Myshkin
komentáře u knih
Severka
Nina Špitálníková
Že to bude hluboce smutný příběh, to mi bylo jasný. Ale nakonec se z toho vyklubala úplně jiná kniha, než jsem čekal. Mnohem silnější a znepokojivější. Velmi sugestivně napsané vyprávění, proložené soudními vložkami, ta hrozivá odhalení a prozření protagonistky ve čtenáři vyvolávají husí kůži. Otázky o svobodě, vině a svědomí prožívá s ní, nejdřív si říká, takový severokorejský, byť mnohem chytřejší Eichmann, jenže závěr je podle mě ještě tragičtější a dojemnější.
Empusion
Olga Tokarczuk
Naprosto skvostný román s vtahující atmosférou plnou vlhkého horského chladu, stínů, šelestu, tajemství a čekání na smrt. Skvěle napsaný: ta přirovnání! Ty popisy krajiny, ale i gest a myšlenkových pochodů protagonistů! Kniha ukazuje odcházející svět, ne nutně spějící k zániku všech a všeho, ne nutně spějící k horšímu, nýbrž procházející slibnou proměnou.
Filozofické řečnění pacientů v görbersdorfském hotelu pro pány (o náboženství, kultuře, technickém pokroku, ale hlavně ženách) mě kolem strany 250 už sice začalo dost nudit a rozčilovat, ale naštěstí postupně ustupuje zajímavějším dějům a otázkám. Překvapivá je v tom směru postava doktora Semperweisse, který se na začátku jeví podobně nesympaticky jako většina dospělých mužských postav, nakonec se ale ukazuje jako velmi chápavý a moudrý člověk.
Ten text má skutečně skoro „léčivý“ efekt, i když myslím, že pro různé lidi různým způsobem. Až mě mrzelo, že kniha není delší.
Rozložíš paměť
Marek Torčík
„Posloucháš ptáky zvesela třepat zmoklými křídly, slétávají se sem napít, usazují se na některém z větších kamenů, smáčí zobák a zase rychle mizí. Připomínají ti malé hloupé děti, vůbec se nemusí snažit být ničím jiným než sami sebou. Docela jim to závidíš.“
Působivá poetika, zajímavá práce s časem, nespolehlivými a matoucími vzpomínkami, sny. Text místy těká stejně jako naše pozornost a paměť, místy se do prožitků noří hluboko. Hodně surová upřímnost. Pokud jste jako já vyrostli v českém maloměstském prostředí, připadá vám všechno úsměvně povědomé a přesné, ale pokud jste právě před tímhle odešli, nečte se vám to lehko, znáte to až moc dobře. Se vší tou tíhou, bolestí a melancholií se i těch 270 stran dočítá těžko. Nicméně skutečným hrdinou hodným toho slova je pro mě v románu matka, která je napsaná až dojemně opravdově.
Čekám, až si pro mě v noci přijdou: Zápisky ujgurského básníka z čínské genocidy
Tahir Hamut Izgil
Zatímco s Čínou čile obchodujeme, v jejích koncentrácích dřou lidi jako otroci a do toho jim Komunistická strana vymývá mozky. To je totiž osvědčený recept na integraci muslimských turkojazyčných menšin v Číně, kterým se úplně nelíbí, že jim Strana diktuje, jak mají mluvit a co si myslet.
Kdo už o Ujgurech něco ví, z četby téhle knihy mu bude od začátku běhat mráz po zádech, protože všechny ty hrůzy se odehrávají jakoby na pozadí hlavního děje, a tím je postupná likvidace ujgurské inteligence a složitý útěk do Ameriky. Tahir Hamut Izgil nepíše o tom, co se děje v lágrech, i když jeden takový taky kdysi zažil. Píše o lidech, kteří v nich skončili – intelektuálech, akademicích i obyčejných venkovanech – a často se o nich dosud nic neví. Čína skutečně věří, že dokáže hlavy lidí úplně přeprogramovat, a za svým cílem jde přes mrtvoly.
Neviděl jsem, že by u nás někdo vyvěšoval ujgurskou vlajku, na rozdíl od tibetské, a přitom je případ Sin-ťiangu do nebe volající a měl by nás děsit.
Tahle kniha ti změní život
Aleš Palán
Moc pěkně a citlivě vedené rozhovory.
V knize jednou zazní rada, jak se dívat na „divné“ lidi, řekněte si: „To jsem přece já.“ Asi všichni v knize promlouvající lidé někdy byli pro okolí hodně divní. Ale dneska jsou to bez výjimky inspirativní osobnosti. Někteří o svém příběhu mluví obdivuhodně otevřeně, a že to nejsou ledajaké příběhy! Většinou je v nich hodně bolesti, tápání, samoty, bezradnosti nebo frustrace. Všechny znovu nastartovala nějaká kniha. Je totiž málo takových věcí, které můžou dospělému člověku přinýst pevnou útěchu nebo trvalou inspiraci, když mu ji neposkytuje okolí, když se ocitne sám a bezradný, onemocní mu nejbližší člověk, sám trpí chronickou bolestí, prochází rozvodem nebo nějakou duchovní krizí. Ale kniha, okno do světů jiných lidí, dokáže osvítit cestu, ukázat východ pryč ze sebe sama a přinutit člověka si uvědomit, že žít se dá i jinak, a že on to taky dokáže. Povznášející čtení.
Rusko pohledem z kuchyně
Witold Szabłowski
Kniha výtečná stejně jako všechny ty popisované kremelské laskominy. Velké dějiny Ruska ve 20. století skrze každodennost obyčejných lidí v nízkých patrech mocenské pyramidy. Je tam všechno, co člověk může očekávat: velké dějinné i malé osobní tragédie, kulinářské umění, ironie i humorné detaily ze zákulisí vysoké politiky. Hrůza, dojetí i smích. Z obrazu dějin, jak je podává tato kniha, nejvíc ze všechno vystupuje zvůle, pokrytectví a zkorumpovanost sovětské moci. O to víc se zvýrazňuje tragičnost a často dojemná lidskost vyprávěných příběhů. A to přitom být kuchařem v SSSR (s výjimkou Černobylu) často bývala docela výhra (a někdy dokonce jediný způsob, jak nezemřít hlady). Po audioknize určitě sáhnu i po tištěné.
„Nevěřím, že utrpení zušlechťuje. Trpěla jsem hodně, ale necítím se být ani trošku ušlechtilejší.“ (Raja, kuchařka z Černobylu)
Candido aneb Sen sněný na Sicílii
Leonardo Sciascia
Nadčasová kniha, která toho tolik říká o současnosti! I když předem víte (tak trochu i vinou anotace), jak se bude příběh vyvíjet, nic to neubírá na potěšení z četby, a to hlavně díky tomu, že Sciascia prostě nádherně píše, což vyniká i ve skvělém překladu pana Pelána. Někde jsem četl, že by nakladatelství Rubato chtělo vydat i další knihy Leonarda Sciasci, a já doufám, že se to stane.
Bůh je mrtev, nic není dovoleno
Tereza Matějčková
Když jsem na některé texty narazil samostatně na webu Echa, bylo mi hned jasné, že světonázor autorky mi blízký nebude. Čtou-li se texty ale takhle dohromady, vyjevuje se jejich hloubka a propojenost. Kombinace esejů, recenzí a rozhovorů je formát, který funguje skvěle: dovoluje obsáhnout mnoho perspektiv a hlasů a osvětlit myšlenkové linie propojující minulost se současností. Vychází z toho zajímavé postřehy, podnětné úvahy, zároveň se tak srozumitelně zprostředkovává myšlení současných intelektuálů. A myslím, že tím autorka prokazuje, že vůli a odvahu vést dialog skutečně má, byť se všechny texty musí číst v kontextu jejího prostředí, a to je vrcholně akademické a západní. Pokud si texty přečte někdo, kdo je z prostředí úplně jiného, poprávu mu může připadat, že některé věci zveličuje, rozdmýchává emoce a kulturní války nebo že některé zkušenosti a jevy záměrně opomíjí.
Ve zkratce je pro mě kniha o tom, že upadáme a že nástroje, jak to zastavit a zvednout se, můžeme najít i v minulých zkušenostech, tradicích, hodnotách. Prvním dvěma částem knihy (V myšlení a V těle) vládne pocit, že blbnem: jednak doslova (klesá IQ, slábnou vědomosti, paměť), jednak přeneseně (plašíme se a podlíháme všelijakým dekadentním ideologiím a módám jako transgenderismus, nové pohanství, apokalyptický alarmismus). Třetí část se zabývá rozhádaným světem – tady jsem se trochu ztrácel, např. z rozhovoru s H. Welzerem mi opravdu není jasné, proč bychom neměli vnímat Hitlera a Putina jako zlé. Extrémní psychopaté jsou zlí, protože nemají empatii, ale Hitler a Putin nejsou zlí, protože empatie zřejmě schopní jsou a „jen“ jednají v zajetí pochybné morálky, tudíž s nimi máme jednat? OK, to je hezká úvaha salonního intelektuála, ale nevím, komu pomůže.
Tintin v Kongu
Hergé (p)
Jak Hergého jinak oblibuju, toto dílko právem platí za scénáristicky mizerné (a není to tím, že tu ještě nevystupují ani Dupond a Dupont, ani kapitán Haddock). Číst Tintina v Kongu v roce 2024 je dobrá připomínka toho, kam jsme se za necelých 100 let posunuli nejen v náhledu na subsaharskou Afriku, ale hlavně ve vnímání zvířat a přírody. V roce 1930 zkrátka ještě divoká příroda platila za nebezpečný terén, kde se všelijací dobrodruzi a rádoby hrdinové můžou vyřádit, jak hrdlo ráčí. Afrika připomíná zoologickou zahradu pro potěchu a zábavu evropského kolonizátora. Dneska nás to právem pobuřuje, ale kéž by vědomí cennosti a jedinečnosti africké divočiny nepřišlo až se zjištěním jejího ohrožení.
Lido di Dante
Petr Borkovec
Působivé dílo (byť rozsahem spíš dílko), dvanáct povídek, které se někdy jako povídky spíš tváří; stejně jako jejich postavy a místa taky trochu „klamou tělem“. V těchhle literárních zastaveních na pobřeží Ravenny se mění lokality, čas, vypravěč, jazyk a styl, a přesto to všechno drží pohromadě. Nemám autora načteného, ale styl většiny textů jsem si užíval, nejvíc „nudistický manifest“ v Camping Classe, komický kontrast v povídce I dnešní den bude součástí příběhu a humorně-melancholický text (ve dvou částech, jako taková povídková dilogie) otvírající a uzavírající celou knížku.
Stíny minaretů: Islám a muslimové jako předmět českých veřejných polemik
Ondřej Beránek
Po tomto chvályhodném počinu editorů Beránka a Ostřanského už nikdo nemůže říct, že čeští odborníci se bojí o islámu diskutovat skutečně otevřeně a že zanedbávají svou "povinnost" vůči laické veřejnosti. Kniha obsahuje soubor velmi různorodých esejů a komentářů na nejdiskutovanější otázky okolo islámu. Za skvělou považuju především filozofickou esej Zdeňka Müllera, který tyhle diskuse dávno zná ze zahraničí a dochází ve svých úvahách asi nejdál. Ze stejného důvodu rozhodně stojí za přečtení zamyšlení Petra Kučery a Petra Pelikána (i když se s jeho pohledem na svět ne vždy ztotožňuju...). Informačně bohaté a velmi zdařilé jsou texty Zory Hessové, Karla Černého a L. Kropáčka. Některé příspěvky, i když knize dávají jistou pluralitu názorů, jsou přitom podle mě slabší, a to hlavně protože jejich hlavním účelem byla tu křesťanská, tu islámská obhajoba (Drápal, Joch, Mezian). Velký přínos knihy je taky ta rozmanitost perspektiv - přispěvatelé jsou nejen arabisté a religionisté, ale taky historikové, sociologové, novináři a blogeři s širokým rozhledem, diplomati, lékaři, aj.
Ženy v islámu a ženy v židovsko-křesťanské tradici
Šaríf Abd al-‘Azím
Cílem publikace je vyvrátit mýtus o misogynním islámu. Autor v 15 tematických kapitolách (od prvotního Evina hříchu, přes postavení ženy u soudu, při rozvodu, majetková práva, mateřství, vdovství až po hidžáb a polygamii) ukazuje, že islám je v teorii k ženám spravedlivější než Bible nebo rabínská tradice. Srovnává je s koránským textem a sunnou.
Argumenty většinou uvádí pádné, ale jak už to tak u podobných textů bývá, argumentaci vždycky podřizuje náboženskému přesvědčení. Třeba sunnu vybírá dost selektivně, jako by žádné misogynní hadísy neexistovaly. Vůbec se nezabývá třeba hadísy o tom, že žena je stvořena z křivého žebra, proto na ni muž musí být hodný; nebo o tom, že žádný lid, který vede žena, nemůže prosperovat; nebo další o tom, že ženy tvoří největší část obyvatel pekla. Nejsou to přitom žádné pochybné hadísy, jsou uvedené v uznávané sbírce al-Buchárího, kterou jinak autor sám cituje. Zároveň se taky někdy vyhýbá otázkám, jejichž odpovědi by nemusely podpořit islámskou vizi společnosti. Např. v případě mnohoženství. Na světě je jistě víc žen než mužů, a proto může být polygamie dobrý nápad, ale co když je to někde obráceně (což skutečně je)?
V epilogu přiznává, že islámské země jsou daleko ideálu, neboť jednak se nikdy neodklonily od předislámských tradic, jednak se nechaly příliš ovlivnit Západem. A končí trochu rozporuplnou výzvou k dialogu, k vzájemnému poznávání a výrokem, že „něco je v současné společnosti úplně špatně“ a naopak „něco je na islámu správné a je čas to zjistit“.
Jednou budeš Arab 5: Dětství na Blízkém východě (1992-1994)
Riad Sattouf
Tentokrát to není úplně vyrůstání „na Blízkém východě,“ Rijád už není se syrskými příbuznými, ti jsou ale v knize stále přítomní v jeho představách a objevují se jako jakýsi „korektivní“ a moralizující hlas v jeho hlavě. To vnáší do vyprávění zajímavý a někdy vtipný kontrast mezi dvěma různými interpetacemi situací a událostí, které dospívající Rijád prožívá. V tomto díle se zároveň zdá, že protagonista poprvé aktivněji rozhoduje o svém životě: chce se stát kreslířem a žít ve Francii. Otec a jeho prostředí se mu definitivně vzdaluje.
Vyprávěj jim o bitvách, králích a slonech
Mathias Énard
Kniha ve Francii získala cenu gymnazistů v rámci prestižního ocenění Prix Goncourt a je pravda, že z autorových románů je zdaleka nejpřístupnější, nejzáživnější. Énard má skvělý vypravěčský talent, umí příběh okořenit humorem a erotickým napětím, umně prokládá fikci historickými dokumenty, epiku střídá s reflexivní lyrikou a díky svému důkladnému vzdělání dává textu i věrný cizokrajný a dobový kolorit. Chuťovka.
Křesťan v horkém křesle
Roger Carswell
„Horké křeslo“ – to je dobrý marketingový tah. Jenže kniha by se měla spíš jmenovat „Křesťan v pohodlném křesílku“, protože otázky, kterými je v křesle údajně grillován, jsou kladeny pouze za účelem shrnutí dogmat konzervativní části křesťanstva. Není to ani skutečný dialog, ani snaha odpovědět na nepohodlné otázky odpůrců (ateistů) nebo i prostých zvědavců. A tak si člověk přečte spoustu tmářských názorů, které by možná obstály ještě v 19. století, ale určitě ne dneska, a navíc – třešňička na dortu – kniha končí otázkou „Jak se stát křesťanem?“. Na lep skočil i Luxor, největší knihkupectví u nás, a knihu hrdě vystavoval na privilegovaném místě, jako by šlo o titul hodný pozornosti, a přitom je to jen stará dobrá propaganda.
Jednou budeš Arab 6: Dospívání na Blízkém východě (1994-2011)
Riad Sattouf
Poslední díl je pořádná jízda, ani nedýcháte. Liší se od předchozích dílů používáním barev, rychlejším tempem, jiným prostředím. Rijád se ocitá v Paříži (kterou zobrazuje jako obvykle bez příkras a romantiky). Sýrie mizí, v hlavě mu ale zůstává hlas otce komentující jeho chování, nápady a (ne)úspěchy. Jako dospělý svůj život samozřejmě vnímá ostřeji, při terapii objevuje hlubiny svého nevědomí a na svou minulost – a tudíž i na otce – získává jasný názor. Ve vztahu k otci už není místo pro smířlivost a pochopení.
Navíc přichází tzv. arabské jaro, které se v Sýrii zvrhává v občanskou válku a ukazuje se, že dostat ze země příbuzné je pěkný oříšek. Kritikou komiks nešetří jak na adresu neefektivní a ignorantské Francie, tak kruté, korupcí prolezlé a zaostalé Sýrie. Celé je to „docela síla“ a závěr mi přivodil husí kůži.
Jednou budeš Arab 4: Dětství na Blízkém východě (1987-1992)
Riad Sattouf
Rijád se kromě pubertálního rozjitření potýká s šikanou jak ve Francii, tak v Sýrii, kde je mnohem krutější. Vztah mezi oběma rodiči se tak tak drží na bodě mrazu, spíš ale padá hluboko pod nulu a otcovy šovinistické a rasistické „vejšplechty“ ještě přitvrzujou. Po absolvování pouti do Mekky se z něj navíc stává docela nesnesitelný bigot, přitom ale pořád fantazíruje o pohádkovém bohatství, rodinném životě v Sýrii a porážce západního imperialismu. I Rijádovi syrští bratranci jsou srovnaní pěkně do latě – pětkrát denně se modlí a šprtají se. Zato Rijád zakouší identitární krizi, zapomíná a zase se rozpomíná na arabštinu, ve Francii se Arabům z předměstí vyhýbá a o život v Sýrii rozhodně nestojí.
Čtvrtý díl je ze všech nejdelší, ale díky rodinným a školním dramatům a častému přecházení mezi francouzským a syrským prostředím rozhodně nenudí. Poprvé jsem četl už v překladu, který je sice povedený (přirozeně znějící, písničky umně přerýmované), ale jednu výtku si neodpustím: otcův divný přízvuk, který se projevuje jen někdy (když se po dlouhé době vrátí do Francie nebo v Sýrii), vůbec nepřipomíná přízvuk arabský. Spíš mi připomínal karikaturu německého přízvuku (se všemi těmi desonoruzovanými hláskami), někdy vyloženě dětské šišlání a takhle v originále určitě nevyznívá.
Srpen v zemi indiánů
Tracy Letts
K textu mě přivedla naprosto mistrovská adaptace Vinohradského divadla. Po druhém čtení musím říct, že je to jedna z nejlepších současných her, co jsem četl/viděl. V mnohém připomíná Tennesseeho Williamse, skvěle aktualizuje T. S. Elliota. Tahle verbální smršť, ten koktejl emocí má tolik sarkastického humoru, fascinující odpudivosti i dojemné tragičnosti, že vás ani na chvíli nenechá v klidu. Buď prskáte smíchy, nebo odporem, nebo trnete, co přijde dál. A některé repliky dneska rezonují obzvlášť silně:
„Genocida vždycky vypadá jako skvělý nápad ve chvíli, kdy probíhá.“
O kulturním významu Arabů pro Evropu
Rudolf Dvořák
V době tehdy oblíbeného renanovského antisemitismu se určitě jednalo o velmi zajímavý a podnětný příspěvek, v němž se Rudolf Dvořák snažil dobrat toho, čím vlastně Arabové přispěli evropské a potažmo světové civilizaci. Došel přitom jen ke skromným závěrům: v zásadě jim přiznává několik vynálezů a objevů v chemii, astronomii, lékařství a pak taky výborné cestopisy a mapy a dokonce nějaký ten dobrý mrav – jako třeba hygiena, lázně a voňavky. Hlavním přínosem je ale podle něj přenos a uchování starého, hl. řeckého písemnictví. Proč se nevzmohli k větším výkonům má podle R. Dvořáka jednoduché vysvětlení: ubil je ortodoxní islám.
Po přečtení mi ale pořád uniká, co tento příspěvek má říct dnešnímu čtenáři. Podle úvodního slova nakladatele zřejmě to, že islámská civilizace se nemůže pyšnit ani těmi skromnými zásluhami, o kterých píše Rudolf Dvořák. Jestliže ten se ale snažil být ve svých úvahách férový, nakladatel je vyloženě nefér, když tvrdí, že dnešní orientalisté jsou islamofilní a považují islám za vyspělejší civilizaci, než je ta křesťanská, o čemž by se dalo s úspěchem pochybovat. Řadu orientalistů znám a tenhle názor jsem mezi nimi nezaznamenal.
Dělám si to sám
Martin Váša
Je tam něco z Augustena Burroughse, z Bridget Jones... Styl a humor jsou silná stránka knihy, autor umí psát. Ale měl jsem pocit, že jsem se ocitl ve světě filmu Ďábel nosí Pradu, ne v Praze. Bylo těžké se s hrdinou a prostředím v čemkoli ztotožnit.
