666Jitka
komentáře u knih

Edice Smrtihlav je zkrátka skvělá a potvrzuje to i příběh inspirovaný skutečnou událostí Dům v Amityville. Výborně napsaný příběh rodiny Lutzových, kteří si dlouho nechtějí připustit, že vysněná koupě domu není až tak úžasná a že je jejich dům v moci temných sil, na které je krátká i samotná církev. Představím-li si, že bych byla svědkem takového řádění zlých mocností, asi bych si nadělala do kalhot a pravděpodobně se pomátla na rozumu. Každopádně si nedovedu představit, že bych tam strávila celých 28 dní - nevydržela bych ani týden. V každém případě jsou příšerné události, které se v tomto domě staly, dodnes předmětem diskuzí. Myslím, že existuje spousta věcí mezi nebem a zemí, na které zkrátka lidský rozum ani věda nestačí.


Vskutku povedená prvotina nadějné autorky, která čtenáři přináší všehochuť strašidelných a děsivých příběhů, na nichž nám dokazuje, že její fantazie má hororomilcům co nabídnout. Věřím, že Eliška Drongová nás v budoucnu potěší dalšími temnými historkami a kdo ví, třeba se od ní dočkáme i delšího literárního díla. Musím také pochválit obálku, která beze zbytku plní svůj účel a ihned přitáhne pozornost.


Příběh Suzy jako další kousek z edice Zrnka temnoty mě příjemně postrašil. Hororově laděná novela v hlavní roli s porcelánovou panenkou se mi líbila. Krásná obálka už sama o sobě leccos napoví. Už od mala nemám panenky nebo např. klauny vůbec ráda, vždy jsem z nich měla hodně divný pocit. Možná právě proto jsem měla fakt husí kůži při představě, že by se něco podobného mohlo stát. Dvě časové roviny rozvíjí smutný příběh dvou děvčátek, který vyvrcholí zlomením kletby a vysvobozením nevinných duší. Jsem ráda i za ten "dobrý konec" - tak nějak se mi ulevilo.


Osudová láska, která přetrvává v hloubi srdce i samotné duše po celý život. Tajemná žena, jež zůstává pod kůží hlavního hrdiny navždy. Setkání po drahné době, které naléhavě rozezní struny touhy, vzájemného pochopení, sounáležitosti, ale také pochyb o všem nynějším a o tom, co je skutečné štěstí. Mysticky laděný milostný příběh o hledání sebe sama, nalézání a ztrátách. Kniha se velmi dobře četla, zaobalila srdce do melancholické nálady.


Zábavné košilaté veršovánky, takový lechtivý "Dikobraz" v básničkách, které člověka uvolní a donutí ho se pousmát. Odlehčená, erotická a hlavně humorná sbírka s příhodnými ilustracemi. Žádná hluboká poezie, ale roztomilá nemravná blbina.
Pečení
Náruživě máčím pusu,
do vnitřku, ne do korpusu.
Jak se na něm zavlní,
hned je buchta s náplní.


Ještě nyní se při pomyšlení na tento literární počin chvěji. Opravdu skvěle napsaná kniha inspirovaná skutečnými událostmi, které se děly v 50. letech minulého století, zanechala v mém nitru hluboký a bolestný dojem. Hrozná představa, že takových odporností byli soudruzi bez mrknutí oka schopní, že rudohvězdný establishment si šel tvrdě za svým a běda, kdo se nepodvolí, ochutná krutost, beznaděj, ponížení, psychologický teror, hlad, žízeň, zimu a obrovský strach nejenom o sebe, ale hlavně o své blízké a spoustu dalšího zla často vedoucího až k smrti člověka. Čest památce všech obětí a lidem, kteří byli tomuto teroru nejenom u nás vystaveni a zničil jim a jejich blízkým život. Přesně jak píše autorka - ostatní většinová, poslušná nebo vypočítavá společnost, přivírala oči, nechtěla vědět, nechtěla slyšet - to by totiž život získal nepříjemnou trpkou příchuť, nevědět je přeci pohodlnější :-( Musím však přiznat, že je jednoduché soudit, když to člověk nezažil a nemůže vědět, jak by se pod tlakem strachu z tehdejších praktik StB zachoval sám.


Autor čtenáři velmi mile a vtipně představí Provence z pohledu Angličana, který se rozhodl do těchto nádherných míst přestěhovat. Úsměvná kniha nás seznámí s místními zvyky, se svéráznou náturou starousedlíků, se zdejší pohostinností, velkým apetitem a všudypřítomným vínomilectvím. Velice příjemný poslech s úsměvem na rtech jsem si užila na Čro Dvojce ve skvělém podání Lukáše Hlavici.


Druhý díl série je takový slabší odvar z prvního. Děj mi připadal poněkud zamotaný a překombinovaný, nicméně jsem se do vize budoucnosti a la Kotleta ráda vrátila a ponořila se do smrdutých stok podzemí, abych se následně mohla podívat, jak si žije smetánka v dobách příštích. Docela mě iritovaly retro songy, ale chápu, že to byl záměr. Zástupy bizarních "bytostí" s různými úpravami a všemožnými bonusovými otvory, a stejně tak manipulovatelný dav, mi přijdou velice uvěřitelné, vzhledem k faktu, kam vše směřuje již v dnešní době. Nechybí svérázná mluva a pár dobrých hlášek.


(SPOILER) Hlavní hrdinka se musí vypořádávat s nelehkými zdravotními obtížemi, které jí přinesl podzim jejího úspěšného života. To však není jediná svízel, která Gwendy trápí. Opět jí cestu zkříží kouzelná skříňka a na bedra jí padne přetěžký úkol, který musí bezodkladně splnit, aby zachránila svět - a sice skříňku zničit, aby se nedostala do nepatřičných, mocichtivých pracek. Poslední díl série byl sice čtivý, ale opět vlažnější, předvídatelný a přišel mi až moc politicky přechucený. Nicméně jsem sérii ráda dočetla.


Velmi emotivní a bezútěšné zrnko temnoty, které v člověku vyvolává různé pocity jako jsou například strach, beznaděj a vztek, protože vědomí, že se takové odpornosti dnes a denně skutečně dějí a většinou nekončí happyendem, je více než tíživé a bolestné. Jednohubka z mé oblíbené edice se skvěle četla a rozvířila v mé hlavě a srdci emocionální bouři.


Skvěle podané svědectví o době, kdy establishment v čele s StB byly "nepřizpůsobivým" lidem stále v patách a šlapaly po jejich osobní svobodě. Ivan Martin Jirous jako jedna z hlavních osobností undergroundu velice čtivě a autenticky vypráví nejenom o okolnostech vzniku, působení a zániku legendární kapely Plastic People of the Universe, ale také o dalších zajímavých lidech této podzemní subkultury, kteří byly minulému režimu trnem v oku. Moc se mi líbila audio kniha, kterou doplňují skladby Plastic People a namluvil jí částečně sám autor a z části Oldřich Kaiser.


Zajímavý, hororově laděný příběh o naštvaném a frustrovaném muži, který se díky své neschopnosti prosadit se a nízkému sebevědomí setkává s ponižováním, ústrky a celkovým nedoceněním jak své osoby, tak své práce, což nevyhnutelně vede k jeho nenávisti k ostatním lidem, zvláště pak potom, co jeho šéf za asistence dalších kolegů ubije jeho jediného opravdového krysího přítele, čemuž však náš hlavní bezpáteřní "hrdina" jenom nečinně přihlíží. Již dříve připravovaná pomsta krysí armády se může bez milosti rozjet naplno...


Knihu jsem si koupila, protože mě zaujal název a líbila se mi obálka. Musím zkonstatovat, že to byla dobrá volba. Hned od prvních řádek se čtenář pozvolna noří do zajímavého příběhu, který postupně odkrývá temná tajemství a zavede nás na děsuplnou cestu po stopě zlomocného kultu, který má drápy zaseknuté snad všude. Co najdete na konci této šílené a hrozivé výpravy do hloubi strašlivého neznáma si přečtěte sami - myslím, že nebudete litovat.


Jsem velice ráda za možnost si tuto knihu poslechnout na Čro+. Pro mě velice zajímavé informace, z nichž jsem zhruba polovinu znala a další polovina pro mě byla nová - hlavně informace z dětství a mládí, a také jeho porevoluční život. Četla jsem hlavně knihy okolo undergroundu ve spojitosti s Plastic People of the Universe a jejich vězněním. Autorovi se povedlo čtenáři velice čtivě a poutavě přiblížit život této kontroverzní osobnosti. I.M.Jirous byl jedinečný, velice inteligentní a vzdělaný člověk, který se potýkal s vlastními vnitřními démony, ale to mu nebránilo v tom, aby usiloval nejenom o osobní svobodu, ale o svobodu jako takovou a postavil se tehdejšímu establishmentu. Nutno podotknout, že tlak ze strany státního aparátu a StB, opakované věznění a další negativní skutečnosti měly paradoxně pozitivní vliv na jeho básnickou a literární tvorbu. Mám však pocit, že o Magorovi, který nenesl svou přezdívku pro nic za nic, psal Marek Švehla velice shovívavě.


Napínavý, tíživý, temnotou a strachem z neznámého prosáklý příběh H.P.Lovecrafta čtenáře postupně vtáhne do těžké atmosféry děsivých událostí, které se v Dunwichi nekontrolovaně odehrávají. Hrůzu nahánějící skutečnosti gradují až k vzrušujícímu konci, jenž poodhalí pradávné, pro člověka nepochopitelné světy a monstra žijící strašlivě daleko a přeci na dosah ruky. Mistr H.P.L. dal opět průchod svému literárnímu nadání a bere nás na procházku jeho šíleným světem. Tento příběh je jeden z mých nejoblíbenějších.


Napsat knihu " jak by to bylo, kdyby ..." ? Proč ne. Listopád mám doma již 3 roky a nyní nazrál čas k přečtení. Kniha mě nenudila a autorčina vize budoucnosti mi přišla vcelku přijatelná, co se uvěřitelnosti týče. Těžko říct, jak by vše dopadlo, kdyby se události vyvíjely jinak, ale myslím, že i v dnešní době a v blízké budoucnosti se budeme muset vypořádávat s různými šílenostmi a jak už dobře víme, dávat si velký pozor na to, co říkáme nahlas.


Čekala jsem dobrodružný příběh a dostala jsem psychologickou fresku, která velmi pomalu až zdlouhavě zkoumá lidské charaktery a životní příběhy několika hlavních aktérů tohoto románu. Jako sonda do lidské nátury, etiky a nitra hlavních hrdinů to mohl být ve své době docela zajímavý počin, mně však přišla kniha poněkud rozvláčná a trochu nudná. Poslouchala jsem na Čro Vltava.


Básnickou dekadenci mám v oblibě a musím říci, že zde se mi jí dostalo opravdu hojně. Souhlasím s názorem, že některé básně opravdu připomínají dílo J.H.Krchovského a také musím bohužel zkonstatovat, že hlavně oddíl Mánie druhá - Blackviem ( básně z let 2017-2019 ) mi přišel nacpaný spíše než básněmi jakýmisi lacinými perverzními říkadly, které mi skřípaly v uších a na ostatní temné básně jisté úrovně nacákaly směs oplzlých básnických exkrementů, které se dost těžko vydýchávají.


Nehodnotím zde odvahu dvou mladých mužů vydat se na takovýto výlet starým autem, ale literární počin z uskutečněné cesty vzniknuvší. Cestopis jsem poslouchala Čro Dvojce a zpříjemnil mi dvě velmi horká odpoledne. Dozvěděla jsem se i pár zajímavostí, občas jsem se usmála a při příjezdu do Spojených států jsem myslela, že mě trefí šlak - to musí mít člověk nervy ze železa, aby zvládl boj s byrokracií a některými lidmi. Co se týče stránky literární, kniha nenudila a rozhodně nebyla špatná, ovšem také nebyla žádný top.


Ke knize jsem se dostala díky četbě na pokračování na Čro VLTAVA. Nejdříve jsem čtení nějak nemohla pobrat, ale když jsem knihu pustila po dvou kapitolách znovu od začátku a ponořila se do poslechu, najednou jsem se vznášela na vlnách tohoto sugestivního, syrového, ale zároveň velmi intimního vyprávění, které hlavní hrdinku, hledající sebe sama, obnažuje až na kost. Velmi hutný, expresivní počin, napsaný, řekla bych, až básnivou prózou. Třešničkou na dortu je vynikající přednes Jany Štvrtecké.
