Nejnovější komentáře
Jak Lucka vysvobodila prince Pašajdu
„Tuhle knížku jsem dostala jako dárek pro předškoláky r.1982 ve školce. Dnes jsem dočetla synovi a je to moc hezký příběh. Jen ty ilustrace by mohly být hezčí, ale určitě by si to zasloužilo nové vydání.“... celý text
— SonaH
O boží obci knih XXII - sv. 1
„Nedovolím si komplexněji rozebírat tento první svazek O boží obci. Za prvé nemám ještě obrázek celku díla, protože mám za sebou 13 z 22 knih, za druhé, i když ho mít budu, i tak si myslím, že nejsem svým vzděláním hoden přednést nějaký erudovanější soud k Augustinově magnum opus. A tak, než abych rozebíral teologickou, literární, filosofickou či historickou hodnotu díla, to udělali mnohem lépe již mnozí přede mnou a mnozí tak ještě učiní, než abych se zabíral konkrétní teologickou otázkou, či kritizoval konkrétní prvek Augustinova uvažování, raději uvedu pouze pár úryvků z mnohem většího množství pasáží, které mě zaujaly.
„Takto a podobně, či podle možností obšírněji a vhodněji může svým nepřátelům odpovědět vykoupená rodina Krista Pána, v cizině dlící obec krále Krista. Rozhodně ať nezapomíná, že i ve středu nepřátel se skrývají její budoucí spoluobčané, a když snáší jejich řádění, tu dokud nedocílí jejich vyznání, ať to nemá za neplodné ani pro ně samy; zrovna tak i obec Boží má při své pouti světem ve svých řadách některé, kteří jsou s ní spojeni společenstvím svátostí, avšak nebudou s ní ve věčném údělu svatých a kteří jsou zčásti skryti, zčásti zjevni a kteří bez okolků reptají i s nepřáteli proti Bohu, jehož svátostí se honosí, plníce jednou s nimi divadla, po druhé s námi kostely. Avčak ani u takových nesmíme nad nápravou zoufat, a to tím spíše, že ve středu našich nejzjevnějších protivníků se skrývají naši předurčení soudruzi, dosud neznámí i sami sobě. Tyto dvě obce se totiž na tomto světě prostupují a mísí se navzájem, dokud je nerozloučí poslední soud; a pokud Bůh dá, vypovím o jejich vzniku a dějinách i o nutných koncích, čeho třeba, pro slávu Boží obce, která se ve srovnání s jinými, opačnými, tím jasněji zaskví.“ (s. 73)
V této pasáži je vlastně obsažen zásadní program tohoto díla. Sympatické je mi především to, že mezi oběma obcemi není jasně viditelný ostrý předěl, a že nestačí nějaká kastovní či formální příslušnost k té či které obci, ale skutečné smýšlení a jednání každého jednotlivce nakonec rozhodne, ke které obci kdo bude připočten.
„Vždyť každý, kdo něco dělá, má přihlížet k obojímu; neboť kdo se v každém okamžiku svého díla neohlíží na počátek, nemá před očima konec. Proto je nutno, aby s ohlížející se vzpomínkou byl spjat úmysl, hledící vpřed, neboť kdo pustí ze zřetele svůj začátek, nebude moci nijak skončit.“ (s. 339)
„Nesmíme totiž popřávat sluchu těm, kteří neviditelnému Bohu upírají konání viditelných divů – ačkoliv on i podle nich stvořil svět, jehož viditelnost jistě zapřít nemohou. Tedy každý div, který se na tomto světě stane, je jistě menší nežli celý tento svět, t. j. nebe a země, a všechno, co na nich jest a co jistě stvořil Bůh. Leč zrovna jako stvořitel, tak i způsob stvoření je skrytý a člověku nepochopitelný. A tak ačkoli divy na viditelných podstatách pro ustavičné vídání zevšedněly, přece se při hlubší úvaze ukáží většími než věci nejneobvyklejší. Vždyť i každý div, který se děje skrze člověka, předší člověk.“ (s. 496)
Toto je úryvek, který snad musel někdy číst Chesterton, protože právě z esejů tohoto britského velikána písemnictví vyznívá ono krásné podivení nad tím, že svět vůbec je, a že již to je dostatečný důkaz z něhož plyne existence nestvořeného Stvořitele, aristotelovsky řečeno – nehybného hybatele.
„Lidé se totiž od Boha neodvracejí ničím jiným než hříchy, od kterých se lze v tomto životě očistit božským slitováním, ne vlastním přičiněním, a jeho shovívavostí, ne vlastní schopností; vždyť i každá sebemenší ctnost, které říkáme „naše“, byla nám udělena jeho dobrotivostí. Ale mnoho bychom si zakládali v tomto těle, kdybychom nežili pod odpuštěním, dokud je neodložíme. Proto nám byla Prostředníkem poskytnuta milost, abychom, poskvrněni hříšným tělem, byli jeho podobností s hříšným tělem očištěni.“ (s. 512)
Tato pasáž mi zase připomíná závěr Swiftova Gullivera, v níž vypravěč zmiňuje největší ze všech hříchů a to pýchu, myslím, že je to právě pýcha, která brání nechat působit Boha v nás, protože je to právě pyšný, kdo nikoho nepotřebuje pro svou pýchu, kdo si vystačí sám se sebou. Pozor! Neplést pýchu se zdravým sebevědomím, předně Bůh člověku dal svobodnou vůli, aby se člověk mohl sám za sebe rozhodovat, a proto milost můžeme i odmítnout.
„Což jestli se mýlíš?“ Neboť mýlím-li se, jsem. Vždyť ten, kdo není, nemůže se jistě ani mýlit; a tudíž, jestliže se mýlím, jsem.“ (s. 582)
Ano, Descartes nebyl zase tak originální, jak se to píše v učebnicích středoškolské filosofie.“... celý text
— Knišíl
Jmenuji se Martina
„Tahle kniha byla doopravdy úžasná, opravdu mistrovské dílo, je velmi kraťoučká a ten děje naprosto dokonalý. Vůbec jsem se nenudila, ba naopak se to rychle četlo a opravdu mě to vtáhlo do děje. Jelikož já se o tahleta témata zajímá tak jsem se rozhodla i přečíst. Je to odívce, která si prochází bulimií a neví, jestli to zvládne, jestli by nebylo snazší se zabít... Každopádně moc a moc doporučuji.“... celý text
— Járinečka
Hriech náš každodenný
„Skvela kniha o strasne tematu. Tentokrat si Dominik Dan vzal na paskal pedofily ukryte v cirkvi a je to tezke cteni. Ani se mi o tom nechce rozepisovat. Snad jen, ze navzdory tomu se jedna zase o skvele cteni, detektivove dokonali a ozbrojeni sarmem a vtipem :)“... celý text
— Adinlea
Dýchej za mě
„Kniha mě chytla a nepustila.Konec mě rozplakal i když jsem věděla, že to tak dopadne. Autorka čerpala z dochovaného archivu Augusty Nekolové a pár věcí záměrně v knize změnila. V recenzích často čtu že jim Milada byla nesympatická a naplánovat ale většinu života mládí se staral o nemocnou sestru. Jsem ráda,že jeden z obrazů Gusty je u nás v Liberci v galerii.“... celý text
— jitka7326
Mukl
„Tohle bylo tak zoufalé, smutné a kruté. Pasáže, kde probíhají výslechy, jsem přečetla se slzami v očích. Kolik hrůzy dokáže zvládnout člověk. A čeho všeho jsou lidi schopní. Bylo mi bratrů tak moc líto.“... celý text
— Dorotkabe
Okamžiky štěstí
„Už tím,že kniha je oboustraná na jedné je psaná z pohledu bratra a na druhé ze strany sestry se mi to moc líbilo,bylo to nápadité a psané hezkou formou.“
— martinaandulka
Smrtící bílá
„Jako na houpačce, začátek svižný, skvěle rozehraná partie a pak tomu spadne řemen... Rozvleklá sociologická sonda do prostředí londýnské smetánky s odbočkou do Dolní sněmovny a na popředí se paralelně rozbíjí oba vztahy hlavních hrdinů, aby byli potenciálně opět k mání a jejich vzájemná chemie nakopla čtenáře k setrvání u tohoto fasciklu a když už to fakt chce zavřít nadobro nedočtené. Ouha houpačka vyletí opět rychle vzhůru a konečně to chytne rytmus, který vás nepustí dokud to nedočtete. Mohlo to být poloviční. Zároveň mě několikrát během čtení napadlo, proč to ještě nikdo nepřevedl na plátno, minimálně jako detektivní sérii bych to ráda viděla.“... celý text
— markulina711
Vlastní životopis
„Kdybych mohla dát šest hvězdiček, tak dám sedm.“
— AnetaKor
Věž vlaštovky
„Pokud vás celou dobu zajímaly pikantnosti o Ciri (od jejího původu, přes rozbor DNA starší krve až po její lesbické pletky v dějové lince předchozí knihy), tady se vše dozvíte. Na rozdíl od Geralta. V tomto díle je o něm napsáno žalostně málo. A to asi jen proto, aby se na něj nezapomnělo. Na co ale rozhodně nezapomenu, tak na Bonharta. Na obálce by mělo být upozornění: Děj obsahuje nechutně krutého kanála a čtení pasáží s ním může vážně poškodit vaši pohodu.“... celý text
— SladkaK
Síla psa
„Román asi nebude úplně pro každého čtenáře a je poněkud"těžší", děj plyne pozvolna a odhaluje postupně i různé historky z nedávné minulosti jednotlivých postav, které pak napoví něco více k jejich charakteru. Líbily se mi popisy krajiny, jejich obraz jsem měla úplně před sebou a příběh chvílemi až mrazil. Není to knížka na jednu či dvě odpoledne, je lepší ji trávit pozvolna a postupně, s tím jak pozvolna plyne, tím má člověk víc prostoru si urovnávat jednotlivé postavy, charaktery i situace. Peter mě tou svou svérázností poměrně dost zaujal, ale samozřejmě postava Phila a jeho psychologie je jednoznačně nejvýraznější.“... celý text
— Barcasss
Příslib krve
„Já na to pošťuchování a politikaření moc nejsem. Ale tohle má kule, úplně všechny, srovnaný v řadě a čekající, až je s prachem nacpou do hlavní… specifická magie, komplexní postavy a tak akorát zmatku, aby to pořád dávalo smysl a bavilo.“... celý text
— Asheen
Křížová cesta kočárového kočího
„Zvláštní povídky napsané krásnou češtinou.“
— Katka2382
Osiřelo dítě
„"Znáte to, najednou si vzpomínáte na každý patník, a každý patník si zase pamatuje na to, jak jste u něj cestou zvraceli." (Martin Goffa - Jizvy a šrámy)
Pro mě letos nejlepší antologie a to byla konkurence fakt silná. Jestli si myslíte že znáte venkov, tak se pletete. Jedenáct povídek, v nichž hrají roli nejen tajemství a strach, ale především život jaký je nám městským lidem vzdálený. Při čtení vás bude příjemně mrazit. Jediná z povídek není slabá, nebo hloupá. Každá pojímá venkov a jeho specifika jinak. Některé povídky se nesou v takřka detektivním duchu a vězte, že nejde jen o ukradené slepice. Jiné balancují na pomezí psychologického thrilleru a další zavání magickým realismem či urban fantasy. Všechny ale dýchají tajemstvím a hutnou atmosférou.
Pro mě byl život za hradbami města vždycky tak trochu dirty spanish village, po přečtení antologie Osiřelo dítě se na něj budu koukat jinak, s hrůzou, děsem a strachem....“... celý text
— jan8470
Život v zahradě
„Potom, co jsem se prokousala nudným úvodem, jsem si myslela, že to nejhorší mám za sebou. Omyl. V podstatě všechny kapitoly byly stejně nezáživné jako úvod. Autorka se v jednotlivostech rýpala jako v záhonech, o anglické literatuře se zas tak nezmiňovala, zato se dost opakovala a neustále vyjmenovávala jména nějakých rostlin, které - jakožto nezahradník - vůbec neznám. Také jsem měla pocit, jako kdyby knížka byla jenom o hromadě snobů - "plebejci" buď mají na zahradě posekaný trávník a bazén, nebo na ní pěstují převážně zeleninu a ovoce, protože z těch kytek se člověk nenají. Po první kapitole jsem vzdala souvislé čtení a knihu jen prolistovala v naději, že najdu nějakou pasáž, která mě zaujme a začtu se. Nestalo se.“... celý text
— Amalberga
Kosení: Příběhy ze světa smrtek
„Dojem rozporuplný, po naprosto neskutečné (a v mém případě opakované) jízdě s původní trilogií bylo tohle spíš zklamání. Úroveň povídek je různá, od “wow, skvělé po “tak tohle mohlo klidně zůstat v šuplíku. Skoro to za ten návrat do světa Smrtek, po naprosto nádherném závěru Zvonu, ani nestálo. Třetí hvězda spíš z lásky a nostalgie než za reálné zásluhy téhle knihy.“... celý text
— Asheen
Turnový háj
„Krátké povídky k zasmání i zamyšlení.“
— wooloong
Adresa Naděje
„Stejně jako mě autorka dostala Vším modrým z nebe, i Adresa naděje se mi četla krásně. I když čtení to není nikterak optimistické, začátek je vyloženě depresivní a smutný, ale to malé světýlko naděje hlavní hrdince od začátku přejete, i když ji poznáte až časem. A musím říct, že jsem si jí oblíbil a nerad jsem se s ní na konci loučil. Nevím jak to autorka dělá, ale svým postavám umí vdechnout život. Až tak, že je vídíte před očima. Doufám, že se nějaké další nakladatelství ujme i jejích dalších knih - Jota to dle mých informací zatím nemá v plánu. A vážně nechápu proč.“... celý text
— Gerbasin
Šest rudých jeřábů
„Půvabně převyprávěný pohádkový příběh, který v našich krajích známe jako Sedmero krkavců - bratři zakletí do ptačí podoby a jejich mlčící sestra, která se je snaží vysvobodit. Tady dovedně propletené s řadou asijských motivů, mýtů a legend.
Těším se na pokračování.“... celý text
— Rowana
Doupě vlkodlaka
„Hodně dobrý díl. Jsem ráda, že Eadulf už není jen neschopný a pomýlený doktor Watson a Fidelma že už trochu zkrotla, tím pádem mě ústřední dvojice tak neirituje.“... celý text
— wooloong
Emilka
„Kniha je dle mého názoru opravdu povedená ve všech směrech. Příběh mě chytl a těžko se od něj odchází.“
— zimolka
Nové začátky
„Po delší době fajn romanťárna. Vtipná a i docela zajímavá. Jen mi přišlo trošku zvláštní, že Lena jakožto au pair času s dětmi zas tak moc netrávila.“
— L.Ady
Hospodyně
„Příběh zajímavý, kniha se četla dobře.“
— zimolka
Komando robotů
„Třetí a poslední kniha Amerického Steva Jacksona dokazuje, že i sci-fi díly mohou překypovat mimořádnou zábavností. Planeta Thalos, kde žijí divocí dinosauři i lidé. Nebo ještě lépe, planeta Thalos, kde za pomocí obřích robotů budete čelit mocným dinosaurům i invazi nepřátelských Karosseanů. Možnost libovolně využívat roboty, kdy každý je jiný a má jiné statistiky i schopnosti, přidává na zábavě. Můžete být bojechtiví tvrďáci a oblíbit si těžké bojové roboty, kteří snesou spoustu ran. Také si ale můžete vyhlédnout roboty rychlé, jejichž používání vám dodá bonusy k UB a někdy vám třeba pomohou se boji zcela vyhnout. Ale pokud jste opravdu drsní, tak nemusíte svést ani jediný souboj robotů a dokončit příběh jen s mečem. To všechno můžete a to všechno by v knihách jiných autorů zřejmě možné nebylo. Proč?
Inu, proto, že Americký Steve opět dokazuje, že s nižší obtížnosti se dá mnohem lépe pracovat a nabídnout hráči mnohem více zábavných možností.
Kniha je maximálně nelineární a i když hráč musí navštěvovat jednotlivá města, je jen na něm do kterých měst zavítá a v jakém pořadí. Klidně se může stát že z nějakého města raději odejdete, protože cítíte, že některé tamní lokace jsou příliš nebezpečné. A když si mezitím seženete mocnějšího robota, do města se vrátíte a můžete ho dál zkoumat. Možnost návratu je něco s čím poprvé přišel právě Americký Steve v 8. Bažina škorpiónů a je zvláštní, že nikoho doposavad nenapadlo vystavět svou knihu s využitím podobného principu.
Příběh má hned tři různá zakončení a protože se od sebe výrazně liší, znovuhratelnost se přímo nabízí. Ostatně, Komando robotů je natolik zábavné a přitom celkem lehké, že by byla škoda ho hrát jen jednou.
Hodnocení příběhu - 40%
Obtížnost - 1/10
Délka - 400 odkazů“... celý text
— Advy
Doba chemlonová
„Jsem stejného názoru ,jako recenze od daPhytCZ jinak bych to asi nezhodnotila.“
— zimolka
Nepříliš šťastná rodina
„Shari Lapena opustila známé vody thrileru a vrhla se na detektivku.
No.
Nebylo to špatné, to vůbec ne. Máme zde zavražděné velmi movité rodiče a zbytek postav, děti a jejich partnery, které mají všechny stejný motiv (dědictví) a nulové alibi.
Mohl to udělat kdokoliv z nich a ve výsledku je to vlastně jedno, kdo to byl, protože víte od začátku proč. Z tohoto důvodu mi od půlky bylo úplně fuk, kdo to udělal, protože kdyby ne ten, tak ten druhý.
Velmi mě zklamal konec, kdy nedošlo k žádnému zvratu, ale autorka jen stroze vylíčila, kdo to byl a jak to provedl. Kdybych si místo jména vraha dosadila jakékoliv jiné jméno, tak si řeknu hm, ok. Nebyl tam žádný aha moment, zvrat, rozuzlení, šok.
Připadalo mi zvláštní, že u každého výslechu autorka zdůrazňovala, že byl podezřelý nervózní (a myslete si, že vraždil!). Já nevím, ale kdyby u Vás zazvonil detektiv, že vyšetřuje vraždu, tak to za mě není synonymem pohodičky.“... celý text
— osman111
Našeptávač
„No, tahle knížka byla zvláštní. Napínavá ale občas trochu přitažená za vlasy. Parta totálně neschopných a psychicky narušených policistů, příliš mnoho postav, v kterých se člověk pak trochu ztrácí.. A nakonec zabito těhotenstvím s vrahem? :D Nebylo to špatné ale už jsem četla lepší krimi.“... celý text
— L.Ady
Pád do tmy
„Moc pěkně napsané, jsem zvědavá na další díly.“
— Janaves
Polibek bez duše
„Velká podobnost s lovci stínů od Cassandry Clair a ta sága se mi líbila mnohem víc.“
— ladaol
Zápas mistrů
„Zápas mistrů je dějovým pokračováním jedné z nejlegendárnějších knih série (7. Labyrint smrti). Obálka s obřím svalovcem v bílé gladiátorské aréně pod rudou oblohou zase spolehlivě upoutá pozornost jako magnet. To samé bezvadný námět, neboť šílený Carnuss si libuje v gladiátorských hrách a hodlá vítěze své arény poslat do Zápasu mistrů. Jeho bratrem je totiž právě baron Sukumvit, který se po vítězství jistého hrdiny rozhodl labyrint Fangu přebudovat.
Jenže pod vším tím fascinujícím pozlátkem se ukrývá typický Livingstone. Aréna gladiátorů je vlastně jen takovým prologem příběhu, přestože krev, pot a pasti na písku vám nejspíše zachutnají mnohem více než samotný labyrint Fangu. Je to jako prolézat dalším Chrámem zkázy, lineární, bez nápadu, občas okořeněný hádankou, či skvělou kresbou ale přesto fádní, unylé a bez myšlenky. Jediné v čem se Livingstone posunul je obtížnost, neboť přebudovaný labyrint Fangu je MNOHEM těžší. A v tom tkví kámen úrazu...
U Zápasu mistrů to Livingstone posunul na další level, kdy dokonce i s maximálními statistikami a při volbě ideální trasy je šance na výhru sotva 25%. Nevím, co si Livingstone myslí... že lidé přece stejně mohou podvádět, tak proč se obtěžovat dělat hru dle pravidel hratelnou?! Ale přece právě tohle nejvíce přiměje hráče k tomu aby tu a tam zafixlovali. Protože když cítíte, že s vámi autor hry nehraje fér, že je to nespravedlivé, zákeřné a nefér, tak prostě pravidla obejdete. Bohužel, Zápas mistrů je první ale zdaleka ne poslední knihou, jejíž obtížnost je extrémní.
Hodnocení příběhu - 30%
Obtížnost - 11/10 (extrémní)
Délka - 400 odkazů“... celý text
— Advy