SSTknihy komentáře u knih
Dlouho jsem odolávala, ale nakonec si mě Bílá Voda strhla do své náruče a nepustila, dokud jsem nedočetla poslední stránku.
Příběh je to mnohovrstevný, obsáhlý, rozkročený přes desítky let až do současnosti. Každý si v něm najde to své. Je docela jedno, jestli vás víc zaujme Lena, jejíž osudová cesta příběh rámuje, nebo příběhy jednotlivých řadových sester, dějinné události, církevní problematika nebo vztahy a rodinné vazby. Vše je chytře propojené, jedno dokresluje druhé, jednotlivé střípky do sebe postupně zapadají jako mozaika.
Někoho možná budou rušit vložené pasáže v podobě různých (více či méně fiktivních) dokumentů. Mě naopak poskytovaly pohled zvenčí, z jiného úhlu a dokreslovaly celkovou situaci.
Bílá Voda stojí za přečtení a stojí za zamyšlení. S hodnocením jsem neváhala.
Tahle kniha má obecně vysoké hodnocení a z velké části si ho i zaslouží. Je to poetický příběh, prodchnutý krásnými obrazy přírody. Zároveň silný příběh ženy, která se musela postavit předsudkům konzervativní maloměšťácké společnosti v 50. letech minulého století. Čelit osamělosti, nepochopení, nástrahám fyzické lásky i nově se probouzejících citů a díky tomu bolestně poznávat samu sebe, své přátele i nepřátele.
Pro mě byl ale zklamáním samotný závěr knihy, který převrací mnohé naruby a svým způsobem nutí čtenáře k přijetí něčeho, s čím vlastně nemusí vůbec souhlasit. "Holka z bažiny" si získala obdiv, soucit a lásku - otázka ale je, zda těžký život, překážky a protivenství mohou omluvit vše...
Lidská bolest může mít nekonečné množství podob. Živená navíc lhostejností a strachem dokáže zničit i poslední zbytky štěstí a naděje. Kde není láska, zbývá místo jen pro černočernou tmu. Ano, bohužel takové příběhy nejsou ojedinělé a dějí se pořád. A ne vždy vede z temnoty přímočará cesta ven.
Takový je i příběh Cácory. Autorka ho podává jednoduše, bez zbytečných odboček, často jen v náznacích, ale o to působivěji. Možná by si zasloužil ještě pár stránek navíc, možná špetku naděje v tom moři beznaděje, lemované jen další bolestí, nenávistí a zlobou.
„Dokud žijeme, ukrýváme v sobě budoucnost s nepřeberným množstvím možností a možných scénářů“.
Díky anotacím a komentářům jsem tušila, co mě čeká, takže úvodní část nebyla překvapením. Pak se ale děj rozvinul nečekaným způsobem a musím říct, že mě tahle „hra na životy“ začala bavit. Asi každý alespoň jednou v životě zatoužil vědět, jaké by to bylo, kdyby udělal jiné rozhodnutí, vydal se jiným směrem, potkal jiné lidi, v jiné době. Snít není na škodu. Problém nastává ve chvíli, kdy neustálá touha po něčem lepším přehluší prožívání přítomného okamžiku. Příběh je vlastně takovým návodem, jak přestat neustále hledat to, co bychom mohli mít rádi a naučit se mít rádi to, co máme. I když čtenář tuší, že příběh vede k happyendu, hlavní hrdinka si musí prožít dost krušných chvilek, než pochopí a učiní konečné životní rozhodnutí.
Jsou příběhy a lidské osudy, které by neměly být nikdy zapomenuty. Měli bychom si je stále připomínat, aby paměť nezačala selhávat a nepřikryl ji milosrdný závoj zapomnění. Protože takové zlo, by se zapomenout nemělo. To, co se dělo v 50. letech bylo zvěrstvo. Je dobře, že vznikají knihy jako je právě tahle. Jednotlivé příběhy by klidně mohly fungovat i samy o sobě, ale takhle to tvoří hezky ucelený rámec a dá se to číst opravdu jako detektivka. Jen mrazí, když si uvědomíte, že tohle není výplod žádného severského literárního autora, ale skutečnost...
U dobrých příběhů bývá první setkání nejdůležitější. Ještě dnes si pamatuju, jak jsem se smála v tramvaji nahlas a každému tuhle knihu doporučovala. Já vím, žádná vysoká literatura to není, ale stvořit tuhle partičku byl prostě geniální nápad. Myslím, že by i Tím Burton se svými bizarními postavičkami záviděl. O dalších knihách v sérii bylo rozhodnuto předem - prostě Aristokratka má v mé knihovně navždy čestné místo :-)
Příběh mladičké Victorie, která si stejně jako klidný a tichý potůček opatrně razí cestu životem a postupem času a prožitými událostmi se mění v silnou, mohutnou a sebevědomě plynoucí řeku. Příběh o ženě, která se dokázala postavit společnosti, rodině, přírodě i sobě samé. Příběh psaný lehce, a přitom sugestivně a s takovou vášní pro detail, že mi po jeho přečtení zůstávají před očima obrazy, jako bych viděla nádherný film.
Záhada Blair Witch uprostřed beskydských lesů. Partička přátel, u které je hned od začátku jasné, že to s tím kamarádstvím nebude zas až tak růžové, poslední společná dovolená, kterou by si ve skutečnosti většina z nich raději odpustila a průšvih visící jasně ve vzduchu od chvíle, kdy se objevila ta podezřelá odbočka v lesích...
Musím přiznat, že mě to bavilo, i když do konce mě hnala spíš zvědavost, jak z toho autorka vybruslí než samotný děj. Nutno říct, že se jí to docela slušně podařilo a nechybí ani lehce znepokojivý závěr.
Příběh rodiny Allbrightových je stejný jako aljašská příroda – drsný, nemilosrdný, divoký, ale zároveň úchvatný, nádherný a dechberoucí. Je tu všechno - velká láska, velké přátelství, velká bolest, velké zklamání i velká naděje. Nádherný silný příběh, který se vám zaryje pod kůži, stejně jako ta aljašská divočina. Leni je téměř antická hrdinka, jejíž bolestný přerod z bezstarostného dítěte v dospělou a silnou ženu budete sledovat se zatajeným dechem. Budete jí držet jí palce, povzbuzovat jí, umírat s ní strachy, prožívat bolest zlomeného srdce i plakat dojetím a štěstím. Velká samota je jednoduše velký román!
Jednoduché a výstižné podobenství. Totalitní svět v celé své zrůdnosti. Při čtení má člověk pocit, že autor přímo popisuje události naší, ne až tak vzdálené minulosti. Ale má to jeden háček – Farmu zvířat napsal George Orwell v roce 1945! Jak prorocké! Tahle "bajka" stojí za přečtení, už jen jako jistý druh varování, jak snadno lze druhé manipulovat...
Působivý příběh obyčejného člověka, otce od početné rodiny, který se rozhodne nezištně vykonat dobrý skutek navzdory následkům, které mu takový čin s největší pravděpodobností přinese. Nesentimentální poselství lidskosti a lásky k bližnímu. Přestože se příběh odehrává v Irsku v polovině 80. let minulého století, svou atmosférou jako by na vás dýchly staré časy Dickensovy Vánoční koledy.
Z historického hlediska pak zajímavé upozornění na nechvalně proslulé Magdaleniny prádelny, které přinesly utrpení a bolest tisícům nevinných žen.
Originální, vtipné a roztomile naivní vzpomínky na normalizační sedmdesátá léta, nahlížené optikou malé školačky, která ještě úplně nechápe, co se kolem ní děje, a tak si přirozeně vytváří vlastní závěry. Jejím hrdinou je Hrdý Budžes, trápí se kvůli svému vzhledu, touží po barevných fixách a netuší, proč maminka najednou místo hlavních rolí hraje v divadle pouhé štěky. Mezi řádky nám tak Helenka Freimanová Součková nevědomky servíruje tragikomickou mozaiku doby, která ani s odstupem času neztratila nic na své obludnosti.
Nenechte se ošálit poetickou atmosférou s nádechem nostalgie, která na první pohled panuje ve vyhlášeném nevěstinci Café Groll. Anděl svádí ďábla, ďábel anděla, ale za krajkovými podvazky a hedvábnými košilkami se skrývá tvrdý byznys a neúprosná realita všedního dne. To vše nahlíženo pohledem mladého začínajícího lékaře, jehož touhy, očekávání i první životní prohry se prolínají z životními osudy budějovických obyvatel 20. let minulého století.
Vzpomínková část běží paralelně se současností, odehrávající se na počátku 50. let, kdy už začíná být jasné, že z krásných nostalgických časů zbude sotva pár zaprášených vzpomínek a zažloutlých fotografií. A co víc - nezapomeňte, že staré hříchy vrhají dlouhé stíny a nikdy nevíte, jak vám osud (nebo spíš ďábel) zamíchá karty.
Byli tři, byli nerozluční, byli jako jedno tělo. Mělo to tak být navždy. Žádná síla nemohla přetrhnout tohle pouto ani pokazit jejich plány do budoucna. Samozřejmost dětských snů ale krutě naruší osudové nehody, nečekané události a smutná realita všedních dnů. Přátelství musí projít těžkými zkouškami, aby se ukázalo, jestli je to pouto opravdové, nebo jde jen o nostalgickou vzpomínku na dětská léta.
Příběh o přátelství, o tajemstvích v nás, o obavách z odhalení a odevzdání se druhým. Román o nejistotě, bolesti, strachu a pochybnostech. O hledání správné cesty i sebe sama. Velký příběh o lásce ve všech možných podobách.
Těch 600 stránek je možná trochu moc. To důležité se odehrává až v poslední čtvrtině a dojít tam si žádá hodně trpělivosti. Možná se budete dokonce cítit trochu podvedeni ze způsobu, jakým si autorka se čtenáři zahrává. Nakonec ale všechno do sebe zapadne a ten čtenářský zážitek za to stojí.
Pěkně drsný thriller, který fakt nepředstírá, že když je někdo hajzl, domluvíte se s ním po dobrém. Případy oddělení Q jsou jednoduše skvělé. Perfektní mix napětí, záhady, akce a humoru. Navíc psané svižně a velmi čtivě.
Po shlédnutí filmové verze už si hlavního hrdinu nedokážu představit jinak než jako Nikolaje Lie Kaaseho.
Jak jednoduše se dá napsat kniha, která v podstatě řeší smysl lidské existence. Docela obyčejný příběh, který by se vlastně mohl stát komukoliv z nás. Těch pár stránek vás ale jednoduše zasáhne svou hloubkou a opravdovostí. Navede vás k zamyšlení se nad tím, jak moc jsou pro nás důležité věci i živé bytosti, kterými se obklopujeme v našich životech. Jak důležité jsou pro nás přátelství, láska, soucit, vzájemné pochopení a odpuštění. A že nikdy není pozdě na nápravu. To vše bez zbytečného sentimentu a s jemným nádechem humoru.
Ano, přiznávám, pobrečela jsem si...
„Horší, než obyčejné bídné dětství je bídné irské dětství, a ještě horší je bídné irské katolické dětství.“
Autobiografické vzpomínky na 30. a 40. léta minulého století, prožitá ve slumech katolického Limericku patří k tomu nejotřesnějšímu a zároveň nejkrásnějšímu, co kdy bylo o Irsku a o specifickém rozpoložení irské duše napsáno. Příběh, který je místy tak bolavý a tragický, že se vám derou slzy do očí, a zároveň tak neuvěřitelně plný humoru, že se ty samé slzy derou z očí z nezadržitelného smíchu. Třešinkou na pomyslném dortu téhle irské historie je autorův vytříbený styl a jazyková brilantnost. Prostě nádhera!
Agatha Christie hned několikrát postavila ve svých knihách nepsané zákony psaní detektivek na hlavu a dokázala, že si právem zaslouží být jejich královnou. Vraždu v Orient Expressu můžete číst poněkolikáté, znát ji z filmů či televize, a přesto vás vždycky dostane prostá genialita námětu. Bez ohledu na propracovanost a bizarnost dnešních kriminálek, tenhle její dokonalý nápad dosud nikdo nepředčil! No a pan Poirot tady prostě nemá chybu.
Tohle je přesně ten typ „velkého románu“, který vás pohltí svou vrstevnatostí, bohatým dějem, plnokrevnými postavami a skvělou atmosférou. Velká gesta, velké city, dramatické okamžiky i neutuchající touha po životě. Jako po spirále se s každou další kapitolou posouváte v ději hlouběji a hlouběji. Podmaní si vás a nepustí, dokud spolu s hrdiny nedojdete až na samý konec jejich příběhů. John Irving je jednoduše velký vypravěč.
Skvěle napsaný příběh doktora ve středním věku, který se kdysi ne úplně z vlastní vůle rozhodl pro životní a profesní cestu, která ho pěkně krok za krokem dovedla do pořádnýho průšvihu. Cesta nahoru bývá trnitá a Hynek se v té své snaze o nápravu plácá jak ryba na suchu. Místo řešení si další problémy spíš přidělává. Prostě sám sobě člověk neuteče a život nikdy nebude černobílý.
Moc mě bavil styl, jakým je kniha psaná - autentické, věrohodné, bez přetvářky. Perfektní!