georgearrow
komentáře u knih
Drak na polní cestě
Jiří Hájíček
(SPOILER) Tak tahle kniha je asi trochu zbytečná. Hájíček umí psát, to je beze sporu. Jazyk ovládá, dialogy jsou dialogy, to je ok. Ale týpkovi je 56 (kolik je Hájíčkovi, ano, 56). Kouká se na sebe do vitríny a ten pohled ho fakt vezme ... No, a to je asi tak všechno. Babiš zvítězí, když ne postřikem úrody roundupem, tak přes právníky a štvaní starého pána. To ale víme a že by to Hájíček ztvárnil nějak skvělým způsobem, to asi ne. Na obálce je psáno "drama ze současného venkova", no, drama to moc není. Je to statické, pošmourné, studené, prázdné ... jako celý život, chtělo by se říci. Ale naštěstí jen pro někoho a ne pro mě.
Digiděti
Jan Kršňák
Knihu od Jana Kršňáka mi doporučila jedna milá a chytrá paní, takže jsem nepochyboval, že to bude zajímavé čtení. Ale bohužel jsem se šeredně zmýlil. Když jsem si s ní poté povídal, dozvěděl jsem se, že na knihu narazila v alternativním školním prostředí, odkud se poté pro přemíru alternativity musela ztratit (nevím teď, jestli vyvřely na hladinu názory na vakcinaci á la pan Dostál, paní Peterková a další lunatici, či šlo o něco jiného). Takže pozor, milovníci lesních školek (mimochodem, o nich Kršňák píše, že „ z hlediska společenské digirovnováhy jsou nejdůležitěji událostí posledních let“ s. 107) a alternativ všeho druhu budou knihu milovat i přes její kolosální nekonzistenci:
Televizi vyhoďte (to přece již všichni alternativci udělali), ALE dětem telefony nezakazujte. 5 hodin u obrazovky je OK, nejlépe si s nimi sedněte a pozorujte, jak vraždí mimozemšťany (intro knihy). Věnovat se „bezhlavé digitalizaci“ znamená, že se lidství rozplývá, ALE klidně nechte děti točit youtubová videa (s. 148). Musíme se nad sebou zamyslet nikoli rozumem, ALE srdcem. (s. 57). Rodičovská kontrola na telefonu je OK, ALE pokud ji děti překonají a podvedou nás, pochvalme je, rozvíjejí svou digitální gramotnost (s. 92). Digisvět je sice manipulací stroje, ALE počítačové hry umožňují „ze sebe vybít stres, zmar a bezmoc produkované aktuální verzí společenské smlouvy“ (s.115) (tady je vidět, že autor by nejraději změnil svět na místo míru, lásky a lidskosti – to tedy já taky, ale na rozdíl od něj se pohledem na historii spíše děsím takovýchto revolucionářů). Dospělí nesdílí své „niterné krajiny“ kvůli školnímu traumatu, ALE děti je sdílí na sítích (hurá!), i když také mají školní trauma! (s. 208). Děti se učí žít v digitalizované společnosti, uvádějí člověka a stroj do rovnováhy, tvořivě balancují (s. 216), ALE přitom, když takhle tvořivě láskou hladí stroj, tak swajpování palcem po obrazovce je “poslední zbytek jejich autonomie. Nejde o svobodu, ale spíš o cukání nožky jedem otrávené myši.“ (s. 214).
Jaké jsou další teze autora knihy? Člověk jse obklopený „strojem“, jehož je soukolím (nejlépe je to vidět v zoo, s. 31). Práce s Excelem je zdraví škodlivá a nesmyslná (s.27). Klasicky je morem doprava, tu by autor asi zakázal a jezdilo by se na kole (možná že teď ani moc nepřeháním). „Nastavení falešného věku na sítích je u dětí mladších 13 let nejen nutné, ale také praktické. Umí-li děti správně lhát, lépe chápou, že lhát mohou i druzí“ (tuhle perlu najdete na straně 134). Děti na youtubu svými pohledy „hladí svět“ a nachází, co obnáší lidskost (s . 153). Nejšílenější výlev tohoto druhu je na straně 154 a 155, nechal jsem ho převyprávět AI, abyste nebyli ochuzeni:
Příběh stroje, který nezná city, ale v jehož odrazu se zrcadlí čistá dětská láska, je něžným obrazem lidské touhy po spojení. Děti, které nevědomě vkládají svou lásku a bezprostřednost do něčeho tak neosobního, proměňují stroj v živý pramen naděje a smyslu. Jejich nevinnost a víra připomínají, že i to nejchladnější může být zahřáto dotekem lidského srdce.
To je tedy převyprávěné, doslova si to přečtěte sami, jestli na to máte ještě chuť. Jedeme dál ezojízdu: Západní verze medicíny je postavena na neúctě k celku těla (s. 184). Takže hurá pro rozdrcené rohy nosorožců na východ. „Potřebujeme víc parkouru, bojových sportů a mnohem propracovanější chorea na TikToku“ (s. 186) Myslím, že víc bojových sportů nepotřebujeme, ale asi je třeba nejen mydlit mimozemšťany ve hrách, ale i další vyznavače bojových sportů v čele s Karlosem Vémolou.
Terčem nejintenzivnější nenávisti autora je klasické školství – nikoli tedy to lesní. Každý má školní trauma (kdo říká, že ne, tak ho vytěsnil a škodí mu o to víc). Já teda žádné nemám, ale asi bych se podle autora měl nechat léčit. Kdyby děti nechodily do školy, „kdybychom je nechávali pohybovat podle jejich niterných potřeb, vyrostli by z nich dospělí, kteří … nebudou mít v kyberprostoru .. potíže, … ale vymyslí, aby dělal svět krásnějším.“ Tak to je Rousseau jak vyšitý (mimochodem přečtěte si jeho životopis v knize Intelektuálové), tomuto věří všichni sluníčkoví revolucionáři všech dob. Autor uznává jedinou školní větev a tou je něco na způsob školy Summerhill (doporučuji film shlédnout, je fakt super). Klasická škola a jen ona je vinna, že máme „bezhlavou důvěru v technologická řešení“ (s. 105). Škola je dle autora místo „chronické deprese, pocit permanentní bezmoci a bezhlavého odevzání se.“ Dětem se do „jejich“ učení „nekecá“ (s.120) Tady jde o dávno vyvrácenou myšlenku, že děti si při učení na všechno mají přicházet samotné – jak bylo dokázáno například v Ontariu při výuce matematiky, je toto pouze filosofický směr postrádající oporu v učebních výsledcích žáků. Další citace: „děti kvůli kyberprostoru zanedbávají školní povinnosti, což je sice pravda, ale vzhledem ke smysluplnosti oněch povinností je otázkou, zda-li to vadí. Ve školách je zapotřebí změnit mnohem více, například zrušit domácí úkoly …“ (s. 163). „Matematika by se dětem měla představovat až od patnícti či šestnácti let“ (s. 235, nechávám bez komentáře).
Kromě ezoterickým světonázorových výlevů autora, prokletí matematiky a čísla 0 (s. 237-239), patetických lamentací a dalších nesmyslů, se v knize vyskytují i teze, kterým můžeme dát za pravdu.
Například, rodiče, komunikujte s dětmi o tom, co na síti prožívají.
Do předškolního věku digitální technologie nepatří.
Děti neochráníme, ale můžeme je učit, jak si poradit, až zakopnou samotné (s. 61).
Stejnou dobu, jakou dítě strávilo před obrazovkou, trvá jeho mozku vrátit se po jejím vypnutí na běžnou úroveň schopností – to jsem pozoroval i na svých ratolestech.
Aby děti od nás mohly odkoukat, jak se to dělá, že se člověk nenechá kyberprostorem pohltit, měli bychom to sami umět.
Zakoupení prvního telefonu odkládejte, co to jde, možná do 3.-4. třídy.
Zeď: Jak jsem vyrůstal za železnou oponou
Petr Sís
I když mi malůvky pana Síse nejsou moc blízké, nikdy jsem pro naivismus moc nehoroval, tak kniha jako celek vystihuje ponurost a bezvýchodnost komunismu, kterou jsem si také trochu užil. Asi největší škoda je, že děti dneska tohle číst nechtějí a ví o této kapitole z našich dějin kulový.
Cesta králů
Brandon Sanderson
Čas od času si nějakou fantasy přečtu. Na druhého Tolkiena a Pullmana jsem zatím nenarazil. Sanderson je trochu jako Martin, jehož Hru o trůny jsem přečetl jedním dechem (i když po 10 minutách jsem seriál vypnul a už se na něj asi nepodívám). Martinových kvalit Sanderson nedosahuje - Martin je drsnější, sofistikovanější, napíná nás víc. Jeho svět je obrovský, opulentní. Sanderson sleduje řádově méně dějových linií, ale kniha není špatná - obzvláště závěr nás zve do dalšího dílu. Kvůli skvěle vystavěnému závěru jsem se tedy nechal přemluvit a uvidíme, jak se to vyvine ;-)
Možná že odcházíme
Jan Balabán
Tak asi takhle: V pátek jsem šel zpívat do hospody. V deset odešli štamgasti, Zůstali jen kamarádi. A dvě úžasné zpěvačky. A potichu jsme do půlnoci zpívali. A sobota - krásná. Přiblble jsem se usmíval. Celý den byl krásný. A advent a děti a sbor a koncert. Super. A pak Balabán. A v noci taky a ráno taky a pak žena přichází z kostela. Já končím Balabána. A žena říká, ty jsi smutný, nějak moc smutný...
Nezval: Básník a jeho syn
Krystyna Wanatowiczová
Kniha Krystyny Wanatowiczové je vynikající biografií jednoho z našich nejvýznamnějších básníků. Kdo poezii moc neholduje, též nebude zklamán - osud Nezvala překlenuje dobu první republiky, protektorátu, komunistického puče, příšerných padesátých let. Kdo má poezii rád, bude potěšen přídělem veršů tohoto nepopiratelného génia českého jazyka - ať už surrealistických či truchlivých, které Nezval složil ke smrti obou komunistických katanů, Stalina i Gottwalda. Kniha je událostí letošního roku!
A kdože to byl Nezval? Slovy Jana Zábrany: Nezval byl bezcharakterní svině. Ano, správně. Nezval byl geniální básník. Ano, správně.´
Trochu jsem na rozpacích nad záměrem autorky doplnit knihu i o osudy Nezvalova syna. Určitě to knihu nijak nediskvalifikuje, koho by příběh nezajímal, může ke konci přestat číst, protože ne každého asi zajímá, jaké dědické podíly se řešily kvůli jakési Nezvalově chalupě. Ovšem jako ilustrace nelehkého dětství dětí slavných osobností to může být pro někoho zajímavé.
K provedení knihy - málokdy dnes vidíme takhle krásně udělanou knížku - skvělý papír, solidní vazba, dvě záložky, pěkný font a velká písmena :-) Možná by fotografie nemusely být vždy na konci jednotlivých částí, ale přímo v textu, to je asi jediná výtka k úpravě knihy. Fotografie samotné jsou kvalitní a knihu doplňují výborně. Kniha je krásná.
Noční kořist
Irwin Shaw
Shaw je výborný vypravěč, kniha se četla sama (anglicky, nevím, jaký je překlad). Její přínos je dle mého největší v tom, jak bezelstně autor prozrazuje, jaké hodnoty vládly (a asi vládnou nadále) Americe. Máš peníze? Tvůj život bude šťastný. Najdeš krásnou ženu a budeš žít v krásném domě u jezera a potkávat úžasné celebrity. Ta vyprázdněnost hodnot z toho čouhá jak sláma z bot. Ale právě proto je to půvabné, i když to asi autor bohužel myslí vážně.
Protestantská etika a duch kapitalismu
Max Weber
Vynikající kniha, která sleduje pohled různých větví protestantismu od Luthera přes Kalvína po metodisty a pietisty na dějiny spásy a na to, jak žít svůj život na této zemi. Přesah do kapitalismu je jasný - pokud kvůli omezenému svěřenému božímu času nesmíme svůj život prolenošit, pak jej můžeme také naplnit vyděláváním dolárků a centíků - zde je úžasná citace z Benjamina Franklina na začátku knihy.
Kniha je ohromě čtivá, čekal jsme suché německé sociologické pojednání a dostal jsem skvělý přehled protestantské etiky. Poznámkový aparát, který tvoří možná polovinu knihy obsahuje zajímavé citace z klasických děl protestantských reformátorů a etiků v původním znění - palec nahoru!
Svět podle Číny
Elizabeth C. Economy
Stejně jako Rusko, tak i Čína má své zájmy. A chce se dodat, že takové zájmy má vlastně každý stát, i když u velmocí jsou takové zájmy logicky velké. Paní Ekonomika (nebo možná Levná) podrobně popisuje vystupování Číny na mezinárodní scéně, časově cca od nástupu Si Tin Pchinga do roku 2021. Dělá to z pozice USA, takže zároveň vidíme, v jakých oblastech nástup Číny americké učence zajímá - kniha je velmi podrobná a rozhodně stojí za přečtení, vždyť i pan prezident Zeman a spřátelené PPF nedávno blahoslaveného pana Kellnera zde mají své místo (btw, nejsem si jist, jestli svatost pana HomeCredita s férovými půjčkami přestoupila i na jeho ovdovělou paní, zdá se mi, že dění ve slovenské Markýze už nadšení novinářské obce tolik nevyvolává).
Pět hvězdiček se nedá dát kvůli otřesné redakci Pilipova Bourdonu, který proti češtině vyzívá na steč statní podniky atd. atd.
Návod k použití železnice
Jaroslav Rudiš
Vynikající kniha, moje první, která mě od Rudiše bavila - nepočítám fascinující film Alois Nebel. Abyste si ji užili, nemusíte býti šotoušem jako autor, dozvíte se mnoho z geografie, historie a jedna kapitolka je také o jídle ;-) Čtu ji opatrně, jen jednu kapitolku denně. Asi někam po železnici vyrazím, když už mám ten návod...
Hodiny
Ian McEwan
(SPOILER) Hodiny od McEwana jsou pro mě trochu oříšek. Byl to můj první McEwan, i když Pokání s Keirou Knightley jsem viděl hned v roce 2007 a byl to dobrý film.
První polovina byla trochu vykostěný Houellebecq - život hledající svůj smysl v nekonečném sexu. To Mc Ewan zdaleka tak neumí. Trošku houellebecqovská byla i smrt Dafné - už už se štěstí blíží, i když až v šedesáti letech, dokonce se vyskytuje i slovo láska, a buch, rakovina udělá svoje a všechny marné naděje pohřbí rozlézajícími se metastázemi. OK, to by šlo.
Pak je tu i ta politika a trochu autobiografie - poslední takovou věc jsem dočetl před nedávnem, byla to Annie Ernaux. Jako McEwan neumí sex tak skvěle jako Houellebecq, tak se mi zdá, že politiku na půdorysu autobigrafie Ernaux zvládla také o mnoho lépe. Dokonce má McEwan i ty fotečky, jazyk tak nádherný jako Annie nemá.
Ale s pamětí, zapomínáním, odpuštěním, stářím má bezpochyby své zkušenosti. Podává to dobře. Občas vás dojme, občas vám vědomí konce a konečnosti bude velmi blízké. Všechny vaše vzpomínky s vámi odejdou - McEwan si jich plno napsal do knížky. Ta knížka se dobře čte, jen pozor, až budete své dítě posílat do houslí nebo na klavír ...
Poprava Kata z Rigy - Agent Mosadu vypráví dramatický příběh likvidace nacistického zločince
Gad Šimron
Kniha je zajímavá, zvláště pro ty, kteří se zajímají o historii státu Izrael. Dozvíte se něco o Lotyšsku za 2. světové války, o nacistech uschovaných v Jižní Americe a o metodách Mosadu v šedesátých letech.
Zásadní připomínka je ovšem k práci redaktorů tohoto vydání - obzvláště s vědomím věcí, které jsem si přečetl v jedné knize, kterou jsem též dostal k Vánocům - Neviditelné řemeslo - tajemství redakční práce. Na rozdíl od knihy Izrael - země, které nikdo nerozumí vydalo nakladatelství Zeď paskvil, který knihu znehodnocuje - odporné, nepřirozené věty kopírující originál, překlepy (místo Prost! na straně 159 máme Prosit!), faktické nesmysly (s. 218 revolver (!) Beretta 950) atd. atd. Vždyť by to stačilo nechat přeložit někoho, kdo umí česky, a pak nechat to přečíst tomu, koho téma trochu zajímá.
Neviditelné řemeslo: Tajemství redakční práce
kolektiv autorů
Jako každá sbírka textů i tato obsahuje texty vynikající (Jůzl, Dvořák, Sedláček), ale i zcela zbytečné a marné (po přečtení si dosaďte sami). Co se týče tajemství redakční práce, dozvíte se sice většinou to, co jste tušili, ale konkrétní podrobnosti z různých nakladatelských domů milovníka literatury potěší.
Roky
Annie Ernaux
Ukrutná zábava a velká sranda. Tak to je život, přátelé. "Nesmírný a rozechvělý."
Vynikající jazyk. Pro ty, kteří se trochu orientují ve frankofonní kultuře, čirá slast.
"Všechny obrazy jednou zmizí ..." a nebude to trvat dlouho ...
Izrael. Země, kterou nikdo nechápe
Noa Tishby
Autorka je poloprofesionální obhájkyní Izraele - z toho je jasné, jak bude argumentovat: klasicky začíná před několika tisíci lety a z toho usuzuje, že země, která se nyní jmenuje Izrael, právem náleží židům. I když je tento základní axiom její argumentace absurdní (Kladsko má být české? Kaliningrad? Sudety německé? Lucembursko české? atd. atd.), cenné jsou její postřehy například o třech druzích Palestinců (plnoprávní Arabové uvnitř Erec Israel, poloprávní Arabové na Západním břehu a bezprávní chudáci v Gaze), neuvěřitelné zaujatosti OSN, nesmyslnosti akce BDS (stojící na cíli, který implikuje vyvraždění židů a arabizaci celého regionu) a mnohém dalším. Kniha stojí za přečtení, obzvláště nyní, když hrdlořezové z Hamásu provedli svůj ohavný čin.
Václav Talich: dopisy
Milan Kuna
Záslužný počin, typický obraz toho, jak se chováme k našim nejvýznamnějším kulturním osobnostem. Zvlášť po válce to stojí za to. Výborné čtení, navíc jsem si ke četbě pustil některé zmiňované skladby, nejvíce jsem pro sebe objevil v současnosti přehlíženého Josefa Suka.
15 let v Rusku: Zápisník zpravodaje
Jiří Just
Jiřího Justa jsem poprvé zaregistroval jakožto zasvěceného komentátora dění v Rusku po útoku na Ukrajinu 24. února 2022. Vysvětloval všem jurodivým humanistům, že válka na Ukrajině není jen šíleným aktem vládce Kremlu, ale že je široce podporována celou ruskou společností, která svým způsobem takto na sobě nese vinu.
Knížka se však tomuto tématu věnuje okrajově, hlavně v poslední kapitole, v závěrečném interview. Občas jsou v knize nudnější pasáže (gurmánské speciality severní Osetije, návštěva za polárním kruhem atd.), ale jistě stojí za přečtení. K chápání nepochopitelného může pomoci. Rusko a jeho mentalita je mi ještě odpornější než před touto knihou.
1945: Léto běsů
Miloš Doležal
Knihy Miloše Doležala mám rád - připomínají dávno zapomenuté osudy lidí, tím je vracejí zpátky do paměti a v podstatě je oživují. V této knize mě nejvíce zasáhly osudy sudetských Němců, protože ty byly v zapomnění hlubokém. I když kniha má i happyendy, i legrační historku, není to vůbec lehké, zábavné čtení. A přece je to výtečná kniha! A fotky jsou jako obvykle vynikající.
Kriegel - Voják a lékař komunismu
Martin Groman
Gromana se Stehlíkem jsem rád poslouchal až do jejich dehonestačního útoku na Honzáka. V tomto posledním díle jejich podcastu, který jsem slyšel, jsem se též dozvěděl o jejich postoji k historickému pohledu, který u nás byl medializován střetem Pullman vs Klíma, tj. pohled na komunismus jakožto standardní uspořádání společnosti, ve kterém historici jsou schopni bez komentáře předkládat "fakta", jakože "voleb se účastnilo 99,9% občanů", soustředí se na dějiny "všedního" dne, atd.
Přesto jsem si knihu koupil, a na rozdíl od posledního Chadimova dílka jsem nesplakal nad výdělkem. Kniha je velmi dobře napsaná, i přes sympatie, které autor ke Kriegelovi cítí, nezamlčuje jeho hnusné únorové angažmá, naopak sleduje jeho prozření a prozírání. Určitě stojí za přečtení, je na úrovni vynikajících biografií o Husákovi a Nejedlém z poslední doby.
Kontinuita parku
Petr Šesták
Posloucháno v Rozhlase. Jsem nadšen, konečně něco "ze současnosti", co je přesné, trefné a zábavné. Radost.
