Nejnovější komentáře
Noční ptáčata
„Jako první musím vyzdvihnout nádherný design knihy! Obálka vypadá úžasně, v knize se nachází i mapa a po každé kapitole přichází nějaký bonusový úryvek
Co se týče příběhu, tak mi poněkud dlouho trvalo se začíst. Také jména jednotlivých postav se mi docela pletly dohromady. Po několika desítkách stran ale nastal zvrat a plně jsem se ponořila do příběhu!
Celý magický svět je moc krásně vymyšlený a bavilo mě o něm číst. Kromě magie jsou tady také další velká témata jako církev, politika a korupce. Mně politikaření a intriky ve fantasy knihách moc baví, takže za to dávám plusový bod.
Bohužel jsem si ale moc nedokázala najít cestu k hlavním hrdinkám a některé pasáže mě chvílemi až nudily.
Určitě si ale budu chtít přečíst pokračovaní, protože samotný příběh mě nadchl a jsem moc zvědavá na pokračování!
Za poskytnutí knihy k recenzi moc děkuji.“... celý text
— Verii_chan
O letadélku Káněti
„"Z pravěku"
Hangár. Zvláštní slovo a přitom běžně používané. Jednoduše řečeno jde o velkou garáž pro letadla.
Sežeňte obyčejnou partu dětí, pár zvířat k tomu a jedno letadýlko. Zábava je na světě - Pes Kociánek, Anička, Vojta a další postavy ukážou čtenářům svět jiným způsobem. Že i s knihou se dá trávit volné odpoledne .“... celý text
— simca9342
Kde jsi, když nejsi
„Tak tato knížka mě fakt překvapila. A mile! Naprosto geniální nápad s přeházenými kapitolami, kde vám celý příběh dochází postupně, ale zároveň vám dává i možnost si ho přečíst hezky od začátku do konce. Jinak příběh je opravdu emotivní, kdy nejdříve cítíte lítost, pak nepochopení, pak vztek, vzdor, hrdost a nakonec smutek. S Dášou jsem souznila a naprosto podle popisu pochopila její rozhodnutí a činy. Za mě je příběh opravdu uvěřitelný a doufám, že dodá sílu všem, kteří se ocitají v takovém vztahu.
Za mě má kniha vše, co by měla mít, a jako první kniha, co jsem od autorky četla, jsem s ní nemohla být více spokojená.“... celý text
— Nicoletta1681
Chalupa
„Fajné!“
— Floriška7
Vzpomínky
„Jarmila Čapková. Že vám to jméno něco říká? Možná si vzpomenete ze školních let, že to byla manželka malíře a spisovatele Josefa Čapka. Díky její knize Vzpomínky se dozvíme více o Josefu Čapkovi, jaký byl jako umělec a jako manžel a jaké to bylo, když byl odveden do koncentračního tábora.
Kniha je rozdělena do čtyř částí. První je základní text paní Čapkové – Vzpomínky. Ve druhé naleznete autentické zápisky z deníku z let 1932-38. Ve třetí jsou autorčiny poznámky ke Vzpomínkám a v poslední části jsou texty o zatčení Josefa Čapka a pátrání po něm po konci války. V knize nechybí ani kresby Josefa Čapka, které dosud nebyly zveřejněny.
Necháte se při čtení knih ovlivnit tím, co dalšího si přečtete? Já určitě ano a bylo tomu tak i tentokrát. Když jsem četla knihu Opička na gumě, má v ní docela významné místo právě kniha Vzpomínky. Nalákala mě na ni natolik, že jsem si ji půjčila v knihovně.
V první části knihy se dozvíme, jaká byla doba kolem roku 1910, hlavně v umění. Můžeme si přečíst osobní dopisy pana Čapka a podívat se mu tak do hlavy, nahlédnout do myšlenek, jak muž jako on uvažuje a přemýšlí. Je tu ukázán vztah bratrů Čapkových, a to jak v pracovní, tak i v osobní rovině.
Mě osobně se moc líbila druhá a čtvrtá část v knihy. V denících autorky se dozvíme její pocity, jaké to bylo žít s Josefem Čapkem. Bylo to až intimní, místy smutné, ale hlavně lidské a ze života. V poslední části, kdy se vydává na cestu, aby se pokusila vypátrat, zda Josef skutečně zemřel v koncentračním táboře nebo ne, je to příběh až napínavý a rozhodně zajímavý.
Při čtení jsem celou dobu měla potřebu dohledávat si další informace, abych byla v obraze a chtěla jsem vědět víc. Rozhodně zajímavá kniha, ve které se dozvíte to, co váš ve škole určitě nenaučili.“... celý text
— eva3992
Zmije a křídla noci
„Psali, že je to něco jako Hunger games. Psali, že jsou tam upíří. Psali, že je tam magie. Psali, že je to sakra dobré čtení. A já nemůžu nic z toho vyvrátit. Naopak. Čím se knížka blížila do samotného finále, tím jsem knížku nemohla odložit. V první půlce jsem měla jisté obavy jak to s hlavními hrdiny dopadne, ale zdá se že autorka to má velmi dobře promyšlené.
Autorka má svůj styl psaní, na který jsem si musela zvyknout. Ačkoli mám ráda spíš styl Maas tak i tohle dílo není k zahození. Rozhodně to má potenciál.
Hlavní hrdinka příběhu Oraya to neměla vůbec snadné a její rozporuplné pocity naprosto chápu. Co se týče Raihna tak ten mě bavil hned od začátku. Byla zde i romantická/ erotická linka. Nijak extra mě to nerušilo. Autorka to pojala hezky a důstojně bez klišé.
No co mě hrozně zajímalo, jak to vlastně celé dopadne..jak se to autorka rozhodne vyřešit..no myslím že to zvládla dobře. Žádný wau efekt se nekonal, ani slza neukápla, ale to nic nemění na tom, že tohle dílo si zaslouží náležitou pozornost a uznání.“... celý text
— Nikusscha
Daisy Jones & The Six
„Upřímně jsem se ze začátku bála formy vyprávění,ale postupem času jsem byla za něj víc a víc ráda, protože nejlépe ukázal celý obraz děje z více pohledů.
Celý příběh je popsán tak uvěřitelně, že je vám až líto, že to není pravda. Postavy jsou uvěřitelné svým charakterem i rozhodnutími a svým vývojem. A prostředí? To nemohlo být lepší! Svou krásou 70. let v LA, ale i temnou stránku drog, které byly na každém rohu.
Opravdu jsem si příběh užila a žila s ním a s postavami ještě dlouho po přečtení.“... celý text
— Nicoletta1681
Dům v Cornwallu
„Pěkné čtení, zahaleno tajemstvím. Zžila jsem se s příběhem tak, že hlavní postava.... pubertální hajzlík, po celou dobu knižního příběhu mi lezl neskutečně na nervy. Obdivovala jsem její opatrovnici.....dlouho to vydržela, než jí ruply nervy.
Stojí za přečtení.
Tak se chovat v mládí a nebo moje dítě......zapamatovala by si to okamžitě, že tudy cesta nevede.“... celý text
— PREBURDA
Blázzznivé námluvy
„Chtěla jsem něco na odlehčení, ale tohle bylo na mě moc, nevím, sladké, nereálné....“
— Kaja1
Bodyguard
„Harry O'Dell a George Faulkner jsou parťáci z řad FBI a dostávají se k případu, kde se Alessandra Lamontová stala lovnou kořistí mafiánského bosse Michaela Trotta, kterého její skoro exmanžel okradl. Harry s ním má sám nevyřízené účty, protože ho při jeho zastrašení připravil o syna a exmanželku. O Allie nemá nijak valné mínění a odrazuje jej i její půvab.
Sice je děj předvídatelný, ale líbí se mi znát názory obou hlavních postav, Harryho přeživších dětí, hlavně v podání Shauna a dále parťáka George a jeho zvláštního vztahu s exmanželkou a současnou přítelkyní. U poslední zmíněné trojice George, Nicole a Kim jsem nevěděla, koho litovat dříve a víc, ale ve výsledku nenašel štěstí nikdo.
Kniha má spád, akci, trošku napětí, i když škoda uspěchaného závěru. Každopádně autorka umí vykreslit velmi zajímavé postavy, které nejdou pro slovo daleko. 4,5*“... celý text
— Kudík
Zázračný úklid: Pořádek jednou provždy
„Klasická kniha o seberozvoji - pořád se mluví o tom samém, užitečné tipy bych dokázala spočítat na prstech jedné ruky. Člověk si u těchto knih opravdu musí vzít jen to důležité a na zbytek nejlépe zapomenout. Autorka a její metody mi někdy přišly jako extrém - např. to vytrhávání stránek z knihy nebo ta každodenní rutina po příchodu domů. Myslím si, že když nebudu děkovat svým botám nebo batohu za to, co pro mě dělají, tak se ty věci neurazí. Místy to až působilo, že si autorka ze všech čtenářů jen střílí a jen čeká na to, kterou blbost kdo vyzkouší.“... celý text
— BojácnéKuře
Z rebela mnichem
„Na úvod se musím pozastavit nad tím, jak mizerný (rozuměj nepatrný) ohlas u české veřejnosti vyvolávají tematicky podobně zaměřené knihy. Ješe Losal jistě není žádným Puškinem, o to jasněji nám však ukazuje, co se dělo v roce 1959 - zdaleka nejhorším v tibetské historii - s ním samotným, jeho nejbližšími, jakému zoufalství byli lidé "osvobozovaní" čínskou armádou vystaveni a dále - jak tragédie pokračovala v podobě doživotního exilu.
Autor sám sebe popisuje jako nezbedného hocha, který rané dětství prožil v poklidné tibetské vesnici, či spíše jakémsi klanovém společenství, kde neexistovaly úřady, školy, policejní stanice, silnice, západní technika, nemocnice aj. - přesto však "míra štěstí" (jak ji dnes měří Bhútánci) dosahovala závratných výšin.
Během dospívání byl poslán jako pomocník do kláštera, kde se měl stát "představeným" jeho starší bratr Akong, na nějž částečně žárlil, částečně jej obdivoval, jejich vztah byl však spíše formální - i kvůli značnému věkovému rozdílu. Nepobyl tam ovšem dlouho - Mao Ce Tung si již dlouho brousil zuby na opanování celého Tibetu, kam sice již v roce 1950 poslal armádu (1951 byla delegace Tibeťanů - která k tomu ani neměla oprávnění - donucena signovat tzv. 17 Point Agreement - dokument o připojení k Číně), pevnou rukou nad ním ale ještě nevládl. To se změnilo v průběhu března 1959, kdy (dnes již víme, že bylo vše vyprovokováno a takřka připraveno Čínou), kdy došlo k velkému povstání - zejména z obavy z možného únosu či dokonce vraždy Dalajlámy (v té době 24letého). ČLR zareagovala brutálně - odbojáře a několik tisíc civilistů okamžitě zmasakrovala, některé kláštery vybombardovala, mnichy ve velkém popravovala - soustředila se zejména na lamy (ušetřeny nebyly ani ženské kláštery - pozn. ženy tehdy titulu lama dosáhnout nemohly). Dále do oblasti začala dopravovat desetitisíce etnických Číňanů (dnes je původní obyvatelstvo již v menšině). Akong a jeho přítel Trungpa (ale i mladý Ješe Losal) se ocitli ve smrtelném nebezpečí a rozhodli se pro okamžitý útěk ze země - slovo útěk však ani zdaleka nevystihuje to, čím si museli projít. Putovali totiž stovky kilometrů, museli překonat mimojiné Brahmaputru nebo průsmyky v Himálajích - časem se připojili k ostatním a vytvořili přibližně dvěstěčlennou skupinu - byli ale vyzrazeni, takřka těsně před koncem pouti si na ně Číňané počíhali a koho nezastřelili, toho zatkli - uniklo pouhých 13 šťastných, mezi nimi i Akong, Trungpa a Ješe Losal.
Podobnou pouť absolvovalo možná až 60 000 Tibeťanů - veselý konec ale mnohé z nich nečekal - nejenže přišli o vlast, o řadu blízkých, ale Indie, která se jim rozhodla nabídnout azyl, na příliv uprchlíků nebyla připravena, podmínky v jejích táborech se daly označit za katastrofální, řádily tu epidemie (úplavice, cholera aj.), na nízkou nadmořskou výšku a subtropické klima navíc lidé z náhorních plošin nebyli zvyklí a umírali po stovkách. Časem se situace zlepšila, což je nutno přičíst na konto bojovnice za lidská práva paní Bedi (matky známého herce Kabira Bediho, představitele Sandokana), se kterou se seznámil společensky schopný Trungpa - Bedi v něm spatřovala snad dokonce premiéra tibetské exilové vlády. Akongovi a Trungpovi se povedlo po nějaké době opustit Indii a usadit se ve Skotsku, kde vybudovali (zejména prvně jmenovaný) významné buddhistické centrum, časem se z něj stalo nejvýznamnější místo setkávání buddhistů na západní polokouli.
Ješe Losal se ještě několik let potloukal po Indii, nebyl schopen nalézt žádný pevný bod, mladý, neklidný, frustrovaný - nakonec sice nalezl smysl v tlumočení z angličtiny do tibetštiny v uprchlických centrech, nicméně cestu jeho života mu pomohl najít až druhá nejvýše postavená postava tibetských buddhistů - "Jeho svatost Karmapa", který z vrtošivého hocha učinil prakticky svého tajemníka. Přesto ani zde Losal nevydržel dlouho a nakonec odešel za svým bratrem a věčným podporovatelem do Skotska.
Ve Velké Británii ale více než kde jinde propadl nezřízenému způsobu života - Akongem si nechal kupovat drahá auta a motorky (na kterých jezdil bez řidičského průkazu), způsoboval jeden problém za druhým (včetně dopravní nehody) - Trungpa se ale zpronevěřil svému poslání také a propadl "free kultuře" ještě více - oddával se nevázaným sexuálním radovánkám, kterým se rozhodně nevyhýbal ani po setkání se svou budoucí manželkou - mladičkou Skotkou (tu dokonce nutil, aby navazovala sexuální styky s "klienty", kteří přicházeli na buddhistické seance, které řídil) - a bylo nad slunce jasné, že žádným premiérem se nikdy nestane.
Přihodilo se však něco nečekaného - deus-ex-machina v podobě vzdáleného, přesto stále přítomného "Jeho svatosti Karmapy" opět zasáhl do života "divočáka" Losala - pomocnou ruku mu nabídl z USA, kde plánoval vybudovat velké buddhistické centrum - a navzdory všem očekáváním tuto záležitost vložil do rukou autorovi této knihy. Ten o sobě sám tvrdí, že až do svých 37 let nebyl schopen najít klid, nevěděl si rady sám se sebou - a nebýt jeho podporovatelů, možná by ani nepřežil...
Centrum se mu povedlo vybudovat, několikrát se v USA ještě setkal s Trungpou (který se tam nakonec usadil - zemřel nicméně předčasně ve 47 letech), nakonec se rozhodl pro naprosto radikální krok, a to strávit několik let v tzv. klauzuře - malém uzavřeném prostoru - v podobě drobné chatky - kde by se věnoval hlubokým duchovním meditacím, jakémusi "znovunalezení sebe sama", povznesení svého ducha - to se mu povedlo - a od té doby se z něj stává jiný člověk. Karmapa mezitím zemřel, Akong stárnul a potřeboval ve Skotsku pomocnou ruku - Losal se vrátil do Buddhistického centra za bratrem a z jeho pravé ruky se vypracoval prakticky v ředitele celého spolku. Akong se o několik let později (již v pokročilém věku) rozhodl pro cestu do Tibetu, respektive Číny - a ta se mu stala osudnou - on, jeho asistent a řidič byli všichni zavražděni ve městě Čengdu, a to za okolností, které nikdy nebyly spolehlivě objasněny - údajně se jednalo o vraždu ze msty...“... celý text
— historik_amater
Raci v hlavě
„Každá válka, každé zlo páchané na člověku dokáže změnit jeho osud a osud jeho potomků na několik desítek let (ne li na celé století) dopředu. Ačkoliv je v knize válka jen okrajově, ovlivnila celý její příběh. Z osudů hlavních postav si ale naštěstí bere jen to pozitivní a to se později odráží i na budoucí generaci. A aby toho nebylo málo, v příběhu se odráží i magický realismus, který se naplno rozvine až ke konci a všechno tak konečně propojí v jedno..
Mou nejoblíbenější postavou v knize je Nestor, který je osudem nejvíce zmítaný, ale jen díky jeho dobrosrdečné povaze a osudové náhodě se může odehrát tento nádherný příběh.“... celý text
— lenisko
Se špetkou skořice
„Chtěla jsem vystoupit z komfortní zóny, protože taková témata, která jsou v knize, moc nevyhledávám, ale bohužel jsem nedočetla. Styl psaní mi připomínal něco, co bych se snažila napsat v 11 letech. Nevím, jestli to bylo překladem, jestli tak špatně autorka opravdu píše nebo se to psaní snažila přizpůsobit mládeži, ale moc se to nepovedlo. Celé to působilo nudným, nezáživným a plytkým dojmem. O tématu jako takovém bych klidně četla, ale to zpracování tady dost pokulhává.“... celý text
— BojácnéKuře
Smutek poručíka Borůvky
„Dvanáctero případů smutného poručíka Borůvky, vydaných v pro mě tak trochu tajemné edici Smaragd z pera, nebo spíše z psacího stroje autora, s nímž mě pojí rodné město. Čtení je to příjemné, zachycující dobu dávno minulou. Některé povídky jsou lepší jiné, zase slabší. Za nejlepší považuji dvojici Vědecká metoda a Smrt na Jehle. Kniha obsahuje různé plánky i náčrty, což hodnotím kladně. Doporučuji čtenářům starých českých detektivek.“... celý text
— Eicherik
Odhalení
„Za mě hrozné zklamání. Chaotická polévka postav, ve které se snažíte zorientovat tak moc, až jste nakonec zklamanízávěrem.
Není to úplně vhodná kniha na cestu MHD do práce a zpět nebo na četbu, když jste unavení z práce.“... celý text
— Lily101
Odvážná Sage
„Jednoduché, milé, pohodové čtení, kdy je vlastně už od prvních stránek jasné, jak to dopadne. Ale komu to va?
Nečekala jsem nic extra spletitého, nebo velké zákeřnosti. Byl to fajn příběh plnej samé dokonalosti, ale tak nějak si říkám, proč si o tom aspoň nečíst? :)“... celý text
— Nelička
Ledový dech
„Tak toto byl poslední díl série, který jsem dočetla celý. Možná z dalšího asi třetinu, už nevím... První díl mě chytl a těšila jsem se na další, jenže díl po dílu toto dílo upadalo víc a víc do červené
knihovny, což je, myslím dost velká škoda, protože námět je perfektní a autorka psát umí když chce. Ale toto je až násilně natahované a už jsem toho měla dost. Líbilo by se mi tak 3-4 díly s vygradovanou zápletkou a pěkným koncem a dost. Většinou chci dočíst příběh až do konce, ale tady už jsem byla tak znechucená, že mě pokračování už ale vůbec nezajímalo. No a to je vše . Howgh.“... celý text
— Ivkaja
Temné dědictví
„No nebylo to úplně špatné, ale první díl bych hodnotil jako napínavější. Rozhodně to ale stálo za přečtení. Už se chystám na třetí díl :-)“
— Kubajzz
Přítel Stesk
„Kniha se příjemně četla, rychle jsem se vžila do pohledu malé Viktorie a jejího světa. I kapitoly, které nebyly dopisy dodávaly dějí spád a kousky, které doplnili celou situaci.
Musím uznat, že je zde hezky popsán vztah Viktorie a matky Heleny a jejich neporozumění, které je zde vykresleno tak, že je problém očividný.
Dále jde trochu poznat vývoj Viktorie s přibívajícím věkem, ale za mě by tento aspekt mohl být více propracovaný.
Celkově se mi kniha líbila, ale nijak mě nezasáhla, snad to bude otevřeným koncem anebo příběhem, který je sice emotivní, ale podle mě nevydal ze sebe vše, jen pouhý nástin“... celý text
— Nicoletta1681
Klinická smrt
„Autorku jsem si již dala mezi své oblíbenkyně. Její styl se mi moc líbí a opět nezklamala, co se popisu myšlenek lidí v příběhu týče. Tato kniha mě od začátku tak pohltila, že jsem ji přečetla za víkend. Hlavní postava byla doopravdy hustá:), hodně mě bavila:).Přesně v polovině knihy však nastal velký zlom. Příběh se změnil o 180 stupňů a byl na mě hodně smutný. To čtu nerada. Ale zase člověku otevřel oči a mohl o tom přemýšlet. Já však preferuji žánry, u kterých přemýšlet nemusím. Přesto doporučuji k přečtení a dávám plný počet hvězd.“... celý text
— Angelicca
Já Tituba, černá čarodějnice ze Salemu
„Tituba je černošská otrokyně, která se dostane z Barbadosu až do Salemu v Americe. Tam se na ni lidé dívají s nevolí, hlavně kvůli barvě její kůže. Vyvrcholí to až procesem proti čarodějnicím. Skutečný příběh, který si autorka upravila do románové podoby. Co všechno z něj byla pravda, už dnes jen těžko zjistíme.
Zrovna nedávno jsem četla jinou knihu o otroctví na Barbadosu a téma mě velice zaujalo, v tu chvíli jsem ani netušila, že mám doma i další knihu s podobným námětem. V tomto příběhu se ponoříme opravdu do historie, neboť se odehrává kolem roku 1690. Je tu skvěle zpracováno téma otroctví, rasismu, ale i svobody a postavení žen (ať už bílých nebo barevných). Ač je to vážný příběh, autorka si do něj přidala i špetku ironie, díky tomu se čte s lehkostí. Mně tam možná právě ta ironie trošku vadila (mám raději „drastičtější“ příběhy).
Od začátku si mě kniha získala, vtáhla do děje a já s chutí četla dál. Kromě samotného nelehkého příběhu Tituby, mě moc bavily dávné babské rady, léčebné postupy, ať už ty od vystudovaných doktorů nebo právě čarodějnic, různé mýty, pověry i síla přírody.
Do budoucna se určitě podívám i po dalších knihách s podobným tématem, ač je to téma historické, obávám se, že v mnoha aspektech je stále velice současné.“... celý text
— eva3992
Twisted Lies: Lži na ostří nože
„Poslední díl byl velmi dobrý. Dokonce jsem uronila slzu, až teda na konec, kde skoro všichni měli děti, což je fajn jen to není nic pro mě. Shrnuto: Fajn příběhy, ale znova to číst nehodlám.“... celý text
— Damonka18
Šachmat
„Do tohoto dílu jsem se nemohla pořádně začíst. Nevím proč ale knihu jsem neustále odkládala.“
— Rapeh
Osudová léta
„Za mě i druhý díl zklamání, nedocetla jsem a do třetího se již pouštět nebudu. Časový odskok od prvního dílu, mnoho postav, roztahane a dej pomalý“
— Ludmila91
Zjizveni
„Líbí se mi, že to je i není retelling na Lvího krále. Tuhle pohádku mám ráda, takže jsem byla zvědavá, jak tohke autorka zpracuje. A to, co jsem dostala, se mi líbilo, jako že hodně líbilo.
"Jednota je naše síla, Svár náš pád."
Jestli jsem si myslela, že jsem podlehla Hookovi, tak to jsem ještě nepoznala Tristana Faasu. Musím vám říct, že mě očaroval. Jak svými jizvami, temnotou, tak i tím částečným světlem v něm. Zkrátka jsem jeho. Navždy.
"Pravdou je, že jsem tvůj. Zcela. Nevysvětlitelně. Bolestivě. Bezpodmínečně." Přesune mou ruku a přitlačí si dýku k hrdlu. "A pokud potřebuješ obětovat mou duši, abys dokázala žít s tou svojí, udělej to."
Sára není žádná křehká květinka. Ale je to bojovnice za to, co považuje za správné. Má jasný plán, vzít si krále Michaela z rodu Faasů a následně jej zneškodnit. Ale nepočítala se Zjizveným princem, Tristanem. Ten je nebezpečný, zakázaný, ale svým způsobem zajímavý a tak lákavý. A naopak to platí též. Tristan mám svůj plán a nic jiného ho nezajímá, až s příchodem Sary se situace jaksi zkomplikuje.
Knihu jednoznačně doporučuji. Dostane nevšední a zajímavý příběh. A zejména pak Tristana.
"Tohle není láska. Tohle je posedlost. Šílenství. Spása."“... celý text
— TerryDee
Marie Terezie - Cudná císařovna s hroznou pověstí
„Kniha není pouze o Marii Terezii ale i o širších okolnostech a souvislostech jejího života - např. její rodiče, sourozenci, děti, války o rakouské dědictví, sedmiletá válka... Bylo to trochu náročnější, ale za nové informace jsem ráda. A na konci jsem byla i dojatá. 3,5*“... celý text
— emilieselden
Někdo z nás
„VYNIKAJÍCÍ KNIHA
Zaujala mě už úvodní zmínkou o domácím násilí. Vůbec jsem se nemohla odtrhnout (asi i tedy kvůli tomu, že se tímto tématem zabývám již několik let). Velmi silný příběh, ale citlivějším pomáhám příliš nedoporučuji. A i když jsem tušila, jak to vyvrcholí, od prologu do epilogu jsem se nenudila. Zajímavé nahlédnutí do toho, jak jednotliví členové domácnosti vnímají svou minulost (prožité události), z jakých důvodů se rozhodli tak, jak se rozhodli, a jak tyto jejich rozhodnutí ovlivňují jejich přítomnost a budoucnost. Některé věci mi sice z psychologického hlediska nesedí (například ta zdánlivá idila a neskutečné sebeovládání - obávám se, že minimálně u některých zúčastněných by traumatický zážitek "pracoval" daleko více), ale chápu, že tohle je jiný žánr. Občas mě mátlo rychlé střídání perspektiv (kdo je právě vypravečem a střídání přítomnosti se vzpomínkami z minulosti), rychle jsem si však zvyklá.“... celý text
— stoceska
Volání o pomoc
„Ano,napínavá detektivka, ale na můj vkus už je to příliš překombinované. Sotva se odstraní jedna překážka, hned naskočí dvě další.
Třetí díl si přečtu ráda...ale až za pár týdnů :) .“... celý text
— marion111
Ultimátum
„Za sebe osobně můžu říci, že mě kniha moc bavila a její čtení jsem si maximálně užila. Je pravdou, že místy to už bylo přitažené za vlasy, ale i tak mě to svým způsobem strašně bavilo. Líbilo se mi, že autorka nám nabídla vyprávění z více stran a o zábavu tak nebylo rozhodně nouze. Co mě také překvapilo bylo, že autorka byla sama letuškou, a tak plno věcí čerpala i z praxe. Knize to tak přidalo na čtivosti a autentičnosti a nemusíte se tak bát, že by to celé bylo totálně smyšlené a nesmyslné. Kdyby se autorka pustila do psaní další knihy, určitě si ji ráda přečtu :-)“... celý text
— dencazrnu