puml komentáře u knih
Další cestopisný počin Guy Delisla. Dobrý komix. Překvapila mě míra závislosti na heroinu v některých částech Barmy.
Co se stane, když se jeden z nejlepších současných autorů chopí tématu života jednoho z nejlepších skladatelů? Nemůže vzniknout nic menšího než malý knižní klenot a ukázka spisovatelova mistrovství.
Šostakoviče mám hodně rád. Sice si už dnes jeho symfonie nepouštím s takovým zaujetím jako dřív, ale jeho kvartety od Emerson string quartet si občas poslechnu, zvlášť poslední dva 14 a 15 považuji za geniální.
Kdo chce vědět o Šostim víc, nechť si sežene knihu Solomona Volkova: Svědectví. Paměti Dmitrije Šostakoviče. Barnes z ní, řekl bych, dost vychází a přidává navíc úvahy o povaze času, paměti, dějin a hudbě.
Po povídkové knize Místo trochu slabší kousek, ale i tak výborný román s pomalejší rozjezdem, ale o to hutnějším koncem. Popisy krajiny jak plátna barokních mistrů. Navíc samotný příběh je zajímavý náhledem na duševní poruchy, a jak se k jejich klasifikaci a léčbě přistupovalo v 19. století v Jižní Americe. Chování jednotlivých postav, a to i těch rádoby normálních, působí někdy trochu zvláštně, ale to už je Saerův styl. Doporučuji.
Stylově i obsahově ukázka toho, co je to dokonalá povídka v režii jednoho z nejlepších argentinských spisovatelů. Mnohost témat, ale přitom téma jediné, a to samotné vyprávění a příběh jako nosná konstrukce celého vezdejšího světa. Drama, komedie, horor, ale i detektivka se starým známý Sherlockem Holmesem jsou obsahem této poslední autorovi povídkové sbírky. Nemůžu než doporučit. Škoda, že je Saer pro českého čtenáře takřka neznámým pojmem. Snad se to i díky nakladatelství Runa a překladateli Janu Machejovi brzy změní a Saer se stane vedle Cortázara a Borgese dalším argentinským klenotem z větší části přeloženým do češtiny.
Výborná kniha povídek. Směs Horacia Quirogy s Julio Cortázarem na pozadí současné Argentiny.
Popis temných stránek duše, ale i temných hlubin internetu. Realita se vlévá do snu a sen do reality. V některých povídkách ani nepostřehnete ten moment, kdy se zdánlivě banální děj zvrtne v noční můru, jen s tím rozdílem, že tohle často není sen, protože "ve snu člověk necítí bolest". - Doporučuji.
Hodně popisná novela nebo delší povídka s autobiografickými prvky. Dobrý rozjezd, ale vlastně je to stále dokola to samé. Blíž konci se noříme stále hlouběji do rozlady nebo snad deprese hlavního protagonitsty. Částečně je to asi variace a možná i jizlivé popíchnutí do tehdy módního existencialismu, zároveň ale tematicky z existencialní situace vychází, i když na to jde Perec (jako správný Oulipák), tak říkajíc od jazyka.
Při čtení jsem si vzpomněl na píseň Time of No Reply od Nicka Drakea.
Vzpomínám si na pár esejů, z nichž nejlepší byl asi ten o wrestlingu, který mi utkvěl v paměti a pak něco o pracím prášku a pěně... Pěkná obálka.
Výborná detektivka s lehce fantaskním nádechem. Kongres v zapadlém městě kdesi na jihu Argentiny a nedostavěný hotel plný podivných míst. Je to klasická detektivka se vším všudy - včetně femme fatal - ozvláštněná přízračnou atmosférou a úvahami o jazyce a překladu.
Saer je mág slova a i v překladu zůstává lecos s magičnosti a uhrančivosti jeho větných konstrukcí přes půl stránky. Příběh je poměrně přímočarý, ale detektivka je to jen zdánlivě. Spíše se jedná o symbolický sestup do podsvětí se spoustou meandrů a slepých ramen jako při plavbě tří kamarádů po přítocích řeky Paraná. A stejně tak i tento příběh je spíše řekou, nekonečným proudem asociací, které spojují jednostlivé postavy a příběhy. Pro klasického čtenáře detektivek tak může být nepříjemné zjištění, že vše je neustále relativizováno, realita splývá se snem a i samotná realita příběhu se stává tekutou, vláčnou a neuchopitelnou.
Mně se Saerův styl líbí a přirovnal bych ho k Borgesovi, Bolaňovi a snad i Horacio Quirogovi - jen je vše ještě nezřetelnější a dusnější. Tématy jsou subjektivita vyprávění, fantazie a sen, mechanika duševní poruchy, osobnost a její stín, plynutí času, a to, že osobnost je jako ledovec a velká většina se skrývá pod hladinou, anebo je jen příběhem, konstrukcí z prchavých slov a jemného přediva pocitů; to spíš než samotný příběh tvoří jádro Saerovi jedinečnosti a mistrovství.
Nebyl bych proto v hodnocení tak příkrý. U Saera jde o to si užít četbu jako takovou. Pro Saera je cíl radost z četby a nějakou kauzalitou a propojováním se příliš nazaobírá, což může (a chápu to) klasickému detektivkáři četbu dost znepříjemnit.
Spoiler pro ty, co už příběh dočetli:
V samotném závěru se ukazuje, že skutečný pachatel by mohl být někdo jiny (blízký přítel Morvana Lautret), ale i přes téměř dokonalé fabulační mistrovství jednoho z vypravěčů se nelze vyhnout otázce: co otisky prstů zanechané na předešlých místech? A to, že se na místě činu vždy našly otisky prstů a další tělní tekutiny. - Spíš je to opět snaha se zbavit svého stínu; šklebící se odvrácená tvář toho druhého v Morvanovi, vypravěči...
Je to smršť a občas je to guláš. Zatím ale nejlepší co jsem od Linharta četl. Autentická, nebo skoro autentická zpověď teplickýho dekadenta na léta devadesátá až takřka po současnost. Narozdíl od často absurdních mikropovídek a hříček působí tahle knížka kompaktně, a to především díky zpovědi a mnohdy delirátním ale o to hutnějším vzpomínkám hlavního protagonisty, jímž je sám autor. Zaměřuje se především na severočeský (nejen) literární vesmír a lidi kolem něj. Občas si Linhart zahartusí a vyleje olej na papír. Autor obnažuje svý nitro leckdy nabubřele ale stylově.
Horečnatý a snový román. Celou dobu jsem doslova trnul napětím. Zápletka je téměř detektivní, jak už to u Bolaňa bývá, ale nejlepší jsou ty spousty příběhů chilských literátů v období 60. - 90. let 20. století. Panoráma chilské literatury rámované až hororovým příběhem o (ne)všedních podobách zla. O zlu v pohledu očí za očima, o zlu v pohledu na mraky, na ten malý objekt nad námi, na jednu z mnoha vzdálených a neuchopitelných hvězd. Ideální úvod do Bolaňa. Doporučuji.
Po druhém čtení musím konstatovat, že se jedná zatím asi o nejlepší Bolanovu knihu, kterou jsem četl; nebo přesněji řečeno, kterou jsem si ji jako čtenář nejvíce užil. Není tam tolik vaty (byť třeba i zajímavé) jako u Třetí říše nebo 2666 a celek se tolik neutápí v různých rádoby podstatných odbočkách a příbězích vedlejších postav. Sice i tady si Boalno pohrává se čtenářem a jsou tu různé slovní a literární hříčky a odkazy na neexistující díla a autory, ale to vše rámuje velmi atraktivní příběh s vynikající zápletkou.
Jen jedna z nejlepších knih nejen 20. století. Exotické a dusné prostředí Maconda vás pohltí a nepustí dokud knihu nedočtete. Stále se tam tu a tam vracím.
Čtení:
1. 2004
2. 2010
Pozdní Bukowski aneb zjištění, že stropy v sobě mají vlídnost vík od rakví...
Jedna z těch nejlepších Bukowského sbírek. Starej chlapák se v nich z nadhledem ohlíží za tím spisovatelským pinožením, za ženskejma i za známejma z baru a tak nějak se s nima pomalu loučí... ovšem ve velkym stylu. - Doporučuji.
Jen krátce: jedna z nejlepších novel všech dob a prakticky nedosažitelná meta všech těch, kdo se noří do nitra temnoty v nás.
Čtení:
1. 2008
2. 2013
Přiznávám: nalákala mě obálka, téma i to, že je to od českého autora, který se "prosadil" v USA. Úspěch u amerických čtenářů ale ještě neznamená, že se bude jednat o kdovíjak objevnou četbu.
Napsané je to řemeslně dobře, ale místy názory jednotlivých postav šustí papírem a vše je tak nějak kavárensky naivní. Ale na to, že je atorovi 29 let je to poměrně slibný debut. Příběhu by dle mého názoru pomohlo, kdyby se autor víc ponořil do psychiky hlavního protagonisty a neustále netěkal a neutíkal se do filosofických úvah, které mě vesměs úplně minuly a působily spíš rušivě, než že by příběh obohatily. Celkem zajímavá je i linie pravověrných komunistických rodičů hlavního protagonisty. Ale až na pár dobrých "záběrů" to celé tak nějak vyšumí do prázdna.
Pomyslný palec nahoru za snahu o "velké téma", jistou originalitu a obálku. Palec dolů pak za množství zbytečných reklam, nesmyslně působících dějových zvratů a za salónní filosofování zpoza velké louže. Dobře to popsal uživatel Oleg_Kabelac, když napsal, že je to duté; já jen dodám: duté jako pěkná ale prázdná krabice. Ale talent Kalfař má, o tom není sporu.
Je to taková ta typická kniha na dovolenou, u které mi nevadí ohnutý hřbet ani písek a sůl mezi stránkami.
Pro zájemce o podobnou četbu bych doporučil tyto vyzrálejší kousky:
Ljuben Dilov - Let Ikaru
Harry Martinson - Aniara
Michel Faber - Kniha zvláštních nových věcí
Snová, horečnatá a politicky nekorektní jízda Evropou a Posázavím.
Klasický Topol, možná víc expresivní a groteskní, ale to je otázka spíš pro znalce Topolova díla. Mně to přišlo podobný jako jeho jiná díla. Jazykově brilantní, včetně různých hříček, odboček, vsuvek a detailních popisů; dějově pak zběsilé jako Zemanovo prezidentské galapředstavení.
Je to hodně dobrý román a oceňuji na autorovi, že neuhnul, a že popisuje svět a soužití různých často dost rozdílených subkultur lozících většinu života na okraji společnosti, domáhaje se taky toho svýho malýho fleku na Slunku, s vervou a zanícením jako málokterej tuzemák. - Kdyby to tak chtěl zfilmovat Terry Gilliam...
Asi nejautentičtější Kunderův román ve smyslu autorovi vlastní zkušenosti s takzvanou angažovanou poezií v padesátých letech. I když autor by s tím samozřejmě nesouhlasil, protože je to román a podobnosti autora a jeho postav jsou zavádějící. Ale tady se to srovnání leckde přeci jen nabízí.
Formálně dokonalá výstavba, která propojuje eseje o poezii, umění a lásce (atd.) se samotnými úryvky "fiktivních" básní a klene pomyslný most až k revolučním básníkům jakými byli Shelley, Rimbaud, Lermontov a Wolker, které ale Kundera demaskuje a ukazuje že pod revolučním pláštíkem je král nahý a pod často nabubřelými revolučními gesty zeje propast směšnosti a raněné pýchy.
Je v tom kus kumštu starého socialistického básníka, který se ale změnil a procitl, i když určitá lyrická manýra mu zůstala po celý život. Je to ale jeden z mála autorů, který s ní umí jako spisovatel pracovat. Samu smrt v závěru je dle mého názoru potřeba vnímat spíše symbolicky. Kundera nemá rád spekulace a hledání souvislostí mezi romány a autorovým životopisem. Ale tady se to přeci jen v některých místech nabízí. - Doporučuji.
Knihu jsem spíš jen proletěl jako správný konzument internetu neschopen udržet pozornost déle než pár vteřin, max. minut. Internet, tak jak je momentálně ustrojen, je zaměřen především tak, aby jednotlivé "stránky" upoutaly pozornost na několik vteřin, po kterých následuje proklik jinam. Podstata internetu, jeho obliba a jeho fungování sahá ale asi hlouběji, to jest k jiným médiím, jako televize a reklamy a ještě dál k novinám a různým bedekrům a encyklopediím. Obecně se dá asi říct, že masivní nástup médií v 19. století a pak především ve 20. století znamenal rozmach informačních technologií spolu s potřebou lidí dostávat se k informacím co nejrychleji a pokud možno v co nejsrozumitelnější formě. Internet je tak jen dalším vývojovým stupněm, jemuž se náš mozek (bohužel) přizpůsobuje značně nekriticky a někdy až s naivním optimismem. Co bude dál? Těžko říct, ale jisté je, že ne technologie ale mozek se zas přizpůsobí a to může být do budoucna značný problém. - Doporučuji.
Velmi znepokojivá kniha o "dnešním" Rusku a Rusech. Takový naše devadesátky, který ale v Rusku jedou už bezmála třicet let a jen máloco nasvědčuje tomu, že by se to mělo změnit. Sice dorůstá nová generace "Golden kids", ale i přes množství prestižních škol, na které tyto děti bohatých Rusů chodí, zůstává Rusko autokratickou zemí s hybridní rádoby demokracií, jejíž některé aspekty a vliv se ale tlačí stále víc do Střední Evropy i na takzvaný Západ, a ano, bohužel i k nám. Zvlášť kapitola o Rusech žijících v Londýně je až snově surreálná. Není to odborná studie, spíše, jak píše uživatel mirektrubak, série velmi živě a plasticky podaných příběhů konkrétních lidí. Doporučuji.
Kniha je dobře napsaná, líbil se mi překlad. Ale téma mě minulo. To že se ve Factory děly hodně divný věci jsem věděl, i to, že skoro všichni jeli v různých drogách a podobných věcech. Novinkou pro mě bylo například to, že se nechal Billy Name zaživa zazdít a jiný podobný ujetý záležitosti. Kniha má svoje kouzlo a je zajímavá, ale vlastně je to jen další z mnoha knih o Warholovi a jeho smečce. Pro fandy to je asi lahůdka, pro mě spíš jen další z mnoha knih, kterou mám v knihovně spíš jen pro doplnění (skvělá edice AAA).