Nejnovější komentáře
Jak Grinch ukradl Vánoce!
„Blíží se opět Vánoce. Na světě se najde spousta lidí, kteří je vůbec nemají v lásce. Mezi nimi vyniká Grinch, věčně rozmrzelý zelený chlupáč, jemuž naprosto vyhovuje samotářský život v jeskyni.
Vytvořil jej americký karikaturista a autor knih pro děti Theodor Geisel (1905 - 1991), píšící pod pseudonymem Dr. Seuss. Poprvé se Grinch na stránkách jeho knih objevil v roce 1955, avšak vlastní publikace a mnohem propracovanějšího charakteru se dočkal až o dva roky později.
Za jeho vznikem bohužel nestojí zrovna hezký příběh. Geiselova manželka Helen, neoficiální editorka všech autorových knih, která mu byla životní oporou, měla chatrné zdraví, a v dubnu toho roku ji postihla lehčí mrtvice. Spisovatel se i kvůli tomu začal dost kabonit na celý svět a 26. prosince si prý při pohledu do zrcadla uvědomil, že vidí Grinche. Tedy stvoření, které nenávidí svět - a ze všeho nejvíc Vánoce, zprofanovaný komerční svátek, v němž nezůstala ani špetka duchovní podstaty. Když pak o tomto Grinchovi, tedy o sobě, začal psát, stránky s verši mu doslova lítaly zpoza ruky: žádný text nenapsal rychleji. Zasekl se ovšem až ve chvíli, kdy měl vymyslet šťastný konec...
Ze zelené postavičky udělaly globální hvězdu filmy, nejvíce Grinch z roku 2000 s Jimem Careyem v hlavní roli. Animovaná verze vznikla v roce 2018 a v ní svůj hlas nevrlému stvoření svěřil v originále Benedict Cumberbatch.“... celý text
— Snoopi
Urla
„Kdybyste mě vzbudili o půlnoci, přesně vám řeknu, co je fereastra, retea, urat nebo bajat. Až tak velikej fanda nebo spíš fanatik Naslouchače jsem.
První tři díly jsem četla minimálně pětkrát, oblíbené pasáže i víckrát. Miluju hlavní hrdinku Ilan, protože mám odjakživa slabost pro drzý fracky, a Kapitána, protože stejně tak mám ráda morálně šedý a arogantní chlápky (radši jen v knihách teda). Snad na žádnou knihu jsem nečekala tak úpěnlivě jako na Urlu a ponořit se zpátky do Duvalského pohoří pro mě bylo jako vrátit se zas domů.
A přesto mě docela potrápila, i když jsem se zas nemohla odtrhnout od čtení, ale občas jsem měla problém pobrat, co se vlastně stalo, jaký dějový zvrat nastal nebo co bylo jak myšleno. Ale vlastně tohle k Naslouchačovi patří, celá série se vyvíjí, Urla je zas o hodně odlišná od předchozího některými kritizovaného dílu (třeba za mě je Nasterea a hlavně její závěr dosavadním vrcholem celé série).
Díl je to hodně akční, možná až moc, pořád se někam cestuje, taky možná až moc, Ilan sbírá členy pětadvacítky jako Pokémony, jejich extrémní loajalita k ní, zvlášť po událostech z první třetiny, je pro mě trochu záhadná, ale jejich vzájemný vztah (tedy s těmi přítomnými) se skvěle vyvíjí.
Kapitán je v první scéně, kde se objeví, naprosto strašidelnej, kam se hrabou zrůdy z Otortenu, v mojí představě byl jak Predátor včetně těch zvuků.
Závěr zase fenomenální, hodně tajemství se odhalilo, díly skládačky zapadly do sebe, ale ta hlavní otázka zůstává stále nezodpovězená. Jo a Héchají je prostě fakt hustá.
Je mi jasné, že na finále budeme čekat zase několik nekonečných let, ale klobouk dolů před Petrou, že tohle dílo a tenhle svět, který miluju, dokázala stvořit.
Závěrem Petře Stehlíkové i Naslouchačovi přeju, aby si ho konečně všiml nějaký zahraniční nakladatel, přeložil ho aspoň do angličtiny a udělal z něj světovej bestseller a pak už samozřejmě následuje seriálová adaptace (za mě anime, díky předem :)).“... celý text
— Loriss
Už je tady zas
„Nedočteno. 2x odloženo a pokaždé se zase nemůžu začíst. Ze začátku vtipné, později mi to přišlo jako stále dokola hrající deska. Třeba její čas ještě přijde.“... celý text
— krejcovka76
Ervín Hoida: Poslední z hrdinů
„Lidsky psaná, velmi přehledná publikace. Osud pana Hoidy mě loni hodně zaujal, když jsem se dozvěděla o jeho životě a požehnaném věku a obdivuji, jak vitální do posledních chvil byl. Děkuji autorovi za jeho práci.“... celý text
— AlbionFoxyFox
Ani minuta ticha
„Nesouhlasím s přechozím komentářem od mili. Je mi 40+ a tahle kniha mě v mnoha ohledech emocionálně zbourala, dá se říct. Byť je pravda, že v audiu, což tomu v tomhle případě hodně přidá, protože herečka Anna Kameníková je jako stvořená pro podobný role.
Ireně je něco málo přes 20. S vejškou sekla a práce ji nebaví. Z práce jde na kalbu, z kalby do práce a čeká, kdy konečně přijde...
... no co vlastně?
Obklopuje se stejně marnýma lidma a jejich prázdnýma proflákanýma životama, kde chlast a fet tvořej naprosto rutinní součást každodenní reality, nad kterou už se nikdo nepozastavuje. Kterou vlastně ani není potřeba nijak zvlášť tajit.
V příběhu se zdánlivě neděje vůbec nic kromě toho, jak si Irena bez zájmu nechává svoje dny a tejdny protejkat mezi prstama. Nicméně text je tak dobře vystavěnej a autorka používá natolik funkční literární prostředky (jazyk, hudba...), že pod povrchem citelně probublává hluboce tíživej pocit, kterej čtenáře úplně ovládne a příměje ho volat po nějaký nápravě. Mimo jiné tu hraje roli i strach, že tohle není jenom příběh jedný pražský partičky, ale že by to snad mohla bejt typická zpověď generace Z. To nesu obzvlášť těžce. Představa, že moje děti můžou za pár let žít a mluvit stejně jako Irena, mě naplňuje těžkou beznadějí. A zase to ve mně vzbuzuje až hysterickou touhu jim znova pustit Katku od Třeštíkový.
Několikrát mi přišlo na mysl srování s Pacankou, ta taky dost kalila a nevěděla, co se sebou. Labudová je ale mnohem údernější, syrovější a vryla se mi do živýho masa mnohem víc a bolestivě. Není to ani trochu hezký čtení, ale je to výborná práce. Ani minuta ticha jasně dokazuje, že Odeon si nevzal tuhle nadějnou mladou autorku pod svoje křídla nadarmo, její talent je vskutku výjimečnej.
Nadaná mladá spisovatelka Ema Labudová napsala podle mě moderní Trainspotting z Prahy roku 2024.“... celý text
— Zazie_v_metru
Dětské duše
„Jak už to u Angely bývá opět povedený kousek. Fascinující prostředí nadaných dětí a hlavně jejich ambiciózních rodičů - v této době častý jev naprosto všude. Tým okolo Kim opět ve skvělé náladě - jak já ty jejich slovní přestřelky miluju :-) Těším se na další kousek a jen si říkám, jestli mi nějak moc všichni nepřirostli k srdci.... Těžko se s touhle partou budu loučit.“... celý text
— krejcovka76
Dům hlasů
„Zneužívání a mučení dětí mi nedělá dobře, ale kniha
je napsaná skvěle a přes to, že bych normálně nedala tolik hvězd,
dám šanci dalšímu dílu.“
— evineckY
Zápisky sedláka Josefa Dlaska. Měl jsem nestálé štěstí
„Tohle jsou autentické zápisky z počátku 19. st. sedláka z Dolánek u Turnova. Zakoupil jsem knihu přímo ve statku, ve kterém sedlák Dlask žil. Zápisky jsou cenné tím, jak jsou staré přece jenom každodenní život vesničana v takhle dávné minulosti, se hodně liší od pozdější už lépe zdokumentované době. Je zajímavé, jak málo nebo zkreslených informací měl takový člověk o světě. Dlask patřil určitě mezi menšinu renesančních lidí. I tak ale vycházel v podstatě z jednotek knih, ke kterým se tehdy mohl dostat.
Kniha bohužel obsahuje pouze přepis jedna k jedné Dlaskova přepisu tehdejší encyklopedie. Což může být zajímavé pro historiky, ale ne tak pro populární čtenáře. Já bych spíše uvítal vybrat zajímavé pasáže a k nim dodat dostatečný kontext. Pouze malá část knihy je věnována Dlaskovu deníku. Dlask píše hlavně o počasí, což je pro zemědělce samozřejmě důležité. Jeho zápisky o rodině jsou často strohé (např. "dnes jsem se oženil", pobavilo mě, že nenapsal ani koho si vzal :-)) Protože statek byl u řeky, autor často píše o povodních a utonulých, kteří do řeky spadli. Příznačné je, že sám nakonec zemřel utonutím v řece, o které tak často psal.“... celý text
— valda
Tajný deník čínské císařovny
„Zajímavé čtení. Politika byla asi v každé době o korupci, výhodách pro blízké a pomstách pro opozici. Zajímavé je podívat se na fotky a obrazy z té doby.“
— Melanka
Čtrnáct dní na vojně
„Kratičká povídka z vojenského prostředí, napsána výborným slohem Poláčkovo. Není to vyloženě příběh, ale připadá mi to jako průvodce vojnou tehdejší doby. Dozvíte se tu spoustu pozoruhodných věcí (např. Rekruti mají odstáté uši nebo že Hradečáci si říkají votroci). Líbili se mi také originální vojenské písně. Co dodat, příjemné čtení, spíše pro zajímavost a obohacení Poláčkova díla. Ale moc pěkné.“... celý text
— Aleshgang
Nové realismy. Moderní realistické přístupy na československé výtvarné scéně 1918–1945
„To je naprostá bomba!
Za prvé výstava Nové realismy v Městské knihovně v Praze byla podle mne výstavní událost roku. A za druhé tato (okamžitě rozprodaná a již nedotisknutá) kniha je poklad.
Předně revoluční je koncept (výstavy/knihy). Zcela vyvrací zažitou představu československého umění mezi válkami, jak ji formovala česká kunsthistorie (samozřejmě i včetně té marxistické v době socialismu), hodně akcentující Devětsil, Levou frontu, surrealismus a vazby na Paříž. Habánovi a kolektiv představují v některých případech i zcela neznámé autory, hnutí a vlivy, které pocházejí ať už z Německa (kromě Bauhausu nebo funkcionalismus v architektuře, který poslední dobu vešel více ve známost mj. díky seriálu nebo rekonstrukcemi různých význačných vil a objektů) nebo od jinonárodnostních autorů žijících v meziválečném Československu - například ze Sudet, nebo třeba v Košicích. Takže kniha naplňuje velmi odvážnou ambici představit, propojit a dát do souvislostí všechny možné směry a nuance, týkající se realismu v meziválečném období a ukazuje, že to zdaleka nebyla "jen" nová věcnost a teigiovský kruh.
Kniha pracuje s přístupem nových realismů, snaží se je definovat, vymezovat, pátrá po tom, kde se vzaly, z jakých zdrojů čerpaly, jak byly reflektovány buď jinými autory nebo v tehdejším kulturním žurnalistickém i odborném kontextu. Habánova kapitola Československo: nové realismy v éře avantgard lze brát i jako jakýsi "manifest" nových realismů na půdě české uměnovědy a i kdyby pan Habán už nikdy nic nenapsal, tímto se zapisuje podle mne do kánonu našich dějin umění.
A protože kniha pracuje s nuancemi, velmi oceňuji kapitoly o uměleckém dění na Slovensku (Zsófia Kiss-Szemán), o nové věcnosti a realismech ve fotografii v Čechcách a na Slovensku (Helena Musilová, Bohunka Koklesová), o extrémních podobách realismů jako byl verismus a jejich tematických proměnách (Jana Migašová) a závěrečné dvě kapitoly o zobrazovaných "věcech" a jejich možných interpretacích (Alena Pomajzlová) a Skupině 42 (Milan Pech). Každá kapitola je suverénní vědeckou studií, pamatující na souvislosti, v mnohém je každá objevná a dohromady říkám skvělý celek.
A to by vlastně stačilo, ale kniha pokračuje dalšími detailními zastaveními porovnávajícími československou scénu a americký regionalismus (Ivo Habán), zobrazování průmyslové výroby (Keith Holz), odrazy realismů v meziválečném filmovém dokumentu (Jiří Horníček), odlesky nové věcnosti v literatuře (Barbora Svobodová), v hudbě (Lubomír Spurný), a knihu zakončují dvě téměř protichůdné kapitoly o starém klasickém realismu 19. století, který předcházel (Anna Habánová) a o realismu současném (Barbora Kundračíková). Tyto kapitoly jsou dalšími valéry a "barvičkami" zkoumaného jevu a dodávají mu jemnost pohledu i hloubku ponoru.
Navíc je kniha výborně vypravena daleko větším množstvím materiálu, než bylo možné vidět na výstavě, je to velmi pečlivý výběr obrazů a reprodukcí, které nejsou "jen" ilustrací k textu (ani text není "jen" ilustrací k obrázkům), je to samostatná rovina, výborně reprograficky i typograficky zpracovaná.
Klobouk dolu, zásadní kniha každého milovníka československého výtvarného umění. Doporučuji. Doufám, že bude dotisk, aby se tato sláva a kvalita mohla šířit dál!“... celý text
— Apo73
S kouzelnickou hůlkou: Magické dospívání filmového čaroděje
„Tom Felton. To je ten herec, co hrál blonďáka v Harry Potterovi. Blonďák samozřejmě znamená padouch. Tom je sympaťák, který nikdy herectví zase tak nežral a spíše obdivoval své herecké kolegy. Psát životopis ve 30 je asi trochu divné. Člověk toho nestihne zase tolik zažít, ale protože hrál v Harrym Potterovi, minimálně se můžete těšit na kupu historek z natáčení. Nejsilnější je asi poslední část knihy, kdy se Tom musí vyrovnat s "životem po natáčení". Stejně jako další jeho kolegové propadne alkoholu, ale zatím to vypadá, že se mu nakonec podařilo závislosti zbavit.“... celý text
— valda
Millennials
„Kateřininy aktuální, hluboké, zajímavé, smutné, zábavné a nápadité básnické texty mě tak zaujaly, že jsem si koupil její básnickou sbírku. A nelituji, málo co mě dokáže oslovit, někdy mám pocit, že se všechno už dost opakuje, nebo je to hloupé, povrchní, nebo zase naopak artonanické. Ale tady mám opravdu pocit, že je to něco silně autentického, na nic si nehrajícího a zároveň atakujícího básnickou elitu. A tak doporučuji všem, kteří si chtějí užít koňskou dávku inspirující zábavy :-)“... celý text
— valda
Vězeňkyně
„První setkání s autorkou a bylo celkem fajn. Asi chápu, co na ní všichni mají. Byl to velmi dobře promyšlený a zamotaný thriller, který se těžko odkládá a vy musíte číst stále dál a dál, dokud se vše nedozvíte. A pokud si myslíte, že už víte, tak nevíte. Samozřejmě, že některé věci jsou pak tím pádem přitažené za vlasy, ale ono je těžké děj vybalancovat tak, aby nebyl ani málo ani moc.
Nevím proč, ale hlavní hrdinka mi k srdci moc nepřirostla. Přestože jsem se do ní nedokázala vžít, měla jsem pro ni pochopení. Každopádně jsem byla zvědavá, jak to s ní dopadne.
Dalším knihám se nebráním, ale počkám, až mi dojdou thrillery v mé knihovně.“... celý text
— lulucinax
Zrcadlo minulosti
„Co k tomu říct... Asi tolik, jak je u Nory a jejích fantazy /mystery románů zvykem, že potřebuju poslední díl, potřebuju ten příběh uzavřít :/“
— Fifth Element
Poklady světa
„Tuhle knihu jsem četl už jako dítě a pamatuji si tehdy, že mě docela bavilo číst si o všech těch pirátech a conquistadorech. O indiánech, kteří se museli vykoupit tunami zlata, nebo tajných pokladech templářů. Když jsem ale četl dnes, musím říct, že vyprávění mi už tak zábavné nepřišlo, a vlastně jsem se celkem nudil. Pokud vás téma zajímá, tak bych doporučil třeba raději: https://www.databazeknih.cz/knihy/ctyri-kapitani-181488“... celý text
— valda
První osoba jednotného čísla
„Přidávám se k mrzení. Něco bylo fajn, ale spíš lituju, že jsem se nechala na knihu zlákat.“
— Ternem
Jenom ne Nick
„Poslední díl této trilogie, kde doslova poslední slovo měl (prostřední a nejšílenější bratr) Cade. Jeho šnečí metafory a láska slizounů byla už fakt moc. :) Navíc to zastínilo Nicka a na Mirandu to sice zapůsobilo, ale ona již méně na mě.
Autorka má opravdu celkově nenáročný a lehce primitivní humor, ale na odreagování se od reality a zamyšlení se nad šnečí fyziologií to bodlo.“... celý text
— Kudík
Tak už jsem tady s tím vápnem, pane Werichu
„Vladimír Škutina na konci 60. let točil s Janem Werichem televizní pořad. Tohle je takové "behind the scenes". Jak to vlastně celé vznikalo. Asi nikoho nepřekvapí, že autoři se potýkali se zákazy a vlastně celkově vzrůstající beznadějí ve zpřísňujícím se režimu. Autor je ale skvělý vypravěč, který zachytil mnoho momentů z Werichova života v té době a kniha mě velmi potěšila.“... celý text
— valda
V mrtvé zóně
„Nevím, co napsat. Děj se drží, kvalita zůstává, nové prostředí bylo zajímavé, ale trochu se vše opakuje. Kniha mě bavila a těším se na další. Jen si nejsem jist, kolik si z ní budu pamatovat za půl roku. Na domácí poměry je to pořád super čtení, ale doufám, že další díl se bude více vymykat.“... celý text
— EmanuelBremi
Na zdraví! O pohostinství v Litoměřicích a v Terezíně v dobách minulých
„Tuhle knihu jsem si koupil ve vojenském muzeu v Terezíně. Pokud vás zajímá historie hospod a restaurací kolem Litoměřic, jak to třeba vypadalo v Terezíně, když to byla ještě vojenská pevnost atd. Tak se dozvíte hodně informací a můžete si prohlédnout taky různé historické fotografie. Na knize je vidět, že vznikla hlavně úsilím několika nadšenců. Bohužel způsob vyprávění mě moc nebavil, je málo zábavný a opravdu jenom popisný.“... celý text
— valda
Třináct baladických próz
„Byl to dobrý záměr, ale editorsky se nepovedl. Dramaturgie této knihy je sice v doslovu vysvětlována a obhajována, ale už to, že editorka přiznává, že nejde o u mnohých z vybraných autorů o jejich silná díla, je smutné, že to ví. Díky těmto propastným rozdílům v kvalitě je pak celá kniha jen formálním spojením toho, čemu se snad říká balada, když je to tragické, až elegické, ale to je podle mně málo. Třeba Winterovy Dvě košile tam podle mně nemají co dělat - je to kraťoučká povídečka, jakýsi smutný okamžíček, vůbec jsem nedokázal číst Frantinu Jaroslava Kratochvíla, zvláštně plochá a bezvýrazná mi přišla Balada o deštníku od Karla Schulze a zklamal mne i Vladislav Vančura s Dobrou mírou. Mile mne překvapil Václav Beneš Třebízský s Kolednicí, která v sobě má skutečně tragiku zakletou již v samotné zápletce, nezklamal mne Alois Jirásek s Baladou z rokoka - plnobarevnou malou dobovou freskou, jak on to umí, a z předchozí četby už jsem znal pěkného Jaroslava Havlíčka s Amorkem smrti. Šlejharův Pohřeb, který tu jiní vychvalují i zatracují, mi přišel poněkud přepjatý, ale podle mne sem patří i s tím patosem, stejně jako Šrámkova Lavina. Čapkova Balada o Juraji Čupovi je známá z Povídek z jedné nebo Druhé kapsy, a má v sobě dílu morálního zamyšlení českého policajta tváří v tvář lidské síle, která přesahuje i zločin. Vrcholem pro mne byla Dykova Panenka, O velké vášni od Růženy Svobodové a Mrtví se nevracejí od Karla Klostermanna. Za tyto tři dávám tři hvězdičky. Jinak je to výbor nevyrovnaný úrovní i ponorem povídek, výběr autorů nemá žádnou vnitřní logiku a tematicky je to také mišmaš. Což u antologií může být, ale pojivo je zbytečně formální. Škoda.“... celý text
— Apo73
Knihonoš
„Krásný dojemný příběh o knihách a lidech...“
— marcela3655
Jan Kraus: Můj soukromý buzynes
„Moderátor nejúspěšnější late night show v Česku píše jak se vlastně k show, kterou už dělá 20 let dostal. Přes hraní ve filmu, psaní her, podnikání v divokých devadesátkách, režii, moderování spousty televizních formátů z nichž některé byly úspěšné, jiné zase totální propadáky. Pokud máte rádi lehce "přidrzlý" autorův projev, nebo vás jenom zajímá, jak to chodí v hlavně v televizní produkci, doporučuji.“... celý text
— valda
Šílenství davů
„právě jsem dočetla a myslím, že se z knihy budu ještě dlouho vzpamatovávat;
o vlastní detektivní pátrání v podstatě vůbec nejde; ale téma je tak drsné a tak aktuální: je děsivé, jak snadno lze zmanipulovat a zfanatizovat dav - ostatně vidíme to dnes a denně kolem sebe;
a je děsivé, jak zrovna tahle zdánlivě jasná myšlenka je tak strašně nebezpečná, protože stírá hranici mezi "mohu" a "musí se" a v první chvíli dobrovolná volba se převrací v nátlak či rovnou konání bez souhlasu;
a je děsivé, jak snadno dnes mnozí zaštiťují svůj nátlak údajným "právem" oněch, jichž se volba týká přímo;
a je rovněž děsivé, jak je to téma aktuální a hrozba reálná;“... celý text
— babicka_amalka
Pastevcovy zápisky
„Odpočinkové čtení ze života chovatele zvířat. I když plno článků jsem četla na FB tak mi to vůbec nevadilo. Kniha je doplněna množstvím krásných fotek.“
— HankaL.
Tajná dcera
„Nevyhovovala mi šíře tohoto románu a naopak jsem postrádala hloubku. Autorka tlačí na city a sentiment a přitom tak nějak jen po povrchu. Kultura Indie mě ničím neláká.“... celý text
— micha-ella
Robinsoni na Sibiři
„No, bylo to dost stručné. Ale poprvé jsem četl vzpomínky ne Čechů nebo Rusů na toto období a z této doby. Daly mi další pohled na věc, ale vůbec mě nenadchly. Kdyby to nebyl Soros, tak jsou dodnes nejspíš někde schované. Pro české čtenáře určitě.“... celý text
— Wereden
Železný kruh
„Snad první kniha od Karla Nového, co jsem četl. Je v ní zachycen můj region a za mě je to tak zajímavé svědectví o tom, jak se v našem kraji žilo. Rozhodně dojde i na další knihy od něj, jelikož za přečtení rozhodně stojí.“... celý text
— Wereden
Duce a kacíř - Literární mládí Benita Mussoliniho a jeho kniha Jan Hus, muž pravdy
„Má očekávání od knihy byla mnohem větší. Když pominu edici samotného textu od Mussoliniho, tak vše další lze načerpat stručněji, a možná příjemnější formou, jinde.“... celý text
— Wereden