Nejnovější komentáře
Tyranie zásluh: Kam se podělo obecné dobro?
„Mám za to, že společenské problémy, které Sandel pojmenovává, mají co dočinění s absencí nějakého věrohodného společenského programu, který by přinášel sjednocující vizi, kam nebo za jakým účelem by měla společnost kooperativně směřovat. Takovou vizi v minulosti tradičně přinášelo náboženství (např. vize spásy v křesťanství) a je pravděpodobné, že jakýkoli společensky sjednocující program s tímto potenciálem musí mít náboženský charakter (přesvědčivost hodnotového programu odvisí od jeho cíle: pokud se nezaobírá transcendencí, pak vyznívá přinejmenším provizorně). Pokud se takový společensko-kulturní rámec rozpadne – přestane být pro většinu lidí věrohodný – a nic podobně silného jej nenahradí, pak se primární motivace snadno přesune na úroveň prosperity jedince (individualismus) nebo nějaké nadpersonální identity (nacionalismus). Spolupráci v utváření "přesahujícího božího díla" nahrazuje soutěž (individualistický liberalismus). Humanismus coby aktuální obecný ideový rámec zřejmě není natolik přesvědčivý, aby si individualistické touhy a přání dostatečně podmanil. Vzniká tedy Sandelem kritizovaná meritokratická arogance a spolu s ní frustrace, stres atd. (Sandel ovšem ve své knize popisuje specifické, kulturně společenské podmínky v USA, kde je situace možná vyhrocenější než jinde, jak několikrát sám tvrdí.)
Sandelova argumentace mi však připadá pochybná, jelikož autor na místo liberalismu nepřináší žádnou lepší, tj. přesvědčivější ideovou náplň, která by absenci účinnější sjednocující společenské "ideologie" kompenzovala. Kritizuje individualistický liberalismus (a meritokracii jako jeho ústřední nástroj), ale hodlá jej nahradit čím? Relativizací individuálních výkonů a důslednějším zhodnocováním příspěvků k obecnému dobru…
Existují protikladné interpretace, jakou autonomii má morální činitel. Jedna důvěřuje tomu, že člověk je plně autonomní a svobodná bytost, a tudíž si může za své úspěchy i neúspěchy sám. Druhá naopak tvrdí, že autonomie a de facto i svobodná vůle jsou pouhou iluzí, každý je tedy determinován svým okolím. V prvním případě vyvstává meritokratická zpupnost u těch, kteří v rámci pravidel společenské soutěže vyhráli (přestože jsou jejich zásluhy na vítězství nejspíš mnohem menší, než si sami myslí), a naopak frustrace u těch, co v soutěži neuspěli, přičemž jim společenská víra v individuální autonomii naznačuje, že si za selhání mohou vlastně sami. Sandel tuhle nezdravou meritokratickou soutěž navrhuje nahradit opakem: interpretací, že úspěch je věcí náhody a obtížně ovlivnitelných vnějších skutečností.
Sandel si tedy myslí, že lidé budou šťastnější tehdy, když soutěž a víru sama v sebe, která však často přináší stres a frustraci, nahradí fatalismus a všeobecná rezignace na individuální úsilí. Možná by to fungovalo, kdyby snad právě existoval nějaký věrohodný sjednocující kulturně-společenský program, který by lidem přinesl sdílené uspokojení v něčem přesahujícím – nic takového ovšem neexistuje, respektive pokud ano, ani zdaleka nezastiňuje hodnotu individualistického liberalismu. Domnívám se, že za takových okolností lidé chtějí soutěžit a chtějí věřit ve vlastní úspěch, i s negativy, které se s tím pojí. Společnost plná individuí, která přestala věřit ve vlastní úsilí, by podle mého názoru byla ještě frustrovanější než ta stávající.
Sandel kritizuje Rawlsovu teorii spravedlnosti proto, že Rawls v ní sice nespojuje legitimní nároky a morální zásluhy, ale prakticky k tomuto spojení ve společnosti stejně dochází (lidé mají dle Sandela nesprávný pocit, že kdo něco legitimně získal, ten si to morálně zasloužil). Rawls se snaží předejít tomu, aby byl určitý životní styl společensky apriorně preferovaný – Sandelovo "obecné dobro" je dle Rawlse teprve výsledkem společenské interakce. Dle Sandela je to špatně, neboť se v tomto rádoby neutrálním liberálním systému spojuje dobro právě s legitimním úspěchem (tj. například s úspěchem dle pravidel trhu), který ovšem není skutečnou zásluhou úspěšného jedince. Tento všeobecně rozšířený omyl pak vede k meritokratické aroganci na jedné a frustraci z vlastního selhání na druhé straně společenského spektra. Sandel ovšem na rozdíl od Rawlse předpokládá, že obecné dobro apriorně poznatelné je a že máme činy hodnotit dle toho, kterak právě k obecnému dobru přispívají. I Sandel si však uvědomuje, že přesně stanovit obecné dobro ve všech ohledech je velmi obtížné – tvrdí tedy, že je třeba vést diskuzi, jaké činy k dobru přispívají a jaké už méně atd. Což je taková drobná podlost v jeho argumentaci: předpokládá, že obecné dobro už nějak známe (už teď dokážeme podle kritérií obecného dobra lidské činy posuzovat), ale protože jej zároveň neznáme dost dobře, musíme se jej snažit průběžně poznávat. Je to vlastně situace, kterou lze lehce zneužít a prosadit právě takové pojetí obecného dobra, které nese dílčí hodnoty samozvaných morálních autorit – tedy přesně to, čemu se ve své teorii Rawls brání.
Shrnuto a podtrženo, i když má v mnoha věcech pravdu, přijde mi, že je Sandel demagog, který prosazuje svoji konzervativní, dokonce bych řekl kvazi-náboženskou agendu (prosazuje "milost", které se nám odkudsi dostává, proti "zásluhám") a tváří se při tom dobromyslně a svobodomyslně.“... celý text
— 3497299
Robinson Crusoe (převyprávění)
„Plevova Robinsona jsem dostal ve druhé třídě pod stromeček. Byla to první 'velká' kniha, kterou jsem přečetl a byla příčinou mého knihomolství. Vzpomínám si na pasáž, kdy Robinson chce uprchnout z otroctví a srazí spolu-otroka z loďky do moře, cituji "…Mulej vyplaval hned jako korek nad vodu." Dlouho jsem si myslel, že 'korek' je nějaký živočich, který umí velmi dobře plavat.
Skvělá kniha - ať si soudrhuh Wewrka říká, co chce.“... celý text
— Sam1024
Nezvaný host
„Další povedená „Reachrovka“. Tentokrát již z vojenského prostředí. Reacher je sledem událostí vtažen do vyšetřování sérií vražd žen-vojaček. O napětí je tu postaráno až do konce, který je s ohledem na vývoj děje velmi překvapivý. Samozřejmě je třeba brát i tento díl knižní série s notnou dávkou nadsázky, nicméně nelze než obdivovat autorovu invenci a nesporný spisovatelský um. Celá série čítá kolem dvaceti svazků, takže si říkám, že časem určitě narazím na slabší díl, ale zatím se tak nestalo. Doufám, že to ještě dlouho vydrží.“... celý text
— wimpzk
Templáři
„Tak živě popsaný příběh, že ve mě vzbuzoval nesmírnou paletu emocí. Možná to bude tím, že jsem si jej nepřečetla, ale "pouze" poslechla v jeho audioverzi. Nicméně ta příběhu neubrala na atraktivitě. Možná naopak. Střídání hlasů vypravěčů i postav dodalo knize život, jakoby se ten půříběh odehrával tady a teď a ne mnoho století zpět. Postavy ožily a ožilo i jejich utrpení ale také odvaha, nebojácnost a víra.
Překvapilo mě, jak naštvaná i dojatá jsem dokázala být. Slzy sem tam u knihy nebo audioknihy upustím, ale vztek? To bylo poprvé.“... celý text
— Gweny
Trhni si, Ethane
„Ze začátku jsem se nějak nemohla začíst, ale postupem času si mě oba dva získali. Rachel byla neskutečná romantička a Ethan kluk od vedle, který ji ochraňoval a zároveň nesnášel. Jejich Trhni si podpis v dopisech mně pokaždé vykouzlil úsměv na rtech.
Skončilo to přesně tak jak jsem čekala :-)“... celý text
— Katka7922
Jméno růže
„Nečetla jsem ji, jen jsem si poslechla její audio verzi, nicméně příběh jako takový je fantastický a mrzí mě, že jsem se ke knize nedostala už dříve. Tak nějak stále objevuji ty spisovatele, které nám na střední škole nutili ke čtení a kterým jsem se úspěšně vyhýbala. Asi to mělo svůj smysl.
Poslech knihy byl ale jako droga. Ráno při snídani, přes den při každičké volné chvilce, večer před spaním, jen abych se posunula dál v ději a poznala, jak příběh skončí.
Už teď se těším, až si knihou budu listovat sama a i když už znám děj i konec, čtení mi jistě otevře další taje tohoto nádherného příběhu.“... celý text
— Gweny
Pět dní v Paříži
„Taková lehká oddychovka.“
— ještěrka38
Námi to končí
„Dlouho mě žádná kniha nezasáhla tak, jako právě tahle. Myslím, že o ní budu ještě dlouho přemýšlet.“
— DenisaHamakova
Jako bych žila dva životy
„Velmi zajímavá biografie s pěknou fotopřílohou.“
— GYROTOURBILLON
Listopád
„Knížku jsem poslouchala jako rozhlasovou četbu na pokračování.
Neváhala jsem, koupila a teď, po nějaké době, znovu přečteno.
Žasnu nad myšlenkou, která klidně mohla být reálná.
Hrozná představa.
Přečtení rozhodně doporučuji !“... celý text
— 28401
Tajemství prachu a krve
„Za mě fajn "hororová" knížka zasazena do nádherného Českého Krumlova. Zhltla jsem ji za tři dny“
— marie3670
Síťovky
„Ke knize jsem se dostala skrze Čtenářskou výzvu a stejně jako předchozí komentující jsem absolutně nic nečekala. Nakonec jsem dostala knížku, která se přesně hodila do mé nynější nálady a já jsem jen smutně příliš útlou knížku zavřela. Chtěla bych číst dál a vidět, jak se děj bude vyvíjet.
Jen mě zaráželo, že by šéfka ajťáckého oddělení používala na internet v domě dráty a ne wifi, ale třeba to tak někdo má :)“... celý text
— sawako
Pták na drátě
„RECENZE: Erik Decimus + Richard Otec (et vice versa) – Pták na drátě
Není vždy jednoduché psát recenzi na prózu. Někdy má recenzent „problém“ najít něco k vytknutí, jindy marně hledá, zač by mohl pochválit. Ale přece jen – lze se zamyslet nad stavbou příběhu, zkritizovat dějovou linku, zpochybnit prokreslení postav, pochválit pointu… A když už všecko selže, můžete si postěžovat, že v textu třeba nebyly žádné přechodníky. Nebo že jich bylo moc.
Ale jak lze hodnotit poezii? Mám vůbec právo něco takového komentovat a posuzovat? Máte to právo vy? Má je vůbec někdo?
Kdo má tu odvahu zvážit, změřit a oznámkovat předivo myšlenek? Křehkou architekturu veršů? Kdo smí hodnotit básnivý opar slov? Kdo vtěsná do pár odstavců dojem, to chvění, jaké v něm zůstalo po přečtení?
Osobně si myslím, že tohle vše zkrátka možné není. Lze zvážit duhu? Změřit fantazii krejčovským metrem? Ne. Lze jen pokusit se popsat výsledný pocit, který zůstane jako třpytivý opar, když knihu odložíte.
Pták na drátě je bezesporu výjimečná publikace. Už tím, že se zde sešli dva mimořádní autoři. Tím, že oba jsou autory nejen textové, ale i výtvarné části. Tím, jaké péče se knize dostalo při výrobě. Úžasnou obálkou. A samozřejmě tím, že se dá číst z obou stran.
Ale to by bylo málo. To hlavní jsou básně.
Jak Erik Decimus, tak Richard Otec mají hlavní téma – lásku a ženu. Oboje ve všech polohách (a ty zase ve všech smyslech toho slova). Erotika je tu obsažena všude a neustále. A přesto tu není jediné ordinérní slovo, básně jsou moudré, něžné a – nestydím se použít to slovo – cudné. Ilustrace jsou mnohdy skutečně erotické, leckdy poněkd drsně načrtnuté, ale přesto neurážejí. Jen dokreslují neskutečnou řeč poezie, tak jako po božském jídle kapka hořkého digestivu.
Erikovy verše jsou pro mě osobně o stupínek srozumitelnější než Richardovy, naopak Richardovy fotografie se mi chápou snáz než Erikovy obrázky. Někdy. Ale jak říkám: je nezbytné chtít všechno chápat? Nestačí jen číst? Číst rovnou srdcem?
Oba pánové mají bezesporu obrovský talent, jak v drobném formátu básně sdělit mnoho. Velmi mnoho. Některé (zejména Erikovy) verše jsou v tomto smyslu až neuvěřitelné.
Umíte-li číst srdcem a chcete-li číst o lásce a jejích tisícerých podobách moderní, působivé a moudré verše, nesmí Pták na drátě ve vaší knihovně chybět.
*****
98%
4. října 2024“... celý text
— TetaMadla
Kde zpívají raci
„Tak jo, vydal jsem se mimo svoji komfortní zónu a nechal se přemluvit naší paní knihovnicí, abych si přečetl tuhle knihu. No a jak se dalo asi tak nějak čekat, kniha se mi fakt líbila a skvěle se četla. Navíc bych řekl, že to není prvoplánově čtení výlučně pro ženské publikum, já za sebe jsem byl spokojený a závěr mě docela překvapil. Pět stars jak vymalovaných a velké doporučení! :)))“... celý text
— Čmeláček
Hráč: Stávka
„,,Tvoj typ je tmavovlasý chalan s problémovým správaním, temným pohľadom a dokonalým telom v koženej bunde, ktorý nevie priznať, že ťa miluje. Motorka je príjemný bonus."
Tak pravda, to že slyšela sázku kluku,zmenilo vse...tim pádem se nenechala jen tak pohledný Chrisem zlákat a pak už to nasralo směr,ktery ani jeden u nich nečekal.“... celý text
— petulkapeta
Divé ženy
„Divé ženy - kniha se četla sama. Někdy je mi líto, když mám před sebou už jen pár kapitol a prodlužuju čtení co to jde, jenže tady to vůbec nešlo. Četla jsem ji ve vlaku, v tramvaji i na poště. Moc mě bavila a je to přesně to pravé na podzim. Jinak ta obálka je opravdu krásná.“... celý text
— ikka
Češi
„Už dlouho jsem nečetl tak ryze obrozeneckou a slavjanofilskou knihu, takže jsem si zvedl své slovanské sebevědomí. Jsme sice nefalšovaní voříšci Eurasie, ale budiž, slovansky rozhodně mluvíme a jistý čs. tragikomik dokonce zdařile oživuje praslovanštinu. Jinak je to hodně černobílé a také, obávám se, do značné míry lehce nepodložené. "Hromu rachotem a vichru letem, vozy husitů se valí světem, vojínů v nich tváře opálené, žen i dívek prsy rozhalené." Svatopluk Čech. PS: Zajímalo by mě, jak slavjanofilská paní autorka vidí současnou krvavou, bratrovražednou válku mezi dvěma silně podobnými, přátelskými, mírumilovnými, vzornými a vyspělými slovanskými národy...“... celý text
— Metroušek
Dokonalé městečko
„Pecka! Tu si dejte!
Ale čtěte pozorně, ač je kniha krátká a svižná, skvěle se čte, nenechte si utéct žádný detail. Pomalu každé slovo tu má klíčovou roli.
Na čtivosti přidají také krátké kapitoly, super písmo a skvělá korekce.
V ich-formě nám příběh vypráví hlavní hrdinka, chronologicky, párkrát se vrátíme do minulosti, kde si osvětlíme vztahy nebo určité situace.
Dějovou linku osvěžuje i občasný pohled třetí osoby na ostatní obyvatele města a jejich myšlenky. Díky tomu je příběh hezky dynamický.
Kniha se zaměřuje jak na děj, tak na popisy nevšedního města a jeho obyvatel, oceňuji, že tam není žádná zbytečná omáčka okolo.
Během čtení jsem cítila šílenou nejistotu, v jednu chvíli jsem byla upřímně ráda, že jsem doma a né v kůži hlavní hrdinky. Pocity tam byly hezky vykresleny, hlavně bezmoc a to tajemno všude kolem...
Do poslední kapitoly můžeme hádat - o co tam sakra jde? Proč jsou všichni tak zvláštní. I když se může zdát, že má kniha nedotažené detaily, opak je pravdou. Po poslední kapitole se vše krásně propojí a čtenáři TO VŠECHNO dojde.
U konce se může zdát, že je useknutý, že tam kapitola chybí, ale já v tom vidím spíše záměr. Kniha prostě končí, postavy přestávají existovat. A to, zda a jaké osudy jim dáme v našich hlavách nechává autorka na nás.
Nesmím zapomenout zmínit skvělou obálku, která knihu vystihuje na 200 %.“... celý text
— ctu_a_pisu
Co by měl vědět správný kuchař
„Nejvíc mne dostala rada č.3. 'Kupujte zástěry s dlouhými tkalouny, které se dají zavázat vpředu, kam jasně vidíte.' Nemehlo, které si neumí uvázat zástěru vzadu, do kuchyně nepatří.“... celý text
— Sam1024
Jed pro kralevice
„Kniha má velmi jednoduchou linku, která se odehrává v době Karla IV. Ta je tu ale nastíněná pouze minimálně. Libí se mi, jakou nenásilnou formou jsou tu popsány zvyky a tradice středověku. Poté se mi líbila i detektivní zápletka, která se mi líbila svou obyčejností, ale vlastně i částečnou propleteností. Hlavní i vedlejší postavy mi přirostly k srdci a fandila jsem jim v jejich životních osudech. Mám prostě tento typ historických knih alá "podle pana Vondušky". Přijde mi to jako zajímavá oddechová literatura. Pokud máte rádi historii, určitě šáhněte i po této.“... celý text
— brunettlibrary
Kdo chytá v žitě
„Nemůžu si pomoct, ale moc nerozumím tomu, proč má kniha takový světový věhlas. Dějově se tam nedělo vlastně nic a plácání se v pocitech hlavního hrdiny mi nepřišlo nijak hluboké nebo poučné. Každá druhá věc jej "deprimovala", každý druhý kolem něj byl blbec, až to bylo trochu otravné. Prostě středoškolák z privilegované rodiny, který neví, co se sebou, aniž by se mu vlastně něco dělo.“... celý text
— Warty
Den trifidů
„Klasika SF!“
— Sam1024
Stručné dějiny USA
„Mám knihu ve vydání z r. 1984. Je tendenční úplně jinak než dnes vydávané dějiny USA. U těch nových je třeba být také hodně opatrný ;-)“
— Sam1024
Ohař & liška
„Kniha se četla rychle protože prostě chcete vědět jak to bude dál ale připadá mi jako kdyby autorka roztáhla 80 stran na skoro 300 pohodlně ta kniha mohla mít více stran a více děje a více vrstev a zanechala spoustu otevřených dveří. Občas mi taky přišlo velmi nelogické s návazností uvažování Tempest a pak chování Lišáka Pyreho s výlevy jak srnka na trní. Také byla kniha poměrně předvídatelná ale to na čtivosti neubralo. Uvidíme co bude dál“... celý text
— DreamerX9
Škola pro německé nevěsty
„Nebylo to špatné,i když velice těžko uvěřitelné. Ale vadily mi ty veliké skoky mezi událostmi a nevyvážený charakter postav.“
— S.H.
Trosečníci
„Výborná kniha, příběh mě vtáhl do děje téměř okamžitě.....do poslední chvíle netrpělivě otáčíte stránky kdy a zda-li se setry ještě někdy potakají. Opravdu výborná kniha.“... celý text
— barborelka
Objevujeme Česko se Špuntíkem Otíkem
„Neverim, ze dnes dokaze nekdo napsat a nakreslit neco tak pekneho, je to pohlazeni na dusi, jiste deti to potesi krasnymi obrazky a povidanim, kde se dozvi neco zajimaveho a maji se o cem s rodici bavit, je to vyjimecna vec!!!“... celý text
— jaroslav9503
Sluneční bouře
„Rozhodla jsem zkusit novou spisovatelku, od které jsem ještě nic nečetla. A kniha byla opravdu docela dobrá, zaujalo mne téma vraždy s rituálními prvky, ke které dojde v kostele. Podezřelou se stává vlastní sestra zabitého muže a její kamarádka Rebecka se jí vynasnaží pomoci při objasnění zločinu. Knize dávám čtyři hvězdy a je možné, že se ještě někdy do Kiruny spolu s Rebeckou vrátím.“... celý text
— m_martina
Dva proti Říši
„Silný příběh o velkém hrdinství nejen parašutistů, ale i ostatních "obyčejných" lidí, bez kterých by se nikdy nepodařilo atentát úspěšně provést.
Nejen, že je kniha věrná, jak jen může být z pohledu historicky doložitelných skutečností, ale má i naprosto perfektně zpracovanou atmosférou. Ať už z pohledu hlavních hrdinů nebo jejich protivníků. Takže můžeme sledovat láskyplné setkávání parašutistů s přítelkyněmi, brutální výslechové metody gestapa, odhodlání členů odboje a nakonec hrdinný poslední boj v kryptě.“... celý text
— OlafSveinsson
Toulavé cesty
„Opet me dalsi kniha nezklamala, plno i detailnich informaci, zazitku a pouceni, nevsedni cteni.“
— jaroslav9503