Nejnovější komentáře
Život bez tebe
„Příběh mě nechytl. Nejzajímavější a nejdojemnější byly dopisy Giny pro dceru.“
— aydam
Ve větvích Yggdrasilu
„Tereza Kadečková ve vyprávění využívá perfektní znalost severské mytologie. Jenže znalost mýtů je jedna věc, a vyprávět je nově a zajímavě je věc druhá. Naštěstí se autorka nespokojila jen s převyprávěním známých příběhů o Lokim a Thórovi, ale vydala se trnitou a strastiplnou cestou tvůrce příběhu. Samozřejmě se v něm setkáte se skoro všemi bohy a bohyněmi severského panteonu a užijete si odkazy na nejznámější legendy. Zároveň si vás však příběh získá lidskostí prodchnutými hrdiny (protože severští bohové nejsou žádní svatoušci), ale i vyprávěním o rodícím se přátelství a boji jedince s osudem.
Román Ve větvích Yggdrasilu se čte skvěle a čtenář nemá problém Agátě a Reginleif fandit. Protože tenhle příběh je především o hledání svého místa ve světě a boji s osudem, v němž se mistrně mísí dobrodružný příběh s lesbickou romancí a výše zmíněnými severskými mýty. Jako bonus pak autorka přihodila vtipnou povídku Píseň o Thrimovi, ale to už je jen taková pěkná třešnička na vymazleném dortu.“... celý text
— jan8470
Krvavé Vánoce
„Rozsahem nevelká, přináší tato antologie výborné povídky skvělých domácích autorů, kteří vám ukážou Vánoce v trochu jiném světle. Renomovaní autoři jako Neff, Mostecký či Lukačovičová v ní však září více než jiní.“... celý text
— jan8470
Prázdnota
„Příběh se dotýká takových témat, jako je obchod s lidmi, přistěhovalectví, korupce státních úředníků a policie. Hodně připomíná filmy, jako jsou Špína Londýna nebo Východní přísliby. Není to veselé čtení a fantastické prvky zde zastupuje pouze schopnost hlavní hrdinky. Pokud tedy někdo čeká další Prokletou věž, jen v jiných kulisách, bude asi trošku překvapený. Tady jde o komplikovanou vztahovku říznutou silnou dávkou deprese a kapkou detektivního pátrání. Zároveň je to příběh o tom, že cesta do pekla bývá často dlážděna dobrými úmysly.
Poměrně dost dlouho trvá, než se čtenář dostane do děje. Popis neutěšeného města plného špíny a ilegálních přistěhovalců z celého světa protkaný výčtem Rebečiných zmatených vzpomínek na její začátky v Metropoli zabral autorce prvních zhruba šedesát stran, ale do děje zrovna nevtáhne. Ovšem ve chvíli, kdy vstoupí do hrdinčina života výše zmíněná záhada, příběh začne nabírat na obrátkách a ve svých nejsilnějších okamžicích připomíná ty nejdrsnější kriminálky.
Prázdnota možná neoplývá originálně pojatým světem či inovativní zápletkou, ale Michaela Merglová zajímavě zpracovala bolestivá témata dnešní doby a vytvořila postavy, které nešustí papírem. Jestli je to hodně, nebo málo, to už se musí každý čtenář rozhodnout sám.“... celý text
— jan8470
Píseň války
„Píseň války je nebývale dospělá hrdinská fantasy, v níž čtenář prožije epické bitvy a napínavé chvíle, ale zároveň je to příběh o přátelství, hledání svého místa ve světě a o tom, jak je potřeba čelit důsledkům svých předchozích činů. Merglová své hrdiny nešetří a nedá jim nic zadarmo. Ty tam jsou slovní přestřelky mezi bardem a drakobijcem z Písně oceli. Tohle je prostě jiný příběh a ne každému se to musí líbit.
Ať už pro vás bude Píseň války příliš temná, nebo ne, oceníte autorčin vypravěčský um a schopnost skvěle propojit všechny tři knihy. Nezapomněla ukončit ani jedinou dějovou linii, všechno, co s hrdiny prožijete, je logickým vyústěním předchozích příběhů, a i když možná budete nad osudy oblíbených hrdinů plakat, nakonec si řeknete, že to přesně takhle mělo být. Navíc před dívkou, která – jak sama přiznává – neumí střílet z luku a mečem by si usekla nejspíš nohu, musí člověk při popisu bitev, bojů muže proti muži a válečné vřavy prostě smeknout. Tady je vidět, že ani v tomto směru Merglová v žádném případě přípravu nezanedbala.
Sečteno a podtrženo, díky Písni války se Delavská trilogie může zařadit k tomu nejlepšímu, co bylo u nás v žánru hrdinské fantasy napsáno. A to není málo.“... celý text
— jan8470
Krev, monstra a cukroví
„Každý zkušený editor moc dobře ví, že vánoční sborník má být pestřejší než štědrovečerní tabule a že musí obsahovat více povídek než babiččina spíž druhů vánočního cukroví.
Proto se ve více než šestisetstránkové knize sešlo hned devatenáct povídek, jejichž autory spojuje láska k fantastice pevněji než papírový řetěz na vánočním stromku. Jejich povídky září všemi odstíny fantastiky, takže tabule je to více než bohatá. Editoři si se sborníkem opravdu vyhráli, proto v něm nechybí medailonky autorů, z nichž se čtenáři dozvědí nejen to, které z jejich dosud vydaných knih by si mohli nechat nadělit pod stromeček, ale také to, jaký mají autoři vztah k svátkům míru a pokoje. Případně jakým způsobem tráví vánoční čas. Každý medailonek je navíc okořeněn úryvkem z některé známé vánoční koledy. Ty však doznaly značných změn. Zkrátka a dobře, i díky takové drobnosti je radost tuto jinak hojně opomíjenou část sborníků a antologií číst.
Hezká je také trojice receptů z Kuchařky pro monstra a příšery. Pomyslnou poslední sladkou tečkou této opulentní hostiny je však procítěná předmluva šéfredaktora časopisu Pevnost Martina Fajkuse.
Vánoční sborník Krev, monstra a cukroví strčí hravě všechny jiné antologie do chlívku s oslíkem a kravičkou.“... celý text
— jan8470
Afterpunk
„Oba výtvarníci mají dost odlišný styl, přesto se skvěle doplňují. Nejlépe je to vidět v povídkách, které si rozdělili na půl. Suchánkova kresba je filmovější, a díky tomu skvěle vyniknou všechny akční scény. Ledeckého kresba je mnohem spíše punková, přesto je v ní patrný velký cit pro detail. Tlumené, střízlivé barvy k jím kresleným příběhům sednou stejně dobře jako baseballová pálka do ruky nájezdníka. Ostatně o tom, jakou péči oba kreslíři projektu věnovali, se čtenář může přesvědčit v sekci Afterparty, která je plná náčrtků opatřených komentáři obou výtvarníků.
Jedinou vadou téhle pěkné a originální sbírky je trošku nešťastně zvolená posloupnost povídek. Jednostránkové povídky jsou totiž řazené na konec knihy, a ta tím pádem vyznívá trochu do ztracena.
I přes nevelký rozsah je Afterpunk důkazem, že i našinci umí udělat postapo komiks světové úrovně.“... celý text
— jan8470
Joker: Svět
„Joker: Svět překvapí mnohem pestřejší výtvarnou stylizací než tomu bylo u batmanovské antologie. Kvalita povídek je také o dost vyváženější a některé vyloženě mile překvapí. Ve finále jde o další pěkný přírůstek do DC universa a je dobře, že se díky nakladatelství CREW dostal také k českým čtenářům. Ovšem Samostatnou kapitolu tvoří povídka Kafka, pivo, semtex, kterou najdeme zhruba v půlce knihy. Jestliže v DC zadali scenáristům napsat příběh s lokálním Jokerem, Štěpán Kopřiva to splnil hned na 300 procent. V povídce, v níž se na konkurs na českého Jokera dostaví hned tři uchazeči, najdete všechna klišé, která vás v souvislosti s Českou republikou i její historií a popkulturou napadnou. Chcete vyloupení České národní banky, folklórní festival, Kafku, Golema, Jaromíra Jágra? Štěpán Kopřiva a Michal Suchánek vám to dodají v úhledném a na světové úrovni graficky zpracovaném balíčku, a navíc s parádní pointou. Prostě jestli jejich povídka není tím nejlepším kouskem v této povedené antologii, ať mě zavřou do Arkhamu.“... celý text
— jan8470
Osudový úder
„Hneď ako som si knihu kúpila, tak som si ju chcela prečítať.
Mám rada knižné jednohubky a táto bola presne taká.
Niekedy som si hovorila, že je to už cez čiaru,no aj tak ma to nútilo čítať ďalej a tak za jeden večer som zhltla komplet celú knihu.
On je zápasník a je naozaj TOPka.
Ona je jeho láskou a majú spolu dcérku.
Ako všetko však zamotá nájdenie jej jedinej sestry?
Kto je jej sestra? Naozaj je to len o tom, aby sa spoznali? Alebo je za jej príchodom do ich života niečo viac?
Určite sú tam scénky, ktoré mi prišli moc..., ale zas bez nich by to nebolo ono.
Za mňa knihe nechýbalo nič a veľmi rada si ešte niekedy niečo od autorky prečítam.“... celý text
— Majka1979
Haunting Adeline: Stíny nad Adeline
„Zvlastni zazitek uplne mimo me bezne zanry. Nejvice me na tom popravde nalakala stalkerska linka, ktera mi pripomnela serial You, ktery miluju, a zavonela thrillerem. Dokud byl vztah Zada a Adeline nebezpecny, taky mi to tak pripadalo a moc se mi to libilo. Jakmile se to zlomilo, zajimalo me to o neco mene, ale stale to bylo velmi ctive a Zadova linka plochost pribehu dotvarela. Preklad mi ale az tak nesedl, normalne nectu takhle explicitni veci, ale tady jsem mela problem prevazne s castym opakovanim tech stejnych popisu a scen. Mimochodem, “temny web? Proc prekladat? Zvlastni, ale cteni mi uteklo a bylo to zajimave. Linka s babickou me nebavila a jeji zaver byl o nicem. Do dalsiho dilu nevim, zda se pustim, ale nelituju, ze jsem knizku cetla. Byla dobrym spolecnikem.“... celý text
— tereziehl
Sochaři masa
„V první polovině knihy autor rozehrává komorní konverzační drama, v němž nikdo z osazenstva stanice neví, co může očekávat od ostatních, a paranoiou nabitá atmosféra by se dala krájet řeznickým nožem. Nejde tu jen o neustálý pocit nevysvětlitelného strachu, který sedí všem přítomným, čtenáře nevyjímaje, za krkem. Dojem, že nikomu z hráčů nevidíte do karet, čtenářský zážitek ještě umocňuje. A to navzdory tomu, že je díky několika šikovně umístěným flashbackům před aktéry blížící se tragédie o krok napřed.
Druhá část knihy pak přechází plynule v horor, za nějž by se nemusel stydět ani jeden ze scenáristů kultovních snímků Věc či Vetřelec. Ale i zde autor drží opratě skvěle rozjetého příběhu pevně v rukou, aby ho dovedl zdárně do cíle.
Jakub Hoza používá dávno provařené ingredience. Prokleté sídlo s temnou minulostí, postavy bez větší hloubky, zato skrývající své záměry, osudové setkání a démonické zlo. To vše tady již bylo v tolika variantách, že se ani spočítat nedají. Navíc je zjevné, kde bral pro svou knihu inspiraci. Ale ono to vlastně ani moc nevadí, protože autorská invence, kterou do příběhu vložil, a vypravěčské postupy, které použil, dělají ze Sochařů masa zatraceně čtivý příběh, který ocení nejen fanoušci drsné fantasy, ale i ctitelé hororů.“... celý text
— jan8470
Jako sama smrt
„Jakub Hoza jako správný pokerový hráč odkrývá karty postupně a až do samého konce nutí čtenáře přemýšlet nejen o tom, kdo a jak zemře, ale také kdo kým opravdu je.
Pokud bych měl knihu Jako sama smrt popsat třemi slovy, byla by to špinavá, brutální a místy zvrácená fantasy. Explicitní násilí totiž umí autor vylíčit opravdu excelentně. A nejde tu jen o popis rvaček na život a na smrt, někdy je schopen zabrousit až k splatteru toho nejhrubšího zrna, či takřka lovecraftovskému hororu.
Tahle kniha není rozhodně pro každého. Ale ti, kdo si užili takové filmy jako Kosti a skalp či Osm hrozných, nemají proč váhat. Jen snad stojí za upozornění, že čtenáři autorovy prvotiny nebudou závěrem tohoto románu překvapeni tak moc jako čtenáři Hozou dosud nepolíbení. Možná jim naroubovaní na Theatre Macabre naopak přijde vyloženě zbytečné.“... celý text
— jan8470
Nevěsta
„Páni... tak to bylo něco... Něco úžasnýho. Člověk by řekl, že na téma vlkodlaků a upírů už víme všechno. A ono ne. :o) Naprosto mě to pohltilo. Po dlouhé době jsem četla a nemohla jsem knihu odložit. Přečteno za dva dny (večery). Asi mám novou oblíbenou autorku. :o)“... celý text
— sarahmoon
Píseň severu
„Minangar i Cuchenan dospěli a možná proto je příběh druhé knihy sevřenější. Byť se na první pohled tváří zase jako povídkový román, opak je pravdou. Tentokrát bude mladý válečník bojovat s obrem a zlou čarodějnicí, řešit detektivní záhadu a především čelit tajemnému princi, který zosnoval plán na ovládnutí Dussu. Píseň severu je mimo jiné příběhem o tom, jak si udržet své místo na slunci, a také o lásce a zodpovědnosti. Možná proto je tak dobrý.“... celý text
— jan8470
Led
„Na první pohled by se mohlo zdát, že je Led především dobrodružným románem verneovského střihu plným Teslových vynálezů a okořeněným spoustou spiknutí, protispiknutí a frenetické akce. Na to vše samozřejmě také dojde, ale rozhodně to není stěžejní náplní knihy. Tou jsou především dialogy prodchnuté myšlenkami polského filosofa Tadeusze Kotarbińského, což často z textu dělá spíše filozofický traktát. Když k tomu přičtu styl vyprávění využívající přechod z ich-formy do er-formy a ještě do středního rodu, který působí značně odosobňujícím dojmem, a neskutečné množství rusismů a autorem vymyšlených nových slov a termínů, můžu říci, že se Led nečte zrovna lehce.
Dukajův Led je typickým příkladem přesahu mimo fantastiku takže dokáže uspokojit i náročnější čtenáře. A to především svou vícevrstevností, neboť nabízí nejen zajímavý příběh a originální svět, ale také spoustu úvah o historii, politologii, náboženství, filozofii a etice. Ovšem musíte být trpěliví a dát mu čas.“... celý text
— jan8470
Ďáblův hřbet
„Hned v úvodu autoři servírují brutální scénu incestního znásilnění. To snad aby se čtenář nenechal mylně unést myšlenkou, že bude Ďáblův hřbet čtením pro slečinky. Vojtíšek a Kučera naopak během času ještě přitvrdí a je jedno, jestli jde o útok medvědice, znásilnění, či závěrečný masakr, k němuž muselo nevyhnutelně dojít. Přitom ani zdaleka nejde o samoúčelný proud násilí. Každá taková scéna buď posouvá děj někam dál, nebo přispívá k budování tísnivé atmosféry.
S tou pracují autoři lépe než s postavami. Ty jsou bohužel až příliš šablonovité. Statečný velitel, který se snaží vše řešit, pokud možno s chladnou hlavou, osvícený a racionální felčar, fanatický kněz, k nim přidejte stádo tupého selského lidu, a máte hotovo. To je ovšem asi jediná slabina knihy.
Mezi silné stránky knihy patří naopak dobře vykreslené reálie období vrcholného středověku, hutná a skvěle vygradovaná atmosféra a pěkně vykreslený boj člověka s přírodou. To vše dělá z Ďáblova hřbetu víc než tuctový slasher. Ostatně, po dočtení knihy si mnohý čtenář s hrůzou uvědomí, že největšími bestiemi nejsou divoká zvířata či démoni z lesů, ale lidé.“... celý text
— jan8470
Hrdinové
„Fry se chronologicky se věnuje známým i méně známým hrdinům od Prométhea po Iásona. Ne každý je tak proslavený a známý jako Herákles, kterému Fry věnoval asi nejvíce času, ale i méně známé hrdiny, mezi něž patří například Belleofon, dokáže autor přiblížit tak, že si je zamilujete. Oni totiž všichni ti Perseové, Oidipové a Orfeové jsou nejen stateční, ale také neskutečně lidští a chybující. Stephen Fry má pro jejich slabost pochopení, a díky tomu má i čtenář šanci je poznat mnohem lépe než v hodinách dějepisu. Jak řekl jednou spisovatel Jan Kotouč: „Dějiny jsou nuda, ale když se zpracují do dobrého příběhu, je to vlastně velká zábava.“ Obě knihy jsou toho jasným důkazem.“... celý text
— jan8470
Hořící říše
„V Hořící říši se uzavírá osud dívky Dinary, jež byla jediným Iljovým pojítkem s minulostí, ale autor přivádí na scénu nové postavy a dává čtenáři možnost vidět konflikt mezi Kyjevem a Chazarskou říší nově i z pohledu někoho jiného než pouze členů bohatýrské družiny. Především alanská princezna Semira vnáší do příběhu plného mužského potu a krve svěží závan. Dívka vnímá Kyjevany jako zosobnění nespravedlivého útlaku, v jejích očích jsou pouhými nájezdníky. Díky ní můžeme vidět hrdinský epos o hrdinech v blyštivé zbroji z pohledu oběti jejich spanilé jízdy.
„Jenže ty nejsi žádný novodobý Alexandr, i když si to očividně myslíš,“ přerušil ho Sveneld ostře. Nikomu neuniklo, jak při tom Svjatoslavovi škublo v obličeji. (str. 117)
Stejně tolik prostoru jako princezna dostává ovšem i kníže Svjatoslav. Také on si začíná uvědomovat, že zvěrstva, která páchá jeho armáda, už přesahují hranice lidskosti. I tím je Červenákův román aktuální, protože válka, válka se totiž nikdy nemění.
Hořící říše ovšem není žádnou protiválečnou agitkou, jde o plnokrevný dobrodružný příběh, který potěší každého fanouška kvalitní fantastiky.“... celý text
— jan8470
Čepel azylu
„Čepel Azylu je přímočařejší než její starší sestra. Žádné dějové odbočky se nekonají, a tak může příběh uhánět kupředu rychlostí splašené motorky. Naštěstí Lucie Lukačovičová není jen pouhou epigonkou Františka Kotlety, ale jako vyzrálá autorka ví, že akce, která sice k příběhům o lovcích monster patří, není vše. A tak se kromě dobrodružné jízdy a hodně zajímavých soubojů s přepestrou směskou andaluských strašidel dočká čtenář také morálních dilemat.
Ta tentokrát neřeší ani tak jindy zákony Azylu přísně dodržující Teodor, jako spíš temperamentní Doňa Mireya, průvodkyně obou bratrů a členka španělské pobočky Azylu. Dívka měla k zavražděnému exorcistovi více než přátelský vztah a zmítá se mezi touhou po pomstě a přísnými pravidly řádu. Čepel Azylu je však dobrodružný příběh, nikoliv nudná meditace na téma rovnováhy mezi odpovědností a sebeuplatněním.
Oproti předchozímu dílu Zákon Azylu je díky oběma bratrům a jejich – ať již potichu, či nahlas pronášeným – jízlivým komentářům přítomno v románu víc humoru. Přibylo také popkulturních odkazů. Ale autorka jimi šetří a čtenáře nezahlcuje. Na řešení komplikovaného vztahu obou bratrů tentokrát nezbylo tolik místa, což je trošku škoda. Naopak konflikt mezi ortodoxním dodržováním pravidel a volnomyšlenkářstvím, kterému čelí Doňa Mireya, je hezkým zpestřením tohoto dobrodružství.
Napětí také pěkně zvyšují šikovně vyvážené přechody mezi tím, co dělá unesený Gabriel a Ben. Protože byť je duchem intelektuálem, není jen peckou sedící na zadku a čekající na vysvobození. Stejně tak je sympatické, že spoustu problémů řeší hlavní hrdinové pomocí zdravého rozumu a diplomacie, nejen vymítáním a mečem. O to více si pak čtenář užije originálně vypointované finále. Prostě čtivá a zábavná kniha se slušnou várkou cizích monster od autorky, která jim rozumí.“... celý text
— jan8470
Zákon Azylu
„Jestli Lucie Lukačovičová něco umí, jsou to příběhy, v nichž se snoubí žánr fantasy s legendami a náboženstvími různých národů. S detektivním pátráním, městskými legendami, duchy a náboženskými kulty si pohrála i ve svém nejnovějším románu. A protože je Azyl nadnárodní organizace, najdete v románu kabalu a vietnamské vlivy, křesťanství i zhmotnělé bytosti z latinskoamerických legend. Stejně tak se zde setkáte s pražskými strašidly a odkazy na argentinskou literaturu a hudbu.
Možná to na první pohled vypadá jako nestravitelný multi-kulti guláš, ale opak je pravdou. Lucie Lukačovičová z těchto ingrediencí ukuchtila výtečnou omáčku chimichurri, do které naložila své hrdiny, aby je záhy vystavila plamenům pekelným při soubojích s démonickými bytostmi i křivdami minulosti. Zákon Azylu v sobě totiž ukrývá nejenom řádnou porci nadpřirozena okořeněnou slušným množstvím akce, ale také trochu zamyšlení na téma odpuštění, hříchy minulosti či nefunkční rodinné vztahy. Autorka přitom nijak přemrštěně nemoralizuje, maximálně dává námět k zamyšlení.
Tango ve vyváženém rytmu
Ať už se Benedikt a jeho přátelé prohánějí uličkami Starého Města nebo bojují na argentinské půdě s nočními můrami, je radost jejich eskapády sledovat. Díky detektivní lince vás udržuje Lucie Lukačovičová v neustálém napětí. A ačkoli děj neuhání vyloženě jako splašená mula, střídáním atraktivních lokalit okořeněných souboji se zajímavými monstry docílila toho, že se při čtení nebudete nudit.“... celý text
— jan8470
Zatloukání hřebů
„Napsáno tak, že mě to okamžitě vtáhlo do temnoty a otevřelo dveře do nejistoty. Tajil se mi dech napětím a hororovou atmosférou. Postupné odhalování a odkrývání s dávkou tajemna a paranoii až ke skvělému nejednoznačnému konci. V neposlední řadě oceňuji originální téma urbexu.“... celý text
— Ahinka
Chrám Azylu
„Chrám Azylu disponuje vším, čím scenáristé hollywoodských blockbusterů tak rádi zahlcují další díly rozjetých sérií. I monster je nejen v deltě Mekongu, ale také v Saigonu víc než v obou předchozích dílech dohromady. Zábavné ovšem je, že žádné, ani to sebemenší monstrum, není nadbytečné a bez výjimky všechna posouvají děj o kus dál. Takřka detektivní pátrání, které Teo a Ben musí v šibeničním termínu uzavřít, by bez jejich pomoci sami nezvládli.
Zkrátka a dobře, Lucie Lukačovičová zase drží opratě příběhu pevně v rukách a její dobrodružná jízda Vietnamem čtenáře ani chvilku nenudí. Přitom nezapomíná na vztahy mezi jednotlivými postavami, a tak si při čtení přijdou na své i citlivější duše.
Chrám Azylu jasně ukazuje, že autorčiny pečlivé rešerše, dlouhá léta trénované vypravěčské umění a tři čtvrtě roku práce na rukopisu prostě nemohou přinést špatné ovoce.“... celý text
— jan8470
Hlubiny města
„Hlubiny města měly být důkazem, že nejen žánroví, ale také nežánroví autoři umí napsat kvalitní povídku, v níž jsou hlavními tématy město a mystérium. Tomu odpovídá i výběr autorů, které editoři do antologie přizvali. Anna Bolavá ani Jan Štifter nepatří k typickým žánrovým autorům a Petr Stančík, Přemysl Krejčík i Lukáš Vavrečka a Pavel Renčín jsou autory, kteří píšou nejen žánrovou, ale i společenskou prózu. Dalibor Vácha se naopak pohybuje na poli literatury faktu, přičemž si občas odskočí k příběhům z alternativní historie. Ryze žánrové autory zastupují Františka Vrbenská, Veronika Fiedlerová, Vilma Kadlečková, Michaela Merglová, Lucie Lukačovičová, Vilém Koubek, Martin Paytok a Kristýna Sněgoňová. Editorům se tedy podařilo splnit první z jejich cílů a Hlubiny města získávají deset dlažebních kostek z deseti. A jak je to s tím mysterióznem a fantastikou? Inu, každý z autorů to pojal jinak a po svém. Najdeme tu vše od detektivky, přes městské legendy, až po magický realismus. Takže Hlubiny města nejsou jen antologií, která nejenže splnila, co její editoři slibovali, ale díky jejich péči a skvělé spolupráci s autory povídek se řadí k tomu nejlepšímu, co u nás na tomto poli doposud vyrostlo. Jsem rád, že nakladatelství Epocha dalo tomuto projektu zelenou.“... celý text
— jan8470
Jako zabít ptáčka
„O knize jsem už dávno slyšela a když jsem ji našla v knihovně mezi vyřazenými knihami, vzala jsem si ji domů a dlouho tu ležela. Teprve Čtenářská výzva mě přiměla ji přečíst. Je to opravdu něco jiného, než jsem čekala. Jde víc o pohled na život na americkém jihu, jak ho vidí malé děvče svým čistým, trochu naivním pohledem. Vnímá nespravedlnost v chování dospělých a navzdory tomu si zachovává svou čistou mysl. Zajímavá kniha, dnes už možná ne tak rozšířená, ale ve své době musela vzbudit velký zájem.“... celý text
— mariva
Cesta kaizen
„Tato útlá kniha v sobě skrývá mnoho inspirativních kroků jak se každý den o trochu v čemkoliv zlepšit.“
— Karabach
Elektrickej strom: Rocková space opera
„Elektrickej strom je vyprávěním o vzniku a kariéře dvou rockových kapel. Každý, kdo viděl filmy jako Almost Famous či Sing Street, asi tuší, co v knize najde. První nesmělé krůčky, první demo, těžké začátky ve studentských klubech, první nahrávka, rozkol kapely, usmíření a velké finále před vyprodaným stadionem. Nic z výše jmenovaného Elektrickej strom nepostrádá a čtenářům se toho dostane měrou vrchovatou, navíc hned dvakrát.
Jarmila Kašparová nepojala román jen jako oslavu rockové hudby plnou zjevných i chytře skrytých odkazů na jednu z nejslavnějších kapel, která kdy otřásla vlnami éteru. Každá z dějových linií, jež si pro své hrdiny vybrala, je jiná a obě jsou jiným způsobem zajímavé a originální. Zatímco se Adzukh s přáteli snaží stát nejslavnější kapelou planety a porazit tak namyšlené muzikanty z kapely Větší třesk, Ifigen se k hudbě dostane náhodou, a to na útěku od matky, která jej předurčila k tomu, aby se stal nástrojem její vzpoury proti vládním restrikcím na Irisse. Navíc jsou obě planety zabydlené plejádou vtipných postaviček z řad profesorů a studentů obou škol. Kniha svým pozvolným tempem a zdánlivě poklidnou atmosférou připomíná Legendy a latéčka. Autorka sice přináší nějaké ty komplikace, ať už ve formě konkurenčního boje s Větším třeskem, či generačních střetů, ale veskrze jde o příjemné letní čtení, které si užijí nejen fanoušci sci-fi a rocku, ale každý, kdo si chce odpočinout od traumat všedních dní.
Jarmila Kašparová je originální, vtipná a hýří pěknými nápady. Její svět je barevný, pestrý a díky hrdinům, jimž budete fandit, blízký tomu našemu. Ono je totiž jedno, jestli žijete na Zemi, nebo v jiné části galaxie, rocknroll hýbe srdcem fanoušků ve všech koutech vesmíru.“... celý text
— jan8470
Domovina
„Drizztův příběh začíná ve chvíli, kdy se jí podařilo zničit rod, který stál v hierarchii nad ním. Té noci se narodil matroně Zlovůli syn s levandulovýma očima. Jakožto třetí v pořadí měl být obětován pavoučí bohyni, ale té noci zemřel jeho prvorozený bratr, a tak Drizzt unikl obětnímu noži. Od raného dětství je Drizzt vystaven všemožným projevům krutosti a násilí. Nejen že je sám musí snášet, je k nim i veden a vychováván. Jediný, kdo se k mladíkovi nechová jako ke kusu hadru, je nejlepší šermíř v Menzoberranzanu Zaknafein. Učitel šermu se pro Drizzta stává etalonem morálky, protože svými postoji a chováním mladíkovi ukazuje, že ne všichni drowové musí být prohnilí, úskoční a krutí. Stejně tak i pro Zaknafeina je Drizzt, jemuž se zvyky a chování temných elfů od přirozenosti hnusí, nadějí, že by z něj snad mohl vyrůst někdo, kdo se zvrhlé morálce temných elfů vzepře.
O tom, jak moc ovlivnily zákulisní pikle matrony Zlovůle život obou mužů, pojednává první díl trilogie Temný elf s podtitulem Domovina. Že jde o drama, které jakoby vypadlo z pera Shakespearova, musí být z předchozích řádků každému jasné.“... celý text
— jan8470
Hrdinové českých zemí
„Hrdinové českých zemí jsou pěknou kronikou historie Česko-slovenského království. Protože se odehrávají mezi lety 1848–1950, reflektují námořní válku s Ruskem, období války mezi Brazílií a Jihoamerickou lidovou federací a hned díky úvodní povídce čtenáři zjistí, jak vlastně budoucí koloniální velmoc vznikla. Zdaleka ne všechny povídky se odehrávají na moři, přesto však rozšiřují toto universum zábavně a zajímavě. Boris Hokr v doslovu vzdává hold romantické představě suverénního a sebevědomého Česko-slovenského království, v němž není místa pro imperialismus, ale naopak pro tvrdou práci, férovou hru a ochotu podat pomocnou ruku. Tahle myšlenka se odráží i v povídkách deseti autorů, kteří do sborníku Hrdinové českých zemí přispěli. Fanouška série asi neosloví všechny povídky, ale i ten nejzatvrzelejší fanda námořních bitev (pokud má v sobě srdce malého kluka toužícího po dobrodružství) autory i jejich příběhy ocení.“... celý text
— jan8470
Legenda
„David Gemmell v románu mistrně splétá osudy jednotlivých hrdinů a nenechá čtenáře vydechnout. Příběh nepostrádá silné a zdaleka ne černobílé postavy a je v něm místo nejen pro líté souboje či pikle, ale také pro lásku, odvahu a opravdové přátelství. Druss není v Gemmellově podání jen nemyslící horou svalů, ale mužem, který se snaží čelit démonům s hlavou vztyčenou a ironickým úšklebkem na rtech.“... celý text
— jan8470
Ticho ve tmě
„Tak sérii mám za sebou a přes pár nelogičností to nebylo vůbec špatné. Nejvíce mě udivilo, že ač se v prvním dílu vyzáblí ploužili krokem, v posledním stíhali autobus. Za dva měsíce veliký pokrok.
Začátek opět pozvolný, střed knihy akční a konec naprosto nepřehledný masakr. Pokud budu hodnotit pouze poslední knihu, tak se to dalo, ale z důvodu nelogičností snižují hodnocení na 4 a to jsem měl větší očekávání. Pokud jde o celou sérii, tak i tam nechávám krásnou 4. Upřímně , mám radši detektivky a thrillery, ale i tohle bylo čitelné. Takže za mě spokojenost a když se nebudete babrat v detailech, užijete si to.“... celý text
— Timkim