pakoshka komentáře u knih
Matěj má šílený štěstí, že se narodil do takový rodiny! Čtení, který mě moc bavilo, nahlídnout do rodiny s autistickým dítětem prostřednictvím vyprávění bez příkras, ale s náležitou mateřskou hrdostí. Moc ráda se k Matejovi ještě vrátím.
Ježkovy, tohle bylo teda! Poetický, ale tak, že i naprostej nepoeta pochopí, co tím pan kluk myslí. To dětství v garsonce s matkou, návštěvy dědka, jejich nerovnováhu, dospětí. Na Zápisky z garsonky jsem se chystala předlouho a jsem šťastná, že jsem se k těmto vzpomínkám do dob socialismu dostala.
No, já nevím. Kuchařka, kde je recept na sýrovou omáčku z Veselé krávy a Knorr jíšky, to mě nepřesvědčilo. A nejsou tam fotky ke každýmu receptu - místo fotek jídla jsou na místě fotky dětí?!
Oddychovka, která přenese nejen do světa HP, ale i do Hollywoodu. Jemné, milé, zábavné, s nějakými těmi chybami.
Letošní čtenářská výzva mě trochu dostala, jsou tam dvě nebo tři témata, která mi úplně nesedí a jsou tak opravdovou výzvou. Kniha, která se odehrává ve vesmíru? Sci-fi já nečtu a stokrát omílaným Malým princem se mi výzva obelhávat nechce. A pak mi to došlo! Trpaslík! Seriál plnej britskýho humoru miluju, hlavně první série, a tak bylo jasno. A navíc v audiu.
Do výzvy - kniha, kterou nebudu číst poprvé. A myslím, že mě tenhle extrém naturalismus bavil stejně jako na vysoké, kdy jsem se nechala nalákat povídáním od spolužačky z meziválečné literatury. Vyhraďte si čas (tohle jen tak nespolknete), obalte nervy, uvelebte se a vezměte do ruky tento (podle mě) neprávem opomíjený klenot české prózy. Za pár let bude slavit stovku.
Já jsem vlastně vůbec nevěděla, že je Běsa volný pokračování Malinky. A bylo to příjemný překvapení. Jakkoliv je knížka depkoidní, četla jsem ji jedním dechem a Dita Táborská se posunula velmi vysoko v mým pomyslném žebříčku. Chvilkama se mi zdálo, že je těch témat dost - adopce, fet, pasáci, ukrajinci, mateřství, velký myšlenky, ale co by z toho jinak bylo, kdyby něco chybělo, že? Střídání forem i vypravěčů se mi moc líbilo, nejraději jsem četla Sabinu, nejmíň ráda Lidku, hrozně mě bavila du forma. Strašně dobrý, jen bych si osobně odpustila ty fantasmagorie s Bůh a Smrtem, ale tak to mi vadilo už u Malinky.
Jsem zas nějak nasedla na vlnu českých autorek a nemůžu z ní slízt. Dobrý to bylo.
Ta knížka má všechno. Sebevraždy, nemoci, PPP, partnerskou krizi, podnikatele, finanční problémy, děcka, židy. Zní to jako galimatyáš, ale mě to bavilo. Nicméně naivita dvou hlavních mě vyloženě vytáčela, takhle po hlavě se podnikalo doufám naposledy v devadesátkách, ne dnes. Ani na chvíli jsem jim nedržela palce, protože bylo od začátku jasné, jak tohle matlalství dopadne.
Po dvou letech jsem dostala zas chuť na nějakou duchařinu. Trochu úlet. Bavila mě tak první třetina, kde jsem byla trošku napnutá, druhou třetinu si zabral můj racionální mozek a u třetí jsem kroutila očima, přehnaný.
Jak jsem podotkla nedávno, není už těch knih s tématem rodinného dramatu dost?
Je. Ale prostě to pořád táhne a pořád z toho bolí srdce.
Stejně jako píše karol.cadex pode mnou, pokud by mi někdo neprozradil autora, Mornštajnovou bych netipla. Trošku jsem byla zklamaná, jestli se to dá říct, když se provalilo TO, i když to bylo velmi očekávané. Myslím, že k vystavění příběhu, který nejen že bude prodávat, ale taky se s ním část čtenářů ztotožní, by stačilo ponechat všechny další šrámy. A to bych si za sebe přála.
Ale i tak dávám (možná jen zatím? Uvidím za půl roku, jestli mi kniha v povědomí nezapadne) pět hvězd, les se mě dotkl.
Nevím, kde je chyba, ale někdo se tu ztrácí v datech a já to po několikeré kontrole nejsem. Autor, překladatel? Rodinný příběh probíhající po celé dvacáté století může být docela sousto, ale pohlídat si, že matka čtyřměsíčního dítěte nemůže za týden znovu rodit není zas tak těžký. Nebo napsat v rodokmenu, že někdo, kdo zemřel r. 1920 vzpomíná na smrt sestry, která ale nastala v roce 1930? Ale kuš. Podobná situace s otcem Nellie...
Kdybych se přes toto přenesla, byl by Doživotí výborný příběh. Jedna, dvě věcné (VELKÉ!) chyby, no asi bych zvládla to oko přivřít. Ale u třetí jsem se vážně naštvala a už jsem si román nevychutnala tak, jak by si zasloužil. Škoda, ráda jsem zabřehla do Irska.
Prvočíselný dvojčata! Nevím, proč jsem se Osamělosti prvočísel tak dlouho bránila, odrazovala mě obálka. Ale je to TAK nádherný a smutný čtení, že chcete i nechcete skončit, přála jsem si, aby měla klidně čtyřikrát tolik stran.
Milo na víkend. Dana sleduju na ig ráda, ale nějaká skalní fanynka nejsem, Nadělení je ale fajn, čtivý a hrozně jemný. Jen mi ho občas bylo trošku líto, na jeho místě bych potřebovala od partnera víc opory.
Rada bych četla dál, hrozně to uběhlo!
Filip Titlbach je profík na svým místě. Rozhovory s LGBTQ+ zástupci jsem dočetla asi před 14 dny a pořád nad nimi trochu přemýšlím. Dobře poskládaný témata, některý rozhovory zajímavější, vizuálně je kniha úžasná. Nejvíc mě oslovilo povídání s gayem v seniorském věku a jeho vzpomínky na dřívější režim. Přála bych si, aby se dostala do rukou těm, kteří by trochu potřebovali otevřít oči.
Jsem asi trochu pitomá, protože jsem si blbě přečetla anotaci, nebo se mi s něčím popletla? Myslela jsem, že půjde spíš o thriller nebo psychologický román než jednoduchou detektivku.
Z praktických důvodů jsem potřebovala knihu, které nebudu muset věnovat pozornost vkuse a nijak zvlášť u ní přemýšlet, proto opět sbírka povídek. Tato se soustředí na rozvody, každou povídku navíc okomentuje psycholog. Z jeho komentářů jsem si sem tam vyzobla nějakou myšlenku, která mě zaujala.
Nicméně k beletristické části - velmi monotematické. Ve všech povídkách se rozvádí zajištěný pár s malým dítětem, ve většině je ta švihlá žena. Dovedu si představit, že by mě bavila povídka o rozvadějících se bezdětných nebo naopak o páru v předdůchodovém věku, s odrostlýma dětma. O lidech, co místo 3+1 v paneláku mají menší statek a zvěř, nebo řeší finanční problémy. Takhle jsem antologii louskala s mírných vzdycháním.