Morbidus komentáře u knih

Skvělá černobílá kresba (prostě wow!). Děj je srozumitelný i pro toho, kdo dosud po Lovecraftovi nesáhl, takže chcete-li své přátele a známé svést na scestí kosmických hrůz, zde máte jedinečnou příležitost. Za mě tedy paráda... ovšem povídková forma vyprávění mi k tomuto typu vyprávění svou atmosférou prostě sedí o chlup více. :-)

3 12.05.2019

Skvělá sbírka povídek! Pravda, najde se zde pár slabších kousků, ale ty jsou vyváženy mnoha klenoty. Je těžké vybrat příběhy, které mě zaujaly nejvíce (většina), ale určitě mezi ně bude patřit Římsa, Bojiště či Nekuřáci a.s.
Touto sbírkou jsem před lety s Kingem začínal - a vydrželo mi to dodnes.

3 26.01.2019

Přiznávám, že zpočátku jsem měl problém se do knihy začíst, ale jakmile jsem se zorientoval v množství postav, zábava mohla začít. Konečně pořádní upíři, rozlézající se po celém městečku jako rakovinný nádor. Nemohu říct, že bych se bál, ale zdravého mrazení v zádech jsem si užil dostatek. Inspirace Draculou je zřejmá; ovšem vůbec ničemu to nevadí, akčnější pojetí příběhu jen prospělo.
Sečteno a podtrženo, jde o solidní upírovinu, kde si žádná z postav nemůže být jista životem. Přílišnou originalitu nečekejte - jen ponurý a dobře odvyprávěný příběh.

3 25.01.2019

Kniha přečtená během pár hodin, ovšem pocity z ní vycházející zůstanou nadlouho. Pro mne je nejzápornější postavou knihy Carriina matka - vyrůstat pod jejím vedením, jen velmi těžko zapadnete mezi své vrstevníky. Děj odsýpá s osudovostí tikající bomby a řetězící se události napovídají, že tohle nemůže dopadnout dobře. Úryvky z knih, časopisů a dalších zdrojů děj ještě prohloubily. Prostě kniha dle mého gusta, ovšem King napsal ještě mnohem výživnější věci.

3 25.01.2019

Příjemné a svěží překvapení. A to i přesto, že jsem se zpočátku do knihy nemohl začíst a název mi přišel mírně prvoplánový. Spíše však šlo o mou vlastní únavu a nesoustředěnost - tohle je totiž kniha, kde se vyplatí opravdu dávat pozor na drobnosti. A přesně takové mám rád! Jakmile jsem po zralé úvaze do knihy opětovně nasedl s odpočatou myslí, hned jsem si začal všímat všech těch nesourodých detailů a rozporů - a splétat vlastní teorie, jakou hru se mnou autor hraje. V něčem jsem se trefil, ale přesto jsem se dočkal nejednoho překvapení, což mi vždycky udělá radost. Celé vyprávění si užijete tím víc, čím míň toho o něm předem víte.
Kdybych měl povahu knihy nastínit, jde o něco mezi temnou duchařinou a psychothrillerem. Příběh se se svými postavami nemazlí a v jejich vykreslení je velmi důsledný a konzistentní. Přiznám se, že pár charakterů se mi jevilo jako nutné berličky pro další směřování děje, ovšem nešlo o nic do očí bijícího. Snad i proto, že tahle kniha je záludná a celou dobu umně drnká na struny nejistoty. Samotné finále, kde se vykládají karty na stůl, postupně ztrácí na tajemnosti a přesouvá se spíše do psycho-akční roviny s fajnovou koncovkou. A abych vše uvedl na pravou míru, název románu mi po dočtení sedí poměrně přesně, stejně jako trefná obálka knihy.
Tento román potěší milovníky temných příběhů plných zvratů, napětí a tajemna.

2 27.09.2024

Pokud jsem měl u prvního dílu o této gamebookové sérii stále trochu pochybnosti, po dohrání knihy Carcosa už je nemám. Druhý díl není žádný čajíček a dovede pěkně potrápit. Vlastně bych i řekl, že pokud hráči z předchozí knihy nejsou nositeli Nekromantova talismanu nebo neaktivovali jeho plný potenciál, tato hra k nim kdovíjak milosrdná nebude (jinými slovy, obtížnost výrazně vzroste). Ona by se tato kniha mohla klidně jmenovat Nyarlathotepova pomsta; tak moc záludná i přes pouhých 110 odkazů (a nezapomínat na Zemi snů!) dovede být.
Ale abych byl fér, děj knihy je tentokrát konzistentnější, ucelenější a dává větší smysl, byť to znamenalo některé náměty trochu upravit. Tentokrát nejspíše ale tolik nezáleží, zda a jak moc hráč zakomponované předlohy zná; případně jen neporozumí některým detailům. Podstatnější je, že hra skrývá tajné odkazy, luštící část a další skryté mechaniky. Příběh solidně pracuje i se čtenářem; dokonce i při x-tém opakování a znalosti správné cesty jsem neměl jistotu a hra mě několikrát (ne)příjemně překvapila. Pokud ale pochopíte princip a vyvarujete se určitých věcí, během několika her (je to i trochu o štěstí) by neměl být problém hru zdárně dokončit. Nakonec, kolik gamebooků na téma Král ve žlutém jste kdy hráli?
Nejspíš bych tímto dílem nezačínal, nejste-li zkušení hráči. Ale koho zaujal předchozí Dagon, zde už se dočká propracovanější hry a nejspíše bude s výsledkem spokojen.

2 22.09.2024

ZÁKAZNÍK: Sháním knížku pro syna. Patří k těm divným lidem, kteří ještě preferují papírové knihy.

Nemám ve zvyku začínat věci druhým dílem, nicméně tahle kniha mi padla do oka a když jsem se do ní začetl, už jsem ji musel přečíst celou. Je to ten typ knihy, který ocení a pochopí všichni knihomolové, sběratelé knih a vlastně každý, kdo knihami žije. Setkáte se zde totiž s řadou individuí, kteří si nějakým nedopatřením myslí, že knihy se píšou podle filmů, nerozeznají rozdíl mezi realitou a beletrií a tak nějak nevědí, co vlastně chtějí. Někteří zákazníci na mě dle hlášek působili dojmem, že se s pojmem kniha či knihkupectví setkávají prvně a moc nechápou, vo co go.

ZÁKAZNÍK: Vedete nějaké knížky o absintu? Však víte, o tom, co chlastal Picasso, než si uřízl ucho?

Samozřejmě je kniha poplatná své době i pozemské lokalizaci, takže spousta hlášek se týká Shakespeara, Padesáti odstínů šedi, Harryho Pottera a dalších specifických drobností. Někteří zákazníci byli zcela epičtí, například pán, který pro intimnější zážitek dobré knihy sní, slečna hledající knihu s vlastním nástinem děje (upřímně, její rukopis bych si přečetl rád) a urputně telefonující paní, drasticky ignorující zavíračku. Nechybí ani krásné hlášky od dětí (knižní ninja!). Nejvíc mě fascinovali lidé, kteří chodí či chtějí chodit do čtenářských klubů, ale odmítají číst. Těch vtipných a mnohdy těžko uvěřitelných případů („Jde o beletrii?“ „To sotva. Je to příběh.“) je tady fakt kopec. Její výhodou oproti běžné knize vtipů je skutečnost, že jde o realitu... a pokud vám tato kniha sedne, spolehlivě to víte už v tomto okamžiku.

ZÁKAZNÍK: Všichni spisovatelé jsou milionáři, že?
JÁ: Nejsou.
ZÁKAZNÍK: A kolik teda vyděláváte?

2 18.09.2024

Občas se u tohoto svazku setkávám s tvrzením, že jde o „knihu psanou fanouškem pro jiné fanoušky“. Pokud jde o mě, s druhou částí tohoto tvrzení nesouhlasím. Naopak, z textu přímo plyne, že je určena pro lidi Kingem víceméně nepolíbené. Proto se jej snaží vykreslit nejen jako spisovatele horrorového žánru (horror je evidentně sprosté slovo i v jiných zemích) a ukázat tak lidem, že má King jako člověk i jiné profesní stránky.
Jelikož se pro mě často nejednalo o nové informace, nemohu nejspíš plně posoudit, do jaké míry Lilja v tomto snažení uspěl. Pokud jde o mě, výklad byl sice věcný a zasvěcený, nicméně taky místy působil poněkud suchopárně. Taktéž se občas nějaká ta informace na jiném vhodném místě zopakovala, což mě spolehlivě irituje kdykoli a kdekoli. Do třetice, jde zde znát ono nekritické zbožšťování Kingovy osoby, které zapomíná přimíchat k citu potřebnou logiku. Pro větší důvěryhodnost textu mi zde prostě chyběla důraznější negativa.
Druhá část (pro mě živější a zajímavější) této tenké knihy obsahuje dvojici autorových telefonických hovorů s Kingem v letech 2007 a 2008. Z toho však plynou dvě věci. Za prvé, nedozvíte se žádné kdovíjak aktuální informace. Za druhé, mladším čtenářům (byť je nechci podceňovat) dnes budou pojmy jako disketa, kazeta, CD či webové stránky možná připadat obskurní. Mně však ani jedno nevadilo, naopak - oba rozhovory mě bavily a svůj účel splňují. A to přesto, že souhlasím s Kingem, že v druhém hovoru „už se spolu nebudou mít prakticky o čem bavit“. Jde to znát; je kratší a soustředí se víc na tvorbu než zajímavé otázky.
Pokud se rádi se o autorech dozvídáte víc a Kinga ještě neznáte, tato kniha od Hans-Åke Lilja vám může rozšířit obzory.

2 13.09.2024

Prozatím nejúchylnější kniha, jakou jsem v edici Club Melli... chci říct Club Bizarro četl. Začátek působí jako nízkorozpočtový horror o bandě splašených hormónů jedoucích pařit do odlehlé chaty v lesích. Pokud u této knihy zaznívá slovo úchylné, berte ho zcela vážně; některé části jsou hodně nepříjemné, ošklivé až zvrácené. A do toho všeho je hozen situační humor a děj se vyvíjí poněkud jinak než by jeden čekal. Příběh je nadto psán ve vážném tónu a současně naprosto přepálený, takže mi často cukaly koutky a v pár případech mě absurdnost dění až rozesmála (to se mi u temných příběhů občas stává).
Nemyslím si, že by se autor snažil čtenáře vyloženě šokovat. Magořina své nechutnosti do děje zasazuje na bázi (pokroucené) logiky a proto v ní fungují správně. Některé postavy se místy jevily nadbytečně a pár věcem jsem se nepřiměl naplno uvěřit, ale jinak tato „četba pro úchyláky“ plní svůj účel. Navzdory morbiditě se čte lehce a baví. Závěrem jen zmíním, z česky vydaných Mellicků mi tato rajcovně-zvrhlá obálka (prozatím) přijde nejlepší.
Vhodné pro čtenáře s otevřenou myslí, kteří už dovedou leccos strávit.

2 31.08.2024

Tato kniha z běžné produkce Golden Dog trochu vyčnívá. Jde to znát už z obálky, která sděluje, že nejspíš půjde o pohodový fantasy příběh ve stylu dračáku. A paradoxně nemám problém s tím, že to tak vůbec není; dokonce mě i těší, že kombinace obálky i anotace mi jednoznačně určila, s jakými charaktery budu mít tu čest. Tohle je totiž typ knihy, která s postavami stojí a padá. V tomto směru se však ukázalo, že takový magistr Skelen je sice hybatelem děje, ale slouží čtenáři spíš k tomu, aby občas měl zprávy i z druhé strany barikády. Abych to upřesnil, tato kniha je jedno velké fantasy válečné tažení (naštěstí v temných a krvavých barvách, takže pro mě stravitelné), kde se však o titulní Zhoubě mnoho nedozvíte. Je to jako výsek historie jiné reality (což je v pořádku) s dobře napsaným začátkem a tak trochu rozporuplným koncem.
Místy mi tady totiž hapruje logika. Nejvíc to bylo znát na postavě Coriela, který je sice brilantní taktik, ale ve své genialitě nedokáže pochopit podstatu tohoto svého talentu (a musí mu to vysvětlit vypitý trpajzlík). Snad se zde projevuje i to, že válečná literatura není mým šálkem černého čaje a tak mě více bavila nábožensko-politická linka. Rozhovory mezi Velehlasem a Jiskrou měly prostě náboj. První jmenovaný byl zpočátku můj favorit (později se to překlopilo k Jiskře) a ke konci se postaral i o „Wat-d-fááák!?“ moment; bohužel pak autor nedokázal onen zvrat uspokojivě vysvětlit, čímž pro mě celou tu linku zabil. Zůstává tak Věčná Jiskra, která je jednoznačně nejlepší a nejemotivnější postavou celé knihy s relativně uspokojivým koncem. Závěrem musím přiznat, že epilog jsem příliš nepobral (respektive mi neřekl nic nového a zbytek mě spíš zmátl). Ale na druhou stranu jsou zde skvěle hláškující trpaslíci, možnost pátrat po špehovi (odhalil jsem správně) a hodně se mi líbí netradiční font, jakým je psán hlas Stvořitele.
Doporučuji méně rozmlsaným čtenářům fantasy, kteří preferují temnější odstíny příběhů.

2 27.08.2024

Tak tohle byla v mnoha ohledech nejdivnější „kniha“ jakou jsem za hodně dlouhou dobu četl. Zvláštní je tím, že má pouhou jednu stranu, ale zato opravdu velkou a plnou gamebookových odkazů. Těch je sice jen něco přes 200, ale nenechte se mýlit - vzal jsem si VIRUS k odpolednímu čaji s tím, že určitě půjde o rychlou záležitost, a poté u něj pár hodin strávil. Zčásti proto, že nevyluštěný rébus nedovedu bez vyřešení jen tak opustit a zčásti díky tomu, že je v jistém smyslu nekonečný. Nikoli v tom smyslu, že by neměl alespoň jeden „správný konec“, nýbrž pojetím ústřední myšlenky.
Proto, kdybych se o hře víc rozepsal, nejspíš bych ji spoilery pro další potencionální hráče zničil. Mám-li příběh nějak žánrově zařadit, označil bych jej za existenciální horror týkající se samotné reality. Ale je to mnohem víc; systém, který sahá hluboko do čtenářova nitra. Je to záhada, psychologický hlavolam. Absurdní věc, díky které jsem vytrvale hrál Prší s kusem papíru. Výtku tak mám v podstatě jen k fyzickému provedení, které je bez většího stolu krajně nepraktické (ovšem existuje i elektronická verze). „Mapa odkazů“ v zadní části také moc nepomůže (možnost průsvitu nemám, zato ale skvěle ilustruje složitost tvorby GB). Nedostatky ovšem výrazně převyšuje fakt, že na tento příběh nejspíš jen tak nezapomenete.
Máte-li rádi chytře napsané gamebooky, VIRUS je skvělá volba!

2 16.08.2024

Jméno Jiří Zahradníček není na gamebookové scéně neznámé, takže bylo jen otázkou času, než se k některé z jeho knih dostanu. Během četby na mě dýchla oldschoolová atmosféra knih Fighting Fantasy smísených s ranou českou gamebookovou tvorbou. Týká se to jak úvodních pravidel hry, tak samotného dungeonu a vlastně i příběhu (jehož pozadí mi přijde trochu nedomyšlené, ale i tak postačilo). Knize se ovšem daří čtenáře vtáhnout a přenést na něj nadšení ze hry, takže pokud mi něco skřípalo, zvykl jsem si rychle.
Problém tkví v tom, že i když je vaše postava zloděj, namísto stínové kleptomanie spíš co chvíli buší do poměrně tuhých nepřátel jako pravověrný válečník. Hra k tomu i sama svádí, ať už nalézáním magických předmětů prospěšných v boji nebo výskytem fightů, kterým se jednoduše nelze vyhnout. To po pár hrách ovlivní i počáteční výběr schopností (takový Kritický úder se hodí) a kde číhají pasti už časem většinou tušíte. Hru se mi úspěšně podařilo projít na třetí pokus, kdy jsem si dobře naházel postavu, získal cestou dobré vybavení a výzvou se tak pro mě stal až závěrečný epický bossfight. Tomuto svazku nechybí napětí z odhalování neznáma a jelikož jsem zdaleka neprozkoumal vše, tak ani značná znovuhratelnost.
Havarrské kobky potěší (nejen) čtenáře devadesátkových gamebooků.

2 14.08.2024

Mám rád tlusté svazky s malými písmeny. Ovšem právě díky tomu může být krajina této knihy pro méně aktivní čtenáře zrádná; má sice jen něco kolem 300 stran, ale než dojdete na konec příběhu, máte v nohách takřka dvojnásobek. To je však vykoupeno její zajímavostí, informacemi a vlastně i pojetím ústředního problému. V tomto případě mi totiž přijde popsaný svět velmi realistický, zatímco postavy jsou z mého pohledu nerealistické archetypy. Nikoli špatně napsané, avšak už zpočátku příběhu mě tolerance k alkoholu, absolutní špičkovost v oboru a nezměrná sexuální výdrž postav nepřestávala udivovat. Bohužel se to pak podepisuje na psychologii postav, která místy působí trochu vykonstruovaně či mechanicky. City postav často ustoupí bryskní logice (pokud ne hned, tak nejspíš za okamžik), a to bohužel nejen tam, kde by dávala v daný okamžik smysl. Ale tohle mi vadilo spíše začátkem, než jsem na autorovu hru přistoupil a nezačala vysvítat ústřední sci-fi tématika.

Pokud bych měl tuto knihu uložit do škatulky, nejspíš bych byl pro křížence sci-fi, thrilleru a vztahovky. Žádný z žánrových prvků však není vyloženě tlačen do popředí a „prostě tam jsou“. Čímž se dostáváme k věci, ve které je Skála opravdu dobrý, ale která je pro něj také dvojsečnou zbraní. Je to důslednost. Celý román je protkaný znalostmi a zajímavostmi z mnoha oborů lidské činnosti, ať už k tématu, nebo mimo něj. Což je skvělé a i když to občas činilo text náročnějším, bavilo mě to. Druhý větší problém však nastal, jakmile z mého pohledu skončila ta zajímavá globální linka (sci-fi & thriller), načež kapitolu a půl do konce se (trochu zdlouhavě?) uzavíraly rozpletené nitky osudů postav. V jednom případě bych řekl až satan ex machina; nedalo se to (na základě věrohodných informací) předvídat, všechno se díky dané věci zkomplikovalo a z finále jsem mírně rozpolcený. Asi ale tuším, proč to tak autor chtěl. Budiž.

Mohl bych v tomto komentáři vzhledem k vrstevnatosti knihy pokračovat ještě dlouho. Řada postav v knize figuruje jen proto, aby něco osvětlila, demonstrovala nebo se díky nim něco mohlo realizovat. Jedna tichá otázka související s ústředním tématem mi od jisté chvíle vrtala hlavou, vůbec se o ní nemluvilo a přesto jsem na ni dostal dobře utajenou odpověď. O samotném ústředním tématu se z konkrétních důvodů domnívám, že teoreticky nemusí být až tak sci-fi (už kdysi jsem nad ním uvažoval). No a asi jste si všimli, že jsem neprozradil, o čem ta kniha k čertu je (nebo není, což je úplně stejný spoiler). Pokud chcete spoilery, není to kniha pro vás; její kouzlo spočívá v postupném odhalení oné tematiky. Pokud naopak (stejně jako já) rádi o knize předem nic nevíte a skočíte do ní po hlavě, tohle je pro vás jako dělané.

Jednou se to stane je možná náročnější, ale o to víc zajímavá četba.

2 01.08.2024

Mám rád tlusté knihy, souborná vydání všelikých sérií nevyjímaje. Už tím mě „upíří bible“ Očistec potěšila; i když s těmi upíry bych byl opatrný, neboť ústřední Violeti jsou natolik svébytným slepencem nemrtvých a neživých bytostí, že tuhle berličku nakonec ani nepotřebují. Docela velká část děje se odehrává v severských zemích Evropy, a to v takové míře, že se jedná o svého druhu alternativní historii. Nicméně nemalý podíl na ději má i moravský Zlín a metalomilci jistě ocení i návštěvu Vizovic.
Ale popořadě. Už když parta krvesajů z mladého Samuela Segetha vyrábí segethínský guláš, lze tak nějak vytušit, že nepůjde o žádný čajíček. Celá první kniha (TI NEPOHŘBENÍ) oplývá dusivou patinou gotických příběhů, na rozdíl od nich se však nezdráhá vyjádřit bestialitu, krutost a nelidskost zcela otevřeně. Musím říct, že se mi četl nejsnadněji, byť mnohem raději mám knihu druhou (DĚTI RAUMY). Ta se přesouvá do moderní doby a může připomínat šachovou partii, kde zákeřné zlo odhaluje svou tvář pěkně pozvolna. Popravdě, Timo je natolik dobře napsaná postava, že ačkoli ho čtenář za všechny ty hnusy nenávidí, stále ho dokáže pochopit. Ke konci příběhu jsem si začal všímat úprav oproti předchozímu vydání a pravdou je, že třetí část (VIOLETI) by podle mě samostatně příliš nefungovala. Nutno podotknout, že mě ani výrazněji neoslovila. Snad je to způsobeno příliš mnoha postavami s příliš malými rolemi nebo antagonistou, který je na první pohled působivý, ale na druhý vlastně nic moc zajímavého nenabízí. Upřít však třetímu příběhu nemohu překvapivé a efektivní zvraty, korunované samotným koncem; nemyslím si, že příběhy by měly končit vždy šťastně, přesto jsem knihu zavíral rozladěný.
Také se v textu občas našly nějaké ty chyby; chápu, že na cca 700ti stranách lze stěží uhlídat všechno a odvykl jsem si s tím v hodnoceních prudit, ale sem tam mě vytrhly ze soustředění. Co se týče obálky (slušela by jí imitace kůže), mně subjektivně se líbí a tu souvislost s příběhem je evidentní - otázkou však zůstává, čím naláká neznalé čtenáře. Navzdory mým výtkám však jde v rámci českého horroru příběhově o jednu z nejlepších knih, která se nebojí nahlédnout do hlubin (ne)lidskosti a budí intenzivní, hluboko zasuté emoce. Krásné ilustrace. Výborná věc.
Očistec potěší čtenáře se zálibou v temných příbězích a masivních špalcích.

2 21.06.2024

Velmi příjemná básnická sbírka. Vlastně mě až překvapilo, jak moc mi svým laděním seděla. Tematicky se drží zejména přemítání o životě, smrti, umírání... a hřbitovních motivech. Takhle řečeno je to však poněkud zjednodušené, neboť i přes jakési niterné ladění nelze knize upřít pestrost. Navíc nejde o žádné sáhodlouhé krkolomné verše, ale snadno čitelné řádky - jistě, někdy přímější, jindy hloubavější. Minimálně ve dvou případech zaujalo i místo vzniku myšlenky (PODZIMNÍ NEW YORK, O MOUDROSTI).
Mimo zachycení specifických rozpoložení mysli (například O TOBĚ, VINILY či skvělé ODPLIVNUTÍ) by se dalo vyčlenit i několik užších témat. Rozhodně je znát úcta a poklona k básnickým vzorům (MAGORSKÁ, UNDERGROUND, MALVAZINKY a další) či k horrorovému žánru (zmiňme LÁSKA AŽ ZA HROB, NEMRTVÝ či dokonce O ZABIJAČCE). Některé kousky jsou rozverné, další naopak zvážní a místy inklinují k náboženským tématům. Je marné se snažit prostřednictvím těchto řádků knihu vykreslit; poezie se má prožít. Mé nitro výrazněji zasáhly ŘÍJEN, HALEKACÍ a zejména O VĚTRU, kterou bych si s klidem nechal vytesat na náhrobek.
Už z Votrubovy prozaické tvorby jsem měl dojem, že má značný cit pro lyrično a zde se mi to jen potvrdilo. Tuto sbírku rozhodně lze doporučit, i pokud s poezií začínáte; knížka je to skutečně malá, v pohodě se vejde do kapsy džínů. A pokud je vám povědomé ladění obrazu na obálce, nejspíš už jste natrefili na tvorbu malíře Pavla Pavelky (objevila se mimo jiné i na obálkách knih nakladatelství Golden Dog, avšak nejen tam).
Brány hřbitovů se otevírají, přijměte i vy pozvání na slavnost...!

2 04.06.2024

Svižná sbírka třinácti povídek, kterým nelze upřít smysl pro tajemno, atmosféru a temnotu. Dokonce i ten nejpohádkovější kus si nějakou tu morbiditu neodpustí (což je naprosto v pořádku). Pár povídek už jsem četl dříve jinde (TAXIDERMIE, POMPADURKA), ostatní pro mne byly novinkou. Některé texty přímo odkazují na autorčina další díla; například mrazivý SKLEP přivede věrným čtenářům zpátky Alžbětu Pírkovou, mystický SLUNOVRAT zřejmě odkazuje (?) na starší povídkovou sbírku Hřbitov bílých králíčků (nepřečteno, ale jsem nahlodán). Většinou v dílech najdete přesně ty ingredience, na které jste (doufám) zvyklí už z románové tvorby: opar pohlcujícího mysteriózna, silné ženské postavy, mužské postavy s psychopatickými rysy. Není tomu tak ovšem vždy a občas můžete být změnou v ladění mile překvapeni.
Celkově si Paranoia drží velmi slušnou a vyrovnanou kvalitu. Snad jen JAKO SCHRÖDINGEROVA KOČKA měla podle mě větší potenciál a zřejmě si ji více užijete, pokud nejste s kvantovou teorií obeznámeni zevrubněji; přesto tomuto kousku nelze upřít zábavnost. Když už jsme u výtek, nejsem si dvakrát jistý, zda názvy povídek ŠTVANICE a PARANOIA nejsou vzhledem k obsahu textů prohozené; možná jsem ale jen ždibec paranoidní. Rozhodně však musím pochválit dráždivou obálku svazku, kterou má na svědomí sama autorka a která přímo odkazuje na jednu z povídek. Příjemně překvapila a potěšila i pevná vazba; knize víc než sluší.
Potěší temnosnubné čtenáře netriviální literatury s citem pro tajemno.

2 02.06.2024

Poměrně dobrá kuchařka (vysloužila si u mě přízvisko „nouzová“) orientovaná na východní kuchyni. Přibližně polovina knihy je věnována kuchyni indické, druhá kuchyni indonéské a japonské. Kniha je místy poplatná své době a zdravotnickému ladění knihy, což však ničemu nevadí. Současně se v kuchařce najde i řada zajímavostí o samotných ingrediencích, způsobech přípravy a letmo i samotné kultuře stravování v daných zemích.
Řadu receptů jsem v uplynulých letech zkusil a musím říct, že jsem si pošmákl. Škoda jen některých (i dnes) málo dostupných surovin či poměrně složitých návodů k přípravě (mnohé recepty zaberou hodně času). Receptů je opravdu hodně a člověk je nezvládne všechny, pokud s knihou v kuchyni nechce trávit dlouhé roky - na druhou stranu, je z čeho vybírat.
Vhodné pro milovníky východní kuchyně a kulinářské experimentátory.

2 30.05.2024

Kletba shrnuje to, co si představím pod pojmem fungující fantasy. Ano, je zde magie a může se stát prakticky cokoliv. Zraněné či mrtvé postavy mohou být magií napraveny. Některé věci nemusí dávat v jádru až takový smysl - protože magie, bejby! Ale jakkoli to jindy vnímám pro příběh negativně, tady se magično podařilo přetavit ve výhodu. Když se postavě děje něco hnusného, stále máte pádné důvody se o ni reálně bát. A to je skvělé!
Postavy zde považuji za silnou stránku příběhu; hlavní hrdinové jsou sympaťáci se svými slabostmi, antihrdina má perfektní evoluci a záporák je jak věrohodný, tak i pochopitelný. Oněch cca 700 stran je doslova nabitých magickými zvraty, které jsou postavám motorem pro další vývoj, takže se od děje velmi těžko odtrhává. Ať už je děj odlehčený či temný, vládnou mu barvy; a když už jsme u nich, systému magie snadno porozumíte ze samotné kresby (která za mně nemá chybu a neruší, dobře se na to koukalo).
Komiks tvoří jeden komplexní příběh, který nesklouzne do dílčích podepizod; pokud se něco stane začátkem knihy, důsledek pak klidně může přijít až o hodně později. V jisté věci lze poukázat na „problém s kauzalitou“, ale ve skutečnosti nejde o paradox časový, ale magický (což se dá uznat). Abych však jen nechválil, zaráží mě propojení s předchozími dvěma knihami autora (Dopis 44, Osm miliard přání), protože jejich průniky se dějově navzájem vylučují. Tak či onak jde o svižné a napínavé čtivo pro chvíle odpočinku.
Pokud máte rádi magii a čaroděje, Kletba by vás neměla minout!

2 05.04.2024

Hnízdo mi nasadilo brouka do hlavy; ačkoli srdce chce hodnotit na maximum, rozum má námitky. Protagonisté příběhu jsou ploší až nevýrazní a víceméně jde o jednorozměrné charaktery. Ty se drží svých stereotypních rolí, takže hulič trávy je rázem vyfetovaný gauner, krásné ženy převážně stojí u plotny a mladí vědci mají automaticky vědomosti jako po třiceti letech praxe. Nejspíš už je znát, že s tímto konceptem postav se příliš nepotkávám. Nadto je jich hodně, čímž paradoxně vynikne ústřední koncept zmutovaných švábů. Ten zvládá celou knihu táhnout navzdory nenápadité likvidaci obětí a faktu, že o jejich hrozbě víme prakticky od první stránky.
Trochu jsem se obával, že se díky výše zmíněnému budu u knihy trápit. Ale jakmile si čtenář zvykne, že některé věci musí spolknout a příliš nepřemýšlet, začne se to číst samo. Okrajovým bonusem jsou informace a teorie ze světa hmyzu; ačkoli ty mají nejspíše za úkol pomocí odborných termínů čtenáře zmást, aby si nevšimli absurdnosti zápletky. Ano, logika je mrtvá a uvěřitelnost si vzala dovolenou, ale stále to nějakým záhadným způsobem funguje. Jednoduchý brakový příběh, ke kterému budete mít asi milion výtek, ale rozhodně má své momenty.
Zvláštní pozornost zasluhuje i obálka románu, kterou považuji za velmi podařenou. Beze slov vyjádří, s jakým typem knihy máte co dočinění. Přidejte k tomu celkový retrovzhled ve spojení se zelenou barvou (má oblíbená!) a máte vymalováno.
Hnízdečko lásky k horroru pro opravdové fajnšmekry.

2 30.03.2024

Sice občas slýchávám názor, že nejlepší epochovky jsou autorovy prvotní povídky (ke kterým se časem pročtu), ale román Bestie zatím stále považuji za autorovo nejlepší dílo. Samozřejmě má své mouchy, zejména konec mi připadá trochu násilně propojený a nedotažený. Nicméně tady jsem ochoten přimhouřit oči, protože i nyní, když jsem se k této knize vrátil, mě opět vtáhla svou syrovou temnotou. Samozřejmě je zde vnesen i prvek naděje v postavě Attily, s kterým mě příběh navzdory jeho vojenství přiměl sympatizovat.
Zejména části s ústředním vrahem jsou napsané opravu intenzivně; násilí tu nepůsobí „jenom jako“, nýbrž nepříjemně realisticky. Navíc nejde o žádnou glorifikaci hnusu - celá historie vrahovy osoby do sebe logicky zapadá a otázky jsou zodpovězeny (čtenářovy i autorovy). Jakkoli mne běžně příběhy „podle skutečné události“ odpuzují - paradoxně právě tím, co se snaží prodávat jako přednost - v tomto pojetí jde o slušně odvedenou práci. Autor má můj obdiv, že něco takového dovedl převést (s kořením básnické licence) do literární podoby.
Silný, smutný příběh plný (ne)lidské temnoty.

2 23.02.2024