Nejnovější komentáře
Barrandov III.
„Díl z období Barrandova z let 1939-1945, doba protektorátu, vznik nejslavnější filmů "pro pamětníky", ale taky z různých důvodů odchod skvělých herců do ústraní, vč. Lídy Baarové (1941), Ant. Novotného (1941), Evy Gerové (1939), Věry Ferbasové (1942) a dalších, či smutný osud Anny Letenské... Kniha o slavných filmech jako U pokladny stál, Kristián, Eva tropí hlouposti nebo Hotel Modrá hvězda je doplněna úchvatnými fotografiemi z natáčení, z filmu i soukromý tehdejších filmových tvůrců a herců.“... celý text
— MarcoPolo936
Pane Bůh, tady Anna
„Poslouchal jsem jako audio, knížku bych asi jen tak nedočetl ..
Dojemné a tklivé vyprávění zkoumající hranici fyzikálního poznání a vnímání s duchovním vnímáním a chápáním Boha. A to očima dítěte, Anny. Bára Hrzánová je ve vyprávění skvělá, Anna, hlavní postava, se díky ní skutečně dětsky směje a představuje vám svůj svět a nepochopení ostatními dospělými.“... celý text
— pepap
Deník muže ve středních letech
„Tak jsem to dočetl! Není to asi úplně optimální hodnocení, ale já vlastně nevím, co více říct.
Dlouho jsem se knihou prokousával a pořád jsem nevěděl, co si o ní myslet, nebo si z ní vzít. Proč vlastně čtete deník někoho cizího? Čekáte, že proniknete do něčeho bytostně niterního, upřímného a zajímavého? Pokud ano, tak toho se nedočkáte. Autor se sice snaží dotknout témat, které pro něj osobně mohou být třaskavé, ale z četby si člověk odnáší spíše respekt k tomu, že pan Kukal dokázal nevynechat v záznamech jediný den roku a že se deník "dal" dočíst.
Co si budu z knihy pamatovat za měsíc? Tipnul bych si, že nic, jenže co si pamatujeme z životů ostatních, že?“... celý text
— TajemnýSmrad
Znamení Jednorožce
„Je rok 2024, čtu podruhé, abych si připomněla děj před četbou 3. dílu, který teď vyšel. V roce 2021 jsem přečetla jedním dechem výborný historický román Znamení Jednorožce odehrávající se v 18. století ve Francii. Letos vychází 3. díl této série a já jsem si osvěžila začátek přečtením celého 1. dílu znovu. Byla jsem stejně napnutá a hltala jsem děj jako v r. 2021. S chutí si jdu osvěžit druhý díl Znamení hada“... celý text
— knihovniceS
Vražedný rej
„Po delší době jsem se vrátila k sérii se Sabinou a Sneijderem. A opět to byla jízda. Uznávání policisté i lidé na vysokých pozicích najednou začnou páchat sebevraždy, jejich blízcí umírají podezřelou smrtí... Tentokrát se dostáváme k pomstě a korupci v kruhu policie. Kniha je nabitá akcí a napětím od začátku do konce, dozvídáme se různá stará tajemství a cestou k objasnění se Sabina i Sneijder dostávají do mnoha nebezpečných situací. Už teď se těším na další díl.“... celý text
— Anette99
Kancelárka
„Kniha je písaná tak, že Makrele už len svatožiara chýba. Našťastie požičaná, inak by to boli vyhodené peniaze.“
— carcassonna
Život, na který metr nestačí
„Pohodová a zábavná kniha.“
— Avrilenicka
Zmizelé z Cooley Ridge
„Nijak zvlášť nezaujalo, čekala jsem od knihy víc a docela jsem se natrápila, než jsem ji dočetla.“
— Evka27
Severka
„To bola sila!
Čítala som Svědectví o životě v KĽDR od autorky. A je dobre, že sa pustila aj do beletricky poňatej podoby jedného z osudov utečencov z KĽDR.
V Severke už šla viac do hĺbky, detailov, pod kožu. Zarezala do živého.
Silný príbeh. Nezvyčajne ale dobre vyskladaný dej.
Veľmi dobrá práca, slečna Špitálníková, a osožná.
Odporúčam všetkým dospelým čitateľom.“... celý text
— Anikkk
Posledná kapitola
„Co se stane když se dva potkají ve vlaku a pak je okolnosti rozdělí? Krásný příběh ze života,kdy hltate každou stránku až na samý konec. Já si Sama a Světlanu oblíbila. Autorka nám nechala otevřený konec, tak je na každém z nás jak vše dopadne.“... celý text
— Vlasta71
Odloučení
„Kratší, ale skvělý psychologický román o rozpadajícím se manželství, samotě a předstírání. V knize jsou skvěle vykresleny jak vztahy mezi lidmi, tak jejich charaktery.“... celý text
— Anette99
Sněhulák
„Na knihu už jsem měla dlouho spadeno. Nakonec se hodila do výzvy, tak jsem se do ni pustila. Zápletka parádní. Vraha jsem si nakonec typovala správně. Někdy jsem se ve čtení malinko ztrácela, než jsem si uvědomila veškeré souvislosti. Závěr byl opravdu dechberoucí.“... celý text
— EliBla
Tíživé ticho
„Moje první autorova knížka a za mě velká spokojenost. Děj vás vtáhne hned od prvních stránek a nepolejuve až do konce. Samozřejmě jsou tam pasáže, které jsou zbytečné složité a překombinované, ale to autorovi odpouštím :) nemohla jsem se odtrhnout a kdyby to šlo, přečtu ji na jeden zátah.“... celý text
— Kubikuli
Když za nás Bůh netahá kaštany z ohně
„Spousta skvělých myšlenek a předané odhodlání měnit svět. Ale ta forma... Opravdu to nešlo udělat jinak, než přepsat nahrávku se vším všudy? Není smyslem knižního rozhovoru text zbavit balastu a učesat natolik, aby čtenář dostal kondenzované sdělení? Jako jo, k něčemu to dobré bylo - bylo cítit, jako ho některá témata otravují, slyšela jsem tu naléhavost, s jakou se snažil přivést čtenářovu pozornost k tématům velkým - Bůh, život a smrt, údiv a žasnutí...
V jednu chvíli tam MOV o balastu mluví, že se ještě nikam nedostali. Asi šlo o kapitolu o lásce. Ta mi přišla nejvíc mimo. Konstatovat stav by šlo pár větami a dál už bychom se mohli zaobírat Láskou s velkým L a ne to po drobkách sbírat mezi řádky v tom bulvárním vyzvídání... Naštěstí pak už jsme se pustili opět do jiných témat a to bylo skvělé.
A teď promiňte, už musím končit, jdu měnit svět.
Leopold Szondi, což je maďarský jungián, má jednu zajímavou myšlenku: "Všichni máme osud nucený a ten prostě neovlivníš." [...] můžu probrečet život, že jsem se narodil na nesprávné straně železné opony. Z kamenů nuceného osudu mohu postavit třeba s odpuštěním prasečí chlívek. Anebo mohu z toho, co se stalo, z toho dobrého i špatného, z těch kamenů, postavit katedrálu, využít nucený osud pro osud volený. Volený osud je práce, kterou si vybereš, děti, které máš, nebo nemáš, knihy, které čteš, filmy, na které se díváš, přátelé, které si volíš... str. 174-175“... celý text
— jasminecka
Doktorova žena
„Celkem pěkná kniha čtiva na jedno odpoledne.“
— zdehan
Rozčarované
„Velmi dobře zpracovaný román o přátelství, o tom co pro člověka znamená, že to je ten vztah, který dokáže hory přenášet a že, byť někdy se zdá, že je nenávratně zničeno, pravé přátelství přežije. Jafare, já se zasek!“... celý text
— BubliBubli
Dědic ohně a moci
„Obálka knihy je vskutku nádherná, jak se říká - "Nesuď knihu podle obalu, chcete-li znát pravdu, musíte knihou listovat." Zde se nachází jak krásná kniha z venku, tak i zevnitř. Příběh je velmi jemný a plný fantazie. Je to první kniha autorky, tak je pochopitelné, že to nemusí být úplně všude růžové. Díky temným stránkám knihy se autorka naučí psát ještě lépe. :)
Příběh má chvílemi "lehký" děj a někdy mi to přijde i moc uspěchané. Každopádně jsou tam pasáže, kde jsou krásně popsaná místa, což oceňuji.
Já jsem spíše na dark romance :D , pokud ale hledáte jemnou a milou knihu s draky a vílami, určitě nesáhnete vedle.“... celý text
— Hanka099
Baron Trenck: Až na hranici pekel
„Velice čtivé, až je člověku líto, že je konec. Opravdu moc pěkná sonda do života hraběte, který svůj život zasvětil boji a ukrutnostem, ale také cti a odvaze. A generál Laudon by možná nejel skrz vesnici nebýt Trencka. Vřele doporučuji.
p.s. Narazil jsem na knihu náhodou během pražského knižního veletrhu a také jsem se potkal s autorem.“... celý text
— JaroslavN
Zločin jako nemoc
„Neuvěřitelné a děsné příběhy co se staly, přečetla a doporučuji všem si ji přečíst. Masakr prostě, ale bohužel se to děje den co den.“
— Daniela
Šikmý kostel 3
„Dávám plné hodnocení, i když mi kniha přišla o něco "rutinnější" než její předchůdkyně. Spousta informací se tam opakuje, a to ne jednou. A konec byl velmi náhlý, nějak jsem po předchozí podrobnosti očekávala od závěru trochu víc. Z pozdějších let také tak trochu úplně vypadla Halka, nebo já jsem aspoň měla dojem, že její příběh "nebyl dovršen". Nicméně i tak jsem autorce za její dílo vděčná a jsem ráda, že jsem díky její románové kronice mohla zapřemýšlet nad věcmi, které by mi jinak jen těžko přišly na mysl.“... celý text
— morienhithwen
Z Hrdlořez do Ďáblic
„Ještě dodatek k mému předchozímu komentáři: Texty z 90. let jinak mají na můj vkus zpravidla nižší úroveň, svěžest slovních her se vyčerpává, část z nich vznikala patrně pro nějakou kapelu jakožto texty a odráží se to na nich. Zajímavější je tak třeba fragment cestopisné prózy Maňána (škoda, že nebyla publikována celá, ač argumentu špatné čitelnosti rozumím), která by ovšem víc než literární perlou byla zobecnitelným svědectvím o Machulkově životě a protloukání. Na závěr ještě odcituju pro mě asi nejsilnější kus celé knihy, který ve své prosté naléhavosti působivě nezastře trn doby:
Jestli tam bude
Jestli tam bude
tak mu řekni
že se po něm ptali
jo, že se po něm ptali
že se zajímali, co ho zajímá
jestli to chválí, jestli to nezapálil
jestli zase zahálí, z čeho je živ
co dělal dřív
Řekni mu, že se po něm ptali
že ho tam zvali
že za ním byli
s kým se stýká
s kým se zdržuje
Řekni mu, řekni
že ho to čeká
/asi konec 80. let/“... celý text
— V_M
Hod mrtvou labutí
„Málo stačí, aby se absurdno změnilo v realitu. Doufejme, že se kniha nedostane do rukou dítkám na dálku adoptovaným.“
— Lenka4
Z Hrdlořez do Ďáblic
„Výbor z díla Vratislava Quida Machulky je zatím to nejlepší, co jsem z kalichovské edice Poezie undergroundu četl. S jistými výhradami tedy hodnotím plným počtem.
Určité potíže jsou tam v ediční rovině: Jednak si myslím, že mohl být zahrnut i soubor Machulkových sbírek, vydaný v roce 1992 pod názvem Příživník. Kniha je vyprodaná, poměrně těžko sehnatelná (ani řada knihoven ji ve svém fondu nemá) a není zas tak rozsáhlá, aby to překročilo únosnou míru – výsledný svazek by měl odhadem kolem 350 stran. A jednak se editor Machovec snad až příliš držel původního textové podoby (anebo byl místy nepozorný), takže v edici najdeme různé pravopisné lapsy a podivnosti, které měl ze své pozice editora odstranit a normalizovat (např. „jseš“ na „seš“, „haski“ na „husky“, „Bosh“ na „Bosch“ aj.). Uznávám, že některé z těchto řešení jsou k diskusi, ale patřičné úpravy by ani v jednom případě nenarušily poetiku originálu, zvláště pak, upozorňuje-li Machovec v doslovu na to, že Machulka patrně trpěl dysgrafií a velké množství jeho textů je špatně čitelných. Vezmeme-li si, že jeho formální vzdělání bylo vyučení typografem (byť sečtělý a jazykově nadaný bezesporu byl), je myslím oprávněné do pravopisné stránky jeho textů alespoň místy a drobně zasahovat. Navíc to lze v obou případech (tedy rozhodneme-li se určitý zvláštní jev ponechat, nebo naopak odstranit) řešit podrobnějším edičním komentářem, který by ale jistě nezabral víc než 20 stran a byl by vůči čtenářům i Machulkově odkazu férovým řešením.
A určité potíže jsou i s poezií samotnou: Mj. vlivem Machulkova nonkonformního životního stylu a nemožnosti publikovat (a tedy ani spolupracovat s redaktory) je úroveň jeho tvorby poněkud kolísavá. Jak sám editor poukazuje, jeho literární pozůstalost byla poměrně rozsáhlá, neuspořádaná a zahrnovala spousty náčrtů a variant, u nichž nebylo lze rozpoznat stupeň rozpracovanosti, resp. míru dokončenosti. Mnohé básně jsou tak spíše pouhé legrácky, jazykové hrátky, improvizace, záznamy spontánních básnických nápadů, které by Machulka patrně později rozpracoval či užil jinde (pokud by se k tomu dostal). Ale vlastně i to k undergroundu patří a spoluutváří to jakousi jeho obecnější poetiku. Šťastné rozhodnutí bylo podle mě i zařazení hrstky dokumentů (dopis otci, životopis, žádost o stipendium, fragment rozhovoru, cestopisný záznam), próz, fotografií a vzpomínkových črt tematizujících autorovo poněkud záhadné úmrtí, čtenář tak získává komplexnější představu o jeho osobnosti. Na okraj poznamenám, že v dětských letech jsem často pobýval v Karlových Varech a Ondřejskou ulici, kde tehdy Machulka žil, znám velmi dobře. Tedy i tato hypotetická, ba téměř anekdotická představa, že vůbec není vyloučeno, že jsem jej tam jako malý kluk někde potkal, umocňuje mou zcela subjektivní sympatii k němu a jeho dílu.
Ale zpátky k poezii: Za nejnosnější pokládám texty ze 70. let, které zdařile pracují s poetikou absurdity, místy téměř dadaismu. Mívají překvapivé pointy, dovedně využívají frázovitosti, vyprázdněnosti jazyka a každodennosti (např. báseň Jak se to dělá + několik textů následujících), je v tom jiskrnost, radost i osten beznadějné doby (např. Někoho přejede autobus; Před železnou oponou…), temnoty a konce:
Paráda
Paráda
paráda
Budeme se
parádit
Až budeme
parádní
střelíme se
do hlavy
/asi 1974/
Později – v letech 80. a začátkem 90. let – narůstá hravost a trochu mizí naléhavost (osudová, životní, dobová), zvyšuje se podíl textů nahodile a poněkud samoúčelně experimentujících, resp. spíše pohrávajících si se slovy. Přesto i v těchto etapách Machulkovy tvorby zaznamenáváme řadu skvělých textů, např. Máš oheň v hlase; Preludy hraju na dudy nebo následující dva z počátku 90. let:
Mění se to, mění
Mění se to, mění
je to stále stejný
Je to pořád stejný
mění se to, mění
je to stále stejný
Mění se to, mění...
Nakolik byla tato báseň reakcí na změnu politických poměrů v období kolem roku 1989, samozřejmě netušíme – Machovec upozorňuje, že datace textů jsou velmi přibližné –, ale představuju si, že to tak být mohlo. Vlastně by to trochu odráželo i jistou bezzubost existence (a tvorby) mnoha undergroundových tvůrců i po roce 1989, kdy nemohli zužitkovat chybějící vzdělání (jehož se jim často z politických příčin nedostalo), ani těžit z prominentních styků (jako někteří estébáci), ani se snadno vypropagovat jako hudebníci, kteří – ač předtím zakázaní – byli přece jen známější a stačilo absolvovat koncertní šňůru a už se o nich vědělo. Literatura undergroundu byla až na ta nejznámější jména spíše ve stínu, těžko čelila konkurenci v nakladatelské záplavě zahraničních autorů, slavných zakázaných spisovatelů (Hrabal, Kundera atp.), ale i opětovně vydávaných autorů prvorepublikových. Je tudíž jaksi příznačné, že Machulka tehdy publikoval jedinou sbírku (1992) a pak vyšel až deset let po jeho smrti (2006) tento výbor. Ostatně on sám se v té době potuloval v Německu a živil podřadnými pracemi, obdržel sice podporu ve formě literárního stipendia, ač – trochu očekávatelně – nedostál svým tvůrčím závazkům. A ještě druhá báseň z téže doby, operující s totožnými postupy jako texty z jeho nejsilnějšího období v 70. letech, avšak čteme-li při vědomí výše uvedeného soužení, že se řadě podzemních básníků nedařilo ani v demokracii důstojně uplatnit (a na aktuálnosti to nabývá i dnes, kdy scenáristům, spisovatelům a překladatelům hrozí konkurence jazykově sice bezchybných, leč zploštělých výstupů umělé inteligence), vynořuje se kdesi pod její hravou parodií formálních frází (v první strofě jako z nějakého zoufalého pracovního pohovoru či podkuřování šéfovi, v druhé strofě popírající smysluplnost takového počínání vůbec) které mi připadají neodbytná tragika:
Velmi rád
Zajisté! Samozřejmě!
To se rozumí samo sebou.
Bezpochyby! To souhlasí.
Ne! Naprosto ne!
Mýlíte se. To není možné.
Vyloučeno, v žádném případě!
To je (příliš) neuvěřitelné!“... celý text
— V_M
Všichni jsme nosili hvězdu - Vzpomínky spolužáků Anny Frankové
„tuhle knihu mám v knihovně už strašně moc let a dlouho jsem přemýšlela kdy jí přečtu. nakonec jsem se k ní teď vrhla a musím říct že mě velmi zaujala a hrozně se mi líbila. soudila jsem že si budu muset přikoupit ještě deník Anny Frankové aby se mi více věcí do vysvětlila. celkově si myslím že kniha mohla mít více detailů ale i tak se mi moc líbila“... celý text
— Jarmila97
Já, Bahia, zázračně zachráněná
„přečetla během dne, neuvěřitelná kniha, nechápu jak mohla přežít.“
— Daniela
Dceřina kletba
„Příběh je zajímavý propletenými dějovými linkami a i závěrečným rozuzlením. Přečetla jsem v podstatě za 2 večery.
Hvězdu dolu dávám kvůli nepovedeným dialogům, někdy mi přišlo, že jsou škrobené a plné stereotypních frází.“... celý text
— Veggi
Střet králů 1
„Páni, to snad bylo ještě lepší, než první díl. Postavy se nám tu pěkně vykreslují. Jejich prolínající se vyprávění mě nutí pokračovat dál a dál.
Rychle na další díl.“... celý text
— Ivanka83
Setkání stínů
„Druhý díl měl sice pomalejší rozjezd a místy lehce líné tempo, ale styl autorky je, pro mě, natolik čtivý, že mi to vlastně ani nevadilo. Lila mě tu bavila o něco víc, od začátku první knihy se přeci jen posunula o něco víc než Kell a její linka mi přišla zajímavější. Jen mi trošku vadila ta její zatvrzelá potřeba cpát se do turnaje.
Záležitost okolo turnaje sama o sobě není kdo ví jak originální, to už bylo v mnoha knihách, ale líbilo se mi to pojetí a pořád tu hraje roli i prostředí a styl Londýnů, které se mi prostě moc líbí. Taky tu měl víc prostoru Rhy a moc mě bavil i Alucard. Sice se tu něco začne pořádně dít až na konci knihy, ale vlastně mi to vůbec nevadilo a jen mě to navnadilo. Takže se samozřejmě hned pouštím do třetího dílu.“... celý text
— Thalin
Zlomená princezna
„S touto autorkou vim ,ze nikdy neslapnu vedle.I kdyz mi do pulky knihy Ransom pekne lezl na nervy ,tak opet skvele cteni.A ted jdu na Pan Spencer :-)“
— Paja1709
Invaze
„Náhodou pro děti velmi dobrý, já to sice nedočetla ,ale bylo to zajímavé. Takže doporučuji pro děti hlavně. Má vnučka to přečetla celé nestěžovala si.“
— Daniela