domiii97
komentáře u knih
Rytíř Sedmi království
George R. R. Martin
Přiznám se, že je tohle moje první přečtená kniha od Martina. Jsem ráda, že jsem začala těmito příběhy o chrabrém rytíři, který je sice trochu hromotluk, ale se srdcem na správném místě. Rytíř Sedmi království mě nadchl a nepustil, dokud jsem knihu nepřečetla.
Líbí se mi, že každý příběh má kolem "pouhých" sto stran. Díky tomu, že je příběh napsán s lehkostí, se čte velmi rychle. Musím smeknout autorovi, že dokázal dát každému příběhu tolik emocí a intrik. Vše je se vším spojené a to je něco, co miluju. Nejvíc mě zaujaly souboje, jejichž detailní popis je naprosto famózní. Tohle prostě žeru a při čtení mě napadla nejedna myšlenka, že bych si souboj s mečem chtěla vyzkoušet (samozřejmě bez roztříštěné lebky a dalších zranění).
Jako správná fantasy, i tato kniha obsahuje mapu.
Hlavní protagonisté mi přirostli k srdci. Duncan je skvělý svým prostším způsobem a u něj mě napadlo přísloví, že není všechno zlato, co se třpytí. Egg se občas chová nadřazeně, ale je to správný kluk a společně s Duncanem tvoří milou dvojici. Co se týče ostatních postav, tak jsem hlavně byla zmatená z Targaryenů. Celkově se ale v knize objevuje jmen tolik, že zmatenost zde není neobvyklá.
V knize se najdou věty, které se vám zaryjí hluboko do hlavy. Třeba 'Dunk, co vypil truňk, tupý jako lenochův meč.' Taky není nouze o humor, což je v tomto drsném světě obohacením a cením si nadhledu některých rytířů, i když ví, že buď dopadnou jako žebráci či jako mrtvoly hnijící v havraní kleci.
Já si tuhle jízdu užila plnými doušky a smekám před Martinem, protože tohle je skvěle vykreslený fantasy svět.
Děkuji Nakladatelství Argo za poskytnutí výtisku v rámci spolupráce.
Dětství není jen tak
Dagmar Benešová
Po přečtení anotace jsem měla jistou představu o tom, jak by mohla být kniha napsána. Představa se potvrdila a musím říct, že tyto příběhy, a styl vyprávění, budu už teď častěji vyhledávat.
Na první pohled obálka moc nezaujme, i když svým způsobem přesně vyjadřuje to, co v knize najdete. Nedejte na první pohled a nahlédněte i dál.
Z Toniččiného vyprávění se dozvíme, jak fungovala školská zařízení nebo jak to vypadalo na pionýrských táborech.
Autorčin styl je naprosto úžasný. Sedl mi na první dobrou a velice kvituji, že autorka napsala vše bez příkras. Prostě tak, jak to bylo, jak to vnímala. Dokázala ve mně vyvolat tolik emocí. Jsou zde humorné části, ale i takové, u kterých vám jedno oko nezůstane suché.
Co se týče postav, tak jsem ze začátku měla menší chaos. Přeci jen je jejich rodina početná. Potěšila mě rodinná historie a vlastně se dozvíme o všech členech této rodiny.
Upřímně jsem cítila zlost k mamince Toničky Díně. To, jak se k ní chovala, jak ji brala jako samozřejmost. To, jak si byla jistá, že Tonča všechno obstará a postará se o svou mladší sestru Sáru. Bolelo mě z toho u srdce. Nejhorší ale na tom všem byla ta dětská oddanost a láska k mamince, i když ta jí tu lásku zrovna dvakrát neprojevovala.
Brala bych, kdyby autorka napsala pokračování. Kniha skončila létem 1968 a já bych opravdu chtěla znát další průběh Toniččiného života. I kdyby pokračování nebylo, rozhodně bych si ráda od autorky přečetla něco dalšího. Mrzí mě, že o knížce a autorce není více slyšet.
Podtrženo, sečteno - moje očekávání byla naplněna a Dětství je další knihou, se kterou jsem se velice těžko loučila.
Děkuji @kilometrysdetmi za poskytnutí výtisku v rámci spolupráce.
Živá minulost
Veronika Martinková
Čtenáři, kteří jsou obeznámeni s osobním životem vyšetřovatelů díky předchozím dílům ví, že si neprochází zrovna záviděníhodným životem. Prozradím jediné a to, že v Živé minulosti se toho děje opravdu hodně a probíhají zde důležité události mající hlavní roli v dalším osudu Hany i Davida.
Co jsem nemohla celý děj pochopit je neschopnost dvou dospělých lidí komunikovat. Vadí mi, jak se každý domnívá, že ví, co chtěl ten druhý říct. Pak se na něj naštve, i když neví, co doopravdy chtěl říct.
Chování Davida mě štve už asi dva předešlé díly, ale to samé je teď i u Hany. Tak káže Davidovi o tom, jak s ní nemluví, ale sama s ním nekomunikuje a zatajuje mu dost důležité informace.
Velice mě zde překvapila postava Pavla. Myslím samozřejmě v dobrém.
Musím přiznat, že je pro mě díl od dílů psychicky náročnější. Představa, že bych si něčím podobným jako David procházela, je hrozná.
Politické hry jsou tady občas tak komplikované, že jsem je nestíhala pořádně sledovat.
Opět jsem se ale dozvěděla i něco nového. Například o celách předběžného zadržení v Břeclavi na Veslařské.
Pachatel mě nakonec velice překvapil. Byla jsem upřímně v šoku. Čekala jsem všechno, ale tohle ne.
Budu se opakovat, ale pokud se do této série vrhnete, rozhodně začněte od začátku. Právě Živá minulost mi přijde nejkomplikovanější, co se týče osob, jež se objevily již v předchozích dílech. A tím, že se často vracíme do minulosti je potřeba znát souvislosti. Autorka je sice umí nastínit tak, aby nic z minula konkrétního neprozrazovala, ale i tak.
Já si čtení této série užívám, i když mám občas nervy na pochodu. Těším se na další případ a to na Mrtvou budoucnost.
Děkuji autorce za poskytnutí e-knihy v rámci spolupráce.
Sníh, sauna, Suomi
Michaela Ahonen
Knihu sepsala na základě svých zkušeností a zážitků Slovenka Michaela Ahonen, která se provdala za Fina a do manželovi rodné země se přestěhovala.
V knize jsou kapitoly věnované přírodě, rodinnému životu, kultuře i práci. Autorka nám v jednotlivých kapitolách poskytuje možnost nahlédnout do detailů, jak se žije cizincům v této zemi, co všechno je potřeba pro každodenní život v nepříznivém klimatu, nebo jaké to je být ženou ve Finsku.
Zajímavostí se zde dozvíte opravdu hodně. Osobně mi ale nesedl styl autorky, díky němuž jsem se místy nudila a do čtení nutila. Ten mi přišel jako vyprávění s kamarádkou u kafíčka. Do toho snaha o vtipy, které vlastně nebyly vtipné viz v podkapitole o medvědech s názvem "Karhu, ten, který ví, kde je med". Po celou dobu jsem četla o stěžování si na nehostinnou zemi a chuť žít na slunečném jihu.
Kniha je obohacena o ilustrace autorky. Velké plus má finsko-český minislovník a dokonce i u jednotlivých ilustrací se objevují finské názvy. Dozvíte se tak, jak se třeba řekne šála, svetr, jahody nebo borůvky.
Celkově hodnotím jako průměr. Očekávala jsem trochu jiný styl, ale i tak jsem ráda, že jsem si knihu přečetla. Pokud jste milovníky severských zemí či nenáročné literatury, doporučuji knihu k přečtení.
Děkuji Nakladatelství Jota za poskytnutí výtisku v rámci spolupráce.
Tropické noci
Jakub Fránek
Na první pohled kniha zaujme nádhernou, skoro až snovou obálkou.
Začátek je pomalý a méně záživný. Hodně to připomíná skoro až nudné dění na vesnici. Pak ale přijde zvrat v podobě nálezu dívky a děj se začíná rozjíždět. Bohužel si příběh neudržel tísnivost dlouho.
Autor dokáže skvěle popsat znepokojivou atmosféru, právě díky psychologii postav, jejich myšlení a zvláštního chování. Do toho popisy přírody, prostředí a tropických veder. To vše je super.
Eduard je zajímavá postavička. I když je to svým způsobem ještě mladý muž kolem padesátky, tak jsem místy měla pocit, že je mu nejmíň sedmdesát. Jeho chování bylo místy mimo. Ví, že by jisté věci neměl dělat, ale stejně je udělá.
Na mě nejvíc nezapůsobila ta část s dívkou, jak by se dalo očekávat, ale Eduardové pátrání v minulosti a objasňování si jistých událostí. Ocenila bych, kdyby byl v tomto ohledu příběh víc rozepsán.
Na Tropických nocí je zvláštní to, že nepůsobí strašidelně, ani nevyvolá pověstnou husí kůži, ale takový zvláštní pocit temna. Stejný pocit jsem měla i u filmu Polednice. Podobnost s tímto filmem je i právě kvůli tropickým vedrům.
Co se ale nedá příběhu upřít je to, že jsem hodně přemýšlela nad tím, kdo, co a jak. Fantazie mi jela na plné obrátky.
První polovina příběhu měla skvělý vibe, ale druhá půlka se už táhla. Eduardovo pátrání po minulosti druhou půlku zachránilo, ale je zde pořád hodně neznámých, které příběhu ubírají na opravdovosti.
Konec příběhu mi přišel zmatený a neukončený. Po dočtení jsem měla více otázek než jsem dostala odpovědí. Celkově jsem čekala od knihy více, ale za přečtení určitě stojí.
Děkuji autorovi a Nakladatelství Host za poskytnutí výtisku v rámci spolupráce.
Tymiánové dopisy
Eve Makis
Tymiánové dopisy ukazují část historie arménského národa, genocidu ve 20.století. Zároveň je příběhem a důkazem toho, že lidé dokáží v sobě nalézt obrovskou vůli přežít, i když zrovna nejsou dobré časy.
Román je čtivý nejenom díky stylu autorky, ale také krátkým kapitolám. To má bohužel za následek pocit, že příběh utíká rychleji než byste chtěli.
Střídájí se zde pohledy mezi Mariam, Katerine a Gabrielem. Příběh začíná deníkovým záznamem roku 1915 a současností roku 1985.
Dozvídáme se o arménských tradicích, zvycích a hlavně o jejich tradiční kuchyni. Kniha je plná lákavých receptů a věřte, že se vám budou sbíhat sliny.
Tymiánové dopisy jsou silným příběhem s velkou emoční jízdou okořeněnou jemnou dávkou humoru. Moc se mi líbila scéna s Jennifer v arménském klubu, kde její účes Gabriel označí za artyčok v arménštině a ona mu rozumí.
Postava Katerine má jedinou a vlastně i nejdůležitější roli. Propojuje minulost, přítomnost a budoucnost. Bohužel si ale nezískala tolik mých sympatií, jak jsem si od prvních stránek myslela.
Román není pro slabé povahy. Jsou zde vykresleny detaily krveprolití i nejniternější pocity ztráty, smutku a hlavně bolesti hlavních postav.
Příběh se mi zaryl hluboko do kůže a jen tak na něj nezapomenu. Doporučuji i vám si knihu přečíst. Já se tak dozvěděla něco málo o dalším kousku historie a knihu zařazuji mezi jedny z nejlepších knih tohoto roku, co jsem měla možnost číst.
Chci poděkovat Nakladatelství Argo nejen za poskytnutí výtisku v rámci #spoluprace, ale taky za to, že takové knihy vydávají. Na historii, tu dobrou i tu špatnou, bychom neměli nikdy zapomenout.
Dvě tváře lásky
Marie Hamáková
S tvorbou autorky jsem měla tu čest v knize Zasněžené příběhy. Její novela Veselé Vánoce pro osamělé duše si mě získala i díky autorčinému stylu. Doufala jsem, že autorka svůj osobitý styl nezměnila a to se mi u tohoto románu splnilo.
Dvě tváře lásky čtenáře naláká nejen na obálku s krásnou barvou moře, ale i na psychologický příběh plný emocí.
Líbí se mi, že autorka v románu nastínila téma vzdělání a finance. Jana si myslí, jak vzdělaní lidé mají šťastný a pohádkový život. Ti střízlivější a životem zkoušení ví, že krásný život lze mít i bez vysoké školy. Já sama s těmito předsudky bojuji už léta. Ten pocit, že kdybych dokončila vysokou, že by mi bylo líp, je pořád dost velký.
Postavy jsou vykresleny reálně. Jakub na mě působil jako takový ťunťa. Mrzelo mě jeho chování vůči Matyldě, kdy si neověřil jisté informace i z druhé strany - nejen té maminčiné. Matylda mi byla sympatická hned. Její chování působí uťápleji. To se ale dá odůvodnit i kvůli jejímu vztahu s matkou, která jí na sebevědomí nepřidala. Na druhou stranu se v přítomnosti Jakuba chová trochu jinak. Řekněme, že její vzrušení tryská na všechny strany. Jana byla oříšek. Na první pohled rázná, preafektovaná žena, která se s ničím nemaže. Postupem času ale na mě působí jinak, spíše než zlost k ní cítím lítost. V knize se objeví více postav stojící za zmínku. Třeba taková Simona, Přemek, Dominika nebo Eliška. Každá z postav něco do příběhu přinese.
Za mě osobně tam nemuselo být tolik roti¢kých scén. Co se jim ale nedá upřít je, že jsou napsané decentně a smyslně. No, culit se budete. Líbí se mi, že autorka použila klasické označení pohlavních orgánů a ne žádné broskvičky, párečky a jiné výrazy.
Dvě tváře lásky nabízí pohled z obou dvou stran na téma, jež je v naší společnosti stále diskutabilní. Pokud bych vás měla nalákat i jinak, podobnost jsem viděla s komedií Příšerná tchýně. Kniha ale toto téma bere z vážnějšího hlediska. Já jsem si příběh užila plnými doušky a pro příznivce romantických příběhů okořeněné krutou realitou ideální.
Děkuji autorce za poskytnutí výtisku v rámci spolupráce.
Pusťte světlo do tmavého večera
Jan Kholl
Román mě zaujal anotací slibující nejniternější nahlédnutí do myslí hlavních postav a rozboru jejich života, který není zalitý sluncem.
Měla jsem velký problém se začíst. Autorův styl mi na první dobrou nesedl a nedokázala jsem si najít cestu k hlavním protagonistům. První polovina se mi tak táhla, ale v druhé půlce jsem se už začetla.
Postavy jsou kapitola sama o sobě. Jediný, který si trochu mých sympatií získal byl Jaromír. Za mě mohl dostat mnohem více prostoru. Jejich chování bylo v určitých chvílích nelogické. Třeba si zde domýšlejí nějaké věci a rozhodnou se podle toho, i když to tak doopravdy není.
Byla jsem překvapena, kolik a jaké barvité popisy $xu byly v příběhu zmíněny. Mě osobně se surovost až bizarnost aktu, zde použitá, nelíbila. Právě díky tomu jsem byla do sté strany otrávena, jak se příběh vyvíjí. Jakmile jsem se ale začetla a začala chápat pohnutky hlavních hrdinů, vlastně jsem je začala vidět v jiném světle.
Rádoby vtipné scény mi nepřišly vtipné, ale spíše nucené.
Jedno se ale nedá knize upřít. Chcete zjistit, co stojí za chováním hlavních postav a je možné, že během pár stránek změníte názor. Nejen na děj či knihu samotnou, ale hlavně na samotné postavy.
Celkově hodnotím knihu průměrem. Nezaujala mě tak, jak jsem doufala. Věřím ale, že si kniha najde své čtenáře, které její zvláštnost a originalita zaujme.
Děkuji autorovi a Nakladatelství Host za poskytnutí výtisku v rámci spolupráce.
Florencie, moje (sebe)láska
Veronika Vrzalová
Románová prvotina české autorky nás zavede nejen do krásné a malebné části Itálie, ale taky na cestu poznávání svého já a uvědomění si určitých věcí ve svém životě. Čtenář má tak alespoň možnost nahlédnout do duše ženy, která se trápí kvůli svému tělu a práci. Má možnost získat cenné rady do života z autorčiny osobní zpovědi.
Kniha mě zaujala svou pozitivně laděnou obálkou. Musím vyzdvihnout úvodní lekci italštiny, která je více než přínosná. Upozorňuji, že v knize narazíte na italské věty a chuť učit se italsky bude více než velká. Osobně se mi nejvíce líbilo nahlédnutí do italských vulgarismů a byla jsem šokována, jak nepatrný rozdíl je mezi těstovinami a mužským pohlavním orgánem. Taktéž se mi líbila poučka k lekci vaření pasty.
Kniha je rozdělena na dvě části, v níž jsou kapitoly označeny číselně dnem a názvem, o co se v dané kapitoly bude jednat. K tomu vás na konci každé kapitoly čeká nějaká zajímavá informace, ať už o Itálii/Florencii v rámci umění, historie a mnoho dalšího.
Florencie je díky autorčinému stylu čtivá. Autorka dokáže popsat bolestivé situace jemně, ale zároveň bez příkras. Prostě takové, jaké jsou.
Nejlepší kapitola byla rozhodně "Mimo veškerý plán". Nejenom, že jsem se u této kapitoly nasmála, ale plně soucítila s autorkou. Sama jsem si něco podobného zažila a nevzpomíná se na to zrovna nejlíp Tady je malá ukázka: ,,Snaží se mi snad spočítat plomby v zubech? Nebo to má být otorinolaryngologické vyšetření, po jehož skončení mi ohodnotí stav mandlí?"
Florencie má krásný, dojemný a vtipně laděný příběh s poselstvím, v němž si každý najde to své.
Děkuji Nakladatelství Argo za poskytnutí výtisku v rámci spolupráce.
Odsouzen k smrti
Veronika Martinková
Druhý díl detektivní série nás opět vtáhne do vyšetřování zapeklitého případu a osobního života kriminalistů.
Určitě je lepší číst sérii po pořadě. Důležité informace či takové, které jsou zmíněny v předešlém dílu jsou vám nastíněny, ale zároveň neprozrazují víc, než je třeba.
Mně osobně přišlo těžko uvěřitelné to, co se vše špatného dělo Davidovi. Bylo toho moc.
Místy mi přišlo, že se více řešil osobní život Hany a Davida než samotný případ. Což není úplně špatné, ale když už máte za sebou tři díly, tak je to čím dál víc zřetelné.
Je několikrát zmíněno, že se Hana znala s Alešem přes deset let. Tato informace by stačila zmínit jednou.
Co ale všem knihám od autorky nelze upřít je čtivost. Nejvíce se mi líbí, že i když čtenář začne číst další díl po nějaké době od toho předešlého...je to, jako by se vracel ke starým známým. Mě osobně zaplavil pocit štěstí, že jsem zpátky doma - u Hany a Davida.
Jestliže jste fanoušky českých detektivek a krimi, tak by vás neměla tato série minout.
Děkuji autorce za poskytnutí e-knihy v rámci spolupráce.
Agathe
Anne Cathrine Bomann
(SPOILER) Agathe je kraťoučká knížka nabízející na pár stránkách velmi silný příběh z pohledu dosluhujícího psychoterapeuta, životem ostříleného muže, jenž popisuje své poslední sezení s pacienty. Sledujeme ale i jeho život v osamění a příchod nové pacientky Agathe Zimmermannové, která mu pomalu, ale jistě, mění život.
Když jsem začala knihu číst, myslela jsem si, že se příběh odehrává v naší době. V průběhu čtení se ale dozvídáme, že se nacházíme v roce 1948.
Psychoterapeut popisuje své pacienty, jejich problémy, i jak probíhají rozhovory s nimi. I když je tedy název knížky Agathe, netočí se příběh pouze kolem této německé pacientky.
Musím pochválit styl psaní. Popisy života, okolí, rutinní práce jsou surové, poeticky napsané a dělají příběh osobitým. Je zajímavé sledovat, jak starý psychoterapeut přemýšlí o budoucnosti či lépe řečeno, co bude ještě těch zbývajících let dělat.
Hlavní postava starého muže mi přirostla k srdci až na závěr. V průběhu čtení jsem nedokázala pochopit jisté věci. Třeba to, že nedokázal mluvit s lidmi o smrti jejich blízkých. Jeho neochota pomoct svým pacientům byla znatelná do poloviny příběhu. Chápu, že už si odškrtával poslední dny do důchodu, ale i tak. Vše se ale změnilo během pěti měsíců a samozřejmě díky Agathe.
Román o životě, vážných tématech, filozofickém rozmlouvání. Tento příběh nám dává naději, že i ve stáří můžeme objevit sebe sama. Tuhle knihu si chci přečíst znovu!
Děkuji Nakladatelství Host za poskytnutí výtisku v rámci spolupráce.
Poslední věta
Tereza Chvojková
(SPOILER) Poslední věta mě zaujala svou anotací, podle níž jsem si příběh představovala jako cestopisný s notnou dávkou oddechu při odhalování přírodních krás Irska, rodinných tajemství a trochou i té romantiky. Mé očekávání byla naplněna z poloviny.
Rozhodně musím vyzdvihnout detailní popisy krajiny, které jsou moc hezky napsané. Máte tak pocit, že jste v ten okamžik na daném místě.
Velký problém jsem ale měla s postavami. Chování nejen Ely a Liama, ale i Triony, Bennyho, Patricka (či Apoleny), je nepochopitelné. Jejich nálady se střídají jako na běžícím pásu. V jednu chvíli po sobě řvou a za pět minut už se objímají. Ela nechce říct své nejlepší kamarádce, o čem se v dopisech píše, ale cizímu muži dopisy přečte. Vyhrocené situace působí na silu, jako třeba ta u večeře. Seznámení Liama s Elou působí uspěchaně. Zajímavé je, že v anotaci je zmíněno, jaký je Liam starý bručoun. No opak je pravdou - Liam je vstřícnost sama. Světlou výjimkou je postava Endy. Díky němu se dozvíme zajímavou historii navštívených míst a taky zdejší pověry a legendy.
V příběhu se tolikrát zmiňuje slovo tajemství, že jsem přestala mít chuť TO tajemství zjistit. Můj instinkt nezklamal. Bizarní je to správné slovo, které charakterizuje celý příběh a zápletku. Rodinná tajemství jsou přitažená za vlasy.
Do sté strany se mi kniha četla těžko. Druhá půlka se mi už četla dobře a rychle, ale styl psaní na mě působil krkolomně. To je umocněno kvůli dopisům, které jsou napsány tak květnatě, až jsem nevěděla, o čem čtu. Je mi líto, že si mě kniha nezískala tak, jak jsem doufala.
Potěšilo mě, že jsme se o životě Ely Marošové dozvěděli až v polovině knihy. Je super, že autorka její životní situaci a zázemí neprozradila hned ze začátku, ale muselo se počkat na správný čas.
Věřím, že si kniha najde své čtenáře, kteří ji ocení. Hodnotím průměrem a to především díky Endovi a cestovatelské oblasti, kam bych se jednou ráda podívala.
Děkuji Nakladatelství Argo za poskytnutí výtisku v rámci spolupráce.
Kostischrány
Emily Lloyd-Jones
Tak tato kniha mě chytla a nepustila, dokud jsem ji nepřečetla!
Fantasy s prvky hororu od americké spisovatelky naláká čtenáře na svou krásně temnou obálku, ale i na příběh opředený nitky tajemství s životním poselstvím.
Jestliže nejste fanoušky velkého strašení, nemusíte se bát po Kostischránách sáhnout. Samotné vzkříšené mrtvoly jsou zde vyobrazeny tak, jak jejich název napovídá - kostry svou chůzí podobající se zombie. Opravdu tedy nic strašidelného.
V příběhu se objevuje spousta postav. Já jsem si oblíbila hlavní protagonisty Ryn a Ellise. Za zmínku ale i stojí Ceridwen a Kostikoza (to byla láska na první přečtení). V románu se objeví i milostná linka, která ale nenarušuje samotné putování a hlavní linii příběhu. Naopak je vítaným osvěžením.
Knize nelze upřít temnou atmosféru. Ta je umocněna prostředím, v němž se příběh odehrává. Můžete se těšit na hřbitov, tajuplný les i legendou opředený hrad.
Temná stránka příběhu je vyvážena humornými scénami, ale i vážností a uvědomění si. Nerada bych prozradila poslání, které kniha nabízí, ale věřte, že na konci příběhu nezůstane jedno oko suché.
Již výše jsem zmínila krásnou obálku, která má ale jednu chybu - jdou na ní vidět otisky a po delší době čtení, či jiné manipulace s knihou, působí umaštěným dojmem.
Pro černé duše, jako jsem já, byla tohle balada a čtení jsem si moc užila. Pokud vás láká milé, místy pohádkové vyprávění, určitě by vás Kostischrány neměly minout.
Děkuji Nakladatelství Host za poskytnutí výtisku v rámci spolupráce.
Dítě prachu
Nguyễn Phan Quế Mai
Moje první seznámení s autorkou. Očekávání velmi emotivního příběhu bylo naplněno. Nečekala jsem ale, že se ve mně bude mísit tolik emocí. Sledovat více jak 40 let života je zajímavé, ale zároveň velice bolestné.
Autorčin styl psaní si mě hned získal. Neočekávejte znázornění války přes růžové brýle. V knize Dítě prachu lze pocítit popisy hrůz na vlastní kůži. To je umocněno právě vyprávěním životních osudů hlavních protagonistů. Troufám si tvrdit, že ať už se jedná o sestry Trang a Quynh, manželé Dana a Lindu či o Phonga a jeho rodinu, jejich strasti a bolesti nenechají jedno oko suché a srdce rozervané na milion kousků. I když si postavy prochází těžkými obdobími, ne všechny si získali mé sympatie. V průběhu čtení jsem měnila názor na Lindu a občasné chování Phonga mi přišlo nemístné.
Kniha nepojednává jen o válce, ale taky o rodinných tajemství skrytých za rouškou minulosti. Je zde zmíněn život lidí ve Vietnamu, který není jednoduchý nejen pro míšence. Dozvídáme se spoustu informací o životě v této zemi. Např. jak probíhá takový pohovor, aby mohl člověk vyjet ze země. Jak zde funguje hospodářství a hlavně...jak se žije míšencům - Dětem prachu, a jak původ ovlivňuje kvalitu jejich života.
Líbí se mi, že i když příběh pojednává o hrůzách i utrpení, dává naději na lepší zítřky. Víra, že válka jednou skončí a konečně nastane mír, je tím největším pohonem k tomu zabojovat a žít život podle svých vlastních představ.
Rozhodně si chci přečíst i autorčinu již vydanou knihu Hory zpívají. Dítě prachu je krásná, dojemná a já ji doporučuji k přečtení.
Děkuji Nakladatelství Jota za poskytnutí výtisku v rámci spolupráce.
Deus ex machina
Ferdia Lennon
U této knihy 100% platí rčení: ,,Nesuď knihu podle obalu." Ona totiž vypadá na bláznivou komedii, anotace tomu i lehce napovídá, ale příběh má v sobě mnohem víc.
Příběh z doby antiky o touze, síle přátelství, neutuchajícímu humoru, chuti do života a o lásce.
Ještě se mi nestalo, aby se mi v průběhu čtení tak měnily emoce. Ze začátku byl příběh komický, skoro až tragikomedie. Po půlce to začalo být vážnější a konec?! Tam už byly potoky slz.
Příběh je psaný naší mluvou, takže očekávejte občas peprnější výrazy typu vole. Můžete oponovat, že tohle tam prostě nepatří. Sama bych s vámi souhlasila, ale uvidíte, že patří. Autor to pojal moderněji, s čímž se, v tomto případě, dokážu smířit.
Máme tu dva hlavní hrdiny, režiséry, milovníky Eurípida, dlouholeté přátele. Každý je jiný. K Lampónovi jsem si našla cestu až po 200 stránce. Neseděl mi svou povahou, rozhodnutími, jež vykonal. Typický Pat a Mat. Ale v průběhu příběhu se nám Lampón otevírá, zjišťujeme, že vůbec není takový trouba. Gelón byl od začátku kápo. Jeho sebejistota, láska k poezii, nebojácnost. Gelóna jsem si zamilovala hned. Důležité je ale uvědomění, že bez jednoho či druhého by to nebylo ono.
Pokud jste nevěděli, o čem Médea a Trójanky jsou, tak v Deus se to dozvíte. Nečekejte nic podrobného, ale povědomost o těchto hrách dostanete.
Za mě vřele doporučuji k přečtení. Je to jedna z nejzajímavějších knih a zároveň nejpřekvapivějších. Nečekala jsem tak duševně silný příběh, který nenechá vydechnout, dokud jej nepřečtete celý. I když vás nemusí lákat vypouklé oči na obálce, tak vězte, že budete mile překvapeni. Po nějaké době si knihu znovu přečtu, protože tohle stálo za to.
Děkuji Nakladatelství Beta za poskytnutí výtisku v rámci spolupráce.
Někdo jako ty
Winter Renshaw
Americká autorka má na svém kontě hezkou řádku vydaných titulů. Winter je moje nejoblíbenější autorka romantiky. Šéf, co tě nadzvedne byla skvělá kniha a Někdo jako ty za ní nezaostává. Dokonce byla i o kousek lepší.
Příběh je humorný, zároveň nabízí spoustu emocí. Autorka poukazuje na vážné témata.
Líbilo se mi spojení lásky k umění a ukázání toho, jak to funguje v galerii.
Postavy jsou dobře vykreslené. Nejvíce si mé sympatie získala Sloane, která jako by mi z oka vypadla. Tichá, ale se skrytým zápalem, především co se týče její největší záliby.
Román si mě získal, což se dalo poznat i díky tomu, že jsem knihu přečetla za den. Nemohla jsem se odtrhnout.
Čtenář by neměl očekávat vysokou literaturu. Konec je předvídatelný, ale i tak je to příjemné počtení a na léto jak napsané. A pro další fanoušky Winter mám skvělou zprávu. V druhé polovině tohoto roku vyjde další román a samozřejmě u Bety. Já už se moc těším.
Děkuji Nakladatelství Beta za poskytnutí výtisku v rámci spolupráce
Čokoládová krev
Radka Denemarková
Tři zajímavé a svým životem působivé osobnosti, které se autorka rozhodla rozpitvat do nejniternějších detailů.
Autorka v románu poukazuje na společenské problémy tehdejší doby, které jsou součástí dnešní společnosti. Čtenář má tak možnost si uvědomit, jak se historie znovu opakuje.
Nejvíc mě zasáhlo vyprávění o životě Boženy Němcové. Její pohnutý osud po boku může, jenž ji nerespektoval. Po boku lidí, jenž ji odsuzovali jen proto, že nesmýšlela tak, jak ostatní v té době. Bylo to srdceryvné.
Autorčin strohý, skoro až robotický styl, mi sedl na první dobrou. Bylo to, jako by slova vycházela přímo ze mě. Hraje si se slovy, s naším krásným jazykem, mísí tehdejší výrazy s nynějšími.
U této knihy není potřeba znát dopodrobna, co se ve které kapitole odehrává. Důležité je, co pak v nás, v čtenářích, zůstane po dočtení. Ať už kapitoly či celé knihy. Autorka na konci poznamenala, že román je živý organismus a právě ČK je toho důkazem. Osobně cítím, jak se příběh natahuje, smrskává a tvaruje do nejrůznějších obrazců.
K románu mám ale dvě výtky. Tou první jsou úryvky v němčině. Pro mě, jako neněmčináře, byly zbytečné a přeskakovala jsem je. Na druhou stranu to ozvláštnilo vyprávění. Druhou výtkou je, že když se tedy jedná o projíždějící vlak, měly by se události a životní osudy vyprávět v pořadí, od mládí po stáří. V průběhu příběhu ale autorka přeskakuje a tak už v polovině kniha je např. Němcová v pozdějším věku, ale v následující kapitole se vrací do dětských let. Tohle mi narušovalo pocit, že s vlakem nejedeme dál, ale vracíme se do dřívějších zastávek.
Čtenář se nemusí obávat toho, že by celá kniha byla jen o těchto třech osobnostech. Známých představitelů století páry se najde dost. Mě osobně zaujala část s císařovnou Sissi.
Tahle kniha není pro každého. Svou jinakostí si možná moc čtenářů nezíská, ale doufám, že se mýlím. Já ji vřele doporučuji. Vyniká psanou surovostí i atypickou ořízkou. Na Čokoládovou krev jen tak nezapomenu.
Děkuji Nakladatelství Host za poskytnutí výtisku v rámci spolupráce.
Zůstane to mezi námi
Christina Lauren
Romantický příběh pohltí od začátku až do konce díky stylu psaní. Čtivost tak byla zaručena a já se nemohla od knihy odtrhnout.
Čtenář má možnost nahlédnout do prostředí TV show - jak to probíhá v zákulisí, co vše je potřeba udělat pro propagaci či jak velké peníze taková show obnáší. Příběh se ale nezabývá jen romantickou linkou a prostředím interiérového designu. Probírají se i vážná témata.
Závažnost je propojena s humornými a erotickými scénami. Vše tak působí v rovnováze a není to na silu. Právě intimní scény jsou jemné a naštěstí nejsou použity expresivní výrazy jako broskvička, párek a další. V tomto ohledu působí příběh na úrovni.
Postavy manželů Trippových a Carey s Jamesem kontrastují. Je zajímavé sledovat, jak se díky manželskému páru, který se nemůže vystát, rozvíjí nový vztah lidí díky negativitě jejich zaměstnavatelů. Jestliže při čtení čtenáře napadne podobnost Mellisy s Margaux z animáku Addamsova rodina - nelze se divit.
Zůstane to mezi námi je fajn oddechovka. Ale pozor! Nechybí i akční scény a to už je u romantiky co říct. Osobně si ráda přečtu další knihy Lauren a tuzo doporučuji k přečtení.
Děkuji Nakladatelství Jota za poskytnutí výtisku v rámci #spoluprace
Hraběcí gentlemani
Lucie Beatrice J.
Je možné se zamilovat do knihy? Je! Mně se to stalo u této
Nemůžu říct, který příběh se mi více líbil. Každý má něco do sebe a každý jsem si zamilovala. Hrabě Dornfield, Detyre a Printea si získali mé srdce. Jejich gentlemanství, šarm a odvaha jsou tak....ááách
Příjemné a milé čtení, u kterého má romantická duše zaplesala. Doufala jsem, že kniha bude odpočinková, typicky romantická a že zažiji na stránkách krásnou, ale těžce zkoušenou lásku jako u pana Darcyho a Elizabeth z Pýchy a předsudku. Ano, tohle vše jsem dostala a jsem spokojená.
Hraběcí gentlemani jsou svým způsobem pohádkovou knihou, protože najít v dnešní době muže zralého, respektujícího nás, milé ženy, a jenž nás bude mít rád...to je nadlidský výkon.
Občas se v příbězích opakují slova názvu dané povídky, což je místy rušivé.
V příbězích naleznete zmínky o krásných róbách, plesech, distingovaném chování, ale i zlých jazycích, intrikách ve společnosti a řešení původu.
Knížka má krásnou ořízku, ale měkká vazba se krabatí, což je velká škoda. Musím ještě pochválit nádhernou obálku od @trissmoradream. Ta se povedla!
Neočekávejte nic náročného na přemýšlení. Při čtení si od srdce popláčete, zasníte a vyklouznete z kruté reality. Už vyšla i druhá kniha Romantiky na třetí, ale já doufám, že autorka napíše více knih. Její styl psaní mi sedl na první dobrou.
Děkuji autorce za poskytnutí výtisku v rámci #spoluprace
Holly
Stephen King
Moje první setkání se soukromou detektivkou Holly dopadlo více než dobře. A detektivní King? Za mě velký dobrý!
První kapitola románu mě dostala do kolen. Když pak přišla řada na část s Holly, měla jsem ze začátku problém se začíst. Cítila jsem napětí mezi mnou a postavou Holly, jejími životními událostmi a ostatními postavami s ní spjaté. Čtenáři, co už četli knihy, ve kterých vystupuju hlavní protagonistka, mají výhodu, ale i tak jsem získala povědomost o tom, o co v jejím životě šlo. První rozpaky zažehnány a já se pořádně začetla a hltala stránku za stránkou.
Příběh je zasazen do doby covidu. Covid King zmiňuje hojně, ale mně to vůbec nevadilo, protože to tak prostě bylo. Většina jsme covid řešili a bylo zvláštní o tom, čím vším jsme si prošli, číst v knize a ještě od krále hororu.
Na příběhu je zajímavé to, že víme, kdo za tím vším stojí. Díky tomu je příběh napínavý, zápletka až hororová a autor opět dokázal vyvolat strach.
Líbilo se mi prolínání příběhu tehdy a teď. Zároveň jsem se dozvěděla i pár zajímavostí z oblasti biologie a poezie. Úplně nejvíc ale miluju autorovi poznámky, ve kterých se dozvíme, co jej inspirovalo k napsání příběhu.
Kniha Holly je úžasně zvrácená, psaná typickým Kingem a já jsem nadšená, takže 1*. Gibneyová si získala mé srdce a mám za úkol přečíst si ostatní knihy, ve kterých se objevila. 1- ale dávám obálce. I když je krásná a svítí ve tmě, jde na ní vidět každý otisk a šmouha.
Děkuji Nakladatelství Beta za poskytnutí výtisku v rámci spolupráce.