Nejnovější komentáře
Past na ďábla
„Moc hezké zakončení. Hodně se řešil vztah s Thomasem. Minulost se k nim stále vracela - a jejich samotná budoucnost byla velice ohrožena. Některá překvapení byla opravdu nečekaná a hořká. Opět se setkávají s Maleficientem a jeho cirkusem, ikdyž poměrně málo - čekala jsem od dějové linky mnohem více. Závěr byl dost drsný.“... celý text
— crazyslunicko
Mrtvá a živá
„Kniha sa mi páčila a dávam jej 5 hviezd aj napriek tomu, že sa mi nepáčilo, ako hlúpo celý čas uvažovala aj sa chovala hlavná hrdinka, ako hlúpo sa správal jej manžel a ako sa tam všetko robilo intrigánsky potajme miesto toho, aby sa jednalo narovinu... Inak to stálo za to. :-)“... celý text
— klmonkaa
Paní Bovaryová
„Kniha je napsaná fakt dobře, jen ta neskutečně sobecká hlavní hrdinka byla děsně otravná. Život nebyl podle jejího očekávání a trpět museli všichni její nejbližší, hlavně její dítě. Asi nejsem tak přehnaně romantická a spokojím se s tím, co mám. Proto paní Bovary nerozumím. Dvě hvězdy jsou až moc dobré hodnocení :-).“... celý text
— Lenosh
Hu! Povídky Dědka Čucháka
„„Už dávno jsem pochopil,
že se s Dědkem Čuchákem
nemá smysl hádat,
on si nikdy nemyslel, on prostě věděl.“
(Barrymorův ponor)
„Hu, určitě hu.“ (Prázdniny v mezisvětě)
Komentáře ke všem povídkám najdete v sekci „Části díla“ u této knihy a nebo rovnou zde:
https://www.databazeknih.cz/povidky-z-knihy/arkadie-ondrej-neff-hu-povidky-dedka-cuchaka-484425
Citát: Až bude mít pan Prus vypnutý mozek, pak mě zavolejte. (Stopy v prachu)
Sedm povídek ze světa Měsíce nám trochu přiblíží některé situace, které společně prožívají Jakub Nedomý a Kazimír Prus alias Dědek Čuchák obyvatelé Arkádie. Musím však konstatovat, že ani jedna mě tak nezaujala, abych se rozhodl dát jí plný počet Hetešáků a v neposlední řadě i hvězd. Hned první detektivní povídka mě zaujala natolik, že jsem jí dal čtyři hvězdy. Z ostatních jsem tak trochu HU!
Citát: Poradenská firma Nedomý & Prus, koridor Julese Verna 1450, habitat Arkádie, Luna. (Laický pozorovatel)
Například z povídky „Prázdniny v mezisvětě“ jsem byl totálně zmatený. Celý ten koncept obsahu a děj dole ve „sračkách“ - to mi ani má lidská hlava nebrala. Navíc ten konstrukt – to už na mě bylo moc. „Kam řadit konstrukty? Není to ani robot, ani android, ani kyborg. Je to zhmotnělá iluze.“ Situaci tak trochu zlepšily povídky „Laický pozorovatel“ a „Hlídka 2 a 3“. V Hlídkách se pan spisovatel snaží naplnit poselství Arthura Charlese Clarka, ale naneštěstí si v příbězích „Hlídka 2“ a „Hlídka 3“ docela dost protiřečí, že jsem z toho byl . . . HU!
Citát: Dědek má nápady často. Ne všechny jsou dobré. (Kukaččí vejce)
Abych vás moc nenudil svýma kecama, prozradím proč jsem nakonec dal celé sbírce čtyři a půl Hetešáka. Za všechno může „Laický pozorovatel“ a kreslíř Karel Jerie. Uvědomil jsem si, že jeho ilustrace v knize jsou perfektní. A to musím vyzvednout i nádherný přebal této knihy. Tak že jsem se, díky tomuto tvůrci, rozhodl dát celkově čtyři a půl hvězdy. A musím konstatovat, že když nebudete, jako já, moc přemýšlet u těchto sedmi dobrodružství, určitě si to celé užijete a možná i ohodnotíte lépe než já. Je totiž zvláštní, že nad logikou obsahů jsem zapřemýšlel až při psaní tohoto komentáře a ne při přímém rychlém čtení . . . HU!
( ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ Ƹ )
Citát: Hu, bylo jeho první slovo. (Hlídka 3)“... celý text
— Terva
Zkáza Tortugy
„„Já . . .
asi bych snad
raději šel.“
„Kam byste chodil?“
„Co to? No toto . . .“
Zdeněk Rosenbaun napsal dva příběhy ze světa Marka Stonea kapitána služby pro dohled nad primitivními planetami. Zkázu Tortugy (72) a Dračí krev (75). Zkáza Tortugy se tak stává jedenáctou knihou napsanou českým spisovatelem. Jedním dechem hned dodávám, že tento příběh byl (zatím) z tě nejlepších českých. Řadí se bok po boku příběhům Miroslava Žambocha (Meč proti sekeře - 64) a příběhem Adarhargský jed – 65, který napsal Štěpán Kopřiva.
Malá ochutnávka:
Pozorně si jí při tom prohlížel. Útlá, pružná a ohebná postava, souměrný obličej se zvláštníma, růžovofialovýma očima, drobným nosíkem a překvapivě plnými rty. Nemohl si samozřejmě nevšimnout dokonalých hrotitých ňader a zlatavého ochlupení klína, které mu vehnalo krev do tváří . . .
Příběh o záchranně agenta Benetta na planetě Girsa se cca od poloviny rozděluje na několik linií a ty jsou tak nádherně pospojované a načasované, že napětí zůstává až do samého konce. Girsa je něco jako Pandora, jisté podobné aspekty se tu dají najít. Není to však nic na škodu. Příběhu to dodává jistý sexappeal. A tím nemyslím jen sex, kterého si v příběhu trochu taky užijete. Ale rozhodně je to napínavé, akční, krvavé a dobrodružné. Ocenil jsem i situaci kolem Benetta. Diplomaticky vyřešené. Dobrý příběh.
Citát: Už jsi slyšel o tom, že správný chlap má umřít v botách?“... celý text
— Terva
Poslední objednávky
„Je to jistá věc, Caimh McDonnell pevně zakotvil v souhvězdí mých nejoblíbenějších autorů. Poslední díl Dublinské trilogie to jenom potvrdil.
Přitom ale ve třetině jsem se ztratila a nabyla dojmu, že mi unikly nějaké souvislosti. Jelikož se ale text četl lehce, pokračovala jsem směle dál a na konci se vše krásně poskládalo. Samozřejmě Bunny je mrtvý. Událostmi v retrospektivě se potácí zlomený člověk stižený těžkým deliriem tremens. Jedinou zářivou příhodou byla ta s Koněm a kontejnery. Rozhodně se nejedná o sympatickou postavu, ale na jejím protivném kouzlu tato série stojí.
Tedy částečně, protože už od dvojky mám svou úplně nejoblíbenější postavu vůbec, a tou je šéfinspektorka Burnsová. Jak si ta rázná dáma poradila s odpornou vyšetřovatelkou FBI, to by zasloužilo metál. Paul i Brigit jsou bohužel v jejím stínu, ačkoli se jedná o plnohodnotné, plastické a dostatečně živé charaktery.
Poměrně komplikovaný případ vlastně nebyl vyřešen a chabou náplastí je fakt, že pachatele čtenář zná od první stránky. Ovšem několik bohů na stroji a nejasných motivací se v příběhu našlo. Na druhou stranu boj s padouchy Kelleherovými a konečné zúčtování mělo takový šmrnc, že veškeré drobné závady lehce odpouštím.
Stylizovaná, jednoduchá obálka se k dílu hodí. Vyprávění v er-formě je nezbytné vzhledem ke střídání úhlů pohledů jednotlivých postav, přesto poskytuje dostatečný vhled do emocí a úvah hrdinů. No a samozřejmě největší perla, vtipné hlášky a brilantní dialogy. Na rozdíl od pochmurné dvojky jsem se tady opět smála nahlas, takže doporučuji číst na veřejnosti.
Celou Dublinskou trilogii zařazuji mezi stálice knižního fondu, skvělé čtivo.“... celý text
— SBH
Pan Poirot se vrací
„Dvě výborné klasiky s Hercule Poirotem.
Velmi uspokojivé.“
— pepa4081
Pět malých prasátek
„Skvělá klasika s panem Poirotem.
Nanejvýš uspokojivá.“
— pepa4081
Jak je důležité míti Filipa
„Ušlo to. Nejhorší na tom byl až moc veliký počet překlepů a chyb v mém vydání z roku 2005...“
— Petr874
Slovodějky
„Nápad i téma super, málo fantasy ale (čekala bych víc používání schopností apod.). Trochu romantika. Taková průměrná kniha.“
— Malinali
Smysluplná vražda
„Naprosto skvělý příběh se slečnou Marplovou.
Nanejvýš uspokojivé.“
— pepa4081
Vražedná naděje
„Další skvěle napsaný díl. Tuto sérii je nutné číst popořadě, protože vše skvěle postupně navazuje, zapadá a nechává čtenáře napnuté do dalšího dílu. I proto se snažím poslouchat v krátkém časovém období, abych si linku děje udržela v mysli. Jediné, co mi nedávalo smysl, byl otec Madison, co by angent FBI a nevěděl, že byla 7 let ve vězení a že jeho druhá dcera sedí za vraždu ... To mi přišlo dost nereálné, i když s nimi přerušil kontakt. Určitě mohu doporučit a těším se na další díl. Doufám, že bude co nejdříve namluven :o)“... celý text
— Abikk
V srdci dění
„Posádka Odyssey se v přeneseném slova smyslu na Zemi moc dlouho neohřála a letěla opět zpět na Ranquil. V tomto čase pozemská vláda s mimozemským zástupcem navázala bližší spolupráci, která měla za cíl na Ranquilu zbudovat trvalé zastoupení Země a vycvičit zdejší domobranu. Po příletu Odyssey do priminské soustavy se toho defacto moc nedělo a jedinou smysluplnou činnost vykonávali vojáci, jež začali budovat pozemní základnu a cvičiště. Šlo nicméně o klid před bouří.
Invaze drasinů na Ranquil dala o sobě brzy vědět opět. Bylo přitom na tom něco zvláštního. Přišlo mi to od autora trochu kalkul vytvořit souhru náhod, které musely nastat, aby se na povrchu planety nacházel celý pozemský pozemní kontingent a taktéž letka Archandělů a aktivně zasáhli do dění, přestože logika a taktika toto měly vylučovat. Logické by bylo, aby na palubě Odyssey zůstala jak část letky stíhačů, raketoplánů a možná i vojáků (jak se říká, pro strýčka příhodu) zvlášť, když se pozemský kosmoplan pustil do pronásledování nepřítele do neznámé oblasti!
Odyssey se tedy vydala k (ne)známé hvězdě, u které narazila na úžasnou megastrukturu Dysonova typu. Podobným přídavkem pro hardcore scifisty byl model exoskeletárního mechabrnění EXO-12 řízený Crowleym (kdo si také vzpomněl na Ripleyovou a její nakladač či obdobu z filmu Na hraně zítřka?). A když jsem u té technologické části knihy, co taková Centrála? Díky rozhovoru Westona s ní jsme měli možnost blíže nahlédnout do její zvláštní mysli. Bylo by těžké popsat ji jen něco jako velký superpočítač, jelikož disponovala i zdánlivě schopnostmi na prahu technicky možného. I navzdory její ochranitelské rétorice, jsem z jejího počínání a slov pociťoval skepsi vůči pozemšťanům (Šlo nicméně jen o pocit, jelikož v této knize jsem se žádného důkazu nedobral. Uvidíme v pokračování, jaká má intuice vůči Centrále byla...).
Zpět k ději, který defiloval útěkem osamocené Odyssey před desítkami drasinských křižníků s mírně překvapujícím tajemstvím, které se podařilo odhalit u Dysonova roje. Střet s nepřítelem byl velmi popisný, aby bylo možno pochopit základy vesmírných bitev vedených na velké vzdálenosti, kdy jeden výstřel může trvat vteřiny, minuty, ne-li hodiny. I přes určitou svižnost a jednoduchou orientaci v manévrech Odysseje, jak vyzrát nad Drasiny, jsem pociťoval místy neznámo proč znudění. To naopak části knihy, zaobírajíce se obranou Ranquilu, byly asi to nejlepší.
Oproti prvnímu dílu cítím mírný pokrok v těch částech, které pojednávají ve vysvětlování vědeckého pozadí a technologií, a to zejména ohledně tachyonů (nečekejte ale žádnou wikipedii). V knize padly také dvě letmé myšlenky o struktuře kosmického "loďstva" oproti tomu planetárnímu. Bohužel tento koncept byl pouze naznačen, nijak pojmenován blíže, leč otevírá potencionální diskuzi, která ve většině sci-fi není řešena. Možná se v některém dalším pokračování dočkám :)“... celý text
— woita
Řbitov zviřátek
„Moje nej od S.K. a ten starý film juj dokonce jsem se trochu bála a to je co říct.“
— šlejfířka
Na množství nehleďte: Invaze
„Kniha pomyslně utahuje realitu blízkých let, která může nastat. Minimálně v rétorice Evropy vůči Rusku a válce na Ukrajině se autor trefil, stejně jako v predikci spojenectví Ruska a Číny (členství Íránu je možnost, stejně jako jiných států, které ideově inklinují k ruskému populismus či mají s Ruskem silné obchodní vazby a jsou na něm závislé).
Knihu zde mnozí označují jako oddechové čtení, které má však blízko ke skutečnosti. Řekl bych, že ona oddechovost spočívá v nízkém náročnosti se orientovat na bojišti a pochopit různé technické parametry vedení moderního válčení. Militaristé a fandové do zbraní tak asi zapláčí. V textu nenajdeme žádné technické údaje, rozbor taktiky či užívání vojenského žargonu. Tohle není vojenská příručka! :D
Nebylo bez zajímavosti sledovat realitu mobilizaci českých vojáků, kterou jsem tak mohl pouze v té či oné podobě narazit na stránkách několika málo knih jiných tuzemských autorů (Strnadův efekt a knižní série Nad českými zeměmi slunce nezapadá a možná i Křižník Thór)
Pokud bych měl knize obsahově vyčíst něco, zřejmě by šlo o nesrovnalosti v taktice. Ukrajinské bojiště dvacátých let je v reáliích knihy minulost stará deset let. Víme (a předpokládám i autor), že východní konflikt předznamenal velké nasazení dronů, jak zasadit nepříteli ránu bez ohledu na početní převahu. Nelze proto nevěřit, že by se v napjaté době budoucnosti armády nepoučili ze zkušeností Ukrajiny a nezačlenili do svých řad větší množství autonomních bojových prostředků.
Kniha se mi opravdu dobře četla, ale pro svou určitou míru zjednodušení se mi hlouběji do podvědomí nezapsala, přesto ji považuji pro své zaměření a fakt, že pochází od českého autora za vzácnost. Titul by mohl obstát jako preqvel ke knihám Křižník Thór a volného pokračování Čínská hra o dvou tazích od Františka Novotného, odehrávající se v budoucnosti za pár desítek let, ve které Čína dobila Evropu a opanovala většinu světa.“... celý text
— woita
Mariňáci
„Tak tuhle knihu doporučuji. Nechybí akce, napětí, pitomé chlapské kecy, když vidí pěknou ženskou (byly ale vtipné). Tahle parta mariňáků si získala mé sympatie. Perfektní popisy boje, kterým rozumí i fanoušek Jane Austenové :-), jako jsem já. Konec se mi líbí nejvíce, jak si velmi nízká šarže poradí i s takovým zvířetem jako je ....“... celý text
— Lenosh
Vaše odvážne nové Ja
„Opäť jedna z tzv. motivačných kníh, ktorá stojí za to. Názov síce vôbec nie je (aspoň teda podľa mňa) atraktívny, skôr naopak, obsah však milo prekvapil. Ide o zrozumiteľne a priamo formulované užitočné princípy, ktoré sa oplatí v živote nielen poznať, ale aj dennodenne aplikovať. Chválim aj dobré členenie knihy, ako aj autora, že vždy zdôraznil silu intuície ako nášho kompasu.“... celý text
— Lessana
Čínská hra o dvou tazích
„Křižník Thór byla neskutečná jízda, která představila svět budoucnosti za cca 50 let, svět s reálnou možností nastolení. Novotný kromě rozvratu západní enklávy ve své vizi nastínil i technický pokrok v oboru automatických strojů (alias umělé inteligence a robotů). V Křižníku Thór taková budoucnost mohla být nevyslovenou možností, ale v Čínské hře o dvou tazích šlo o denní rutinu a zkušenost poručíka "Lazara" Frýdla. Byl z toho cítit silný cyberpunkový nádech. Svět nicméně neovládaly zlotřilé korporace, ale jedná rasa, jedna strana, jeden národ pod rudým praporcem. Na vše – od práce, po společenský život až po to, co sleduje člověk na internetu – dohlížel obrovský státní aparát, který kontroloval své občany téměř na každém kroku. Jedinou výjimku tvořili občané, kteří se vzbouřili vůči nového světovému řádu a utekli do divočiny a oblastí zamořených jaderným spadem.
Ve křižníku Thór byla narůstající síla Číny vidoucí na každém kroku. Nutila mě klást si otázky kolem vlivu Číny na svět. Jisté odpovědi se mi mohlo dostat v úvodní povídce "Jenkins, Bonzaček a vlci" ve zmínce o Stoletém maratónu a také ke konci, kde plukovník Wang krátce ale trefně rozebírá a dává vinu západní (evropské) civilizace za většinu pohrom na tomto světě (války, ekonomický aparát, genocidy, ekologie). Čína, jako uzurpující velmoc, tak nebyla hlavním tématem, jak by se mohlo z názvu a události zdát, a vlastně tím defacto nebyla ani umělá inteligence, jak jsem se domníval já, ale celé vyústění bylo vcelku nečekané, nicméně nemohu se rozhodnout zda-li v pozitivním či negativním duchu.
Na knize jsem musel ocenit Novotného zajímavý mix žánrů. Cyberpunk se mísil s noir a typickou českou kriminálkou, přičemž následně atmosféra přešla na rádoby postapokalyptickou notu, když Frýdl s Ester zavítali do radioaktivní Zóny kolem Temelína vystřižené jak ze Stalkera: lidé žijící v enklávách, rozpadlé a sotva fungující výdobytky minulosti, rozmach přírody tam, kde kdysi dlel člověk. Trochu jsem však postrádal Novotného jedinečný rukopis patrný na technických detailech a popisnostech příběhového pozadí.
A ještě jeden malý prvek musím ocenit. Hlas dědy Filipa byl nedílnou součástí Frýdla a jeho společník. Reflektoval názorově staré časy (naši současnost), vtipně komentoval některé události a poskytoval náhled, který mohl být nápomocen v Lazarově práci. Byl to ten druh hlasu, jež tradičně slýcháváme v noirovych detektivkách. Bohužel jeho hlas se příchodem Ester ve zhruba druhé polovině děje vytratil.“... celý text
— woita
Pozorovatel smrti
„Geniální jako vždy. Chris Carter má prostě talent. Sice bych brala víc "scén", kde Robert mluví, ale i tak jsem byla nadšená. Snad si autor s dalším dílem pospíší, protože já už se nemůžu dočkat.“... celý text
— Shanib
Tajné experimenty cestování časem
„Názvy jako Filadelfský experiment a navazující projekt Montauk znalým konspiračních teorii něco říkají. Když prvně někdo uslyší o tomto (údajném) druhoválečném experimentu s neviditelností, má téměř tendenci tomu uvěřit (já v mladším věku nebyl výjimkou). Z toho nakonec těžil i béčkový, nicméně skvělý, film "Filadelfský experiment" (1984). Po přečtení této knihy, ale pochybuji, že by kdo ještě byl ochoten tomu věřit, a to určitě ne díky vědeckému přístupu, podloženým faktům a datům, kterým se autoři vyhýbají, ale díky formě, kterou je psána, a nepodloženým tvrzením ...
Kniha se nesnaží (neznalého) čtenáře nijak komfortně uvést do příběhu a osudu lodi USS Eldridge (což se dozvídá spíše v průběhu a ve zlomcích) a spíše ho vrhá do dění kolem základny Montauk. Autoři zkrátka asi předpokládali, že již čtenář disponuje jakýmsi přehledem a pouze rozšiřují historku o nové a "fascinující" poznatky (...). Když se však začnete více pídit po detailech a dalších zdrojích, výpovědích a údajných důkazech, začne to být "zajímavé"...
V knize jsou zmíněný dílčí technické detaily projektu Montauk, však nejsem natolik znalý, abych vůbec byl schopen posoudit jejich realizaci, uvedené efekty či proveditelnost (viz např. příloha A), tudíž tuto část ponechám bez komentáře. Co však alespoň z pohledu laika v základu nastudováno mám je povaha času a jeho výklad vědeckými metodami. V kapitole věnované povaze času jsem se o tomto jevu moc nicméně nedozvěděl snad jen to, že se máme v současnu nacházet v jakési časové smyčce a je možno se z ní vyvázat sněním...
A pokračujme v bludech dále. Projekt se měl prý v některých základních aspektech opírat o mimozemské technologie, které nám byly poskytnuty minimálně dvěma různými druhy. Tato mimozemská intervence je v textu vždy uvedena jako údajná, což budí ještě více otázek o důvěryhodnosti celého vyprávění. Podobně si stojí zmínky o Árijcích a nacistech, tzv. Alternativě 3, kolonii a pyramidách na Marsu, nebo pojmy jako věková regrese, elektromagnetická signatura živých bytostí nebo generátor nulového času. Zkrátka čím více se textu vršilo, tím více to znělo jako céčkové sci-fi z doby minulé, do kterého autor přidal cokoli, co si myslel, že zaujme a naláká diváky bez ohledu na konzistenci obsahu. V řadě momentů jsme z toho měl pocit, že událostí mnohdy vzájemně vylučují a zapadají do sebe, jako když se opice snaží nacpat kulatý předmět do hranaté díry.
Kromě technické stránky je zmíněna i řada nezvyklých kriminálních, environmentálních a jiných události z okolí základny, které by měly být zdokumentované a ověřitelné (novinové články, záznamy o nezvyklém výkyvu počasí, statistiky vzestupu zločinu či zmizení děti). Bylo by zajímavé zjistit, zda byl takový průzkum uskutečněn a který by mohl podpořit tvrzení autorů...
Kdo se zaobírá konspirací kolem Filadelfského experimentu si knihu zaručeně přečte a zřejmě pochytí nové dílčí informace. Ale berte na vědomí, že nejde o literaturu faktů, ale pseudovědeckou změť blábolů. Osobně radím se této knize spíše se vyhnout či si ji vypůjčit, než-li za ni platit (jako já :D)!“... celý text
— woita
Jak se stát nikým: Probuzení pro skeptiky
„Jiří Charvát ve své knize Jak se stát nikým propojuje neurovědu, filozofii a praktické vhledy do povahy mysli. Tato kniha je neuvěřitelně čtivá, a to nejen díky vytříbenému jazyku, který Jiří používá, ale také díky jeho schopnosti přetvořit složitá témata do přístupné a často humorné podoby. Vtahující příběhy, slovní hříčky a inteligentní humor vám nedovolí se odtrhnout.
Byla jsem zaskočena, jak brilantně autor dokáže vysvětlit složité fyziologické procesy mozku. Kniha vás zároveň vede k hlubšímu pochopení toho, jak naše mysl funguje, jak se tvoří naše „já“ a proč je toto „já“ spíše iluzí než realitou.
Na konci knihy na vás čeká třešnička na dortu: co dělat s poznáním o nedualitě? Nabízí praktické rady, jak aplikovat získané vhledy do každodenního života a jak díky pochopení iluze jáství nalézt klid a svobodu. Kniha přináší nejen intelektuální obohacení, ale také praktickou hodnotu.“... celý text
— Ma-ya
Sexuální výchova na 120 % 3
„Žádná změna oproti předchozím dílů: stále je to edukativní a vtipné.“
— woita
Drtič
„Jako... nebylo to spatny. Celkem dobre se to cetlo, ale dlouhe odborne popisy policejniho technika a odbornika pres Office jsem proste preskakovala. Kniha se snazi zavest vas do prostredi, kde se pestuje vino. Vsude samy sklipek, chodby, luxusní domy a krasne pocasi a vyhledy. K tomu inteligentni seriovy vrah. Bohuzel konec zmatecny a nevyrceny, abychom si ho docetli v dalsi knize...
To me mrzi. Az tak, ze nevim, zda se po ni budu v knihovne shanet“... celý text
— Kalokagathia
Sexuální výchova na 120 % 2
„Oproti prvnímu dílu žádná změna: Načrtává další "žhavé a pikantní otázky" a poučně s humorem vlastním na ně odpovídá. Je to episodické, což ne každému musí vyhovovat, zvláště pokud bychom očekávali hlubší propojování sexuální výchovy s životem dívek. V hodnocení bych se opakoval, takže není důvod neocenit mangu stejným počtem. Skvělé!“... celý text
— woita
Ztracené střípky
„Tim opět nezklamal, kniha má grády a napětí, které je pro Weavera specifické. Líbí se mi jeho styl psaní.
Jo, ten konec byl zvláštní, čekala jsem na konci ještě nějaký zlom, který v Timových knihách bývá, myslíte si, že už to má vyřešené, ale nakonec je všechno úplně jinak, ale tady to dopadlo tak nějak divně :-).
Líbí se mi, že je napsaná pohledem hledané osoby. Nesouhlasím, že kniha do série Davida nepatří. Zařadila jsem si ji před knihu Poslední sbohem, protože ta je jakýmsi pokračováním o Rebece a hledáním její matky.“... celý text
— Lenosh
Neslušný návrh
„Prečítanie tejto knihy vnímam dosť rozpačito, nakoľko som vyšla zo svojej komfortnej zóny. V podstate sa to čítalo ľahko a celkom bez hluchých/nudných miest, ale prišlo mi to miestami až prehnane naivné. Inak to bolo asi v poriadku a nejako zvlášť to neľutujem, len to nie je môj šálok kávy. :D“... celý text
— Veronika33
Sexuální výchova na 120% 1
„Odvážná nevážná manga o vážném. Tuto mangu bych zavedl jako učební pomůcku pro školy. Dnešní doba po něčem takovém téměř volá, a to jak hravě a jednoduše seznámit omladinu s tématy, které za mého mladého školního života byly jako tabu. V tomto kontextu je tato manga progresivní, jelikož hovoří hravou formou o přirozenosti, kterou jsme se naučili vnímat jako něco vážného a nevhodné normální mluvy. Děje se tak, aniž by se to zvrhlo k explicitnímu zobrazení a přitom zůstává lehce nad věcí.
A ještě poznámka pro úchyly: Nejde o žádnou H-mangu, je to více situační komedie ! :-)“... celý text
— woita
Mrtvé ticho
„Vesmírný horor evokující Vetřelce či Horizont událostí? Polovina pravdy. Osobně bych spíše to přirovnal částečně k filmu Loď duchů. Ale v jádru jde o matení v tom, co čtenář ve skutečnosti dostane.
Atmosféra prvního kontaktu s lodí duchů je příhodně depresivní a téměř vtáhne do centra dění. Zprvu sledujeme, jak malá LINA krouží kolem obrovské, zcela mrtvé lodi a její reflektory pronikají temnotou k ošlehanému plášti. Clair a její posádka vidí jen matné siluety a když se nabídne výhled na promenádní palubu, spatří náznak toho, co je čeká později v útrobách lodi: Pod vyhlídkovou kopulí se vznáší obrovský kus zamrzlé vody z velkého bazénu s torzy lidských těl a vybavení.
Po této pochmurné podívané se osádka LINY rozhodne vstoupit na palubu. Žádná gravitace, žádná atmosféra, žádná energie. Jen omezení dána prostředím, vlastních smyslů a těsným skafandrem. Očima Clair a snímajících kamer spatřujeme náznaky chaosu, které jsou v přímém rozporu s luxusem, který Aurora nabízela. Postupné ohledání odhalí nápisy psané krví, tělo ženy pod postelí či jiné s připevněnou čepelí k paži. Záhadu přiostřuji chybějí záchranné moduly či znehodnocené palubní záznamy a podivné technické výkyvy. Vyvrcholením hrůzy se může jevit balet plujících těl v hlavním atriu.
Clair s ostatními mají po něčem takovém na výběr: zanechat Auroru svému osudu, oznámit její nález vedení Veruxu nebo se jí pokusit zachránit a přivést zpět domů a shrábnout odměnu...
Kdo by očekával, že děj v tomto momentu začne jenom gradovat, toho musím zklamat. Nedlouho na to dojde k násilnému přerušení a veškeré napětí se vytratí. Clair se ocitá na Zemi v držení Veruxu, čímž se vlastně vracíme do přítomnosti a k samotnému začátku knihy. Tehdy jsem začal o kvalitách knihy vážně polemizovat. Nešlo o to, že by autorka neuměla vtáhnout do děje, vyvolat hororovou atmosféru nebo vykreslit řádně postavy (např. Voller byl možná pitomec každým coulem, jež měl ale koule, čímž mi imponoval). Zkrátka najednou celá tajemná atmosféra byla tímto narušením vysáta do mrazivého vakua nezájmu, což prohloubila i podivná schopnost Clair vidět duchy a vcelku plochý původ krvavých události na Auroře.
(!!! SPOILER !!!) Ani jsem se nemusel moc snažit, abych byl schopen odhadnout to, co stálo u změny chování u cestujících na palubě výletní lodi. Kdyby namísto zařízení MAW byl zdrojem šílenství nový motor Aurory, podobně jako v Horizontu události, možná by to, i přes určitou klišovitost, vyznělo lépe (!!!SPOILER!!!). V kontextu tohoto technického vysvětlení, schopnost Clair nazírat do duchovního světa a vídat mrtvě vyznělo téměř bezpatřičně.
Jak mám po tomto všem Mrtvé ticho vůbec hodnotit? Je to opravdu těžké. Knihu je vhodno přečíst na jeden zátah a nepřerušovat (hlavně zpočátku) dobře nalajnovanou nu jízdu. V opačném případu nadšení zmizí, jakmile se děj překlene do přítomnosti, tato pachuť setrvává až do konce.“... celý text
— woita
Příběhy z vánočního lesa
„Sbírka 24 pohádek, které je možné číst v průběhu Adventu a odpočítávat tak dny do Štědrého večera nebo samozřejmě i libovolně v průběhu zimy.
Příběhy jsou doplněny překrásnými ilustracemi, a protože je tu i relativně hodně textu, doporučuji ji zejména na večerní předčítání pro čtyřleté a starší děti. Zkrátka takové, které opravdu poslouchají vyprávění a nepotřebují u toho prohlížet spoustu obrázků. Ilustrace jsou decentní a opravdu krásně příběh doplňují. Každá pohádka si v sobě nese poselství o tom, jak by se člověk měl chovat a přečtete ji přibližně za pět minut.
Celý koncept se mi opravdu moc líbí a rozhodně doporučuji, pokud máte doma malé děti.“... celý text
— veruptackova
Noční labuť
„Někdo by Labuť označil za román, někdo za novelu, někdo za sbírku povídek. Já jsem se cítila, jako bych četla Zaklínače. I přesto, že se jedná o poměrně uzounkou knížečku, tak každá strana je prosycena informacemi i akcí. Postavy jsou pestré, mají osobnost, cíle, tužby... což je fantastické! Kdo jste již něco od autorky četli, tak vás mohu ujistit, že i zde se můžete těšit na nějakého toho minotaura! Hlavní postava - Nix - je taková Xena na steroidech. Místy leze člověku na nervy, ale vzápětí s ní soucítíte a chcete, aby se z toho maléru dostala. Vůbec se nemusíte bát, že budete v knize ztracení, byť začneme někde uprostřed, tak autorka vás vším hezky provede.“... celý text
— cestina_s_linus