Nejnovější komentáře

Pomsta dánského krále

„Příběh je trochu o tajemství smrti Tycho Brahe, ale hlavně o tom kdo, kde, s kým fyzicky sdílel jakou část těla. Dosti podbízivé čtení, kde se sice dozvíte něco o dvoru císaře Rudolfa II. a Praze této doby, ale nic moc neznámého, o to zde určitě nejde. Hlavně pobavit a nechat čtenáře dobře se vyspat.“... celý text
— čef

Sedm metrů čtverečních

„Asi půjdu s hodnocením proti proudu, ale tento díl je pro mě trochu zklamáním. Měla jsem velká očekávání, která se nenaplnila. Autorův styl je stále super, kniha se čte dobře, jen děj mě nenadchl. Rozběhlo se to pořádně až na posledních 100 stranách, což je dost škoda. 3,5/5*“... celý text
— iveta3689

Perfektní manželství

„Přesně takhle to vypadá, když má autorka dobrý nápad, ale vykašle se na jakoukoliv předpřípravu pro své dílko... Jako bývalá studentka práv jsem se musela smát nad hromadou nelogičností, kterými příběh přetékal. Autorka si zcela očividně neudělala absolutně žádnou rešerši o fungování justičního systému a práci advokáta. Vyšetřování bylo nesmyslné, motivace hlavní hrdinky trochu od věci a přestože zbožňuju příběhy ze soudních síní, tak zde to bylo velmi nedůvěryhodně podané. (Budu jen opakovat, co už mnozí čtenáři vytkli - např. to, že manželka by byla předvolána jako svědek, tedy by nemohla zároveň zastávat pozici obhájce a taktéž by se nemohla účastnit policejních výslechů ostatních svědků, pouze výslechu svého klienta,...). Na druhou stranu se knížka četla velmi dobře. Autorka píše jednoduše a snažila se zapůsobit množstvím akčních scén, díky čemuž příběh pěkně odsýpal. A ústřední myšlenka obhajoby nevěrného manžela byla rozhodně originálním námětem. Situace hlavní hrdinky Sarah, která jako uznávaná obhájkyně převezme případ brutální vraždy manželovy milenky, je psychologickým dramatem, které vyloženě srší emocemi. V závěru bych dílko tedy zhodnotila takto: nelogická naivní blbina, kterou vás ale bude bavit číst. Něco jako béčkové romanťárny... Nedává to moc smysl, ale do vlaku dobrý.“... celý text
— Veve721

Pan Mercedes

„"Pan Mercedes" se od Kingova "tradičního" hororového žánru značně odlišuje a jde spíše o thriller než o klasickou krimi. Ačkoliv se zde řeší zločin, rozhodně to není krimi ve stylu Agathy Christie nebo Jo Nesbøa. Pachatele totiž známe hned od začátku a zbytek knihy se točí kolem toho, jak se k němu hlavní hrdina, Bill Hodges, postupně dostává. Příběh se zaměřuje na psychologii postav a temná témata současné Ameriky, jako jsou masové vraždy, sebedestrukce a/či extrémistické násilí (zaměřené na menšiny a vůbec všechny "odlišné"). Kniha není plná extrémního násilí, které se někdy v Kingových příbězích objevuje. Ano, je tam úvodní brutální scéna, ale pak se děj více zaměřuje na psychologický rozměr a postupné budování napětí. Kingova síla zde leží v jeho schopnosti vyprávět příběh, a i když námět sám o sobě nemusí znít přitažlivě, King prostě umí postavit zápletku tak, že vás udrží až do konce. Líbilo se mi, že je zde omezený počet postav – každá má svou roli a přispívá k příběhu, což není vždy typické pro Kinga, který často zahrnuje velké množství vedlejších postav. Co mi však trochu nesedlo, byly pasáže, kde King předjímá budoucnost, například „ale neví, že se do domu již nevrátí“ nebo „právě udělal největší chybu svého života, ale ještě to netuší“. Takový autorův spoiler/easter egg. Celkově mě "Pan Mercedes" mile překvapil. Ačkoliv King známý jako mistr hororu zde zabrousil do trochu jiných vod, knihu jsem přečetl téměř na jeden zátah a těžko se od ní odtrhával. Dal bych jí plný počet hvězd, nebýt toho předjímání budoucnosti, které mi nesedlo.“... celý text
— nattotoast

Zlozvyk

„Kniha Zlozvyk patřila v mém letošním výběru k těm nejočekávanějším. Román této španělské autorky je významným příspěvkem nejen k problematice transgenderu! Ústřední postavou knihy,která je zasazena do prostředí madridské periferie druhé poloviny 20.století, je dívka uvězněna v mužském těle. Jako taková naráží od začátku na hradbu nepochopení i na rozdílnou mentalitu svého okolí, které každou odlišnost nekompromisně trestá a vylučuje ze sveho středu. Co také čekat od sociální bubliny, kde vládne závislost na návykových látkách, domácí násilí a machistické tendence? Hrdinka si prochází velmi drsným coming outem a bojem o svou nezávislost, integritu a společenské uznání. Poznává dokonale prostředí místních zapadlých podniků, laciných barů a nároží, kde navazuje vztah s lidmi ze své komunity, kteří jí pomáhají najít ztracenou hrdost. Zlozvyk se tak stává citlivou sondou do duše člověka, jehož křehkost a vnitřní zmatek se utkává se společenskými předsudky a drsnosti světa okolo něj. Autorce se velmi zdařile podařilo vystihnout, co v praxi znamenají pojmy jako jsou menšinový stres či genderova dysforie. Jaké pocity vlastně takový člověk zažívá a čím si psychicky prochází? Život s každodenním stigmatem odlišnosti je proto dominantním prvkem celé knihy, která vám pomůže pochopit jedno z tabuizovaných témat. V tom nejvíce hodnotím její přínos a jsem rád, že se objevuje stále více knih typu Kniha krve, které pomáhají rozšířit čtenářům jejich obzory. Kniha zaujala čtenáře již na frankfurtském knižním veletrhu a do češtiny ji pro nás přeložil Radovan Beneš.“... celý text
— hatikva

Ztracené světlo

„Pěkná obálka nalákala, ale vzdávám na 28. straně. Malinkatá písmenka i styl vyprávění mě nebaví.“
— aydam

Neopouštěj mě

„Trochu něco jiného než jsem čekala. Na základě komentářů čtenářů jsem si mylně domyslela, že jdu číst scifi o tom, jak se lidé "pěstují na součástky". Vzhledem k tomu, že autor je nositelem Nobelovy ceny, počítala jsem, že kniha půjde do hloubky společnosti. To se však nekonalo. Bohužel to nenaplněné očekávání mi trochu kazilo čtenářský zážitek, protože jsem stále čekala, až konečně přijde, to co jsem si myslela, že přijde. Knihu nelze brát jako scifi, ačkoliv technicky to scifi je. Mnohem více je to společenský román z alternativní historie - časově situovaný pocitově někdy na přelom 80. a 90. let, ale to není pro děj podstatné. Drtivou část knihy sledujeme běžné, až by se mi skoro chtělo říci ničím nezajímavé, příhody vypravěčky Kathy, která žije a vyrůstá v internátní škole spolu se svými kamarády. My jako čtenáři od samého začátku víme (i když jen velmi obrysově), co za "zrůdnost" se v daném světě děje, ale prakticky celou knihu sledujeme jakousi idylku dětství a dospívání dětí, které si svoji situaci uvědomují jen velmi mlhavě a hlavu si s tím nijak nedělají. Celou dobu jsem měla pocit, že se autor zabývá pro čtenáře naprosto nepodstatnými událostmi ze života dětí a to podstatné se objevovalo jen v takových náhodných lehkých naťuknutích, které zůstaly až do samého závěru nevysvětlené. Trochu jako bychom na tom byli jako sama Kathy a většinu knihy(života) bychom prožili ve sladké relativní nevědomosti, jen s pár znepokojivými náznaky a až těsně před koncem nás, stejně jako Kathy, autor konfrontuje se svojí tvrdou realitou. Nevím jestli je to to, čeho chtěl autor dosáhnout, ale hlavní zamyšlení, ke kterému mě kniha na konci přivedla, je otázka, zda je lepší prožít špatný život v blažené nevědomosti, bezstarostnosti a odevzdanosti nebo zda je lepší znát pravdu za cenu toho, že se svět začne jevit jako nespravedlivý a krutý. Přestože se velkou část knihy nic extra zajímavého neděje, tak styl jakým autor píše, se hezky čte. Po logické stránce mi v tom scifi motivu spousta věcí nesedí - např. smysl existence opatrovníků a jejich styl práce, kdy mají své svěřence rozmístěné na vzdálených místech a spoustu času stráví tím, že k nim dojíždí... Proč jsou dárci nejdříve opatrovníci? Proč jsou dárci "rozebíráni" postupně a mezitím je vždy nechají měsíce zotavovat? Jak je vůbec takovéto postupné rozebírání proveditelné? Jak je možné, že jsou všichni se svým osudem tak pasivně smířeni a jsou tak poslušní, ačkoliv minimálně od 16 let už nejsou od okolního světa nijak izolováni? Za normálních okolností bych všechno toto brala jako neakceptovatelné nedostatky, ale zde je jasné, že tady jde o něco jiného než výstavbu fikčního světa a jeho zákonitosti. Za mě tedy zajímavý kus umělecké literatury, ale z hlediska mainstreamového čtenáře mi přijde potenciál tématu nevyužitý. EDIT: Pokud nechápete proč je tahle kniha tak vychvalovaná, doporučuji video s rozborem od literárního teoretika Davida Jirsy (na Youtube zadejte do vyhledávání "na potítku neopouštěj mě"). Je zajímavé jak odborníci dokážou v tom, co spousta lidí vidí jako nedostatky, vidět naopak mistrovství. A to nemyslím zle - je to opravdu velmi zajímavé.“... celý text
— Kniholenka_DK

Sladká lítost

„Tato kniha mě dostala! Lépe než monika0181 bych to neuměla popsat! Určitě stojí za to si ji přečíst! Jsem přesvědčená o tom, že jsem ji nečetla naposledy! Tolik emocí, co ve mě vyvolala...? Fíha..“... celý text
— Simik13

Hezký, ale narovnej se!

„Moc ráda jsem si zavzpomínala na svá školská a dětská léta v první části knihy, ale v té druhé, odehrávající se v dospělosti hlavních protagonistů, mi příběh přišel dosti nedotažený. Postavy po letech, ani jejich problémy, nebo myšlení, mě zkrátka nebavilo. 3 hvězdičky dávám za první dětskou část, která byla perfektní.“... celý text
— jadwiga

Čtyři mimózy

„Příjemné čtení. Lehké, romantické, napínavé, zábavné. Františka je mojí spřízněnou duší :-) Ostatní děvčata jsem si taky opravdu zamilovala. Čas s knihou utekl a doufám, že autorka brzy napíše další.“... celý text
— Bohunka1982

Inspektor Prevít

„Inspektor Prévit není žádný prevít a už vůbec ne prevét! Musím uznat, že jsem se královsky bavil. A to se prosím pozor, nejedná o žádnou parodii na detektivku, nebo zbytečně vulgární formu psaného slova, jako to dělají v kramflecích méně si jistí autoři. Tohle je čistý na nic si nehrající cynismus zkřížený s černým a dospělejším humorem. Přesto si zanechává esenci detektivního příběhu. Samozřejmě čtenář, který má rád detektivky si rychle spojí určité dějové linky, přesto se jedná o výborný a vtipný počin, při kterém se člověk neustále baví a sem tam autorovi odpustí jisté méně uvěřitelné heroické výkony obtloustlého, ale i tak sympatického detektiva Prévita. V audio formě namluvené skvělým Jakubem Saicem kniha získává ještě větší hodnotu.“... celý text
— Hzjena

Zánik Lusitanie

„Potopenie Lusitanie bol dobový ekvivalent Pearl Harboru a útoku na Dvojičky - dokonalá brutálna zámienka a vojna sa mohla začať. Veľa ľudí dnes na túto epizódu zabúda, alebo ju pozná iba v základoch. Čím viac sa do nej ale začítate tým fascinujúcejšia a aktuálnejšia je. Zatiahnutie USA do vojny nebolo vôbec čistou záležitosťou, zakladalo sa na lžiach a prekrúcaní práva. A veľa vám to aj povie o tom čo bol zač Winston Churchill..“... celý text
— LordByron

Bez viny

„Povedená a čtivá detektivka. Připomínalo mi to vedlejším vyprávěným příběhem Zapomenuté dítě. Pár věcí mi v tomto příběhu připadalo jako moc velká náhoda a konec jsem si přála pro jednu postavu trochu pozitivnejsi:)“... celý text
— esfinge

O obězích nebeských sfér

„Fascinujúce prvý raz ho čítať. Koperník ešte v mnohom evokuje magický a nefyzikálny pristup k svetu a pritom dokázal tak prelomové objavy, že spätne je im ťažko uveriť. Človek sa musí plne zahlbiť do dobovej astronómie aby pochopil ako geniálna táto práca vtedy bola. Pre mňa veľký zážitok to čítať.“... celý text
— LordByron

Nová astronomie

„Nádherné spracovanie. Na vyše sto strán veľmi podrobného a pekne spracovaného moderného komentáru. A niekoľko kapitol od samotného Keplera. Možno keby som bol v tomto väčší expert by som chcel aj viac, ale pre mňa to bolo skvelé. Kepler už je trochu ďalej ako Koperník a v mnohom anticipuje Newtona a jeho gravitáciu a pohybové zákony.“... celý text
— LordByron

Smrt v domě Gillespieů

„Tak tahle kniha byla dost slabá. Čtyři příběhy v jedné knize nebyla dobrá volba. První příběh byl ze všech nejlepší. Autorčiny knihy o strašidelný domech zbožňuji ale tahle mezi nimi rozhodně není. Doufám že další bude lepší.“... celý text
— Domisek1

Děti poslouchají Pink Floyd

„Zvláštní a určitě nemusí sednout každému. Párkrát se zde v komentářích objevuje srovnání s Helenkou Součkovou. Ano, svým způsobem to chápu, ale Gorkowova kniha je výrazně jiná. Sice se v ní také objevuje dětská naivita, ale jednak je poněkud korigována názory obdivované starší sestry, jednak ta západoněmecká realita byla výrazně odlišná. Takže nechtěný humor zde je také, ale v podstatně menší míře než v Budžesovi. Navíc je celý děj posouván k tragice tím věčným stínem smrti. Originální vhledy do hudby hvězdného období PF mi leckdy připomněly moje vlastní názory, i když já jsem se k jejich hudbě dostal o něco později než autor, občas jsem s jeho názory nesouhlasil. A ten epilog s Watersem nemá chybu.“... celý text
— vlkcz

Barva léta aneb Nová Zahrada pozemských rozkoší

„Tuto knihu nelze zcela hodnotit. Člověk ji musí buď přijmout takovou, jaká je, nebo raději nečíst vůbec. Vynikající soupis reálií na konci do značné míry přibližuje i českému čtenáři absurdní svět kubánského režimu F. Castra, jemuž se Arenas vysmívá ve formě fantaskní parodie. Jako člověk, který si už za života prošel peklem, si Arenas na jeho konci nebral servítky a dělal si legraci úplně ze všeho, byť to je humor daleko za hranou. V textu převažují drsné scény s otevřeně sexuálním, až perverzním obsahem (alegorický popis života na Kubě z pohledu homosexuála) a jako zoufalý nářek je občas střídají realistické filozofické úvahy (fiktivní dopisy z exilu, proslov nizozemské královny) a vnitřní monology (niterná Modlitba). Četba nebyla vůbec jednoduchá, stejně jako pro autora nebyl jednoduchý život na "Ostrově svobody".“... celý text
— hromes

Tichá modlitba

„Třetí díl série, třetí skvělé čtení! Hned zítra fičím do knihovny pro čtyřku!“
— simona g.

Podivná medicína

„Podivná medicína - podivná kniha. Asi jsem čekala něco jiného. Kniha je zvláštně napsaná. Jsou to spíše nějaké výtažky z jiných knih. Chaoticky poskládané za sebou. Některé úryvky byly zajímavé a čtivé. Jiné nudné a nesmyslné.“... celý text
— Avrilenicka

Odražená střela

„Má první kniha od autorky. Dlouho jsem chodila okolo a k žádné knize se dosud nedostala. Jsem ráda, že má autorka těch knih tolik, že se z toho dá vybírat a nemusím čekat, než vyjde něco dalšího. Určitě budu pokračovat.“... celý text
— Katuska88

Spolubydlící

„Ponurá atmosféra. Do poslední kapitoli jsem netušil. Měl jsem štěstí, že jsem si nechal před četbou překrýt konkrétní jméno ze strany 169 na "zlatíčko" - doporučuji udělat.“... celý text
— aydam

Někdo to rád skotské

„Zatím jsem, kromě tohohle, četla jen příběh Arrana a Mary, ale mám pocit, že autorka využila jeden a týž motiv u všech čtyř sourozenců. Někde kolem prostředka mi to přišlo zbytečně natahované, aby pak následoval rychlý skok od odmítání rovnou pod deku, ale celkově je to hezké a velmi romantické. Catrionin příběh je hodně zvláštní a Munro je prostě miláček - pokud tedy odhlédnu od jeho předchozích milostných eskapád. Jediné, co bych vytkla, je jistá nedovtipnost Medvědových bratrů. A od chvíle, kdy se Torriden objevil mi bylo jasné, jak to dopadne.“... celý text
— Senza Jenka

Cirkus Humberto

„Skvělá kniha, kterou jsem nyní po třiceti letech přečetl podruhé. Seriál Cirkus Humberto jsem viděl nespočetněkrát, a díky tomu jsem si všechny postavy z knihy dokázal dokonale představit. V příběhu sledujeme životní osudy Vaška Karase z Horní Sněžné, který se spolu s otcem dostane v Hamburku k Cirkusu Humberto. Od prvního dne ho svět cirkusu zcela pohltí a malý "Vašku" je najednou všude. Postupem času se z něj stává krotitel zvěře, krasojezdec, akrobat... K tomu se přidává spousta vedlejších postav neodmyslitelně spjatých s životem v maringotkách – seržant Vacátko, Vendelín Malina, osmačtyřicátník Jan Bureš, Krejholec a další. Mnoho z nich jsou Češi, kteří mají "zlaté ruce" a zvládnou vyřešit cokoli. Cirkus Humberto byl původně italský, převzali v něm vládu Němci, ale postupně, zejména díky Vaškovi, v něm začíná převládat český živel. Vašek dospívá a aby mohl vést cirkus, musí se vzdát své první lásky a vzít si "z rozumu" Helenku, dceru ředitele. Jejich syn však pro cirkusové řemeslo nemá pochopení. Cirkus se postupně dostává do dluhů, až se nevyhnutelně blíží jeho zánik. Děj se pak přesouvá do Prahy. Na každé stránce knihy je patrný hrdý autorův vlastenecký duch a jeho nadšení pro vše české. Kniha, která poprvé vyšla v roce 1941, musela tehdy působit velmi povzbudivě, ukazujíc, že i Češi dokážou velké věci. Ke konci knihy sledujeme, jak Vašek Karas stárne, ale objevuje talent ve své vnučce Lidušce, která se stává tanečnicí, a díky ní jméno Humberto přežívá. Děj knihy začíná zhruba v roce 1864 a končí v roce 1925. Během tohoto období nás provází třemi generacemi cirkusáků. A opravdu, stojí to za to.“... celý text
— Adapa