Kopretina_aku komentáře u knih
Styl psaní mi dlouho vadil, působil moc zjednodušeně, jako kdyby to bylo psané pro děti. Příběh paní Evy byl plný zvratů, byla to obdivuhodná žena, která na víc než 100% využila dar, že přežila.
Dívka v mlze měla zajímavější téma i průběh vyšetřování. V této knize lze pachatele a jeho důvod vytušit velmi brzy. Každopádně čtivě napsané.
Skvělé, dokonalé, stejně jako předchozí dva díly. Pro mne sice nejméně zajímavé, protože čtení o padesátých letech bylo moc dlouhé a hodně se tam řešily tehdejší politické změny. To je ale můj problém a nic to nemění na kvalitě knihy. V tomto díle už bylo i méně postav, většinou už šlo jen o Ženku a Wojtka. Zakončení v pravou chvíli. Dále se lze domýšlet, co rodinu postihlo v červenci 1961 v měsíci, kdy Karel nastoupil na Duklu.
Považuji za skvělý nápad, že autorka používá ve svých knihách námět z Erbenovy Kytice, i když jen tématicky a okrajově. A je to škoda, protože téma Klekánice by určitě zasloužilo vetší rozvinutí a ve finále by asi bylo více pravděpodobné v naší zemi než téma, ke kterému autorka sklouzla. Za konec by se nemusel stydět žádný tvůrce amerických béčkových filmů.
Ze začátku mě kniha nezaujala ani zvoleným tématem ani postavami. Měla jsem pocit, že buď se moc řeší politika nebo Hedvičiny romance. Postupně s rozvíjejícím se dějem jsem se začetla, ale Podbrdské ženy a Alžběta a Nina byly mnohem zajímavější.
Na mne tento pokus o román působil jako mlácení prázdné slámy. Nedozvěděla jsem se nic jiného, než co bylo v předchozích knihách autorky. A ty byly mnohem zajímavější a lépe napsané. Tato se četla špatně, jako celek působila divně, snad bych to do půlky knihy ani nenazývala románem.
Tato kniha se od jiných knih o Severní Koreji liší v tom, že ji napsala Jihokorejka. Bylo zajímavé číst o tom, jak na Severokorejce pohlížejí v Jižní Koreji a opačně. A nakonec se obě země spojí alespoň symbolicky v jednotnou Koreu díky přátelství obou žen.
Určitě lepší než Vodník. Autorka píše čtivě, kniha chytne a nepustí.
Ze začátku se mi kniha líbila a myslela jsem si, že bude lepší než Deník farářky. Povídání o Star dance, době studií na gymnáziu a pocitech. A pak to sklouzlo k Bohu, modlení a uspávalo mě to, nudilo, nemohla jsem číst dál. Asi nejsem ta správná cílová skupina.
Zajímavá zkušenost z pohledu někoho, komu se podařilo dostat za hranice Severní Koreji, i když pohyb byl značně omezený režimem. Uvítala bych větší obrazovou dokumentaci. Jako celek mi to přišlo neuspořádané, konečnou pasáž jsem už ani nedočetla. Škoda, autorka je jedna z mála, kdo se do KLDR dostal, mohla to v knize využít lépe. Více mě zaujala kniha rozhovorů Svědectví o životě v KLDR.
Zajímavý životní příběh o tom, co dokáže píle, odhodlání a vůle jít si za svým snem a za to jistě pan Maršálek zaslouží obdiv a uznání. Ke konci už v knize zaváněla velmi často samochvála a to mi vadilo.
Tato kniha rozhodně vyvolá víc otazníků a přemýšlení nad tím, co autorka chtěla vyjádřit, než její předchozí knihy. Ve mně osobně vyvolala spoustu pocitů a vzpomínek, protože jsem stejně stará jako Pavlína. Takže jsem znovu prožila svůj život 80. a 90. let a v mnohém byl podobný. Velmi se mi líbí užívání metafor. Kniha se četla velmi lehce, i když téma bylo hořké. Autorka si umí ve svých knihách pohrát s komplikovanými povahami a rozehrát ponurou atmosféru takovým stylem, že si občas při čtení říkám, kolik ještě dokáže hlavní postava na svých bedrech unést?
Někdo relaxuje u románů pro ženy, já u knih K. Ohlssonové. Co na tom, že je to velmi brzy předvídatelné, když je prostředí tak skvěle popsané, že má člověk pocit, že je přímo v místě dění.
První část mě zaujala víc. Tento díl byl na můj vkus moc zdlouhavý a příliš autor tlačil na pilu s politikařením. Občas jsem měla pocit, že už autor neví kudy kam a opakuje dokola to samé. Ta kniha je od začátku do konce tak silně protkaná totalitním režimem a jeho praktikami, že v ní nezbylo místo téměř na nic jiného. Nenašla jsem tam vůbec nic pozitivního.
Příjemná detektivka ze severu připomínající knihy Camilly Läckberg. Není plná krve a násilí a zbytečně překombinovaná a přesto dokáže udržet napětí. Prostředí a postavy jsou věrohodné a v tomto případě mi ani nevadí odbočky do soukromí vyšetřovatelky. Určitě si přečtu i další knihy od autorky.
Asi nejlepší kniha Lenky Chalupové. Opět plná těžkých osudů. Téměř každý měl svého kostlivce ve skříni, ukázka toho, co dokáží pomluvy, předsudky, touha po pomstě...a jak dospělí umí dítěti rozbít život a jistotu rodiny.
Strašně mi vadil Teodor a jeho vlezlost. Když jsem na konci četla větu: Mohl by sis konečně dát pokoj?, musela jsem se smát. Jsem zklamaná, že kniha se točila především kolem Teodora a jeho pocitů a zmatků v hlavně kvůli ženám a kolem historických událostí jen proletěla. Autorka se sice pouští do mnoha námětů jako jsou česko polské vztahy, vězení v 50. letech, důlní neštěstí, autismus...ale vše je jen povrchové, žádné téma nepůsobí dotaženě. Některé dějové linky, jako třeba Lidie a Jaroslav, byly zbytečné. Kniha ve mně nevzbudila žádné pocity.
Stará dobrá Camilla s Erikou a Patrikem jsou naštěstí zpět. A já konečně zase mohu sáhnout po detektivce z Fjällbacky. Sice dávno před koncem zná čtenář pointu, ale to vůbec nevadí. Už jen z popisu prostředí mám pocit, že se procházím po pobřeží a dýchám mořský vzduch. Bylo to příjemně napínavé čtení a zajímavé téma.
Jako detektivka dobré. Ale proč musí poslední dobou autoři cpát do krimi příběhu i milostné pletky vyšetřovatelů?
Bylo to čtivé, ale na detektivku málo napínavé. Hodně se to táhlo, dvojice policistů působila všelijak, jen ne jako kriminalisté.