Dobraadresa komentáře u knih
Přečetl jsem si tu knížku jen proto, abych zjistil, jestli je opsaná z příběhu Toy Box. Žádný čtenářský extrazážitek to nebyl, ale opsaná není. Ten hon na autorku je vykonstruovaný a dost hnusný.
Milé a něžné komiksy, které potěší introverty i extroverty. Protože každý extrovert má někde v sobě introverta, a někdy si dokonce i myslí, že je vlastně introvert, který extroverta jenom předvádí kvůli rodině, kolegům, kamarádům a tak :-)
Johny Cash nebo třeba Leonard Cohen natočili před smrtí alba, která už nejsou zářivá a brilantní jako jejich hitové desky, ale sečetla se v nich zkušenost celého života a loučí se v nich tiše a v takových hloubkách, jako málokde jinde. Slavnost bezvýznamnosti je podobně tichá, nenápadná a na první pohled snad i mírně stařecká. Pořádné čtení ale odhalí spoustu fazet a vzájemně provázaných her i drásavých výpovědí starého mistra. Vynikající je doslov Sylvie Richterové, který některé z nich odhalí. Je to pořád Kundera a pořád velké čtení. (A nemůžu si odpustit poznámku, jak moc už jen svou existencí ztrapňuje interpretační vývody Jana Nováka například o tom, že Kundera obdivuje Stalina. Kdo z téhle knížky vyčte, že Kundera vzhlíží ke Stalinovi, je prostě totální literární mamlas, i kdyby studoval tvůrčí psaní v Chicagu třikrát za sebou).
Studie lidského šílenství s několika skvostnými popisy toho, jak na duši moderního člověka působí skutečná příroda bez bezpečného zázemí civilizace. A místo skvostnými by se dalo říct strašlivými.
Na jednu stranu se dá říct, že po přečtení knihy o potravinářském zpracování lidí jsem se na lidi začal dívat novým způsobem. Na druhou stranu jde určitě i o podobenství o tom, jak hnusně nakládáme s jinými živými tvory. Literárně nejde o nic převratného, ale téma samo táhne příběh až k (nijak extra výraznému) závěru a čtení nenudí. Co zaslouží pochvalu, je parádní obálka českého vydání.
Klidný a jaksi zpomalený způsob vyprávění dává postupně vyplynout vážnému příběhu, který hrozí zničit i lásku jednoho z nejněžnějších párů, o kterém jste kdy četli. Nebudu prozrazovat, jak to dopadne. Cesta krajinou, která pod hlínou skrývá zapomenutá tajemství, stojí za zkoušku.
Jako trochu se Patrik Banga chválí - rebel bez bázně a hany projde každým protivenstvím a nakonec všem ukáže - ale knížka se čte jedním dechem a dá člověku náhled na to, čím vším Romové u nás musejí procházet. A taky na různé, statistikami nezachytitelné příčiny toho, jak u nás vznikl a dál vzniká problém s vyloučenými lokalitami a komunitami. Rozhodně bych ji doporučil všem těm "slušným lidem", co mají jasno o tom, že Romové jsou nevzdělavatelní a nechtějí pracovat.
Fascinující popis geniality úzkého, omezeného druhu, jejíž nositel kromě vrozeného talentu našel dost rozhodnosti a vytrvalosti pro to, aby ji přes nepříznivé podmínky zúročil. Süskind si dal záležet, aby Grenouille, ve všech ostatních ohledech záměrně extrémně nesympatický, udržel čtenáře svou jedinou superschopností skoro na své straně. A každopádně u čtení. Mimořádný experiment. A mimochodem i nečekaně dobře zfilmovaný.
Na Tereze Matějčkové mám rád, že na rozdíl od mnoha jiných veřejných intelektuálů u ní předem nevím, co si o čem bude myslet. Tomu odpovídá i výběr knih, které komentuje, a lidí, s nimiž dělá rozhovory. Vždy jde o občerstvující úhel pohledu, se kterým se dá i nesouhlasit, ale je možné ho brát vážně, aniž by opakoval běžná klišé.
Nové díly série o Kruanovi ocení fanoušci starých dílů z jednotlivých Ábíček, z ABC seriálu i z pozdějšího sourhnného vydání komiksů Vlastislava Tomana. Hodnota tohoto svazku je ale asi ještě víc v podrobném Tomanově životopisu se spoustou dokumentárních fotek. Každý, koho v dětství ABC mladých techniků a přírodovědců okouzlilo, tu najde spoustu informací ze zákulisí a dozví se mnoho o legendárních postavách, jako byl třeba autor vystřihovánek Richard Vyškovský, kreslíř František Kobík a hlavně sám Vlastislav Toman.
Výborná knížka pro duchovní rozvoj v klidný časech. Bohužel mě potkala v době ne úplně šťastné a její přístup a závěry mi někdy přišly mimo. Částečně pomohla, ale někdy byla skoro strašidelná nedosažitelností a necitlivostí některých závěrů. Rád bych byl jednou Kristus, ale text s pravidelným připomínáním toho, že když jím nejste, tak v celku vzato nemá cenu žít, mi k tomu cestu zase až tolik neumetl.
I pro člověka z jiné duchovní tradice, než je zen buddhismus, může být zdravé a osvěžující si Sawakiho přečíst. A možná ani ne tak přečíst, jako probrouzdat se jím a odstavce, které zrovna zasáhnou cíl, si chvíli promeditovat. Jde to doma v klidu i při jízdě tramvají nebo na procházce. Pro ty, kdo váhají, zda tuhle knížku otevřít, už jen připojuju, že Sawakiho postřehy zasahují cíl až nečekaně často.
Harlan Ellison byl bezpochyby šílenec, ale jeho fantazie dokázala být bezbřehá. Vyráběl světy, které jsou okouzlující i hrůzné a mnohé z nich jdou do hloubky o dost dál, než by člověk od sci-fi povídek čekal. Ta přehlídka zraněných duší, které narážejí na různé neskutečné druhy nekonečna, ze mě dlouho nezmizí.
Cením si toho, že se Martin Šmaus jako jeden z mála soudobých autorů nebojí patosu, slz a velkých slov. Na druhou stranu je jeho text něčím jako apoteózou romantického "cikánství" pro 21. století - jeho hrdina na sobě cítí všechny hříchy světa, a přece sám, neumazán špínou okolí, zůstává čistý a jako obětní beránek jde od tragédie k tragédii, aby nesl úděl romského lidu, který jakýmsi podvědomým instinktem stále znovu a znovu naplňuje. Romové jsou v tomhle pojetí skoro nesvéprávné bytosti, něco mezi lidmi, anděly a zvířaty, co se řídí věčným instinktem a nemůžou jinak než prostě krást, zpívat bolavé písně a stýskat si po hvězdných nocích u velkých ohňů, když zrovna vybydlují další dům a strhávají mu krovy, aby byl večer ohníček, protože jim nedochází, že už zítra může pršet (motiv zmíněný několikrát). A všechno je osudové a za všechno se vytahuje nůž a pravda je to, co se zrovna říká, aniž by to mělo jakékoliv důsledky pro zítřek. Má to přinášet pochopení, ale upřímně řečeno to může vyvolávat i odpor.
Poctivý pokus o to, jak se s nadhledem podívat na důležité duchovní otázky. Unavující jsou všechny možné úvody a závěry, které knížce nic moc nepřidávají. Text by si zasloužil krutějšího redaktora, který by sem tam nějaký moc upovídaný odstavec vyškrtl. Ale obecně jde o text, který stojí za přečtení a pěkně nastartuje přemýšlení. Suchý je prostě zajímavá osobnost nejen v divadle.
(SPOILER) Bez ohledu na společenský význam tohohle příběhu pro Švédsko je knížka parádní studií toho, jak patologický jedinec dovede posílit toxicitu prostředí kolem sebe a začít se beztrestně chovat skoro neuvěřitelně. Tím spíš, že je částečně okouzlující osobností. Záhadnou postavou skvělého vyprávění o sexuálním predátorovi v podpůrném prostředí je jeho žena, proslulá básnířka. Té bych se chtěl někdy podívat do hlavy. Každopádně je to výtečné čtení.
Knížka má větší ambice, než dokázala naplnit. Obsahuje několik málo konkrétních příkladů krutosti bílých Evropanů ze dvou či tří koloniálních kampaní. Pak několik rasistických a imperialistických citátů Západoevropanů 19. a 20. století. A nakonec - ve zbytečně velké míře - autorovy zážitky z cesty Afrikou, které nejsou ničím zajímavé a není je důvod číst. Evropských krutostí by se dalo najít mnohem víc, citátů taky. Existují i příklady evropského altruismu, stejně jako citátů antirasistických. Ale to, že se Evropané v dobách kolonialismu chovali příšerně a byli přesvědčeni o své nadřazenosti, se jistě nedá popřít. Kniha tak nějak automaticky předpokládá, že to je implicitně evropská vina a že jsme tím výjimeční. Nejsme. Stačí si přečíst libovolnou historii světa, ideálně třeba Harariho Sapiens, abychom viděli, že se Západ choval stejně jako téměř každá jiná říše a tlupa lidí v dějinách. Měl pokročilejší technické prostředky, takže obětí je víc. Principy zůstávají stejné. Člověk je na jedné straně obdivuhodná bytost, ale na druhé se, má-li příležitost, chová jako ďábel - bílý ďábel, černý ďábel, žlutý ďábel, to je fuk. Žijeme v první době, která zná širší a úspěšné hnutí, jež se snaží tuhle danost ochočit. Snad budeme mít úspěch. Bojím se ale, že knížka Svena Lindqvista k tomu moc nepřispěje.
Když srovnáme tenhle jemný příběh s běžnou sci-fi, nabitou dějem a překvapivými zvraty na každé stránce, mohl by se zdát nudný. Ale není. Vyprávění robotky Kláry o jejím poznávání světa a domova nemocné teenagerky Josie je dojemné a vyvolá člověku spousty otázek, které stojí za to držet v hlavě, i když nemají odpovědi.
Téma téhle reportáže z edice Absynth je výborné - všemožné trable, které se v divoké době pionýrských spermobank mohly stát, se opravdu staly. Včetně případu, kdy se jeden zvláštní chlapík stal otcem desítek dětí, i když by pravděpodobně neměl vůbec dostat možnost sperma darovat. Zpracování textu je už trochu slabší, místy nudí, na což v téhle řadě nejsem zvyklý. Kdyby nějaký redaktor autorovi vyškrtal třetinu opakujících se motivů, mohlo to mít trochu větší spád.
Čtivý a výborně vedený rozhovor, jehož nejsilnější místa se týkají současné situace římskokatolické církve. Vhled do dějin dává Tomáši Petráčkovi sílu a argumenty pro velmi trefné vystižení vachrlatosti různých "věčných" pravd a "neměnných" tradic. Martin Bedřich je pak svému zpovídanému důstojným partnerem. Radost číst.