nic nevíme, tedy aspoň já. Samozřejmě mám povrchní znalosti, domovina je však domovina. Autorka nahlíží na mentalitu Chorvatů skrze minulost, kterou pak proplouvá do současnosti. Čtenář/ka se tak dozvídá něco o samotné historii tohoto turisty oblíbeného přímořského státu. Vytyčení hranic, boj o své místo v Evropě, nebo chorvatsko-srbský konflikt z počátku devadesátých let. Uznávám, že jsem z podtitulu reportáže očekávala něco trochu jiného. Namísto toho se mi odkryla historie země, která se od jiných tolik neliší, pokud jde o krvavé stopy, které se snaží zahladit… Na Chorvatsko tak už nahlížím z obou stran, nikoliv pouze z té určené turistům, jako mince.
Suma sumárum:
Absyntovka, která nabízí i jiný pohled na zemi než ten spojený pouze s letní turistikou. Nic nevytýkám a ani ji nepovažuji za tendenční. Mně Fjaka neevokovala odpočinek, ale vědomostní nálož…
Číst knížky, ze kterých dýchá sám život mi činí neuvěřitelnou radost. A takový je Indiánský erotikon.
Danka do svého vyprávění promítá záviděníhodnou indiánskou životní moudrost, osvobozující nadhled a slovanskou houževnatost! A já ji za to zbožňuji. Její kniha mě už podruhé pohladila po duši a ukázala, že život můžeme prožít i jinak, akorát si musíme najít toho svého Tammyho. Životní eskapády, které tropí slovanská nátura ve své nové čerokézké rodině v podhůří Velkých kouřových hor v Severní Karolině jsou laskavé, moudré, dojemné (motýli mě zase vzali) i lechtivé. Ale především humorné (čeští řidiče vs. indiáni) a oslavují život. A zase je to jednohubka! Tak rychlá, až to bolí! A pro ty, co s Dankou ještě neměli co dočinění - nemusíte nutné číst prvotinu, obě její knihy se dají číst samostatně. Danka i do své druhé knihy šikovně přenesla něco z té první, takže o nic nepřijdete (garantuji, že jak přečtěte jednu, budete chtít i druhou). Já však věřím, že Danku znáte a nebo ji minimálně po tomto příspěvku budete chtít poznat. Už teď se nemohu dočkat třetí knihy, o které sama prozradila, že snad brzy spatří světlo světa. Což sice může znamenat i rok, ale já si na ní s velkou radostí počkám. Howgh
Od Philipa jsem četla vše, co na mě na instagramu vykouklo. Sacculina, Sirotčinec v údolí, ale jeho povídkovou knihu jsme si nechala až na konec. Záměrně jsem si ji nechala na podzimní období. Nebudu dlouho chodit okolo horké kaše. Až nyní se mi potvrdilo, že Philipovou silnou stránkou jsou povídky než rozsáhlejší romány. Hleď, prázdnota se svými devíti kousky je neuvěřitelně zlověstná. V jistých bodech mi připomněla moji milovanou Shirley Jacksonovou, až na to, že Hleď, prázdnota je spojena převážně s nadpřirozenem. Povídky jsou psané poutavě, jsou relativně krátké, a v tom je autorova již ta avizovaná přednost. Hleď, prázdnota je tak oproti Sirotčinci komplexnější a rafinovanější. Tady z toho čtení mám opravdu radost a i husí kůži. Pokud bych měla vybrat tři povídky, které mi uvízly v hlavě, tak rozhodně Mandala, Surfer Girl a Bezpečnostní pojistka, potažmo Matka. Ale vlastně všechny umí upoutat čtenářovu pozornost. Moji tedy rozhodně…
Robert R. McCammon patří mezi autory, ke kterým se nadšeně vracím, a to hlavně kvůli jeho sklonu k multižánrovým příběhům. Sám sebe řadí mezi hororové autory, ale já bych před hororové ještě přidala kreativní. Nesnaží se své čtenáře šokovat hektolitry krve, ale hororovou podstatu vnímám v napětí a způsobu, jakým se hlavní postavy vyrovnávají se smrtelným nebezpečím. Toto platí i o románu Odejít na jih, který sleduje amerického válečného veterána na útěku před zákonem a který se stává pronásledovanou kořistí snad ze všech úhlů pohledu. Napínavý příběh je psán svižně, autor vládne bohatým, květnatým slovníkem. Rovněž vhodně používá hovorové výrazy, které se překlápí do vcelku groteskních scén. A jeho postavy, ač kuriózní, si oblíbíte. Na mě jednoduše opět udělal obrovský dojem. A panenky se mi při pohledu na jeho knihu v pevné vazbě už neprotáčí, já rozsah jeho děl přijímám s nadšením. Pokud jste se s autorem tedy ještě nesetkali, doporučuji začít s jeho knihou Smrt před úsvitem. Ta je má nejoblíbenější. Závěrem se však přiznám, že anotace k této knize ve mne vzbuzovala jistě pochybnosti, a to ve snaze autora vrhnout se do postapokalyptických vod s nádechem sci-fi, ale byla jsem vedle jak ta jedle… Však se sami přesvědčte.
Krátce po porážce Jihu proti Severu v americké občanské válce tak dochází k osvobození černošských otroků. Otroci se již sice nemusí lopotit na panských pozemcích, stávají se však obětmi svobody, kterak neví, jak s ní naložit, když celý svůj dosavadní život strávili v zajetí a nevlastní nic než svobodu. Na druhé straně se nachází poražení vojáci jižní konfederace, kteří se coby bezdomovci, poražení vrací na Jih a soupeří tak s černochy o práci…
Není to jenom o výše zmíněném. Příběh, stavěný na křehkých základech přijatého třináctého dodatku americké ústavy. Příběh o osudovém setkání dvou černošských bratrů a asociálního pána, který po domnělé rodinné ztrátě hledá způsob, jak se zabavit. Příběh tak řeší spoustu mezilidských vztahů, otázku cti, bratrství, společenských hodnot a děsů dané doby. Zatím jsem se snad ještě nesetkala s příběhem, kde hrají prim zbabělci, kteří se potažmo hrdiny stávají v těch nejnevhodnějších chvílích. Já mám z tohoto čtenářského zážitku upřímnou radost. Boží mlýny melou, a zrovna tady to tak pomalé není. Je zvláštní, jak některé romány už ze své podstaty ve svých čtenářích probouzí ty nejhorší možné scénáře. Tady rozhodně překvapí. Kniha s tak poetickým názvem by vás neměla minout. Je opravdu škoda, že není moc vidět…
“Nastal konec světa…Umřel Elvis…
Sílu tomuto dramatickému příběhu dává hlavní hrdinka, indiánská dívka Lisa, která svou houževnatou stránkou kdekomu přidělává starosti, ale ta holka se vám dostane pod kůži. Dějová linka celého příběhu se točí kolem jejího pohřešovaného bratra. Lisa, nyní osmnáctiletá, se však v mezičase hledání vrací do minulosti a prostřednictvím vhledu do svého dospívání nám otevírá realistický obraz života v indiánské rezervaci v Britské Kolumbii, v Kanadě. Dívka má blízký vztah se svou babičkou, která je (bývala) šamankou, a aby to na ni nebylo málo, i u ní se projevují schopnosti propojit svět mrtvých se světem živých. V osmdesátých letech dvacátého století se však tyto magické schopnosti ve společnosti již nenosí, a dívka je tak postavena před skutečnost, jak se s touto schopností naučit pracovat. Příběh, jak je skutečný, tak nabývá i svých magických hodnot, a proto je pro mne tak okouzlující. Snoubí v sobě komické, ale i tragické životní etapy/eskapády, které vám vykouzlí úsměv na tváři, nebo vás zachmuří. Život totiž nenabízí pouze radostné chvíle, a proto se zde promítají i další sociální patologické jevy. Teď jsem smutná, že se mnou Lisa není. Autorka naštěstí zvolila koncepci, která mi dala čas si příběh náležitě užít. Pobřeží seskvečů je tak jistě knihou v mých top pro rok 2024. Tenhle poklad byste si neměli nechat ujít.
S Cormacem McCarthym jsem se poprvé čtenářsky seznámila asi před rokem, když jsem se vydala na jeho Cestu, na níž se svádí nemilosrdný boj o holý život. A ještě nyní mi běhá mráz po zádech. Umocnění celého čtenářského zážitku přišlo závěrem, kdy jsem bulela jako želva... Ale zpět ke Cormacovu poslednímu přírůstku do literárního světa. Diptych Pasažér a Stella Maris.
Je škoda, že zrovna Pasažér není mezi čtenáři tolik vidět, ale asi chápu příčinu. Autor totiž do své prózy komponuje nespočet fyzikálních, ale i matematických úvah, takže možná zrovna tato inklinace neimponuje každému čtenáři. Potom i dějová linka trosku zaostává za předešlou jeho prózou, ale tak moc mě Pasažér přitahoval. Kniha je baculka, ale klame vazbou. Díky ubíhajícím dialogům se čte rychle. Chvíli mi však trvalo, než jsem si zvykla, že autor nepoužívá u přímé řeči uvozovky. Jak se jeví Pasažér povrchně, obsahem nabízí náhled do života hned několika lidí, jímž kraluje odevzdaných, ponurý život Billyho Westerna, který se jako potapěč jedné noci roku 1980 přimotá k potopenému letadlu, kde nejenže chybí černá skříňka, ale zdá se, že i desátý pasažer... To se rovná spouštěči následných událostí, které si v sobě musí Billy srovnat. Začalo to pekelně zajímavé, sklouzlo to do jisté izolovanosti, ponurosti a smutku. Ale pořád mne to zajímalo! Nyní rozečítám Stellu… Jak tohle dopadne?! Pro náročnější čtenáře jasná volba!
Tak tohle mě bavilo. Mělo to šmrnc noir a nulovou dávku sebereflexe…
Atmosféricky nabitá psychologická detektivka, jejíž hlavní hrdina čtenáře přivádí do Kalifornie, do míst, které jsou neodmyslitelně spjatá s filmovou a muzikálovou tvorbou, Los Angeles. Dix Steele je sice poválečný pilot, ale rovněž je mistr mimikry. Na to, že je vyloženě nemakačenko si žije fajnově. Pod maskou cool chlápka odvedle se však skrývá nebezpečný predátor s nulovou dávkou sebereflexe, která je hnacím motorem celého tohoto Sin City atmosférou nabitého příběhu. Knihu jsem si pořídila hned jak jsem zbystřila příspěvek k jejímu vydání na nakladatelství Maraton. Už obálka totiž nesmlouvavě slibovala atraktivitu dobového prostředí poválečné Ameriky, tudíž postavy, které mají styl. Dorothy B. Hughesová napsala detektivku, ke které bych se nebála v budoucnu opět vrátit, důkaz, že to stojí za to. Tudíž se nové edici Svět zločinu nakladatelství Maraton určitě budu věnovat i nadále. A už nyní se nemůžu dočkat dalšího přírůstku…
Ze zajímavosti jsem si taky pořídila jednu McManusovou…
Už ani slovo mne lákala nejen svou obálkou, ale poslední young adult příběh jsem četla vloni touto dobou, a to příběh českých autorek Letní bouřky. Ty mne přesvědčily, že lze stvořit příběh, který nemusí být nutně orientován na mladší čtenáře, a najde si je i napříč věkovým kategoriím… U McManusové je žánrové zařazení znatelné. Příběh o ctižádostivé dívce, která se chce stát reportérkou se zvrhává ve Veronicu Masovou, která se snaží objasnit vraždu zbožňovaného středoškolského učitele, závěr potom v neuvěřitelné drama. Nic pro mě, ale asi chápu, že mladší čtenáře zaujme. Ne, že by se to četlo špatně, mám však svá ALE. Příběhy tohoto typu raději zkouknu jako seriál, viz například Wednesday na Netflixu. Autorka se totiž snažila děj trochu zamotat, možná i více dramatizovat, mně to však přišlo takové neohrabané. McManusovou si tedy odškrtávám, ale další příležitost přenechám jiným…
S každou přečtenou stránkou chci víc a víc…
Věta, kterou definuji tvorbu Verči Opatřilové. Nemůžu si pomoci, ale ona je neuvěřitelně chytlavá. Miluju její způsob gradujícího vzrušení, které do příběhu o rodící se tabuizované lásce, náklonnosti a důvěře klade. Latentní poselství a myšlenky, které nejsou vyřčeny, ale přece v myslích jsou…
S přečtením první části jsem se dostala do stavu, PROČ? Proč začíná úplně jiná druhá část… Způsob, jak si zaháčkovat čtenáře? Nikoliv, promyšlený tah, který mne naprosto dojal! Mě její bohatý a barvitý literární slovník baví. Nic si nemusíme nalhávat, ona to se svými čtenáři umí, se mnou tedy určitě! Nadšeně jsem přijala prostředí, ve kterém se děj odehrává, sama jsem se letos do půlnočního slunce zamilovala. I to, jakým způsobem je čtenářům předkládán. Kniha je členěna svádějícím způsobem. Žádné dlouhé úseky, přehledně a vkusně členěny texty. Knížka s více než čtyřstovkou stránek se pak čte svižněji. Bylo to vzrušující, citlivé a dramatické! Já její příběhy pouze nečtu, ale neskrývaně prožívám. Myslím na ně, přemýšlím o nich, a to je to gros všeho! Láska na první pohled! Nechci Verču ztrhat, ale už nyní se těším na další její jedinečný autorský počin.
Dva paralelní příběhy, dva životy, které se hledají…
Dům v Amityville je další z řady příběhů z edice Smrtihlav. A ač příběh založený na skutečných událostech všichni dobře známe díky filmu 3:15 zemřeš, stejně jsem si ji nechtěla nechat uniknout…
Příběh Lutzových mne bavil, ač jsem moc nerozuměla jejich přílišné racionalizaci. Forma vyjadřování, kterou autor zvolil, bez květnatých souvětí, často holé pozorování jednotlivých členů, prostý jazyk, to byl ten správný efekt! Jay tak z vyprávění zainteresovaných osob rekonstruuje události z konce roku 1975 a začátku 1976, které donutily konečně rodinu Lutzových přehodnotit situaci, zanechat svůj majetek na pospas nadpřirozené existenci a utéci. Dramatický sled událostí, kterého se staneme svědky, by nás určitě donutil odejít dříve. Protože stejně tak jako racionalizace má své místo mezi lidmi i spiritualita…
Knihu jsme zhltla na posezení, za mne má veliké doporučení a určitě ji věnuji plný počet hvězd.
Moc si v romantických příbězích nelibuji, ale pokud jsou stavěné na historických událostech, těm se nevyhýbám. U Dívky s vášní pro indigo jsem vlastně ani nevěděla do čeho jdu, pouze jsem nasávala dojmy z příspěvků, které se tomuto románu věnovaly. Zase jsem nevěřila svým očím, že se jedná o macatinu. Ale věřte nebo ne, celou jsem ji zhltla na posezení. Dívka s vášní pro indigo je pro mě důkazem, že se v americké historii plné krvavých konfliktů najde nepatrná hrstka dobra.
Nedejte na první dojem, ono, když jsem knihu četla, bylo mi sděleno, že se jedná určitě o ženské čtení, ale tenhle příběh není jenom o mladé, ambiciozní dívce a jejímu postoji k společenským normám. Je to příběh o mezilidských vztazích a pochopení, co pro člověka znamená svoboda. Autorka při vyobrazení hlavní osobnosti vychází ze skutečných historických událostí, cituje soukromou korespondenci a oživuje neobyčejný život mladé, ale velmi progresivní dívky, jejíž stopy můžete najít ve znacích Jižní Karolíny dodnes. Autorka Boydová mi tak rozšířila historické obzory. Protože co může být lepší, dozvědět se o někom, kdo přispívá svým postojem k lepší společnosti. Obdivuhodná, nevinná, bolestná, ctižádostivá. Taková je Dívka s vášní pro indigo…
S Ianem Urbinou jsem podnikla podivuhodně weird cestu. Oceán a moře v nás obyčejných smrtelnících evokuje především dovolenkový čas, ale nikdo z nás už se tolik nazamýšlí nad tím, že i tam se děje bezpráví. Jako obyvatelku vnitrozemského státu pro mne není příliš přirozené pozastavovat se nad oceánským ekosystémem, ale Ian mne svou knihou Oceán mimo zákon vzal s sebou na nebezpečnou cestu za prozřením, protože oceán se netočí pouze kolem záchrany velryb, ale zachraňovat potřebují i jiní. Oceán rovněž není bezedný odpadkový koš, a rozhodně není tak svobodný a romantický, jak bývá oslavován… Ian podniká sondu do světa, který by nám měl být skryt a čtenářům tak předkládá poutavým a téměř vždy dramatickým způsobem patnáct případů, kdy zákon pozbývá svého významu a kdy se sami musíte stát pachatelem, abyste zabránili (nebo se aspoň pokusili) bezpráví. Setkává se s aktivistickou skupinou Sea Shepard, která brání mezinárodní vody před nelegálním rybolovem, poznává šokující podmínky, v jakých rybáři, často oklamaní a zneužití muži, na lodích pracují, že smrt na moři není výsadou jenom přírodních živlů, ale často lidí, kteří s životy beztrestně mrhají. Kde zákony nejsou vymahatelné. Oceán mimo zákon určitě stojí za vaše povšimnutí. A ač je to pořádná bacule, je čtivá a co do tématu hodně přitažlivá. A jak avizuje samotná kniha, na plechovku tuňáka se už opravdu budete dívat jinak.
Za mě má tato analogie donquichotova boje s větrnými mlýny obrovské doporučení.
Asi nejsem jediná, koho pohnutá historie nějakým zvláštním způsobem přitahuje. Donnerova výprava není výjimkou. Je tak málo zdrojů, ze kterých bych se mohla o této nešťastné události americké historie dozvědět více, proto kvituji, že se na scéně objevila Alma, která rovnou uvádí, z jakých informace pro svůj příběh čerpala. Chválím rovněž, jakým vkusným způsobem zápletku zpracovala. Atmosféra i koncept knihy mi připomenuly, ani nevím proč, hned dva další autory. A to Dana Simmonse, který podobně zpracoval mořeplavecké téma v knize Teror a pokud jde o přežití v divočině, Christophera McCandlesse, který dal vale civilizačnímu proudu a vydal se žít do divočiny, která mu byla osudnou.
Není to příběh pouze dvou lidí, ale příběh nespočtu i jiných. Všechny životní příběhy jsou důmyslně propleteny. Autorka zvolila rozdělení dějové linky do čtyř částí, které postupně datuje k určitým obdobím. Četbou tak získáváme informace o tom, jak se na počátku 20. století žilo v Japonci okupované Koreji a kolik životů si vyžádaly prostesty o zachování korejské nezávislosti a možná i téměř cílené genocidy korejského lidu způsobené hladověním a válkou. Došla jsem tak k poznání rozdílů mezi korejskou kurtizánou a japonskou gejšou. Charaktery postav mi jsou velmi sympatické a drobné prvky magického realismu příběh „pohádkově“ okořeňují. Nejedná se určitě o lehké čtení, v podstatě je místy chladnokrevné, surové, ale věřím, že to tak prostě bylo. Nic se neděje napoprvé, a historie se po celém světě opakuje. Za mne má jasné doporučení, byla skvělá!
Bylo jenom otázkou času, kdy narazím na knihu, která mi vyloženě svým zpracováním nekápne do noty. A zrovna jsem si nemyslela, že to bude tato. Já vyloženě nepíšu špatné recenze, protože špatné knihy nejsou, jsou jenom knihy, které se vám prostě nehodí do vkusu, a přitom já jsem otevřená všem námětům. V případě Půlnočního slunce jsem ale šlápla vedle. Autor to, co považuje za přednosti tohoto románu, které zmiňuje v závěrečném ujednání, já považuji za slabou stránku. Ano, neustálou nevědomost druhu zla může čtenář v jistých případech ocenit, ale tady mi to vzalo zatraceně hodně času. Mé nadšení z úvodní kapitoly se postupně utlumovalo, a když zrovna přicházelo něco, co by mohlo příběh okořenit, přišel další útlum. Jako na houpačce, ale přesto jsem se donutila knihu dočíst do samého konce. Doufám tedy, že se autor nebude zlobit, al ač mne krásná obálka se stručnou anotací nalákala na potenciálně zajímavý čtenářský zážitek, a to včetně slibného začátku, upřímně přiznávám, že to nebylo to pravé ořechové.
Kdo by neměl rád Jozefa Kariku! Doslova si libuji v tom, do jakých prostředí, a především ročních období zasazuje své chladné thrillerové romány. Zbožňuji, jak si autor pohrává a zpracovává historické prvky společně s fikcí. Obzvláště v případě Hlubiny to platí dvojnásob. Jasně, najdou se i jeho příběhy, kterým tolik nefandím kvůli “monopostavám jako ve Tmě anebo Propasti, ale směsice kriminálního a historického románu Hlubina mne k sobě na tvrďáka přikovala! Dusná, monotónní atmosféra šedého města, nad kterým se snášejí bílé sněhové vločky, jako byste se ocitli ve slovenském “Silent Hillu…
Do Rožumberoku, bývalé slovenské průmyslové velmoci, v době třeskuté zimy přijíždí Major Gavenda, estébák, který má za úkol vyřešit mrazivý případ zmizení dvou dětí s hrůzostrašným nálezem…
Nechci z tak napínavého, ale i tajemstvím opředeného příběhu, který se odehrává v raných dobách komunismu moc prozradit. Ale Karika je mistr v natahování rozuzlení. Gavenda je za mne vrah, estébák, a takový má řešit kriminální případ. Přesto vzhledem k vývoji příběhu prochází proměnou. A ta mne zatraceně bavila. No, a jak to u Kariky bývá, nic není jednoznačné, a ano, musím se přiznat, že jsem závěrečné odhalení četla s otevřenou pusou. Až tak na mne zapůsobil. Vkusně už do tak napínavého příběhu včlenil táhlý plíživý strach. “O nich jsem rovněž nedávno četla, je tedy znát, že téma tohoto zla je nyní aktuální. A kdo jsou “oni to už je na vás… Autor se drží toho svého, a to je zatraceně dobře.
Tohle mělo vibe!
Tak tohle mne k sobě brutálně připoutalo! Tohle splňuje všechny moje parametry na skvělý horor. A jaké jsou to ty parametry? DĚTI, TENZE, MÍSTO, AUTOR.
DĚTI: kdo mne již nějakou dobu sleduje, ví, že děti jako hlavní hrdiny hororových příběhů miluji. Když totiž spojíme adolescenty nebo menší děti se zlem, může z takové nevinnosti vyvstat něco, z čeho vám doslova běhá mráz po zádech. Jejich způsob boje se zlem je paradoxně téměř diametrálně rozdílný, než jak to bývá u dospělých.
TENZE: v případě tohoto příběhu se nemusíte obávat, že by vás nudil. Tady vás s každou stránkou provádí ostražité napětí. Kdyby mi někdo při čtení sáhl na rameno, přiznám se, že bych asi poskočila. Opravdu, a to minimálně do tři čtvrtin knihy jsem byla jako na trní.
MÍSTO: jednoznačně už když slyším/čtu sirotčinec Aha? A ještě k tomu přibližně 19. století? Hmm, romantika?
AUTOR: Fracassi mi už v Sacculině, takové mililinkaté, do dlaně veliké knížečky, dokázal, že to prostě umí. Sirotčinec je boží a Hleď, už ke mne míří i jeho prázdnota
SUMA SUMÁRUM: Sirotčinec v údolí už svým názvem horor přímo evokuje, co potom ta nádherná obálka protkaná jedu barvou. Její vnitřnosti se neustále pod permanentním napětí kroutí, je téměř živá. Líbí se mi, že kniha v sobě snoubí to nejzákladnější, dobro a zlo. Ale na druhou stranu je mi smutno, protože tady to tak nevinně, jako v případě hororových příběhů s dětmi jiných autorů (např. D. Simmons, R. R. McCammon) nekončí. Fracassiho sirotčinec hodnotím 5 obrovskými hvězdami!
Art Davidson vás provede rájem i peklem zároveň. Co vlastně horolezce láká na lezení v extrémních výškách? Denali, do roku 2015 zvaná Mount McKinley, nejvyšší hora Severní Ameriky se svými 6 190 metry se nemusí jevit jako extra náročná horolezecká výzva, vždyť ji zdolal v roce 2001 ve svých jedenácti letech i nejmladší horolezec Galen (syn Davea, člena tohoto zimního prvovýstupu), ale není to tak. Každá hora je nebezpečná a každá může být pro horolezce smrtelná. Art Davidson nás vezme na Mount McKinley. A nebude to procházka růžovou zahrádkou. Vezme nás do drsného, chladného, přesto pro mne přitažlivého horského prostředí v tom nejnebezpečnějším období, aby se se svými druhy pokusil o zimní prvovýstup. Hora si však své pokoření nenechá jen tak líbit a horolezci to se svou soupeřkou nebudou mít lehké, doslova si sáhnout až na samé dno! Píše se rok 1967 a Art, Dave, John, Gregg, George, Širo, Pirát (Ray Genet) a Farine vyráží na challenge cestu za svým vlastním prvenstvím
Tohle je za mne na 5 obrovských hvězd. Já dokumentární prózy proste miluju!