Janina2609 komentáře u knih

“Každý na světě hledá štěstí. A existuje jediný jistý způsob, jak ho dosáhnout. Spočívá v kontrole našich myšlenek. Štěstí totiž není ve vnějších podmínkách, ale závisí na vnitřním rozpoložení.”

Docela pěkná knížka, i když starší, ale pořád aktuální. Základní myšlenky shrnuté do přehledů na konci kapitol si přímo říkají o vytištění a pověšení nad manažerský stůl :)
Přikláním se k názorům o zbytečně velkém množství příkladů, od poloviny knihy lze odstavce přeskakovat.

3 29.08.2021

"454. Slovo povzbuzení. – Kniha jako tato není určena k pročítání ani předčítání, nýbrž k opětovnému otevírání, zejména při procházkách a na cestách, musí nám umožnit strčit kdykoli hlavu dovnitř a zase ven a nenalézt kolem sebe už nic obvyklého."

Celkem 575 aforismů, poznámek, myšlenek, úvah a postřehů, které jsou tematicky rozděleny do pěti knih. Nietzsche v nich poeticky rozebírá základní principy morálky a etiky.
Výstižně o knize hovoří úvaha výše uvedená, přesně tak, jak jsem si knihu „vychutnala“ já.

1 28.08.2021

„Jakmile jsem hrál šipky, byl jsem klidný, uvolněný. Cítil jsem se vyrovnaně. Postupně se ve mně rozrůstal pocit prázdna a já se do něho nořil, až v mé mysli zmizela i poslední stopa napětí. Pak jsem – švihem – vyslal šipku na terč.“
„Nehybnost nespočívá v nepřítomnosti pohybu, nýbrž v nepřítomnosti jakékoli možnosti pohybu, je mrtvá. U Mondriana je nehybnost nehybná.“

Útlá knížka na jeden den, za to plná absurdních situací a rozhovorů. Hlavní hrdina zdánlivě bloumá životem a mezi různými místy, sám se sebou a svými pocity a sebepozorováním. Příběh má mnoho výkladů, mnoho vazeb na jiná slavná díla různých autorů. Líbilo se mi připodobnění Mondrianových obrazů, které lze vnímat jako dlaždičky v koupelně připomínající nehybnost – stejně tak jako strnulost hlavního hrdiny. At už v hotelovém pokoji při hraní šipek nebo právě v koupelně.

5 28.08.2021

“Jsou různá sdružení, třeba pro lidi s rakovinou, a myslím si, že tam nedělají nic jiného, než že si předávají zkušenost s nemocí. Ale ve finále člověk musí stejně sám uvěřit tomu, že to bude dobrý. Musí to udělat jenom on.”
Kniha je napsaná s dobrým úmyslem a rozhovory jsou ze strany autora velmi vhodně vedeny. Příběhy mne ale zaujaly pouze dva: ten ve kterém matka přišla tragicky o syna a příběh bývalé feťačky. Ostatní ženy ve mně, bohužel, nevzbudily žádné pocity- nebo spíše mírně negativní.

2 26.08.2021

“Město je jak rozstříhaná hvězda.
Je tak krásná noc že i svatý na mostě má horké tváře Pojď! Ráno pro tebe ukradnu červánky a přinesu ti je místo růží. Zhasnu každou lucernu za tebou
aby se nikdo nemohl zamilovat do tvého stínu.”
Nevím. S touhle knížkou jsem se trochu minula. Básně čtu ráda, ale z této sbírky mne jich opravdu oslovilo jen pár (za to ale pořádně). Asi nejsem ten správnej beatník.

3 22.08.2021

“V té chvíli mi však někdo za hlavou šeptal do ucha: Jako kouř marihuany
jsou verše básníků.
A jestliže její lehký kouř
otevře dvéře neznámých krajin,
odkud nám s úsměvem běží vstříc
rozkošné chvíle štěstí
a drží se za ruce
s chvílemi sladké rozkoše,
proč by to nedovedly i verše?”

Kniha Větvička jívy je výběr z různých autorových děl (Jablko z klína, Ruce Venušiny, Jaro sbohem, Poštovní holub...), obsahuje 23 básní a krásné ilustrace Oty Janečka, které příjemně doplňují Seifertovy něžné milostné básně o ženách. Ocenila jsem básně ze sbírky Morový sloup-básně o stáří, loučení. Smutné, ale krásné.

8 22.08.2021

“Když s úsměvem mi křídla přelámali,
já řval a chtoptěl, taky jakej div.
Když bolest s bezmocí se do mne daly,
už jsem jen šeptal: Aspoň že jsem živ.”
Ve svých básních a písních je Vladimir Vysockij rebel, buřič, ale zároveň skutečný poeta! Nechtěl běžet s ostatními, chtěl vpřed, vyhrávat a zvítězit, bil se za pravdu, pil za pravdu a opravdu nepil sám, nebyl sám, šly za ním masy lidí, kterým otvíral oči a dodával kuráž. Miloval Rusko, v Písni o Rusku líčí rodnou zem jako zem obrovitou, jako zemi pohádek i nadějí...

6 21.08.2021

“Promiňte pane kapitáne, ale nevím, jestli jsem tu vaši historku dobře pochopila. Na konci, kde jde o babičku toho faráře, je to nějak zamotané.”
Naprosto perfektní vtipná absurdní hra. Není divu, že se původně jmenovala Anglicky snadno, protože dialogy pana a paní Smithových ve scéně XI jsou skvělou parodií výuky cizích jazyků. Moc mě to pobavilo.

“Ach vážně, tobě to myslí. Ty jsi velikej talent, broučku. Ty mít v životě trochu ctižádosti, tak by z tebe byl šéfprezident, šéfpremiér, šéfkrál, šéfprimář nebo, nebo třeba šéfmajor.”
Tohle už taková legranda nebyla. Pocit nesplněných snů, křivdy, promarněného života, prázdné židle jako symbol nicoty, prázdna...ale moc pěkný.

6 20.08.2021

“A pak mě to napadlo. Jestli já náhodou nejsem myšlenka. Doslova jsem se v duchu modlila, jenom ať nemusím domů, ať tady můžu zůstat.”
Strašně se mi tahle knížka líbila! Kompozice románu, kdy se proplétají tři děje ve třech časových rovinách je velmi příjemný, prvky fantasy příběh ještě ozvláštňují. Nemám ráda knihy psané hovorovou češtinou, ale tady autorce nejen prominu, dokonce si myslím, že tímto oslovila i “málo čtoucí “ počítačovou generaci -náctiletých.

3 20.08.2021

“Měl jsem pocit, že jsme na silnici docela uvízli, zůstali strnulí, zkamenělí, přimrazení, znehybnělí v poloze, jež měla přispět k dosažení závratné rychlosti, proto se naše tři těla na motorce sklonila dopředu a vypadala jak jediný tříhlavý tvor, splašený a prchající, připlácnutý ke řvoucímu ocelovému monstru...”
V tomto románu převládá technika psaní nad dějem, který byl...vlastně moc nebyl.
Určitě je to záměr, autor chce navést čtenáře k zamyšlení se nad určitou situací. Oceňuji práci s jazykem a slovy, ale tato kniha u mne na výš než tři hvězdy bohužel nedosáhne.

2 15.08.2021

“Ospalý číšník lampy zháší.
Je unaven a závidí
i světlu, které poslal spát.
A tak tu sedím, vínem svlažen,
jak budík, který, nenatažen,
má velkou chuť se roztikat.”
To hlavní, co z Ortenových básní cítím, je bolest. Bolest mladého člověka, který silně prožívá hrůzy své doby (Výlet, Zápisník zmizelého). Maličko pozitivnější jsou a zaujaly mne třeba básně Stará knížka, Cvičení v šeru nebo Předjaří.

5 14.08.2021

“Když prstýnek mám na dlani, hovořím k němu v ústraní.
Na stole svíčka hoří.
Pověz mi, perlo samotná,
v kterém jsi byla moři.”

Myslím, že vše už bylo řečeno. Seifertovy verše vždy potěší duši.

26 11.08.2021

“Nedokážu nikomu pořádně vysvětlit co cítím, v čem jsem uvízla. Myslím, že právě v tom spočívá osamělost, že lidi neuměj druhejm sdělit svoji situaci...anebo nechtějí. Připadá mi, že moji nejbližší jsou stejně osamělí jako já. Neumějí nikomu vysvětlit, proč se trápí.”
Pro mne jedna z lepších Hajíčkových knih. Používá tentokrát méně letní melancholie, kterou mám v jeho knihách tak ráda, ale líbí se mi dokonalé propracování a popis charakterů hlavních postav. Nevadil ani mi místy pomalejší děj, dával mi možnost vžít se a přemýšlet jako Marie (při čtení často, snad je to stejným věkem) a někdy se ztotožnit spíše s Veronikou.
Moc pěkný je i název knihy v kontextu s dějem. Víc už nebudu prozrazovat, přečtěte si to sami, doporučuji.

17 10.08.2021

“V uzlíčku si nesl jen pár věcí: škodící nůžky k přestřihování šňůrek, škodící trumpetku (...) balíček pekelných karet (...) a čarovné zrcátko...”
Milý příběh a nádherné ilustrace.

6 08.08.2021

“Nechť se to hejskům jinak zdá:
je pomíjivý tento svět
a smrt nás všecky v hrsti má.
Tím utěšuj se chudý kmet,
jenž hýřil za svých mladých let
a popíjel a žertoval
a na nějž směšno pohledět,
kdyby i v stáří žil tak dál.”
Balady a básně prokletého básníka Villona v překladu Otokara Fischera zobrazují jeho zhýralý život a to je mi vlastně sympatické. Lehce se čtou, čtenáře snadno přenesou do Paříže 15.století do společnosti dobrodruhů, pijanů, nevěstek a bezstarostných dětí. Jo, moc pěkný.

6 08.08.2021

“Otevřenou brankou bylo zas vidět tu starou zahradu. Pod trávníkem stál ten trpaslík, co měl jen trochu červené barvy na čepici, a vedle stará roztrhaná žíněnka, kde spával kocour.”
Zahrada je pro mne návrat do dětství, i když tenkrát, jako úplně malá, jsem měla z rezavých dveří a zlého kocoura trochu strach. Přispěl k tomu jistě i výborný, ale pro dětskou duši strašidelný, animovaný film. Teď po letech oceňuji její kouzlo, zapojení fantazie, humor i autorovy ilustrace.

13 08.08.2021

“Byli na samém dně. Zima a ticho. Všechno se vymklo z kloubů. Ve vzduchu plném popílku scházela sebemenší opora. Na živu je drželo každé nadechnutí, chvějivé a kratičké. Kdybych aspoň měl srdce z kamene.”
Tak tohle je čtenářská bomba! Syrový post-apo příběh, který doznívá dlouho po přečtení. Je tam všechno - láska, naděje střídaná beznadějí, strach, zoufalství, zima...
Vyzdvihla bych především soustředění děje jen na “cestu”- vše ostatní (příčina, rozvoj historie postav apod. ) by mělo jen rušivý efekt. Takhle ta syrovost a hrůza vyzněla naprosto jak měla. Geniální.

27 08.08.2021

“Je sama, stejně jako já, pomyslela si Maja, slezla z postele a postavila se k oknu. Její jmenovkyně ji dál sledovala pohledem. Usmíváš se, v které části tvého života tě malíř zachytil? Mladou a netušící s čím se budeš muset v životě vypořádat, nebo vědoucí a smířenou s osudem?”
V dnešní době je více než potřebné připomínat komunistickou minulost naší země nejen těm, kteří pomalu zapomínají, ale i těm kteří tuto dobu nezažili. Děkuji paní Mornštajnové (s níž jsem měla tu čest prohodit pár slov na festivalu Svět knihy), že tuto připomínku provedla další skvělou knihou.

20 01.08.2021

“Ať jsem šel, kam jsem chtěl, pořád jsem byl úplně stejný, s věčně stejnými chybami a nedostatky. Jen se změnilo prostředí a hlasy lidí, ale já jsem se nezměnil ani trochu, nikdo lepší se ze mne nestal. Pořád ty samé fatální chyby a po nich pořád ten samý hlad, pořád ta samá žízeň. Trápilo mě to až doteď a myslím, že už se to nezmění. Protože ty chyby, to jsem vlastně já sám.”
Lehce existenciální komorní příběh zabalený do tajemna, tolik typickým pro autora, o věčném hledání, zklamání, prázdnotě a nespokojenosti.
Možná sobecký Hadžime nenachází spokojenost ani v hmotném zajištění, ani v poklidném rodinném životě s milou manželkou, ve všech vztazích je vlastně sám.
Parádní počtení - jako zatím každý přečtený Murakami.

6 31.07.2021

"S chutí nesní asi jen tři jídla: brokolicovou polévku, rýžový nákyp a pak žemlovku. K obědu je brokolicová polévka a žemlovka. Tentokrát nemůže být pochyb, že to Alice udělala schválně."
Zdánlivě obyčejný životní příběh jedné rodiny nám perfektně nastaví zrcadlo, protože situace odehrávající se mezi jednotlivými členy se více či méně mohou přihodit každému z nás. Kniha je čtivá, líbilo se mi zvolení otevřeného konce. Moje čtvrtá kniha autorky, mám ráda její psychologický rozbor postav a běžných životních situací.

11 30.07.2021