Nejnovější komentáře

Autopsie duše

„Kraso i smutnění,niterné,otevřené,současné,rychle k mání. Životní,božské,láskované,splínové i úsměvné a bůh ten prý není ? Nalej čistého vína,člověče.Rozjímej a dumej.O duši,o sobě,o nás. Jen pluj,nech se unášet. ----------------- Uznávám,nejsem romantik,jsem spíš cynik a skeptik. Tebe to někdy štve,že máš vedle sebe ˇseptik". Ale já to dokážu,já ti tu romantiku ukážu ! Bukowski zmizí z mé police,na jeho místo položím Máchův Máj a společně okusíme,co je to ráj. Zkrátka vyhodím do koše všechny zvrácené rozkoše. Má mysl sice bývá temná,ale já dokážu být jemná jako čokoláda Milka,i když je to vždy jen chvilka. A co bude dál ? Dál jen stačí najít a otevřít sbírku Autopsie duše od Martitny Brenčič. Jednoduše prosté :)“... celý text
— opic 12

Povídky, které pomáhají

„Knížka hezká na pohled, zvnějšku i zevnitř - jak by ne! :-). Obsahově i víc než to. Líbil se mi mix autorů, moje nadšení se podělilo na obě strany. Favorité: Miloš Čermák a Iva Pekárková za profesionály, Kuba Ryba a Jana Pavloušková za amatéry (její Píp Vánoce byly skvělé, nápadem i formou). Pouze dvě povídky se mi nelíbily vůbec. Ta od Václava Lásky, kostrbatá a morálně sporná detektivka, která mě odradila od jeho série se stejným hrdinou (tady na DK dost ceněné), a prapodivnou češtinou psaná povídka Barbory Nesvadbové, jíž jsem jako autorce na chuť ještě nepřišla – a asi vím proč. Kdyby nebyla celá tahle knížka tak jazykově vychytaná, bez překlepů, snad bych jednu větu z její povídky považovala za chybu tisku: „V místě, do kterého když on jí zmizel, dokázala si i okousat nehty, jak nevěděla, co vlastně dělá.“ Na druhou stranu – žádnou větu z téhle knížky jsem nečetla tolikrát! Ale vážně: tahle knížka byl vydařený počin.“... celý text
— kap66

Černé ptáče: Pravdivý příběh Nabarveného ptáčete

„Nízké hodnocení této knihy mě udivilo. Autorka odvedla vpravdě detektivní počin. Neumím si představit, kolik času a nejrůznější práce jí muselo dát, než všechny lidi vyhledala, navštívila, snažila se s nimi promluvit, snášela i mnohá odmítnutí... Vybrala jsem si tuhle knihu do ČV, protože příběhů z války jsem četla už dost a tohle mě lákalo, neboť jsem věděla, že se kolem knihy Nabarvené ptáče dějí podivné věci. Mám ráda vyjasněno a toho jsem se v knížce Joanny Siedlecké dočkala. Zajímalo mě totiž nejvíc to, proč se autor Nabarveného ptáčete uchýlil k sebevraždě. Po přečtení téhle knihy už není třeba číst Nabarvené ptáče. A i když to nebylo žádné milé čtení, jsem ráda, že jsem se s tím vším seznámila, a to i přesto, že jsem se musela prodírat mnohými nezapamatovatelnými jmény. Pro mne to byl reálný obraz toho, jak poslední rok války mohl probíhat někde docela jinak než jinde. Knihu rozhodně nepovažuji za odpad, naopak si autorčina přístupu a zpracování cením.“... celý text
— kamibe

Strom čarodějnic

„Z počátku jsem se musela do čtení nutit,ale pak se to v jednom místě zlomilo, a příběh začal mít spád. Bylo mi z toho zvláštně smutno a zároveň jsem měla radost. Málokterá kniha dokáže navodit takové pocity v jeden okamžik.“... celý text
— Dandulka

Dvojité dno

„Závišovy knížky, co šly sehnat, už mi došly a já stanul před tím, čím důstojně pokračovat. A tak jsem přišel ke Krchovskému... Toto bylo první seznámení s jeho tvorbou. A nástupce je to řádný, ba možná i o třídu vyšší. Knížka sice outloučká, ale úžasná. Surové lidství a přechod mezi láskou a smrtí v té nejčistší podobě. Brzy musím pořídit další kousek. ** V zrcadle stojí, co je psáno zhlížím se, v ruce s penisem sám vypadám jak čurák, ano! to asi proto že jím jsem ** 90% 5/5 Po delší době zase kniha, kterou mohu doporučit!“... celý text
— _Andrew_

Adelaide

„Není to špatné, přečíst se to dá, ale upřímně, je to takové vcelku jednoduché čtení, kde je Vám jasné, jak to skončí.“
— MíšaS.

Večírek s hořkým koncem

„Tak tohle byla jedna z nejhorších knížek, co jsem kdy četla! Chvílemi jsem přemýšlela, jestli nejde o parodii nebo nějakou grotesku. Jednu hvězdičku dávám za námět a zápletku, ta nebyla špatná, až do posledních stran jsem nevěděla, kdo je vrahem, ale ten styl psaní??! To psal nějaký středoškolák v rámci slohovky ve škole, ne? Bože to bylo tak trapný... "...asi nemusím zdůrazňovat, že vypadal jako debílek. Z úst mu visel jazyk, koulel očima a přešlapoval na místě..." "Oliver se snažil přemýšlet. Poznala jsem to podle toho, že se drbal v rozkroku a z pusy mu visel jazyk..." Čvachtavé zvuky mlask, čvacht, čvachty, čvacht. ...a mohla bych pokračovat dalšími a dalšími úryvky. Ani vtipné to nebylo. Jen trapné, amatérské a absolutně neuvěřitelné. To má být seriózní detektivka? S hodnocením 88%? Tuto autorku už nikdy víc. Děkuji.“... celý text
— Mychaela

Chlapec na vrcholu hory

„Zajímavá fikce s dobrou pointou. Fajn čtenářský zážitek.“
— Crimble

Jošt

„Dobrý vhled do života moravského markraběte. Knížka mi umožnila seznámit se s jeho osobností, úspěchy i pády, a to i v kontextu vztahů s ostatními Lucemburky té doby. Četlo se dobře, vyprávění je živé a zábavné.“... celý text
— pkovarik

Dvojí osud

„Vícevrstevnatá publikace - rozkoš. To není jen zveřejněná korespondence dvou citlivých duchů, kteří musí spolu překonat řadu protivenství (například nevůli matky ke vztahu dcery s umělcem, který se sotva sám protlouká životem), ale hledají spolu všechno co je spojuje, ať už je to v umění, hudbě, běžných věcech života. Tato korespondence zcela odhaluje oba jako lidi z masa a kostí, zvláště Josefa, který si dokáže nejenom zasnít, ale i pořádně zanadávat - nadto nádhernou češtinou. Třeba pasáže, jak se stal redaktorem Uměleckého měsíčníku (SVÚ Mánes), jak ho to odvádí od práce, co všechno musí snášet a o řadu stránek dál, jak ho z tohoto "postu" sesadili, vlastně vyšachovali. Jsou to konkrétní starosti, aby vůbec přežil, které musel řešit ten, jehož olej na stěně má nyní hodnotu desítek milionů korun.... Vícevrstevnatost zajistil opět Jiří Opelík, který dodal vrstvu dalších textů buď o Čapkovi (V. V. Štech, bratr Karel...) nebo jeho (jejich) textů - celé Zářivé hlubiny, Josefův text o Antonínu Matějškovi, o Apollinairovi, nebo některé jeho kratší prózy jako Lelio, Chlapec, Záchrana či zamyšlení nad prvním berlínským salonem, resp. nekrolog Bohumila Kubišty. Další vrstvou jsou Čapkovy obrazy (vybral Jaroslav Slavík), dokumentární fotografie (vybral Jaroslav Dostál) a dvě skvělé studie na konci o Čapkovi jako takovém a spisovateli zvlášť (Opelík) a výtvarníkovi (Slavík). Samozřejmostí jsou pečlivě vyvedené rejstříky, a to včetně časopisů, sborníků a kulturních institucí. Zkrátka radost, radost, radost. Čtvercový formát je důstojný, zajišťuje pěkné grafické řešení jakýchkoliv materiálů (Milan Grygar). kdo má rád Josefa Čapka, tak si tzv. pošušňá.“... celý text
— Apo73

Eragon

„Ačkoliv jsem se dosud vyhýbala této knize, po přečtení Murtagha jsem musela doplnit vědomosti o Eragonovi. A nyní mohu říct, že jsem tomuto světu opravdu propadla. Naprosto si mě získal. Eragon i Safira jsou skvělý. Setkala jsem se tu taky s postavami, které jsem již matně poznala v Murtaghovi a bylo super dozvědět se o nich víc. Určitě potřebuju i další díly a zjistit, jak to celé dopadne.“... celý text
— JustVea

Krvavá Rose

„Už u Králů Wyldu jsem měl podezření, že autor si vzal inspiraci z barbara Cohena a jeho Stříbrné hordy ze Zeměplochy Terryho Pratchetta. A při popisu města Canthus, že se jedná o zkažené město, které nepotřebuje pevné hradby, neboť se barbarských hord zbaví tím, že je přivítá a pak je rozličnými způsoby obere o všechny peníze, jsem si jistý, že je to jednoznačný odkaz na Ankh-Morpork. I tento druhý díl je plný monster a boje s nimi, kdy většinu z nich můžete znát z RPG Dungeons and Dragons. Je osvěžující, když se spisovatel fantasy nebojí použít mnoho druhů monster, aby zde hrály roli statistů. Oproti předchozímu dílu ubylo na humoru. Jednotlivé postavy Rosiných společníků mi však přišly dost zajímavé. Zejména kožoměnec a tetovaná čarodějka měli zajímavou historii, která nebyla jen pozadím hlavního příběhu, ale byla důležitá i pro hlavní děj. Jsem zvědavý, jestli se dočkáme nějakých dalších příběhů z tohoto světa. 70 %“... celý text
— Hadati

Nezapomeň na mě

„Nezapomeň na mě není knížka, po které bych sáhla v knihkupectví. Dostala jsem ji ale na blogerském dýchánku od @knihkupectvi_luxor v rámci spolupráce za účelem recenze #spoluprace. No a když už si ke mně našla cestu, využila jsem situace a vzala ji s sebou na dovolenou. A přesně tam se hodila. Je to totiž oddechová, odpočinková romanťárna, jejíž hlavní hrdinkou je svatební koordinátorka Ama. Ta si pomalu ale jistě rozjíždí svůj svatební business a stává se v tom víc a víc úspěšnou. Jednoho dne ji k nohám přistane opravdu obrovská zakázka: svatba herečky a influencerky. Ama se svého úkolu zhostí s odvahou, do momentu, než zjistí, že jako květinář je najatý její bývalý přítel Elliot. Z počátku nevíme, co se mezi nimi stalo, víme však, že jejich vztah je aktuálně na bodu mrazu. Retrospektivní kapitoly nám postupně odhalují jejich příběh a prolínají se s aktuálními přípravami na svatbu. No a co myslíte, bude na konci happy end? :D Jako oddechovka to vlastně bylo fajn. Příběh tak akorát hodící se na lehátko někde u moře, nebo na večer po opravdu náročném pracovním dni. Nečekejte žádný světoborný děj a zápletky, ale ve finále to tak nějak hraje dohromady. Jednu výtku ale mám, a sice explicitní erotické scény, toho já asi nejsem úplně příznivcem :D Sečteno podtrženo, 3,5/5“... celý text
— stesti.s.knihou

Katalánec

„Vlastně to je taková příjemná až meditativní knížka. Vůbec jsem nevěděl, co od ní čekat, ale určitě mě dokázala vtáhnout a i s odstupem několika týdnů po dočtení ve mně stále rezonuje. Vyprávění působí na první dobrou tak trochu staticky, většina dění se odehrává na docela malé ploše, v jakémsi vesnickém mikrosvětě, možná spíš mezi řádky révy. Ale to je právě jen zdání, které Gordon mistrovsky vytvořil, protože se v pozadí odehrává kus velkých dějin a proplétají se lidské osudy jednotlivých aktérů, kde nechybí vůle k přežití, touha i láska k bližnímu, byť se na povrchu může jevit jako cynismus. I když odmyslím tyto roviny knížky, tak se mi určitě líbilo popisování života na vinicích, tradiční produkce vína, ale třeba i zvyky španělského venkova tehdejší doby. Pěkné počtení.“... celý text
— pkovarik

Den

„Michael Cunningham je znám převážně svým románem Hodiny, za nějž získal Pulitzerovu cenu a děj knihy byl později zfilmován s Meryl Streep v hlavní roli. Já tuto knihu nečetla, vím však, že mi ji spoustu lidí doporučovalo. Když jsem viděla, že autorovi vychází novinka s názvem Den, řekla jsem si, že ji rovnou vyzkouším a uvidím, jak mi autorova tvorba sedí. Knihu jsem dostala v rámci spolupráce s @knihkupectvi_luxor za účelem recenze. #spoluprace Jedná se v podstatě o takové momentky ze života jedné rodiny. Dan a Isabel, manželé, kteří procházejí krizí; Isabelin bratr Robbie, který po rozchodu s přítelem nachází své štěstí ve falešném instagramovém profilu; děti Nathan a Violet, obě snažící se najít své postavení - jak v rodině, tak mezi spolužáky. První vhled do života této rozmanité skupinky se odehrává v roce 2019, kdy sledujeme drobné praskliny na jinak dokonalém obrázku brooklynské rodiny. V roce 2020, v těžkém lockdownu, se vztahy v domácnosti napnou na maximum, zatímco Robbie zůstane uvězněn na Islandu a komunikuje s rodinou skrze falešný profil. V roce 2021 se rodina vyrovnává s těžkou ztrátou, kterou zažila během pandemie, zároveň se snaží znovu najít rovnováhu v jejich, teď už silně narušených životech. Když o tom píšu, zní to jako fajn příběh :D Bohužel, samotný proces čtení jsem si moc neužila. Potenciál kniha má, ale zpracování pro mě bylo velmi zkratkovité. Chtěla jsem víc - detailů, myšlenek, vysvětlení toho, proč jsou jednotlivé postavy zrovna tam, kde psychicky byly, toho se mi ale nedostávalo. Knize se však nedá upřít jedinečná atmosféra smutku a nostalgie, která vás bude provázet od první kapitoly. Tak jen pozor na to, kdy ji budete číst.“... celý text
— stesti.s.knihou

Spár stříbrného sokola

„Spár je dalším z hrdinů vychovávaných od mladého věku pro důležitou roli v ochraně Midkemie. Po Thomasovi a Pugovi z Trhlinové války, a Erikovi a Rupertovi z Hadí ságy, tu máme chlapce, který dětství strávil ve společenství, které žilo v souladu s přírodou jako indiánské kmeny. Sledujeme, jak se z chlapce, který nemá tušení, co se děje za územím jeho kmene, stává mnoha schopnostmi obdařený mladý muž. Zvyklosti jeho lidu mu nedávají jinou možnost, než splatit své dluhy. Jedním z nich je dluh pomsty, druhým závazkem je odvděčit se za záchranu svého života. Feist tak zde rozjíždí zcela novou sérii tím, co mu vždy šlo nejlépe – výchovou hlavní postavy z obyčejného kluka v nebezpečného protivníka všech jeho nepřátel. S jedním svým úhlavním nepřítelem se nakonec utká na konci knihy, ale další musí počkat do pokračování.“... celý text
— Hadati

Pusa z Albertiny

„Jak začalo chladnější počasí, tak jsem se vrhla na tuto knihu. Která mě hned vrátila do příjemných teplých dnů. Kniha je lehká, čtivá a oddechová. Popis postav a Vídně je krásný. Nic přehnaného, to se mi velice líbilo. Nezastavovalo se to zbytečně na zdlouhavém popisu, nebo hlubokých myšlenkách. Najdete tam jak romantický příběh, tak i žhavé scény. Amalia je chytrá a vyspělá žena, působila na mě velice sympaticky. Ale i přes to všechno mi přišlo že se nechala strhnout okolím. To že kolem sebe měla mladší lidi. Oproti všem byla jinde ale očividně nespokojena. Václav je milí a hodný kluk. Amalia ho okouzlí a prožívají spolu krásný měsíc plný vášně, dobrodružství a nejednoho poprvé. S Amalií vyspěl, ona mu ukázala že vztah může vypadat i jinak. Všichni, kdo na letní kurz přijeli byli příjemní a přátelští. Taková super parta se na kurzu sešla. Musím teda zmínit že Bolek je vážně unikát Jsem zvědavá jestli bude pokračování. Zajímalo by mě jestli Amalie a Václav nějak překonají dálku. Doporučuji si knihu přečíst teď. Určitě vás vrátí do teplých dnů jako mě.“... celý text
— Ronii

Znič to jméno

„I když toho mám načteno už celkem dost, pořád jsou autoři, kteří mě dokáží překvapit. A přesně to se povedlo Janě Jašové. Kniha Znič to jméno je skvělá! Jedná se o psychologický thriller, jehož hlavními postavami jsou ženy. Každá s jinou náturou, z jiných poměrů, všechny ale mají něco společného: minulost. Klára se po smrti otce vrací do rodného města zařídit věci okolo pohřbu. Dlouhodobě žije v zahraničí a s nikým ze své minulosti se nestýká - to se teď ale změní. Jejím návratem se otevřou staré křivdy, navíc se začnou dít věci, které Kláru nutí přemýšlet nad tím, že ji chce někdo zabít. Z počátku mi přeskakování mezi jednotlivými postavami dělalo problém, obzvlášť pojmenování jednotlivých částí kapitol (kdo četl, asi chápe), ale brzy jsem si začala užívat vše, co autorka připravila. Originální zápletka, zamotaný děj, postavy, kterým rozumíte, ale zároveň vás štvou, celé to navíc bylo napínavé a hrozně dobře se to četlo… 5/5!“... celý text
— stesti.s.knihou

Nerozlučné

„Mladá žena Zaza má bohatý vnitřní svět. Matka a rigidní křesťanská etika jí zabraňují autenticky prožívat samu sebe a mít vlastní projekty. Tento vybrakovaný mladý člověk umírá jako pravý hrdina existencialismu - na nedostatek niterné svobody. Pro Simone je Zaza múzou, jsou to téměř milostné řádky. Krásně se to čte.“... celý text
— seethelight

Píseň zbloudilých duší

„Číst tuto knihu bylo jako naplno prožívat depresi a nevidět žádné "světlo na konci tunelu". Jedná se o hodně náročnou četbu co se týče udržení pozornosti. Příběh to byl opravdu smutný, i když je nám představeno vícero vypravěčů. Za velké plus považuji detailní popis všech vypravěčů včetně jejich niterních pocitů a včetně rasových předsudků.“... celý text
— monushka

Nekompromisní Honor

„V tomhle díle se neplácáme ve stejném časovém období a konečně už se vrháme do skutečné války proti Solárnímu svazu. Sice se zde řeší i Mesanský blok, protože je stále hybatelem událostí, ale děj se soustředí hlavně na svaz. Ten se konečně pořádně odkope a předvede svou pravou tvář ve velkém. S velkým a tichým přispěním Mesanského bloku, kdy většina lidí ve svazu stále nevěří v jeho existenci, pak docílí poslední kapky, kdy se Aliance rozhodne zasáhnout proti Solárnímu svazu ofenzivně. Přestože je obecně děj velmi zajímavý, ani tady se Weber nevystříhal nadbytečné vaty. Kupříkladu nechápu, proč má potřebu popisovat znakovou řeč koček do detailu. Na druhou stranu té vaty tu není tolik, nakolik jsem se obával. Skutečné námořní bitvy jsou zde asi jen dvě. Pak jsou tu další vojenské střety, kde si ale taktizování moc neužijete. Přesto je kniha velmi napínavá, i když oficiální anotace knihy prozrazuje zbytečně mnoho. Nejvíc jsem se nudil při popisu Honořina soukromí, ale i toho tu naštěstí není tolik. Osobně bych byl rád, kdyby tímto celá série skončila, protože je to úctyhodný závěr. V doslovu se naneštěstí dozvíme, že je plánovaná další navazující série knih.“... celý text
— Hadati

Čtyři tisíce týdnů

„Občas je dobré si připomenout, kam to naše každodenní pachtění vlastně směřuje. Burkeman k tomu nabízí poměrně dobrou příležitost a připomíná možná ne úplně příjemné pravdy o životě, zejména o čase, který nám byl vymezen. Také nás konfrontuje s tím, co děláme, čemu dáváme priority, a jestli to je opravdu to, co bychom se svým životem měli dělat. A dělá to dost intenzivně a nevybíravě, takže prostě není úniku. Knížka určitě stojí za přečtení. Přiznám se ale, že jsem pořád čekal, kdy už to konečně přijde. Kdy se objeví ten tolik potřebný aha moment, kdy si řeknu, tak takhle už to dál nejde, musím to změnit a začít fungovat jinak. Mno, nepřišel, ale to neznamená, že času stráveného s touto knihou budete litovat. Těch postřehů je tam opravdu hodně, stejně jako i několik praktických tipů, které vám pomohou přenastavit priority. Pokud si tedy Burkemanovi argumenty připustíte k tělu.“... celý text
— pkovarik

Azimut: Kniha první

„Fúha, fakt parádne nakreslené frankofónna klasika. Trocha mi pripomenula španielskeho Žoldnéře, ale nie ilustračným štýlom a už tobôž nie atmosférou. Tá bola temná, drsná a plná krvi a nahých tiel. Azimut je fantasy rozprávka pre deti, ktoré sa však miestami nebudú chytať a pre dospelých, ktorí nezabudli byť deťmi a tí sa budú možno chytať viac. To, čo majú obe diela spoločné, je láska k všakovakým vynálezom, nástrojom, prístrojom a iným srandičkám a serepetičkám. Vidno, že scenárista Wilfrid Lupano a ilustrátor Jean-Baptiste Andréae si dali tonu práce s tým, aby všetko pôsobilo uveriteľne a dojmom, že predtým, než to stvorili, nad každým prístrojom detailne X mesiacov v kuse premýšľali, ako to vytvoriť tak, aby sa to dalo reálne zostrojiť a aby to následne fungovalo. Vidíte každú skrutku, každý šraub, každú vrtuľku, každú pružinu, veru áno, aj pružinu. Až chorobne do detailov vybudovali svet riadiaci sa špecifickými zákonitosťami, ktoré sú zjavne postavené nie na hlavu, ale na osemnásť hláv. Lež paradoxne v rámci univerza dávajú istú (hoc samozrejme áno, absurdnú a krásne pitoresknú) logiku. To je asi najviac vidno na encyklopédii živočíchov, z nich mnohé majú vskutku rozkošnú charakteristiku (napr. Kukučka hodinová dýcha ducha doby a živí sa ním). Kritizovať nemožno ani veľké rozmery a tvrdú väzbu od CREW. Problém je „len“ v tom, že som sa na prvý raz vonkoncom neorientoval v postavách, ani vo svete, v akom sa príbeh odohrával. Nechápal som o čo ide, netušil som, čo je vlastne ústredná zápletka – a či to vôbec nejakú má, alebo či je prvá kniha len predstavením univerza a postáv a čosi ako dej sa rozbehne až v druhej. Alebo čo. A či vôbec niečo. Ako keby som čítal sedmičku alebo osmičku, nie jednotku. Niekto sa možno chytí bez problémov, iný nie, ale nebude mu to vadiť až tak, ako mne, ťažko povedať, toto sú subjektívne veci. Myslel som, že pri druhom čítaní (každý komiks čítam minimálne dva razy) sa budem chytať oveľa viac a začnem sa tešiť na druhú knihu, ale pravdupovediac som bol z toho podobne z mätený a to viedlo k tomu, že v polovici som proste rezignoval, užíval som si kresbu a neužíval si scenár. Scenár je ako píšem plný skvelých, jedinečných nápadov, ale postavy a zápletka, ak to teda nejakú explicitnú vôbec malo, šli fakt úplne mimo mňa. Práve vďaka vizuálu a nápadom ale prižmurujem oči a dávam 4*, no ak sa druhá kniha po dejovej stránke nenakopne, tam už budem prísnejší.“... celý text
— Ivan Kučera

O takový věci se nelže!

„Vážené pirátky, vážení piráti, tentokrát si společně s třetím dílem mangy One piece vysvětlíme, o jakých věcech se nelže. Nami a Zoro pod vedením kapitána Luffyho řeší významný problém. Vyrazit na širé moře bez jídla není moc dobrý nápad. Naštěstí ale brzy doplují k ostrovu, který je ovšem chráněný ostrovním duchem. Jídlo sice neseženou, ale zato poznají roztodivné tvory a získají důležité ponaučení. Nakonec zakotví u mírumilovné vesničky, kde se setkají s "mocným kapitánem" Usoppem, synem piráta sloužícího pod Shanksem, kterého většina lidí má jen za mluvku, ovšem jen do chvíle než se seznámí s Luffym a odhalí tajemství, které skrývá upjatý komorník. Třetí díl, byl převelice vtipný, hlavně pokud se zaměřím na pasáž se strážcem ostrova, která byla velice zábavná. Tím ovšem nechci říci, že by pasáže s Usoppem nebyli vtipné, jenže jsou do jisté míry i smutné. Tempo poměrně rychle graduje a dává tušit, co nás bude čekat v dalším díle. Dobrou zprávou je, že čtvrtý díl tohoto skvělého pirátského dobrodružství už dorazil do knihkupectví, a pokračování Luffyho příběhu tak na sebe nenechá dlouho čekat.“... celý text
— PrincaListicka

Střet s Buggyho posádkou!

„Vážené pirátky, vážení piráti, nasaďte si slamáky, vyrážíme na širý oceán. Čeká nás totiž druhá část mangy One piece s podtitulem Střet s Buggyho posádkou! Začátkem si dovoluji upozornit čtenáře trpící na mořskou nemoc, kinedryl dnes můžete nechat v lékárničce. Celou dobu se nedostaneme z pevniny, což není ovšem vůbec na škodu, hlavně když si uvědomíme, že v prvním dílu jsme jako čtenáři cestovali více než dost. Bude ovšem přítomnost na souši znamenat klid a odpočinek? Zdaleka ne. Před Luffym je velký úkol, dobře jeden velký úkol a spoustu menších. V první řadě je třeba rozšířit posádku, protože kapitán není zrovna moc dobrý navigátor a mistr šermíř jakbysmet. Proto se pokusí najmout do party navigátorku Nami, která je navíc skvělá zlodějka. Už tušíte, kde bude háček? Tedy spíše háčky. Jen si vzpomeňte jaké to bylo se Zorem. Zatímco Luffy verbuje zcela neúspěšně Nami, která piráty nemá ráda, město drancuje posádka kapitána Klauna Buggyho. Klaun Buggy je tak trošku jiný klaun a hlavně má něco málo společného s Luffym. Krom toho, že jsou oba kapitáni s vlastní posádkou, jeden ji má větší a ten druhý... na ní pořád pracuje, snědli oba ďábelské ovoce. Oba dva disponují jistou schopností flexibility těla. Víc už vám však neprozradím. Jaká epická a zábavná bitva vás v tomto díle čeká? Postačí vám představa toho, jak jeden pirát lechtá druhého na noze během divokého souboje. Vedlejší dějová linka zabývající se občany města zobrazuje nutnost soudržnosti a ochoty bojovat za správnou věc. Ovšem je zde i velice smutný okamžik, který Střet s Buggyho posádkou provází. Kresba je perfektní, ale to se dalo čekat. Každá z postav je něčím charakteristická, což je velice nápomocné, neb si je snadno zapamatujete (včetně vedlejších postav). Nechybí akce, humor, smutek a jedno dvě zakroucení očima (ne ve špatném slova smyslu). A že je příběh pomalejší? No tak... vždyť je to paráda. Akce si užijeme více než dost, jsme přece na samotném začátku...“... celý text
— PrincaListicka

Dívka s vášní pro indigo

„Překrásný životopisný příběh o mladé slečně zakládající se na skutečných událostech. Kniha se četla moc hezky, i když se nejedná o nenáročné odpočinkové čtení. Ale krásně zvolená slova chytí za srdce.“... celý text
— monushka

Šeptající mrtví

„Dobrý začátek nové série.Snad se všechno rozjede a začne posouvat dál.“
— postrach

Bouřlivá oblaka

„„Co se mne týče, mohu jen říct, že jsem tam byl. Neznal jsem ani strategii, ani taktické úmysly našich šéfů. Pro mne to byla běžná činnost v rámci požadované služby. Bylo to tedy úplně logické a srozumitelné: dělat, co se dá, i zemřít, bude-li to nutné. Byl to příkaz vlastenecké povinnosti v boji za svobodu národa.“ Pěkná knížka vzpomínek československého letce v RAF. Pilotem chtěl být od svých klukovských let a šel si neústupně za svým. M. A. Liškutín popisuje svou cestu z Brna do RAF, svou zastávku ve fr. cizinecké legii, náročný a dlouholetý výcvik, vzpomíná na své působení v Anglii a u 312. stíhací perutě. Navzdory pochmurné době je ze stránek knížky cítit optimismus a víra ve vítězství, rozhodně může být inspirující povaha Liškutína, který si příliš nestěžoval a věci bral takové, jaké jsou, a snažil se z nich získat maximum pro své sebezdokonalení. Pro někoho může být inspirující i jeho nefalšované vlastenectví a ochota přinášet oběti (ať už ve válce, ale třeba i v nezištné výchově nových pilotů v poválečném Brně). Zajímavý je popis poměrů na různých základnách RAF, ale také vykreslení atmosféry doby po válce, kdy přebírali otěže komunisti. Liškutín je od prvopočátku (ještě v době před válkou) považoval za falešné proroky a ve své podstatě za nepřátele svobody. Také kvůli nim odešel na poslední chvíli do Anglie... ale to už bych možná prozrazoval část z jeho osobitého vyprávění.“... celý text
— pkovarik

Útočník

„Taková příjemná detektivka. Sice bez Carely, ale to nevadilo. Tak trochu mi to připomnělo francouzský film Strach nad městem. Jdu na další díl. (23. 9. 24 - 21 405 - 50)“... celý text
— Mája777

Láska a tetování

„No pro mě na cesty jak ulité, čtivé, sem tam drama, prostě záživné“
— maminaOlina