D_žejn
komentáře u knih
V lidožroutově zahradě
Leïla Slimani
Adele, hlavní hrdinka útlé knihy V lidožroutově zahradě, je přesně ten typ člověka, kterého budete nejspíš sledovat s nechutí a kroucením hlavy. Úspěšná novinářka, krásná a svůdná žena, na kterou doma čeká manžel jak z fotorománu a malý syn. Časopisová rodinka, idylka non plus ultra! Až na to, že Adele je možná nymfomanka, možná znuděná panička, možná ji pálí dobré bidlo a nebo je třeba jen citově prázdná.
Adele podvádí manžela na každém kroku s muži, s nimiž nemá v plánu udržovat žádný další vztah, jen sex a jde se dál. Náhodné známosti střídané rychlostí vlaku, droga v podobě sexu a hledání jakéhokoliv smyslu života. Hrdinka postupně destruuje sebe, svůj rodinný i pracovní život a propadá se do bahna svých záletů. Je vůbec schopna mít ráda sebe či kohokoliv jiného? Nebo je sebedestrukce a ubližování ostatním to, co Adele drží nad vodou?
Marocká autorka žijící ve Francii Leïla Slimani se ve své prvotině pustila do pěkně žhavého tématu. Nesnaží se kritizovat nebo dávat rychlé soudy, ale jako pozorovatel přinesla příběh, který si musí vyhodnotit čtenář sám.
Nervy
Raina Telgemeier
Pryč jsou ty časy, kdy byly komiksy brané jako braková literatura pro děti! Z komiksu se stal vizuální a příběhový formát, ve kterém se dají najít mnohá témata, která jinak klasická beletrie opomíjí. Důkazem je i americká autorka Raina Telgemeier. V knize Úsměv se zaměřila na strach ze zubaře a shame okolí kvůli chybějícímu chrupu, v Ségrách se autorka vrací do svého dětství a vyprávění o tom, jaké je to mít mladší sourozence. V posledním komiksu ze série Úsměvy s názvem Nervy autorka zpracovává poruchy příjmu potravy i stresové faktory, které dětem rády způsobují rodiči oblíbená „bolení bříška“.
V graficky jednoduchém formátu se Raina vrací do dospívání a provádí čtenáře postupně houstoucí úzkostí z jídla, které vzniklo zdánlivně nevinnou střevní virozou. Právě tyto nenápadné začátky jsou podhoubím v křehkém teen období pro vznik fóbií a úzkostných ataků. Hlavní hrdinka Raina se snaží svépomocí i s pomocí velmi empatických rodičů držet svůj strach na uzdě, ale posmívání ze strany spolužačky v kombinaci s neustávajícím tlakem hrdinku dovedou až do ordinace dětského psychologa.
Komiksová forma a líbivé zpracování akcentující velmi důležité téma z Nervů dělá knihu velmi dostupnou i pro dospívající, kteří se bojí nebo nechtějí o svých problémech mluvit a může se tak stát prostředkem k otevření diskuze v rodině i ve škole.
Piranesi
Susanna Clarke
Víc a houšť labyrintů myšlenkových i fyzických! O téhle knize se vám bude dost špatně vyprávět i psát, v tomto případě opravdu platí – čím méně o knize víte, tím lépe.
Piranesi žije v Domě, kam až jeho paměť sahá, vždy byl nedílnou součástí propleteného a nekončícího labyrintu, připomínající antický chrám. Dům v sobě skrývá kromě spletitých chodeb, Síní, Soch i periodicky vracející se příliv oceánu. Tenhle magický labyrint Piranesi vědecky zkoumá, zapisuje dění v prostředí, své fantaskní teze a závěry. Na první pohled se zdánlivě nic neděje, než ale Piranesi ve svém spletitém bludišti objeví tajemného vetřelce, na kterého ho upozorňuje jediný další žijící člověk zvaný Ten Druhý. Piranesi se začne točit v kruzích pochyb, paranoi a myšlenkových úvah.
Autorka trousí nenápadné drobečky, které do sebe začnou v druhé třetině zapadat, hnát děj rychle kupředu a pozorný čtenář se dopracuje k zajímavému a neotřepanému konci. V Piranesim se vám dostane mnohého – dlouhých obrazů, tajemství i napínavého odhalení zabaleného do kompozičně zajímavého kabátku. Víc a houšť labyrintů myšlenkových i fyzických! O téhle knize se vám bude dost špatně vyprávět i psát, v tomto případě opravdu platí – čím méně o knize víte, tím lépe.
Piranesi žije v Domě, kam až jeho paměť sahá, vždy byl nedílnou součástí propleteného a nekončícího labyrintu, připomínající antický chrám. Dům v sobě skrývá kromě spletitých chodeb, Síní, Soch i periodicky vracející se příliv oceánu. Tenhle magický labyrint obývá Piranesi – věděc, popisující dění svého okolí, své fantaskní teze a závěry. Na první pohled se zdánlivě nic neděje, než ale Piranesi ve svém spletitém bludišti objeví tajemného vetřelce, na kterého ho upozorňuje jediný další žijící člověk zvaný Ten Druhý. Piranesi se začne točit v kruzích pochyb, paranoi a myšlenkových úvah.
Autorka trousí nenápadné drobečky, které do sebe začnou v druhé třetině zapadat, hnát děj rychle kupředu a pozorný čtenář se dopracuje k zajímavému a neotřepanému konci. V Piranesim se vám dostane mnohého – dlouhých obrazů, tajemství i napínavého odhalení zabaleného do kompozičně zajímavého kabátku.
Pěna dní
Boris Vian
Číst Pěnu dní je jako dívat se na fantaskní, hravý a neuvěřitelný film plný gorteskních obrazů a čisté lásky ke světu. Snít s otevřenýma očima.
Surreálnost textu je nutné užívat si s otevřeným srdcem a růžovými brýlemi. Pak budete lovit úhoře v potrubí pomocí pasty na zuby, řídit auto s volantem v kufru nebo si nechávat pianem míchat koktejl podle oblíbené jazzové skladby. Za vší tou imaginací, hrou a bizardními obrazy se skrývá dojemná love story Colina a Chloe. Jejich život je jako nekončící jazzový věčírek, kdy jediným problémem je, který koktejl mi piano namíchá.
Boris Vian se vedle sebe nebál postavit dva ostré kontrasty – bestarostný hravý svět a krutou všudypřítomnou smrt, který je k mání jako zboží za výlohou (a to doslova). Pěna dní je kniha, kterou nelze jen přečíst, ale musí se prosnít.
Dcery
Lucy Fricke
Trochu jiná roadmovie je především oslavou života, přátelství a síly žen, které si ani ve středním věku nepřipadají (a nechovají) adekvátně ke svému číslu. A také o tom, že rodiče svým dětem mohou bez mrknutí oka lhát i na sklonu svého života…
Nesourodá trojice – Martha, její umírající otec Kurt a Betty, která svého mrtvého otce nikdy nepoznala, společně vyráží do Švýcarska, splnit nemocnému otci poslední přání – eutanázii na místní klinice. Černým humorem prošpikovaná jízda je plná vzpomínek i úvah o roli otců v životě jejich dcer. O otcích přítomných i nepřítomných, o těch biologických i těch náhradních. Smrtí a Švýcarskem cesta nekončí, stočí se až na malý zapomenutý řecký ostrov.
Vypravěčka Betty balancuje v období, které je v literatuře málo akcentováno, ženy na prahu čtyřicítky nejsou příliš lákavým tématem, ale přitom mají tolik co říci. Ironická až uštěpačná Betty bez servítek glosuje svoje životní peripetie, ale pod melancholickým nánosem je znatený její smutek i obavy ze stáří.
Dcery Lucy Fricke nejsou jen ironickou úvahou o smrti a umírání, ale i vyprávěním o přijetí vlastní dospělosti a odpuštění sobě samotnému.
Mazl tov
Margot Vanderstraeten
Životopisná publikace popisuje několik let, které autorka strávila jako vysokoškolská studentka doučující děti ve velmi ortodoxní židovské rodině. Střet dvou naprosto odlišných kultur, které mají méně spojujících prvků než těch rozdělujících, je čtivou a otevřenou výpovědí o předsudcích a toleranci.
Čtenář, který je obeznámen s fungováním, zvyky a rituály ortodoxní evropské komunity, asi nebude výrazně překvapen. Pro ty, kdo o životě svázaným přísnými pravidly a řádem nevidí jen senzaci, bude příjemně edukován. To, co se běžnému smrtelníkovi může jevit jako totální bizár, je pro jiné symbolem bezpečí vytyčením komfortní zóny.
Autobiografická kniha nabízí díky pohledu zvenčí celistvý pohled na moderní ortodoxní rodinu. Autorka se pomalými krůčky stává součástí rodiny, otevírá se jí pro jiné velmi uzavřený svět a členové rodiny s ní navazují velmi pestré formy vztahů a přátelství. Křehká rovnováha založená na konfrontaci s předsudky, vlastními představami o fungování jednotlivce ve společnosti i vzájemnému respektu k tradicím a zvykům ostatním je díky svému čtenářsky přístupnému narativu velmi svěží a otevřenou četbou.
Místa ve tmě
Lidmila Kábrtová
Po pozoruhodné experimenální prvotině Koho vypijou lišky nám Lidmila Kábrtová servíruje osvědčený a čtenářsky vděčný formát – vzájemně propletený soubor povídek. Styčných bodů mezi jednotlivými příběhy je několik – samotné ženské hrdinky, místa i otevřené konce.
Zdánlivě roztříštěné vyprávění o různých podobách ženství se spojuje v melancholický celek. Ženy v knize jsou často muži manipulovány, zneužívány i tyranizovány, a na první pohled vykazují šablonovité chování. Kulisy se mění, stereotyp zůstává. Křehká mozaika poskládaná z 12 příběhů nebude fungovat jednolivě, ale jako celek nechá čtenáře nahlédnout do myslí i duší obyčejně neobyčejných žen, na které můžete narazit kdekoliv.
Město světla
Andrés Barba
Skupina dětí a dospívajících, které nikdo nezná a zničeho nic začnou podnikat nálety na jihoamerické město, by mohlo tvořit kulisu pro slušné drama či horor. Děti džungle, zdánlivě ztracené a komunikující mezi sebou vlastním jazykem, se stávají trnem v oku místním obyvatelům. Pro děti symbolizují dobrodružství i příslib tajemství a především svobody.
Autor příběh retrospektivně vypráví z pozice nezaujatého ředitele odboru sociálních věcí. Text prošpikovaný úvahami, glosami, ale i novinovými články a věděckými sociologickými pracemi není až tak primárně o dětské tlupě (ostatně o jejich osudu se dozvíme hned na začátku knihy), ale především o tom, co předcházelo celé tragédii. O proměně nálady ve společnosti od soucitu po vztek a neporozumění. Upozorňuje na to, že děti jsou svébytné osobnosti jen do té doby, dokud vyhovují představám dospělých, jak by se měly chovat.
Přípravy na všechno
Elsa Aids
Jeden dospělý muž, děti, manželka a milenka. Bez jmen, pojmenování i těch nejbližších, odosobněně. Šachová partie, která je důvěrně známá mnohým, nic nového pod sluncem. Nemastný, neslaný muž, bez výrazného názoru nebo vymezení se hledá v druhé rodině možnou náplň dalšího bytí. Plácá se od ničeho k ničemu, povrchní vztahy se svým okolím nedokáže přeměnit v něco smysluplnějšího. Jeho osobní bublina je izolována od okolí, práce, politika, ani city do vypravěčova kosmu nezasahují a nijak ho neovlivňují.
Lze takhle fungovat a vést kvalitní život? Splývat v toku života bez jakékoliv snahy změnit směr? Na to Přípravy na všechno odpověď nepřináší, tu si musí každý najít sám v kontextu svých vlastních životních zkušeností.
Prostě na mě zapomněli
Jiří Holub
V různých obdobách se autoři k tomuto tématu vracejí stále dokola – poválečné dny roku 1945, „napravování“ starých křivd stylem padni komu padni a mnoho nevinných obětí na obou stranách barikády. Následná kolektivní ztráta paměti, zahodíme klíč a jde se dál. Velké příběhy malých postav, které se třeba stále připomínat a vytahovat na světlo.
Vypravěčské role se v knize Prostě na mě zapomněli zhostí malá Klárka, která se s rodiči stěhuje do malé sudetské vesnice. Krásný a válkou nedotčený dům, sad, les, který láká k prozkoumávání i přátelství s místní paní hraběnkou… Na první pohled idylka, ale na ten druhý spousta zlé krve mezi místními a hrůzné události během odsunu Němců.
Stylistika přesně odpovídá osmiletému děvčeti – krátké a jednoduché věty, naivní a předvídatelná zápletka, až příliš černobílé vykreslení postav. Pro dospělého čtenáře příliš nekomplikované, pro YA kategorii trefné a poutavé.
Národ, který nezná svoji minulost, je odsouzen k tomu, prožít si ji znovu.
Důvěrnosti
Domenico Starnone
O italském spisovateli Domenico Starnone se jednu dobu spekulovalo jako o tom, kdo se skrývá za pseoudonymem Elena Ferrante. Údajně pro to svědčil jeho narativ, který je i v českém překladu Ferrante opravdu velmi podobný.
De facto jde o klasickou vztahovku – pedagog a jeho velmi nadějná studentka, jejich intelektuální i intimní vztah, sdílená tajemství i minulost. Jak může ukončený vztah nepřímo ovlivňovat ten nový i celé člověkovo bytí, když nad sebou v myšlenkách stále vidí toho druhého?
Pietro i Tereza si v mládí navzájem svěří to nejtajnější a nejděsivnější tajemství, kterým se k sobě neoddělitelně svážou, i když se jejich cesty začnou ubírat jiným směrem. Ona buduje věděcnou kariéru v zámoří, on se stane uznávaným a respektovaným kritikem školského systému v Římě. Nepřestává pochybovat o sobě, své práci i manželství, vztahy obrací naruby, pozoruje a snaží se analyzovat. Úvaha se vrší na úvahu, jedno téma otevírá dveře dalšímu a čtenář se začne v Pietrově hloubavé povaze lehce ztrácet.
Ač má Pietro největší prostor, nechybí ani pohled dalších dvou ženských postav, které přinesou svoji verzi příběhu i nezbytnou další perspektivu.
Jakkoliv mi knihy postavené na myšlenkovém proudu jedné postavy, tady na 150 stranách už toho bylo poněkud dost. Mnohem zajímavější bylo občasné zaměření na roli italských žen ve společnosti, ladění akademické kariéry a primární pečovatelské úlohy i možnosti, jak vystoupit ze začarovaného kruhu povinností ven.
Symfonie o novém světě
Lenka Horňáková-Civade
Knihy české autorky žijící ve Francii Lenky Horňákové-Civade mají velké kouzlo, spojení francouzského šarmu a českých reálií tvoří neobvyklý mix.
Marie a Magdaleny i Grófka do popředí staví ženské postavy, v poslední autorčině knize Symfonie o novém světě je to tentokrát trochu jinak. Na válečnou situaci čechů ve Francii pohlíží z několika vypravěčských rovin – konzula, který se snaží v časovém i finančním presu pomoct co největšímu množství lidí z okupovaného území pryč, malé dívenky a její matky a především panenky, která nezaujatě popisuje dětí kolem sebe.
Postava diplomata nese prvky biografie – Vladimír Vochoč, po kterém je postava pojmenovaná, pracoval jako konzul v letech 1938 – 1941 ve Francii a pomáhal nejen Čechům do zámoří. Ačkoliv by se to mohlo zdát, příběh není primárně vystavěn na jeho postavě i zásluhách, o době poválečné a jeho střety s komunitickou garniturou už se dozvídáme náznaky. Je to především příběh o svobodě, o nezištné pomoci v nebezpečné době a poctou muži, který ctil své ideály bez mrknutí oka po celý život.
Tři ženy
Lisa Taddeo
Tři ženy, tři dějové linie, které se dotýkají aktuálních společenských témat. Mladičká Maggie, která napíná všechny síly k cestě z chudých sociálních poměrů, naváže patologický vztah se svým učitelem. Ten tvrdě těží ze své pozice síly a postavení oblíbeného dominantního učitele. Když se ale po letech dostane před soud, bude platit nepsané pravidlo, že se má věřit oběti? Příběh jako vystřižený z českých reálií, který silně působí svým intenzivním vhledem do myšlení mladé ženy, po kterém si už nikdy neřeknete, že „vám by se tohle nikdy nestalo.“
Další dva příběhy se zaměřují na zralé ženy a jejich postavení v manželství. Nespokojená Lina, která má poměr se svoji láskou z mládí a úspěšná a emancipovaná Sloane, žijící ve zdánlivě idylickém svazku a nebojí se otevřeně akcentovat svoje sexuální touhy.
Tři ženy není kniha o sexu nebo intimitě mezi partnery, ale především o komunikaci, důvěře a přiznání si, co vlastně od vztahu čekáme. Není to žádná sexuální převratná revoluce, ale otevřená zpověď skutečných reálných postav.
Penelopiáda
Margaret Atwood
Není nad to občas sáhnout po prověřené autorce a knize staršího data…
Penelopiáda, jak je z názvu jasné, odkazuje na slavný Homéruv epos Ilias a Odyssea, tetokrát ale z pohledu Penelopy, která 20 let věrně čekala doma na svého manžela. Vtipně ironický příběh Penelopy je vyprávěn z podsvětí, odkud glosuje nejen svůj život věčné čekatelky na svého manžela, ale i současnost. Moderní struktura celému příběhu nesmírně svědčí, samotné Odysseovo putování odsouvá do pozadí a naopak upřednostňuje role žen. Ať je to zájemný vztah s Helenou Trojskou, jejichž vzájemné špičkování až urážení je natolik nadčasové, že by se mohl odehrávat v kterékoliv době. Nebo prokládání úvah chórem dvanácti zavražděných služebnic, které padly Odysseovou rukou v domění zrady.
Ač je pro mno´hého čtenáře epos literaturou těžko stravitelnou, Penelopiádě současné zpracování sluší a v mezinárodním projektu Mýty, ve kterém u nás v Argu vyšla, patří k tomu nejlepšímu.
Příběh spořádané rodiny
Rosa Ventrella
talská literatura! Pro mě vyhledávaný fenomén, příběhy plné slunce, moře, kávy, ale i chudinských čtvrtí, ukřičených dialogů a velkých šarvátek.
Takový je i Příběh spořádané rodiny – patriarchální rodina v čele s despotickým otcem, tiše trpící matkou, dvěma syny a rebelující školačkou Mariou, která touží vést jiný život než ten, který má před sebou nalinkovaný. Toto přání ji spojí v silné přátelství s Michelem, lehce obézním a kolektivem ignorovaným chlapcem, který je synem místního mafiánského bosse. Jejich odlišnost a vzájemný rovnocenný vztah je pro ně světlem na konci tunelu, vyhlídkou na budoucnost, kterou si určí oni sami a nikoliv chudinská část Bari a místní zvyklosti.
Stejně jako v knihách Eleny Ferrante i v Příběhu spořádané rodiny hodnotu člověka určuje to, z jakého prostředí pochází. Determinován je rodinnými vazbami, sociálním statusem i činy svých předků. Cestou jak se dostat z tohoto generačního bludného kruhu je vzdělání a posouvání hranic ve své vlastní hlavě.
Téma jak vystřižené z Geniální přítelkyně, jen ústřední dvojice je tu jiná…
Bizarní povídky
Olga Tokarczuk
Laureátka Nobelovy ceny Olga Tokarczuk je známá svými neobvyklými tématy i jejich odvážným zpracováním. Často v nich kritizuje stav patriarchální společnosti, akcentuje témata jako toxická maskulinita, genderová nerovnost i netečnost ke klimatické krizi.
Stejně je to i s Bizarními povídkami, 10 různých témat, prostředí, často situovaných do futuristické budoucnosti i období 17. století. Nečekejte žádnou politickou agitku, to autorka nemá zapotřebí, ale spíš drobné narážky na odtrženost člověka od přírody, reality a egoismus jednotlivce.
Bizarní povídky nejsou pro každého, otevřené konce, velká pestrost i sci-fi motivy však pozorného čtenáře odmění nevšedním zážitkem.
Světlo z Pauliny
Jan Štifter
Jan Štifter i edice Tvář si svoje místo na českém trhu našli. Většina titulů, která v tomto „kapesním“ formátu vychází, budí pozornost u čtenářů i odborné veřejnosti.
Světlo Pauliny autor opět umístil do svých oblíbených Jižních Čech, do pohraničí i měst, nebojí se proplétat minulost i přítomnost, povídky vzájemně propojuje v jednolitý celek. Spojujícím prvkem jednotlivých povídek je právě lokalita, genius loci Sudet, vnímání historie i vztah postav ke svým kořenům.
V rovnováze se v povídkách situovaných do 20. století střídají narativy, povaha i pohlaví vypravěčů, občas se objeví nějaký ten vkusně zařazený nadpřirozený prvek. Hned úvodní Andělíčkářka vás navnadí na další více propracované povídky, závěrečná Světlo z Pauliny plná nostalgie a melancholie nenechá na pochybách, proč kniha dostala právě tento název. Prim zde hrají rodinná témata napříč generacemi i věkem, od nenarozeného miminka v povídce Rodinná sešlost, po sudetskou seniorku Lucii ze Světla z Pauliny.
Jan Štifter nešetří metaforami, košatými přívlastky, mnoha synonymy a přesto děje povídek plynou přirozeně jako studený vzduch v prázdných domech obtěžkaných nepříjemnými událostmi. Někdy zvednou srst v zátylku, jindy nostalgicky pohladí po duši. S respektem i noblesou zachycuje pomíjivost přítomnosti (Toho dne šel městem Ježíš) i krásu dob minulých (Žluté šaty).
S jihočeským krajem bývá sice nejčastěji spojován Jiří Hajíček, pokud dáte Janu Štifterovi šanci, ukáže vám tento kraj v poetičtějším světle.
Kdo se postará o Annu
Kateřina Pantovič
Pod jménem Anna se skrývá malá akvarijní rybička, která je reinkarnací malířky Olívie. Dokonaná sebevražda mladé ženy ji vrhne to kolotoče pendlování mezi domácnostmi a ona s velmi černým humorem glosuje dění kolem sebe. Živé a umně popsané postavy ožívají před očima, autorka každé z jednotlivých postav přiřkne palčivé současné téma – dívenka s matkou alkoholičkou, homosexuální pár toužící po dítěti i extrémistický otec dospívajícího chlapce. Anna/Olívie spojuje všechny postavy knihy v logický příběhový svazek, cynicky je komentuje bez možnosti jakkoliv ovlivnit jejich život.
Ze všech dějových linek vystupuje nejvíc na povrch Olíviin terapeut Adam a její matka. On se snaží vypátrat, kdo Olivíe byla a zda ve své praxi neudělal nějakou chybu, ona se potřebuje vyrovnat se ztrátou dcery. Spousta smutku a lidského neštěstí nacpaných do novely, která je sice hubená na počet stran, ale má mnoho co nabídnout. Třeba i to, že o smutných věcech se dá psát s humorem i nadhledem současně.
Na smrt
Jozef Karika
Tak tohle bylo vskutku něco! Knihy s tématem druhé světové války aktivně nevyhledávám, nemám chuť čtenářsky a emočně parazitovat na neštěstí jiných a defacto všechny ty vydané svazky s názvem „povolání v jistém koncentračním táboře“ se bez respektu stávají ždímačkou na prachy.
Na smrt je trochu něco jiného – dvě dějové linie se v obřím fasciklu společně rozdělují a zase setkávají. Žid Viktor prchne včas z předválečného Československa do Ameriky, kde se s vidinou rychlého výdělku přidává k místní mafii. Od drobných poslíčkovských službiček se brzy díky svému střeleckému umu přesouvá do elitní skupiny zabijáků. Krev teče proudem, nábojnice padají s cinkotem k zemi a intriky se stávají denním chlebem. Na začátku války se Viktor musí vrátit zpět do Československa, ale nečeká na něj nic příjemného. Díky svému velkému finančnímu polštáři může na chvíli zajistit sobě, své rodině i blízkým pohodlný život, židovské vyznání ho společně se všemi ostatními Židy z jeho rodného města zavede za ostnatý drát.
V druhém narativu sledujeme Viktorova nejlepšího kamaráda Karla, který se odstěhuje do Německa, vystuduje medicínu a změní se v zarytého a oddaného nacionalistu. Viktor i Karel jsou vzájemně svázáni dlouholetým přátelstvím, láskou ke stejné dívce i společným tajemstvím z dětství. Jejich osudy se nutně musí protnout, i když každý stojí na jiné straně bariéry.
Mohla by se to být další kniha z válečného období, ale Na smrt je skvělá kombinace krimi, historie, příběhu o silném přátelství i nenávisti s věrně ukázaným obrazem toho, kam až je člověk ochotný zajít, když je vystaven nekončícímu zlu a fyzickému i psycickému teroru. Je to poctivý, lineárně se odehrávající román, bez hraní si na city nebo vysokou literaturu.
Jo a pokud nemusíte expresivní popisy násilí, Na smrt raději vynechejte. Scény z koncentračního tábora nejsou nic pro slabší jedince a fyziologické reakce na sebe nenechají
Pobřežní cesta
Raynor Winn
Cestopisy a já si spolu moc nerozumíme… Po prvotním nadšení mě začne ubíjet rutina fyzického putování a s tím související duchovní proměny a od druhé poloviny knihy už doufám v rychlý konec a dosažení vytouženého cíle.
Pobřežní cesta Raynor Winn pro mě měla naštěstí ještě další přesah, díky kterému jsem knihou „docestovala“ až do finále bez škobrtnutí.
Starší manželský pár vinou špatných investic přijde úplně o vše – dům, pozemky, peníze… Celý jejich život se smrskne do dvou batohů a jedné vážné diagnozy Raynořina manžela Motha. S provizorním vybavení a s minimem peněz se ve svém pokročilém věku rozhodnout projít Jihozápadní pobřežní cestu, která vede po anglickém pobřeží (South West Coast Path má 630 mil, tj. 1014 km). Cestou se potýkají nejen s nedostatkem jídla, finanční krizí, zdravotními problémy či nepřízní počasí, ale i předsudky a posouvání vlastních hranic.
Devizou knihy nemusí být příběh velké lásky, kdy se dva padesátníci rozhodnou svůj životní zlom „vyšlapat“, ale právě velmi reálný problém bezdomvectví, do kterého spadli jen kvůli špatným investicím a rozhodnutí. A na to se nabalují předsudky ostatních pocestných, kteří při slově „bezdomovci“ okamžitě berou nohy na ramena, aniž by znali celý kontext. Autobiografickou knihou prostupuje všudypřítomný strach z Mothovy nevyléčitelné nemoci, Raynor neopouštějí myšlenky na to, jaké to bude, až ovdoví, ale zároveň chůze a putování obrušuje hrany smutku. Nezapomíná i na to, jaké je začít po padesátce úplně znovu, hledat si práci, bydlení, stavět nový život od základu.
Jestli vás zajímají autobiografické cestopisné knihy, které ale obsahují i něco víc, než jen popisy krajiny, běžte s Raynor a Mothem na South West Coast Path!
