Nejnovější komentáře

Život našeho Pána

„Jakkoli jsem velký fanoušek Dickense, s touto knihou budu mít patrně vždycky tak trochu "problém". Literárně je to pochopitelně pouze převyprávěný příběh života ústřední křesťanské postavy, který známe všichni, ať už věřící nebo bezvěrci. Jelikož sám patřím do té kategorie bezvěrců kacířů, nemohu z Života našeho Pána nějak zvlášť těžit. A věděl to i Dickens, proto knihu nechtěl publikovat. Ono totiž, tahle knížka je vskutku spíš takovou sběratelskou specialitkou, než čímkoli jiným. Protože vyprávěno je to typicky hřejivým dickensovským stylem. Domáčtějším než v jinak známých autorových dílech. Život našeho Pána sloužil pro domácí rodinné čtení a vyprávění při oslavě Vánoc. A to je Dickens, jakého si představuju - jak stojí v obývacím pokoji a tento morální příběh svým dětem vypráví a především divadelně pronáší. Kdo je Dickensovým fanouškem, pak snadno pozná ty jeho "vsuvky" a "komentáře". O tom, že u nás je spousta bezvěrců, může svědčit i skutečnost, že českého překladu se knížka dočkala v roce 1935. Tedy hned(!) rok po vydání originálu (který naopak vyšel 63 let po Dickensově smrti). I to může svědčit o změně náboženského vnímání v naší společnosti a o tom, že v současnosti by nové vydání tak trochu ztrácelo jakýkoli smysl. Ono české vydání je ovšem graficky krásným kouskem. Už proto, že jej doprovází obrazy Gustava Dorého. Dva velikáni společnými silami vypráví základní křesťanský příběh dětem. Shrnuto podtrženo. Život našeho Pána zůstane z několika důvodů mým nejméně oblíbenějším dílem Charlese Dickense. Objektivně však má svoje kouzlo a dovedu si představit, že nábožensky laděné rodiny mohou tuto knížku využít pro domácí výuku. Ba dokonce bych i kvitoval, kdyby si jako průvodce vybrali právě Dickense.“... celý text
— Kozel

Jméno růže

„Jméno růže se mi prvně představilo během prvního roku studia knihovnictví na střední škole. Naše učitelka o této knize jednou pronesla, že je to kniha, která je pro každého knihovníka povinností. V té době jsem její názor nesdílel a stejně jako většina mých vrstevníků jsem předpokládal, že je pro knížku a svůj obor příliš zapálená. Před pár dny jsem si na knihu opět vzpomněl a názor mé bývalé učitelky naprosto schvaluji. Tento magnum opus italského spisovatele Umberta Eca je vskutku výjimečným dílem. Bystrý a sečtělý čtenář si všimne mnoha odkazů na jiná díla či světové autory. Není žádným tajemstvím, že o Jménu růže se často mluví jako o středověkém dobrodružství Sherlocka Holmese a Johna Watsona. Někdy jsem měl pocit, že Holmes a doktor Watson se přenesli pomocí stroje času do středověku, aby vyřešili záhadu, nad kterou si svět láme hlavu už několik století. Místy jsem se sám sebe ptal, zdali jsem v minulém životě nebyl jedním z mnichů, který dennodenně sedával ve skriptoriu a opisoval díla. Atmosféru středověkého světa máme skoro na dotek. Přál jsem si, abych do knihy pronikl a mohl se procházet labyrintem obsahující několik tisíc svazků a knih. Jméno růže je vskutku výjimečné dílo, ve kterém si každý čtenář najde něco jiného. Pro mne to byla napínavá detektivka, ve které se nejen vyšetřovalo, ale také filozofovalo nad náboženstvím a náboženským životem několika mnichů.“... celý text
— KingNut123

Memento

„Po dětech ze stanice ZOO jsem se rozhodl si dát menší repetko a tentokrát se kouknout za dráty z východního směru a to konkrétně do našeho malebného Československa. Zde je vidět že fetování moc nefrčelo,ale i zde se našla banda exotů kteří si něco museli cákat do drátů. U nás to však nebyl herák ale léky na předpis,kde největší modlou pak byl morfin. Časem se začne více vyskytovat víc a víc perník a ten nám tady zůstává populární do dneška. Příběh oproti ZOO je vyloženě nextgen,neustále se tu něco děje a my tak máme šanci skouknout celou plejádu situací do kterých se místní smažka mohla namočit VS neustálé fetování a šlapání které už bylo časem nudné a děj se nikam nešoupal z knihy druhé. Jediné co snad trochu musím vytknout R. Johnovovi bylo místy schyzofrenické psaní,kdy lítáte z minulosti do přítomnosti,aby se text najednou přelil do vnitřních pocitů hlavní postavy. Což by vzhledem k tématu nebylo na škodu,jen kdyby to bylo nějak očíslované,popřípadě rozdělené do kapitol,ale dá se zvyknout. Hlavní postava je jak jinak sobeckej mastidrak kterýmu nesejde na ničem jiném,než si sehnat nějákej náboj do buchny. Líbil se mi psychologickej rozklad osobnosti,míšen paranoiou a haluzema které jsou zde parádně popisované,aby si i ten co nikdy nic nezkusil dokázal představit jakej segedýn musí taková průměrná smaha v hlavě mít. Plný počet hvězd kvůli nutnosti toto téma šířit dále,avšak pocitově by to bylo na 4 stejně jako u dětí ze ZOO minus jedna hvězda.(Jak říkám tato kniha my obsahově přijde zábavnější než dílo z Němec.)“... celý text
— razorek

Velké problémy v Malém Vietnamu

„"„Já… s holkou… ještě nikdy“, snažila se jakoby protestovat Klára Chlumská, ale v tu chvíli jí Eliška vrazila svůj jazyk hluboko do její dírky." Úroveň psaní sexu jak ve fanfikcích od 13letých holek na Woddpadu. Samozřejmě obligátní švédská čtyřka na konec, a "sexuální magie". Nepomáhá, že bojové sekce jsou strašně nudné a místo, aby démoni byli zpracováni nějak zajímavě, tak se chovají jako tupá horda zombíků.“... celý text
— plačkynadheglem

Černá voda

„Nejprve film, vlastně šestidílný seriál z roku 2023 – výborný! Filmová sága ze severských švédských lesů s jedinečnou hudbou. Pak už pro mě byla nutnost přečíst si knihu. Pro mě bylo čtení opravdu hodně silný zážitek. Po dlouhé době jsem se opravdu moc těšila na každou chvíli s knihou... Popisné? Ano! Syrové? Ano! Hodně zamotané a vrstevnaté? Ano! Lidské osudy, láska, nenávist, smrt, touha, zmar, samota. Příběh, který se odehrává ve dvou časových rovinách, na počátku 70. let o svatojánské noci ve švédském zapadákově uprostřed hor a nádherné přírody, kdy v noci nezapadá slunce, a pak po 18 letech, kdy se započaté osudy a tragické události pomalu završují a rozplétají… Film i kniha jsou na ČSFD i DK v modrém hodnocení, snad proto, že jsou představeny jako výborné „severské detektivky“; chápu, že pro někoho, kdo očekává akční severský thriller, může být film a zejména kniha velké zklamání. Ve skutečnosti je tady motiv smrti, násilí, oběti a rozhřešení jen jakýmsi základem, nad kterým autorka vybudovala pomalu ubíhající existenciální román, který se mnou opravdu hodně zamával. Vlastně nic obdobného jsem snad ani nečetla, nevím, k čemu připodobnit, možná mi to tím švédským prostředím a určitou osudovostí připomnělo Vilhelma Moberga, ale Moberga nečekejte, je to přeci jen jiné… Výborný fundovaný doslov Dagmar Hartlové mi odhalil další souvislosti, které by mě ani nenapadly, včetně biblických motivů v osudech hlavních hrdinů.“... celý text
— Rade

Musím to vědět

„Příběh mi místy přišel přitaženy za vlasy, ale děj celkem ubíhal, ke konci mi věty typu, aby děti byly v pořádku, uz lehce lezly na nervy,i když jsem sama matka. Byla jsem zvědavá na konec, trochu překvapil, otevřený závěr ovšem... No tak řekněme ca 60%“... celý text
— gambinka87

Dům

„Shoda s níže uvedeným hodnocením od Arkagas. Divné, místy nepochopitelné, ale čtivé.“
— Bulba

Arboretum

„Zajímavé povídky,rozhodně jdou psané nádhernou češtinou.“
— Katka2382

Kmotr

„Zajímavá kniha a údajně i film byl dobrý a populární, ale o tom nemohu nic psát ani soudit, neboť jsem ho neviděla. Ale kniha nebyla tak hrozná no možná to bylo vydání, které bylo již trochu zjemnělé. Ale co se dalo vypozorovat tak i mezi mafii se odehrává generační boj i přizpůsobení novému světu jako k drogovým kartelům.“... celý text
— maryzka

Nadobro ztracený

„Za poslední rok určitě nejlepší thriller, jaký jsem četla. Plný zvratů a překvapení, kde (téměř) nic není tak, jak vypadá. Dočetla jsem ve dvě v noci a Harlana Cobena si definitivně řadím mezi svoje nejoblíbenější autory.“... celý text
— boxas

A pak nezbyl žádný

„Literární díla Agathy Christie nikdy nepatřila k mým oblíbeným. Neřadím se ani mezi obdivovatele Hercula Poirota a slečny Marplové. Detektivní romány s těmito hrdiny se mi většinou protivily a jejich nekonečná dobrodružství byla elixírem na perfektní nudu. Když jsem před lety viděl seriálovou adaptaci, nemohl jsem uvěřit svým očím, že tak skvělý seriál vychází ze stejnojmenného románu Agathy Christie. Po letech jsem dostal chuť doplnit své znalosti a prozkoumat tak literární svět slavné britské spisovatelky. A pak nezbyl žádný přichází se zajímavým konceptem. Jedná se o částečně detektivní příběh, který budí dojem nadpřirozeného románu s fantastickými a hororovými prvky. Zpočátku jsem se bál, že se román zhroutí do jedné z těch typických detektivek Agathy Christie, kde nějaká náhodná babka a zakulacený detektiv případ vyřeší jen díky svému intelektu. Není tu ale Poirot a slečna Marplová, kteří by záhadu Vojákova ostrova vyřešili a případ dotáhli do šťastného konce. Hosté a zároveň přeživší Vojákova ostrova bojují o svůj holý život a jejich šance na přežití se s každou přibývající stránkou tenčí. Místo děje představuje pro všechny postavy určitou verzi pekla. Jejich trestem není uvěznění a následná smrt, ale zpochybňování jejich rozhodnutí a znovuprožívání jejich prohřešku. Některých postav je vám líto, ale u jiných skálopevně věříte, že si svůj osud zasloužili. Kdyby autorka zakomponovala do tohoto díla jednu ze svých nejznámějších postav, dostali bychom úplně jiný příběh. Osobně jsem rád, že k tomuto rozhodnutí nedospěla. A pak nezbyl žádný je jedním z nejlepších románů Agathy Christie. Nečetl jsem sice všechna její díla, ale mám dojem, že tragický příběh na Vojákově ostrově žádné její dílo jen tak nepřekoná.“... celý text
— KingNut123

Magická moc zlata

„Nic moc do vlaku a zapomenout.“
— maryzka

Kodaňská Píseň písní

„Od autorky jsem v roce 2024 přečetl knihu KOČOVNÝ BIOGRAF PANA SAITA, která se mi líbila. Někteří čtenáři mi doporučovali knihu KODAŇSKÁ PÍSEŇ PÍSNÍ, která je autorčiným debutovým románem. Na knihu jsem byl zvědavý a knihu jsem přečetl. Bohužel jsem z této knihy nebyl nadšený tak, jak jsem očekával. Respektive se mi více líbila kniha Kočovný biograf pana Saita. Jedná se o rodinnou ságu odehrávající se v Kodani. Kniha má 3 části. V některých úsecích se přeskakuje ze současnosti do minulosti, ale všechno bylo srozumitelné a orientoval jsem se v tom. Hlavní postavou je malířka ESTHER, která líčí osudy tří generací. Estheřin dědeček HANNIBAL v roce 1921 koupí dům v Kodani. V Rusku se seznámí s VARINKOU, do které se zamiluje a kterou si vezme za ženu. Varinka se odstěhuje do Kodaně. Líbilo se mi na ní, že je svá. Pro ostré slůvku nejde daleko. Kouří doutníky. Hannibalova a Varinčina dcera se jmenuje EVA. Je stevardka a také jasnovidka. Seznámí se s JANEM GUSTAVEM, který je švédským krotitelem holubů. Časem se za něj provdá. Eva s Janem mají spolu 3 děti. Nejstarší se jmenuje FILIPA, která má zdravotní problémy a která se zajímá o kosmonautiku a věci mezi nebem a zemí. Mají také ESTHER a OLGU, která jsou dvojčata. Podnikají společně různé akce. Esther je malířka a Olga je zpěvačka. V románu sledujeme osudy našich hrdinů a v průběhu četby se dočteme o různých tajemstvích, která vyplují na povrch. V románu se vyskytují prvky magického realismu, ale nebylo jich mnoho. Postupně času jsem měl pocit, že autorka se točila v kruhu a četba mě přestávala bavit. Myslím si, že autorka umí psát, ale tento příběh mě úplně nezaujal jako tomu bylo u románu Kočovný život pana Saita. Jednoduše řešeno něco tomu chybělo, abych se plně soustředil na příběh a užíval si ho. Moje mamka také četla tuto knihu a nebyla knihou nadšená. Znám však čtenáře, kterým se kniha líbila a nedají na tuto knihu dopustit. Každopádně pokud u nás vyjde další kniha od této autorky, tak si knihu přečtu. V závěru se nachází PODĚKOVÁNÍ a POZNÁMKA PŘEKLADATELE. Kniha má pěkný přebal.“... celý text
— Marekh

Denik Ostravaka 3 ...farame dal, no ni?

„Ze všech tří dílů se mi tento líbil nejvíc. V případě této série doporučuji poslech! Pak můžete ke knihám přidat jednu hvězdičku navíc.“
— boxas

Anděl smrti

„Můj oblíbený autor opět nezklamal. A jsem ráda, že je Erika zpátky.“
— Petrasim

Odkaz Protektorů

„Nie všetko mi dávalo 100 % zmysel, ale aj tento diel si udržal vysokú dynamiku a zopár viac či menej predvídateľných zvratov. Určite si po tejto sérii budem autora viac všímať.“... celý text
— tlllk

Hra na kočku a myš

„Tato kniha se četla rychle, a snad jen jedna krátká pasáž vypadala příliš strojeně, jinak dej krásně ubíhal.“
— milan2310

Coriolanus

„"Byli tací, kteří dokázali vzdorovat nejmocnějším zrádcům a odmítali se před nimi sklonit. Ale jen velmi málo mužů se dokázalo postavit davu. Postavit se sami pomýleným masám, postavit se jejich nesmiřitelné posedlosti tváří v tvář a beze zbraně a se založenýma rukama říkat 'Ne.' když masy vyžadovaly 'Ano!'. Takovým mužem byl Zola." Píše Arendtová o Zolovi v Původu totalitarismu. Je-li někdo literárním Zolou (i s jistou dávkou vrozené drzosti a arogance), je to Coriolanus. Pravda, dávka drzosti a arogance u něj není "jistá", ale přehnaná a odpudivá, nadto rozhodně není neozbrojen. Ale stejně. Coriolanus je skvělou osobní tragédií se silnými politickými kontexty, které jsou zcela typické pro Shakespearovy římské hry. Ty jsou ostatně také spíše politické, než co jiného. Bohužel má tato skvělá tragédie ten problém, že stojí vedle ostatních tragédií téhož autora, které ji prostě zastíní monumentálností svého zjevu. Coriolanus je hrou poměrně složitou. Je jakousi verzí Timona, postrádá ovšem prvotní fázi filantropickou. Je vlastně spojením Timona a Alkibiada. Je to velkolepý válečník milující sebe sama, nemilující pro jeho strukturu Řím. Je vyhoštěn a zaslouží se o ohrožení své vlasti, mimo vlast i umírá. Kostra je Timonovi podobná, Coriolanus je však svým způsobem zcela originální, a po mém soudu naprosto nechutný, charakter. Otázka je, je-li hra více o Římu, nebo o Coriolanovi. Možná je to dokonce hra Říma, ne hra Římská. Coriolanus vznáší se v ní jako ztělesnění diktátorů, jimž je moc nad městem svěřena, aby jí následně byli zbaveni, jelikož se nehodí než pro válku. Opravdu, hra jako by opravdu reprezentovala Řím, i s jeho poměrně složitou strukturou a nejistým historickým odkazem. Přeci, z římských her je mi nejméně milá, Caesara mám nejraději, Antonius a Kleopatra mají neodmyslitelné kouzlo, které je těžké přemoci. Přibereme-li i Tita Andronica coby krvavou grotesku, je mi milejší jistou krásou, kterou se mi zaspal do srdce. Z tragédií zbylých mám nejraději Timona (a toho mám vůbec nejraději z autorova díla), miluji i Leara. Před Coriolanem preferuji i Macbetha. Raději bych si tuto hru přečetl jen před Romeem s Julií, Hamletem a Othellem. Nu a tak přes její zajímavé struktury, řadí se mi Coriolanus spíše do pomyslného podprůměru. Ale není to jeho vina. Je to vina cizí velikosti.“... celý text
— Set123

Hájovna: Příběh o ztrátě svobody a mateřské lásce

„Perfektní vhled do tehdejší doby socialismu, kdy lidé byli trestáni za všechno, co tehdejší režim vyhodnotil jako vzpouru proti systému. Přesně v tom roce 1985 se mi narodila druhá dcera a doma jsem měla první pětiletou. Až mráz po zádech mě při čtení běžel při pomyšlení, že i mně jako spoustě dalších se mohla podobná situace přihodit a nemuseli jste ani jako Linda vzít do ruky pušku. Paní Kubíková nás přesně vtahuje do této doby a pro ty z nás, co jsme ji zažili, je to velmi silné čtení. Její příběh přesně vystihuje tehdejší ztrátu svobody. Všichni jsme se báli i jen promluvit a kdyby ti, co se jich Linda bála a co ji ohrožovali, nebyli Rusáci, jistě by byl její čin posuzován trochu jinak. Kdo dobře sleduje současnost, má důvod k obavám i nyní - dějiny se stále opakují. Také jsem ještě v žádné jiné knize nečetla tak podrobný popis ženského vězení a pocity vězeňkyň, jenž jdou hodně do hloubky. Pouze v posledním díle to soužití po návratu Lindy domů se mi zdálo trochu nepravděpodobné. Nedovedu si představit, že by to nějaká žena skousla: ona v obýváku a vedle v ložnici její manžel s její nejlepší kamarádkou, které pak ještě projevuje vděk... Linda byla snad anděl, když tak dlouho mohla setrvávat v tomto zvláštním seskupení ještě spolu s nepřející tchyní. Na druhé straně se však bála, aby nepřišla o Aničku. Vyčkávání se jí vyplatilo, musela však mít v sobě velkou vnitřní sílu. I přes trochu úsečné vyprávění se mi četlo velmi dobře, dávalo to prostor pro vlastní fantazii a vystihla se tak dobře celá obrovská tragédie. "Když někoho poznáš, jen třetinu pravdy říci se sluší. A pozor si dávej, ať neodhalíš celou svou duši."“... celý text
— Aneleh

Všude samí lháři

„No nevím, na kolik je příběh uvěřitelný. Nenadchlo ani neurazilo, ale alespoň to rychle utíkalo. Hodnotila bych to tak 60%“
— gambinka87

Statečná lady Catryn

„Předposlední díl a já si nemohu odpustit povzdechnutí, že poslední díl je s Benedem, ale kde jsou i další např. s Modredem Wherlockem, (opět) Iagem Vaughnem, anebo s Leopoldem Wherlockem, příp. Quintinem Vaughnem? Každopádně zde máme opravdu statečnou lady Catryn Gryffin de Warrennovou, která neváhá a vydává se sama po stopách svého švagra, který unesl jejího syna Alwyna. Kvůli poranění a vyčerpání své klisny je nucena "vypůjčit" si kočár sira Oriona Wherlocka. V rámci zoufalého sledování si nevšimla s čím, že si to kočár "zapůjčila" a následně jí nezbývá, než přijmout Orionovu pomoc, vč. pomoci jeho dětí, hlavně Gilese. Pravda o Alwynovi a hlavně tajemství manžela Catryn mě nepřekvapila/o, ale to se svatební nocí byl vážně hnus. Takový duch (otec) se může hodit, jen ten slovník by mohl u tak malého dítěte zjemnit. :)“... celý text
— Kudík

Město

„Vida, jedna a táž kniha a "Pablo 70" a "Ence" tak zásadně odlišná hodnocení. Jako by snad naždý četl něco jiného! Mě (jako příznivce Sci-fi) uchvátila poetika, s níž Simak jednotlivé příběhy píše. A když jsem si dílo navíc nedávno poslechnul jakio audioknihu (a "psy" ve skvělém podání Zbyška Horáka), byl jsem nadšen. Včetně poslední kapitoly, která při českém vydání "Když ještě žili lidé" dosud nebyla napsána.“... celý text
— jankum

Pomalu hořící oheň

„Tuto knihu řadím mezi nejslabší od této autorky. Chvílemi jsem se v knize ztrácela. Námět knihy byl dobrý, akorát bych ho ocenila jinak napsaný.“
— Sabina335

Tetování za trest

„Tak jo, mám dočtenou celou sérii. Moc nechápu, jak může mít tahle knížka hodnocení 86% na databázi knih, ale je fakt, že komu se nelíbil první díl, nebude se ani trápit s druhým a třetím. Pokud teda nemá to velké nutkání dočíst celou sérii, jako já. No, musím říct, že třetí díl mě nijak nepřekvapil, opět to nebyl můj šálek čaje. Nechci být hnusná a psát, že to byla trapná slátanina, tak jen napíšu, že tento typ humoru není nic pro mě a na knížku mám stejný názor, jako na ty dvě předchozí. Tím končím“... celý text
— knihárna

Jana Eyrová

„Zajímavé čtení.. Celou dobu mi přišla atmosféra poněkud ponurá. Příběh je to hezký, ale že bych měla touhu přečíst si jej znovu? To ani ne.. A už vůbec bych v té době nechtěla žít, jakkoli mi přijde dnešní doba bláznivá 8)“... celý text
— Ferda43

Co mě naučil tučňák

„Nádherná kniha a krásný příběh. Obdivuji autora za to, co pro Juana Salvadora udělal. Kniha se četla rýchle a krásně. Mundo Marino v Argentině existuje i dnes, jako největší mořské akvárium v Jižní Americe a také jako edukační zábavní park plno nádherných mořských zvířat. Knihu doporučuji k přečtení.“... celý text
— Renike

Strážci času (4 povídky)

„Moje první setkání s knihami Poula Andersona. Už tehdy bylo fascinující, nepsalo se o tom, že celý "soubor povídek" (či spíše příběhů) je více než dvakrát tak dlouhý. A já si říkal, že je škoda, že nebylo schématu "strážců času" využito pro víde příběhů ve více obdobích. A ono bylo! Ale to jsem se dozvěděl (a dočetl) až roku 1997... P.S. Pajonek je ve svém odsudku moc příkrý, vždyť nebýt toho okleštěného vydání 1970, nebažili bychom (namlsaní) tolik po tom nezkráceném.“... celý text
— jankum

Život po tobě

„Pokračování románu Než jsem tě poznala, které je stejně silné, návykové, krásné a hořkosladké jako první díl. Druhé části často ztrácejí kvalitu, ale zde se tomu tak nestalo. Stejně jako u předchozího dílu, i tentokrát jsem během čtení uronila pár slz a vůbec se za to nestydím.“... celý text
— Joy

Žoldnéři fantasie: Osamělí válečníci

„Další kvalitní povídková sbírka, tentokrát od různých autorů, kteří se umístili na předních příčkách v soutěži Žoldnéři fantasie. Jako vždy jde o vyváženou směsku příběhů, z nichž některé vás zaujmou méně, některé více, ale všechny stojí za přečtení. Jako nejlepší osobně hodnotím povídku Podivuhodné dámy ve Výloze starých slečen (Vendula Výstrková), která mě uchvátila svou zvláštní poetikou.“... celý text
— Joy

Hory zpívají

„Na knihu jsem narazila náhodou a je pro mne velkým překvapením. Moc pěkně napsané. Střídání dvou linií děje není vůbec problém. Moc se mi líbila a k autorce se určitě vrátím.“... celý text
— petunkav