Nejnovější komentáře

Tajemství sídla lovců

„Svět se proměnil v jeden kontinent, vypukla válka a chaos. Ti, co přežili, se obávají každé noci, kdy se objevují lovci, co přeživší unášejí. To se jedné noci stane i Jessice a její rodině. V čele lovců stojí Silvestr, který od prvního setkání cítí k Jessice zvláštní pouto. A právě oni dva jsou klíčem k odhalení tajemství, které v sobě skrývá sídlo lovců. Jessicu a Silvestra to spojí nebo naopak rozdělí? Toto je první recenze na knihu od autorky, kterou osobně znám. Přesto to na mé hodnocení nebude mít vliv. Maruška jistě pochopí, že jsem férová jako jsem bývala při hodnocení písemek z matematiky (které u ní byly mimochodem vždy stoprocentní). Kniha je psaná v er formě, pohledy postav se střídají v rámci kapitol s přiměřenou délku, ač s malým písmem se mohou zdát delší. S první polovinou knihy jsem upřímně trochu bojovala. Nemohla jsem se začíst, dostat se do toho světa. Až s postavou Erika se ve mně něco přepnulo a běželo to jak po másle. Sem tam jsem narazila na pravopisnou chybku, ale to jsem příliš neřešila. Více mě při čtení rušilo, jak se střídalo oslovení u jednotlivých postav v rámci jednoho odstavce - Jessica/dívka, Silvestr/chlapec/lovec. Než jsem si na to zvykla, měla jsem pocit, že je tam jiná postava. Jessice jsem zpočátku nemohla přijít na chuť. Přišlo mi, že si na nový život rychle zvykla. Neměla tendenci nějak bojovat (chápu, že třeba věděla, že je to zbytečné), ale představovala bych si aspoň snahu. U Silvestra jsem zase nevěděla, co si myslet, proč měl tendenci Jessicu ochraňovat. Když ale vyšlo najevo to tajemství, vše začalo dávat smysl a upřímně jsem zvědavá, co se tady s tím trojlístkem dál stane. Protože mám pocit, že s Erikem je to jejich propojení větší, než se zdá. Druhý díl už mám doma a nechám se překvapit, jakým vývojem si postavy prošly. Maruško, jsi skvělá a máš můj obdiv, že si tohle dokázala v tak mladém věku. 3,5*“... celý text
— adela.hol

Vzpomínky na něj

„Hlavní postavou je mladá žena KENNA, která byla ve vězení po dobu 5 let. Nyní se vrací do města, ve kterém se chce sejít se svou čtyřletou dcerou, kterou vychovávají její tchýně a tchán. Kenna se seznamuje s mladým mužem LEDGEREM, který je majitelem baru. V románu se nachází kapitoly se současnosti a z minulosti z pohledu Kenny a Ledgera. Líbily se mi dopisy, které se nacházely v románu. Při četbě se můžeme zamyslet nad hodně věcmi včetně odpuštění a vyslechnutí si příběhu z druhé strany. V románu nalezneme také romantiku a erotiku. Autorčiny knihy se čtou jedním dechem a jsou plné emocí, tak jak to dokáže tato autorka.“... celý text
— Marekh

Pro rodinu vše

„Pro mě to nikterak překvapivé nebylo, zbytečně rozvláčné. Pak mi docvaklo, kdo za vraždou Caroline stojí . Callum jako manžel na odstřel, Siobhan před vším zavírala oči. Domeček pro panenky byl lepší než tohle.“... celý text
— Leena

Nebezpečná hra

„Kniha se mi líbila, škoda že není delší.“
— lucie1744

Vládci kamenného pásu

„Tulský kovář Nikita Děmidovič Antufjev zbohatl na výrobě zbraní pro ruskou armádu. Roku 1699 získal od cara Petra I rozsáhlé pozemky a právo nakupovat nevolníky na dobývání železné rudy a stavbu první slévárny na Urale. Fascinující příběh rodiny Děmidovových mohl být dobrý román. Na internetu lze o těchto dravých podnikatelích najít spoustu zajímavých informací. Autor ale vyprávění pojal plně v intencích komunistické ideologie. Vývoj postav je nulový. Petr I. je spravedlivý car, který rád chodí mezi své poddané, ale nemá čas pro ně něco udělat. Bojaři jsou hloupí a okrádají stát. Děmidov i jeho syn Akinfij jsou pracovití a schopní podnikatelé, ale zároveň to jsou odporní kapitalisti, pro které musí nevolníci pracovat jako otroci. Těžko říct, co jsou fakta a co fikce. V doslovu naše národní umělkyně Marie Majerová píše, že autor "nastavuje zrcadlo" tehdejší době, car Petr Veliký je "první bolševik" a Děmidov je "první typ kapitalistického vyssavače".“... celý text
— braunerova

Kdyby mě můj otec miloval

„Zajímavý příběh o hledání a pochopení minulosti“
— miša63

Kdyby to bylo tak snadné, dělal by to každý

„Oddychovka, čteno pro výzvu“
— ivanaci

Hranice zvrhlosti

„Spatny styl, pribeh s nesmyslnym koncem nekoncem. Velke zklamani. Potencial to melo, ale v rukou zkuseneho spisovatele.“
— twister78

O Červenáčkovi

„Co se týče pana Čecha, jsem poněkud nekritická. Jeho práci mám opravdu ráda a tato pocta panu Foglarovi se mi moc líbila.“
— Marcik7

Šedé včely

„Andrej Kurkov je ukrajinský spisovatel, který se narodil v Rusku a který píše v ruštině. Hlavní postavou je SERGEJ SERGEJIČ (50 let), který je rozvedený a má dceru. Je v důchodu, pracoval jako bezpečnostní technik na dolech. Žije na ukrajinském Donbasu, kde je válka. Žije v domě, poblíž bydlí jeho soused PAŠKA, jeho nepřítel z dětství, se kterým se setkává na kus řeči. Musí být velmi obezřetný, protože se nachází v tzv. šedé zóně, z jeho místa je slyšet střelba a výbuchy a je to velmi nebezpečné místo, ve kterém zůstal bydlet. Všichni lidé se z vesnice odstěhovali, zůstali jen Sergej a Paška. Sergej je včelař a miluje včely celou svou bytostí, udělal by pro ně první a poslední. Po čase se rozhodne vyjet kvůli včelám se svým zeleným žigulíkem a putuje přes několik hraničních přechodů, dostává se na jedno místo na Ukrajině a následně se dostane na Krym, kde chce navštívit včelaře, který je Tatar, se kterým se v minulosti seznámil na jedné výstavě. Sergej doma a také na svých toulkách zažívá různé příhody, setkává se s mnoha lidmi včetně vojáků. Líbilo se mi, že pokud se dopustil nějakého přešlapu, tak vždy kápnul božskou a přiznal se. Přemýšlí nad životem a nad situacemi, které prožívá. Dokáže pomoci lidem, když jej požádají o pomoc. Zajímavé bylo pro mě také to, že spal na včelích úlech, což podle jeho tvrzení přinášelo blahodárný účinek pro lidské tělo. Dokonce i jeden gubernátor k němu jezdil do vesnice, aby si poležel na úlech. Sergejovi se často zdají sny, které jsou zajímavé. Přestože probíhá válka, nalezneme v knize černý humor. Je to příběh ze života a čtenář se dozví hodně informací z této oblasti, včetně krymských Tatarů a také o lásce a péči o včely. Nedovedu si představit, že někteří lidé zůstávají bydlet v oblastech jako je Sergej, kdy jim hrozí bezprostřední nebezpečí života. Musejí se postarat sami o sebe, jsou bez elektřiny, jídla nemají nazbyt a poštu dostávají zřídkakdy. Z druhého hlediska asi chápu, že je těžké opustit svůj domov, ve kterém člověk dlouhá léta žil a ke kterému má citové pouto a nechce jej opustit, i když ví, že je to nebezpečné. Knihu jsem si rozložil do více dní, je docela obsáhlá. Celkově se kniha četla dobře. Na zadním přebalu je uvedeno, že autor je přirovnáván k novodobému Bulgakovu nebo ukrajinskému Murakamimu. Takové přirovnání bych sice nepoužil, ale nicméně si myslím, že kniha stojí za přečtení.“... celý text
— Marekh

Zapomeňte na neděli

„Nemohu jinak. Po přečtení jedno dlouhé, tiché, bolestné AAAACHH. Ach, to byla KRÁSA! Tato knížka mě zaujala svou nádhernou obálkou s dominantní růžovou hortenzií už před svým vydáním. Tehdy jsem ještě netušila, že hlavní hrdinka, mladičká Justine, pracuje v domově důchodců Hortenzie. Navíc, dost překvapivě, má svojí práci se starými lidmi ráda. Dokáže naslouchat vyprávěním starých obyvatel a objevit tajemství životů, které by jinak byly už zapomenuty. A právě příběh skoro stoleté Hélèné se pokusí zaznamenat. Dvě dějové linky čtenáři více přiblíží život nejen Hélèné, ale i ošetřovatelky Justine. Kniha je plná protikladů, na stránkách se střetává mládí i stáří, láska i nenávist. Stránku za stránkou se odhalí nejedno tajemství. Plná tajemství je i Justine, která na první pohled působí jako svědomitá, chápající, naslouchající a na svůj věk až usedlá. V osobním životě však potkáváte dívku, které chybí její bezstarostnost a snaží se dohnat všechny radosti mladých. V knize je plno momentů, kdy zatajíte dech, utřete slzu nebo máte husí kůži. Autorka má tak melancholicky líbivý styl psaní, který na jednu stranu ukolébává, ale na druhou otevírá mysl a nutí k zamyšlení. Zapůsobily na mě pasáže s výčty popisů nasekaných za sebou v rychlém sledu jednoho odstavce, že nestačíte ani vydechnout. Dále všudypřítomný racek a odhalení tajemství havrana, tajemné osoby, která volá z domova důchodců příbuzným, že jejich blízký zemřel, přestože to není pravda. A to vše dělá jen proto, aby se na staré opuštěné obyvatele v neděli nezapomnělo. Krásná tečka za krásným příběhem.“... celý text
— libuse6749

Sestřičky a jejich tajná přání

„... další krásné příběhy našich sestřiček. Důležité pro mě je, jak už v dalších komentářích zaznělo, neztrácím se v postavách. Každá sestřička má svůj osud a každá je mi blízká. Krásná série“... celý text
— VladkaBU

Šepot kouzel

„Pěkná obálka i příběh,který nutí číst dál a dál..jen škoda,že ještě není pokračování)“
— essene

Zubař

„S chutí jsem se pustila do nové série od pro mne nového autora. Začátek byl fajn, nesporně nezvyklý kriminalista působící v Bristolu a zajímavě se rozvíjející zápletka. Na jednu stranu se autor snažil co nejvíce poinformovat o Aspergerově syndromu, konkrétně jaké možnosti a jaký potenciál právě pro jeho knižního hrdinu má, a naopak jaká úskalí a nepříjemnosti to přináší pro něho samotného a - zejména - jeho okolí (nejbližší a spolupracovníci). Pořád se nemohu zbavit dojmu, že na postu hlavního policejního vyšetřovatele vražd je Asperger hodně na obtíž - pro spolupracovníky a svědky (pochopitelně i pro nadřízené a pachatele, ale tam je to už obecně víc v pohodě ... štvát je). Špatně spolupracuje, nemá jakékoli sociální návyky, empatie mu chybí (přesto ho autor často nechává "číst" jeho protějšky, což je dost sporné, že to opravdu funguje). Lepší by byl v druhé linii, ne přímo styčné se svědky a vyšetřovanými (ale zase by to vyžadovalo být po boku někoho, kdo mu rozumí a věří jeho analytickému úsudku...). Tady i on občas udělal chybu, na něco zapomněl, např. červený jaguár byl zmíněn mnohem dříve, než se s tímto autem začal vůbec vážně zabývat. Samotné vyšetřování, záhy odsunuté na druhou kolej až úplně zapovězené Crossovým nadřízeným (jiný úkol ale nedostal?), se uprostřed knihy neposouvá vůbec nikam, velká nuda, teprve v samotném závěru se to rozjede. Pár nejasností přitom stejně zůstává (ohledně viny při nehodě, schopnosti druhého pachatele provést brutální vraždu apod. - ostatně i sám fakt, že MacDonaldovi za svůj produktivní život měli v náhradní péči přes 80! dětí, přitom on jako vrchní komisař nebyl prakticky doma a dětem se věnoval jen velice omezeně, mi připadalo hodně na hraně uvěřitelnosti. Nakonec tedy trochu nadsazuji hodnocení, hlavně pro srovnání s předchozí přečtenou britskou detektivkou rovněž nového autora, z exotičtějších končin, kterou jsem dočetla jen stěží (Zátoka).“... celý text
— soukroma

Schizofrenické evangelium

„Nelze prý jinak než Bohumila Hrabala milovat nebo nenávidět... Na "Schizofrenické evangelium" ho musíte milovat opravdu hodně... :-) Z mé strany další malý skvost, ve kterém se člověk dozví o strýci Pepinovi skoro víc, než je zdrávo, tak byl upovídanej... :-) Nejvíc se mi líbil "Kain" a samotné "Schizofrenické evangelium"... Doporučuju, ovšem nikoliv na první seznámení s mistrem... :-)“... celý text
— Hanina61

Nebe nad Perninkem

„... na malou chvilku jsem tak trochu doufala, že by to mohlo být pokračováním Chaloupek, ale s prvními řádky jsem byla vyvedena z omylu. Jiná doba, jiné postavy, ale stále Krušné Hory. Nádherný popis přírody a lásky obou hlavních hrdinů ke Krusným Horám mě posouvali příběhem postupně dál. Mně se kniha líbila.“... celý text
— VladkaBU

Žiju bez dětí

„Zajímavé příběhy ze života několika žen spojené s jejich pohledy na mateřství. Osobně jsem asi čekala v rozhovorech větší důraz na postoj k mateřství, než na zbytek života, ale chápu, že pro určitý kontext to je nutné...myslela jsem však, že se dozvím více. I tak to ale bylo docela fajn, zajímavé životní příběhy. Některé mě bavily více, jiné méně.“... celý text
— Petra00

Poslední, kdo zůstal

„Toto je už myslím má třetí kniha od autora a musím říct, že jeho styl mi asi úplně nesedl. Nevím proč, ale jeho knížky pro mě nejsou nic extra, spíše průměr. Toto jsem si velkou část čtení myslela i u této knihy, navíc nemám moc ráda duchařiny, konec to ale zlepšil. Celkově to byla fajn promyšlená záležitost, u které jsem se často i bála.“... celý text
— Petra00

Kouzlo druhé šance

„Líp bych to nenapsal. Na příběhu se mi nejvíc líbí, že Zar už přestává být zlý a spojí se znovu s Čárou v boji proti jezinkám. Na konci je příběh i dojemný. Knihu jsem si půjčil v knihovně a už jsem zvědavý na další díl. Cressida Cowellová umí psát fantasy pro děti, které si rádi přečtou i dospělí.“... celý text
— StateOliver

Za zamčenými dveřmi

„Bohužel se asi neubráním srovnání s Pomocnicí, která byla o trochu lepší, ale i tak mě tahle knížka hrozně bavila a konec mě překvapil.“
— Petra00

Tanečník

„Tohle bylo opět něco neskutečného. Vůbec nechápu, proč jsem s knihami od tohoto autora čekala tak dlouho. Ve všech ohledech je to prostě dokonalé. Moc se mi líbí, jak si autor dává záležet se všemi detaily, provází nás celým vyšetřováním a nevynechá jedinou maličkost. A když už si myslíte, že víte, tak zjistíte, že jste totálně vedle. Deaver vždy dokáže vše otočit o 180 stupňů a dokonale tak rozbije celou vaši teorii. A nejlepší na tom všem je, že i přes všechny kotrmelce to zapadne na své místo a vám nezbývá nic jiného, než zírat s otevřenou pustou. S nadšením očekávám další díly a jsem moc zvědavá, jak se vztah mezi Lincolnem a Amélií bude vyvíjet. A vlastně celá ta jejich parta mi přirostla k srdci!“... celý text
— dencazrnu

To mi zaplatíš

„Jak ja jsem rada za ten konec!! Skvelej pribeh, pekne napsany, par postav teda prisernych...docela dost nez par, haha. S autorkou se doufam setkam casteji.“
— Kira747

Na druhý pokus

„Jedním slovem skvělé“
— Rapeh

Olomoucký bestiář

„Tak tuhle audioknihu jsem si hodně užívala a měla jsem k tomu i mapu. Příjemný hlas.“
— S.sidi

Vytoužená smrt

„Nejsem znalec Fawleyho série a toto (zatím poslední) pokračování bylo moje první. Každopádně nebude moje poslední, protože se četlo velice dobře. Cara Hunter zalidnila svou knížku dostatečným počtem policejních seržantů, takže považovala za nutné na začátek příběhu umístit krátký přehled kdo je kdo. Popravdě nechápu proč, protože se v postavách zorientujete po pár stránkách a další už nepřibudou, a ty krátké charakteristiky jednotlivců jsou vesměs k ničemu. Autorka se s tím nicméně nepáře a hned na první straně nasadí vyrovnané tempo v nejlepší tradici britské detektivky. Jeden mrtvý muž v kuchyni jí tak stačí na celou knihu a my můžeme krok po kroku rozkrývat tajemství, která ho opřádají. Vyšetřování probíhá ze čtenářského pohledu téměř v reálném čase, čemuž Cara Hunter vydatně napomáhá formou, kdy jakoby přetiskuje v knize emaily, výstřižky z novin, vedené rozhovory, a dokonce i přepis několikadílného televizního dokumentu. Ze začátku to působí nápaditě a příběh to opepří, později to je ale spíše na škodu a naopak to rozmělňuje. Jak jsem napsal na začátku, neznám předchozí díly, ale podtitul "Případy inspektora Fawleyho" mi nepřipadá moc výstižný. Fawley sice za případ zodpovědný je, na jeho vyřešení má ovšem pramalou zásluhu a nebýt zbytku týmu a notné dávky šťastných (a značně nepravděpodobných) náhod, pravděpodobně by ani vyřešen nebyl. Jakkoli tahle knížka Agathu Christie z trůnu královny detektivek nesesadí, je to rozhodně vykročení správným směrem a ukazuje, že je možné se obejít bez hektolitrů krve a přesto napsat napínavý příběh. Leč souhlasím s ostatními, že český název knížky je úplná blbost...“... celý text
— work

Tři drobné chybičky

„Upřímně tento díl se mi hodnotí velmi těžce. Už v předchozím díle jsem měla celkem problém s tím, že erotické scény byly ve větší míře a děj byl upozaděný. To jsem ovšem netušila, co mě čeká v dalším díle. Tady bylo tolik erotiky, že jsem v jednu chvíli měla strach, že snad budu číst jen o tom jednom a nedozvím se vůbec nic okolo. Naštěstí, když jsem se prokousala scénou v klubu, pak už to bylo lepší, ale celkově tady toho už bylo fakt příliš na úkor příběhu. A je to hrozně velká škoda, protože autorka ukázala, že i ten děj umí napsat :-) A další velký problém byl, že jsem si vůbec nemohla zvyknout na Josepha. Velký věkový rozdíl mezi postavami mi celkem vadil a hrozně dlouho jsem tomu celému nějak nemohla uvěřit. Každopádně když jsem si přestala Josepha představovat jako padesátiletého páprdu v tygří košili (nevím, proč to ve mně tolik evokoval), už to pak bylo lepší. Doufám, že v dalším díle se ubere trochu erotiky, přidá se více příběhu a bude to fajn. Protože první díl byl úplně super a pořád doufám, že autorka napíše v tomto duchu další díly..“... celý text
— dencazrnu

Babička drsňačka

„Knihu jsem si půjčil z knihovny a velmi se mi líbila. Byla hodně vtipně napsaná, ale i dobrodružná a dojemná. Ben byl přibližně v mém věku, takže jsem ho asi ve všem chápal. Jsem rád, že si nakonec s babičkou rozuměl. Knihu bych doporučil všem dětem, co rády čtou.“... celý text
— StateOliver

Mezi koly

„Moja druhá kniha od Dicka a znovu paráda. Škoda, že dnes sú jeho knihy skôr "retro". Našla som ju v knihobudke a díky bohu za ňu...“
— Daura

Candy

„Knihu jsem našla vystavenou v knihovně a zaujala mě obálka a hodnocení. Bohužel obsah už moc ne.Nějak mi ty myšlenkové pochody postav nedávali smysl, bylo tam mnoho postav, které mě vlastně nezajímali (příprava půdy pro další dily?) a celkově to nemělo šťávu. Do předchozího dílu ani dalšího se pouštět nebudu.“... celý text
— Toledo

Prázdné křeslo

„Možný spoiler: Do severní Karolíny přijíždí Lincoln Rhyme se svojí parťačkou Amélií Sachsovou, aby se zde Lincoln, kvadruplegik, podrobil operaci, která by mu mohla pomoci navrátit částečně hybnost. Než však na operaci dojde, přichází do nemocnice šerif a prosí Lincolna, aby se ujal jeho případu, jednoho zabitého chlapce a dvou unesených dívek. Vše podle policie má na svědomí chlapec s přezdívkou Hmyzoun, protože má tělesné postižení a je to zapálený entomolog. Lincoln se ujímá vedení šerifova případu s Amélií a Hmyzoun je nakonec dopaden, což byla Lincolnova úloha. Zdánlivě jasný případ Hmyzouna se však nejeví jako zcela jasný právě Amélii a protože se s Lincolnem v tomto případu rozchází v názorech, je nucena sama začít pátrat na vlastní pěst, jak jí radí intuice. Lincoln se tak musí znovu pustit do pátrání, ovšem tentokráte stojí Amélie na opačné straně. Jen jeden z nich může vyhrát a co je důležítější, jen jeden z nich má pravdu. Lincoln je tak nucen pohlížet znovu na ještě jiné aspekty případu a vypátrat, co se vlastně v tom šerifově městečku stalo, kdo za čím vězí, protože zcela jasný případ je vše, jen ne zcela jasný. Na světlo začnou vycházet nové okolnosti případu. Tento díl snad předčil i Tanečníka. Tipy na pachatele jsem měl, ale ten konec byl fenomenální, ale jiný, než jak na základě autorem bočně hozených udiček, se původně jevil. Konec je kdo z koho, zvrat na zvrat. Brutalita zde není, ale zápletka je tak brilantní, že čtenáře udrží v napětí od začátku až ke konci knihy, protože čtenář se musí dozvědět, jak to nakonec vše bylo, co, kdo a proč. Jeffery Deaver se pro mě stává po tak mém oblíbeném Timu Weaverovi, další thrillerovou jedničkou. Ještě, že mám tuto sérii celou, zcela jistě si ji celou přečtu. Jasných pět hvězd a doporučení. Smekám před autorem za ty jeho brilantní zápletky a zvraty na mnoha místech. :-) Maximální spokojenost.“... celý text
— Elapheg