KudrnatáHolka komentáře u knih

(SPOILER) Přiznám se, že mi u této knihy pomohlo něco, co obvykle nedělám - přečíst si, jak to dopadne. Nevím, jestli jsem se o něco ochudila, v tomto případě si ale myslím, že ne. Celý příběh jsem pak četla s o něco větší pozorností k detailům. Záhada se nakonec vysvětlí, ale přesto zůstane svým způsobem nevyřešena.
Nečekejte, že si k postavám vybudujete nějaký vztah, to nehrozí. Spíš jen sledujete, jak se chovají a možná si malinko představujete, jaky byste se mohli zachovat vy sami. Nebyla to úplně marná kniha, přečtete ji rychle, ale na ostatní autorčiny knihy mě úplně nenalákala.

3 29.11.2024

To bylo tak super, vrátit se zpět do Atticova světa. Ani nevím, proč jsem s přečtením tak otálela, ale vím, že jsem potřebovala přečíst si něco trochu oddychovějšího, což kniha, ač paradoxně s názvem Zničený, splnila.
Tahle kniha se trochu odlišuje třemi úhly pohledu vyprávění - Atticova, jeho arcidruida Owena a Granuaile. Děj se tak rozprostře do spousty destinací a rozhodně se nestíháte nudit. Jen mě maličko mrzelo, že Atticus a Granuaile nebyly v knize v rámci děje více spolu.

13.07.2024

Dlouho jsem si chtěla Farmu zvířat přečíst, přeci jen je to notoricky známá kniha. Jestli jste dosud nečetli, rozhodně to dlouho neodkládejte. Na těch pár stránkách dokázal Orwell mistrně vylíčit praktiky komunistického režimu, tyranie a naprostou nedůležitost života jednotlivce. A tohle je potřeba si připomínat pořád.

25 27.01.2024

(SPOILER) Naprosto záměrně jsem nijak nepátrala po aféře, která kvůli této knize vypukla. Nerada znám dopředu až příliš děj knihy, kterou se chystám číst.
Mornštajnová je skvělá spisovatelka, napětí v knize postupně bobtná, pomalu se přibližujeme k odhalení celého příběhu a paralela s lesem je naprosto úžasná (i když se mi tedy možná bude vtírat do hlavy při každé další návštěvě lesa).
Velmi podobné, vlastně stejné téma, je zpracováno v knize Houbařka od Viktorie Hanišové. A zatímco Hanišová je ve svém stylu drsná, nebere si takové servítky (aspoň mi to tak přišlo), Mornštajnová je ve svém vyjadřování poetičtější, ráda opisuje věci pomocí paralel a její styl je zastřenější. Obě knihy každopádně stojí za přečtení a u obou knih čtenář zůstává z reakcí okolí nechápavě zírat na stránky knihy. Nicméně, paní Mornštajnová snad promine, Houbařka se mi dostala pod kůži víc. Les v domě je úžasná kniha, ale jedničkou z knih od paní M. pro mě zůstávají Tiché roky.

19 10.01.2024

Rutu Sepetys znám a vím, že se zabývá těžkými a bolavými tématy. Ale tahle její kniha mě tedy vážně dostala. Syrová, bez zbytečných "okecávaček". Četla jsem jedním dechem a byla až překvapená, jak rychle mě kniha vcucla a pak vyplivla, abych se mohla znovu nadechnout.

Nikdy není od věci si připomenout historii, notabene právě takovou. Historii bez možnosti volby, diktovanou šílenci a psychopaty posedlými mocí a totální kontrolou. Minulost, která je v některých zemích světa bohužel bolestivou a děsivou současností.

8 15.12.2023

Základní a zábavnou formou psaná příručka pro ty z nás, kteří se vyhýbají konfliktům jako čert kříži. Uvede vás do celé problematiky, vysvětlí proč se některé pochody v našem mozku odehrávají a poradí co s nimi. Oťukáte si trochu i sami sebe. Na konci je slovníček několika málo odborných pojmů, které se v knize vyskytují. No a když budete chtít do všeho zmíněného "zabřednout" trochu více a do hloubky, jistě se najdou další publikace, které vám v tom pomohou.

26.11.2023

U téhle knížky budete trnout, budete se bát. Budete se vztekat. Budete si zoufat. Budete zvědaví. Budete hladově otáčet jednu stránku za druhou. Budete brečet, a hodně. Budete naštvaní. Budete ji chtít dočíst a zároveň nebudete. A budete doufat. S každou otočenou stránkou, s každým slovem. Snad vás tato kniha pohltí tak, jako pohltila mě.
Hvězdičku dolů dávám za nedotažený překlad a korektury. Je škoda, že právě tohle rušilo tak krásný příběh.

16 19.11.2023

(SPOILER) Objevování, zvědavost a radost z prozkoumávání neznámého je člověku vlastní stejně jako dýchání. Člověk se rozhoduje sám za sebe, ale některé věci ovlivnit nedokáže. To, jak se k nám budou chovat druzí, to, zda když jim budeme věřit, v to dobro v nich, že nám prostě neublíží. Ublíží, spousta z nich. A je úplně jedno, jestli to budou lidé nebo jiné bytosti z vesmíru.
Hledat smíření a útěchu v Bohu je vysvobozením. Doufáním v to, že nad námi někdo bdí. Jenže já si nemyslím, že ten někdo pak nedopustí, aby se nám nedělo nic zlého. Špatné věci se dějí, ale jsou dílem člověka, ne božím.
Tragické bylo nepochopení civilizací natolik odlišných, že přes veškerou inteligenci členů výpravy to podstatné dojde člověku až zpětně. A po bitvě je každý generál.
Nedokáži, nebo možná ani nechci, si představit utrpení Emilia Sandoze. Ztrátu bližních, ztrátu sebe sama a i té poslední útěchy, která mu zbývala a v níž věřil celou svou bytostí.
Jak často si klademe otázku, proč tohle Bůh dopustí? Jaký to má důvod? Nevím... Někdy se věci prostě stanou, a nic s nimi nenaděláte.

Delší pasáže bez přímé řeči, které jsou jen líčením děje, mi nikdy nevadily. Až v této knize, přiznávám. Styl Becky Chambers v Poutnících byl tak nějak osobnější. Ve Vrabčákovi jsem někdy měla pocit, že čtu nějakou studii. A nedokázala jsem se s hrdiny knihy tak ztotožnit.

13.11.2023

Jasně, je tam lovestory, ale je umně skrytá a kniha je tak vlastně o něčem jiném - o sebepoznání, zjištění, že člověk dokáže a zvládne daleko víc než by do sebe řekl. V malém zaprášeném knihkupectví s podmračeným majitelem, z života v Londýně těžce zkoušeného nepřátelskými bombardéry, hlavní hrdinka svým ohodláním dokáže vždy najít světlo naděje a projasnit životy lidem ve svém okolí.
I přes hodně nepěkné věci, které jsou v knize líčeny, se příběh čte překvapivě lehce a velmi rychle vás pohltí. A to zaprášené knihkupectví se stohy knih, zdánlivě bez ladu a skladu, tak to pro mě zní jako malý ráj.

10 26.08.2023

Obdivuji odvahu všech těch žen, které se odhodlaly k tak neuvěřitelné plavbě do země, o které vlastně nic nevěděly. Některé to braly jako novou naději na lepší život, jiné na lásku a štěstí v náruči milovaných manželů.
Příběhy psané na motivy reálných událostí mám ráda, ale do Lodi plné nevěst jsem se nějak nemohla začíst.

4 26.08.2023

Celkem napínavá kniha, s občas dost nesnesitelnou hrdinkou. Sice se pak dopídíme toho, proč je někdy tak naléhající a neodbytná, ale i tak je občas "na zabití". Její manžel by si za trpělivost, důvěru a podporu opravdu zasloužil metál, jak tu píše Etule.
Příběh se rozvíjí hezky, napětí je dávkováno po tak akorát velkých kouscích a logika příběhu nepokulhává. Kdo je onen Opočítávač lze vytušit už nějakou dobu předtím než je nám v knize odhaleno, ale celé pátrání je logické a jednotlivé kroky na sebe navazují.
Poslední stránky jsem hltala s napětím jakže to vlastně dopadne - což jsem fakt netušila a fantazie pracovala s mnoha různými variantami. Což je za mě známka toho, že kniha zaujala.

5 10.06.2023

(SPOILER) Uf, těžko hodnotit... Mám z autorky pocit, že se občas snaží vyvolat emoce za každou cenu. A občas to není, prostě není dobré. Tak bezútěšná atmosféra prakticky bez špetky naděje (možná až na to moc hezké smíření na konci), jako v jejích knihách, se jen tak nezažije. A nejsem si jistá, jestli se mi to líbí a jestli to vlastně funguje. Někdy čeho je moc, toho je příliš a mysl čtenářova si sice občas libuje v takovém tom bahníčku (v kontextu téhle knihy je to možná až příliš přiléhavé), ale je fajn, když z něho může občas vybřednout na světlo, nadýchat se čerstvého vzduchu, pochopit, že ta beznaděj má někde svůj protipól.
Prohnilé maloměsto, kde jsou lidé rozsortováni na zbohatlíky hájící si své pozice za každou, i velmi přemrštěnou (v této knize podle mě určitě) cenu, a na ty "chudé", kteří se nikoliv jen vlastní vinou ocitnou na pokraji zoufalství. Všichni ví nebo tuší, ale raději mlčí. Maloměsto, do kterého se nechcete dostat, jako fakt ne.
Stejně jako v Pramenech Vltavy si autorka celkem podrobně nastudovala, co se děje s lidským tělem v různých fázích umírání, trochu to zavání (pardon) naturalismem, který v této knize vychází z úst velmi nepravděpodobné osoby, ale koneckonců, je to paní "doktorová", takže od manžela je informována.
Líčení ze strany jednoho z chlapců se mi vlastně líbilo. Byl to jiný úhel pohledu na celý případ. Místy bylo dojemné.
Sumasumárum - není to vyloženě hrozná kniha a na konci se ty hnusárny těm hnusákům celkem vymstí... Ale toho bahýnka a hnusu by příště mohlo být přeci jen méně. Všeho moc škodí.

2 02.04.2023

Kniha je napsána hodně živým stylem a je nabitá dějem. Vnímám ji jako jedinečnou příležitost dostat se do míst, kam se nikdy v životě nepodívám. Velmi otevřeně v ní pan Etzler líčí reálné prostředí čínských měst, venkova, pracovních podmínek a chudoby. Příběhy obyčejných lidí i boháčů. Úžasná pro mě byla kapitolka z Tibetské náhorní plošiny. Snad si ani nedokážu předtavit, jak nádherná příroda tam musí být.
Celé mi to přišlo jako jeden obrovský kolotoč, ve kterém bylo pár chvilek odpočinku, většinou u piva a jídla. Obdivuji energii pana Etzlera, s níž natáčel reportáže za šílených podmínek, ať už politických nebo přírodních. Takovou práci fakt musí dělat člověk proto, že ho baví, jinak by mu z toho hráblo.

5 11.02.2023

Dvě dějové linie, dva příběhy. I když se kapitoly střídají, přece jen se v knize rozvíjí hlavně příběh Augusty a její sestry Julie. Nutno podotknout, že Augusta je svými rodiči vlastně nepochopená, protože na rozdíl od nich má úplně jiné ambice a láká ji poznat svět.
Příběh je citlivý a emotivní, nechybí v něm drsné a velmi smutné okamžiky. Vše je vylíčeno neuvěřitelně upřímně a s osvěžující, byť někdy drsnou otevřeností. Hlavně ze strany Augusty, se kterou jsem se hodně ztotožnila. Se spoustou jejích myšlenek a obav, které třeba i vám někdy proběhly hlavou a říkali jste si, jak je to hloupé, že vás něco takového napadlo. Autorčin styl psaní mi sedl a skvělé bylo střídání tempa příběhů pomocí delších líčení, svižné přímé řeči i velmi krátkých vět, třeba i jednoslovných, které umocnily prožitek z četby.

2 29.01.2023

Skvělé zakončení celé série Poutníků. Styl Becky Chambers prostě miluji. Ono se v těch knížkách fakt nic moc extra neděje... Přesto jsou ale plné zajímavých věcí, ať už jde o pokrmy, které konzumují, odlišnosti mezi rasami, navazování vztahů mezi nimi. A skrze setkávání se a rozmluvy, když vlastně není co jiného dělat, se náhodně seznámení vesmířani přece jen mění a rozšiřují si obzory v nazírání na chápání galaxie.

1 29.01.2023

Šumavu miluji... Ale Šumava v téhle knize, to fakt není ta létem provoněná, sluncem zalitá, zelená s čistým vzduchem (a v neposlední řadě Šumava přeplněná turisty). Šumava, o které se zde dočtete, je mrazivá, drsná, se závojem šedavé mlhy z kouřících komínů a lidmi, kteří spíše přežívají než žijí. Šumava, kde se pod sněhovou přikrývkou, blátivou břečkou či zeleným mechem skrývají nikdy nezapomenuté křivdy, nenávist a temná historie.
Četlo se jedním dechem, v knize jsem listovala, abych si srovnala časové linky, ale nad některými událostmi mi prostě spadla brada údivem.

17 03.12.2022

Čerstvě po dočtení ve mně rezonuje celý ten šílený kolotoč nejen jednoho života, života ve strachu cokoliv chtít, protože zlovůlí vám to mohou kdykoliv vzít, ale i těch historických událostí. Hrůz, kdy život člověka, jednotlivce, byl nepodstatný a závisel na náhodě, na tom, kdo, kdy a jestli na koho ukáže prstem.

Konečně dočteno. Snad s žádnou jinou knihou jsem "nebojovala" tak dlouho, jako s touto. V knize je spousta zajímavých faktů, ale výsledků různých výzkumů a pokusů v ní na mě bylo až příliš. Chápu, že autor chtěl fakta, která v knize uvádí, předkládat čtenáři jako ověřená, ale popisy výzkumů skoro na každé druhé straně na mě byly občas trochu příliš. Musím však uznat, že jsem se dozvěděla, jaké překvapivé množství pochodů našeho těla je spánkem ovlivněno. A souzním s autorem v tom, že zahájení výuky v osm ráno je vražedně brzy.

Romanťárna jako když vyšije. Občas toho cukru na mě bylo moc, ale není to vlastně špatná kniha. Pokud máte náladu na romantické a sladkobolné příběhy, tak proč ne.

26.03.2022

(SPOILER) Šachové figurky bych z celé trilogie zařadila na druhé místo, hned za Skálu. Kniha se četla moc dobře, děj plynul, vyplnily se mezery ve Finnově životě, kdy jako teenager to měl hodně pestré.
Nádherně vylíčená příroda i její nespoutané běsnění v podobě bouří, psychologie postav i jejich pohnutky.
Co mi však skřípalo, bylo několikeré dotazování na to, zda Finn něco netají, zda nemá co říci a jeho odpovědi typu "Já vám to řeknu, ale ještě nemohu". Kdyby to v té části knihy bylo řečeno jednou nebo dvakrát, brala bych to... Ale tady to bylo opakováno na můj vkus až příliš. A za mě to napětí určitě nestupňovalo, spíš to bylo k vzteku.
Koncovka je v takovém podivném kontrastu s plynutím děje knihy... Já mám prostě pocit, že na konci knihy se děj zhutní natolik, že tomu kotli, ve kterém celou knihu potichu bublá, prostě uletí poklička obří silou až někam do vesmíru.
Takže, sumasumárum, čtení po mnoha stránkách skvělé, s lehce iritujícími prvky.

7 14.03.2022