PrincaListicka
komentáře u knih

Pokud jste si snad kdy mysleli, že na stránkách Křiku straky najdete oddechový příběh, který vás zavine do měkké deky a zahřeje vás u srdce, budete rychle vyvedeni z omylu. Tam, kde hrdinové jiných příběhů jako zázrakem nachází spásu a řešení bezvýchodné situace, čeká na Heniku krutá realita. Tenhle příběh se se svými hrdiny ani čtenáři nemazlí. Křik straky se stejně jako předchozí díl nese na vlně většího a menšího zla a břemena nelehkého výběru mezi nimi. A to je jedním z důvodů, proč tenhle příběh tak zbožňuji. Nikomu nemaže med kolem pusy, s nikým se nemazlí, ukazuje život a svět takový, jaký je, bez příkras. Stejně jako ve skutečném životě však i Heniku čekají příjemné chvíle, takže se nemusíte bát, že by vás na stránkách Křiku straky nečekalo nic veselého, ačkoliv oproti předchozímu dílu je těchto momentů podstatně míň a příběh nabývá mnohem temnějších a zlověstnějších obrysů.
Čtenáře, kterým v předchozím díle chyběla romantická linka, jistě potěší, že tentokrát se Henice lásky dostane. Neřekla bych, že úplně vrchovatou měrou, ale můžete se těšit na muže, který uchvátí její srdce a přiměje ji zapomenout na kováře Tebora. Nechci příliš prozrazovat, proto nebudu říkat žádná konkrétní jména, nicméně mně osobně bohužel mužský hrdina svou povahou úplně nesedl, což ale nic nemění na tom, že jeho vztah s Henikou působí reálně a je opravdu dobře napsaný.
Zato Heniku jsem si po druhém díle oblíbila ještě mnohem víc. Spousta ženských postav mi v knihách leze na nervy, spoustu z nich dokáži tolerovat, málokterou si oblíbím a jen výjimečně o některé z nich mohu říci, že ji mám opravdu ráda. Henice opravdu ráda mám a myslím, že to má co dělat se skutečností, že jsme si povahově dosti podobné. Nejednou jsem měla pocit, jako bych se při čtení pomyslně dívala do zrcadla. Díky tomu jsem se s Henikou, jejími názory a pohledem na svět dokázala dobře ztotožnit. Je to chytrá, silná, samostatná žena, která ale nepotřebuje každému dokazovat, že je nejlepší, má své chyby a je si jich dobře vědoma.
Zpěv straky byl rozdělen spíše do kratších příběhů, které spolu zdánlivě až tak úplně nesouvisely. Zkraje to tak může vypadat i tady, nicméně postupem času zjišťujeme, že do sebe všechny jednotlivé příběhy a události neuvěřitelně dobře zapadají. Jednotlivé kapitoly potom doprovází mezihry, jež nastiňují nadcházející události a dodávají příběhu o to více napětí. I v tomto dílu se můžete těšit na množství postav, které jako by vypadly z pohádek nebo legend. Zároveň tu také potkáte mnoho starých známých - zavítáme dokonce i na místa z předchozí knihy, což je rozhodně milým překvapením. Jen mě trochu mrzelo, že jsem si po dvou uplynulých letech z předchozí knížky nepamatovala všechno, takže jsem jednotlivé odkazy na ni neužila tolik, kolik bych chtěla. Příště se budu muset lépe připravit.
Jsem nesmírně vděčná za to, že jsem si Křik straky mohla přečíst ještě před samotným vydáním a nemůžu se dočkat dalšího dílu. Pro mě osobně se stejně jako Zpěv straky zařadil mezi to nejlepší, co může české fantasy nabídnout.


Zcela určitě mohu říct, že tím nejlepším, co může druhý svazek Pláče němého boha nabídnout, je dějová linka Worliha a Torea. Jejich vztah, který byl v předchozím svazku jen nakousnut, nabírá zcela nový směr. Mají mezi sebou silnou chemii a stává se z nich skvělá dvojka, která se doplňuje nejen na bojišti a při plánování postupu povstalců, ale i při partičkách fabulí a v soukromí jejich komnat. Kapitoly věnující se jejich dějové lince jsem si skutečně užívala.
Denyelu jsem vnímala dosti rozporuplně už v prvním svazku a tady tomu nebylo jinak. Často jsem si říkala, že kdyby bývala učinila některá svá rozhodnutí jinak, možná bych si ji i oblíbila, ovšem její neustálá snaha zachovat si tvář v očích veřejnosti mi zkrátka lezla na nervy i zde.
Upřímně jsem moc nepochopila vývoj dějové linky Kajam. Připadala mi strašlivě upozaděná. Víly obecně v téhle knize moc prostoru nedostaly, až jsem si často říkala, že kdyby tam nebyly vůbec, vlastně by se nic nestalo. Její zápletka mi připadala tak trochu zbytečná a neměla jsem pocit, že by celý děj nějak zásadněji ovlivnila.
Kapitoly soustředící se na Revenu a dračího krále mě pak bohužel povětšinou spíš nudily a přistihla jsem se, že v nich i tak trochu přeskakuji, neb mě příliš neoslovily.
Celkově mi pak připadalo, že atmosféra druhého svazku je mnohem komornější. Stále se jedná o skvěle vystavěný příběh s komplexní zápletkou, nicméně je zde méně popisů fungování světa a děj se více zaměřuje na vzájemné vztahy postav. Došlo tak k poměrně znatelné změně tempa a struktury děje oproti první části, což je logické a vůbec ničemu to nevadí.
Co mě ovšem trochu překvapilo, byl samotný závěr příběhu. Myslela jsem, že když už byl příběh rozdělen do dvou svazků, dostane se nám nějakého ucelenějšího konce, měla jsem ovšem pocit, jako by se nám dostalo jen dílčího výsledku. Předpokládám tedy, že příběh bude ještě dál pokračovat, nicméně mě trochu zmátl epilog, který se odehrává o několik let později a je v něm pouze naznačeno, jak se události dále vyvíjely. Jsem velmi zvědavá, co autorka s příběhem dále zamýšlí.
Pláč němého boha jsem si jako celek velmi užila. První svazek se mi líbil o něco víc než druhý, tím nejlepším za mě zůstává dějová linka Torea a Worliha, nicméně se určitě jedná o dobře napsaný příběh se skvěle vymyšleným světem, který jistě potěší všechny milovníky komplexního fantasy.


Vážené pirátky, vážení piráti, tentokrát si společně s třetím dílem mangy One piece vysvětlíme, o jakých věcech se nelže.
Nami a Zoro pod vedením kapitána Luffyho řeší významný problém. Vyrazit na širé moře bez jídla není moc dobrý nápad. Naštěstí ale brzy doplují k ostrovu, který je ovšem chráněný ostrovním duchem. Jídlo sice neseženou, ale zato poznají roztodivné tvory a získají důležité ponaučení. Nakonec zakotví u mírumilovné vesničky, kde se setkají s "mocným kapitánem" Usoppem, synem piráta sloužícího pod Shanksem, kterého většina lidí má jen za mluvku, ovšem jen do chvíle než se seznámí s Luffym a odhalí tajemství, které skrývá upjatý komorník.
Třetí díl, byl převelice vtipný, hlavně pokud se zaměřím na pasáž se strážcem ostrova, která byla velice zábavná. Tím ovšem nechci říci, že by pasáže s Usoppem nebyli vtipné, jenže jsou do jisté míry i smutné. Tempo poměrně rychle graduje a dává tušit, co nás bude čekat v dalším díle.
Dobrou zprávou je, že čtvrtý díl tohoto skvělého pirátského dobrodružství už dorazil do knihkupectví, a pokračování Luffyho příběhu tak na sebe nenechá dlouho čekat.


Vážené pirátky, vážení piráti, nasaďte si slamáky, vyrážíme na širý oceán. Čeká nás totiž druhá část mangy One piece s podtitulem Střet s Buggyho posádkou!
Začátkem si dovoluji upozornit čtenáře trpící na mořskou nemoc, kinedryl dnes můžete nechat v lékárničce. Celou dobu se nedostaneme z pevniny, což není ovšem vůbec na škodu, hlavně když si uvědomíme, že v prvním dílu jsme jako čtenáři cestovali více než dost. Bude ovšem přítomnost na souši znamenat klid a odpočinek? Zdaleka ne.
Před Luffym je velký úkol, dobře jeden velký úkol a spoustu menších. V první řadě je třeba rozšířit posádku, protože kapitán není zrovna moc dobrý navigátor a mistr šermíř jakbysmet. Proto se pokusí najmout do party navigátorku Nami, která je navíc skvělá zlodějka. Už tušíte, kde bude háček? Tedy spíše háčky. Jen si vzpomeňte jaké to bylo se Zorem.
Zatímco Luffy verbuje zcela neúspěšně Nami, která piráty nemá ráda, město drancuje posádka kapitána Klauna Buggyho. Klaun Buggy je tak trošku jiný klaun a hlavně má něco málo společného s Luffym. Krom toho, že jsou oba kapitáni s vlastní posádkou, jeden ji má větší a ten druhý... na ní pořád pracuje, snědli oba ďábelské ovoce. Oba dva disponují jistou schopností flexibility těla. Víc už vám však neprozradím. Jaká epická a zábavná bitva vás v tomto díle čeká? Postačí vám představa toho, jak jeden pirát lechtá druhého na noze během divokého souboje.
Vedlejší dějová linka zabývající se občany města zobrazuje nutnost soudržnosti a ochoty bojovat za správnou věc. Ovšem je zde i velice smutný okamžik, který Střet s Buggyho posádkou provází.
Kresba je perfektní, ale to se dalo čekat. Každá z postav je něčím charakteristická, což je velice nápomocné, neb si je snadno zapamatujete (včetně vedlejších postav). Nechybí akce, humor, smutek a jedno dvě zakroucení očima (ne ve špatném slova smyslu). A že je příběh pomalejší? No tak... vždyť je to paráda. Akce si užijeme více než dost, jsme přece na samotném začátku...


Události v životech ústředních hrdinek začínají nabírat spád. Kazusa se snaží vypořádat se skutečností, že její nejlepší kamarád by s ní nikdy nic nechtěl mít. Sugawara poodhaluje svou minulost a zvláštní vztah, který kdysi navázala s jistým režisérem. Sonezaki zjišťuje, že ne všichni kluci jsou stejní a nutně špatní, že láska je vlastně docela fajn. Hongó se nadále pokouší přesvědčit svého učitele, aby jí pomohl nasbírat zkušenosti kvůli napsání knihy. A Momo se v přípravce setká se svým bývalým spolužákem, který se o ni až příliš zajímá.
S potěšením můžu říct, že i když od přečtení druhého dílu uplynulo už víc než půl roku, pořád jsem se v příběhu skvěle orientovala. To jen potvrzuje mé tvrzení, že jednotlivé postavy jsou dobře rozlišitelné, a to jak vizuálně, tak díky široké paletě povahových rysů, což je jedině plus. Není nic horšího než se muset při čtení mangy neustále vracet a zjišťovat, která postava to vlastně zrovna mluví.
Ani ve třetím díle není nouze o trapné situace a vtipné momenty. Některé dějové linky jsou velmi nevinné, u některých má člověk pocit, že jsou trochu na hraně společenské přijatelnosti. Ty ději přidávají potřebnou dávku peprnosti a činí z něj víc než jen příběh pro náctileté puberťačky. Stále si stojím za tím, že tuhle mangu si užijí i dospělí čtenáři, kteří rádi zavzpomínají na eskapády svých mladých let.
Pokud vím, má manga mít celkem 8 svazků, zbývá tedy ještě dost prostoru pro vyeskalování osudů všech hlavních hrdinek a já už se moc těším, jak to celé dopadne.


Druhý díl Solo levelingu mě bavil stejně jako ten první a přesvědčil mě o tom, že se jedná o skutečně propracovanou sérii, ne jen o bezduchou vyvražďovačku, kde se bezhlavě zabíjí. Činu je zajímavá postava, a ačkoliv je ze začátku velmi slabý, umí používat mozek a často se mu ze zapeklité situace podaří najít východisko dřív, než všem ostatním. On i jeho osobnost projdou v průběhu druhého svazku znatelnou proměnou, a to nejen fyzickou, ale i psychickou. Ta se mi (alespoň prozatím) líbí, je mi sympatická a doufám, že to tak i zůstane.
Jelikož má komiks tři sta stránek, je zde mnohem víc prostoru pro poznání světa a hlavních hrdinů, než tomu bývá v běžném svazku japonské mangy, což je skvělé. Kresba i nadále zůstává velmi působivou, barevná paleta dodává příběhu skvělou atmosféru a jistě potěší milovníky barevných komiksů. Myslím, že Solo leveling osloví příznivce jak východní, tak západní komiksové tvorby. A já už se moc těším na jeho pokračování.


Fotografové vzpomínek jsou klasickým japonským příběhem plným bezpočtu myšlenek bez jasného vysvětlení. Pokud si čtenář podobný příběh chce užít, musí počítat s tím, že u něj bude muset zapojit představivost, bude muset přemýšlet, neboť příběh samotný mu žádnou konkrétní odpověď neposkytne, pouze ji naznačí. A to je přesně ten důvod, proč japonskou literaturu miluji. Někomu může připadat nudná a bezduchá, mě ovšem její mnohdy až chladná filosofičnost nesmírně fascinuje.
Děj je zde rozčleněn do tří na poměry standardních knih poměrně dlouhých kapitol, přičemž každá z nich patří jedné z již zmiňovaných postav. Ani s jednou z nich se život rozhodně nemazlil. A každá je úplně jiná. Přesto, pokud budete číst dostatečně pozorně, zjistíte, že jakkoliv se to může zdát nepravděpodobné, jejich životy spojuje tenká nitka osudu.
Mně osobně se nejvíc líbil příběh Wanigučiho a Krysáka, prazvláštního mladíka, kterého zaměstná ve svém opravárenském podniku původně sloužícím pouze jako zástěrka pro praní špinavých peněz. Jeho dějová linka má mnoho vrstev, dotkne se životů mnoha lidí a nechá na čtenáři, aby sám posoudil, kde končí hranice dobra a začíná zlo.
Získala si mě však i Hacue, dáma v letech, jež ovšem dříve byla také mladou dívkou, která se v poválečném Japonsku ujala nelehkého, avšak záslužného úkolů - založila mateřskou školku. Ne vždy to bylo snadné, potýkala se s nedostatkem finančních prostředků i prostor, nenávistí okolí i krutými nemocemi, přesto se však nikdy nevzdala a do svého poslání vložila své srdce.
Příběh Micuru, který knihu uzavírá, je asi nejsmutnější a nejtěžší na čtení, ačkoliv je nejkratší. A co víc, pan Hirasaka v něm sehraje důležitou roli, která nám poodhalí, kým vlastně je.
Musím říct, že je opravdu zajímavé sledovat, jak různí lidé vnímají smrt, jak s ní pracují, přijímají ji či odmítají. V Japonsku i Koreji mají ke smrti mnohem blíž než my, proto také hraje důležitou úlohu v mnoha příbězích pocházejících z těchto zemí. Je fascinující s tímto tématem pracovat, protože člověku může poskytnout prostor pro to, aby sám zpracoval svůj postoj a vnímání této důležité součásti života, která jednoho dne čeká každého z nás.
Jsem velmi ráda, že jsem si Fotografy vzpomínek mohla přečíst, z textu přímo čiší autorčina láska k fotografiím a focení jako takovému. Doufám, že se zase brzy k podobně stavěnému příběhu dostanu.


Příběh Baltazara je protkán magickým realismem současné Prahy, je psán sofistikovaným jazykem a má velmi specifický humor. Už z toho vyplývá, že to není příběh, který sedne každému čtenáři. Mně se naštěstí do vkusu trefil, vtipy mi připadaly vtipné a užívala jsem si autorčina neotřelá přirovnání a další jazykové hříčky.
Zároveň z toho plyne, že tahle knížka se nebere tak úplně vážně. Spousta scén je zde přitažená za vlasy, občas děj utíká až příliš rychle a nemá žádnou úplně hlubokou zápletku. Pokud ale na tuhle hru přistoupíte, budete si ji užívat od začátku až do konce.
Samotná zápletka působí trochu jako z béčkového fantasy. Pořád se tu něco děje, dochází k nejrůznějším (někdy až bizarním) zvratům, příběh vás zkrátka nenechá ani na chvíli vydechnout.
Atmosféra příběhu je místy až barokní, jistě by bylo velmi efektní číst jej třeba v mém milovaném Kuksu, ve společnosti Braunových soch ctností a neřestí. Myslím, že by tam Baltazar perfektně zapadl. Líbily se mi i pasáže odehrávající se v kostelech a skutečnost, že Viola chodí zpívat do sboru, opravdu hezky to dotvářelo celkový dojem z příběhu.
Postavy jsou velmi rozmanité. Baltazar si mě samozřejmě hned získal, ještě aby ne. Jde si za svým, bez mrknutí oka při tom porušuje pravidla a ještě u toho skvěle vypadá. I vlkodlak Slávek je velmi charismatický a nejedna čtenářka jeho osobnímu kouzlu podlehne. Viola je trochu zvláštní a vlastně doteď nevím, co bych si o ní měla myslet. Ale to už jsme zase u mého klasického problému s ženskými hrdinkami. Což platí i pro její kamarádku Aniku. Líbí se mi ovšem, že ani jedna z nich není takovou tou klasickou perfektně vypadající superhrdinkou, které všichni padnou k nohám. Za to rozhodně palec nahoru. Vedlejší postavy zde mají poměrně dost prostoru i dostatečně propracované pozadí, díky čemuž příběh působí rozmanitě.
Pokud tedy máte rádi netypické příběhy, máte tak trochu „nahnutý“ smysl pro humor a vyžíváte se v neobvyklých větách i slovních spojeních, pak na rande s Baltazarem určitě vyrazte, jistě vás okouzlí. Jsem velmi zvědavá na autorčin další počin, který u Cancu již brzy vyjde pod názvem Magický artefakt.


Už před několika lety jsem měla příležitost přečíst si Lucčinu první sbírku básní Jedové trny krásných rudých růží. Ta mě přesvědčila o tom, že má pro básnění cit a do svých slov umí vkládat hluboké emoce.
Ani u Siluet tomu není jinak. Tentokrát je knížka rozdělena do 4 částí odpovídajících jednotlivým ročním obdobím. Pokud tedy hledáte sbírku, která vám bude dělat společníka po celý rok, budou Siluety skvělou volbou.
Asi jako u každé básnické sbírky i tady byly básně, které mě zaujaly víc a které méně. Poezii je složité hodnotit, jelikož každý má jiný vkus a preferuje jiný styl básní. Mě osobně nejvíc oslovila ta první - Pavučina, poté ta s názvem Siluety, po níž je pojmenovaná celá sbírka, a samozřejmě nesmím vynechat ani básničku Malý princ, která si mě ze zcela očividných důvodů získala. Básničky se ale nezaměřují pouze na přírodu, najdete v nich spoustu věcí k zamyšlení, narazíte zde na téma lásky, přátelství, ale třeba také nepřízně osudu.
Myslím, že se Lucce dobře podařilo nastínit atmosféru jednotlivých ročních období, obzvláště pak mého milovaného podzimu, který už je za dveřmi a na který se nesmírně těším.
Siluety bych tedy doporučila každému, kdo hledá kratší knížku poezie plnou podnětů k zamyšlení, kterou může buď zhltnout jedním dechem, nebo se jí nechá provázet v průběhu celého roku.


4,5 z 5* (Nechávám si prostor pro druhý díl.)
Od autora jsem již dříve četla knížku jménem Strnadův efekt, měla jsem tedy určitou představu o jeho stylu psaní. Musím ale říct, že Komanda Omega Strnadův efekt předčila, protože postrádají to, co mi na druhé zmiňované knížce trochu vadilo. I zde je obrovské množství postav, dostává se jim však mnohem víc prostoru, jsou tedy lépe zapamatovatelné a rozpoznatelné. Ačkoliv je Hila hlavní postavou příběhu, pokud by si čtenář nepřečetl anotaci příběhu, možná by mu to v průběhu několika prvních kapitol ani nedošlo, a to právě díky skutečnosti, že je zde dost prostoru i pro všechny ostatní.
Stejně tak se zprvu čtenářům může zdát, že se jedná spíš o sbírku jednotlivých misí Omeg, které spolu tak docela nesouvisí. Opak je ovšem pravdou a postupem času čtenáři zjistí, že všechny události zde mají svůj význam a nevyhnutelně se spojí v jednu hlavní dějovou linku.
Samotný svět je poměrně rozsáhlý a rozvětvený, nicméně knížka je vybavena mapkou a také základním rejstříkem událostí a faktů podstatných pro pochopení fungování Impéria, které orientaci v příběhu usnadní.
Pokud jde o postavy jako takové, úplně bych vám nedoporučovala dělat si nějaké oblíbence. Honza jakožto všemohoucí autor je totiž poměrně solidním popravčím a mnoho z nich se na stránkách téhle knížky dlouho neohřeje. Čeká vás drsný příběh, u kterého pokaždé, když budete mít pocit, že horší už to být nemůže, zjistíte, že může. Já sama jsem si moc oblíbila jak zmiňovanou Hilu, tak i její kolegyni Bopannu, která má velmi zajímavou, netypickou povahu. Skvělý je ale i třeba Vuk Stojković, Ria nebo Rigobert Nguema. Rozhodně se v jejich společnosti nebudete nudit.
Má cesta ke čtení sci-fi byla poněkud delší a když jsem byla mladší, podobným příběhům jsem se vyhýbala. Teď jsem se ale s velkou chutí ponořila do spleti politického pletichaření a intrik, kterého je v téhle knížce opravdu požehnaně.
Na konci se nám dostává velkého odhalení, které nastiňuje, kam se bude ubírat druhá část této duologie, což je fajn, vzhledem k tomu, že Expanzní sektor vyjde každým dnem. Zároveň je ale děj alespoň z větší části uspokojivě uzavřený.
Určitě tedy Komanda Omega doporučuji všem příznivcům politicky zaměřených sci-fi příběhů s komplexním světem, ve kterém vás leccos překvapí. Už se moc těším, až si přečtu druhý díl i celou navazující sérii.


V první řadě si pojďme vyjasnit jednu věc - to, že má příběh prvky hororu neznamená, že se jedna o horor. Setkala jsem se s několika hodnoceními Woodhillu, kde bylo knize vytýkáno, že to není horor. Ano, není. A ani se tak neprezentuje. Prvky hororu zde představují chodci - duše mrtvých lidí. Kromě nich však byl příběh zamýšlený jako oddechové romantické fantasy, což splňuje ve všech bodech.
Pro mě osobně je obrovským bonusem skutečnost, že je příběh zasazený do Lednicko-valtického areálu, což je patrné i ze zmiňované mapky. Už když jsem na tohle místo zavítala poprvé, věděla jsem, že je něčím speciální. Naprosto mi učarovalo a jsem moc ráda, že kdykoliv ho teď po přečtení Woodhillu navštívím, uvidím před sebou jednotlivé scény z knihy.
Pokud jde o děj samotný, líbilo se mi, že autorka nikam nespěchá, dá čtenáři prostor seznámit se s prostředím a vybudovat si vztah k postavám. Díky tomu i vztah Lexi a Brodericka působí velmi přirozeně a uvěřitelně.
Lexi je neuvěřitelně lidskou hlavní hrdinkou. Málokdy se mi stane, že mi hlavní hrdinka knihy neleze na nervy. Ještě méně často se stává, že si ji oblíbím. Lexi se to ale podařilo a získala si mě, a to jak svou povahou, tak svými názory na svět, lidstvo, děti a podobně. Obvykle jsem si s ní notovala a souhlasila s tím, co říká, což byla opravdu příjemná změna oproti všem těm hrdinkám, nad jejichž jednáním zůstává rozum stát. Broderick mě zase okouzlil svou chladnou nedostupností. V neposlední řadě mi také vyhovoval větší věkový rozdíl mezi Lexi a Broderickem.
Mou oblíbenou součástí příběhu pak byli samotní chodci a odhalování jejich příběhů a tajemství. Bylo to vlastně tak trochu jako detektivka. Hodně mě zaujala také skutečnost, že lidé v knize si pamatují na dobu před pádem opony, takže se zde objevují různé popkulturní narážky. To mi zase trochu připomínalo postapo. Woodhill je zkrátka knihou mnoha žánrů.
Ačkoliv se v knize pořád něco děje a zdlouhavé či nudné pasáže byste tu hledali jen těžko, nečekejte tu žádnou zběsilou akci a boje. Autorka umí napětí budovat mnoha jinými způsoby. Příběh je propletený množstvím hlubších myšlenek, které vás jistě přimějí k zamyšlení. Hodilo by se také říct, že se tu objevuje pár (ale opravdu jen pár) explicitních scén ne úplně vhodných pro mladší čtenáře. Závěrečný zvrat a samotný konec se vám sice zaryjí do srdce, ale nezlomí ho, takže vám po dočtení knihy zůstane příjemný pocit.
Pokud bych knize měla něco vytknout, pak snad jedině ne úplně dotaženou redakci. Občas jsem měla pocit, že se na jedné stránce vyskytuje až příliš stejných slov a působilo to trochu rušivě. Ale to už se vyloženě nimrám v detailech.
Já jsem si Woodhill veskrze užila a doporučila bych ho všem romantickým duším, které hledají příběhy o odvaze a boji s nepřízní osudu. Na své si ale jistě přijdou i milovníci fantasy či postapo literatury.


Nikdy neříkej nikdy. Tak by se nejlépe dal charakterizovat počin v podobě jedné z nejlepších mang, které kdy vyšly. V první řadě si musíme ujasnit, že OP není žádnou novinkou, neb vychází od 22. června roku 1997. Dovolím si zdůraznit slovo vychází, protože příběh dosud není uzavřen. Nyní se ale pojďme věnovat příběhu.
Hlavní hrdina, pirátský chlapec jménem Monkey D. Luffy, odmalička poslouchal zvěsti o pokladu, který za sebou zanechal zesnulý král pirátů. Není tedy divu, že touha získat toto bohatství a hlavně titul "král pirátů" v Luffym hluboce zakořenila. Snaží se stát členem posádky Rudovlasého Shankse, jenže je neustále odmítán, což ho namíchne. Jednoho dne se rozhodne ukořistit Shanksův lup - Ďáblovo ovoce, jehož pozřením získá výjimečnou schopnost - stane se gumovým. Od té doby dokáže tělo jakkoliv ohýbat, natahovat a dokonce je imunní i vůči pirátským kulkám. To zní vážně super, že? Jenže ten, kdo ho sní, zároveň už nikdy nebude moci plavat a půjde ke dnu jako kotva. Dá se říci, že je to takový danajský dar, obzvláště pro piráta.
Víc vám toho o příběhu zatím prozradit nemůžu. Mohu vám ale říci, že svět OP je rozmanitý, živý. Každá lokalita je odlišná a originální. Kresba je pak naprosto perfektně odvedená, osvěžující a vítaná jako čerství vítr do plachet pirátské bárky. Příjemným bonusem jsou vstupy autora jako poučky či drobné návody, například jak nakreslit vlajku.
Nezmínil jsem se ještě o postavách, a to zcela úmyslně. Nejsem příliš obeznámen s anime, viděl jsem jen pár z více než tisíce epizod. Nebudu proto hodnotit postavy jako takové, musím ovšem říci, že cestu si k nim najdete snadno.
Co říci závěrem? One Piece je bezesporu léty prověřená manga, kterou bych rozhodně doporučil všem milovníkům humoru, napětí, akce. Všem, kdo bojují za své sny a váží si svých přátel. Mohu jenom doufat, že Crew bude svědkem vydání posledního dílu.


Příběh Solo Levelingu určitě potěší všechny hráče, čtenáře LitRPG a milovníky zapeklitých questů. Překvapilo mě, s jak promyšleným systémem se zde setkáváme, bavilo mě nad ním přemýšlet a snažit se spolu s hlavními hrdiny přijít na to, jak z dungeonu vyváznout v jednom kuse.
Činu je tak trochu truhlík, už na začátku je ovšem jasné, že ho čekají velké věci, jak bývá u podobných příběhů zvykem. V tomhle ohledu je tedy komiks dosti předvídatelný, nicméně se jedná o velmi oblíbený motiv, kteří mnozí čtenáři cíleně vyhledávají.
Narozdíl od japonských mang je tahle manhwa svým formátem i rozsahem o něco větší a především je celobarevný, díky čemuž se lze snáze orientovat v postavách i prostředí samotném.
Já jsem si čtení moc užila a těším se na další díly, stejně jako na další příběhy z korejské produkce. V poslední době ji mám ještě o chlup radši než tu japonskou a těší mě, že si našla svou cestu i sem k nám.


Druhý díl Národního opruzení je v porovnání s prvním mnohem temnější, depresivnější a ponuřejší. A také mi přišlo, že je o poznání lépe napsaný, je vidět, že se autorčin styl psaní vyvinul a vyvarovala se některých chybiček z toho předchozího.
Jelikož sledujeme osudy skutečných historických postav, není těžké si dohledat, kdy vlastně zemřely, tudíž máte tak trochu představu, co vás v ději čeká. Číst o Karlově pohřbu hned na začátku nebylo vůbec snadné, protože jsem si ho v předchozím díle opravdu oblíbila. Autorka ovšem do děje i nadále zapojuje svou fantazii a díky vlastní invenci čtenářům nachystá zajímavé zakončení příběhu. Samozřejmě neprozradím, o jaký závěr se jedná, nicméně ač je na první pohled značně nereálný, ztělesňuje tajná přání všech fanoušků nejen jeho, ale i ostatních obrozenců, což mu rozhodně slouží ke cti.
Karolína i nadále do řádků svého příběhu vplétá svou lásku k této době a jejím lidem, proto je logické, že místy může působit trochu jako fanfikce na národní obrození, ovšem účel, s jakým knihu psala, je více než chvályhodný.
To koneckonců dokazuje i samotný doslov ve kterém vyznává svůj obdiv k Havlíčkovi a jeho neohroženosti i odvaze, díky které se dokázal postavit na stranu dobra. Musím říct, že právě doslov byl tím, co mě na celé knize dojalo asi nejvíc.
Měla jsem to štěstí moci autorku poznat osobně na Světě knihy a nechat si od ní obě knihy podepsat. Do jedné jsem dostala věnování „s láskou k Havlíčkovi“, do druhé pak „s láskou k Božence“ a já za ně nesmírně děkuji. Díky Národnímu opruzení mám tyhle dva o velký kus radši než kdy dřív.
Kniha mi za účelem hodnocení byla poskytnuta Humbook týmem, tato skutečnost však nemá žádný dopad na mé hodnocení.


Jak sama autorka v úvodu prvního dílu píše, nikdo z nás vlastně doopravdy neví, co přesně se dělo během národního obrození. Jistě, máme k dispozici určitá fakta, ze kterých se dají ty nejvýznamnější události tehdejší doby odvodit. Víme ale, co se dělo na jejich pozadí? Jaké byly skutečně vztahy mezi jednotlivými literáty a dalšími významnými osobnostmi tohoto období? Můžeme pouze hádat. Inu, uznejte sami - ani v dnešní době plné sociálních sítí vlastně tak úplně nevíme, co se odehrává za pozlátkem, které lidé svému okolí prezentují.
Národní opruzení nám tedy nabízí jednu z více či méně možných variant skutečných osudů Karla Havlíčka Borovského, Boženy Němcové, Josefa Kajetána Tyla, Jana Nerudy a dalších jmen, jenž většina lidí zná jen z učebnic, v tom lepším případě pak díky tomu, co vytvořili.
V prvním díle se Havlíček, Němcová, Tyl, Neruda a sestry Rottovy zaplétají do zvláštního sledu událostí týkajícího se prapodivných úmrtí žen z vykřičené čtvrti. V průběhu knihy pak máme šanci pozorovat vývoj vztahů mezi jednotlivými postavami, jejich rodinami a přáteli. Onu detektivní zápletku s příměsí lehkého nadpřirozena asi není možné brát tak úplně vážně. Myslím ale, že to ani nebylo autorčiným záměrem. Trochu ve mně evokovala atmosféru některých krátkých českých a slovenských historických seriálů, teď zrovna mě napadá třeba série 1890.
Každý, kdo Karolínu sleduje na sociálních sítích, jistojistě ví, s jakou láskou o svých oblíbených spisovatelích vypráví všem, kdo si chtějí trochu rozšířit obzory. Tato skutečnost se promítá i do Národního opruzení, protože ten skutečný důvod, proč člověk tuto knížku chce číst, jsou právě krásně vykreslené postavy. Naprosto jsem si zamilovala Havlíčka s jeho mírně arogantní povahou, Boženku, kterou osud často táhne jiným směrem, než by si přála, tak trochu zbabělého Tyla i rošťáka Nerudu.
Ano, v určitých pasážích mi připadalo, že se autorka snažila do nich nacpat co nejvíc možných faktů, takže vyprávění místy působilo trochu kostrbatě. Nicméně chápu nutnost neustále opakovat například jména postav; je rozdíl psát o někom imaginárním a o někom, kdo skutečně existoval. A i když jsem při čtení narazila na několik frází nebo předmětů, které mi k tehdejší době tak úplně neseděly, bohatě mi to vynahradila přesnost událostí v životě jednotlivých postav.
Skutečně moc mě bavilo si vyhledávat detaily ze životů Havlíčka i ostatních a porovnávat je s dějem knížky. Stejně tak kniha jistě potěší každého milovníka historické Prahy, najdete zde totiž množství krásně popsaných míst. Určitě by stálo za to si udělat do Prahy výlet a ona místa si spolu s knihou projít.
Uvědomuji si, že příběh mohl být trochu delší, přece jen zde nebylo až tolik prostoru pro vytvoření napětí a některé události se odehrávaly jaksi na pozadí příběhu, nicméně vnímám, že autorčiným záměrem byla především popularizace období národního obrození, jež se u mnoha studentů netěší zrovna velké oblibě. Pokud jim tedy Národní opruzení alespoň trochu pomůže si k Božence, Havlíčkovi i dalším spisovatelům vytvořit o něco bližší vztah a budou se díky němu o něco lépe orientovat v událostech devatenáctého století, pak kniha svůj účel splnila. Umím si představit, že kdybych si ji já sama přečetla před 10 lety, určitě by se mi do četby obrozenecké klasiky k maturitě chtělo o něco víc.
V neposlední řadě pak musí zaznít pochvala za naprosto fantastickou obálku od Adélky Stopky, která se ke knize perfektně hodí a krásně vystihuje její atmosféru. A těch detailů, co v ní můžete najít!
Kniha mi za účelem hodnocení byla poskytnuta Humbook týmem, tato skutečnost však nemá žádný dopad na mé hodnocení.


Překrásná oboustranná obálka knihy vytvořená Zuzanou Valkovou už tak trochu napovídá, že na jedné straně nás čekají příběhy, které zahřejí u srdce, zatímco na straně druhé najdeme povídky poněkud temnějšího ražení. Já osobně jsem spíše příznivkyní temnějších příběhů, tudíž je tak trochu zřejmé, která polovina knihy mi byla bližší. Celkově se ovšem jedná o velmi silnou sbírku, u níž se mi těžko určuje, který příběh se mi líbil nejvíc.
Po pečlivém zvážení si mě ovšem nejvíc získala povídka Kdo neumí milovat od Marie Domské. Její styl mi zkrátka sedí a vyhovuje. Umí psát velmi výrazné a dobře zapamatovatelné postavy. Tentokrát se jejím hlavním hrdinou stal sexy démon Wyren, jenž v převleku loví duše hříšníků. Má za to, že tento převlek je dokonalý a žádný smrtelník ho nedokáže prokouknout. Jenže na svatého Valentýna potká neznámou krásku, která ho přesvědčí o opaku.
Opravdu moc jsem si užila také povídku Tvůj hlas, jejíž autorkou je Rina Vevesi. Lidé v ní dokáží slyšet hlas toho pravého. Kamarádky Beka a Niky stejně jako všichni ostatní touží najít spřízněnou duši. A oběma se to také poměrně netradičními způsoby podaří. Závěr příběhu je velmi dojemný.
Hodně se mi líbil příběh s názvem Pět otázek z pera Terky Kadečkové. Ten se odehrává na Kubě, kde se Andrés snaží učinit přítrž starému, rodinnému a ne až tak úplně legálnímu byznysu. K tomu mu dopomůže tajemná dívka, které položí pět otázek. Mezi oběma hlavními postavami funguje skvělá chemie a samotné prostředí příběhu i zápletka jsou neotřelé.
Velmi zajímavé téma zpracovává také povídka Karma Martiny Holešinské. Vystupuje v ní Arthur, který má velmi důležité poslání - po vzoru svého otce se má stát Karmou. Ta slouží státu a trestá špatné lidi. Musí být nestranná, nekompromisní, nesmí projevovat emoce. Jenže to se Arthurovi příliš nedaří a rozhodne se svému osudu vzdorovat. S podobným námětem jsem se ještě nesetkala, takže velmi oceňuji autorčinu originalitu.
Polibek smrti od mé oblíbené Leandry Sold je taktéž povedeným příběhem, v němž se setkáváme s andělem smrti Kamielem. Ten stojí před velmi těžkou volbou - buď zachrání život ženy, kterou miluje, nebo sám sebe před peklem. Moc hezky zpracované dilema. A vystupuje v něm Lucifer, takže...
Povídka Maso a květina z pera obvykle brutální Rosany Zvelebilové překvapila nebývale citlivým příběhem s roztomilou zápletkou o lásce, která dokáže překonat velkou propast času.
Největší talent Štěpánky Horákové působil jako vystřižený z k-dramatu a dobře jsem se u něj pobavila. Jaké by to asi bylo, kdyby lidé skutečně přebírali největší talent svého partnera?
Za zmínku ovšem rozhodně stojí i povídka Na stopě minulosti od Júlie Matulové s romantickou zápletkou a především kočkami s magickými schopnostmi. To prostě chcete.
V neposlední řadě pak musím pochválit i nádherné ilustrace od Jany Kvičerové. Dodávají knize tu správnou atmosféru a každou povídku dokreslují povedenou vizualizací postav.
Pokud tedy hledáte opravdu povedenou sbírku povídek o druhých šancích s příměsí magie, pak po této knížce určitě sáhněte, neuděláte chybu.


Příběh Kostí pod mechem sledujeme především prostřednictvím Nerghana, významného minotaura a skvělého válečníka, který se ovšem strašnou shodou okolností ocitne úplně sám, odstřižený od všech ostatních. Aby získal zpět své místo, jež mu bylo neprávem odňato, musí splnit těžký úkol.
Autorčin způsob vyprávění je velmi neotřelý. Čtenáři totiž už v první kapitole zjistí, jak celý příběh skončí. Nečekejte ovšem žádný happy end. Kosti pod mechem jsou tragédií v tom největším možném měřítku. Už na samém počátku vám vrazí metaforickou kudlu do srdce a s každou další stránkou máte pocit, jako by se nořila hlouběji a hlouběji. Nepatřím mezi čtenářky, které by u knih často brečely a dojímaly se, ale tady jsem měla slzy v očích na konci každé další části (a někdy i v jejím průběhu), přičemž konec samotný jsem vysloveně obrečela.
Postupně si tedy skládáte dohromady obrázek o tom, jak se Nerghan dostal tam, kam se dostal, co bylo příčinou jeho neštěstí, jaký podíl na tom měli ostatní minotauři a jak to ovlivnilo jeho nejbližší. Další velmi výraznou postavou celého příběhu je Hinarea, Nerghanova družka. Sledovat zrod jejich lásky a utváření jejich vztahu bylo neskutečně krásné, chemie mezi nimi fungovala opravdu skvěle.
Celkově jsem nesmírně ráda, že si autorka pro svůj příběh vybrala právě minotaury, na které rozhodně nenarazíte v každé druhé knize. Svět minotaurů i hierarchie jejich společnosti je velmi propracovaná. Dočkáte se tu i drobného politikaření, šamanismu a velké dávky boje. Vedlejších postav je tu poměrně dost, nicméně každý z minotaurů má opravdu dobře vykreslenou osobnost, díky čemuž jsem neměla větší problémy si je zapamatovat a v jejich vztazích se orientovat.
V neposlední řadě pak musím vyzdvihnout autorčin neuvěřitelně poetický styl psaní plný melancholie a patosu, který z vás bude ždímat emoce od začátku až do konce. Básně a ilustrace provázející texty jsou potom třešničkou na dortu celého tohoto uměleckého díla. A to ani nemluvím o playlistu, který si ke čtení můžete pustit na Spotify.
Kosti pod mechem se pro mě osobně zařadily mezi nejlepší české fantasy příběhy vůbec a jsou důkazem toho, že česká literatura v mnoha případech dalece přesahuje kvality té překladové. Myslím, že milovníci a milovnice klasického, hrdinského, propracovaného a trochu drsnějšího fantasy u ní rozhodně nesáhnou vedle.


Bez mučení přiznávám, že tuhle knížku jsem si přála přečíst především na základě její překrásné obálky s drakem při západu slunce a právě samotné tématiky draků, které odjakživa zbožňuji. Příběh jako takový byl ale ve výsledku úplně jiný, než jaký jsem čekala, a bohužel musím říct, že se až tak úplně nejednalo o můj šálek kávy.
Očekávala jsem, že draci tu budou hrát prim, toho se ovšem ujala Sofie a její neustálé změny nálad. Nemám ve zvyku knihy hodnotit na základě toho, zda mi je nebo není hlavní hrdina sympatický, koneckonců je čistě a jen na autorovi, jaký charakter se svým postavám rozhodne přiřknout. Tady jsem ale měla pocit, že nesnesitelná povaha hlavní hrdinky významným způsobem zasahovala do samotného dojmu ze čtení a výrazně ho znesnadňovala. Sofiiny nálady se střídaly jako aprílové počasí, doslova byla v jednom odstavci veselá a v druhém najednou uražená, protivná nebo sarkastická.
Vztek a frustrace u ní převládaly a ovládaly ji, a i když si uvědomuji, že hlavní zápletkou příběhu byla právě její snaha se s těmito pocity vypořádat, byla jsem to spíš já, kdo byl z příběhu frustrovaný.
Abych se ale dostala k samotným drakům, Réamann, hlavní dračí postava, se rozhodně stal mým oblíbencem. Jeho mírně povýšenecký charakter, sklony k provokování, ale zároveň velká laskavost a ochota Sofii pomoct, pro mě byly hnacím motorem, díky kterému jsem knihu dočetla až do konce. Nebýt jeho, nejsem si jistá, zda bych knihu neodložila.
Proč, ptáte se? Protože jsem většinu času měla pocit, že se v knize absolutně nic neděje. A to říkám z pozice čtenářky, která si doslova libuje v sáhodlouhých popisech a podobných věcech.
Čekala jsem, že právě rozhovory s draky budou nosným sloupem celého děje i zápletky, ale ve výsledku se ve většině času jednalo o dialogy bez většího smyslu. Když už to vypadalo, že se draci pokouší Sofii naučit něco o přírodě nebo živlech, najednou zase přeskočili k úplně jinému tématu. Ačkoliv opravdu oceňuji autorčinu snahu zaměřit se na téma psychického zdraví a práce s vlastními emocemi, působila na mě tak trochu nedotaženě.
Takhle to probíhalo až do poslední čtvrtiny knihy, kdy se najednou z ničeho nic objevilo ono starobylé zlo, o kterém do té doby nepadla ani zmínka, nijak s draky nesouviselo a bylo tak nahodilé, že do příběhu vůbec nepasovalo.
Samotný závěr knihy, jinými slovy poslední odstavec, jsem tak nějak na základě lehké absurdity celého příběhu očekávala, ačkoliv jsem až do úplného konce tajně doufala, že mě autorka třeba ještě něčím překvapí, že se dostaví aha moment a najednou vše začne dávat smysl. Nicméně jsem měla spíš pocit, jako by si v závěru uvědomila, že příběh vlastně tak úplně nefunguje a neví, jak z něj vybruslit, a proto využila tohoto prostředku, který ale bohužel neměl kýžený efekt.
Za touhle knihou podle mého názoru stál nápad na super příběh, který by býval mohl krásně fungovat. Bohužel se to ale moc nepovedlo, alespoň ne v mých očích, což mě opravdu upřímně mrzí, protože si myslím, že Rozhovory s drakmi měly velký potenciál. I přesto nelituji, že jsem si knihu přečetla.
2,5*/5*


Autorovou specialitou je vytváření velice uvěřitelných postav. Nečekejte ale žádné příjemné hrdiny, se kterými budete sympatizovat. Ba naopak, v jeho knihách se setkáte s lidmi, se kterými se život nepáře a dost často se nepářou ani oni s ním. Bojují s nejrůznějšími posedlostmi, dělají věci, které obvykle zůstávají veřejným tajemstvím, stojí na okraji společnosti. Ani Simon Hinch není výjimkou. Živí se dosti pochybnými činnostmi, to však není jeho jediným prohřeškem proti morálce. A něco takového bývá dlouhodobě těžko udržitelné.
Zároveň také umí bravurně budovat napětí, a to i u takto krátkého příběhu. Při čtení se budete cítit nepříjemně. Budete takřka hmatatelně cítit, že se nevyhnutelně blíží to, co už tak nějak od začátku očekáváte, a přesto vás nakonec dokáže překvapit.
Virální životy nejspíš přelouskáte v průběhu jednoho večera, dojem ve vás ovšem zanechají poměrně dlouhotrvající. Přimějí vás polemizovat nad tím, kde je hranice mezi lidskostí a hyenismem. Budete se snažit sami sebe představit na Simonově místě a uvažovat, jak byste se asi v jeho situaci zachovali vy. Některé scény vás znechutí, z jiných vám půjde mráz po zádech. Pokud ovšem patříte mezi fanoušky gore hororů, rozhodně nebudete zklamaní. A pokud mezi ně dosud nepatříte, třeba právě po přečtení téhle knihy začněte.
Doufám, že si Felix mezi českými čtenáři najde mnoho fanoušků a že se do budoucna dočkáme překladu další z jeho knih.


Hlavními hrdiny příběhu jsou Andrea a Daniel, kteří se seznámí naprostou náhodou. Andrea totiž v rámci své práce osloví Daniela se zakázkou pro firmu, ve které pracuje, ovšem i během kratičkého telefonního hovoru mezi nimi přeskočí jiskra, která velmi rychle přeroste v požár. Ten ovšem nebude ani zdaleka snadné dostat pod kontrolu a napáchá víc škod, než by si kdo mohl myslet. Zprvu svůj vztah po několik měsíců udržují pouze v online prostředí, jenže Andy chce víc, a tak Daniela po delším naléhání konečně přesvědčí, aby se s ní sešel naživo. A ačkoliv se na první pohled jeví přesně tak dokonalý, jak si ho vysnila, postupem času začne zjišťovat, že nad ním občas převezmou kontrolu stíny jeho minulosti, které ji spolu s ním začnou stahovat do temné propasti. Může tohle vůbec dopadnout dobře?
Jak už samotný název knihy i její žánrové zařazení napovídá, zcela určitě od ní nečekejte žádnou příjemnou romantiku. I když jsou počáteční konverzace našich hrdinů žhavé a plné vášně, růžové brýle můžete rovnou odložit a připravit se spíš na trochu násilí a spoustu nepříjemných scén, ze kterých vám při čtení nebude zrovna dvakrát příjemně.
To, že se do sebe Andy s Danielem zamilují na základě hlasu v telefonu je vzhledem k jejich obdobným preferencím asi méně překvapivé a nereálné, než by se mohlo na první pohled zdát. Líbilo se mi, že jejich osobnímu setkání předcházela asi půlroční komunikace přes telefon, což jejich vztah činilo uvěřitelnějším, než kdyby se sešli po pár vyměněných zprávách. Za to má autorka rozhodně plusové body. Pikantních scén tu je poměrně dost a pokud nemáte úplně rádi drsnější praktiky s příměsí násilí a občas také ne úplné dobrovolnosti, pak se téhle knize raději vyhněte.
Velkou, a já osobně bych řekla že největší, roli tu ovšem hraje Danielova psychická nestabilita. V jednu chvíli je milujícím přítelem, který by Andy snesl modré z nebe, ve chvíli druhou je schopen sledovat každý její krok a ublížit jí. S postupem času se tyto jeho projevy stupňují, až se stávají nesnesitelnými. V souvislosti s mými osobními zkušenostmi se mi podobné scény nečtou úplně snadno a občas jsem se z nich cítila až nedobře.
První polovina knihy funguje skvěle, je napínavá, čtivá. V druhé polovině už jsem ale měla pocit, že spousta scén je trochu nedomyšlená, přitažená za vlasy, zkrátka přestřelená. Autorka sama si je sice dle svých slov vědoma, že je příběh poměrně naivní, pro mě ta naivita ale asi překročila jakousi pomyslnou hranici akceptovatelnosti. U některých scén jsem vysloveně kroutila hlavou, protože postavy se najednou začaly chovat úplně nesmyslně, a to nejen Andy a Daniel, ale i jejich kamarádi Robert a Kristýna. Začaly se zde objevovat dějové zvraty, které neměly řádné opodstatnění, problémy se jako mávnutím kouzelného proutku vyřešily samy a podobně. Samotný konec pro mě bohužel byl spíše zklamáním a Andrea v mých očích svými zásadními rozhodnutími docela dost klesla.
Na druhou stranu si ale myslím, že oproti většině příběhů z této kategorie se stále jedná o poměrně dobře napsaný příběh, který má menší množství much než většina ostatních a který má i jinou zápletku než jen postelové scény. Graficky je samozřejmě moc pěkně zpracovaný, stejně jako všechny knihy z Cancu. Pokud tedy hledáte trochu ostřejší čtení, ale nejde vám vysloveně jen a pouze o pikantní scény a není pro vás nezbytné si ze čtení odnést jen samé dobré pocity, pak pro vás Posedlý ctitel bude tou pravou volbou.
